Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní hvozd (přes Zrcadlovky)

Chtěla jsem, aby mi ten mocný Parsifal pomohl s hledáním mé magie, když tedy každý nějakou má, ale ukázalo se, že bude asi problém ho najít. Já si popravdě ani nepamatovala, že by to mohl být někdo z naší smečky, protože jméno jsem si rozhodně s žádnou tváří ani pachem nespojila, takže jsem musela doufat, že na něj buď mocí osudu natrefíme, nebo si poradíme sami. Ale takhle by to bylo o tolik rychlejší! Úpěla jsem v duchu.
Zajímala jsem se také o Lůliho magii, protože to prostě nebylo něco obyčejného, jako oheň nebo vítr. Bylo to neobvyklé, ale tohle neznámo mě víc děsilo, než fascinovalo. Přesto jsem chtěla vědět víc, třebaže jsem brzy měla litovat, že jsem se v tom šťourala. Zdvihla jsem k Lůlimu tázavý pohled a zůstala na něj koukat. Nemohla jsem ten odvrátit oči, ale najednou jako by se mě chopila jiná síla a zvedla mě na zadní nožky a já začala poskakovat na místě, ale po dvou. Nechtěla jsem, fakt jsem nechtěla, tak proč jsem tohle dělala? Nějak jsem nemohla nožky přimět přestat. Vlastně se mi dost obtížně i jen přemýšlelo o tom, že bych přestala. Byla jsem hrozně zmatená a najednou jsem zase mohla stát všemi čtyřmi tlapkami na zemi. Tvářila jsem se, jako bych spadla z jedle.
Lůli se vítězně zubil od ucha k uchu. Zamračila jsem se a pořádně do něj strčila. "Tohle už nedělej!" napomenula jsem ho dotčeně a popoběhla při tom zase trochu dopředu, tentokrát schválně, abych mezi námi vytvořila prostor. Heh, jako by mě těch pár myších délek mezi námi mohlo před tou magií uchránit. "Vážně. Nedělej to," zabručela jsem o něco vážněji, skoro až dospěle a ne jako uražené vlče. Vadilo mi to. Hrozně mi vadilo, že by někdo nade mnou mohl mít takovou moc. Měla jsem být ta nejsilnější vlčice, nikdo by mě neměl být schopný takhle ovládat.
Ještě jsem ale neměla moc praxe v tom se dlouhodobě zlobit, takže místo odměřenosti jsem jen podotkla: "Když ale bude hořet někdo, koho nemáš rád, nebude to vypadat moc jako nehoda." Jako náhodná poznámka od vlčete by to někoho mohlo vyděsit. "Budu muset dlouho zírat na kámen nebo tak něco?" snažila jsem se vrátit zpátky do normální konverzace a tím ovládáním se moc netrápit. "Ha! Už jsem si vzpomněla, co jsem ti chtěla říct! Věříš na duchy?"

// Asgaar

// Narvinij (přes Midiam)

Vesele jsem si vykračovala - tedy brodila se - sněhem a pozorně poslouchala každé slovo, které ke mně od Lůliho doléhalo. I když jsem se při tom na něj ani jednou nepodívala, takže by si někdo mohl myslet, že si plýtvá plíce zbytečně. Ale já byla schopná vlčice, já zvládala víc věcí naráz!
Při vzpomínce na minulou zimu jsem se rozesmála. "Nojo, máš pravdu, už si vzpomínám! Takže oheň určitě nebude naše silná stránka, to už máme potvrzené," bavila jsem se tím. "Ale já od té doby vůbec nezkoušela, co by mi mohla jít. Co bych mohla zkusit na jiné magie?" otočila jsem se za svým parťákem zvídavě, ale ten pokračoval ve výkladu, takže jsem špicovala uši. Nesmělo mi nic uniknout, jako samozvaný velký dobrodruh jsem takové věci považovala za velmi důležité!
"Páni... Myslíš, že by tu magii mohl Parsifal vidět i ve mně? Že by mi s tím pomohl?" Znělo to jako lehčí varianta, než se trápit s něčím, co mi možná vůbec nebylo určeno. Že jsme seděli kolem hromady dřeva a blbě na ni zdlouhavě civěli, to jsem ještě přežít dokázala. Ale představa, ž bych stejně měla civět na vodu nebo na strom nebo na... na co se civí při větru? To bylo jedno, tohle znělo jako dobrá zkratka.
Zamyslela jsem se, což se projevilo zejména na tom, že jsem na hodnou chvíli zmlkla. Držela jsem si před Lůlim náskok, ale teď jsem postupně zpomalila, abych s ním srovnala krok a neposkakovala po okolí. "A ta... ta tvoje magie, ta manipulace, to umíš ovládat?" V kontrastu na všechno ostatní jsem se tentokrát ptala dost klidně. Opatrně. Jako bych se ptala na něco, u čeho jsem si vlastně nebyla jistá, jestli o tom chci vědět. Neuměla jsem vysvětlit proč, ale z představy, že někdo dovede ostatní přimět něco dělat proti jejich vůli, jsem byla docela nesvá. "Nebo, víš co, jestli se může stát, že třeba taky někoho budeš... ovládat omylem. Protože třeba spálit někoho omylem přeci můžeš."

// Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Byla jsem v klidu! Ale zvědavá. A o to zvědavější, čím víc mi toho Lůli říkal. Dřepla jsem se před něj do sněhu a valila na něj zvídaví očka, zatímco jsem zmateně natáčela hlavu. Byla jsem úplně v transu z tolika nových zajímavých věcí, na které jsem se chtěla zeptat, až mě teprve probrala jeho otázka, jak je mně. Cukla jsem sebou a divoce zaklepala hlavou, jako by mi na ní právě spadla sněhová čepice. "Jsem v pohodě! Naprostý pohodě, vidíš?" vyskočila jsem zase na nohy, aby viděl, jak jsem fit a zdravá. "Jááá se totiž hýbala, zatímco někdo trčel na jednom místě v tomhle lese," neodpustila jsem si do něj šťouchnout. "Jo! A neuvěříš, koho jsem při té procházce potkala! Já ti to řeknu, všechno ti to řeknu, jen-" odmlčela jsem se a zadívala se na něj strašně tajemně, zatímco jsem se naklonila tak blízko, až se pomalu naše čela dotýkala. "Hrozně moc nejdřív potřebuju vědět víc o tý neviditelnosti," řekla jsem děsně vážným hlasem a zase se odtáhla. "Jak si tomu říkal, magie? Magie, hmm," přemýšlela jsem nahlas.
Zatímco jsem přemýšlela, Lůli už se plánoval vrátit do našeho lesa. "Hm?" utrousila jsem překvapeně a začala se ohlížet po okolí, podle čeho asi může Lůli tak jistě odhadnout, co nás čeká. Ale byla zima, takže... možná prostě jenom hádal? Taky jsme byli pryč už pěkně dlouho, asi by bylo na místě se tam zase ukázat. A pak ta vidina teplého úkrytu..."Tak jo, můžeš mi to říct cestou," navrhla jsem a bez zbytečného zdržování vykročila kupředu.

// Východní hvozd (přes Midiam)

// řeka Midiam

Vlastně jsem tak kroužila v okolí a ani si to neuvědomovala. Než jsem se nadála, byla jsem tam, kde jsme se asi s Lůlim rozdělili a už jsem mu byla v patách, i když původně měl být v patách on mě. Pochopitelně jsem tedy vůbec nečekala, že ho doženu zrovna v tomhle lese. On za mnou vůbec nešel! ozvaly se mé dotčené pocity, když se ke mě dostat s mrazivým zimním vánkem i jeho pach. Čerstvý, takže byl hodně blízko. A já se plácám se značkama, aby se chudák neztratil, no jen počkej! Kula jsem pikle, zatímco jsem sledovala jeho stopu.
Zahlédla jsem ho mezi stromy a už už se po něm chtěla vrhnout, ale na místo toho jsem zůstala stát jako přimražená a zírala na to, co se dělo přede mnou. Lůli... blikal? Snažila jsem se nemrkat, abych to náhodou nemohla svést na vlastní vidění, ale ne. On opravdu mizel. Ne celý, to by mě asi ani tak neděsilo, jako že problikávali jeho části. Srst. "Co to..." vydechla jsem napůl užasle, napůl vyděšeně. Bylo to zvláštní, že? Jeho zvířecí lebka byla hustá, ale tohle mi rozhánělo mráz po zádech. Než jsem se stačila vzpamatovat, Lůli se dal do pohybu.
"Po-po-počkej!" vykřikla jsem a značně neohrabaně se přes závěje brodila k němu. "Co to bylo? Právě teď, cos to dělal..." odmlčela jsem se a zarytě si ho prohlížela ze všech stran, jestli stále bliká. "Tos... byl jsi to, že jo? Tvůj kožich... jsi nemocný? Je ti dobře?" hrnula jsem na něj otázky, které zněly starostlivě, ale také v sobě nesly neskrývaný zájem o cokoliv, čeho jsem právě byla svědkem. Jestli jsem si myslela, že je to nemoc, moje blízkost rozhodně nenaznačovala tomu, že bych se bála se tím nakazit.

Zdravím, zdravíčko, ahoj ahoj! To zas bylo jednou potu a slz, ale děkuji za akci a tu ochotu se v těch nekonečně mnoho informacích přehrabovat a vyhodnocovat!

Kessel
75 mušliček
45 drahokamů
25 oblázků
10 křišťálů
30 květin
50% sleva na speciální magii
magie od Smrti bez hvězd - Počasí

Nickolas
50 mušliček
10 křišťálů
50 oblázků
30 květin
50% sleva na speciální magii
2 hvězdičky do magie - myšlenky (chyba v souboru, plnila jsem 19. ne 18.)
vymaxování 1 magie - voda

Zurri
75 mušliček
15 perel
45 drahokamů
75 oblázků
45 květin
15 křišťálů
drag
vlčečí pitíčko
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
50% sleva na speciální magii
50% sleva na modifikaci
2 hvězdičky do vlastní - obratnost
vymaxování 1 vlastnosti - vytrvalost
magie od Života bez hvězd - myšlenky
magie od Smrti bez hvězd - emoce
2 hvězdičky do magie - myšlenky
vymaxování 1 magie - halucinace
lesní strážce - poštolka obecná (samec) here and here

Přidáno.

VAK 4. Obdivuj krásu zimy

// Kamčí remízky (přes Hadí ocas)

Utekla jsem před divočáky a asi od poloviny cesty jsem se prostě jen divoce šklebila na všechny strany, protože utíkat byla vlastně hrozná legrace. Sníh kolem mě létal úplně všude a já ho měla až za ušima. Byla to paráda, byla to krása. Kdybych se takhle prohnala třeba kaluží, vytvořilo by to duhu. Sníh netvořil duhu, ale čemu to vadilo? Bylo to jako kdybych se nepřetržitě proháněla v mracích. Ta myšlenka mě zastavila. "Nojo! Jestli by to taky šlo..." zdvihla jsem čumáček úplně k nebi. "Chodit mezi mraky... to bych musela umět lítat, nebo tak něco. Zajímalo by mě, jestli ptáci můžou jakože chodit po mracích. Třeba to jde, jenom to my nevíme, protože jsme tady dole. Hmm..." Maličko jsem se zasnila, protože kdo by nechtěl umět něco takového? Byla to záhada světa, ale možná by mi ji Duch osvětlil. Duchové vlastně nemůžou chodit po ničem, takže ten to možná taky neví. Uculila jsem se a dál už neuháněla, ale procházkovou chůzí se brodila v závějích.
Zašilhala jsem na vločku, která se mi usídlila na špičce čenichu a pomalu se rozpustila. Všechno kolem mě bylo zapadané sněhem. Všechno všecičko. A kde nebyl sníh prochozený, tam vypadal jako malebná peřinka, která mě lákala se do ní uložit. "Žádné takové, já se nedám," vyplázla jsem na náhodnou hromádku jazyk, jako by to byl souboj vůle. Když jsem zrovna nemluvila, bylo kolem mě ohromné ticho. Ptáci nezpívali a obecně byl v zimě svět takový prázdný, ale ne smutně prázdný. Spíš se rozhodl odpočívat, aby mohl na jaře zase dělat rámus. Žádná jiná část roku tohle neměla, tohle speciální kouzlo, že kam jste se hnuly, tam vás zima očarovala. A všimli jste si, že když je nasněžíno a svítí sluníčko, tak se všechno úplně nádherně třpytí? "Já asi neznám žádnýho vlka, který by zimu neměl rád," zamyslela jsem se. I Lůli vypadal, že si ji docela užívá. A když už jsme byli u toho...
"Lůli?" zastříhala jsem ušima a pozorně se rozhlédla. Došlo mi, že už se za mnou nějakou chvíli nežene. "Já... ho ztratila?" podivila jsem se. Myslela jsem, že je mi v patách. Určitě musel najít mého sněžného hada a pochopit, kterým směrem se dát, nebo ne? "Možná bych tady měla počkat," napadlo mě, když mi však začalo prostředí připadat povědomé a mě se v hlavě zrodil ještě mazanější plán. "Nebo ho doběhnu zezadu!" Bylo rozhodnuto a já už zase brala nohy na ramena.

// Narvinij

VAK 8. Najdi zlaté prase a něco si přej

// Vřesoviště (přes Hadí ocas)

Ze zpěvu jsem přešla do veselého pobrukování, zatímco moje chůze připomínala spíš kolébání medvíděte. Z dálky to mohlo vypadat, že jsem se motala, protože jsem snědla něco, co jsem neměla, ale na to jsem samozřejmě byla chytrá dost, to by se mě stát nemohlo.
Překonala jsem zasněženou planinu a na okamžik se rozhodla schovat do nějakého lesíka, jestli se to vůbec dalo lesíkem nazvat. Ale bylo to hezké místo, úplně jsem zatoužila se sem podívat v létě. Ne, že by zima také nebyla super, ale teplo mělo také svoje kouzlo. Navíc tu ve sněhu bylo vychozených asi milion cestiček, některé hlubší a prochozenější než jiné. Rozhodně to nevypadalo jako většina míst, které jsem přes zimu navštívila. Tady byla snad zvířecí křižovatka. Zavětřila jsem, abych zjistila, na co tu můžu narazit. Vlci, a kolik. Páni, tohle musí být hodně speciální místo. Mezi pachy jsem poznala i jeden ne úplně cizí, což mi do hlavy vmetlo vzpomínky na elektrický šok, až se mi z toho rozběhlo po těle mravenčení. "Brrr," oklepala jsem se a snažila na to nemyslet. Raději jsem se nechala zaujmout jiným pachem a začala jsem se plížit jednou z vychozených uliček mezi skupinkou stromů.
Využila jsem, že uličky tvořily i dobré schovky, takže jsem zpoza závějí vykoukla na skupinku chrochtající prasat, co rozhrabávala a rozdupávala sníh. Zřejmě pod ním něco hledala. Myšlenka na lov se o mě ani nepokoušela. Byla jsem dobrodruh, ne sebevrah. I když, bylo to skutečně tak rozdílné? Nevadí, prasata! Sleduj ty prasata, protože něco...
"To prase je divný," zabručela jsem si pro sebe, zatímco se mezi mohutnými těli dospěláků rochnilo jedno takové střední prasátečko. Co mě na něm zaujalo bylo jeho zbarvení. Vypadalo jinak, než ostatní. Pamatuji si, že jsem jednou viděla bílou srnku, taky vypadala jinak. Táta o ní říkal, že dlouho žít nebude, protože jí něco kvůli tomu hodně rychle sežere. My to mimochodem nebyli. Ale nelíbilo se mi, že by měla umřít rychle jen proto, že má jinou barvu srsti. Jasný, byla to kořist, ale ani to mě neubránilo před soucitem. Zlaté prasátko vypadalo tak spokojené se svou rodinkou, kterým vůbec nevadilo, že je trochu jiné. "Přála bych si, aby žilo ještě dlouho, než ho něco sežere," broukla jsem, jako by to měl slyšet třeba Vlčíšek, ale o všudypřítomnosti duchů už jsme si povídali.
Chtěla jsem ho ještě chvíli pozorovat, jako se spokojeně rochní se svou rodinkou, ale za mnou něco nepříjemně blízko zachrochtalo. A blížilo se to. Rychle. "Aaaa, pa-pa-pa-pa-pardon! Promiňte, já nechtěla rušiiit," vykřikla jsem a už pelášila pryč, protože i já jsem chtěla žít ještě dlouho.

// řeka Midiam (přes Hadí ocas)

VAK 19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

// Jezevčí plácek (přes Jezevčí hájek)

Rozběhla jsem se za jezevcem, ale ten padouch jako by se vypařil podobně, jako ten vlk. Možná je to taky duch! napadlo mě, ale přišlo mi to celé nějaké zvláštní. Táta vždycky tvrdil, že duchové neexistují. Jeden z nás se tedy asi musel šeredně plést, to ovšem neznamenalo, že mu to hned nepřevyprávím, až mě najde. Určitě se pletl táta, protože jeho duch Vánoc nikdy nenavštívil.
Honba za jezevcem - a když teď nad tím přemýšlím, nemělo by tohle zvíře náhodou v zimě spát nebo se celý tenhle kraj opravdu zbláznil - mě dovedla ven z lesa. Tentokrát už opravdu ven, žádný pochybný plácek s přízraky. Byly tu hromady sněhu, ve kterém se proklatě špatně chodilo a mě napadlo, jestli by mě někdo našel, kdybych zapadla a nemohla se vyhrabat. Nečekané nebezpečí je součástí dobrodružství, připomněla jsem si, zdolávajíc závěje mohutnými skoky. Občas jsem zapadla po tlapy, občas po krk. Byla to zábava, že jsem ani nepřemýšlela, kam to vlastně skáču.
"Zdobte stromky a jeskyně, fa la la la lá la la la la,
nažerem se na hostině, fa la la la lá la la la la.
Oslavíme svátky zimy, fa la la, fa la la, la la la!
Zahrab se do kožešiny, fa la la la lá la la la la~"
Prozpěvovala jsem si, protože mě přepadla hrozně dobrá nálada a vůbec mi nevadilo, že si zpívám jen tak pro sebe. Vždycky, když jsem vyskočila nad sníh, zazněla další část písničky, než jsem zahučela v další závěji. Myslím, že duch Vánoc i Vlčíšek by ze mě měli radost, jak si jejich oblíbený svátek užívám. Myslela jsem při tom také na ten super tajný důležitý úkol, co mi vlk duch dal. Trochu hůř se mi na něj vzpomínalo, když mi ho šeptal, zatímco mě zajímalo úplně něco jiného, než nějaké úkoly, teď jsem si to však vybavovala. "Nemusíš se bát, duchu! Já tvůj úkol splním!" zahulákala jsem do prázdné krajiny, protože jestli ten vlk nekecal, tak jako duch je přeci všude, ne?
Nakonec existoval přeci jen ještě jeden vlk, kterému jsem nemohla o tom setkání nepovyprávět. Měla jsem však tušení, že ohledně toho bude Lůli dost skeptický. Ha! Tak ať! Tak já ho tam zavedu a pak mi bude muset věřit! Nechtěla jsem, aby si o mě myslel, že jsem blázen, ale zároveň jsem ho přeci nemohla připravit o takovou senzaci, co bych to pak byla za parťáka?

// Kančí remízky (přes hadí ocas)

VAK 15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc

// Jezevčí hájek

Ztratila jsem se. Nebo ne tak docela? Můžu se ztratit, když od začátku nevím, kde vlastně jsem? Ale to nevadí, ztrácení se bylo také součástí dobrodružství. A já nebyla ztracená, sledovala jsem totiž stopy. Cestičku ve sněhu, která mě zavedla lesem až na otevřenou mýtinu, kde se stromy rozestoupily a doléhalo sem mnohem více denního světla.
Těch stop jsem si všimla v lese, když jsem se ohlédla za někým, kdo mluvil. Jo, opravdu! Jsem si na tuty jistá, že tam někdo byl, protože jsem ho slyšela. Jenomže když jsem se za tím hlasem vydala, už tam byla jen cestička pryč. Co bych to byla za dospívajícího dobrodruha, kdybych tu záhadu nešla prozkoumat?
Rozhlížela jsem se překvapeně po mýtině. Čekali byste, že tady už toho tvora, kterého jsem stopovala, uvidím, ale neviděla jsem nic. Tedy, vlastně něco ano. Ale před chvíli to tu ještě nebylo... a teď to bylo vidět víc a víc. Ale nepřibližovalo se to, prostě se to objevovalo uprostřed drobné louky jako nakumulovaná mlha. "Mlha... co vypadá jako vlk?" nechápala jsem a plíživě se přiblížila.
"Nemusíš se bát," zazněl ke mně jeho hlas, což mělo přesně opačný účinek, než tvrdil, a já se zarazila. Našpicovala jsem ouška. "Tos... tos byl ty? Kdo mluvil. Předtím. V tom lese." Mlžný vlk zavrtěl hlavou. "To byl jen... přítel, dá se říci. Rád na tuhle mýtinu zavádí zbloudilé duše živé i neživé." Malinko jsem se zamračila, protože to znělo pěkně podezřele. Jsem snad v nebezpečí? "A kdo... kdo je ten přítel? A kdo jste vy? Proč vypadáte... takhle? Jak jste se tu objevil? A proč-" zdvihla jsem mírně čumáček a začmuchala, "a proč nemáte žádný pach?" Mlžný vlk se pobaveně zasmál. Mně to tedy moc vtipné nepřišlo. "Tak už to bývá, že duchové pach nemají. Dokonce si na nás nemůžeš ani sáhnout, musí ti stačit jen se dívat." "Vy jste duch?!" vyhrkla jsem poplašeně a vlk mi tentokrát dovolil si v klidu panikařit, děkuji pěkně. "Ale proč- jak-" "Pššš," přerušil mě nakonec, "je mi líto, ale na tolik otázek teď bohužel není čas, víš přeci jen, jaké je období, že? A já nejsem jen tak ledajaký vlčí duch, milá Zurri. Jsem Duch Vánoc a mám pro tebe úkol, proto tě sem přítel jezevec zavedl." "Je... jezevec?" kdyby to bylo fyzické možné, točilo by se mi kolem hlavy milion otazníčků. Duch se však namísto odpovědi ke mně naklonil blíž a pošeptal mi něco do uší, načež zmizel jako pára nad gejzírem.
"Po-po-počkej! Počkej přeci!" rozběhla jsem se přes mýtinu, jako by šel duch dohonit. Pochopitelně už nebyl nikde k nalezení, za to jsem zahlédla, jak na mě zpoza stromu kouká nějaký šedivý kožíšek. "Jezevec," blesklo mi hlavou a když jsem nemohla chytit Ducha Vánoc, vyrazila jsem alespoň za ním

// Vřesoviště

VAK 18. Uplácej sněžného hada

// řeka Midiam (přes Narvinij)

Vyběhla jsem od vody jako střelená. Jako bych s uhánějící řekou hrála na honěnou a nemínila se jí nechat znovu chytit. Zároveň jsem tak ztratila i svého černého společníka neznámo kde. Když mi to došlo, zastavila jsem se a rozhlédla se kolem, jenomže tohle místo jsem vůbec nepoznávala. V očích mi zajiskřilo. Nové místo mohlo znamenat nová dobrodružství! Třeba tu objevím něco faaakt speciálního! těšila jsem se a dával jsem pozor na své okolí o to víc.
Jako už celkem zkušený hledač dobrodružství jsem plus mínus tušila, jak vypadá něco neobvyklého. A tenhle les? Ten neobvyklý byl. Neobvykle nudný.
"Uuuuh," zaúpěla jsem a zabořila se čumákem do sněhu s notnou dávkou dramatičnosti. "Lůůůliiii," zahučela jsem táhle, ale byl to spíš zdolaný povzdech, něž nějaké volání. "Měla jsem mu místo parohu dát rolničku nebo něco, abych ho pořád slyšela a nemohli jsme se takhle ztrácet." Jak přesně jsem došla k vědění, co je zač nějaká rolnička, tím jsem si hlavu nelámala. Když jsem se tak válela ve sněhu, do stala jsem nápad a zase vyskočila na nohy.
Začala jsem nejdřív hrabat. V tomhle sněhu se ale hrabe pěkně blbě, takže jsem nakonec jen chůzí sníh pěkně udusávala, aby uprostřed mnou vychozeného tvaru byl takový.... ovál. Vypadalo to jako žížala, ale větší. Takže had! Had se moc nekroutil, byla to spíš taková čára. Tu jsem ještě trochu tlapkami uplácala, aby to nevypadalo jak náhodná hrouda sněhu. A protože jsem měla kreativní chvilku, ulomila jsem klacík někde ze stromu a dokreslila jím na záda hada klikatou čáru.
"Perfektní," vyplivla jsem klacek. Nemínila jsem se tu unudit čekáním ke zmrznutí, takže až tu Lůli projde, uvidí mého sněžného hada a bude hned vědět, kudy se má vydat dál. Přímo za nosem, přeci! radovala jsem se ze svého nápadu a rozešla se dál, najít nějaké zábavnější místo. Jenomže jsem místo toho začala trochu bloudit...

// Jezevčí plácek

VAK 24. Projeď se na kře

// Východní hvozd

Zahřáli jsme se u teplé stříkající vody, potkali podivína v horách a naštvali nevrlou vlčici v hromadě kamení. Sklouzli se na jezeře, vyváleli ve sněhu a ulovili si kus žvance. A ještě jsme ozdobili strom! Překvapilo mě, že Lůli neprotestoval a ještě se k mému dílu přidal. Těšilo mě to, protože bych to do něj neřekla. Mám na něj dobrý vliv, pochvalovala jsem si a byla ráda, že jsem ho naučila takhle zvolnit a dělat zdánlivé blbosti. Legrace musí být! Bez emocí to není žádný příběh.
Vyrazila jsem k řece se svým společníkem v patách. Docela se loudal, to se tak přejedl? Já se tedy neloudala a hle, už jsem byla u břehu. Slyšela jsem, jak voda v ní šumí, naráží o překážky, ale skoro jsem tu vodu neviděla. Ne jenom jezera, i řeky byly zamrzlé! Protože jezero mě hravě uneslo, ani mě nenapadlo, že tohle by mohlo být jiné. Docela rozhodným krokem jsem vstoupila na led. Nepodkluzoval. Ale jakmile jsem na něj přenesla celou váhu, nebezpečně zapraskal a zaskřípal. "Aj aj aj," ulevila jsem si a malinko zpozorněla. Ale byla jsem lehounká, neměla jsem se čeho bát.
KŘACH.
Jak jsem se přiblížila do středu řeky, kde ještě led nebyl tak silný - jak jsem zjistila příliš pozdě - kus ledu se pode mnou zlomil. Byl tak malý, až mi noha zajela do ledové vody. "Íííí," výskla jsem leknutím i tím, jak to bylo studené. Snažila jsem se nohy vytáhnout a nějak se udržet na kousku plovoucího ledu, který se nepříjemně v proudu otáčel. Ještě, že řeka nebyla ta z nejrychlejších. Hrozně moc jsem nechtěla do té vody zahučet celá, ztuhlá jsem tak na kře udělala ještě pár otoček kolem své osy, než led překonal úzký úsek nezamrzlé řeky a dopravil mě na druhý břeh. Nebo alespoň jeho znovu zmrzlou část. Jako vítr jsem najednou byla v lese. Nechtěla jsem riskovat, že bych si to měla zopakovat.

// Jezevčí hájek (přes Narvinij)

VAK 23. Ozdob strom

Poskakovala jsem kolem do kola po okolí, v jednu chvíli jsem byla za Lůlim, v druhou někde tři stromy vlevo, třetí zahrabaná pod hromadou sněhu. Vždy jsem se ale ze svého náhlého zmizení stejně náhle vrátila a umístila nějaký nově nalezený poklad na stromeček, který jsem označila za ideální. Teď z něj viselo pár šišek (i těch, které tam dříve nebyly), nějaké úplně cizí větvičky (protože vybraný stromek byl od jehličí sám o sobě dost odrbaný), záhadné trsy bobulí (neptejte se, kde jsem je sebrala) a celé jsem to přiběhla dozdobit posledním detailem. Na stromek jsem rozhodila trsy dlouhé zhnědlé trávy. Poodstoupila jsem a divně se zakřenila. Byla jsem lehce zklamaná, protože můj finální výtvor vůbec nevypadal tak, jak jsem si ho v hlavě představovala. Navíc měl tak chudou špičku. Byl celkem malý, takže vlk na zadních by na špičku dosáhl, jenomže já nevěděla vůbec, co na ni dát. V lese už jsem snad vyhrabala všechno, co se dalo.
Sklopila jsem hlavičku. Napůl smutně, napůl zamyšleně. Když mi to v hlavě svitlo a já zase energicky zmizela. Na to se v lese ozvalo krákání a šustot křídel. Kdyby Lůli v tu chvíli zvedl hlavu, asi by viděl hejno ptáků, jak odlétá nad lesem z místa, odkud jsem se pak vynořila s tlamou plnou peříček. Zubila jsem se od ucha k uchu a pyšně je na stromeček vyprskla.
"Tak," kývla jsem na závěr. "Není dokonalý, ale je náš," zavrtěla jsem vesele na Lůliho ocáskem a přispěchala zpátky k hostině, abych už s jídlem nezdržovala. "Teď dobrou chuť!" popřála jsem radostně a zabořila čumáček do kojotího masa. Bylo jiné, než všechny ty veverky a zajíci, co jsem zatím nalovila.
Po pořádném jídle jsem byla celá špinavá. Tedy, ono to bylo i od toho pobíhání a lísání se ke všem těm stromům tady. Snažila jsem se utřít čumáček do sněhu, ale jak byl zmrzlý, spíš škrábal, než čistil. "Tudy je řeka, že jo? Můžeme k ní!" napadlo mě, věnovala jsem přes rameno Lůlimu krátký pohled a srdnatě si vzala vedení naší dvoučlenné party do tlapek, když jsem vyrazila domnělým směrem.

// řeka Midiam

VAK 22. Připrav si vánoční hostinu

Začala jsem se pekelně soustřeďovávat a netrpělivě přetlapkávat na místě. Olízla jsem si čumáček. Teď to přijde, tohle bude skutečný lov! Už zase jsem se ztrácela ve svých pocitech, bylo jich hrozně moc. A tak jsem je nechala za sebou v závěji a vyběhla na kojoty. Až když jsem byla mezi nimi mi došlo, že tohle jsou jiná zvířata, než vysoká. Taky lovili. Měli zuby. Zuby mě teda děsily o trochu víc, než parohy muflonů. A taky jich kolem mě bylo víc. Nebyl to jeden cíl. Všechno bylo hrozně moc o náhodě a mně to došlo až, když jsem se hnala vstříc neznámu.
Neměla jsem naštěstí možnost zjistit, co by se stalo, kdyby se kojoti rozhodli bránit. Asi byli dost překvapení na to, aby si uvědomili, že taky umí kousat. Rozutekli se. Chvilku jsem je tak náhodně rozháněla do stran, aby měl Lůli čas si vybrat svou kořist a ostatní tomu nebožákovi nechtěli pomoc. Udělala jsem chybu, když jsem svého loveckého parťáka ztratila z dohledu a soustředila se jen na zbytek zvěře. Protože najednou se za mnou ozvalo "Chyť ho", a já skoro nestihla zareagovat. Skoro nám utekl! Ale hlupáček mířil přímo na mě, já se neohrabaně otočila a chňapla po něm. On se po mě ohnal taky. Myslím, že mě kousnul, ale v tu chvíli jsem vnímala hlavně to, že já jsem hryzla jeho. Škubla jsem a svalila nás oba na zem. Odmítala jsem se pustit, ale to už k nám přispěchal Lůli a o chvilku později tělo kojota přestalo vzdorovat. Byl mrtvý.
Pustila jsem a kecla si na zadek do sněhu. "Wow," vydechla jsem a oči mi zářili. "To bylo skvělý!" rozkmitala jsem ocásek a nadšeně zvedla pohled ke svému spolulovci. "Takže takhle to má vypadat správně, ten lov?" dožadovala jsem se ujasnění. "Takže tohle... tohle byl vlastně můj úplně první pořádný společný lov! Když nepočítám chytání ještěrek se ségrou a bráškou." Měla jsem radost, tohle byla velká událost. A kojot představoval skvělou hostinu, kterou to můžeme oslavit. Ale mohli bychom to udělat ještě svátečnější, aby i Lůlu chápal, jak velká věc to je.
"Počkej, počkej, nemůžeš ho jen tak sníst, tohle je... tohle musí být pořádná oslava! Hezká, víš. Hmm..." zastavila jsem ho, než se stihl do kojota pustit a zamyšleně jsem se rozhlížela. "Ha! Jo, tenhle bude ideální!" vyhlídla jsem si nějaký stromek, docela nedochůdče a začala jsem po něčem v okolí pátrat. Hrabat ve sněhu a tak, abych ho měla čím vyzdobit...

VAK 11. Blbni ve sněhu

// Velké vlčí jezero

Lůli zněl děsně překvapeně, že bych se zlobila. To snad nepoznal, jak moc se mračím? Aby mu to náhodou neušlo, zamračila jsem se znova, když jsem se s ním snažila srovnat krok. "Já se taky umím pěkně zlobit, abys věděl!" oznámila jsem mu, jako by to bylo něco, na co by měl být vlk hrdý. Možná proto, že mi vadilo, že by si mohl myslet, jaké nejsem naivní sluníčko. "Nejsem naivní," utrousila jsem polohlasně dotčeně, jako by to Lůli skutečně řekl.
Vypočítávala jsem, kdy by byla nejvhodnější chvíle na něj skočit a pořádně mu tu koulovačku oplatit. Ale ve výpočtech jsem asi moc dobrá nebyla, protože zrovna, když jsem do něj chtěla strčit, hrozně rychle někam zaběhnul a já se skácela do sněhu sama. Čumák jsem zabořila hluboko do závěje. Začala jsem funět a válet se v bílých peřinách. Nejdřív jen tak, ale pak to začala být vlastně legrace, takže jsem se převalovala sem a tam, občas jsem zmizela fakt hluboko a občas jen tak vstala, abych jako zajíc skočila hned do další nedotčené hromádky. Sníh kolem mě lítal do všech stran a mě bavilo vrhat se do dalších závějí, protože ten pád vůbec nebolel a nikdy jsem nevěděla, jak hluboko skončím tentokrát.
Vystrčila jsem hlavu ze sněhu a vylezla celá, abych se oklepala. Lůli se zatím vrátil a vypadlo to, že měl nějaký plán. Úplně mu to sálalo z očí. "Kojota jsem nikdy nelovila," přiznala jsem a začala se také lovecky plížit vedle Lůliho, abych na zvíře získala lepší výhled. "Lišky taky lovíme. To zvládnu." Zněla jsem přesvědčeněji, než jsem se cítila. "Já je trochu proženu a až se rozutečou, tak nějakýho chytíš, jo?" Chtěla jsem odčinit to nadháněcí faux pas s kamzíky. A tak, jakmile jsme doladily detaily našeho loveckého plánu, jsem se odplížila trochu stranou a pak se divoce vrhla mezi kojoty...