Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VAK 3. Jdi bruslit

// Severní Galtavar

Lůliho otázka byla pěkně hloupá. Setkat se se Smrtí? Na to jsem byla ještě dost malinká, ne? Chtěla jsem se tomu zasmát, aby věděl, že si na mě s takovými vtípky nepřijde, ale místo toho jsem schytala zásah koulí. Nazlobeně jsem také zahájila palbu, i když ne moc účinnou. Lůli vzal do zaječích. Měl proč! Počkej, až tě doženu, brousila jsem si na něj tlapy a uháněla sněhem v jeho stopách.
Pěkně jsem se u toho zadýchala, protože sníh byl teď ještě o něco hlubší, než předtím, a tady na pláni nebyl ani hezky rovnoměrný. Občas jsem tak zapadla hlouběji, než jsem očekávala a Lůliho náskok se tak sem tam zvětšoval. Byla jsem nazlobená čím dál tím víc, protože jsem ho prostě musela dohnat a ukázat mu, zač je toho Zurri!
Lůli najednou vběhl mimo sníh. Já byla ve střehu, takže jsem se stačila před tou plochou zastavit, ale on už se klouzal vpřed. Zaváhala jsem a tlapkou zkoušela pevnost zmrzlé vody. "Páni," vydechla jsem, až mi šel dým od tlamičky. Ani jsem si nevšimla, že byla až taková zima. Lůli na mě cosi z ledu hulákal. Nespokojeně jsem nakrčila čumáček a opatrně vstoupila na jezero za ním. Nebyla jsem přeci žádná bačkora! Ale ať už jsem byla sebeopatrnější, nožky se mi začaly rozjíždět a zrychlovat a najednou jsem to nemohla kontrolovat a už jsem jela a točila se a BUCH. Přistála přímo na zadku, nohy divně zamotané do sebe. "Ufff," vyfrkla jsem a snažila se rozmotat, zatímco mi to furt podkluzovalo.
"To není vůbec jednoduchý," zhodnotila jsem, když se mi podařilo zase na ledu postavit a pomaloučku se sunout vpřed. Začínala jsem tomu přicházet na kloub, ale byla to fuška. Nakonec jsem byla ráda, když jsem doklouzala k druhému břehu a rozhodně neplánovala se na ten led vracet. Doufala jsem, že to ani Lůliho nenapadne. Ten naštěstí za svůj další cíl vybral les. "Po-počkej přece! Já už se nezlobím! Tak počkej!" zalhala jsem a hnala za ním.

// Východní hvozd

VAK 13. Kouluj se s jiným vlkem

Můj výstup se nesetkal s potleskem a co jsem si za to vysloužila bylo daleko i od jakékoliv chvály. Tedy, já bych asi taky nebyla za takové probuzení dvakrát ráda, ale rozhodně bych kvůli tomu nebyla tak nevrlá. "Nezasadil! To bych si přeci všimla, kdybych měla v hlavě klín!" protestovala jsem dotčeně a mírně se u toho mračila. Příště na něj prostě shodím ten sníh, pod kterým spí, usmyslela jsem si rozzlobeně, ale takhle nálada mi neměla vydržet dlouho.
"Kdes byl, Lůli? Myslela jsem, že ses ztratil! Čekala jsem na tebe, no, tam u té hromady kamení, ale tys tam nebyl. Jenomže tam byl někdo jiný! Už jsi někdy viděl zelenýho vlka? Protože já jo. Tedy, byla to spíš vlčice. Možná taky zrovna spala, protože byla podobně nepříjemná, jako někdo. Nechala jsem jí tam dárek, tak snad už nebude takhle děsit každého, kdo půjde kol-" zmlkla jsem, protože jsem záhy měla tlamu plnou sněhu. Oklepala jsem hlavou a začala sníh vyprskávat. "Pfff, pfff, neplatí! Tys mě vůbec neposlouchal!" postěžovala jsem si a narychlo pod tlapama vytvořila svojí odvetnou kouli, kterou jsem mrskla po Lůlim. Letěla mimo. Lůli si ještě zvesela poskočil. Nafoukla jsem uraženě tvářičky a už jsem v tlapách měla další kouli. Jenomže to už se Lůli otáčel a dával na se úprk. "Nečestná hra! Vrať se, ať tě můžu zkoulovat!" houkla jsem za ním a švihla druhou koulí, která ho minula jen o píď. Za běžícím vlkem jsem neměla šanci dohodit. A tak jsem se rozeběhla taky, rozhodnutá ho někde dohnat a vyválet ho ve sněhu tak, že na něm nezůstane černý jediný chlup.

// VVJ

VAK 12. Předstírej, že tě posedl duch Vánoc

Spalo se mi děsně neklidně. Krátce před tím, než jsem se probudila, jsem se začala divoce převalovat, div jsem nepohřbila sama sebe pod sněhovou střechou, kterou nade mnou držela větev. Prudce jsem otevřela oči a byla vzhůru. V tu ránu jsem zapomněla, o čem se mi to vlastně zdálo, jen v hlavě mi zůstalo takové tušení, že to nebylo nic moc příjemného. Nevadí, znamenalo to, že to stejně nebylo nic hodné zapamatování.
Protože bylo už světlo, když jsem procitla, hned jak jsem se rozkoukala, protáhla jsem se ven ze své šikovné skrýše. S nově nabitou energií jsem se cítila skvěle. I mohutná chumelenice ustala a vločky jen tak tancovaly po obloze. Chyběla jen jediná věc. Lůli. Bylo mi zvláštní, že mě nikdo ze spánku nevzbudil. Možná jsem se neměla schovávat, když jsem chtěla, aby mě našel. Když já mu věřila, že mě najde i tak. Z nějakého důvodu mě vždycky našel, i když jsem byla schovaná. Jako tenkrát, když mě našel poprvé...
Otočila jsem si při svém přemýšlení a zůstala stát, zírajíc na ležící lebku vykukující z vyhrabané díry, co si jen tak poklidně odfukovala. Takže... mě našel? Ale nevzbudil. Hmm, možná byl taky unavený. Hih, takže nejsem žádný slaboch, když to zmohlo i takového vlka, zubila jsem se v duchu. Ale byl krásný zimní den, nemohla jsem dopustit, aby ho můj kamarád celý prospal. "Vstááávej~" začala jsem relativně tiše, táhlým hlasem. "Vstávej, vstávej, slyšíš mě?" přidala jsem na hlasitosti a dala si záležet, abych zněla důležitě a vznešeně. "Musíš vstát, toť můj rozkaz! Cožpak nevíš, kdo já jsem? Duch Vánoc, to já jsem. Nařizuji ti vstát a neprospat tenhle krásný den určený pro pořádnou zimní porci dobrodružství! Žádné zahálení, když mám hlídku já, vánoční stráž! Teda duch!" Moc mi to hraní nešlo, na tom jsem musela ještě zapracovat. Abych ale svému výstupu dodala na dramatičnosti, hrábla jsem tlapkou do čerstvého jemného sněhu a rozhodila ho nad sebou. Mělo to vypadat jako úžasná sněhová vlna nade mnou, ale skutečnost nejspíš byla jinde. Tím jsem se však netrápila a dál e tvářila hrozně důležitě a duchovně, ať už to znamenalo cokoliv.

VAK 9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

// Jedlový pás

Chtěla jsem mít o čem vyprávět a tohle rozhodně za vyprávění stálo. Než jsem se nadála, byla jsem z lesa zase venku na té velké planině. Pocit, že mě někdo neustále pozoruje, už mě přešel, ani jsem si nevšimla, že by mě někdo sledoval. Pro jistotu jsem se přeci ohlédla a zamžourala do lesa za sebou. Nic.
"Wow," vydechla jsem, konečně si v hlavě postupně přebírajíc, co se to stalo. "Wow! Co to bylo? Kdo to byl? Nešla za mnou. Ale vyděsila mě! Byl to duch? Trochu tak vypadala. Byla skutečná? Možná to byl jenom stín, co jsem si vymyslela. Ne, přeci by na mě tak nevrčel vlastní stín! A ta zelená. Má snad ustláno na mechu?" Byla jsem tak přeplněná emocemi, že jsem nedovedla přemýšlet potichu a tak jsem všechno říkala nahlas a při tom vychodila do sněhu slušný kroužek.
"Ty jo, ty jo, TY JO!" zavýskala jsem s výskokem. Nemohla jsem se dočkat, až se o tohle s někým podělím. Ale s kým? Ať jsem se rozhlížela sebevíc, Lůliho jsem stále neviděla. Snad mě najde, i když už nejsem u té vysoké věci, napadlo mě trochu starostlivě. Nejmoudřejší bylo mu už dál neutíkat. Stejně jsem si chtěla odpočinout už dlooouho a takhle nebudu před svým kamarádem vypadat jako slaboch. Udělala jsem si pauzu, protože jsem čekala na něj. Ne, že bych jí snad sama potřebovala.
Když není místo, kde složit hlavu, musíte si to místo vytvořit. Noc zlehka začala ustupovat, ale mně to nevadilo. Zůstala jsem na okraji toho děsivého lesa a pod jednou pěknou spadlou větví si začala ve sněhu hloubit díru, abych byla pěkně schovaná a taky neležela na sněhu. Na pláních to v zimě pěkně chladně foukalo, ale v díře to tak fučet nebude. Ta nakonec nebyla tak hluboká, abych se do ní schovala celá až po uši, ale pro to jsem to kopala pod větví! Ta byla mimochodem taky už hojně zasněžená. Možná to nebyla žádná stavba z kamení, ale slušný úkryt to teda byl. Na úkryty jsem byla profík. Spokojeně jsem zavrtěla ocáskem, protože nikdo jiný tu nebyl, aby mě za tu skvělou práci pochválil, a pak jsem vklouzla pod větev, stočila se v díře a usnula snad ještě dřív, než jsem stihla dovřít víčka.

VAK 20. Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

// Severní Galtavar

Přepadla mě nezkrotná zvědavost, jako bych zase byla malé vlčátko. Totiž, já ještě jakože vlčátko byla, ale už ne tak malinké. Takže jsem se tolik nebála hnát kupředu za neznámým. Možná bych se bát měla. Ale to jsem se nejprve musela někde naučit.
Teď jsem šmejdila lesem a snažila se podivnou vysokou věc nespustit z dohledu, abych k ní trefila. Lůli mi neřekl, co to je, tak jsem to musela zjistit sama. Prozkoumám to a taky z toho budu mít konečně co vyprávět světu! Než jsem však k té věci došla, padla na celou krajinu tma. Nedokázala jsem vysvětlit, proč mi běhá nepříjemné šimrání po zádech, protože zimou to určitě nebylo, i když bylo chladno. Dobrá, ve tmě mě tenhle les možná malinko děsil. Malinko víc. Ale kdo se bojí, nemá žádné historky! přemluvila jsem se a konečně se objevila před... "Co to vlastně je?" zastříhala jsem zvídavě ouškama a ohlédla se po svém černém doprovodu, který nebyl najednou k nalezení. "Asi se v té tmě ztratil. Nevadí, počkám tu na něho a zatím..." vrátila jsem se pohledem k té systematicky poskládané hordě kamenní a na sucho polkla. "Zatím to prozkoumám."
Fajn, fajn, měla jsem fakt nahnáno, když jsem obcházela tu věc kolem dokola. Jako by na mě každou chvíli odněkud mělo něco skočit. Jako by mě něco pozorovalo. Taky tu byla spousta vlčích pachů, ale žádné dost čerstvé. "Proč sem asi vlci tak moc chodí?" napadlo mě. Třeba se místní vlci rádi bojí a tohle místo je na to ideální.
Přestalo mě bavit prozkoumávat - ano, přestalo mě to bavit, rozhodně to nebylo strachem nebo tak něčím - a tak jsem prostě zůstala stát před tou stavbou. Lůli by si mohl pospíšit, pomyslela jsem si lehce nervózně, protože jsem tu už nechtěla čekat o moc déle. Musela jsem vymyslet, jak se od toho strachu- teda nudy! - odreaguju. A tak jsem začala hrabat sníh na hromadu a stavět z něho vlkuláka přímo před tím, co vypadalo jako vchod. Pamatovala jsem si, že něco podobného jsme s Lůlim dělali minulou zimu. Zabralo to a já byla do práce tak zabraná, že jsem na okamžik na děsivou auru tohohle místa zapomněla.
"Tak, teď ještě kamínky," zhodnotila jsem své dílo a pak jsem mu doplnila čumák a oči z kamínků, které se válely v puklinách stavby. "Chodím já ti snad domů rozebírat střechu nad hlavou, holčičko?" Vyjekla jsem leknutím, div jsem při tom svého vlkuláka nerozbořila. Ze tmy nitra té kamenné stavby na mě zíraly dvě zářivě zelené oči. "Pa-pa-pa-pardon, já-" "Ticho. Nech si to kvákání," okřiklo mě ostře to stvoření, které postupně vylezlo ze stínů. Nebo ty stíny samotné ustoupily, protože ona... zářila zeleně? Zeleně rozžhavenýma očima si přeměřila mého vlkuláka a pak je zabodla zpátky do mě. "Co si myslíš, že tu děláš?" sykla. Než jsem odpověděla, polkla jsem, abych se znovu nezakoktala a ještě víc ji nerozzlobila. "Čekám... čekám tu na kamaráda. A zatím stavím vlkuláka. To je vlkulák," ukázala jsem tlapkou na své veledílo. Zářivá vlčice z toho unešená nebyla. Jestli to bylo možné, zakabonila se ještě víc. "Čekáš? Tohle není žádná čekárna! Seber se a táhni pryč, než si to rozmyslím a zařídím, že už odsud neodejdeš nikdy," zavrčela nevraživě a já poslušně přikývla. "Do-dobře," nenapadlo mě vzdorovat ani na vteřinku. "Toho vlkuláka si můžete nechat. Jako dárek. Přeci jen jsou v něm vaše... vaše kamínky," nabídla jsem vlčici, na její odpověď už jsem však nečekala a poslušně jsem vycouvala hooodně rychle daaaaleko od jejího úkrytu. Kdo ví, třeba jí ten vlkulák potěší a bude mít hned lepší náladu, přeci jen to byl opravdu povedený kousek.

// Severní Galtavar

VAK 17. Vytvořit obraz ve sněhu

// sopka (přes Ainu)

Brzy jsme sešli z místa, kde nebyl sníh zpátky, na místo, kde sníh byl. Byla to velká planina, i když my byli spíš v části, která nebyla tak velká. Mohla jsem ale říct snadno, že pokračuje dloooouho do dálky, protože na jihu byla vidět jen vzdalující se rovinka. Sněhová, nutno podotknout. Sněhu zatím stačilo napadnout tolik, že už mi v něm mizely celé tlapky. Kromě mě a mého černého společníka tu však bylo pusto. Ani živáčka. A sníh tu tak ležel, třpytil se v zapadajícím slunci úplně neporušen. V tom jako by se mi nad hlavičkou světluška rozsvítila.
"Počkej, počkej, ani se nehni!" nakázala jsem Lůlimu, aby mi náhodou můj plán nepokazil, tedy aby mi neporušil mé plátno. Na to jsem ho nechala dle instrukcí stát ve sněhu jako sochu a sama jsem se mohutným skokem vzdálila, abych pak kličkovala ve sněhu sem a tam a tam a sem, občas jsem se malinko předváděla a dokonce couvala. Pak jsem musela někam přeskočit a zase se vrátit. Bylo znát, že si velmi hlídám, kam šlapu. Jako bych něco měla porušit, kdybych náhodou šlápla vedle. Než se Lůli stačil nadát, bylo před ním nespočet všemožných cestiček a já se v nich procházela a pobíhala na všechny strany. "Ještě poslední úpravy!" houkla jsem, a skočila do sněhu jen pro to, abych z něj zase vyskočila. Pak jsem se jednou cestičkou vrátila zpátky k Lůlimu. "Skvělý, nemyslíš?" pobídla jsem ho o pochvalu mého sněhového obrazu. Pozornější oko s notnou dávkou fantazie by v cestičkách uvidělo Lůliho kostnatou masku s přidělaným rohem z muflona. Jakýkoliv jiný, tedy normální pozorovatel, by v tom nejspíš viděl divnou bramboru, pokud vůbec něco. Pyšně jsem napnula hruď a žďuchla do svého kamaráda. "To jsi ty," napověděla jsem mu, kdyby se náhodou v mé tvorbě trochu ztrácel.
Jak jsem se tak na Lůliho obrátila, všimla jsem si čehosi, co vyčuhovalo z nedalekého lesa. "Koukej!" upozornila jsem ho na to. "Co myslíš, že to je? Měli bychom to prozkoumat!" šťouchla jsem do Lůliho podruhé, tentokrát čumákem, abych ho postrčila ve správný směr a už jsem si to štrádovala k lesu a té divné věci, co ukrýval.

// Jedlový pás

VAK 6. Naplánuj si letní dovolenou

// Zubatá hora (přes Sněžné velehory)

Začínala jsem zpomalovat a postupně se smiřovat s tím, že budu muset Lůlimu říct, že už to neuběhnu. Chtěla se mi z toho brčet, ale vždycky jsem jen popotáhla, protože velký holky přece nebrečí! Co by si o mě můj parťák pomyslel. Alespoň už bylo trochu tepleji, když jsme seběhli dolů z té obrovitánské hory, ale sníh se pořád valil z nebe. A já se valila z kopce.
"Lůůůliii," hulákala jsem, když jsem ho začala dobíhat jen díky tomu, že jsem prostě z kopce začala brzdit. Špatný nápad, protože jsem se za chvíli kutálela a zabrzdila o černého vlka s dutým TUC. Vyškrábala jsem se na nohy a oklepala. "Promiň," hlesla jsem omluvně a nevinně se na něj pousmála. "Neuvěříš, koho jsem tam nahoře potkala!" vyhrkla jsem okamžitě po té. "Takový bílý vlk, měl něco kolem krku a počkej, počkej, na to by sis měl asi sednout," odmlčela jsem se na chvilku, aby měl Lůli čas se posadit. "Říkal, že je Vlčíšek!" pronesla jsem tajemným, ale fascinovaným hlasem a vykulila na Lůliho oči. Pak jsem se malinko stáhla a lehce poklopila uši. "Myslíš, že mu to někdo namluvil a on tomu teď věří? Říkal, že si kvůli tomu nemůže hrát s ostatními vlky ve sněhu, i když ho prý má moc rád. To je smutný, když vlci takhle něčemu uvěří." Zjevně mi bylo vlka s iluzí líto.
Kráčeli jsme dál a mě přišlo tohle místo úplně zvláštní. Bylo tu tepleji, ale jinak tepleji. Ani sníh se tu moc nedržel. Neodolala jsem a začala trošinku šplhat, místo abych šla lehčí cestou po obvodu. Nevylezla jsem až nahoru, ale i tak jsem stihla zjistit, že tady se sníh už nedrží. Ještě aby jo, když mi zem dokonce tlapy zahřívala a nestudila. "Tohle je úplně jiný místo," žasla jsem. Dorazili jsme dokonce k tekoucí vodě, ze které stoupala pára. Hned jsem si poskočila a doběhla k ní. Opatrně jsem tam strčila špičku tlapky. "Je teplá!" oznámila jsem Lůlimu a otočkou zase přicupitala k němu. "Tohle je úplně jako o.... ou... oáza! Oáza tepla! Když nám bude zima, můžeme se sem schovat a zahřát!" Měla jsem z toho objevu radost. "Myslíš, že existuje i takové místo, kde je celý rok zima? Že bychom se mohli v zimě chodit ohřát sem a v létě bychom se před sluníčkem schovávali třeba do sněhu někde jinde, to by bylo hodně dobrý, nemyslíš? Měli bychom v létě takové místo zkusit najít!" začala jsem střádat velké plány pro naši letní dovolenou, jako bychom už měli být úplně nerozluční a tak bylo samozřejmé, že i léto budeme trávit bok po boku novým dobrodružstvím. Bude to aktivní dovolená, plná zábavy.
Do teplé říčky jsem se vymáchat nešla. Ještě jsem se dost nenabažila zimy a chtěla jsem jít spíš blbnout do sněhu, než se vyvalovat v horké vodě. "Nebo... nebo můžeme jít najít sníh už teď! Myslíš, že už je ho dost, abychom postavili vlkuláka?" zavrtěla jsem ocáskem a vydala se kupředu za čumáčkem.

// Západní Galtavar (přes řeku Ainu)

VAK 10. Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš

// Gejzírové pole (přes Sněžné velehory)

Zaujatě jsem poslouchala, jak mi Lůli hodně rychle zbořil mou představu o příbuzenstvu. Takže někdo nemusí mít stejnou krev, aby byl rodina. To se mi líbilo. Znamenalo to, že můžeme být rodina s Lůlim! A že se se mnou podělí o své tetičky. Radostně jsem rozkmitala ocásek a culila se jak sluníčko, div sníh kolem mě nezačal tát. Přiblížila jsem se k němu a na chvíli se o něj opřela bokem. "Díky, Lůli," špitla jsem vděčně a pořádně se do něj vmáčkla, než jsem se odtáhla, abychom mohli jít dál.
Nebo běžet. Proč běžet? Bylo to mnohem namáhavější, než jsem myslela. Jen mé odhodlání a tvrdohlavost mě ještě držely na nohách, ale brodit se stále přibývajícím sněhem bylo obtížnější a obtížnější. Nepomohlo ani to, že se Lůli rozhodl vést náš závod na kopec. A kdyby na kopec, ale on snad vybral tu největší horu, co tu kolem byla. Sípala jsem za ním, ale co mě utěšovalo bylo, že jsem za ním zaostával tak daleko, že to nemohl slyšet. Vzdát to nepřipadalo v úvahu, ale ještě chvíli, a možná mi tlapky nedají na výběr. Se zaťatými tesáky jsem se však drala vpřed.
Soustředila jsem se až moc na to, abych nepadla uprostřed kopce, takže jsem neviděla, že si Lůli s někým povídá. Ale doběhla jsem a těžce vydechovala, konečně jsem ho dohnala! Jenomže, když jsem zvedla hlavu...
"Ty nejsi Lůli," konstatovala jsem obezřetně před bílým vlkem, který se mému černému kamarádovi nepodobal ani z dálky. Udělala jsem pro jistotu krůček zpátky a očima projela krajinu, jestli tu není ještě nějaký cizí schovaný vlk. "Lůli říkal, že tady nahoře nikdo nežije." "Já tu také nejsem na stálo, spíš jen na skok na návštěvě," usmál se vlk a jeho hlas měl takový zvláštní zvonivý dozvuk, až mi z toho cukaly ouška.
"Zima je krásné období, nemyslíš? Rád ho sem chodím pozorovat. A rád pozoruji, když si ji užívají i ostatní vlci." "Když se ti tak líbí, máš si ji užívat taky. Není to nuda, jenom koukat na ostatní?" divila jsem se, stále z uctivé vzdálenosti, i když jsem z vlka neměla pocit nebezpečí. "To by bylo hezké, ale nemůžu jen tak sejít mezi ostatní. Myslím, že by to mohlo vyvolat určité zmatky," zachichotal se pobaveně. Nechápavě jsem naklonila hlavu. "Proč?" To vlka pobavilo zdá se ještě víc. "Ty nevíš, kdo jsem?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nic tě nenapadá? Jistě už jsi o mně slyšela." Naklonila jsem hlavu na druhou stranu, ale i z té vypadal jako naprostý cizinec. "Nevím." "Jsem ten, kdo rozdává vlkům na začátku zimy radost a veselí a na koho se každé malé vlčátko třese v naději, že ho uvidí. Vlčíšek, duch Vánoc a strážce zimních radovánek." Musela jsem uznat, že se uměl představit se vší parádou, ale já na něj jen nevěřícně zírala.
"Vlčíšek?"
"Vlčíšek."
"Ten Vlčíšek?"
"Ten Vlčíšek."
"Ale Vlčíšek neexistuje." S vlkem to škublo, ale někdo mu to říct musel. "Je to vlk z pohádek pro malá vlčátka. Je vymyšlený, takže... můžete určitě mezi ostatní vlky, nemusíte už dál předstírat, že jste Vlčíšek. Všichni velcí vlci už vědí, že to se o něm jenom tak vypráví, nebojte, nikdo z toho smutný nebude." Snažila jsem se cizince s realitou seznámit šetrně, abych mu noc neublížila. Ale alespoň byl teď volný a mohl si jít hrát s dalšími vlky.
Pak mi došlo, že i já jsem měla být s někým úplně jiným. Teď už Lůliho nedoženu! "Omlouvám se, ale musím běžet. Prosím, přijďte si někdy s námi pohrát, tady nahoře je stejně strašná zima," rozloučila jsem se slušně s mávnutím ocásku a vyběhla dál po Lůliho stopě. Počkej na mě, přeci! hulákala jsem v duchu a doufala, že ho někdo ještě dostihnu.

// Sopka (přes Sněžné velehory)

VAK 14. Ohřej se u gejzírů

// Východní hvozd

Nelíbilo se mi, jak se Lůli smál, i když jsem se ho snažila rozveselit už takovou dobu. Tohle nebyl správný smích. Navíc jsem si nebyla jistá, zda se směje mně nebo sobě, ale ani jedna z těch variant nebyla přípustná. Už jsem se nezmohla na slovo, jen čumáček se mi zkřivil do grimasy, u níž jsem ještě neuměla pojmenovat emoci. Ale nic příjemného to rozhodně nebylo.
Nechali jsme téma masky za sebou a tak to asi i bylo nejlepší. Další téma však bylo podobně nesváteční. Jestli Lůli nechápal svou rodinu, jak jsem tomu měla porozumět já? "Já nemám matku," vypadlo ze mě stoicky a pak jsem se zamyslela. "Znamená to, že nemám ani žádnou tetu? Ale jestli jsou všechny tety takové, tak asi nevadí, že ji nemám. Ale... tetička taková není, ne? Takže všechny tety nejsou stejné." Tetičkou jsem měla na mysli vlčici s červenými odznaky, která s námi lovila. Do teď to byla i pro mě tetička, protože jí tak říkal Lůli a mně to přišlo normální. Začalo se však ukazovat, že to slovo znamená úplně něco jiného, než si původně můj vlčátkovský mozeček myslel. "A jestli... jestli můžeš být kamarád i s vlky, co nemají stejnou krev, tak asi můžeš nemít rád i ty vlky, kteří stejnou krev mají." Těžko říct, zda jsem tento závěr po svém černém společníkovi chtěla nějak potvrdit nebo jsem si to skládala dohromady jen sama pro sebe, ale myslím, že jsem těm všem složitým situacím a vztahům začínala přicházet na kloub.
A pak jsme dorazili ke gejzírům. Tohle místo jsem znala. Obrátila jsem se na Lůliho, a ten měl bohužel přesně takový nápad, který jsem nechtěla. Ale vycouvat jsem samozřejmě nemohla. "Nejsem bačkora!" oznámila jsem mu s vlčátkovsky nafouknutými uraženými tvářičkami. Ale on pak šel a strčil hlavu do jednoho z těch chrličů. Vykulila jsem poplašeně oči, ale nic se mu naštěstí nestalo. Jenomže když to udělal on, tak jsem to musela udělat i já, abych nebyla za bábovku. Přicupkala jsem opatrně k jiné díře a strčila tam hlavu. Bylo tady ohromný teplo oproti lesu nebo horám. Byla jsem však moc pomalá a uhnula se jen tak tak, když sloup vroucí vody vystřelil do vzduchu. Pár kapek horké vody mi přistálo na čumáčku, kde to nejvíc pálilo a já pelášila pryč, strčit čumák do chladu. Tiše jsem zakňučela. "To není fér," durdila jsem se sama pro sebe a opatrně se zase připojila k Lůlimu. Rozhodla jsem se tohle fiasko ponechat bez komentáře.
Tlapky jsem si ohřívala o zem prohřátou gejzíry. Na chvíli jsem si i sedla a vnímala teplý vlhký vzduch, který vroucí voda kolem vytvářela. Ale mnohem radši bych se válela ve sněhu, než tady. Lůli mé přání vyslyšel, i když ne tak, jak bych si přála. Závod jsem však odmítnout nemohla, nehledě na to, jak moc unavená už jsem byla. "Tak jo, a vítěz toho druhého zkouluje!" navrhla jsem odhodlaně, jako bych zapomněla, že v téhle kondici proti staršímu vlkovi nemám šanci. A tak jsme za pár chvil opustili teplo gejzírů a uháněli pryč, takže se hory před námi začaly víc a víc přibližovat. "Myslíš, že tam nahoře taky někdo žije?" zmohla jsem se na otázku mezi tím, co jsem se Lůliho snažila doběhnout.

// Zubatá hora (přes Sněžné hory)

VAK 5 - Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

// Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Lůli pochopil jistě správně, že mi jeho objasnění pro označení "flundra" nikterak nestačilo. Hlavička mi tázavě sklouzla do strany, a celý ten pohled ho nejspíš jen utvrzoval v tom, že někomu tak nevinnému to nechce podrobně vysvětlovat. "Jenom na jedno? Jakože tě využije, abys jí třeba ulovil zajíce, tak je hrozně hodná a milá a když ho ulovíš, tak se s tebou najednou už nebude kamarádit?" Flundra. Za prvý nevím, co to je, a za druhý mě to uráží! pomyslela jsem si. Tedy, to bych si pomyslela, kdyby to řekl o mně. Protože ať už to znamenalo cokoliv, nevypadalo to jako nic hezkého.
Rozesmál se, když jsem protestovala, že není děsivý. No ano, možná bych to vlastně neměla říkat, vlci nemají rádi, když někdo neuznává jejich děsivost, že ne? Když jsem se po něm znovu ohlédla, měl už lebku sundanou. Pod ní se však nenacházel ten chlupatý kulatý obličejík dospívajícího vlčátka, které jsem znala. Zůstala jsem stát a zírat jako opařená, což by bylo možné neslušné, kdyby etiketa teď hrála nějakou roli. Jenomže jsem nevypadala vyděšeně. Tedy, ne tak že bych se toho pohledu bála. Ale zaskočilo mě to dočista nepřipravenou. Ty jizvy najednou... najednou bylo celé to Lůliho vyprávění hrozně opravdový. Sklouznout pohledem z výrazných jizev přímo do vlkových fialových očí nebylo obtížné. "Nejsi děsivý," zopakovala jsem hlasem někoho cizího. Bylo to strohé konstatování. Neuhnula jsem pohledem, dokud si Lůli masku zase nenasadil. Celé to působilo tak trochu jako z jiné reality, ale od té chvíle jsem se už o jeho masce ani slůvkem nezmínila.
Začalo sněžit, my mířili kdo ví kam a mně se dostávalo dalších odpovědí na mé otázky. "To nezní moc bezpečně," pronesla jsem, když se mi snažil Lůli dát neurčitý příklad. Tvářila jsem se, jak bych si na svou bezpečnost dávala pozor, pravdou však bylo, že bych nejspíš nějakým záhadným příslibem úžasného zážitku jen tak nepohrdla. Zdálo se mi, že se do toho Lůli nějak zamotal, protože jsem moc nerozuměla tomu, na to narážel. Z čeho mohla vzejít vlčata? A jak s tím souvisela teta? "Rowena?" doptávala jsem se, protože jsem si ji s tou řečenou tetou nebyla schopna sama spojit.
Radovali jsme se cestou z prvního letošního sněhu. Neviděla jsem skeptický Lůliho úšklebek, ale už jsem si všimla, když se ke mě v chytání vloček připojil. Ani jíst mi nechutná, ani spát mi nechutná, teď jsem chtěla hlavně dovádět a nemuset u toho myslet na nic jiného. Kromě lovu, který i můj černý kamarád schválil. Radostně jsem rozkmitala oháňku. "Tak jo, to bychom měli najít něco k ulovení!" rozhodla jsem a rozběhla se k několika stromům, kterým jsem intenzivně zírala do větvoví, než jsem přeběhla k dalšímu. "Povídám ti, pojď dolů!" zavrčela jsem do prázdných větví, které zůstaly prázdné i po mé nebojácné výzvě. Přísahala bych, že jsem po nich viděla ještě před malou chvilinkou poskakovat nějakou zvíře. To se však neráčilo mou výzvu uposlechnout. Hrozné vychování lovné zvěře. "Jen počkej, já to řeknu tatínkovi, a ten vám vyhlásí válku!" vyplázla jsem na strom jazyk a honem se vydala za Lůlim, aby mi neutekl.

// Gejzírové pole

VAK 2. Chytej vločky na jazyk

Zírala jsem na Lůliho s pootevřenou tlamičkou. Co že to použil za slovo? "Flundru?" zopakovala jsem ho zaujatě. "Co to znamená, 'flundra'?" vyzvídala jsem, ač jsem mohla z jeho hlasu poznat, že to nebude nic moc lichotivého. Možná o to víc mě to zajímalo. Jelikož význam slova "vyštípat" jsem pochopila dost jasně, musela jsem si posbírat všechny důležité informace, než se k Lůliho velkolepému plánu přidám. A jasně, že se přidám, byl to můj kamarád a já neměla ještě dost vyspělý morální kompas, abych poznala, že navrhovat něco takového od něj není moc hezké.
Dolovala jsem z něj i příběh s maskou. Představovala jsem si, jak k ní přišel při nějaké hrdinské potyčce s... s někým silným, pochopitelně. A jak pak vyhrál, toho druhého naprosto svrhnul a jako odměnu si odnesl lebku. Malinko jsem doufala, že to nebyla lebka toho, koho svrhnul, ale byla jsem ochotná přijmout i tuto variantu, protože si ji určitě dobře očistil, než ji začal nosit. "Ty nejsi děsivý!" zaprotestovala jsem. "Vypadá to hodně udatně!" prohlásila jsem a důležitě se narovnala, abych působila dost nekompromisně. A pak jsem zjemnila. "A jsi v pořádku? Nebolí tě to?" doplnila jsem jemně, opatrně, jako bych mu k těm šrámům mohla přidat další pouhými slovy. A to jsem nechtěla.
Kolem nás začal poletovat první sníh, zatímco jsem sháněla dobrou schovku pro mufloní paroh. Poletovat bylo slabé slovo, spíš se s ním roztrhla obloha. "Ale co když je v té díře nějaký poklad a já bych ho pak neobjevila?" zaúpěla jsem bezradně nad Lůliho radou a popadla paroh, abych jím vyplnila skulinku po pláchnutém netopýrovi.
"Hmm... paní Můra," zabručela jsem si pro sebe, protože mi jméno vlčice stačilo překvapivě rychle vypadnout z hlavy. "Ty ji hodně nemáš rád, viď? Je zlá? Provedla něco?" Potřebovala jsem vědět, jestli se jí mám také bát. I když údajně za tím šokem, který jsem při lovu obdržela, stála zrovna ona, to mohl být dostatečný důvod. Vzpomínka na lov mě malounko rozesmutnila, ale rozešla jsem se za Lůlim a už se mi rodil v hlavičce další nápad. "Možná bychom si mohli udělat spolu lov! Jenom my dva! Bez šoků a a.... všeho." Všeho ostatního, co se během smečkového lovu nevyvedlo. "Uděláme si svojí hostinu!" nadnesla jsem nadšeně a vyběhla před Lůliho s otevřenou tlamou, protože jsem začala chňapat po padajícím sněhu. Vlevo. Vpravo. Poskakovala jsem a chytala ho dřív, než stihnul dopadnout na zem, kde se ještě tak dobře neudržel. S dostatečným náskokem jsem se pak zastavila, tlamu jsem otevřela dokořán a odvrátila vzhůru k nebi, aby mi sněhové vločky mohly hezky samy napadat na jazýček. Když Lůli došel až ke mně, tlamu jsem zavřela, zachvěla se, jak to bylo studené a honem se svým černým kamarádem zase srovnala krok. Tentokrát mi neuteče!

// Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

VAK 1. Vyruš přezimující zvíře

Stála jsem před svým černým kamarádem, kterému jsem právě se vší hrdostí prezentovala svůj dárek na zlepšení nálady. Ocásek se mi míhal ze strany na stranu a prozrazoval tak mou radost, ale i napětí z očekávání, co na dárek Lůli řekne. Asi jsem ho musela dost zaskočit, protože mu trvalo, než z něj něco vypadlo. Kdybych mu to chtěla ulehčit, napověděla bych mu, že má říct aspoň "Díky", ale já měla lišácké úmysly a rozhodně jsem mu to nehodlala zlehčovat.
"Tedy, nevymyslela jsem ještě, jak by šel přidělat. Jak máš přidělaný to na hlavě? Možná by to šlo stejně! Nebo nějakým... něčím. Smůlou! Máš to přilepený smůlou?" zastříhala jsem zvídavě ušima a naklonila se k Lůlimu extrémě blízko, abych zjistila, jak to je. Pak jsem odskočila zase kousek dál a zatočila se dokolečka. "Ale tady žádná smůla není," oznámila jsem při otáčkách, během nichž jsem provedla bleskovou obhlídku okolí. "Možná bychom mohli ten paroh schovat tady v nějaké skulince a až zjistíme, jak ho přidělat, tak se pro něj vrátíme. Víš, aby ti ho někdo zatím nevzal. Neboj, najdu skvělé místo, na schovávanou jsem jednička!" ubezpečila jsem ho, zatímco už jsem smejdila a rejdila čumákem v různých puklinách skály nebo mezi všelijakými balvany a kameny.
"Vuaaa!" vyjekla jsem a jako tryskem se ocitla vedle Lůliho, nožky se mi nepodařilo zastavit od klepání. S vytřeštěnýma očima jsem zírala na skulinku, ze které na mě něco zaútočilo. Teď už to letělo oblohou někam pryč, ale jsem si jistá, že mě to plesklo aspoň jednou přes čumák, než se tomu podařilo vzlétnout.
S netopýry už jsem měla tu čest, jen mi chvíli trvalo v noční tmě rozpoznat toho, kterého jsem právě potkala. Rychle jsem se zase uklidnila, jen z tlamičky mi uniklo nervózní "heh". "Asi jsem našla dobré místo."

VAK - úkol 7: Udělej někomu radost dárkem

// Asgaar

Následování Lůliho stopy mě vedlo dál a dál do kopce. Nechápala jsem, proč se vydal zrovna sem a maličko jsem doufala, že už by mohl přestat pořád stoupat, protože šplhání s mufloním parohem v tlamě nebyla taková hračka, jak jsem si myslela. Několikrát jsem se musela zastavit, paroh položit a pořádně se vydýchat. Nepomáhalo ani to, že jsem byla stále vyčerpaná z lovu a občas mě pobolíval bok, do kterého mi mufloně narazilo. Vždy jsem ale jen bolestně sykla, oklepala se, čapla paroh a šla dál. Jak daleko se během takové chvíle vůbec může jeden vlk dostat?
Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho, protože co nevidět se přede mnou objevil černý kožíšek. "Hůi!" zahuhňala jsem s plnou tlamou, že to nejspíš ani slyšet až k vlkovi nebylo a rozeběhla jsem se k němu. "Hůi!" opakovala jsem při tom, až jsem byla úplně u něj a hravě do něj tělem drcla, aby se zastavil a věnoval mi pozornost. Prosím, zastav, já už dál nemůžu! skučelo mi v hlavě, ale na venek jsem překypovala energií.
"Hůi, Hůi, hachcha cheu he, ho chouchách! Chouchech cho cheu chachua!" spustila jsem, ale stačil jeden pozornější pohled na mého černého kamaráda, abych pochopila, v čem je chyba. Položila jsem paroh před sebe na zem a jakmile jsem ho pustila z tlamičky, začala jsem s ní různě přežvykovat a pomlaskávat, jak byla od toho držení ztuhlá. "Lůli!" spustila jsem na novo, tentokrát srozumitelně. "Proč jsi odešel? Řekl jsi, že mi povíš všechno o té- tom- tomhle," zvedla jsem tlapu a ťukla jí lehce do čumáku jeho kostěné masky. "Koukej, co jsem našla!" musela jsem se pak pochlubit svým úlovkem a tentokrát ukázala na mufloní paroh. "Možná upadl tomu mufloněti," navrhla jsem, protože jsem si ani nevšimla, jestli to mládě nějaké parohy mělo. "Ale když to ztratil, už to nepotřebuje, takže si to můžeš nechat! Teda, to je dárek. Pro tebe, jo? Takže už se nemusíš zlobit. Víš, napadlo mě, že by se ti mohl hezky hodit k té lebce!" uculila jsem se na něj nevinně a doufala, že můj plán vyjde a Lůli z toho bude mít takovou radost, jako já.

Něco nebylo v pořádku, jen jsem nevěděla co. Pochopila jsem ale, že se Lůli z nějakého důvody zloví. Zněl nazlobeně. Vypadal nazlobeně. Poznala jsem to i přes tu lebku zvířete, co mu zakrývala tlamu. Tahle atmosféra se mi nelíbila a uvnitř sebe jsem válčila s tím, jak se mám zachovat. Když se zlobil táta - ale ten se moc často nezlobil - museli jsme s bráškou a ségrou stáhnout ocásky a ouška, aby věděl, že nás to mrzí. I teď, přestože nevědomě, mi ouška trochu poklesla.
Lůli všechno kolem nás pěkně zrázoval a když poukázal na vlčici Rowenu, která jen tak ležela na zemi, vyděsilo mě to. Do teď jsem si jí nevšimla. "Bude v pořádku?" vyhrkla jsem starostlivě a otočila se po komkoliv, kdo by mohl odpověď a zároveň si tak zkontrolovala, že už se nikdo jiný krom naší kořisti na zemi neválí.
Než jsem se vzpamatovala, Lůli už táhnul záhadně ulovené mufloně pryč. Nechtěla jsem, aby se zlobil. Nelíbilo se mi, když se někdo takhle zlobil. Mohla jsem mu jít s muflonětem pomoc, ale napadlo mě něco jiného. Pohledem jsem vyhledala tetičku, která stála nejblíž. "Omlouvám se, já... musím jít něco... něco vyřídit," vysvětlila jsem velmi tajemně a svižně se od lovecké skupiny vzdálila.
Když jsem všechno to drama nechala za sebou, ulevilo se mi, i když jsem si stále nebyla jistá, co se na tom lovu vlastně pokazilo. Ale teď jsem měla jiný, důležitější úkol, než myslet na ten nehezký lov. Musela jsem zařídit, aby na něj přestal myslet i Lůli. Věřila jsem, že určitě přijdu na to, jak ho rozveselit a vydala jsem se menší oklikou k úkrytu, kam odvlekl naši kořist. Cestou jsem zarytě přemýšlela, co by takovému vlkovi, jako byl on, mohlo udělat radost. Bráškovi by třeba udělalo radost, kdyby mě porazil ve hře na schovávanou, ale to byl na můj vkus až moc velký dar.
"Hmm... dárek... co by mohlo..." přemýšlela jsem nahlas, když tu jsem to uviděla. Přímo přede mnou se válel paroh. Ano, jeden paroh a vypadal, že je z toho zvířete, které jsme lovili. To bylo ono. Hnedle jsem k němu přiskočila a čapla ho do tlamy. Nenesl se úplně pohodlně, ale to mě nemohlo zastavit. Alespoň nebyl tak obrovitánský, jako byly ty, které mělo na hlavách uhánějící stádo. Teď už jen zbývalo najít Lůliho.
Nahlédla jsem do úkrytu, ale tam už nebyl. Šibalsky mi zajiskřilo v očích. Vystopuju ho! Určitě bude koukat, že jsem ho zvládla najít. Zavětřila jsem a vydala se po čerstvé stopě, najít svého olebkovaného kamaráda.

// Vyhlídka

Hrozitananánsky jsem se soustřeďovávala na to, abych předvedla ten nejlepší výkon, i když jsem si to pokazila hned na začátku. To mě mrzelo, ale o to víc jsem teď pelášila mufloněti za zadkem. Ne, že bych byla o moc blíž k tomu ho do něj alespoň rafnout, ale co kdyby?
Nebyla mi dána šance podruhé mufloně dohonit, protože už mu cestu zkřížili Lůli a tetička a hlavně sebou najednou to mufloně fláklo na zem. Vytřeštila jsem oči - díky zdejším bohům, že mi nevypadly z důlků - a zpomalila, protože už nemělo smysl běžet. A hlavně už jsem byla tak unavená, že jsem ani běžet nemohla, ale tvářila jsem se, že jsem naprosto fit a dala bych si to klidně ještě jednou, aby si o mě tetička s Lůlim nemysleli něco nehezkého. Nepřetržité hluboké dýchání a funěním mě ale možná malinko prozradilo.
Došla jsem nejistě k místu, kde tetička povalující se mufloně zakousla a tázavě se podívala na Lůliho. "To... to je vždycky takhle? Nevěděla jsem, že jde to zvíře uběhat tak, až padne vyčerpáním," hlesla jsem a nedůvěřivě si kořist prohlížela. Tohle byl můj první společný lov s někým a také první lov takového zvířete. Možná to tak skutečně má vypadat, ale mě se to prostě nezdálo. Bylo to... divný. Nevěděla jsem, jak se ohledně toho všeho cítím, ale někdo emočně obratnější by to nejspíš nazval zklamáním.