Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VAK 19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

// Jezevčí plácek (přes Jezevčí hájek)

Rozběhla jsem se za jezevcem, ale ten padouch jako by se vypařil podobně, jako ten vlk. Možná je to taky duch! napadlo mě, ale přišlo mi to celé nějaké zvláštní. Táta vždycky tvrdil, že duchové neexistují. Jeden z nás se tedy asi musel šeredně plést, to ovšem neznamenalo, že mu to hned nepřevyprávím, až mě najde. Určitě se pletl táta, protože jeho duch Vánoc nikdy nenavštívil.
Honba za jezevcem - a když teď nad tím přemýšlím, nemělo by tohle zvíře náhodou v zimě spát nebo se celý tenhle kraj opravdu zbláznil - mě dovedla ven z lesa. Tentokrát už opravdu ven, žádný pochybný plácek s přízraky. Byly tu hromady sněhu, ve kterém se proklatě špatně chodilo a mě napadlo, jestli by mě někdo našel, kdybych zapadla a nemohla se vyhrabat. Nečekané nebezpečí je součástí dobrodružství, připomněla jsem si, zdolávajíc závěje mohutnými skoky. Občas jsem zapadla po tlapy, občas po krk. Byla to zábava, že jsem ani nepřemýšlela, kam to vlastně skáču.
"Zdobte stromky a jeskyně, fa la la la lá la la la la,
nažerem se na hostině, fa la la la lá la la la la.
Oslavíme svátky zimy, fa la la, fa la la, la la la!
Zahrab se do kožešiny, fa la la la lá la la la la~"
Prozpěvovala jsem si, protože mě přepadla hrozně dobrá nálada a vůbec mi nevadilo, že si zpívám jen tak pro sebe. Vždycky, když jsem vyskočila nad sníh, zazněla další část písničky, než jsem zahučela v další závěji. Myslím, že duch Vánoc i Vlčíšek by ze mě měli radost, jak si jejich oblíbený svátek užívám. Myslela jsem při tom také na ten super tajný důležitý úkol, co mi vlk duch dal. Trochu hůř se mi na něj vzpomínalo, když mi ho šeptal, zatímco mě zajímalo úplně něco jiného, než nějaké úkoly, teď jsem si to však vybavovala. "Nemusíš se bát, duchu! Já tvůj úkol splním!" zahulákala jsem do prázdné krajiny, protože jestli ten vlk nekecal, tak jako duch je přeci všude, ne?
Nakonec existoval přeci jen ještě jeden vlk, kterému jsem nemohla o tom setkání nepovyprávět. Měla jsem však tušení, že ohledně toho bude Lůli dost skeptický. Ha! Tak ať! Tak já ho tam zavedu a pak mi bude muset věřit! Nechtěla jsem, aby si o mě myslel, že jsem blázen, ale zároveň jsem ho přeci nemohla připravit o takovou senzaci, co bych to pak byla za parťáka?

// Kančí remízky (přes hadí ocas)

VAK 15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc

// Jezevčí hájek

Ztratila jsem se. Nebo ne tak docela? Můžu se ztratit, když od začátku nevím, kde vlastně jsem? Ale to nevadí, ztrácení se bylo také součástí dobrodružství. A já nebyla ztracená, sledovala jsem totiž stopy. Cestičku ve sněhu, která mě zavedla lesem až na otevřenou mýtinu, kde se stromy rozestoupily a doléhalo sem mnohem více denního světla.
Těch stop jsem si všimla v lese, když jsem se ohlédla za někým, kdo mluvil. Jo, opravdu! Jsem si na tuty jistá, že tam někdo byl, protože jsem ho slyšela. Jenomže když jsem se za tím hlasem vydala, už tam byla jen cestička pryč. Co bych to byla za dospívajícího dobrodruha, kdybych tu záhadu nešla prozkoumat?
Rozhlížela jsem se překvapeně po mýtině. Čekali byste, že tady už toho tvora, kterého jsem stopovala, uvidím, ale neviděla jsem nic. Tedy, vlastně něco ano. Ale před chvíli to tu ještě nebylo... a teď to bylo vidět víc a víc. Ale nepřibližovalo se to, prostě se to objevovalo uprostřed drobné louky jako nakumulovaná mlha. "Mlha... co vypadá jako vlk?" nechápala jsem a plíživě se přiblížila.
"Nemusíš se bát," zazněl ke mně jeho hlas, což mělo přesně opačný účinek, než tvrdil, a já se zarazila. Našpicovala jsem ouška. "Tos... tos byl ty? Kdo mluvil. Předtím. V tom lese." Mlžný vlk zavrtěl hlavou. "To byl jen... přítel, dá se říci. Rád na tuhle mýtinu zavádí zbloudilé duše živé i neživé." Malinko jsem se zamračila, protože to znělo pěkně podezřele. Jsem snad v nebezpečí? "A kdo... kdo je ten přítel? A kdo jste vy? Proč vypadáte... takhle? Jak jste se tu objevil? A proč-" zdvihla jsem mírně čumáček a začmuchala, "a proč nemáte žádný pach?" Mlžný vlk se pobaveně zasmál. Mně to tedy moc vtipné nepřišlo. "Tak už to bývá, že duchové pach nemají. Dokonce si na nás nemůžeš ani sáhnout, musí ti stačit jen se dívat." "Vy jste duch?!" vyhrkla jsem poplašeně a vlk mi tentokrát dovolil si v klidu panikařit, děkuji pěkně. "Ale proč- jak-" "Pššš," přerušil mě nakonec, "je mi líto, ale na tolik otázek teď bohužel není čas, víš přeci jen, jaké je období, že? A já nejsem jen tak ledajaký vlčí duch, milá Zurri. Jsem Duch Vánoc a mám pro tebe úkol, proto tě sem přítel jezevec zavedl." "Je... jezevec?" kdyby to bylo fyzické možné, točilo by se mi kolem hlavy milion otazníčků. Duch se však namísto odpovědi ke mně naklonil blíž a pošeptal mi něco do uší, načež zmizel jako pára nad gejzírem.
"Po-po-počkej! Počkej přeci!" rozběhla jsem se přes mýtinu, jako by šel duch dohonit. Pochopitelně už nebyl nikde k nalezení, za to jsem zahlédla, jak na mě zpoza stromu kouká nějaký šedivý kožíšek. "Jezevec," blesklo mi hlavou a když jsem nemohla chytit Ducha Vánoc, vyrazila jsem alespoň za ním

// Vřesoviště

VAK 18. Uplácej sněžného hada

// řeka Midiam (přes Narvinij)

Vyběhla jsem od vody jako střelená. Jako bych s uhánějící řekou hrála na honěnou a nemínila se jí nechat znovu chytit. Zároveň jsem tak ztratila i svého černého společníka neznámo kde. Když mi to došlo, zastavila jsem se a rozhlédla se kolem, jenomže tohle místo jsem vůbec nepoznávala. V očích mi zajiskřilo. Nové místo mohlo znamenat nová dobrodružství! Třeba tu objevím něco faaakt speciálního! těšila jsem se a dával jsem pozor na své okolí o to víc.
Jako už celkem zkušený hledač dobrodružství jsem plus mínus tušila, jak vypadá něco neobvyklého. A tenhle les? Ten neobvyklý byl. Neobvykle nudný.
"Uuuuh," zaúpěla jsem a zabořila se čumákem do sněhu s notnou dávkou dramatičnosti. "Lůůůliiii," zahučela jsem táhle, ale byl to spíš zdolaný povzdech, něž nějaké volání. "Měla jsem mu místo parohu dát rolničku nebo něco, abych ho pořád slyšela a nemohli jsme se takhle ztrácet." Jak přesně jsem došla k vědění, co je zač nějaká rolnička, tím jsem si hlavu nelámala. Když jsem se tak válela ve sněhu, do stala jsem nápad a zase vyskočila na nohy.
Začala jsem nejdřív hrabat. V tomhle sněhu se ale hrabe pěkně blbě, takže jsem nakonec jen chůzí sníh pěkně udusávala, aby uprostřed mnou vychozeného tvaru byl takový.... ovál. Vypadalo to jako žížala, ale větší. Takže had! Had se moc nekroutil, byla to spíš taková čára. Tu jsem ještě trochu tlapkami uplácala, aby to nevypadalo jak náhodná hrouda sněhu. A protože jsem měla kreativní chvilku, ulomila jsem klacík někde ze stromu a dokreslila jím na záda hada klikatou čáru.
"Perfektní," vyplivla jsem klacek. Nemínila jsem se tu unudit čekáním ke zmrznutí, takže až tu Lůli projde, uvidí mého sněžného hada a bude hned vědět, kudy se má vydat dál. Přímo za nosem, přeci! radovala jsem se ze svého nápadu a rozešla se dál, najít nějaké zábavnější místo. Jenomže jsem místo toho začala trochu bloudit...

// Jezevčí plácek

VAK 24. Projeď se na kře

// Východní hvozd

Zahřáli jsme se u teplé stříkající vody, potkali podivína v horách a naštvali nevrlou vlčici v hromadě kamení. Sklouzli se na jezeře, vyváleli ve sněhu a ulovili si kus žvance. A ještě jsme ozdobili strom! Překvapilo mě, že Lůli neprotestoval a ještě se k mému dílu přidal. Těšilo mě to, protože bych to do něj neřekla. Mám na něj dobrý vliv, pochvalovala jsem si a byla ráda, že jsem ho naučila takhle zvolnit a dělat zdánlivé blbosti. Legrace musí být! Bez emocí to není žádný příběh.
Vyrazila jsem k řece se svým společníkem v patách. Docela se loudal, to se tak přejedl? Já se tedy neloudala a hle, už jsem byla u břehu. Slyšela jsem, jak voda v ní šumí, naráží o překážky, ale skoro jsem tu vodu neviděla. Ne jenom jezera, i řeky byly zamrzlé! Protože jezero mě hravě uneslo, ani mě nenapadlo, že tohle by mohlo být jiné. Docela rozhodným krokem jsem vstoupila na led. Nepodkluzoval. Ale jakmile jsem na něj přenesla celou váhu, nebezpečně zapraskal a zaskřípal. "Aj aj aj," ulevila jsem si a malinko zpozorněla. Ale byla jsem lehounká, neměla jsem se čeho bát.
KŘACH.
Jak jsem se přiblížila do středu řeky, kde ještě led nebyl tak silný - jak jsem zjistila příliš pozdě - kus ledu se pode mnou zlomil. Byl tak malý, až mi noha zajela do ledové vody. "Íííí," výskla jsem leknutím i tím, jak to bylo studené. Snažila jsem se nohy vytáhnout a nějak se udržet na kousku plovoucího ledu, který se nepříjemně v proudu otáčel. Ještě, že řeka nebyla ta z nejrychlejších. Hrozně moc jsem nechtěla do té vody zahučet celá, ztuhlá jsem tak na kře udělala ještě pár otoček kolem své osy, než led překonal úzký úsek nezamrzlé řeky a dopravil mě na druhý břeh. Nebo alespoň jeho znovu zmrzlou část. Jako vítr jsem najednou byla v lese. Nechtěla jsem riskovat, že bych si to měla zopakovat.

// Jezevčí hájek (přes Narvinij)

VAK 23. Ozdob strom

Poskakovala jsem kolem do kola po okolí, v jednu chvíli jsem byla za Lůlim, v druhou někde tři stromy vlevo, třetí zahrabaná pod hromadou sněhu. Vždy jsem se ale ze svého náhlého zmizení stejně náhle vrátila a umístila nějaký nově nalezený poklad na stromeček, který jsem označila za ideální. Teď z něj viselo pár šišek (i těch, které tam dříve nebyly), nějaké úplně cizí větvičky (protože vybraný stromek byl od jehličí sám o sobě dost odrbaný), záhadné trsy bobulí (neptejte se, kde jsem je sebrala) a celé jsem to přiběhla dozdobit posledním detailem. Na stromek jsem rozhodila trsy dlouhé zhnědlé trávy. Poodstoupila jsem a divně se zakřenila. Byla jsem lehce zklamaná, protože můj finální výtvor vůbec nevypadal tak, jak jsem si ho v hlavě představovala. Navíc měl tak chudou špičku. Byl celkem malý, takže vlk na zadních by na špičku dosáhl, jenomže já nevěděla vůbec, co na ni dát. V lese už jsem snad vyhrabala všechno, co se dalo.
Sklopila jsem hlavičku. Napůl smutně, napůl zamyšleně. Když mi to v hlavě svitlo a já zase energicky zmizela. Na to se v lese ozvalo krákání a šustot křídel. Kdyby Lůli v tu chvíli zvedl hlavu, asi by viděl hejno ptáků, jak odlétá nad lesem z místa, odkud jsem se pak vynořila s tlamou plnou peříček. Zubila jsem se od ucha k uchu a pyšně je na stromeček vyprskla.
"Tak," kývla jsem na závěr. "Není dokonalý, ale je náš," zavrtěla jsem vesele na Lůliho ocáskem a přispěchala zpátky k hostině, abych už s jídlem nezdržovala. "Teď dobrou chuť!" popřála jsem radostně a zabořila čumáček do kojotího masa. Bylo jiné, než všechny ty veverky a zajíci, co jsem zatím nalovila.
Po pořádném jídle jsem byla celá špinavá. Tedy, ono to bylo i od toho pobíhání a lísání se ke všem těm stromům tady. Snažila jsem se utřít čumáček do sněhu, ale jak byl zmrzlý, spíš škrábal, než čistil. "Tudy je řeka, že jo? Můžeme k ní!" napadlo mě, věnovala jsem přes rameno Lůlimu krátký pohled a srdnatě si vzala vedení naší dvoučlenné party do tlapek, když jsem vyrazila domnělým směrem.

// řeka Midiam

VAK 22. Připrav si vánoční hostinu

Začala jsem se pekelně soustřeďovávat a netrpělivě přetlapkávat na místě. Olízla jsem si čumáček. Teď to přijde, tohle bude skutečný lov! Už zase jsem se ztrácela ve svých pocitech, bylo jich hrozně moc. A tak jsem je nechala za sebou v závěji a vyběhla na kojoty. Až když jsem byla mezi nimi mi došlo, že tohle jsou jiná zvířata, než vysoká. Taky lovili. Měli zuby. Zuby mě teda děsily o trochu víc, než parohy muflonů. A taky jich kolem mě bylo víc. Nebyl to jeden cíl. Všechno bylo hrozně moc o náhodě a mně to došlo až, když jsem se hnala vstříc neznámu.
Neměla jsem naštěstí možnost zjistit, co by se stalo, kdyby se kojoti rozhodli bránit. Asi byli dost překvapení na to, aby si uvědomili, že taky umí kousat. Rozutekli se. Chvilku jsem je tak náhodně rozháněla do stran, aby měl Lůli čas si vybrat svou kořist a ostatní tomu nebožákovi nechtěli pomoc. Udělala jsem chybu, když jsem svého loveckého parťáka ztratila z dohledu a soustředila se jen na zbytek zvěře. Protože najednou se za mnou ozvalo "Chyť ho", a já skoro nestihla zareagovat. Skoro nám utekl! Ale hlupáček mířil přímo na mě, já se neohrabaně otočila a chňapla po něm. On se po mě ohnal taky. Myslím, že mě kousnul, ale v tu chvíli jsem vnímala hlavně to, že já jsem hryzla jeho. Škubla jsem a svalila nás oba na zem. Odmítala jsem se pustit, ale to už k nám přispěchal Lůli a o chvilku později tělo kojota přestalo vzdorovat. Byl mrtvý.
Pustila jsem a kecla si na zadek do sněhu. "Wow," vydechla jsem a oči mi zářili. "To bylo skvělý!" rozkmitala jsem ocásek a nadšeně zvedla pohled ke svému spolulovci. "Takže takhle to má vypadat správně, ten lov?" dožadovala jsem se ujasnění. "Takže tohle... tohle byl vlastně můj úplně první pořádný společný lov! Když nepočítám chytání ještěrek se ségrou a bráškou." Měla jsem radost, tohle byla velká událost. A kojot představoval skvělou hostinu, kterou to můžeme oslavit. Ale mohli bychom to udělat ještě svátečnější, aby i Lůlu chápal, jak velká věc to je.
"Počkej, počkej, nemůžeš ho jen tak sníst, tohle je... tohle musí být pořádná oslava! Hezká, víš. Hmm..." zastavila jsem ho, než se stihl do kojota pustit a zamyšleně jsem se rozhlížela. "Ha! Jo, tenhle bude ideální!" vyhlídla jsem si nějaký stromek, docela nedochůdče a začala jsem po něčem v okolí pátrat. Hrabat ve sněhu a tak, abych ho měla čím vyzdobit...

VAK 11. Blbni ve sněhu

// Velké vlčí jezero

Lůli zněl děsně překvapeně, že bych se zlobila. To snad nepoznal, jak moc se mračím? Aby mu to náhodou neušlo, zamračila jsem se znova, když jsem se s ním snažila srovnat krok. "Já se taky umím pěkně zlobit, abys věděl!" oznámila jsem mu, jako by to bylo něco, na co by měl být vlk hrdý. Možná proto, že mi vadilo, že by si mohl myslet, jaké nejsem naivní sluníčko. "Nejsem naivní," utrousila jsem polohlasně dotčeně, jako by to Lůli skutečně řekl.
Vypočítávala jsem, kdy by byla nejvhodnější chvíle na něj skočit a pořádně mu tu koulovačku oplatit. Ale ve výpočtech jsem asi moc dobrá nebyla, protože zrovna, když jsem do něj chtěla strčit, hrozně rychle někam zaběhnul a já se skácela do sněhu sama. Čumák jsem zabořila hluboko do závěje. Začala jsem funět a válet se v bílých peřinách. Nejdřív jen tak, ale pak to začala být vlastně legrace, takže jsem se převalovala sem a tam, občas jsem zmizela fakt hluboko a občas jen tak vstala, abych jako zajíc skočila hned do další nedotčené hromádky. Sníh kolem mě lítal do všech stran a mě bavilo vrhat se do dalších závějí, protože ten pád vůbec nebolel a nikdy jsem nevěděla, jak hluboko skončím tentokrát.
Vystrčila jsem hlavu ze sněhu a vylezla celá, abych se oklepala. Lůli se zatím vrátil a vypadlo to, že měl nějaký plán. Úplně mu to sálalo z očí. "Kojota jsem nikdy nelovila," přiznala jsem a začala se také lovecky plížit vedle Lůliho, abych na zvíře získala lepší výhled. "Lišky taky lovíme. To zvládnu." Zněla jsem přesvědčeněji, než jsem se cítila. "Já je trochu proženu a až se rozutečou, tak nějakýho chytíš, jo?" Chtěla jsem odčinit to nadháněcí faux pas s kamzíky. A tak, jakmile jsme doladily detaily našeho loveckého plánu, jsem se odplížila trochu stranou a pak se divoce vrhla mezi kojoty...

VAK 3. Jdi bruslit

// Severní Galtavar

Lůliho otázka byla pěkně hloupá. Setkat se se Smrtí? Na to jsem byla ještě dost malinká, ne? Chtěla jsem se tomu zasmát, aby věděl, že si na mě s takovými vtípky nepřijde, ale místo toho jsem schytala zásah koulí. Nazlobeně jsem také zahájila palbu, i když ne moc účinnou. Lůli vzal do zaječích. Měl proč! Počkej, až tě doženu, brousila jsem si na něj tlapy a uháněla sněhem v jeho stopách.
Pěkně jsem se u toho zadýchala, protože sníh byl teď ještě o něco hlubší, než předtím, a tady na pláni nebyl ani hezky rovnoměrný. Občas jsem tak zapadla hlouběji, než jsem očekávala a Lůliho náskok se tak sem tam zvětšoval. Byla jsem nazlobená čím dál tím víc, protože jsem ho prostě musela dohnat a ukázat mu, zač je toho Zurri!
Lůli najednou vběhl mimo sníh. Já byla ve střehu, takže jsem se stačila před tou plochou zastavit, ale on už se klouzal vpřed. Zaváhala jsem a tlapkou zkoušela pevnost zmrzlé vody. "Páni," vydechla jsem, až mi šel dým od tlamičky. Ani jsem si nevšimla, že byla až taková zima. Lůli na mě cosi z ledu hulákal. Nespokojeně jsem nakrčila čumáček a opatrně vstoupila na jezero za ním. Nebyla jsem přeci žádná bačkora! Ale ať už jsem byla sebeopatrnější, nožky se mi začaly rozjíždět a zrychlovat a najednou jsem to nemohla kontrolovat a už jsem jela a točila se a BUCH. Přistála přímo na zadku, nohy divně zamotané do sebe. "Ufff," vyfrkla jsem a snažila se rozmotat, zatímco mi to furt podkluzovalo.
"To není vůbec jednoduchý," zhodnotila jsem, když se mi podařilo zase na ledu postavit a pomaloučku se sunout vpřed. Začínala jsem tomu přicházet na kloub, ale byla to fuška. Nakonec jsem byla ráda, když jsem doklouzala k druhému břehu a rozhodně neplánovala se na ten led vracet. Doufala jsem, že to ani Lůliho nenapadne. Ten naštěstí za svůj další cíl vybral les. "Po-počkej přece! Já už se nezlobím! Tak počkej!" zalhala jsem a hnala za ním.

// Východní hvozd

VAK 13. Kouluj se s jiným vlkem

Můj výstup se nesetkal s potleskem a co jsem si za to vysloužila bylo daleko i od jakékoliv chvály. Tedy, já bych asi taky nebyla za takové probuzení dvakrát ráda, ale rozhodně bych kvůli tomu nebyla tak nevrlá. "Nezasadil! To bych si přeci všimla, kdybych měla v hlavě klín!" protestovala jsem dotčeně a mírně se u toho mračila. Příště na něj prostě shodím ten sníh, pod kterým spí, usmyslela jsem si rozzlobeně, ale takhle nálada mi neměla vydržet dlouho.
"Kdes byl, Lůli? Myslela jsem, že ses ztratil! Čekala jsem na tebe, no, tam u té hromady kamení, ale tys tam nebyl. Jenomže tam byl někdo jiný! Už jsi někdy viděl zelenýho vlka? Protože já jo. Tedy, byla to spíš vlčice. Možná taky zrovna spala, protože byla podobně nepříjemná, jako někdo. Nechala jsem jí tam dárek, tak snad už nebude takhle děsit každého, kdo půjde kol-" zmlkla jsem, protože jsem záhy měla tlamu plnou sněhu. Oklepala jsem hlavou a začala sníh vyprskávat. "Pfff, pfff, neplatí! Tys mě vůbec neposlouchal!" postěžovala jsem si a narychlo pod tlapama vytvořila svojí odvetnou kouli, kterou jsem mrskla po Lůlim. Letěla mimo. Lůli si ještě zvesela poskočil. Nafoukla jsem uraženě tvářičky a už jsem v tlapách měla další kouli. Jenomže to už se Lůli otáčel a dával na se úprk. "Nečestná hra! Vrať se, ať tě můžu zkoulovat!" houkla jsem za ním a švihla druhou koulí, která ho minula jen o píď. Za běžícím vlkem jsem neměla šanci dohodit. A tak jsem se rozeběhla taky, rozhodnutá ho někde dohnat a vyválet ho ve sněhu tak, že na něm nezůstane černý jediný chlup.

// VVJ

VAK 12. Předstírej, že tě posedl duch Vánoc

Spalo se mi děsně neklidně. Krátce před tím, než jsem se probudila, jsem se začala divoce převalovat, div jsem nepohřbila sama sebe pod sněhovou střechou, kterou nade mnou držela větev. Prudce jsem otevřela oči a byla vzhůru. V tu ránu jsem zapomněla, o čem se mi to vlastně zdálo, jen v hlavě mi zůstalo takové tušení, že to nebylo nic moc příjemného. Nevadí, znamenalo to, že to stejně nebylo nic hodné zapamatování.
Protože bylo už světlo, když jsem procitla, hned jak jsem se rozkoukala, protáhla jsem se ven ze své šikovné skrýše. S nově nabitou energií jsem se cítila skvěle. I mohutná chumelenice ustala a vločky jen tak tancovaly po obloze. Chyběla jen jediná věc. Lůli. Bylo mi zvláštní, že mě nikdo ze spánku nevzbudil. Možná jsem se neměla schovávat, když jsem chtěla, aby mě našel. Když já mu věřila, že mě najde i tak. Z nějakého důvodu mě vždycky našel, i když jsem byla schovaná. Jako tenkrát, když mě našel poprvé...
Otočila jsem si při svém přemýšlení a zůstala stát, zírajíc na ležící lebku vykukující z vyhrabané díry, co si jen tak poklidně odfukovala. Takže... mě našel? Ale nevzbudil. Hmm, možná byl taky unavený. Hih, takže nejsem žádný slaboch, když to zmohlo i takového vlka, zubila jsem se v duchu. Ale byl krásný zimní den, nemohla jsem dopustit, aby ho můj kamarád celý prospal. "Vstááávej~" začala jsem relativně tiše, táhlým hlasem. "Vstávej, vstávej, slyšíš mě?" přidala jsem na hlasitosti a dala si záležet, abych zněla důležitě a vznešeně. "Musíš vstát, toť můj rozkaz! Cožpak nevíš, kdo já jsem? Duch Vánoc, to já jsem. Nařizuji ti vstát a neprospat tenhle krásný den určený pro pořádnou zimní porci dobrodružství! Žádné zahálení, když mám hlídku já, vánoční stráž! Teda duch!" Moc mi to hraní nešlo, na tom jsem musela ještě zapracovat. Abych ale svému výstupu dodala na dramatičnosti, hrábla jsem tlapkou do čerstvého jemného sněhu a rozhodila ho nad sebou. Mělo to vypadat jako úžasná sněhová vlna nade mnou, ale skutečnost nejspíš byla jinde. Tím jsem se však netrápila a dál e tvářila hrozně důležitě a duchovně, ať už to znamenalo cokoliv.

VAK 9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

// Jedlový pás

Chtěla jsem mít o čem vyprávět a tohle rozhodně za vyprávění stálo. Než jsem se nadála, byla jsem z lesa zase venku na té velké planině. Pocit, že mě někdo neustále pozoruje, už mě přešel, ani jsem si nevšimla, že by mě někdo sledoval. Pro jistotu jsem se přeci ohlédla a zamžourala do lesa za sebou. Nic.
"Wow," vydechla jsem, konečně si v hlavě postupně přebírajíc, co se to stalo. "Wow! Co to bylo? Kdo to byl? Nešla za mnou. Ale vyděsila mě! Byl to duch? Trochu tak vypadala. Byla skutečná? Možná to byl jenom stín, co jsem si vymyslela. Ne, přeci by na mě tak nevrčel vlastní stín! A ta zelená. Má snad ustláno na mechu?" Byla jsem tak přeplněná emocemi, že jsem nedovedla přemýšlet potichu a tak jsem všechno říkala nahlas a při tom vychodila do sněhu slušný kroužek.
"Ty jo, ty jo, TY JO!" zavýskala jsem s výskokem. Nemohla jsem se dočkat, až se o tohle s někým podělím. Ale s kým? Ať jsem se rozhlížela sebevíc, Lůliho jsem stále neviděla. Snad mě najde, i když už nejsem u té vysoké věci, napadlo mě trochu starostlivě. Nejmoudřejší bylo mu už dál neutíkat. Stejně jsem si chtěla odpočinout už dlooouho a takhle nebudu před svým kamarádem vypadat jako slaboch. Udělala jsem si pauzu, protože jsem čekala na něj. Ne, že bych jí snad sama potřebovala.
Když není místo, kde složit hlavu, musíte si to místo vytvořit. Noc zlehka začala ustupovat, ale mně to nevadilo. Zůstala jsem na okraji toho děsivého lesa a pod jednou pěknou spadlou větví si začala ve sněhu hloubit díru, abych byla pěkně schovaná a taky neležela na sněhu. Na pláních to v zimě pěkně chladně foukalo, ale v díře to tak fučet nebude. Ta nakonec nebyla tak hluboká, abych se do ní schovala celá až po uši, ale pro to jsem to kopala pod větví! Ta byla mimochodem taky už hojně zasněžená. Možná to nebyla žádná stavba z kamení, ale slušný úkryt to teda byl. Na úkryty jsem byla profík. Spokojeně jsem zavrtěla ocáskem, protože nikdo jiný tu nebyl, aby mě za tu skvělou práci pochválil, a pak jsem vklouzla pod větev, stočila se v díře a usnula snad ještě dřív, než jsem stihla dovřít víčka.

VAK 20. Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

// Severní Galtavar

Přepadla mě nezkrotná zvědavost, jako bych zase byla malé vlčátko. Totiž, já ještě jakože vlčátko byla, ale už ne tak malinké. Takže jsem se tolik nebála hnát kupředu za neznámým. Možná bych se bát měla. Ale to jsem se nejprve musela někde naučit.
Teď jsem šmejdila lesem a snažila se podivnou vysokou věc nespustit z dohledu, abych k ní trefila. Lůli mi neřekl, co to je, tak jsem to musela zjistit sama. Prozkoumám to a taky z toho budu mít konečně co vyprávět světu! Než jsem však k té věci došla, padla na celou krajinu tma. Nedokázala jsem vysvětlit, proč mi běhá nepříjemné šimrání po zádech, protože zimou to určitě nebylo, i když bylo chladno. Dobrá, ve tmě mě tenhle les možná malinko děsil. Malinko víc. Ale kdo se bojí, nemá žádné historky! přemluvila jsem se a konečně se objevila před... "Co to vlastně je?" zastříhala jsem zvídavě ouškama a ohlédla se po svém černém doprovodu, který nebyl najednou k nalezení. "Asi se v té tmě ztratil. Nevadí, počkám tu na něho a zatím..." vrátila jsem se pohledem k té systematicky poskládané hordě kamenní a na sucho polkla. "Zatím to prozkoumám."
Fajn, fajn, měla jsem fakt nahnáno, když jsem obcházela tu věc kolem dokola. Jako by na mě každou chvíli odněkud mělo něco skočit. Jako by mě něco pozorovalo. Taky tu byla spousta vlčích pachů, ale žádné dost čerstvé. "Proč sem asi vlci tak moc chodí?" napadlo mě. Třeba se místní vlci rádi bojí a tohle místo je na to ideální.
Přestalo mě bavit prozkoumávat - ano, přestalo mě to bavit, rozhodně to nebylo strachem nebo tak něčím - a tak jsem prostě zůstala stát před tou stavbou. Lůli by si mohl pospíšit, pomyslela jsem si lehce nervózně, protože jsem tu už nechtěla čekat o moc déle. Musela jsem vymyslet, jak se od toho strachu- teda nudy! - odreaguju. A tak jsem začala hrabat sníh na hromadu a stavět z něho vlkuláka přímo před tím, co vypadalo jako vchod. Pamatovala jsem si, že něco podobného jsme s Lůlim dělali minulou zimu. Zabralo to a já byla do práce tak zabraná, že jsem na okamžik na děsivou auru tohohle místa zapomněla.
"Tak, teď ještě kamínky," zhodnotila jsem své dílo a pak jsem mu doplnila čumák a oči z kamínků, které se válely v puklinách stavby. "Chodím já ti snad domů rozebírat střechu nad hlavou, holčičko?" Vyjekla jsem leknutím, div jsem při tom svého vlkuláka nerozbořila. Ze tmy nitra té kamenné stavby na mě zíraly dvě zářivě zelené oči. "Pa-pa-pa-pardon, já-" "Ticho. Nech si to kvákání," okřiklo mě ostře to stvoření, které postupně vylezlo ze stínů. Nebo ty stíny samotné ustoupily, protože ona... zářila zeleně? Zeleně rozžhavenýma očima si přeměřila mého vlkuláka a pak je zabodla zpátky do mě. "Co si myslíš, že tu děláš?" sykla. Než jsem odpověděla, polkla jsem, abych se znovu nezakoktala a ještě víc ji nerozzlobila. "Čekám... čekám tu na kamaráda. A zatím stavím vlkuláka. To je vlkulák," ukázala jsem tlapkou na své veledílo. Zářivá vlčice z toho unešená nebyla. Jestli to bylo možné, zakabonila se ještě víc. "Čekáš? Tohle není žádná čekárna! Seber se a táhni pryč, než si to rozmyslím a zařídím, že už odsud neodejdeš nikdy," zavrčela nevraživě a já poslušně přikývla. "Do-dobře," nenapadlo mě vzdorovat ani na vteřinku. "Toho vlkuláka si můžete nechat. Jako dárek. Přeci jen jsou v něm vaše... vaše kamínky," nabídla jsem vlčici, na její odpověď už jsem však nečekala a poslušně jsem vycouvala hooodně rychle daaaaleko od jejího úkrytu. Kdo ví, třeba jí ten vlkulák potěší a bude mít hned lepší náladu, přeci jen to byl opravdu povedený kousek.

// Severní Galtavar

VAK 17. Vytvořit obraz ve sněhu

// sopka (přes Ainu)

Brzy jsme sešli z místa, kde nebyl sníh zpátky, na místo, kde sníh byl. Byla to velká planina, i když my byli spíš v části, která nebyla tak velká. Mohla jsem ale říct snadno, že pokračuje dloooouho do dálky, protože na jihu byla vidět jen vzdalující se rovinka. Sněhová, nutno podotknout. Sněhu zatím stačilo napadnout tolik, že už mi v něm mizely celé tlapky. Kromě mě a mého černého společníka tu však bylo pusto. Ani živáčka. A sníh tu tak ležel, třpytil se v zapadajícím slunci úplně neporušen. V tom jako by se mi nad hlavičkou světluška rozsvítila.
"Počkej, počkej, ani se nehni!" nakázala jsem Lůlimu, aby mi náhodou můj plán nepokazil, tedy aby mi neporušil mé plátno. Na to jsem ho nechala dle instrukcí stát ve sněhu jako sochu a sama jsem se mohutným skokem vzdálila, abych pak kličkovala ve sněhu sem a tam a tam a sem, občas jsem se malinko předváděla a dokonce couvala. Pak jsem musela někam přeskočit a zase se vrátit. Bylo znát, že si velmi hlídám, kam šlapu. Jako bych něco měla porušit, kdybych náhodou šlápla vedle. Než se Lůli stačil nadát, bylo před ním nespočet všemožných cestiček a já se v nich procházela a pobíhala na všechny strany. "Ještě poslední úpravy!" houkla jsem, a skočila do sněhu jen pro to, abych z něj zase vyskočila. Pak jsem se jednou cestičkou vrátila zpátky k Lůlimu. "Skvělý, nemyslíš?" pobídla jsem ho o pochvalu mého sněhového obrazu. Pozornější oko s notnou dávkou fantazie by v cestičkách uvidělo Lůliho kostnatou masku s přidělaným rohem z muflona. Jakýkoliv jiný, tedy normální pozorovatel, by v tom nejspíš viděl divnou bramboru, pokud vůbec něco. Pyšně jsem napnula hruď a žďuchla do svého kamaráda. "To jsi ty," napověděla jsem mu, kdyby se náhodou v mé tvorbě trochu ztrácel.
Jak jsem se tak na Lůliho obrátila, všimla jsem si čehosi, co vyčuhovalo z nedalekého lesa. "Koukej!" upozornila jsem ho na to. "Co myslíš, že to je? Měli bychom to prozkoumat!" šťouchla jsem do Lůliho podruhé, tentokrát čumákem, abych ho postrčila ve správný směr a už jsem si to štrádovala k lesu a té divné věci, co ukrýval.

// Jedlový pás

VAK 6. Naplánuj si letní dovolenou

// Zubatá hora (přes Sněžné velehory)

Začínala jsem zpomalovat a postupně se smiřovat s tím, že budu muset Lůlimu říct, že už to neuběhnu. Chtěla se mi z toho brčet, ale vždycky jsem jen popotáhla, protože velký holky přece nebrečí! Co by si o mě můj parťák pomyslel. Alespoň už bylo trochu tepleji, když jsme seběhli dolů z té obrovitánské hory, ale sníh se pořád valil z nebe. A já se valila z kopce.
"Lůůůliii," hulákala jsem, když jsem ho začala dobíhat jen díky tomu, že jsem prostě z kopce začala brzdit. Špatný nápad, protože jsem se za chvíli kutálela a zabrzdila o černého vlka s dutým TUC. Vyškrábala jsem se na nohy a oklepala. "Promiň," hlesla jsem omluvně a nevinně se na něj pousmála. "Neuvěříš, koho jsem tam nahoře potkala!" vyhrkla jsem okamžitě po té. "Takový bílý vlk, měl něco kolem krku a počkej, počkej, na to by sis měl asi sednout," odmlčela jsem se na chvilku, aby měl Lůli čas se posadit. "Říkal, že je Vlčíšek!" pronesla jsem tajemným, ale fascinovaným hlasem a vykulila na Lůliho oči. Pak jsem se malinko stáhla a lehce poklopila uši. "Myslíš, že mu to někdo namluvil a on tomu teď věří? Říkal, že si kvůli tomu nemůže hrát s ostatními vlky ve sněhu, i když ho prý má moc rád. To je smutný, když vlci takhle něčemu uvěří." Zjevně mi bylo vlka s iluzí líto.
Kráčeli jsme dál a mě přišlo tohle místo úplně zvláštní. Bylo tu tepleji, ale jinak tepleji. Ani sníh se tu moc nedržel. Neodolala jsem a začala trošinku šplhat, místo abych šla lehčí cestou po obvodu. Nevylezla jsem až nahoru, ale i tak jsem stihla zjistit, že tady se sníh už nedrží. Ještě aby jo, když mi zem dokonce tlapy zahřívala a nestudila. "Tohle je úplně jiný místo," žasla jsem. Dorazili jsme dokonce k tekoucí vodě, ze které stoupala pára. Hned jsem si poskočila a doběhla k ní. Opatrně jsem tam strčila špičku tlapky. "Je teplá!" oznámila jsem Lůlimu a otočkou zase přicupitala k němu. "Tohle je úplně jako o.... ou... oáza! Oáza tepla! Když nám bude zima, můžeme se sem schovat a zahřát!" Měla jsem z toho objevu radost. "Myslíš, že existuje i takové místo, kde je celý rok zima? Že bychom se mohli v zimě chodit ohřát sem a v létě bychom se před sluníčkem schovávali třeba do sněhu někde jinde, to by bylo hodně dobrý, nemyslíš? Měli bychom v létě takové místo zkusit najít!" začala jsem střádat velké plány pro naši letní dovolenou, jako bychom už měli být úplně nerozluční a tak bylo samozřejmé, že i léto budeme trávit bok po boku novým dobrodružstvím. Bude to aktivní dovolená, plná zábavy.
Do teplé říčky jsem se vymáchat nešla. Ještě jsem se dost nenabažila zimy a chtěla jsem jít spíš blbnout do sněhu, než se vyvalovat v horké vodě. "Nebo... nebo můžeme jít najít sníh už teď! Myslíš, že už je ho dost, abychom postavili vlkuláka?" zavrtěla jsem ocáskem a vydala se kupředu za čumáčkem.

// Západní Galtavar (přes řeku Ainu)

VAK 10. Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš

// Gejzírové pole (přes Sněžné velehory)

Zaujatě jsem poslouchala, jak mi Lůli hodně rychle zbořil mou představu o příbuzenstvu. Takže někdo nemusí mít stejnou krev, aby byl rodina. To se mi líbilo. Znamenalo to, že můžeme být rodina s Lůlim! A že se se mnou podělí o své tetičky. Radostně jsem rozkmitala ocásek a culila se jak sluníčko, div sníh kolem mě nezačal tát. Přiblížila jsem se k němu a na chvíli se o něj opřela bokem. "Díky, Lůli," špitla jsem vděčně a pořádně se do něj vmáčkla, než jsem se odtáhla, abychom mohli jít dál.
Nebo běžet. Proč běžet? Bylo to mnohem namáhavější, než jsem myslela. Jen mé odhodlání a tvrdohlavost mě ještě držely na nohách, ale brodit se stále přibývajícím sněhem bylo obtížnější a obtížnější. Nepomohlo ani to, že se Lůli rozhodl vést náš závod na kopec. A kdyby na kopec, ale on snad vybral tu největší horu, co tu kolem byla. Sípala jsem za ním, ale co mě utěšovalo bylo, že jsem za ním zaostával tak daleko, že to nemohl slyšet. Vzdát to nepřipadalo v úvahu, ale ještě chvíli, a možná mi tlapky nedají na výběr. Se zaťatými tesáky jsem se však drala vpřed.
Soustředila jsem se až moc na to, abych nepadla uprostřed kopce, takže jsem neviděla, že si Lůli s někým povídá. Ale doběhla jsem a těžce vydechovala, konečně jsem ho dohnala! Jenomže, když jsem zvedla hlavu...
"Ty nejsi Lůli," konstatovala jsem obezřetně před bílým vlkem, který se mému černému kamarádovi nepodobal ani z dálky. Udělala jsem pro jistotu krůček zpátky a očima projela krajinu, jestli tu není ještě nějaký cizí schovaný vlk. "Lůli říkal, že tady nahoře nikdo nežije." "Já tu také nejsem na stálo, spíš jen na skok na návštěvě," usmál se vlk a jeho hlas měl takový zvláštní zvonivý dozvuk, až mi z toho cukaly ouška.
"Zima je krásné období, nemyslíš? Rád ho sem chodím pozorovat. A rád pozoruji, když si ji užívají i ostatní vlci." "Když se ti tak líbí, máš si ji užívat taky. Není to nuda, jenom koukat na ostatní?" divila jsem se, stále z uctivé vzdálenosti, i když jsem z vlka neměla pocit nebezpečí. "To by bylo hezké, ale nemůžu jen tak sejít mezi ostatní. Myslím, že by to mohlo vyvolat určité zmatky," zachichotal se pobaveně. Nechápavě jsem naklonila hlavu. "Proč?" To vlka pobavilo zdá se ještě víc. "Ty nevíš, kdo jsem?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nic tě nenapadá? Jistě už jsi o mně slyšela." Naklonila jsem hlavu na druhou stranu, ale i z té vypadal jako naprostý cizinec. "Nevím." "Jsem ten, kdo rozdává vlkům na začátku zimy radost a veselí a na koho se každé malé vlčátko třese v naději, že ho uvidí. Vlčíšek, duch Vánoc a strážce zimních radovánek." Musela jsem uznat, že se uměl představit se vší parádou, ale já na něj jen nevěřícně zírala.
"Vlčíšek?"
"Vlčíšek."
"Ten Vlčíšek?"
"Ten Vlčíšek."
"Ale Vlčíšek neexistuje." S vlkem to škublo, ale někdo mu to říct musel. "Je to vlk z pohádek pro malá vlčátka. Je vymyšlený, takže... můžete určitě mezi ostatní vlky, nemusíte už dál předstírat, že jste Vlčíšek. Všichni velcí vlci už vědí, že to se o něm jenom tak vypráví, nebojte, nikdo z toho smutný nebude." Snažila jsem se cizince s realitou seznámit šetrně, abych mu noc neublížila. Ale alespoň byl teď volný a mohl si jít hrát s dalšími vlky.
Pak mi došlo, že i já jsem měla být s někým úplně jiným. Teď už Lůliho nedoženu! "Omlouvám se, ale musím běžet. Prosím, přijďte si někdy s námi pohrát, tady nahoře je stejně strašná zima," rozloučila jsem se slušně s mávnutím ocásku a vyběhla dál po Lůliho stopě. Počkej na mě, přeci! hulákala jsem v duchu a doufala, že ho někdo ještě dostihnu.

// Sopka (přes Sněžné velehory)