Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ellisino údolí

Ploužila jsem se lesem a přemýšlela nad tou létající veverkou, místo abych hledala něco dál k snědku. Sem tam se kolem mě ve křoví něco šustlo, ale mě ten hlavou rotovalo, jak by asi vypadala veverka s křídly. A peřím. Byla by to vůbec ještě veverka? Kdyby jo, určitě by mi uletěla. Ne, když budu hodně trénovat, určitě bych ji chytila! Tak je to správně, to je ono! Musím se naučit pořádně lovit, abych jednou mohla chytit létající veverku! Tohle rozhodnutí mi hned vlilo nový elán do žil! Čas na rozhlížení a promýšlení tréninkového plánu. Rozhodně by bylo lepší, kdyby mě to někdo naučil, ale když na mě nikdo nemá čas, tak se to musím naučit sama.
Vyhlídla jsem si pěkný kámen a dala si pěkně na čas, než se mi podařilo na něj vyšplhat zvlášť, protože pěkně klouzal. Ale nebyl zase tak veliký, takže jsem se na něm mohla pořádně rozhlédnout a vyhlídnout si svou novou kořist. Napadlo mě, že nejlépe se loví jiná vlčata. S Elodie a Enzem jsme se lovili pořád. Ale tady žádná jiná vlčata kromě mě nebyla. Tentokrát mě to však nerozesmutnilo, protože zrovinka v ten moment jsem zahlédla něco vlčeti hodně podobného. Byl to můj stín! Táhnul se přede mě, po zemi před kamenem. Skvělý kandidát na to být uloven! Přikrčila jsem se a přešlápla z tlapky na tlapku, jako bych měla chytit úlovek století. A pak jsem skočila po stínu a válela se po zemi, jako bych s ním bojovala. Protože vlče, když je samo, občas musí být trochu vynalézavé...

Číhala jsem za kořenem. Na mou duši vlčí uši, že jsem tam v křoví zahlédla myší ocásek. Já té myši ještě dám, takhle mi utíkat! Už mi stihlo uletět několik ptáků a jedna veverka. Ta teda neuletěla, ale utekla, jen abyste mi rozuměli. Ale bylo by to super, kdyby uměla lítat, ne? No, takhle myš to snad neumí, stačí si na ni jen počkat. A... hop! A byla v trapu.
Začala jsem natahovat. Chtělo se mi plakat. Proč mi nešlo nic ulovit?! Však jsem byla hodně rychlá! Nejrychlejší ze sourozenců! Skoro rychlejší, než Lůli! A taky chytrá a šikovná jsem byla! A schovávat jsem se uměla! Tak proč to ta myš nevěděla, že měla být chycena a neměla utíkat? Smutně jsem popotáhla a zadržela v hrdle žalostné vytí, které se už už dralo ven. Tlapkou jsem si otřela čumák. Nesmím bulet, co když by se Lůli vrátil a viděl mě, bez úlovku, a ještě takhle? Myslel by si, že jsem bačkora. Ale já nejsem bačkora, takže mě nějaká hloupá myš nerozbrečí. Znovu jsem popotáhla, abych se v té myšlence utvrdila. Vstala jsem a začala hledat dál. Jenomže zatím byla všechna má setkání s možnou kořistí čistě náhodná, stopovat jsem pořádně neuměla. Možná bych mohla vystopovat jiného vlka, to mi šlo. Ale když jsem začmuchala, ten jediný, které bych ráda našla, tu prostě nebyl. Takže jsem byla sama. A já nebyla sama ráda. Znovu jsem popotáhla, už spíš trucovitě, a vydala jsem se cestičkou, kterou jsem se domnívala, že mě zavede zpátky do lesa. Tam přeci určitě někdo k ulovení bude. Teda něco!

// Asgaar

To je tak hrozně skvělá akce... pojďme si to odpočítat a za pár let si to dáme znova!

Jinak prosím pro Nicka mušle, pro Kayu a Zurri oblázky, děkuji!

Seděli jsme a dělali něco, co by někdo slovesně obratnější nazval nasávání atmosféry. Já nebyla slovesně obratná, takže pro mě to bylo čučení na šutrák v podobě vlka a něco navíc k tomu. Nechala jsem se strhnout Lůliho podivnou náladou, protože už mi došly nápad, jak jí vzdorovat. K mému překvapení to asi stačilo, protože na mě najednou začal hrnout spoustu otázek, až jsem na něj chvíli jen zaskočeně koukala, než jsem se rozesmála. "Vždyť jsme teď odpočívali! A jedli," smála jsem se, jaký byl Lůli hrozný popleta. Ale chladno mi trochu bylo, to jsem popřít nemohla. Pak ale navrhnul něco, co mě naprosto rozzářilo. Schovka! Konečně! Vmžiku jsem vystřelila na nohy a nadšeně poslouchala Lůliho lekci o schovávání, jako bych v té hře už nebyla dávno mistr všech mistrů. Tedy, my se občas se sourozenci o ten titul střídali, ale prostě jsem v tom byla dobrá! Dost dobrá na to, abych byla tvrdohlavě přesvědčená, že nějaké poučování nepotřebuji, ale Lůlimu to asi dělalo radost, tak jsem ho nechala domluvit, než jsem vzala do zaječích. "Tak jo, ale nekoukat!" ujasnila jsem mu ještě a už jsem odběhla se schovat.
Neznámé prostředí nebyla potíž. My s tátou často měnili místa, kde jsme se schovávali. Navíc jsem nejdřív chodila sem a tam čistě pro to, abych stopami Lůliho zmátla. Sníh sice ještě nebyl, když jsme hráli s Enzem a Elodie, ale bahno ano. Fungovalo to vlastně dost podobně. Měla jsem plán a kdyby to někdo mohl vidět, určitě by žasnul nad tím, jak mi to v hlavince šrotovalo.
Občas jsem něco přeskočila, občas podlezla. "Hahá, Lůli bude ještě litovat, že mi dal takový náskok," šklebila jsem se, hrdě si prohlížejíc své dílo spletenců stop a cestiček, ze kterých nebylo znát, kudy a kam jsem odešla.
A tam to bylo. V samém srdci těch cestiček byl strom dělící se hned na několik částí docela nízko nad zemí. A já byla šplhoun jako vyšitá, hupsla jsem na kmen a vyhoupla se do místa, kde se strom rozděloval. Nebylo to příliš vysoko, ale bylo to o kousek víš, než by měl mít hlavu dospělý vlk. Perfektní schovka.
Škoda, že nevydržela. Ležela jsem tam přilepená co nejvíc dolů, abych nebyla vidět, když jsem zahlédla nějakého ptáčka, jak se poskakuje v mých cestičkách. Olízla jsem se. Najednou jsem dostala děěěsný hlad a zachtělo se mi toho ptáčka ulovit. Než jsem se však stačila zvednou, uletěl. Musela jsem si najít něco jiného. A tak jsem seskočila ze své skrýše a začala vymýšlet. Měla jsem se sice schovávat, ale Lůli bude určitě koukat, když mě najde s pořádným úlovkem! Jo, určitě se mi podaří něco ulovit! Jen to něco musím najít! A tak jsem se dala do hledání a číhání a schovávání před kořistí, ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, ani pírko ani chlup jsem nikdy z ničeho nechytila...

// Asgaar

Domáhala jsem se odpovědí, protože má trpělivost ještě neměla takové trvání, aby mohla vyčkávat, než mě moje nožky donesou, kam potřebuji, abych se odpovědi dopátrala sama. Jenomže Lůli mi to nemínil dělat jednodušší, protože mi nic neřekl a jen se tvářil děsně tajemně. Tak jsem chápavě se zatajeným dechem přikývla a taky se snažila být tajemná. Jako by babička před námi utekla, kdybych nebyla.
Lůli mluvi pořád hrozně zvláštně. Jdeme za babičkou, ale babička už tu není. Ví toho o ní tolik, ale nikdy ji nepotkal. Bylo jediné štěstí, že jsem pomalu s nabývajícím věkem dokázala lépe chápat i ty divné situace, které mi napovídaly, abych se neptala na to, na co se zrovna zeptat chci. Jako třeba, jak je možné, že se s babičkou nikdy nesetkal. Naštěstí jsem nutkání ptát se nemusela odolávat dlouho, protože jsme dorazili!
Zastavili jsme před kamennou hroudou. Ale nebyla to obyčejná kamenná hrouda. Tahle vypadala jako vlk. Pozorovala jsem ji, jako bych nikdy v životě nic podobného neviděla, protože, no, neviděla. "Tak tohle je památka?" špitla jsem polohlasně, jako bych ten kámen nechtěla vyplašit. Nevěděla jsem moc, jak se mám před památkou mocné babičky chovat, a tak jsem následovala příkladu svého tmavého kamaráda. "Ahoj," hlesla jsem. Možná jsem čekala, že odpoví zpátky. Lůli si ji prohlížel s úplným obdivem, až jsem si na chvíli myslela, že se také změnil v kámen. Bylo proměňování se v sochy nějakou místní specialitou? Kámen z něj ale nebyl, protože promluvil. No a kameny přeci nemluví, že!
"Krásná," vydechla jsem, jako by na to ani žádná jiná odpověď nepřicházela v úvahu, a dál jsem si kamenného vlka prohlížela. Měla jsem otázky. Spoustu. Ale měla jsem pocit, že je ze sebe nemůžu jen tak vysypat, jak to normálně dělávám. Lůli už zase vypadal smutně jako před jeskyní. Cesta za babičkou ho moc nerozveselila, jak jsem si myslela. A tak jsem si jen tiše sedla vedle něj a opřela se bokem o ten jeho. Lůli, Lůli, co jen s tebou budeme dělat.

Považovala jsem misi za splněnou, když se Lůli skutečně pohnul z místa a vydal se za tou babičkou. Hned jsem svou spokojenost a nadšení dala najevo rozkmitaným ocáskem a rozjařeným úsměvem. "Tak jo! Co víš!" pobídla jsem ho, neb jsem byla ráda, že mluví. Vypadal, že by mohl být také rád, že mi to všechno může říct. A čím víc se o zdejších vlcích dozvím, tím lépe!
Lůli mi hodně rychle vysvětlil, že má představa té babičky asi neodpovídá úplně tomu, co potkáme. Vlastně mě dost zmátl, protože pokud tu už není... tak jak za ní můžeme jít? Stejně jako nadšení jsem ani své zmatení tentokrát neskrývala. Jenomže mé nálady se střídaly jako aprílové počasí, jak už to u vlčat bývá, a tak tuhle nesrovnalost a krutou pravdu rychle přebil svou zajímavostí fakt, že v údolí je něco na památku. "Wouuu," vydechla jsem ohromeně a v očích se mi mihnuly šibalské jiskřičky. Jak asi taková památka vypadá? To musíme hned objevit! "Památku? A jak vypadá památka? A- a jak vůbec můžeme mít za babičkou, když už tu není? Řekl jsi, že půjdeme za ní. Nebo... nebo byla tak mocná, že tu je i není!" vydechla jsem na jeden nádech svoje konspirační teorie, které nedávaly za mák smysl, ale mně to nevadilo. Honem jsem cupkala za Lůlim, abych té záhadě přišla na kloub.

// Ellisino údolí

// úkryt

Vycupitala jsem ven z jeskyně. Tedy, doslova jsem se ven vyřítila jako neřízená střela, což nebylo vůbec dobře, protože venku bylo všechno hrozně klouzavé. Tak klouzavé, že se v tom nedalo brzdit. Prosvištěla jsem kolem Lůliho a jekotem a klouzala se od jeskyně, zastavil mě až náraz do nedalekého stromu. "Jauvajs!" ulevila jsem si v poctivé hlasitosti, aby to i ten strom slyšel, co mi to provedl. Tlapou jsem si promnula místo, kam jsem se uhodila. Tohle nebyla legrace. Zamračila jsem se na strom. To si ještě vyřídíme! Ale teď jsem se nemohla prát se stromem, když jsem Lůliho nechala někde u úkrytu. Rozešla jsem se zpátky.
"Lu-Lůli!" zavolala jsem na něj, aby věděl, že už jdu. "To hrooozně klouže!" oznámila jsem zpola překvapeně, zpola opatrně, abych se při tom nekousla do jazyka, kdyby mi náhodou ujely tlapky. Doplížila jsem se opatrně až k němu. "Brrr," zatřásla jsem se, "tady je taková zima!" Jako by to černý bez mého oznámení nevěděl. Přimáčkla jsem se na chvíli k němu na kožich. "Tobě není zima?" broukla jsem a pak k němu zvedla zlatá očka. Lůli byl děsně zamyšlený, a co víc, přišel mi z něčeho smutný. Kdybych věděla, kdo může za to, že je smutný, moc bych se na něj zamračila, ale já to nevěděla. A tak jsem mohla udělat jedinou věc, kterou jsem mohla situaci zachránit a odlepila jsem se od něj, abych ho taky přiměla k pohybu. "Tak jdeme! Babička! Ty víš, kde je? Cítíš jí?" sama jsem zvedla čumáček a demonstračně začenichala. Cítila jsem hodně pachů, ale ještě jsem se v nich neuměla vyznat, takže jsem zase rychle čenichat přestala a netrpělivě překračovala na místě. Sem tam jsem do Lůliho drcla drze čumákem, aby se pohnul. Někdo by to mohl přeložit jako "přestaň se mračit a pohni, nebo tě kousnu" a v budoucnu to nejspíš přesně takhle mé dospělé já bude prezentovat.

(48)

"Neee," zavrtěla jsem hlavou, jako by byl Lůli úplné mimo a snad to dělal i schválně. Možná jsem si to myslela, že mě zkouší. "Nebyla jsem jen s tátou. Byla jsem já. A táta. A Elodie. A Enzo. To je ségra s bráškou," vzpomněla jsem na ně, aby teď už i Lůli s jistotou věděl, kdo všechno v té naší smečce vlastně byl. Celou dobu jsem se usmívala, jako bych na tom nic prazvláštního neshledávala. Jen já a moje rodina proti světu. Smečka k pohledání. Jak bychom mohli nebýt smečka?
Pak jsem se po Lůli vrhla, jako jsme se na sebe vrhali se sourozenci. Vrátil mi to, ale já se nedala. Nikdy se nevzdám! A s ještě větší vervou jsem se vrátila do boje, zavěsila se mu za ouško a odmítala pustit. Samozřejmě jsem mu ho ale nechtěla urvat, to ne! A tak, po určitém čase udatného zápolení, jsem nakonec povolila a nechala Lůliho s jeho oslintaným uchem prchnout. "Příště!" houkla jsem na něj varovně, aby věděl, že příště to nebude mít tak snadné.
Ležela jsem rozplácnutá na zemi a nechala ho chvíli nudně rozjímat, než přišel s novým nápadem. Kulila jsem na něj překvapená očka, která znovu vyčkávala nevídané věci. Babičku? O babičce ještě nic neříkal. Ta k nim tedy také patří? "Joo," vypískla jsem zasněně, jako bych nikdy ještě žádnou babičku neviděla - a taky, že neviděla. Vyskočila jsem na své drobné, nemotorné nožky, které se mi krátce do sebe zamotaly a já málem skončila zpátky v kožešině - ale jen málem! A honem jsem se hnala za Lůlim, aby mi neutekl.

// Asgaar

(47)

Lůli vypadal při vysvětlování fungování mé smečky dost zmateně, což jsem zase nechápala já. Co na tom bylo tak podivné, když mně to přišlo normální? "Jo," přikývla jsem, že na to kápnul. "Hodně jsme toho nachodili. Občas jsme někde zůstali i pár nocí, ale spíš jsme objevovali další a další místa, kde se dá přespat!" Oznámila jsem mu to s takovou radostí, že to snad musela být do té doby ta největší zábava, co jsem zažila. A taky byla, než jsem potkala svého černého společníka a seznámila se s úplně jinou smečkou. Když jsem ještě byla s tátou, nikdy nás nenechával seznamovat se s velkými vlky. Ale velcí vlci se také nikdy nechtěli zrovna seznamovat...
Skočila jsem na něj jako správný lovec a myslela jsem si, jak ho nemám v šachu. On se ale jen otočil a shodil mě ze sebe jako nic. Jako. Nic! To bylo přímo skandální. Chtěla jsem se zdvihnout a obhájit svou čest, ale Lůli se otočil ještě jednou a přilehl zase on mě. "Polštář?" vyhrkla jsem pohoršeně, že mě ani nebere jako sobě rovného protivníka. Své sourozence bych za to už pěkně mučila vlčáckými jehličkami a u Lůliho jsem neplánovala dělat výjimky. "Nejsem polštář! Ty jsi polštář!" prohlásila jsem vzdorovitě, zatímco jsem se snažila vykroutit z pod jeho hlavy. Nebylo to moc obtížné, vůbec se nebránil. A hned jak jsem byla volná, zase jsem se na něj vrhla. Měla jsem to vymyšlené. Skočila jsem po ně, ale vlastně jsem ho přeskočila, ha há, to jsem ho zmátla! A pak jsem k němu přiskočila z druhé strany, drcla do něj, abych ho převalila a zavěsila se mu za ucho. Vítězství! vyhlásila bych, kdybych neměla zrovna práci s nepouštěním toho ucha. Přítomnost dalších členů v jeskyni se mi zatím dařilo úspěšně ignorovat a možná proto jsem stále měla tak bojovného ducha.

(46)

"To je dobře, to znamená, že se ta vlčata schovávají fakt dobře!" zhodnotila jsem jeho neúspěchy ve vyhledávání schovaných vlčat. Ostatně by jsme si někdy také na takovou schovávanou měli zahrát, aby se v tom i Lůli trochu procvičil. Ale hlavně, protože to byla zábava! A já mu ještě ukážu, jaká!
Ptal se mě, kde jsme spali, když naše smečka neměla takovou čuprózní jeskyni. Ale mě jeho otázka přišla mnohem zvláštnější, kde bychom asi spali? Přeci tam, kde se dalo. "Venku," odpověděla jsem tupounce, jako by to snad mělo být samozřejmé. "Někdy táta našel pěkné místečko pod různým kamením a skálami a někdy jsme zase spali třeba v takovém vyyysokém kapradí! To ale jen, když nepršelo. Uváleli jsme si pěkné místečko a pak jsme spolu leželi a koukali dlooouho na hvězdy, když byly vidět," zubila jsem se spokojeně, když jsem vzpomínala. S tátou to bylo fajn. I bráška i ségra byli fajn. Musela jsem někdy pro Lůliho taky najít nějaký pěkný trs kapradí, aby věděl o čem mluvím.
Nějaké vědomosti a povinnosti by kde koho mohli vyděsit, nebo mu snad přijít nudné, ale já o tom pořádně ještě moc nevěděla a Lůli to představoval s takovým nadšením, které nešlo nesdílet. Život v jeho smečce zněl skvěle. Když na mě však vybafnul, že ty měkké věci na zemi jsou mrtvoly, přestala jsem se na tom převalovat a překulila jsem se na břicho, abych mu věnovala prázdný kukuč s pootevřenou tlamičkou, která nemá, co říct. "A-aha," vykoktala jsem, než jsem pochopila, že tedy nedělám asi nic zakázaného. Lůli se také začal válet. "Takže mrtvolami se vystýlá jeskyně smečky," zrekapitulovala jsem si nahlas a pohlédla na svého černého společníka, aby mi mé dosavadní vědomosti potvrdil. Ten se usadil na kůži opodál, což se mi nelíbilo, protože to bylo, no, dál. Tvářil se, že odpočívá, takže jsem se k němu "nenápadně" připlížila a skočila po něm, až jsem ho celou svou drobounkou maličkostí zavalila. "Mám tě! Teď je z tebe mrtvola!" prohlásila jsem a odmítala z něj bez boje slézt.

(45)

"Ty jsi mě chtěl ulovit?" zděsila jsem se jeho vyprávění, ale naštěstí to směřovalo jiným směrem a nezdálo se, že by mě zakousnul, kdyby měl tu možnost. Stejně bych se ubránila! pomyslela jsem si tvrdohlavě a na chvíli se na něj dívala, jako bych přemýšlela, jak bych to vlastně udělala. No jo, kdo z nás by takovou rvačku vyhrál? Se sourozenci jsme se rvali pořád, s Lůlim jsem se ještě neporvala. Musela jsem si honem vymyslet dobrou strategii, než na to přijde, abych mu ukázala, jak mám tuhý kořínek.
Lůli mé ohromení nechápal a já zase nechápala, že to nechápe. Ani jeho slova mi nešla do hlavy. My jeskyni neměli. Možná nějakou dočasnou skrýš, ale tohle? Zadívala jsem se na něj a posmutněle stáhla uši. "Naše smečka nikdy takovou neměla," přiznala jsem a bylo znát, že se mi to neříká lehce. Hrdá jsem na to rozhodně nebyla, ale spíš jsem nechtěla, aby si o naší smečce Lůli myslel, že jsme byli nějaká lůza jen pro to, že jsme neměli tak hezkou jeskyni. Táta ji určitě hledal! Ano, a až najde tu nejlepší z nejlepších jeskyň, tak si pro mě přijde. Začínalo to do sebe zapadat, proto se tak dlouho neukázal.
Žvýkala jsem ztuhlé maso a naslouchala dalšímu smečkovému vysvětlování. "Jako že budeme taky lovci, až budeme velcí, a budeme chodit lovit dohromady? S celou smečkou?" Znělo to skoro až neuvěřitelně. A neuvěřitelné to skutečně bylo pro vlče, které v životě vidělo jen samostatný lov. Na to dotazování jsem si musela kus masa odložit, protože se před něj špatně mluvilo. A pak jsem poodešla dál a objevila na zemi něco měkkého a příjemného. Jako vlčí kožíšek, ale nebyl to vlčí kožíšek. Vonělo to normální zvěřinou a válelo se to tu na zemi. Opatrně jsem na to šlápla a pak jsem se na tu chlupatou věc rozvalila, protože na ní zem nezebala. "To je příjemný!" zaradovala jsem se. "Co to je?" chtěla jsem znát původ měkké chlupaté části země, zatímco jsem se na ní pohodlně rozvalovala.

(44)

// Asgaar

Nestihla jsem ani být nešťastná z toho, že jsme na celý celičký les zjevně jediná dobrodružná vlčata, protože můj dobrodružný společník se radoval z toho, že má alespoň mě, což mi také rozkmitalo radostně ocásek. "Jo, já jsem taky ráda, že jsi mě našel!" zazubila jsem se nazpátek. "Jak jsi vůbec věděl, že mě máš hledat?" napadlo mě, přestože to musela být naprosto zbytečná otázka. Samozřejmě náhodná setkání takhle nefungovala, ale to jsem zatím nechápala. Také jsem nechápala, proč tak dlouho trvá mému tátovi mě najít, když Lůli to zvládnul levou zadní. A taky bychom si někdy měli zahrát na schovávanou, abych zjistila, jak on to hledání dělá... v hlavičce mi najednou vyskočila spousta nápadů, co ještě musíme stihnout než... než co vlastně? Máme všechen čas věta a nic nás nezastaví!
Možná nás něco zastaví. Těch hromad sněhu bylo opravdu hodně a mně se čím dál častěji podlamovaly tlapky. Začínala jsem se bát, že jsme třeba zabloudili, když tu se ozval Lůliho nadějný hlas, který mi vlil jako kouzlem novou sílu do tlapek a hup! Sněhu začalo ubývat, až jsme se ocitli v ohromné jeskyni. "Páááni," vydechla jsem a vykulenýma očkama klouzala po jejích stěnách, zatímco jsme pokračovali kamennou chodbou, ze které mi hrůzou vstávaly chlupy. Bylo to na mě až moc ohromné a byla jsem ráda, že tu nejsem sama, jinak bych se hodně bála. Takhle jsem se bála jen maličko a mohla jsem to před svým neohroženým společníkem dobře skrývat. Tedy, alespoň jsem si myslela, že mi to jde. A pak jsme vešli do většího prostoru a Lůli odskočil stranou a já také začenichala a něco ucítila. Následovala jsem ho k úlovku a podezíravě si ho očichala. Znala jsem jen vůni čerstvého masa, tohle vonělo jinak.
"Jak se to sem dostalo? Opravdu to můžeme jíst?" zeptala jsem se, ale odpovědí mi byl pohled na Lůli, který už kus žvance přežvykoval v tlamě. Věnovala jsem tak masu ještě jeden nedůvěřivý pohled a se vší opatrností si také uždibla. Opatrně to nešlo, maso bylo celé tuhé, takže jsem nakonec stejně musela zabrat, až jsem udělala kotoul, když jsem konečně maso utrhla. Otřepala jsem se a převalovala jídlo v tlamě, zatímco jsem pozorovala Lůliho a čekala, komu z nás z toho bude špatně jako prvnímu.

Očka se mi rozzářila, když Lůli vychvaloval jeskyni do nebes. Tedy, on ji úplně nevychvaloval, ale v mých představách byla dost ohromná. Velká jeskyně, kam se vejde spoustu vlků. Zachtělo se mi tam tu velkou spoustu vlků vidět. A měla by mezi nimi být i vlčata, ta by neměla chybět. Jenomže za celou dobu, co jsem se touhle rodinou potulovala, jsem jiné kromě mě a Lůliho nezahlédla. "Lůli?" hlesla jsem zvídavě na kamaráda, abych si získala jeho pozornost. "Je tady hoodně velkých vlků, viď? Jsou tady i jiná vlčata? Žádné jiné, kromě nás, jsem tu neviděla," informovala jsem ho o svém dosavadním rozhledu po smečce a vyčkávala, co na mě vybafne za překvápko.
Zatím jsem za ním cupkala po vychozené cestičce, která byla vychozená jen chvíli a pak jsme se museli brodit sněhem. Musela to být hodně dobře schování jeskyně, že k ní ani stopy ve sněhu nevedly. Občas jsem musela zabrat a povyskočit, abych držela s černým krok. "Jo," vyskočila jsem poprvé. "Mám jídlo-" vyskočila jsem podruhé, "- ráda," doskočila jsem po třetí a zahučela čumákem ve sněhu, protože mi to podklouzlo. Ale rychle jsem se zase sebrala a oklepala. "Ale Lůli kdyžtak umí lovit," zazubila jsem se na něj při vzpomínce na ulovenou rybu. "Že mě to taky naučíš?"

// úkryt

Bylo mi líto Lůliho kamaráda, který umřel, ale pak mi to s tou smrtí začal Lůli vysvětlovat a já jen mlčky poslouchala a zírala a můj mladičký mozeček se snažil tu informaci přechroupat a zpracovat. "Aha," vylezlo ze mě prázdně. "Takže nikdo neumřel?" ujišťovala jsem se možná až trochu moc zklamaným hlasem a ohlédla se za skupinou, jako bych je přepočítávala a Lůliho návrh zvažovala, i když jsem stále moc nechápala, jak funguje. "Já asi nechci, aby někdo umíral," přiznala jsem mu a zatvářila se zklamaně sama ze sebe, protože to určitě bylo ode mě nudné a Lůli si se mnou už nebude chtít hrát.
I ten zvláštní šedý vlk, který se teď dodatečně ke skupina přikradl, mně přišel děsivý, ale Lůli jako by k němu vzhlíže. Pozorovala jsem jeho obdivný pohled v očích a pak se zaměřila na šedého, abych v něm našla to stejné zalíbení, co on. Nebylo to tak silné, ale jak o něm Lůli mluvil v klidu a "cool", alespoň strach ze mě opadl. "Cool," zopakovala jsem do prázdna jeho slovo a snažila se si jej spojit s vlkem, abych přišla na to, co to znamená.
Řekla jsem, že mi je zima a dostala jsem odpověď a teď jsme na sebe chvilku hloupě mlčky koukali a bylo to takové tiché ticho, kdy už chybí jen cvrkání cvrčků v pozadí. Pak to Lůli napravil a já přikývla. "Tak jo!" vyhrkla jsem. Jeskyně jsem měla ráda, i když jsem v mnoha za svůj kratičký život ještě nebyla. "Tam bude teplo, že jo? Má rodina svojí jeskyni? A je dost velká, aby se tam všiiiichni vešli?" začala jsem vyzvídat. "Nebo! Nebo je malinká a musíme se střídat?" přemýšlela jsem už sama pro sebe, jak jsem se rozešla do lesa pryč od skupinky zkamenělých. Za okamžik jsem se zarazila, neb mi došlo, že jsem něco zapomněla. Tedy někoho. A šla jsem sama. Obrátila jsem se na Lůliho a uculila se jako nevinnost sama. "Nevím, kde to je," zasmála jsem se, že jsem to tak pomotala a doufala, že kamarád ukáže cestu.

Lůli měl v něčem pravdu, rozhodně jsem nechtěla zkamenět jako ta partička vlků před námi, ne ne. To je přeci vůbec nemohlo bavit, nebo ano? Až se odkamení, jestli, musím se je na to zeptat. Měla jsem otázek spoustu, ale nikoho, kdo by na ně odpovídal. Mohla jsem se ptát Lůliho, ale jak dlouho to ten vydrží? A kolik odpovědí ještě má? Musela jsem si nějaké šetřit na později.
Pak jsem sebou šokovaně cukla a vykulila na tmavého vlčka oči, div se mi nevykutálely. "Kdo umřel?!" vyhrkla jsem zděšeně, protože to přeci nebyla vůbec dobrá zpráva! Ale byla to zpráva o něčem, než o ničem. "Jako tady v lese? Znal si ho? Je mi to moc líto!" chrlila jsem ze sebe a byla připravena svého kamaráda utěšit, kdyby to potřeboval. A taky jsem malinko doufala, že by mě za tou mrtvolou mohl zavést, protože by tam i tak určitě bylo víc živo než tu.
Ha! švihla jsem pozorností ke skupině, protože skupina byla pořád kamenná, ale teď se u jí objevil pohyb. Lůli měl pravdu, tohohle vlka jsem si pamatovala. Asi nás uviděl a já se přitiskla víc ke svému kamarádovi, když naším směrem vrhnul svůj pohled. Byl... zvláštní. "Vypadá děsivě," zamumla jsem dost nahlas pro Lůliho, ale dost potichu na to, aby to neslyšel nikdo jiný, nedej vlku ten děsivý šedý. Ještě chvíli jsem z šedého nespouštěla oči, jako by se na nás měl vrhnout v momentě, kdy má pozornost poleví, ale pak jsem se celá zachvěla. "Lůli, mně je zima," obrátila jsem se svého tmavého společníka s nadějí, že bude mít nějaké řešení.