Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Blížili jsme se lesem k nic netušící kořisti a já si připadala strašně důležitá, protože jsem byla důležitá! Byla jsem součástí lovu! A tetička taky potvrdila, jak děsně důležitá je má role, takže jsem měla nosánek o to víc nahoře. Hořela jsem nedočkavostí, ale to zejména proto, že mi ještě nedocházelo, jak opravdové tohle je. Tohle nebylo žádné plašení ještěrek se sourozenci, ne, tohle bylo skutečné.
Děda Acanus začal mně a tomu poslednímu vlkovi, jehož jméno jsem ještě neznala - i když na tetičky jméno jsem si taky nevzpomínala, ale s tímhle oslovením jsem si zatím vystačila - vysvětlovat, jak se máme své role chopit a já poslušně poslouchala jako ten nejvzornější žáček, protože i on uznal, že jsem dost důležitá pro to, aby mi tohle všechno říkal. Byla to velká čest a já chtěla, aby věděl, že to vím! "Vítr pryč, vyběhnout najednou, rozumím!" odříkala jsem souhlasně. Kopyta? Jak pozor na kopyta? poslední instrukce mě trošinku znervóznila, ale snažila jsem se nedat nic znát, aby si to na poslední chvíli nerozmysleli a nechtěli mě nechat stranou.
Když dal Acanus poslední instrukce a kývnul na mě a bezejmeného, taky jsem na vlka kývla a začala se plížit k vyhlédnutým obětem. začal mě zaplavovat adrenalin. Tohle bylo skutečný. Skutečný. Tlapky se mi skoro třásly. Nervozitou, ale to nemusel nikdo vědět. Zapadla jsem do jedné schovky kousek od zvířat, protože jsem se bála, že plížením blíž už bych je vyrušila. Pohledem jsem vyhledala toho druhého vlka, jako bych se chtěla ujistit, že takhle je to v pořádku.
Chystala jsem se vyběhnout.
A pak jsem dostala pecku elektrickým proudem. Vyštěkla jsem leknutím i bolestí a pokud ta rána blesku stádo nerozbouřila, tak tohle ano. Trvalo mi, než jsem se vzpamatovala, ale to naštěstí tomu mufloněti taky. Pěkně jsem ten začátek pokazila, ale mufloně nejspíš také něco koplo a jak se vzpamatovalo, zmateně pletlo nohama a vyběhlo někam úplně pryč. "Počkej na mě!" vyhrkla jsem a vyrazila za ním. Dávala jsem do běhu všechny své síly, jelikož jak se ukázalo, i praštěné mufloně může zdrhat pěkně rychle. "Tudy.... ne!" zavrčela jsem a snažila se mu odříznout cestu, aby aspoň z poloviny běželo tudy, kudy jsem potřebovala.
Zmatené mufloně odmítalo poslouchat a řídit se mými pokyny. Drzost. Zaskřípala jsem tesáky a bezmyšlenkovitě mu skočila do cesty, aby to konečně otočil. Mufloně zřejmě konečně pochopilo, co má dělat, ale bylo tak rozběhnuté, že nestihlo zatočit dřív, než do mě pěknou ranou vrazilo, až jsem se skutálela na zem. Mufloně zdárně zatočilo a já se pracně vyškrábala na nohy a vyběhla za ním. Až všechen ten adrenalin odezní, nebudu se moct týden postavit, ale teď? Teď jsem se odmítala vzdát.

Zvídavost se změnila v nadšení, když mi bylo nabídnuto, abych se přidala k právě chystanému lovu. Uši mi natěšeně vystřelily do výšky a já se s těmi rozzářenými očky ohlédla na Acanuse, abych ho jimi efektivně uprosila, kdyby si to náhodou chtěl rozmýšlet. Ocásek se mi radostně rozkmital, když svolil on i tetička, a já teď nedočkavě těkala očima mezi jí, Acanusem a Lůlim, jestli to taky slyšel. Můžu, můžu! Lov. Opravdový skupinový lov! Velký! Lov! LOV! v hlavě mi teď doslova skákalo několik myšlenek divočeji, než veverky ve stromoví při hře na honěnou. "Já se budu snažit, slibuju!" odpřísáhla jsem tetičce odhodlaně.
Ještě, než jsme vyrazili, mě do uší praštil takový výrazný hlas, který jak se ukázalo pocházel od černé vlčice, co tu s námi také byla, ale já ji neznala. Takže ta k nám taky patřila? Asi ano, když mohla jít lovit s námi. Představila se tak výrazně, že jsem skoro pochopila, na co naráží, ale mou pozornost si záhy získala věcička, co vlčici seděla na hlavě. Na chvíli jsem zůstala zírat jen na ni, než jsem sklouzla pohledem přímo na Rowenu. "Zurii," zazubila jsem se vesele a obratem se přidala ke své skupince.
Spokojeně jsem capkala a poslouchala plán. Bylo mi vlastně jedno, jakou jsem v něm měla hrát roli, dokud jsem se mohla účastnit. Hrdě jsem vypnula hruď - což se mimochodem při chůzi dělá pěkně špatně. "Ano! Naženu ho tak dobře, že už vám vůbec... vůbec neuteče!" prohlásila jsem sebejistě a pak se malinko stáhla, protože mi došlo, že bych možná měla být o něco tišší.

Asi jsem usnula. Asi určitě, protože když mě probudilo vytí linoucí se lesem, byla tma. Tedy, už nebyl tma, ale mohla jsem říct, že ta tma ustupovala. Zívla jsem a snažila se moc nevrtět, protože jsem si stále hověla na tom stromě. Bylo to dobré místo. Vysoké, takže jsem odtud spoustu věcí viděla, a taky skvělé na útok ze zálohy, protože kdo by čekal útočícího vlka ze stromu, že? Byla to taková moje schovka, kterou by mi ségra určitě záviděla, protože jí nikdy šplhání nešlo tak dobře. Ale teď k tomu vytí...
Nastražila jsem uši. Nejdřív bylo jedno, jednoduché a já zvažovala, co to může být. Většinou takhle vyl někdo pokaždé, když odcházel nebo přicházel z lesa, takže jsem se tím hned nechtěla nechat rozhodit. Pak se ale mrknutím oka to vytí rozšířilo o několik dalších hlasů. To mě zvedlo z větve. "To zní naléhavě," utrousila jsem a začala seskakovat dolů. Při dopadu na zem jsem zaškobrtla a málem se nasnídala hlíny, ale vybrala jsem to bez odřené brady a pádila za zvukem skupiny vlků.
Kličkovala jsem lesem jako profík - alespoň jsem si to myslela - a začala mezi tím rozpoznávat pachy, ke kterým jsem se blížila. Dva z nich jsem neznala. Divné. A zbytek jo. Lůli. Jakmile jsem uviděla siluety vlků mezi stromy, zpomalila jsem a začala se přibližovat hodně pomalu. Na zdejší vlky už jsem byla zvyklá, před cizinci jsem však stále byla nesvá a hodně opatrná. Ale je tam Lůli. A děda Acanus. Bude to dobrý, ujišťovala jsem se a malinko přidala, takže to vypadalo alespoň jako normální chůze.
"A-ahoj," vysoukala jsem ze sebe rádoby nenuceně, když jsem se přidala ke skupině. "Volali jste?" Jen letmo jsem přejela pohledem po dvou cizincích a pak se tázavě obrátila na Acanuse, protože to byl kromě Sionna vůdce druhý velký vůdce. Netrvalo však ani pár vteřin a nejistotu jsem hodila za hlavu, protože jsem zavadila koutkem oka i o nějakou lebku a tak mě napadlo, proč tu máme v lese vystavenou lebku, ale pak jsem se na ni pořádně zadívala a nebyla to vystavená lebka, ale vlk s lebkou. Jakože ne s hlavou lebkou, tu jsme měli všichni, ale s úplně jinou lebkou a vypadalo to vau a já byla úplně vau a prostě prostě VAU! O to větší vau to bylo, že jsem vlka pod lebkou podle pachu poznávala, takže jsem se ani minutku nezdráhala k němu vyrazit a bez zeptání mu narušit osobní prostor, abych si ho mohla pořádně prohlédnout.
"Páni," vydechla jsem, zírajíc mu zpříma do očí, než jsem ho hbitě obkouřila a prohlédla i ze stran, díky čemuž jsem si všimla také k lebce upevněných pírek. "To je hustý, kdes k tomu přišel? Vidíš přes to dobře? Z jakého ptáka jsou ty pírka?" začala jsem okamžitě vyzvídat, dál postávajíc po jeho boku, maximálně odolávajíc nutkání se těch pírek dotknout.

"Takže mi prozraď, chutná víc ten oříšek, když ho utrhneš ze stromu, nebo až po tom, co spadne na zem- he hej, počkej přece!" houkla jsem a rozběhla se krátkým klusem za veverkou, která mi velice rychle zmizela ve větvích. Nevadilo mi to, stejně jsem ji nechtěla ulovit, ale ona mi nedala čas jí to vysvětlit. "Fajn, nech si svoje tajemství!" vyplázla jsem na ní z legrace jazyk a energicky se oklepala. Byla jsem už docela velká a tak jsem toho využívala a snažila se naučit o svém okolí co nejvíce. A taky toho co nejvíce ulovit. Chtěla jsem zjistit, co všechno jde chytit s těmahle veeelkýma tlapama, co ještě nejsou teda tak velký, jako ty tátovo, ale už jsou fakt velký! Pomalu jsem se rozešla lesem a těmi ne-ještě-tak-velkými tlapami jsem rozhrabovala ledabyle listí. Kdo by to byl řekl, že už jsem tu tak dlouho, že se stihla otočit všechna období...

Zatímco jsem rostla, neztrácela jsem čas. Po nějaké době mě omrzelo jen čekat, až mě táta najde - tahle hra na schovávanou mu trvala nějak dlouho - a tak jsem se občas vydávala mu naproti, nejdál však vždy do toho lesíka, kde mě našel Lůli. Chvíli jsem tam taky čenichala, dělala trochu nepořádek, zkoumala... a pak se zase vrátila sem. Tenhle les mi přišel nejbezpečnější a tak jsem se v něm ráda zdržovala, i když zrovna nebyl Lůli ani žádná jiná známá tvář poblíž. Bylo tu také spoustu dobrých schovávaček k objevování a rozhodně jsem musela pilovat své lovecké dovednosti, abych se pak mohla vytahovat nad sourozenci a předvádět před tátou, až mě najde. Jenomže nezáleželo na tom, jak často jsem les opouštěla a kam jsem se vydávala, táta nebyl nikde k nalezení. "Má to být opačně," musela jsem si jednou už docela dotčeně fňuknout, "táta má hledat mě, ne já jeho." Bylo mi z toho smutno, ale nevzdala jsem to. Pořád věřím, že mě hledá. A když už hledá tak dlouho... určitě tu musí být každým dnem, no ne?

Došla jsem přesně tam, kam jsem chtěla. Tenhle les jsem měla prošmejděný křížem krážem, takže bych si troufla říct, že se tu vyznám i poslepu. Teď jsem se nacházela u jednoho speciální dubu. Strom byl nízko rostlý a už u země se mu dělily kmeny. Zbožňovala jsem ho, protože to bylo skvělé místo na šplhání. Našla jsem ho už jako malá a trvalo mi dlouho vyrůst dostatečně na to, abych po něm mohla úspěšně šplhat. I teď jsem se k němu rozeběhla, odrazila tlapama a musela se trochu vyškrábat, abych vylezla na jednu z větví. Pak jsem přelezla do pletence kmenů, protáhla se tudy, přeskočila sem a hned se ocitla slušných pár metrů nad zemí. Spokojeně jsem se zakřenila a obrátila pohled nahoru za sebe. Ještě trochu cviku a budu moct vylézt o to výš!

Vlčice Sinéad označila můj nápad za geniální a mě to hned rozveselilo. Potěšeně jsem rozkmitala ocásek. Takže jsem byla užitečná! Teď jsem si přála, aby tu byla Elodie nebo Enzo, ideálně oba, abych jim to mohla vmést do tváře. To byl rozhodně bod pro mě. Ale moji sourozenci tu nebyli, tak jsem se alespoň ohlédla po Lůlim, jestli si všiml, jak mě vlčice pochválila.
Pak jsme sbírali klacky. Všem se asi můj nápad líbil, ale nebylo čas ztrácet čas! Nakonec se nám podařilo jich nashromáždit docela dost, ale byla to taková nehezká nepěkná kupa. Stála jsem u ní a kroutila hlavou. Takhle by to vypadat nemělo. Sionn vůdce se na to také moc netvářil. Zatřásla jsem hlavou ještě jednou, na znamení - ne, neumím ovládat... co že to říkal? Magii země? To opravdu neumím. Ani kdyby chtěl, abych ty klacky zapálila, tak bych to neuměla. To už jsem měla ozkoušené. Naštěstí však on něco uměl a já jen zírala s otevřenou tlamičkou, jak se před mými zraky děly hotové divy. "Tohle... je magie země?" hlesla jsem zvídavě a přiskočila blíž, abych si prohlédla, co Sionn vůdce z nepěkné kupy klacků udělal. Na zkoumání ale také nebyl čas.
Byla jsem ještě moc malá, abych jim pomohla tahat. Jen bych se pletla pod nohy, takže jsem se do toho vůbec nehrnula. První se měl projet ten světlý. "A my... my tady pohlídáme..." těkala jsem pohledem z Lůliho na ležícího černého vlka a zpátky. Nevěděla jsem, koho vlastně budeme hlídat, ale určitě to zvládneme! "Že jo?"

Překvapilo mě, že na mé štěbetání odpověděl zrovna Sionn vůdce. Nebo mě spíš překvapil jeho hlas, protože už nekřičel a nerozčiloval se. Ohlédla jsem se na něj a pokývala nejistě hlavou, jako bych tomu také chtěla věřit. A mé řešení trablů se rozšířilo. Když nemáte tulení, přidejte tam velkou odpadlou kůru. Oči se mi kouleli, jako by přede mnou někdo otevřel vstup do země zázraků. "Já chci taky pomoc!" vyhrkla jsem a obrátila se na Sinéad. Protože Sionn vůdce ji říkal Sinéad. Hrklo ve mně, jak blízko vlastně stojí. Nevěděla jsem moc, jak se chovat v přítomnosti velkých vlčic. S velkými vlky se táta vždycky rval, takže jsem se naučila se jich bát. Vlčice? Těch jsem moc zatím nepotkala. Ale tahle velká vlčice nevypadala jako někdo, s kým by se rval můj táta, takže... jsem ji asi mohla věřit? "Prosím," dodala jsem tenounce a zamrkala. "Umím dobře hledat." Na svolení už jsem nečekala a odpojila se od skupinky, abych našla velkou kůru.
Pobíhala jsem mezi stromy. "Velkou kůru, velkou kůru," opakovala jsem si svůj důležitý úkol a div mě nebolelo za krkem, jak jsem zdvihala hlavu vzhůru za lepším rozhledem. Bylo to marné. V listnatém lese, jako byl tento, se takový náročný požadavek plnil těžko. Jenomže mě se v hlavě zrodil skvělý nápad.
Sotva jsem se od skupinky oddělila, už jsem byla zase zpátky. A s sebou jsem netáhla požadovanou kůru, ale ohromný rozvětvený klacek. Tedy asi tak ohromný, jako vlče mých proporcí utáhne. Pustila jsem ho u skupinky, abych to vysvětlila. "S bráškou a sestřickou jsme si vždycky nasbírali pár takových větví a pak se na nich tahali. Je to vélká švanda," nechala jsem se na chvíli unést, ale pak jsem rychle zase zvážněla. "Kůru... kůra není, ale mohli bychom tak táhnout i velké vlky." Zamrkala jsem na vlčici. Na Lůliho. Na Sionna vůdce. Na kohokoliv, a hledala u nich podporu svého plánu.

Předstírání, že neexistuji, abych nestála nikomu v cestě, zatím fungovalo. A situace se začínala malinko uklidňovat, i když tu pořád bylo dost husto. Někdo stále zvyšoval hlas a nebo se mu hlas třásl. A světlý vlk se stále nezvedal, zatímco kolem něj všichni poskakovali. Jo, to poskakování také pomalu přestalo, takže jsem se cítila trochu odhodlaněji připlížit blíž, abych zjistila, co se děje.
Tiše jako myška jsem se přišourala po bok Lůlimu a prohlížela si vlka ležícího ve sněhu. Nebyl to hezký pohled, ale to se prý nemá říkat nahlas. Jen jsem tiše zakňučela, když jsem ho viděla. Takhle nevypadá vlk, co je v pořádku. Po očku jsem prohlédla výrazy všech přihlížejících. Tmavý vlk se hroutil, tmavá vlčice panikařila a Sionn vůdce se zlobil. Nebo mi to tak alespoň přišlo, protože byl dost hlasitý. Zůstala jsem raději stát vedle černého vlčete, který byl mou jedinou známou tváří mezi všemi. Sionna vůdce jsem se popravdě teď trochu bála.
"Bude v pořádku?" pípla jsem starostlivě a znovu si světlého prohlížela. Teď, když jsem byla tak blízko, už jsem se necítila tolik ztraceně, chtěla jsem pomoc. Něco uvnitř mě nutilo zasáhnout, přidat tlapku k dílu, abych jen nebyla. Nechtěla jsem, aby se světlý vlk trápil. Nechtěla jsem, aby se tu nikdo trápil. Mohli by se tu už všichni přestat trápit? Ale nevěděla jsem, jak něčeho takového docílit, protože ke všem najednou jsem se přitulit neuměla a to bylo také jediné řešení trápení, co jsem do dnešních dní znala.

Zápasila jsem s vlastním stínem, když mě vyrušil něčí hlas. Projelo mnou zděšení jako střela. "Ne!" vykřikla jsem. "Ne, ještě si neměl najít!" houkla jsem zpátky na mého černého společníka, který si dával s tím hledáním opravdu na čas, ale mě to vůbec nepřišlo, protože jsem se hnala za všemi těmi úlovky, co mi taky nakonec zdrhly. Přetočila jsem se na nožky, abych to Lůlimu vysvětlila, ale ten ke mně vůbec nedošel. Lesem se rozneslo vytí a mě sevřela úzkost. Tohle vytí bylo špatné, tušila jsem to, a Lůli mi to potvrdil, když se vrhnul za ním. Kousla jsem se do jazyka, už jsem nepípla ani popel a svištěla jsem za ním, zmatená, za čím se to vlastně ženeme a co tam asi najedeme.
"Lůli, po-" bylo poslední, co ze mě vyšlo, než jsme se přiřítili k vlčici, co už jsem viděla postávat v tom kruhu zkamenělých vlků, a také k vlkovi, který... se nehýbal? Asi jsem si z něj vzala příklad, protože jsem zůstala stát opodál jako přikovaná k zemi a zírala na jeho zdevastované... všechno. Lůli panikařil a ta vlčice taky. Nevnímala jsem moc, co říkají, ale cítila jsem, jak hodně špatné to je. Mluvili... báli se... to byla krev?... hlas se jim třásl... moje nohy také. Lůli se jal alespoň nějak činit, ale já netušila, co dělat. Kromě černého pro mě byli dospělí vlci neznámí. Musela jsem být obezřetná. Ale jeden byl taky zraněný. "Ta...tati," vyklouzlo mi roztřeseným hlasem a stáhla se o pár kroků dál, když se sem přihnali další dva vlci. Černého jsem nepoznávala a Sionn vůdce křičel na vlčici a pak zase křičel někdo další a všichni mluvili a já nevěděla, nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo tu hodně vlků. Všichni něco dělali. Všechno bylo hrozně rychlé a já ničemu nerozuměla. Ale utéct jsem nemohla, jako by mě kořeny poutali k tomuhle místu, k téhle skupince a odmítali mě nechat vzít do zaječích. Ani jsem se o to nepokoušela. Ale v tom zmatku a zoufalství, ve kterém jsem nemohla nijak pomoci, jsem alespoň chtěla být co nejmenší, abych nepřekážela. Přitiskla jsem se k zemi, uši stáhla k hlavě a očima pomalu nemrkala, abych měla přehled o tom, kdy dospělí vlci ten zmatek vyřeší a všechno bude zase dobré. "Lůli," pípla jsem tichounce doufajíc, že můj černý kamarád bude také v pořádku.

// Ellisino údolí

Ploužila jsem se lesem a přemýšlela nad tou létající veverkou, místo abych hledala něco dál k snědku. Sem tam se kolem mě ve křoví něco šustlo, ale mě ten hlavou rotovalo, jak by asi vypadala veverka s křídly. A peřím. Byla by to vůbec ještě veverka? Kdyby jo, určitě by mi uletěla. Ne, když budu hodně trénovat, určitě bych ji chytila! Tak je to správně, to je ono! Musím se naučit pořádně lovit, abych jednou mohla chytit létající veverku! Tohle rozhodnutí mi hned vlilo nový elán do žil! Čas na rozhlížení a promýšlení tréninkového plánu. Rozhodně by bylo lepší, kdyby mě to někdo naučil, ale když na mě nikdo nemá čas, tak se to musím naučit sama.
Vyhlídla jsem si pěkný kámen a dala si pěkně na čas, než se mi podařilo na něj vyšplhat zvlášť, protože pěkně klouzal. Ale nebyl zase tak veliký, takže jsem se na něm mohla pořádně rozhlédnout a vyhlídnout si svou novou kořist. Napadlo mě, že nejlépe se loví jiná vlčata. S Elodie a Enzem jsme se lovili pořád. Ale tady žádná jiná vlčata kromě mě nebyla. Tentokrát mě to však nerozesmutnilo, protože zrovinka v ten moment jsem zahlédla něco vlčeti hodně podobného. Byl to můj stín! Táhnul se přede mě, po zemi před kamenem. Skvělý kandidát na to být uloven! Přikrčila jsem se a přešlápla z tlapky na tlapku, jako bych měla chytit úlovek století. A pak jsem skočila po stínu a válela se po zemi, jako bych s ním bojovala. Protože vlče, když je samo, občas musí být trochu vynalézavé...

Číhala jsem za kořenem. Na mou duši vlčí uši, že jsem tam v křoví zahlédla myší ocásek. Já té myši ještě dám, takhle mi utíkat! Už mi stihlo uletět několik ptáků a jedna veverka. Ta teda neuletěla, ale utekla, jen abyste mi rozuměli. Ale bylo by to super, kdyby uměla lítat, ne? No, takhle myš to snad neumí, stačí si na ni jen počkat. A... hop! A byla v trapu.
Začala jsem natahovat. Chtělo se mi plakat. Proč mi nešlo nic ulovit?! Však jsem byla hodně rychlá! Nejrychlejší ze sourozenců! Skoro rychlejší, než Lůli! A taky chytrá a šikovná jsem byla! A schovávat jsem se uměla! Tak proč to ta myš nevěděla, že měla být chycena a neměla utíkat? Smutně jsem popotáhla a zadržela v hrdle žalostné vytí, které se už už dralo ven. Tlapkou jsem si otřela čumák. Nesmím bulet, co když by se Lůli vrátil a viděl mě, bez úlovku, a ještě takhle? Myslel by si, že jsem bačkora. Ale já nejsem bačkora, takže mě nějaká hloupá myš nerozbrečí. Znovu jsem popotáhla, abych se v té myšlence utvrdila. Vstala jsem a začala hledat dál. Jenomže zatím byla všechna má setkání s možnou kořistí čistě náhodná, stopovat jsem pořádně neuměla. Možná bych mohla vystopovat jiného vlka, to mi šlo. Ale když jsem začmuchala, ten jediný, které bych ráda našla, tu prostě nebyl. Takže jsem byla sama. A já nebyla sama ráda. Znovu jsem popotáhla, už spíš trucovitě, a vydala jsem se cestičkou, kterou jsem se domnívala, že mě zavede zpátky do lesa. Tam přeci určitě někdo k ulovení bude. Teda něco!

// Asgaar

To je tak hrozně skvělá akce... pojďme si to odpočítat a za pár let si to dáme znova!

Jinak prosím pro Nicka mušle, pro Kayu a Zurri oblázky, děkuji!

Seděli jsme a dělali něco, co by někdo slovesně obratnější nazval nasávání atmosféry. Já nebyla slovesně obratná, takže pro mě to bylo čučení na šutrák v podobě vlka a něco navíc k tomu. Nechala jsem se strhnout Lůliho podivnou náladou, protože už mi došly nápad, jak jí vzdorovat. K mému překvapení to asi stačilo, protože na mě najednou začal hrnout spoustu otázek, až jsem na něj chvíli jen zaskočeně koukala, než jsem se rozesmála. "Vždyť jsme teď odpočívali! A jedli," smála jsem se, jaký byl Lůli hrozný popleta. Ale chladno mi trochu bylo, to jsem popřít nemohla. Pak ale navrhnul něco, co mě naprosto rozzářilo. Schovka! Konečně! Vmžiku jsem vystřelila na nohy a nadšeně poslouchala Lůliho lekci o schovávání, jako bych v té hře už nebyla dávno mistr všech mistrů. Tedy, my se občas se sourozenci o ten titul střídali, ale prostě jsem v tom byla dobrá! Dost dobrá na to, abych byla tvrdohlavě přesvědčená, že nějaké poučování nepotřebuji, ale Lůlimu to asi dělalo radost, tak jsem ho nechala domluvit, než jsem vzala do zaječích. "Tak jo, ale nekoukat!" ujasnila jsem mu ještě a už jsem odběhla se schovat.
Neznámé prostředí nebyla potíž. My s tátou často měnili místa, kde jsme se schovávali. Navíc jsem nejdřív chodila sem a tam čistě pro to, abych stopami Lůliho zmátla. Sníh sice ještě nebyl, když jsme hráli s Enzem a Elodie, ale bahno ano. Fungovalo to vlastně dost podobně. Měla jsem plán a kdyby to někdo mohl vidět, určitě by žasnul nad tím, jak mi to v hlavince šrotovalo.
Občas jsem něco přeskočila, občas podlezla. "Hahá, Lůli bude ještě litovat, že mi dal takový náskok," šklebila jsem se, hrdě si prohlížejíc své dílo spletenců stop a cestiček, ze kterých nebylo znát, kudy a kam jsem odešla.
A tam to bylo. V samém srdci těch cestiček byl strom dělící se hned na několik částí docela nízko nad zemí. A já byla šplhoun jako vyšitá, hupsla jsem na kmen a vyhoupla se do místa, kde se strom rozděloval. Nebylo to příliš vysoko, ale bylo to o kousek víš, než by měl mít hlavu dospělý vlk. Perfektní schovka.
Škoda, že nevydržela. Ležela jsem tam přilepená co nejvíc dolů, abych nebyla vidět, když jsem zahlédla nějakého ptáčka, jak se poskakuje v mých cestičkách. Olízla jsem se. Najednou jsem dostala děěěsný hlad a zachtělo se mi toho ptáčka ulovit. Než jsem se však stačila zvednou, uletěl. Musela jsem si najít něco jiného. A tak jsem seskočila ze své skrýše a začala vymýšlet. Měla jsem se sice schovávat, ale Lůli bude určitě koukat, když mě najde s pořádným úlovkem! Jo, určitě se mi podaří něco ulovit! Jen to něco musím najít! A tak jsem se dala do hledání a číhání a schovávání před kořistí, ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, ani pírko ani chlup jsem nikdy z ničeho nechytila...

// Asgaar

Domáhala jsem se odpovědí, protože má trpělivost ještě neměla takové trvání, aby mohla vyčkávat, než mě moje nožky donesou, kam potřebuji, abych se odpovědi dopátrala sama. Jenomže Lůli mi to nemínil dělat jednodušší, protože mi nic neřekl a jen se tvářil děsně tajemně. Tak jsem chápavě se zatajeným dechem přikývla a taky se snažila být tajemná. Jako by babička před námi utekla, kdybych nebyla.
Lůli mluvi pořád hrozně zvláštně. Jdeme za babičkou, ale babička už tu není. Ví toho o ní tolik, ale nikdy ji nepotkal. Bylo jediné štěstí, že jsem pomalu s nabývajícím věkem dokázala lépe chápat i ty divné situace, které mi napovídaly, abych se neptala na to, na co se zrovna zeptat chci. Jako třeba, jak je možné, že se s babičkou nikdy nesetkal. Naštěstí jsem nutkání ptát se nemusela odolávat dlouho, protože jsme dorazili!
Zastavili jsme před kamennou hroudou. Ale nebyla to obyčejná kamenná hrouda. Tahle vypadala jako vlk. Pozorovala jsem ji, jako bych nikdy v životě nic podobného neviděla, protože, no, neviděla. "Tak tohle je památka?" špitla jsem polohlasně, jako bych ten kámen nechtěla vyplašit. Nevěděla jsem moc, jak se mám před památkou mocné babičky chovat, a tak jsem následovala příkladu svého tmavého kamaráda. "Ahoj," hlesla jsem. Možná jsem čekala, že odpoví zpátky. Lůli si ji prohlížel s úplným obdivem, až jsem si na chvíli myslela, že se také změnil v kámen. Bylo proměňování se v sochy nějakou místní specialitou? Kámen z něj ale nebyl, protože promluvil. No a kameny přeci nemluví, že!
"Krásná," vydechla jsem, jako by na to ani žádná jiná odpověď nepřicházela v úvahu, a dál jsem si kamenného vlka prohlížela. Měla jsem otázky. Spoustu. Ale měla jsem pocit, že je ze sebe nemůžu jen tak vysypat, jak to normálně dělávám. Lůli už zase vypadal smutně jako před jeskyní. Cesta za babičkou ho moc nerozveselila, jak jsem si myslela. A tak jsem si jen tiše sedla vedle něj a opřela se bokem o ten jeho. Lůli, Lůli, co jen s tebou budeme dělat.

Považovala jsem misi za splněnou, když se Lůli skutečně pohnul z místa a vydal se za tou babičkou. Hned jsem svou spokojenost a nadšení dala najevo rozkmitaným ocáskem a rozjařeným úsměvem. "Tak jo! Co víš!" pobídla jsem ho, neb jsem byla ráda, že mluví. Vypadal, že by mohl být také rád, že mi to všechno může říct. A čím víc se o zdejších vlcích dozvím, tím lépe!
Lůli mi hodně rychle vysvětlil, že má představa té babičky asi neodpovídá úplně tomu, co potkáme. Vlastně mě dost zmátl, protože pokud tu už není... tak jak za ní můžeme jít? Stejně jako nadšení jsem ani své zmatení tentokrát neskrývala. Jenomže mé nálady se střídaly jako aprílové počasí, jak už to u vlčat bývá, a tak tuhle nesrovnalost a krutou pravdu rychle přebil svou zajímavostí fakt, že v údolí je něco na památku. "Wouuu," vydechla jsem ohromeně a v očích se mi mihnuly šibalské jiskřičky. Jak asi taková památka vypadá? To musíme hned objevit! "Památku? A jak vypadá památka? A- a jak vůbec můžeme mít za babičkou, když už tu není? Řekl jsi, že půjdeme za ní. Nebo... nebo byla tak mocná, že tu je i není!" vydechla jsem na jeden nádech svoje konspirační teorie, které nedávaly za mák smysl, ale mně to nevadilo. Honem jsem cupkala za Lůlim, abych té záhadě přišla na kloub.

// Ellisino údolí

// úkryt

Vycupitala jsem ven z jeskyně. Tedy, doslova jsem se ven vyřítila jako neřízená střela, což nebylo vůbec dobře, protože venku bylo všechno hrozně klouzavé. Tak klouzavé, že se v tom nedalo brzdit. Prosvištěla jsem kolem Lůliho a jekotem a klouzala se od jeskyně, zastavil mě až náraz do nedalekého stromu. "Jauvajs!" ulevila jsem si v poctivé hlasitosti, aby to i ten strom slyšel, co mi to provedl. Tlapou jsem si promnula místo, kam jsem se uhodila. Tohle nebyla legrace. Zamračila jsem se na strom. To si ještě vyřídíme! Ale teď jsem se nemohla prát se stromem, když jsem Lůliho nechala někde u úkrytu. Rozešla jsem se zpátky.
"Lu-Lůli!" zavolala jsem na něj, aby věděl, že už jdu. "To hrooozně klouže!" oznámila jsem zpola překvapeně, zpola opatrně, abych se při tom nekousla do jazyka, kdyby mi náhodou ujely tlapky. Doplížila jsem se opatrně až k němu. "Brrr," zatřásla jsem se, "tady je taková zima!" Jako by to černý bez mého oznámení nevěděl. Přimáčkla jsem se na chvíli k němu na kožich. "Tobě není zima?" broukla jsem a pak k němu zvedla zlatá očka. Lůli byl děsně zamyšlený, a co víc, přišel mi z něčeho smutný. Kdybych věděla, kdo může za to, že je smutný, moc bych se na něj zamračila, ale já to nevěděla. A tak jsem mohla udělat jedinou věc, kterou jsem mohla situaci zachránit a odlepila jsem se od něj, abych ho taky přiměla k pohybu. "Tak jdeme! Babička! Ty víš, kde je? Cítíš jí?" sama jsem zvedla čumáček a demonstračně začenichala. Cítila jsem hodně pachů, ale ještě jsem se v nich neuměla vyznat, takže jsem zase rychle čenichat přestala a netrpělivě překračovala na místě. Sem tam jsem do Lůliho drcla drze čumákem, aby se pohnul. Někdo by to mohl přeložit jako "přestaň se mračit a pohni, nebo tě kousnu" a v budoucnu to nejspíš přesně takhle mé dospělé já bude prezentovat.