Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VAK 14. Ohřej se u gejzírů

// Východní hvozd

Nelíbilo se mi, jak se Lůli smál, i když jsem se ho snažila rozveselit už takovou dobu. Tohle nebyl správný smích. Navíc jsem si nebyla jistá, zda se směje mně nebo sobě, ale ani jedna z těch variant nebyla přípustná. Už jsem se nezmohla na slovo, jen čumáček se mi zkřivil do grimasy, u níž jsem ještě neuměla pojmenovat emoci. Ale nic příjemného to rozhodně nebylo.
Nechali jsme téma masky za sebou a tak to asi i bylo nejlepší. Další téma však bylo podobně nesváteční. Jestli Lůli nechápal svou rodinu, jak jsem tomu měla porozumět já? "Já nemám matku," vypadlo ze mě stoicky a pak jsem se zamyslela. "Znamená to, že nemám ani žádnou tetu? Ale jestli jsou všechny tety takové, tak asi nevadí, že ji nemám. Ale... tetička taková není, ne? Takže všechny tety nejsou stejné." Tetičkou jsem měla na mysli vlčici s červenými odznaky, která s námi lovila. Do teď to byla i pro mě tetička, protože jí tak říkal Lůli a mně to přišlo normální. Začalo se však ukazovat, že to slovo znamená úplně něco jiného, než si původně můj vlčátkovský mozeček myslel. "A jestli... jestli můžeš být kamarád i s vlky, co nemají stejnou krev, tak asi můžeš nemít rád i ty vlky, kteří stejnou krev mají." Těžko říct, zda jsem tento závěr po svém černém společníkovi chtěla nějak potvrdit nebo jsem si to skládala dohromady jen sama pro sebe, ale myslím, že jsem těm všem složitým situacím a vztahům začínala přicházet na kloub.
A pak jsme dorazili ke gejzírům. Tohle místo jsem znala. Obrátila jsem se na Lůliho, a ten měl bohužel přesně takový nápad, který jsem nechtěla. Ale vycouvat jsem samozřejmě nemohla. "Nejsem bačkora!" oznámila jsem mu s vlčátkovsky nafouknutými uraženými tvářičkami. Ale on pak šel a strčil hlavu do jednoho z těch chrličů. Vykulila jsem poplašeně oči, ale nic se mu naštěstí nestalo. Jenomže když to udělal on, tak jsem to musela udělat i já, abych nebyla za bábovku. Přicupkala jsem opatrně k jiné díře a strčila tam hlavu. Bylo tady ohromný teplo oproti lesu nebo horám. Byla jsem však moc pomalá a uhnula se jen tak tak, když sloup vroucí vody vystřelil do vzduchu. Pár kapek horké vody mi přistálo na čumáčku, kde to nejvíc pálilo a já pelášila pryč, strčit čumák do chladu. Tiše jsem zakňučela. "To není fér," durdila jsem se sama pro sebe a opatrně se zase připojila k Lůlimu. Rozhodla jsem se tohle fiasko ponechat bez komentáře.
Tlapky jsem si ohřívala o zem prohřátou gejzíry. Na chvíli jsem si i sedla a vnímala teplý vlhký vzduch, který vroucí voda kolem vytvářela. Ale mnohem radši bych se válela ve sněhu, než tady. Lůli mé přání vyslyšel, i když ne tak, jak bych si přála. Závod jsem však odmítnout nemohla, nehledě na to, jak moc unavená už jsem byla. "Tak jo, a vítěz toho druhého zkouluje!" navrhla jsem odhodlaně, jako bych zapomněla, že v téhle kondici proti staršímu vlkovi nemám šanci. A tak jsme za pár chvil opustili teplo gejzírů a uháněli pryč, takže se hory před námi začaly víc a víc přibližovat. "Myslíš, že tam nahoře taky někdo žije?" zmohla jsem se na otázku mezi tím, co jsem se Lůliho snažila doběhnout.

// Zubatá hora (přes Sněžné hory)

VAK 5 - Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

// Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Lůli pochopil jistě správně, že mi jeho objasnění pro označení "flundra" nikterak nestačilo. Hlavička mi tázavě sklouzla do strany, a celý ten pohled ho nejspíš jen utvrzoval v tom, že někomu tak nevinnému to nechce podrobně vysvětlovat. "Jenom na jedno? Jakože tě využije, abys jí třeba ulovil zajíce, tak je hrozně hodná a milá a když ho ulovíš, tak se s tebou najednou už nebude kamarádit?" Flundra. Za prvý nevím, co to je, a za druhý mě to uráží! pomyslela jsem si. Tedy, to bych si pomyslela, kdyby to řekl o mně. Protože ať už to znamenalo cokoliv, nevypadalo to jako nic hezkého.
Rozesmál se, když jsem protestovala, že není děsivý. No ano, možná bych to vlastně neměla říkat, vlci nemají rádi, když někdo neuznává jejich děsivost, že ne? Když jsem se po něm znovu ohlédla, měl už lebku sundanou. Pod ní se však nenacházel ten chlupatý kulatý obličejík dospívajícího vlčátka, které jsem znala. Zůstala jsem stát a zírat jako opařená, což by bylo možné neslušné, kdyby etiketa teď hrála nějakou roli. Jenomže jsem nevypadala vyděšeně. Tedy, ne tak že bych se toho pohledu bála. Ale zaskočilo mě to dočista nepřipravenou. Ty jizvy najednou... najednou bylo celé to Lůliho vyprávění hrozně opravdový. Sklouznout pohledem z výrazných jizev přímo do vlkových fialových očí nebylo obtížné. "Nejsi děsivý," zopakovala jsem hlasem někoho cizího. Bylo to strohé konstatování. Neuhnula jsem pohledem, dokud si Lůli masku zase nenasadil. Celé to působilo tak trochu jako z jiné reality, ale od té chvíle jsem se už o jeho masce ani slůvkem nezmínila.
Začalo sněžit, my mířili kdo ví kam a mně se dostávalo dalších odpovědí na mé otázky. "To nezní moc bezpečně," pronesla jsem, když se mi snažil Lůli dát neurčitý příklad. Tvářila jsem se, jak bych si na svou bezpečnost dávala pozor, pravdou však bylo, že bych nejspíš nějakým záhadným příslibem úžasného zážitku jen tak nepohrdla. Zdálo se mi, že se do toho Lůli nějak zamotal, protože jsem moc nerozuměla tomu, na to narážel. Z čeho mohla vzejít vlčata? A jak s tím souvisela teta? "Rowena?" doptávala jsem se, protože jsem si ji s tou řečenou tetou nebyla schopna sama spojit.
Radovali jsme se cestou z prvního letošního sněhu. Neviděla jsem skeptický Lůliho úšklebek, ale už jsem si všimla, když se ke mě v chytání vloček připojil. Ani jíst mi nechutná, ani spát mi nechutná, teď jsem chtěla hlavně dovádět a nemuset u toho myslet na nic jiného. Kromě lovu, který i můj černý kamarád schválil. Radostně jsem rozkmitala oháňku. "Tak jo, to bychom měli najít něco k ulovení!" rozhodla jsem a rozběhla se k několika stromům, kterým jsem intenzivně zírala do větvoví, než jsem přeběhla k dalšímu. "Povídám ti, pojď dolů!" zavrčela jsem do prázdných větví, které zůstaly prázdné i po mé nebojácné výzvě. Přísahala bych, že jsem po nich viděla ještě před malou chvilinkou poskakovat nějakou zvíře. To se však neráčilo mou výzvu uposlechnout. Hrozné vychování lovné zvěře. "Jen počkej, já to řeknu tatínkovi, a ten vám vyhlásí válku!" vyplázla jsem na strom jazyk a honem se vydala za Lůlim, aby mi neutekl.

// Gejzírové pole

VAK 2. Chytej vločky na jazyk

Zírala jsem na Lůliho s pootevřenou tlamičkou. Co že to použil za slovo? "Flundru?" zopakovala jsem ho zaujatě. "Co to znamená, 'flundra'?" vyzvídala jsem, ač jsem mohla z jeho hlasu poznat, že to nebude nic moc lichotivého. Možná o to víc mě to zajímalo. Jelikož význam slova "vyštípat" jsem pochopila dost jasně, musela jsem si posbírat všechny důležité informace, než se k Lůliho velkolepému plánu přidám. A jasně, že se přidám, byl to můj kamarád a já neměla ještě dost vyspělý morální kompas, abych poznala, že navrhovat něco takového od něj není moc hezké.
Dolovala jsem z něj i příběh s maskou. Představovala jsem si, jak k ní přišel při nějaké hrdinské potyčce s... s někým silným, pochopitelně. A jak pak vyhrál, toho druhého naprosto svrhnul a jako odměnu si odnesl lebku. Malinko jsem doufala, že to nebyla lebka toho, koho svrhnul, ale byla jsem ochotná přijmout i tuto variantu, protože si ji určitě dobře očistil, než ji začal nosit. "Ty nejsi děsivý!" zaprotestovala jsem. "Vypadá to hodně udatně!" prohlásila jsem a důležitě se narovnala, abych působila dost nekompromisně. A pak jsem zjemnila. "A jsi v pořádku? Nebolí tě to?" doplnila jsem jemně, opatrně, jako bych mu k těm šrámům mohla přidat další pouhými slovy. A to jsem nechtěla.
Kolem nás začal poletovat první sníh, zatímco jsem sháněla dobrou schovku pro mufloní paroh. Poletovat bylo slabé slovo, spíš se s ním roztrhla obloha. "Ale co když je v té díře nějaký poklad a já bych ho pak neobjevila?" zaúpěla jsem bezradně nad Lůliho radou a popadla paroh, abych jím vyplnila skulinku po pláchnutém netopýrovi.
"Hmm... paní Můra," zabručela jsem si pro sebe, protože mi jméno vlčice stačilo překvapivě rychle vypadnout z hlavy. "Ty ji hodně nemáš rád, viď? Je zlá? Provedla něco?" Potřebovala jsem vědět, jestli se jí mám také bát. I když údajně za tím šokem, který jsem při lovu obdržela, stála zrovna ona, to mohl být dostatečný důvod. Vzpomínka na lov mě malounko rozesmutnila, ale rozešla jsem se za Lůlim a už se mi rodil v hlavičce další nápad. "Možná bychom si mohli udělat spolu lov! Jenom my dva! Bez šoků a a.... všeho." Všeho ostatního, co se během smečkového lovu nevyvedlo. "Uděláme si svojí hostinu!" nadnesla jsem nadšeně a vyběhla před Lůliho s otevřenou tlamou, protože jsem začala chňapat po padajícím sněhu. Vlevo. Vpravo. Poskakovala jsem a chytala ho dřív, než stihnul dopadnout na zem, kde se ještě tak dobře neudržel. S dostatečným náskokem jsem se pak zastavila, tlamu jsem otevřela dokořán a odvrátila vzhůru k nebi, aby mi sněhové vločky mohly hezky samy napadat na jazýček. Když Lůli došel až ke mně, tlamu jsem zavřela, zachvěla se, jak to bylo studené a honem se svým černým kamarádem zase srovnala krok. Tentokrát mi neuteče!

// Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

VAK 1. Vyruš přezimující zvíře

Stála jsem před svým černým kamarádem, kterému jsem právě se vší hrdostí prezentovala svůj dárek na zlepšení nálady. Ocásek se mi míhal ze strany na stranu a prozrazoval tak mou radost, ale i napětí z očekávání, co na dárek Lůli řekne. Asi jsem ho musela dost zaskočit, protože mu trvalo, než z něj něco vypadlo. Kdybych mu to chtěla ulehčit, napověděla bych mu, že má říct aspoň "Díky", ale já měla lišácké úmysly a rozhodně jsem mu to nehodlala zlehčovat.
"Tedy, nevymyslela jsem ještě, jak by šel přidělat. Jak máš přidělaný to na hlavě? Možná by to šlo stejně! Nebo nějakým... něčím. Smůlou! Máš to přilepený smůlou?" zastříhala jsem zvídavě ušima a naklonila se k Lůlimu extrémě blízko, abych zjistila, jak to je. Pak jsem odskočila zase kousek dál a zatočila se dokolečka. "Ale tady žádná smůla není," oznámila jsem při otáčkách, během nichž jsem provedla bleskovou obhlídku okolí. "Možná bychom mohli ten paroh schovat tady v nějaké skulince a až zjistíme, jak ho přidělat, tak se pro něj vrátíme. Víš, aby ti ho někdo zatím nevzal. Neboj, najdu skvělé místo, na schovávanou jsem jednička!" ubezpečila jsem ho, zatímco už jsem smejdila a rejdila čumákem v různých puklinách skály nebo mezi všelijakými balvany a kameny.
"Vuaaa!" vyjekla jsem a jako tryskem se ocitla vedle Lůliho, nožky se mi nepodařilo zastavit od klepání. S vytřeštěnýma očima jsem zírala na skulinku, ze které na mě něco zaútočilo. Teď už to letělo oblohou někam pryč, ale jsem si jistá, že mě to plesklo aspoň jednou přes čumák, než se tomu podařilo vzlétnout.
S netopýry už jsem měla tu čest, jen mi chvíli trvalo v noční tmě rozpoznat toho, kterého jsem právě potkala. Rychle jsem se zase uklidnila, jen z tlamičky mi uniklo nervózní "heh". "Asi jsem našla dobré místo."

VAK - úkol 7: Udělej někomu radost dárkem

// Asgaar

Následování Lůliho stopy mě vedlo dál a dál do kopce. Nechápala jsem, proč se vydal zrovna sem a maličko jsem doufala, že už by mohl přestat pořád stoupat, protože šplhání s mufloním parohem v tlamě nebyla taková hračka, jak jsem si myslela. Několikrát jsem se musela zastavit, paroh položit a pořádně se vydýchat. Nepomáhalo ani to, že jsem byla stále vyčerpaná z lovu a občas mě pobolíval bok, do kterého mi mufloně narazilo. Vždy jsem ale jen bolestně sykla, oklepala se, čapla paroh a šla dál. Jak daleko se během takové chvíle vůbec může jeden vlk dostat?
Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho, protože co nevidět se přede mnou objevil černý kožíšek. "Hůi!" zahuhňala jsem s plnou tlamou, že to nejspíš ani slyšet až k vlkovi nebylo a rozeběhla jsem se k němu. "Hůi!" opakovala jsem při tom, až jsem byla úplně u něj a hravě do něj tělem drcla, aby se zastavil a věnoval mi pozornost. Prosím, zastav, já už dál nemůžu! skučelo mi v hlavě, ale na venek jsem překypovala energií.
"Hůi, Hůi, hachcha cheu he, ho chouchách! Chouchech cho cheu chachua!" spustila jsem, ale stačil jeden pozornější pohled na mého černého kamaráda, abych pochopila, v čem je chyba. Položila jsem paroh před sebe na zem a jakmile jsem ho pustila z tlamičky, začala jsem s ní různě přežvykovat a pomlaskávat, jak byla od toho držení ztuhlá. "Lůli!" spustila jsem na novo, tentokrát srozumitelně. "Proč jsi odešel? Řekl jsi, že mi povíš všechno o té- tom- tomhle," zvedla jsem tlapu a ťukla jí lehce do čumáku jeho kostěné masky. "Koukej, co jsem našla!" musela jsem se pak pochlubit svým úlovkem a tentokrát ukázala na mufloní paroh. "Možná upadl tomu mufloněti," navrhla jsem, protože jsem si ani nevšimla, jestli to mládě nějaké parohy mělo. "Ale když to ztratil, už to nepotřebuje, takže si to můžeš nechat! Teda, to je dárek. Pro tebe, jo? Takže už se nemusíš zlobit. Víš, napadlo mě, že by se ti mohl hezky hodit k té lebce!" uculila jsem se na něj nevinně a doufala, že můj plán vyjde a Lůli z toho bude mít takovou radost, jako já.

Něco nebylo v pořádku, jen jsem nevěděla co. Pochopila jsem ale, že se Lůli z nějakého důvody zloví. Zněl nazlobeně. Vypadal nazlobeně. Poznala jsem to i přes tu lebku zvířete, co mu zakrývala tlamu. Tahle atmosféra se mi nelíbila a uvnitř sebe jsem válčila s tím, jak se mám zachovat. Když se zlobil táta - ale ten se moc často nezlobil - museli jsme s bráškou a ségrou stáhnout ocásky a ouška, aby věděl, že nás to mrzí. I teď, přestože nevědomě, mi ouška trochu poklesla.
Lůli všechno kolem nás pěkně zrázoval a když poukázal na vlčici Rowenu, která jen tak ležela na zemi, vyděsilo mě to. Do teď jsem si jí nevšimla. "Bude v pořádku?" vyhrkla jsem starostlivě a otočila se po komkoliv, kdo by mohl odpověď a zároveň si tak zkontrolovala, že už se nikdo jiný krom naší kořisti na zemi neválí.
Než jsem se vzpamatovala, Lůli už táhnul záhadně ulovené mufloně pryč. Nechtěla jsem, aby se zlobil. Nelíbilo se mi, když se někdo takhle zlobil. Mohla jsem mu jít s muflonětem pomoc, ale napadlo mě něco jiného. Pohledem jsem vyhledala tetičku, která stála nejblíž. "Omlouvám se, já... musím jít něco... něco vyřídit," vysvětlila jsem velmi tajemně a svižně se od lovecké skupiny vzdálila.
Když jsem všechno to drama nechala za sebou, ulevilo se mi, i když jsem si stále nebyla jistá, co se na tom lovu vlastně pokazilo. Ale teď jsem měla jiný, důležitější úkol, než myslet na ten nehezký lov. Musela jsem zařídit, aby na něj přestal myslet i Lůli. Věřila jsem, že určitě přijdu na to, jak ho rozveselit a vydala jsem se menší oklikou k úkrytu, kam odvlekl naši kořist. Cestou jsem zarytě přemýšlela, co by takovému vlkovi, jako byl on, mohlo udělat radost. Bráškovi by třeba udělalo radost, kdyby mě porazil ve hře na schovávanou, ale to byl na můj vkus až moc velký dar.
"Hmm... dárek... co by mohlo..." přemýšlela jsem nahlas, když tu jsem to uviděla. Přímo přede mnou se válel paroh. Ano, jeden paroh a vypadal, že je z toho zvířete, které jsme lovili. To bylo ono. Hnedle jsem k němu přiskočila a čapla ho do tlamy. Nenesl se úplně pohodlně, ale to mě nemohlo zastavit. Alespoň nebyl tak obrovitánský, jako byly ty, které mělo na hlavách uhánějící stádo. Teď už jen zbývalo najít Lůliho.
Nahlédla jsem do úkrytu, ale tam už nebyl. Šibalsky mi zajiskřilo v očích. Vystopuju ho! Určitě bude koukat, že jsem ho zvládla najít. Zavětřila jsem a vydala se po čerstvé stopě, najít svého olebkovaného kamaráda.

// Vyhlídka

Hrozitananánsky jsem se soustřeďovávala na to, abych předvedla ten nejlepší výkon, i když jsem si to pokazila hned na začátku. To mě mrzelo, ale o to víc jsem teď pelášila mufloněti za zadkem. Ne, že bych byla o moc blíž k tomu ho do něj alespoň rafnout, ale co kdyby?
Nebyla mi dána šance podruhé mufloně dohonit, protože už mu cestu zkřížili Lůli a tetička a hlavně sebou najednou to mufloně fláklo na zem. Vytřeštila jsem oči - díky zdejším bohům, že mi nevypadly z důlků - a zpomalila, protože už nemělo smysl běžet. A hlavně už jsem byla tak unavená, že jsem ani běžet nemohla, ale tvářila jsem se, že jsem naprosto fit a dala bych si to klidně ještě jednou, aby si o mě tetička s Lůlim nemysleli něco nehezkého. Nepřetržité hluboké dýchání a funěním mě ale možná malinko prozradilo.
Došla jsem nejistě k místu, kde tetička povalující se mufloně zakousla a tázavě se podívala na Lůliho. "To... to je vždycky takhle? Nevěděla jsem, že jde to zvíře uběhat tak, až padne vyčerpáním," hlesla jsem a nedůvěřivě si kořist prohlížela. Tohle byl můj první společný lov s někým a také první lov takového zvířete. Možná to tak skutečně má vypadat, ale mě se to prostě nezdálo. Bylo to... divný. Nevěděla jsem, jak se ohledně toho všeho cítím, ale někdo emočně obratnější by to nejspíš nazval zklamáním.

Blížili jsme se lesem k nic netušící kořisti a já si připadala strašně důležitá, protože jsem byla důležitá! Byla jsem součástí lovu! A tetička taky potvrdila, jak děsně důležitá je má role, takže jsem měla nosánek o to víc nahoře. Hořela jsem nedočkavostí, ale to zejména proto, že mi ještě nedocházelo, jak opravdové tohle je. Tohle nebylo žádné plašení ještěrek se sourozenci, ne, tohle bylo skutečné.
Děda Acanus začal mně a tomu poslednímu vlkovi, jehož jméno jsem ještě neznala - i když na tetičky jméno jsem si taky nevzpomínala, ale s tímhle oslovením jsem si zatím vystačila - vysvětlovat, jak se máme své role chopit a já poslušně poslouchala jako ten nejvzornější žáček, protože i on uznal, že jsem dost důležitá pro to, aby mi tohle všechno říkal. Byla to velká čest a já chtěla, aby věděl, že to vím! "Vítr pryč, vyběhnout najednou, rozumím!" odříkala jsem souhlasně. Kopyta? Jak pozor na kopyta? poslední instrukce mě trošinku znervóznila, ale snažila jsem se nedat nic znát, aby si to na poslední chvíli nerozmysleli a nechtěli mě nechat stranou.
Když dal Acanus poslední instrukce a kývnul na mě a bezejmeného, taky jsem na vlka kývla a začala se plížit k vyhlédnutým obětem. začal mě zaplavovat adrenalin. Tohle bylo skutečný. Skutečný. Tlapky se mi skoro třásly. Nervozitou, ale to nemusel nikdo vědět. Zapadla jsem do jedné schovky kousek od zvířat, protože jsem se bála, že plížením blíž už bych je vyrušila. Pohledem jsem vyhledala toho druhého vlka, jako bych se chtěla ujistit, že takhle je to v pořádku.
Chystala jsem se vyběhnout.
A pak jsem dostala pecku elektrickým proudem. Vyštěkla jsem leknutím i bolestí a pokud ta rána blesku stádo nerozbouřila, tak tohle ano. Trvalo mi, než jsem se vzpamatovala, ale to naštěstí tomu mufloněti taky. Pěkně jsem ten začátek pokazila, ale mufloně nejspíš také něco koplo a jak se vzpamatovalo, zmateně pletlo nohama a vyběhlo někam úplně pryč. "Počkej na mě!" vyhrkla jsem a vyrazila za ním. Dávala jsem do běhu všechny své síly, jelikož jak se ukázalo, i praštěné mufloně může zdrhat pěkně rychle. "Tudy.... ne!" zavrčela jsem a snažila se mu odříznout cestu, aby aspoň z poloviny běželo tudy, kudy jsem potřebovala.
Zmatené mufloně odmítalo poslouchat a řídit se mými pokyny. Drzost. Zaskřípala jsem tesáky a bezmyšlenkovitě mu skočila do cesty, aby to konečně otočil. Mufloně zřejmě konečně pochopilo, co má dělat, ale bylo tak rozběhnuté, že nestihlo zatočit dřív, než do mě pěknou ranou vrazilo, až jsem se skutálela na zem. Mufloně zdárně zatočilo a já se pracně vyškrábala na nohy a vyběhla za ním. Až všechen ten adrenalin odezní, nebudu se moct týden postavit, ale teď? Teď jsem se odmítala vzdát.

Zvídavost se změnila v nadšení, když mi bylo nabídnuto, abych se přidala k právě chystanému lovu. Uši mi natěšeně vystřelily do výšky a já se s těmi rozzářenými očky ohlédla na Acanuse, abych ho jimi efektivně uprosila, kdyby si to náhodou chtěl rozmýšlet. Ocásek se mi radostně rozkmital, když svolil on i tetička, a já teď nedočkavě těkala očima mezi jí, Acanusem a Lůlim, jestli to taky slyšel. Můžu, můžu! Lov. Opravdový skupinový lov! Velký! Lov! LOV! v hlavě mi teď doslova skákalo několik myšlenek divočeji, než veverky ve stromoví při hře na honěnou. "Já se budu snažit, slibuju!" odpřísáhla jsem tetičce odhodlaně.
Ještě, než jsme vyrazili, mě do uší praštil takový výrazný hlas, který jak se ukázalo pocházel od černé vlčice, co tu s námi také byla, ale já ji neznala. Takže ta k nám taky patřila? Asi ano, když mohla jít lovit s námi. Představila se tak výrazně, že jsem skoro pochopila, na co naráží, ale mou pozornost si záhy získala věcička, co vlčici seděla na hlavě. Na chvíli jsem zůstala zírat jen na ni, než jsem sklouzla pohledem přímo na Rowenu. "Zurii," zazubila jsem se vesele a obratem se přidala ke své skupince.
Spokojeně jsem capkala a poslouchala plán. Bylo mi vlastně jedno, jakou jsem v něm měla hrát roli, dokud jsem se mohla účastnit. Hrdě jsem vypnula hruď - což se mimochodem při chůzi dělá pěkně špatně. "Ano! Naženu ho tak dobře, že už vám vůbec... vůbec neuteče!" prohlásila jsem sebejistě a pak se malinko stáhla, protože mi došlo, že bych možná měla být o něco tišší.

Asi jsem usnula. Asi určitě, protože když mě probudilo vytí linoucí se lesem, byla tma. Tedy, už nebyl tma, ale mohla jsem říct, že ta tma ustupovala. Zívla jsem a snažila se moc nevrtět, protože jsem si stále hověla na tom stromě. Bylo to dobré místo. Vysoké, takže jsem odtud spoustu věcí viděla, a taky skvělé na útok ze zálohy, protože kdo by čekal útočícího vlka ze stromu, že? Byla to taková moje schovka, kterou by mi ségra určitě záviděla, protože jí nikdy šplhání nešlo tak dobře. Ale teď k tomu vytí...
Nastražila jsem uši. Nejdřív bylo jedno, jednoduché a já zvažovala, co to může být. Většinou takhle vyl někdo pokaždé, když odcházel nebo přicházel z lesa, takže jsem se tím hned nechtěla nechat rozhodit. Pak se ale mrknutím oka to vytí rozšířilo o několik dalších hlasů. To mě zvedlo z větve. "To zní naléhavě," utrousila jsem a začala seskakovat dolů. Při dopadu na zem jsem zaškobrtla a málem se nasnídala hlíny, ale vybrala jsem to bez odřené brady a pádila za zvukem skupiny vlků.
Kličkovala jsem lesem jako profík - alespoň jsem si to myslela - a začala mezi tím rozpoznávat pachy, ke kterým jsem se blížila. Dva z nich jsem neznala. Divné. A zbytek jo. Lůli. Jakmile jsem uviděla siluety vlků mezi stromy, zpomalila jsem a začala se přibližovat hodně pomalu. Na zdejší vlky už jsem byla zvyklá, před cizinci jsem však stále byla nesvá a hodně opatrná. Ale je tam Lůli. A děda Acanus. Bude to dobrý, ujišťovala jsem se a malinko přidala, takže to vypadalo alespoň jako normální chůze.
"A-ahoj," vysoukala jsem ze sebe rádoby nenuceně, když jsem se přidala ke skupině. "Volali jste?" Jen letmo jsem přejela pohledem po dvou cizincích a pak se tázavě obrátila na Acanuse, protože to byl kromě Sionna vůdce druhý velký vůdce. Netrvalo však ani pár vteřin a nejistotu jsem hodila za hlavu, protože jsem zavadila koutkem oka i o nějakou lebku a tak mě napadlo, proč tu máme v lese vystavenou lebku, ale pak jsem se na ni pořádně zadívala a nebyla to vystavená lebka, ale vlk s lebkou. Jakože ne s hlavou lebkou, tu jsme měli všichni, ale s úplně jinou lebkou a vypadalo to vau a já byla úplně vau a prostě prostě VAU! O to větší vau to bylo, že jsem vlka pod lebkou podle pachu poznávala, takže jsem se ani minutku nezdráhala k němu vyrazit a bez zeptání mu narušit osobní prostor, abych si ho mohla pořádně prohlédnout.
"Páni," vydechla jsem, zírajíc mu zpříma do očí, než jsem ho hbitě obkouřila a prohlédla i ze stran, díky čemuž jsem si všimla také k lebce upevněných pírek. "To je hustý, kdes k tomu přišel? Vidíš přes to dobře? Z jakého ptáka jsou ty pírka?" začala jsem okamžitě vyzvídat, dál postávajíc po jeho boku, maximálně odolávajíc nutkání se těch pírek dotknout.

"Takže mi prozraď, chutná víc ten oříšek, když ho utrhneš ze stromu, nebo až po tom, co spadne na zem- he hej, počkej přece!" houkla jsem a rozběhla se krátkým klusem za veverkou, která mi velice rychle zmizela ve větvích. Nevadilo mi to, stejně jsem ji nechtěla ulovit, ale ona mi nedala čas jí to vysvětlit. "Fajn, nech si svoje tajemství!" vyplázla jsem na ní z legrace jazyk a energicky se oklepala. Byla jsem už docela velká a tak jsem toho využívala a snažila se naučit o svém okolí co nejvíce. A taky toho co nejvíce ulovit. Chtěla jsem zjistit, co všechno jde chytit s těmahle veeelkýma tlapama, co ještě nejsou teda tak velký, jako ty tátovo, ale už jsou fakt velký! Pomalu jsem se rozešla lesem a těmi ne-ještě-tak-velkými tlapami jsem rozhrabovala ledabyle listí. Kdo by to byl řekl, že už jsem tu tak dlouho, že se stihla otočit všechna období...

Zatímco jsem rostla, neztrácela jsem čas. Po nějaké době mě omrzelo jen čekat, až mě táta najde - tahle hra na schovávanou mu trvala nějak dlouho - a tak jsem se občas vydávala mu naproti, nejdál však vždy do toho lesíka, kde mě našel Lůli. Chvíli jsem tam taky čenichala, dělala trochu nepořádek, zkoumala... a pak se zase vrátila sem. Tenhle les mi přišel nejbezpečnější a tak jsem se v něm ráda zdržovala, i když zrovna nebyl Lůli ani žádná jiná známá tvář poblíž. Bylo tu také spoustu dobrých schovávaček k objevování a rozhodně jsem musela pilovat své lovecké dovednosti, abych se pak mohla vytahovat nad sourozenci a předvádět před tátou, až mě najde. Jenomže nezáleželo na tom, jak často jsem les opouštěla a kam jsem se vydávala, táta nebyl nikde k nalezení. "Má to být opačně," musela jsem si jednou už docela dotčeně fňuknout, "táta má hledat mě, ne já jeho." Bylo mi z toho smutno, ale nevzdala jsem to. Pořád věřím, že mě hledá. A když už hledá tak dlouho... určitě tu musí být každým dnem, no ne?

Došla jsem přesně tam, kam jsem chtěla. Tenhle les jsem měla prošmejděný křížem krážem, takže bych si troufla říct, že se tu vyznám i poslepu. Teď jsem se nacházela u jednoho speciální dubu. Strom byl nízko rostlý a už u země se mu dělily kmeny. Zbožňovala jsem ho, protože to bylo skvělé místo na šplhání. Našla jsem ho už jako malá a trvalo mi dlouho vyrůst dostatečně na to, abych po něm mohla úspěšně šplhat. I teď jsem se k němu rozeběhla, odrazila tlapama a musela se trochu vyškrábat, abych vylezla na jednu z větví. Pak jsem přelezla do pletence kmenů, protáhla se tudy, přeskočila sem a hned se ocitla slušných pár metrů nad zemí. Spokojeně jsem se zakřenila a obrátila pohled nahoru za sebe. Ještě trochu cviku a budu moct vylézt o to výš!

Vlčice Sinéad označila můj nápad za geniální a mě to hned rozveselilo. Potěšeně jsem rozkmitala ocásek. Takže jsem byla užitečná! Teď jsem si přála, aby tu byla Elodie nebo Enzo, ideálně oba, abych jim to mohla vmést do tváře. To byl rozhodně bod pro mě. Ale moji sourozenci tu nebyli, tak jsem se alespoň ohlédla po Lůlim, jestli si všiml, jak mě vlčice pochválila.
Pak jsme sbírali klacky. Všem se asi můj nápad líbil, ale nebylo čas ztrácet čas! Nakonec se nám podařilo jich nashromáždit docela dost, ale byla to taková nehezká nepěkná kupa. Stála jsem u ní a kroutila hlavou. Takhle by to vypadat nemělo. Sionn vůdce se na to také moc netvářil. Zatřásla jsem hlavou ještě jednou, na znamení - ne, neumím ovládat... co že to říkal? Magii země? To opravdu neumím. Ani kdyby chtěl, abych ty klacky zapálila, tak bych to neuměla. To už jsem měla ozkoušené. Naštěstí však on něco uměl a já jen zírala s otevřenou tlamičkou, jak se před mými zraky děly hotové divy. "Tohle... je magie země?" hlesla jsem zvídavě a přiskočila blíž, abych si prohlédla, co Sionn vůdce z nepěkné kupy klacků udělal. Na zkoumání ale také nebyl čas.
Byla jsem ještě moc malá, abych jim pomohla tahat. Jen bych se pletla pod nohy, takže jsem se do toho vůbec nehrnula. První se měl projet ten světlý. "A my... my tady pohlídáme..." těkala jsem pohledem z Lůliho na ležícího černého vlka a zpátky. Nevěděla jsem, koho vlastně budeme hlídat, ale určitě to zvládneme! "Že jo?"

Překvapilo mě, že na mé štěbetání odpověděl zrovna Sionn vůdce. Nebo mě spíš překvapil jeho hlas, protože už nekřičel a nerozčiloval se. Ohlédla jsem se na něj a pokývala nejistě hlavou, jako bych tomu také chtěla věřit. A mé řešení trablů se rozšířilo. Když nemáte tulení, přidejte tam velkou odpadlou kůru. Oči se mi kouleli, jako by přede mnou někdo otevřel vstup do země zázraků. "Já chci taky pomoc!" vyhrkla jsem a obrátila se na Sinéad. Protože Sionn vůdce ji říkal Sinéad. Hrklo ve mně, jak blízko vlastně stojí. Nevěděla jsem moc, jak se chovat v přítomnosti velkých vlčic. S velkými vlky se táta vždycky rval, takže jsem se naučila se jich bát. Vlčice? Těch jsem moc zatím nepotkala. Ale tahle velká vlčice nevypadala jako někdo, s kým by se rval můj táta, takže... jsem ji asi mohla věřit? "Prosím," dodala jsem tenounce a zamrkala. "Umím dobře hledat." Na svolení už jsem nečekala a odpojila se od skupinky, abych našla velkou kůru.
Pobíhala jsem mezi stromy. "Velkou kůru, velkou kůru," opakovala jsem si svůj důležitý úkol a div mě nebolelo za krkem, jak jsem zdvihala hlavu vzhůru za lepším rozhledem. Bylo to marné. V listnatém lese, jako byl tento, se takový náročný požadavek plnil těžko. Jenomže mě se v hlavě zrodil skvělý nápad.
Sotva jsem se od skupinky oddělila, už jsem byla zase zpátky. A s sebou jsem netáhla požadovanou kůru, ale ohromný rozvětvený klacek. Tedy asi tak ohromný, jako vlče mých proporcí utáhne. Pustila jsem ho u skupinky, abych to vysvětlila. "S bráškou a sestřickou jsme si vždycky nasbírali pár takových větví a pak se na nich tahali. Je to vélká švanda," nechala jsem se na chvíli unést, ale pak jsem rychle zase zvážněla. "Kůru... kůra není, ale mohli bychom tak táhnout i velké vlky." Zamrkala jsem na vlčici. Na Lůliho. Na Sionna vůdce. Na kohokoliv, a hledala u nich podporu svého plánu.

Předstírání, že neexistuji, abych nestála nikomu v cestě, zatím fungovalo. A situace se začínala malinko uklidňovat, i když tu pořád bylo dost husto. Někdo stále zvyšoval hlas a nebo se mu hlas třásl. A světlý vlk se stále nezvedal, zatímco kolem něj všichni poskakovali. Jo, to poskakování také pomalu přestalo, takže jsem se cítila trochu odhodlaněji připlížit blíž, abych zjistila, co se děje.
Tiše jako myška jsem se přišourala po bok Lůlimu a prohlížela si vlka ležícího ve sněhu. Nebyl to hezký pohled, ale to se prý nemá říkat nahlas. Jen jsem tiše zakňučela, když jsem ho viděla. Takhle nevypadá vlk, co je v pořádku. Po očku jsem prohlédla výrazy všech přihlížejících. Tmavý vlk se hroutil, tmavá vlčice panikařila a Sionn vůdce se zlobil. Nebo mi to tak alespoň přišlo, protože byl dost hlasitý. Zůstala jsem raději stát vedle černého vlčete, který byl mou jedinou známou tváří mezi všemi. Sionna vůdce jsem se popravdě teď trochu bála.
"Bude v pořádku?" pípla jsem starostlivě a znovu si světlého prohlížela. Teď, když jsem byla tak blízko, už jsem se necítila tolik ztraceně, chtěla jsem pomoc. Něco uvnitř mě nutilo zasáhnout, přidat tlapku k dílu, abych jen nebyla. Nechtěla jsem, aby se světlý vlk trápil. Nechtěla jsem, aby se tu nikdo trápil. Mohli by se tu už všichni přestat trápit? Ale nevěděla jsem, jak něčeho takového docílit, protože ke všem najednou jsem se přitulit neuměla a to bylo také jediné řešení trápení, co jsem do dnešních dní znala.

Zápasila jsem s vlastním stínem, když mě vyrušil něčí hlas. Projelo mnou zděšení jako střela. "Ne!" vykřikla jsem. "Ne, ještě si neměl najít!" houkla jsem zpátky na mého černého společníka, který si dával s tím hledáním opravdu na čas, ale mě to vůbec nepřišlo, protože jsem se hnala za všemi těmi úlovky, co mi taky nakonec zdrhly. Přetočila jsem se na nožky, abych to Lůlimu vysvětlila, ale ten ke mně vůbec nedošel. Lesem se rozneslo vytí a mě sevřela úzkost. Tohle vytí bylo špatné, tušila jsem to, a Lůli mi to potvrdil, když se vrhnul za ním. Kousla jsem se do jazyka, už jsem nepípla ani popel a svištěla jsem za ním, zmatená, za čím se to vlastně ženeme a co tam asi najedeme.
"Lůli, po-" bylo poslední, co ze mě vyšlo, než jsme se přiřítili k vlčici, co už jsem viděla postávat v tom kruhu zkamenělých vlků, a také k vlkovi, který... se nehýbal? Asi jsem si z něj vzala příklad, protože jsem zůstala stát opodál jako přikovaná k zemi a zírala na jeho zdevastované... všechno. Lůli panikařil a ta vlčice taky. Nevnímala jsem moc, co říkají, ale cítila jsem, jak hodně špatné to je. Mluvili... báli se... to byla krev?... hlas se jim třásl... moje nohy také. Lůli se jal alespoň nějak činit, ale já netušila, co dělat. Kromě černého pro mě byli dospělí vlci neznámí. Musela jsem být obezřetná. Ale jeden byl taky zraněný. "Ta...tati," vyklouzlo mi roztřeseným hlasem a stáhla se o pár kroků dál, když se sem přihnali další dva vlci. Černého jsem nepoznávala a Sionn vůdce křičel na vlčici a pak zase křičel někdo další a všichni mluvili a já nevěděla, nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo tu hodně vlků. Všichni něco dělali. Všechno bylo hrozně rychlé a já ničemu nerozuměla. Ale utéct jsem nemohla, jako by mě kořeny poutali k tomuhle místu, k téhle skupince a odmítali mě nechat vzít do zaječích. Ani jsem se o to nepokoušela. Ale v tom zmatku a zoufalství, ve kterém jsem nemohla nijak pomoci, jsem alespoň chtěla být co nejmenší, abych nepřekážela. Přitiskla jsem se k zemi, uši stáhla k hlavě a očima pomalu nemrkala, abych měla přehled o tom, kdy dospělí vlci ten zmatek vyřeší a všechno bude zase dobré. "Lůli," pípla jsem tichounce doufajíc, že můj černý kamarád bude také v pořádku.