Příspěvky uživatele

< návrat zpět

107, lot 3/5

"Co po rodičích?" zbystřila jsem, protože Lůliho odpověď mi vůbec nedávala smysl. Stejně, jako jemu se zadařilo mou otázku zazdít, se mně zadařilo na ni během chvilku zapomenout docela. "Jo magie!" blýsklo mi záhy. "Hmm... takže táta měl taky nějakou magii? A ségra a bráška mají taky svojí?" přemýšlela jsem nahlas a myšlenkami jsem se vracela ke své už celkem dlouho ztracené rodině.
Zatím jsme stačili zalézt do úkrytu mé nově nalezené rodiny. Vypadalo to na nějakou rodinnou sešlost zrovna, ale už se asi pomalu rozcházeli. Lůli nevypadal, že by se chtěl k sešlosti připojit a tak jsme se odebrali stranou. "To jsem si všimla!" ohradila jsem se, protože jeho vysvětlení mi vůbec nic nevysvětlilo. "Doufám, že bude v pořádku," špitla jsem a ohlédla se znovu za vlkem, který byl předmětem naší debaty.
Lůli si zatím dřepnul vedle kožešiny, ale po jednom mém divném pohledu to napravil. Vítězně jsem se zazubila a jeho průpovídky si nevšímala. Vklouzla jsem na kožešinu a na rozdíl od něj si na ni lehla. Nebyla tak velká, abych se mohla extra roztahovat, ale to mi nevadilo. Zespoda na mě už zima nemohla a pro komfort jsem se mohla přimáčknout ke svému parťákovi, kterému zatím na můj úkor nemrzla zadnice, takže jsem byla spokojená. "Nesmíš na ně tak zírat," špitla jsem, "jsi strašně nápadnej." Sama jsem oči na chvíli zavřela a prostě si jen užívala teplo, kterého se mi venku v tom mrazu nedostávalo. "Tady je dobře," mlaskla jsem spokojeně a zavrtěla se. "Nebylo by snazší se jich zeptat?" Moc jsem nerozuměla tomu, proč si od nich drží tak zjevný odstup, když pak špicuje uši, aby poslouchal.

106, lot 2/5

// les

Nahlas jsem se zakřenila nad Lůliho poznámkou, která naznačovala, že tu snad jsou všichni, kromě nás dvou. "Jejich smůla!" přidala jsem se bezstarostně, abych ho trochu rozveselila, kdyby mu to náhodou bylo líto, že tu už od začátku nebyl s nimi. Ale pochopitelně se mnou si užil zaručeně víc srandy, než s bandou velkých vlků. Zatím jsem totiž moc zábavných velkých vlků, kromě táty, nepotkala.
A tady jich bylo opravdu dost. Jen jsem zvedla hlavu a letmo zahlédla ty počty. Zůstala jsem stát těsně po Lůliho boku. Úkryt neúkryt, přesně to teď bylo dle mého to nejbezpečnější místo tady, než jsem si mohla na všechny ty vlky zvyknout. "Dobrej," zopakovala jsem po příkladu svého parťáka a přejížděla očima přítomné. Většinu vlků jsem poznávala, takže napětí coby dub mé tělo opustilo. Zamrkala jsem. Sionn vůdce vypadal... nedobře. "Co se- jo!" chtěla jsem se zeptat skupinky, ale Lůli se od nich odvrátil a vybíral kožešinu, takže jsem se otočila za ním. "Co myslíš, že se stalo Sionnovi?" dožadovala jsem se odpovědi alespoň od něj, i když toho nemohl vědět o nic víc, než já.
Lůli si dřepnul na zem. Ne na tu kožešinu. Na zem. Stála jsem naproti němu s docela tupým výrazem. "Eee... co to děláš?" nechápala jsem.

Můj výraz naznačoval, že procvičování mojí nově objevené magie je to poslední, na co jsem teď myslela. Vlastně dost křičel, že o magie teď nějakou dobu nechci ani slyšet. Blbá magie, potřebovala jsem si ulevit. Kdyby magie byla hmotná, asi bych si do ní kopla, ale takhle jsem mohla jen tiše trucovat.
Přimáčkla jsem se k Lůlimu. Hledala jsem nějaký zdroj tepla, ale taky jsem teď prostě potřebovala být k někomu blízko, cítila jsem se mizerně. Když nám bylo mizerně s bráchou nebo ségrou, lehli jsme si na jednu hromadu a všechno bylo za chvíli dobré. "Hmm," zamručela jsem souhlasně a na víc se nezmohla. Pořád jsem si myslela, že oheň by byl užitečnější. Podle čeho se vlastně rozhodne, co vlk bude ovládat? "Kdo vlastně rozhoduje o tom, jakou magii vlk ovládá?" vyslovila jsem svou otázku i nahlas, protože mě to zajímalo. Třeba jsem to mohla reklamovat?
Nechala jsem se vést po boku Lůliho k úkrytu, pořádně jsem nepřemýšlela nad tím, kterým směrem je. Věřila jsem, že můj parťák tam trefí i bez mé vědomé asistence a já tak šetřila síly, abych nemusela přemýšlet. Dozvuky z toho motání a bolesti hlavy tam stále byly a když jsem se snažila hlavu použít, ozývaly se o to intenzivněji. Za krátko jsme už stepovali před úkrytem, kolem kterého se mísilo nezvykle mnoho pachů. Napovídalo to, že uvnitř bude nejspíš dost rušno, ale než jsem si to stačila pořádně uvědomit, vlezli jsme tam...

// úkryt

Chvíli jsem tam jen tak stála a čekala, jestli nepřijde druhá vlna. Hlavně mi nebylo úplně dost dobře na to se jakkoliv pohnout, ani o píď. Pomalu to odeznívalo, ale hlava mi stále divně hučela. Bylo to nepříjemné, hodně nepříjemné. Když jsem konečně získala vládu nad svými nožkami, poodstoupila jsem od místa, kde jsem si odložila obsah svého žaludku a jemně jsem zakývala hlavou ze strany na stranu, takové malé oklepání.
"Ble," pomlaskávala jsem v tlamě. "To je hnusný." Nabrala jsem do tlamy hromadu sněhu, abych si ji vyčistila a zbavila se té pachuti. Sněhem jsem pak zaházela i svou nadílku. "To je vždycky magie takováhle? Taky je ti z toho pak šoufl? Musím se s tím naučit žít? Protože jestli je to pokaždé takové, asi se bez té magie obejdu," obrátila jsem se s tlamou plnou stížností na Lůliho. Vzhledem k tomu, jak už mi pomalu zase pusinka jela bylo znát, že budu v pořádku. Ale cítila jsem se hrozně vyčerpaně a mráz mi zalézal pod kožich, až to hezké nebylo.
Zabořila jsem se Lůlimu do boku, abych si bez zeptání půjčila trochu z jeho tělesného tepla. "Je tu zima," špitla jsem, "oheň by byl užitečnější." Znělo to napůl zklamaně a napůl jako fňukání, ale já už nebyla žádný mrňavý vlče, já byla dospívající vlčice, a ty nefňukají, ty své stížnosti dotčeně špitají.

Přišlo mi legrační, jak se Lůli tvářil, když zjistil, co jsem od Ducha Vánoc dostala. Nebo vlastně nedostala? Zachichotala jsem se a po očku se rozhlédla, jestli tu kolem nás nikdo není. Dělala jsem s tím hrozně záhadnou. Posunky jsem tlapkou Lůlimu ukázala, ať jde blíž. Pak jsem se k němu naklonila a do ucha mu zašeptala: "To je tajemství." A neprozradila mu tak vůbec nic. Jen jsem se odtáhla zase dál a obdarovala ho neviňoučkým úsměvem.
Pustila jsem se do magiování nebo jak se tomu říká, když se snažíte používat magii. A vůbec mi to nešlo. Zírání zřejmě nebyla ta správná taktika, takže jsem s nápady byla dost v koncích. Naštěstí jsem s sebou měla zkušeného pardála, který se vypadal, že se v tom vyzná. Zaujatě jsem sledovala, když mě začal instruovat. To znělo... smysluplně. Tak jo, zkusím to.
Otočila jsem se zase zpátky k vyhrabané zemině a zavřela oči. To byla oproti zírání dost razantní změna. Dýchat, jo. Dýchám. Dýchám. Hezké místo, hmm... zapátrala jsem v mysli a představila si louku v létě. Vysoká tráva v ní tvořila vlny a v lehkém vánku se pohupovali kvítky všemožného lučního porostu. Nepatrně jsem se usmála, měla jsem pocit, jak když mě pouhá myšlenka na léto zahřívá. Lůli spolu se mnou najednou mohl také cítit vůni rozkvetlého lučního kvítí, což bylo pochopitelně v zimě, kdy není po kytkách ani památka, fakt divný, ale neřešila jsem to. Zhluboka jsem se nadechla a trvalo asi tři vteřiny, než se mi ukrutně zamotala hlava a udělalo se mi děsně špatně. Zapotácela jsem se a flákla sebou na zem.
"Uuuh," zaúpěla jsem bolestivě a zmateně. Pomalu jsem otevřela oči, svět se se mnou ještě malinko motal. "Je mi zle," dostala jsem ze sebe a chtěla se zvednout, když jsem si všimla, že mi něco drží tlapu. Zpozorněla jsem, a jakmile jsem na to něco zaostřila, viděla jsem, že mám obě přední obmotané vysokou trávou, která vyrůstala z našeho koutku vyhrabané hlíny. "Lůli, Lůli, dokázala jsem to! Já to-" vyškubla jsem tlapky ze sevření té trávy, prudce jsem se zvedla a pozvracela se.

Lůliho nezajímal rozdíl mezi Vlčíškem a Duchem Vánoc, měl naprosto jiné zájmy. Docela mě svou otázkou zaskočil, až jsem na chvíli zmlkla, abych si probrala, na co se mě vlastně ptá. "Nooo..." přemýšlela jsem nahlas a pohled při tom stáčela ke korunám stromů. "Dal mi úkol!" Pronesla jsem, jako by to byl přesně ten typ dárku, který měl Lůli na mysli. Hned, jak jsem to vypustila z tlamy mi došlo, že to asi nebylo ono.
Uvítala jsem les a ten mě na oplátku uvítal tichem. Nestěžovala jsem si, les přeci nemluví! Takže by mě spíš vyděsilo, kdyby mi odpověděl jinak. Navíc, na povídání jsem měla Lůliho, který byl celý hr do toho mi pomoc s mou magií. Nechala jsem se jím vést na místo, které by on považoval za ideální, protože teď byl chtě nechtě on ten, co se vyzná. Když se zastavil, pomohla jsem mu hrabat. Dohrabali jsme se až k hlíně, to ano, ale ta byla ukrutně promrzlá a ztuhlá. Jako led. Až jsem pochybovala, že by z ní kdokoliv dokázal nechat cokoliv vyrůst, ale nezkusit to nepřicházelo v úvahu.
Lůli ukročil stranou, jako by se bál, že nechám vyrůst strom a švihnu ho s ním přes čumák nebo něco podobného. Vlastně mě ta představa rozesmála, ale nechala jsem si ji pro sebe. Nesměla jsem zklamat, když ve mě tak věřil. "Připravena!" sehnula jsem se k vyhrabanému místo a začala hodně intenzivně na hlínu zírat. Nic se nedělo. A tak jsem zírala ještě víc. Oči jsem měla dokořán otevřené. Nic. "Mmmm," začala jsem tiše mručet, než jsem si rezignovaně dřepla do sněhu. "Nic!" plácla jsem do něj tlapkou a otočila se s prosebným výrazem na Lůliho. "Třeba něco dělám špatně? Nebo něco... nedělám? Mám fakt jen koukat? Možná... musím tu zem poprosit? Lůůůliii, noták, co mám dělat, takhle to určitě nefunguje!" škemrala jsem o radu.

// Vyhlídka

Netušila jsem, jestli mě to s tím pískem a tetičkou mělo uklidnit nebo povzbudit. Furt jsem se cítila mizerně, ale musela jsem uznat, že i trochu vděčně za to, že mě nezačal dusit třeba ve sněhu. Může se vůbec někdo ve sněhu udusit? Lůli ale svou magii ovládal, to se mu muselo nechat. Měl pěkný náskok, takže jsem měla co dohánět. Ale byla jsem sebejistá dost na to, abych si věřila, že ho s trochou cviku brzy doženu, ne-li předeženu!
"Hmm," uniklo mi zamyšleně při listování věcí, co můžu jako svůj první projev magie vyzkoušet. "Takže... vlastně můžu ovládat zemi a ani o tom nevím! Podívej, všuuude je tu sníh. Třeba kam jdu, tam za mnou roste tráva, ale já to nevidím, protože sníh!" Napadlo mě, ale můj smích prozrazoval, že to nemyslím tak úplně vážně. "Ale bylo by to hustý," zubila jsem se při té představě.
Musela jsem využít toho, že jsem si vzpomněla, co jsem to chtěla Lůimu povědět. Hlavně on už mi řekl, co jsem od něj žádala výměnou, takže teď mu tu super věc můžu prozradit! Kdyby tedy byla tak super, ale Lůlibo zmínka o duchovi zas tolik nerozhodila. Ptal se, jestli byl ten, co jsem ho viděla, děsivý. Dotčeně, už zase po vlčátkovsku, jsem vypnula hrudníček na znamení toho, že by mě ani děsivý duch nevyděsil. "Ne! Jakože nebyl děsivý. Ale viděla jsem ho! Byl vlastně docela milý... jo a taky tvrdil, že je to Duch Vánoc. Asi to fakt byl Duch Vánoc, protože věděl hodně věcí. Hele, ale já myslela, že Vlčíšek a Duch Vánoc je jedna a ta samá povídačka, není? Jsou dva? Myslíš, že jsou dva?" naléhala jsem na Lůliho, aby mi pomohl tu záhadu rozluštit, zatímco jsme se už objevili v lese. Cesta byla překvapivě rychlá, ale byla jsem ráda zase zpátky.
"Jsme doma!" prohlásila jsem dost hlasitě, aby se to rozneslo jinak tichým lesem. V zimě byl tak pustý, že ani ptáky z korun stromů jsem svým hlasem nevyhnala.

// Východní hvozd (přes Zrcadlovky)

Chtěla jsem, aby mi ten mocný Parsifal pomohl s hledáním mé magie, když tedy každý nějakou má, ale ukázalo se, že bude asi problém ho najít. Já si popravdě ani nepamatovala, že by to mohl být někdo z naší smečky, protože jméno jsem si rozhodně s žádnou tváří ani pachem nespojila, takže jsem musela doufat, že na něj buď mocí osudu natrefíme, nebo si poradíme sami. Ale takhle by to bylo o tolik rychlejší! Úpěla jsem v duchu.
Zajímala jsem se také o Lůliho magii, protože to prostě nebylo něco obyčejného, jako oheň nebo vítr. Bylo to neobvyklé, ale tohle neznámo mě víc děsilo, než fascinovalo. Přesto jsem chtěla vědět víc, třebaže jsem brzy měla litovat, že jsem se v tom šťourala. Zdvihla jsem k Lůlimu tázavý pohled a zůstala na něj koukat. Nemohla jsem ten odvrátit oči, ale najednou jako by se mě chopila jiná síla a zvedla mě na zadní nožky a já začala poskakovat na místě, ale po dvou. Nechtěla jsem, fakt jsem nechtěla, tak proč jsem tohle dělala? Nějak jsem nemohla nožky přimět přestat. Vlastně se mi dost obtížně i jen přemýšlelo o tom, že bych přestala. Byla jsem hrozně zmatená a najednou jsem zase mohla stát všemi čtyřmi tlapkami na zemi. Tvářila jsem se, jako bych spadla z jedle.
Lůli se vítězně zubil od ucha k uchu. Zamračila jsem se a pořádně do něj strčila. "Tohle už nedělej!" napomenula jsem ho dotčeně a popoběhla při tom zase trochu dopředu, tentokrát schválně, abych mezi námi vytvořila prostor. Heh, jako by mě těch pár myších délek mezi námi mohlo před tou magií uchránit. "Vážně. Nedělej to," zabručela jsem o něco vážněji, skoro až dospěle a ne jako uražené vlče. Vadilo mi to. Hrozně mi vadilo, že by někdo nade mnou mohl mít takovou moc. Měla jsem být ta nejsilnější vlčice, nikdo by mě neměl být schopný takhle ovládat.
Ještě jsem ale neměla moc praxe v tom se dlouhodobě zlobit, takže místo odměřenosti jsem jen podotkla: "Když ale bude hořet někdo, koho nemáš rád, nebude to vypadat moc jako nehoda." Jako náhodná poznámka od vlčete by to někoho mohlo vyděsit. "Budu muset dlouho zírat na kámen nebo tak něco?" snažila jsem se vrátit zpátky do normální konverzace a tím ovládáním se moc netrápit. "Ha! Už jsem si vzpomněla, co jsem ti chtěla říct! Věříš na duchy?"

// Asgaar

// Narvinij (přes Midiam)

Vesele jsem si vykračovala - tedy brodila se - sněhem a pozorně poslouchala každé slovo, které ke mně od Lůliho doléhalo. I když jsem se při tom na něj ani jednou nepodívala, takže by si někdo mohl myslet, že si plýtvá plíce zbytečně. Ale já byla schopná vlčice, já zvládala víc věcí naráz!
Při vzpomínce na minulou zimu jsem se rozesmála. "Nojo, máš pravdu, už si vzpomínám! Takže oheň určitě nebude naše silná stránka, to už máme potvrzené," bavila jsem se tím. "Ale já od té doby vůbec nezkoušela, co by mi mohla jít. Co bych mohla zkusit na jiné magie?" otočila jsem se za svým parťákem zvídavě, ale ten pokračoval ve výkladu, takže jsem špicovala uši. Nesmělo mi nic uniknout, jako samozvaný velký dobrodruh jsem takové věci považovala za velmi důležité!
"Páni... Myslíš, že by tu magii mohl Parsifal vidět i ve mně? Že by mi s tím pomohl?" Znělo to jako lehčí varianta, než se trápit s něčím, co mi možná vůbec nebylo určeno. Že jsme seděli kolem hromady dřeva a blbě na ni zdlouhavě civěli, to jsem ještě přežít dokázala. Ale představa, ž bych stejně měla civět na vodu nebo na strom nebo na... na co se civí při větru? To bylo jedno, tohle znělo jako dobrá zkratka.
Zamyslela jsem se, což se projevilo zejména na tom, že jsem na hodnou chvíli zmlkla. Držela jsem si před Lůlim náskok, ale teď jsem postupně zpomalila, abych s ním srovnala krok a neposkakovala po okolí. "A ta... ta tvoje magie, ta manipulace, to umíš ovládat?" V kontrastu na všechno ostatní jsem se tentokrát ptala dost klidně. Opatrně. Jako bych se ptala na něco, u čeho jsem si vlastně nebyla jistá, jestli o tom chci vědět. Neuměla jsem vysvětlit proč, ale z představy, že někdo dovede ostatní přimět něco dělat proti jejich vůli, jsem byla docela nesvá. "Nebo, víš co, jestli se může stát, že třeba taky někoho budeš... ovládat omylem. Protože třeba spálit někoho omylem přeci můžeš."

// Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Byla jsem v klidu! Ale zvědavá. A o to zvědavější, čím víc mi toho Lůli říkal. Dřepla jsem se před něj do sněhu a valila na něj zvídaví očka, zatímco jsem zmateně natáčela hlavu. Byla jsem úplně v transu z tolika nových zajímavých věcí, na které jsem se chtěla zeptat, až mě teprve probrala jeho otázka, jak je mně. Cukla jsem sebou a divoce zaklepala hlavou, jako by mi na ní právě spadla sněhová čepice. "Jsem v pohodě! Naprostý pohodě, vidíš?" vyskočila jsem zase na nohy, aby viděl, jak jsem fit a zdravá. "Jááá se totiž hýbala, zatímco někdo trčel na jednom místě v tomhle lese," neodpustila jsem si do něj šťouchnout. "Jo! A neuvěříš, koho jsem při té procházce potkala! Já ti to řeknu, všechno ti to řeknu, jen-" odmlčela jsem se a zadívala se na něj strašně tajemně, zatímco jsem se naklonila tak blízko, až se pomalu naše čela dotýkala. "Hrozně moc nejdřív potřebuju vědět víc o tý neviditelnosti," řekla jsem děsně vážným hlasem a zase se odtáhla. "Jak si tomu říkal, magie? Magie, hmm," přemýšlela jsem nahlas.
Zatímco jsem přemýšlela, Lůli už se plánoval vrátit do našeho lesa. "Hm?" utrousila jsem překvapeně a začala se ohlížet po okolí, podle čeho asi může Lůli tak jistě odhadnout, co nás čeká. Ale byla zima, takže... možná prostě jenom hádal? Taky jsme byli pryč už pěkně dlouho, asi by bylo na místě se tam zase ukázat. A pak ta vidina teplého úkrytu..."Tak jo, můžeš mi to říct cestou," navrhla jsem a bez zbytečného zdržování vykročila kupředu.

// Východní hvozd (přes Midiam)

// řeka Midiam

Vlastně jsem tak kroužila v okolí a ani si to neuvědomovala. Než jsem se nadála, byla jsem tam, kde jsme se asi s Lůlim rozdělili a už jsem mu byla v patách, i když původně měl být v patách on mě. Pochopitelně jsem tedy vůbec nečekala, že ho doženu zrovna v tomhle lese. On za mnou vůbec nešel! ozvaly se mé dotčené pocity, když se ke mě dostat s mrazivým zimním vánkem i jeho pach. Čerstvý, takže byl hodně blízko. A já se plácám se značkama, aby se chudák neztratil, no jen počkej! Kula jsem pikle, zatímco jsem sledovala jeho stopu.
Zahlédla jsem ho mezi stromy a už už se po něm chtěla vrhnout, ale na místo toho jsem zůstala stát jako přimražená a zírala na to, co se dělo přede mnou. Lůli... blikal? Snažila jsem se nemrkat, abych to náhodou nemohla svést na vlastní vidění, ale ne. On opravdu mizel. Ne celý, to by mě asi ani tak neděsilo, jako že problikávali jeho části. Srst. "Co to..." vydechla jsem napůl užasle, napůl vyděšeně. Bylo to zvláštní, že? Jeho zvířecí lebka byla hustá, ale tohle mi rozhánělo mráz po zádech. Než jsem se stačila vzpamatovat, Lůli se dal do pohybu.
"Po-po-počkej!" vykřikla jsem a značně neohrabaně se přes závěje brodila k němu. "Co to bylo? Právě teď, cos to dělal..." odmlčela jsem se a zarytě si ho prohlížela ze všech stran, jestli stále bliká. "Tos... byl jsi to, že jo? Tvůj kožich... jsi nemocný? Je ti dobře?" hrnula jsem na něj otázky, které zněly starostlivě, ale také v sobě nesly neskrývaný zájem o cokoliv, čeho jsem právě byla svědkem. Jestli jsem si myslela, že je to nemoc, moje blízkost rozhodně nenaznačovala tomu, že bych se bála se tím nakazit.

Zdravím, zdravíčko, ahoj ahoj! To zas bylo jednou potu a slz, ale děkuji za akci a tu ochotu se v těch nekonečně mnoho informacích přehrabovat a vyhodnocovat!

Kessel
75 mušliček
45 drahokamů
25 oblázků
10 křišťálů
30 květin
50% sleva na speciální magii
magie od Smrti bez hvězd - Počasí

Nickolas
50 mušliček
10 křišťálů
50 oblázků
30 květin
50% sleva na speciální magii
2 hvězdičky do magie - myšlenky (chyba v souboru, plnila jsem 19. ne 18.)
vymaxování 1 magie - voda

Zurri
75 mušliček
15 perel
45 drahokamů
75 oblázků
45 květin
15 křišťálů
drag
vlčečí pitíčko
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
50% sleva na speciální magii
50% sleva na modifikaci
2 hvězdičky do vlastní - obratnost
vymaxování 1 vlastnosti - vytrvalost
magie od Života bez hvězd - myšlenky
magie od Smrti bez hvězd - emoce
2 hvězdičky do magie - myšlenky
vymaxování 1 magie - halucinace
lesní strážce - poštolka obecná (samec) here and here

Přidáno.

VAK 4. Obdivuj krásu zimy

// Kamčí remízky (přes Hadí ocas)

Utekla jsem před divočáky a asi od poloviny cesty jsem se prostě jen divoce šklebila na všechny strany, protože utíkat byla vlastně hrozná legrace. Sníh kolem mě létal úplně všude a já ho měla až za ušima. Byla to paráda, byla to krása. Kdybych se takhle prohnala třeba kaluží, vytvořilo by to duhu. Sníh netvořil duhu, ale čemu to vadilo? Bylo to jako kdybych se nepřetržitě proháněla v mracích. Ta myšlenka mě zastavila. "Nojo! Jestli by to taky šlo..." zdvihla jsem čumáček úplně k nebi. "Chodit mezi mraky... to bych musela umět lítat, nebo tak něco. Zajímalo by mě, jestli ptáci můžou jakože chodit po mracích. Třeba to jde, jenom to my nevíme, protože jsme tady dole. Hmm..." Maličko jsem se zasnila, protože kdo by nechtěl umět něco takového? Byla to záhada světa, ale možná by mi ji Duch osvětlil. Duchové vlastně nemůžou chodit po ničem, takže ten to možná taky neví. Uculila jsem se a dál už neuháněla, ale procházkovou chůzí se brodila v závějích.
Zašilhala jsem na vločku, která se mi usídlila na špičce čenichu a pomalu se rozpustila. Všechno kolem mě bylo zapadané sněhem. Všechno všecičko. A kde nebyl sníh prochozený, tam vypadal jako malebná peřinka, která mě lákala se do ní uložit. "Žádné takové, já se nedám," vyplázla jsem na náhodnou hromádku jazyk, jako by to byl souboj vůle. Když jsem zrovna nemluvila, bylo kolem mě ohromné ticho. Ptáci nezpívali a obecně byl v zimě svět takový prázdný, ale ne smutně prázdný. Spíš se rozhodl odpočívat, aby mohl na jaře zase dělat rámus. Žádná jiná část roku tohle neměla, tohle speciální kouzlo, že kam jste se hnuly, tam vás zima očarovala. A všimli jste si, že když je nasněžíno a svítí sluníčko, tak se všechno úplně nádherně třpytí? "Já asi neznám žádnýho vlka, který by zimu neměl rád," zamyslela jsem se. I Lůli vypadal, že si ji docela užívá. A když už jsme byli u toho...
"Lůli?" zastříhala jsem ušima a pozorně se rozhlédla. Došlo mi, že už se za mnou nějakou chvíli nežene. "Já... ho ztratila?" podivila jsem se. Myslela jsem, že je mi v patách. Určitě musel najít mého sněžného hada a pochopit, kterým směrem se dát, nebo ne? "Možná bych tady měla počkat," napadlo mě, když mi však začalo prostředí připadat povědomé a mě se v hlavě zrodil ještě mazanější plán. "Nebo ho doběhnu zezadu!" Bylo rozhodnuto a já už zase brala nohy na ramena.

// Narvinij

VAK 8. Najdi zlaté prase a něco si přej

// Vřesoviště (přes Hadí ocas)

Ze zpěvu jsem přešla do veselého pobrukování, zatímco moje chůze připomínala spíš kolébání medvíděte. Z dálky to mohlo vypadat, že jsem se motala, protože jsem snědla něco, co jsem neměla, ale na to jsem samozřejmě byla chytrá dost, to by se mě stát nemohlo.
Překonala jsem zasněženou planinu a na okamžik se rozhodla schovat do nějakého lesíka, jestli se to vůbec dalo lesíkem nazvat. Ale bylo to hezké místo, úplně jsem zatoužila se sem podívat v létě. Ne, že by zima také nebyla super, ale teplo mělo také svoje kouzlo. Navíc tu ve sněhu bylo vychozených asi milion cestiček, některé hlubší a prochozenější než jiné. Rozhodně to nevypadalo jako většina míst, které jsem přes zimu navštívila. Tady byla snad zvířecí křižovatka. Zavětřila jsem, abych zjistila, na co tu můžu narazit. Vlci, a kolik. Páni, tohle musí být hodně speciální místo. Mezi pachy jsem poznala i jeden ne úplně cizí, což mi do hlavy vmetlo vzpomínky na elektrický šok, až se mi z toho rozběhlo po těle mravenčení. "Brrr," oklepala jsem se a snažila na to nemyslet. Raději jsem se nechala zaujmout jiným pachem a začala jsem se plížit jednou z vychozených uliček mezi skupinkou stromů.
Využila jsem, že uličky tvořily i dobré schovky, takže jsem zpoza závějí vykoukla na skupinku chrochtající prasat, co rozhrabávala a rozdupávala sníh. Zřejmě pod ním něco hledala. Myšlenka na lov se o mě ani nepokoušela. Byla jsem dobrodruh, ne sebevrah. I když, bylo to skutečně tak rozdílné? Nevadí, prasata! Sleduj ty prasata, protože něco...
"To prase je divný," zabručela jsem si pro sebe, zatímco se mezi mohutnými těli dospěláků rochnilo jedno takové střední prasátečko. Co mě na něm zaujalo bylo jeho zbarvení. Vypadalo jinak, než ostatní. Pamatuji si, že jsem jednou viděla bílou srnku, taky vypadala jinak. Táta o ní říkal, že dlouho žít nebude, protože jí něco kvůli tomu hodně rychle sežere. My to mimochodem nebyli. Ale nelíbilo se mi, že by měla umřít rychle jen proto, že má jinou barvu srsti. Jasný, byla to kořist, ale ani to mě neubránilo před soucitem. Zlaté prasátko vypadalo tak spokojené se svou rodinkou, kterým vůbec nevadilo, že je trochu jiné. "Přála bych si, aby žilo ještě dlouho, než ho něco sežere," broukla jsem, jako by to měl slyšet třeba Vlčíšek, ale o všudypřítomnosti duchů už jsme si povídali.
Chtěla jsem ho ještě chvíli pozorovat, jako se spokojeně rochní se svou rodinkou, ale za mnou něco nepříjemně blízko zachrochtalo. A blížilo se to. Rychle. "Aaaa, pa-pa-pa-pa-pardon! Promiňte, já nechtěla rušiiit," vykřikla jsem a už pelášila pryč, protože i já jsem chtěla žít ještě dlouho.

// řeka Midiam (přes Hadí ocas)