Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

108, lotka 3/5

"Chtěla jsem se zahřát," opravila jsem ho vychytrale, aby si nemyslel, že se mého užvaněného já v dohledné době zbaví. I když se asi špatně poslouchají cizí rozhovory, když vám do toho někdo mluví. Ale měl by být rád, alespoň nebude tak nápadný! ospravedlňovala jsem si pro sebe a věřila, že udržuji konverzaci i pro jeho dobro. "Hmm! Už je to mnooohem lepší, taková zahřátá jeskyně dělá úúúplně divy," dramatizovala jsem to trochu naschvál a rozvalila se tak, až jsem se o Lůliho úplně opřela. Otočila jsem hlavou vzhůru k němu a neviňoučce se na něj zazubila. Hotový andílek.
"Funkce?" podivila jsem se. O tom jsem ještě nepřemýšlela. Nehledě na to, že jsem pořádně ani netušila, co to je. "Hm... Sionn vůdce je vůdce, to už je zabrané. Děda Acanus je děda, to už je taky zabrané," přemýšlela jsem nahlas. "Co bych ještě mohla být? A co jsi ty, Lůli? Ty jsi nějaká ta funkce?" zakoulela jsem na něj zvídavě očima v naději, že mě třeba něčím inspiruje, protože popravdě jsem téhle problematice sama ještě úplně nerozuměla.

107, lot 3/5

"Co po rodičích?" zbystřila jsem, protože Lůliho odpověď mi vůbec nedávala smysl. Stejně, jako jemu se zadařilo mou otázku zazdít, se mně zadařilo na ni během chvilku zapomenout docela. "Jo magie!" blýsklo mi záhy. "Hmm... takže táta měl taky nějakou magii? A ségra a bráška mají taky svojí?" přemýšlela jsem nahlas a myšlenkami jsem se vracela ke své už celkem dlouho ztracené rodině.
Zatím jsme stačili zalézt do úkrytu mé nově nalezené rodiny. Vypadalo to na nějakou rodinnou sešlost zrovna, ale už se asi pomalu rozcházeli. Lůli nevypadal, že by se chtěl k sešlosti připojit a tak jsme se odebrali stranou. "To jsem si všimla!" ohradila jsem se, protože jeho vysvětlení mi vůbec nic nevysvětlilo. "Doufám, že bude v pořádku," špitla jsem a ohlédla se znovu za vlkem, který byl předmětem naší debaty.
Lůli si zatím dřepnul vedle kožešiny, ale po jednom mém divném pohledu to napravil. Vítězně jsem se zazubila a jeho průpovídky si nevšímala. Vklouzla jsem na kožešinu a na rozdíl od něj si na ni lehla. Nebyla tak velká, abych se mohla extra roztahovat, ale to mi nevadilo. Zespoda na mě už zima nemohla a pro komfort jsem se mohla přimáčknout ke svému parťákovi, kterému zatím na můj úkor nemrzla zadnice, takže jsem byla spokojená. "Nesmíš na ně tak zírat," špitla jsem, "jsi strašně nápadnej." Sama jsem oči na chvíli zavřela a prostě si jen užívala teplo, kterého se mi venku v tom mrazu nedostávalo. "Tady je dobře," mlaskla jsem spokojeně a zavrtěla se. "Nebylo by snazší se jich zeptat?" Moc jsem nerozuměla tomu, proč si od nich drží tak zjevný odstup, když pak špicuje uši, aby poslouchal.

106, lot 2/5

// les

Nahlas jsem se zakřenila nad Lůliho poznámkou, která naznačovala, že tu snad jsou všichni, kromě nás dvou. "Jejich smůla!" přidala jsem se bezstarostně, abych ho trochu rozveselila, kdyby mu to náhodou bylo líto, že tu už od začátku nebyl s nimi. Ale pochopitelně se mnou si užil zaručeně víc srandy, než s bandou velkých vlků. Zatím jsem totiž moc zábavných velkých vlků, kromě táty, nepotkala.
A tady jich bylo opravdu dost. Jen jsem zvedla hlavu a letmo zahlédla ty počty. Zůstala jsem stát těsně po Lůliho boku. Úkryt neúkryt, přesně to teď bylo dle mého to nejbezpečnější místo tady, než jsem si mohla na všechny ty vlky zvyknout. "Dobrej," zopakovala jsem po příkladu svého parťáka a přejížděla očima přítomné. Většinu vlků jsem poznávala, takže napětí coby dub mé tělo opustilo. Zamrkala jsem. Sionn vůdce vypadal... nedobře. "Co se- jo!" chtěla jsem se zeptat skupinky, ale Lůli se od nich odvrátil a vybíral kožešinu, takže jsem se otočila za ním. "Co myslíš, že se stalo Sionnovi?" dožadovala jsem se odpovědi alespoň od něj, i když toho nemohl vědět o nic víc, než já.
Lůli si dřepnul na zem. Ne na tu kožešinu. Na zem. Stála jsem naproti němu s docela tupým výrazem. "Eee... co to děláš?" nechápala jsem.

Můj výraz naznačoval, že procvičování mojí nově objevené magie je to poslední, na co jsem teď myslela. Vlastně dost křičel, že o magie teď nějakou dobu nechci ani slyšet. Blbá magie, potřebovala jsem si ulevit. Kdyby magie byla hmotná, asi bych si do ní kopla, ale takhle jsem mohla jen tiše trucovat.
Přimáčkla jsem se k Lůlimu. Hledala jsem nějaký zdroj tepla, ale taky jsem teď prostě potřebovala být k někomu blízko, cítila jsem se mizerně. Když nám bylo mizerně s bráchou nebo ségrou, lehli jsme si na jednu hromadu a všechno bylo za chvíli dobré. "Hmm," zamručela jsem souhlasně a na víc se nezmohla. Pořád jsem si myslela, že oheň by byl užitečnější. Podle čeho se vlastně rozhodne, co vlk bude ovládat? "Kdo vlastně rozhoduje o tom, jakou magii vlk ovládá?" vyslovila jsem svou otázku i nahlas, protože mě to zajímalo. Třeba jsem to mohla reklamovat?
Nechala jsem se vést po boku Lůliho k úkrytu, pořádně jsem nepřemýšlela nad tím, kterým směrem je. Věřila jsem, že můj parťák tam trefí i bez mé vědomé asistence a já tak šetřila síly, abych nemusela přemýšlet. Dozvuky z toho motání a bolesti hlavy tam stále byly a když jsem se snažila hlavu použít, ozývaly se o to intenzivněji. Za krátko jsme už stepovali před úkrytem, kolem kterého se mísilo nezvykle mnoho pachů. Napovídalo to, že uvnitř bude nejspíš dost rušno, ale než jsem si to stačila pořádně uvědomit, vlezli jsme tam...

// úkryt

Chvíli jsem tam jen tak stála a čekala, jestli nepřijde druhá vlna. Hlavně mi nebylo úplně dost dobře na to se jakkoliv pohnout, ani o píď. Pomalu to odeznívalo, ale hlava mi stále divně hučela. Bylo to nepříjemné, hodně nepříjemné. Když jsem konečně získala vládu nad svými nožkami, poodstoupila jsem od místa, kde jsem si odložila obsah svého žaludku a jemně jsem zakývala hlavou ze strany na stranu, takové malé oklepání.
"Ble," pomlaskávala jsem v tlamě. "To je hnusný." Nabrala jsem do tlamy hromadu sněhu, abych si ji vyčistila a zbavila se té pachuti. Sněhem jsem pak zaházela i svou nadílku. "To je vždycky magie takováhle? Taky je ti z toho pak šoufl? Musím se s tím naučit žít? Protože jestli je to pokaždé takové, asi se bez té magie obejdu," obrátila jsem se s tlamou plnou stížností na Lůliho. Vzhledem k tomu, jak už mi pomalu zase pusinka jela bylo znát, že budu v pořádku. Ale cítila jsem se hrozně vyčerpaně a mráz mi zalézal pod kožich, až to hezké nebylo.
Zabořila jsem se Lůlimu do boku, abych si bez zeptání půjčila trochu z jeho tělesného tepla. "Je tu zima," špitla jsem, "oheň by byl užitečnější." Znělo to napůl zklamaně a napůl jako fňukání, ale já už nebyla žádný mrňavý vlče, já byla dospívající vlčice, a ty nefňukají, ty své stížnosti dotčeně špitají.

Přišlo mi legrační, jak se Lůli tvářil, když zjistil, co jsem od Ducha Vánoc dostala. Nebo vlastně nedostala? Zachichotala jsem se a po očku se rozhlédla, jestli tu kolem nás nikdo není. Dělala jsem s tím hrozně záhadnou. Posunky jsem tlapkou Lůlimu ukázala, ať jde blíž. Pak jsem se k němu naklonila a do ucha mu zašeptala: "To je tajemství." A neprozradila mu tak vůbec nic. Jen jsem se odtáhla zase dál a obdarovala ho neviňoučkým úsměvem.
Pustila jsem se do magiování nebo jak se tomu říká, když se snažíte používat magii. A vůbec mi to nešlo. Zírání zřejmě nebyla ta správná taktika, takže jsem s nápady byla dost v koncích. Naštěstí jsem s sebou měla zkušeného pardála, který se vypadal, že se v tom vyzná. Zaujatě jsem sledovala, když mě začal instruovat. To znělo... smysluplně. Tak jo, zkusím to.
Otočila jsem se zase zpátky k vyhrabané zemině a zavřela oči. To byla oproti zírání dost razantní změna. Dýchat, jo. Dýchám. Dýchám. Hezké místo, hmm... zapátrala jsem v mysli a představila si louku v létě. Vysoká tráva v ní tvořila vlny a v lehkém vánku se pohupovali kvítky všemožného lučního porostu. Nepatrně jsem se usmála, měla jsem pocit, jak když mě pouhá myšlenka na léto zahřívá. Lůli spolu se mnou najednou mohl také cítit vůni rozkvetlého lučního kvítí, což bylo pochopitelně v zimě, kdy není po kytkách ani památka, fakt divný, ale neřešila jsem to. Zhluboka jsem se nadechla a trvalo asi tři vteřiny, než se mi ukrutně zamotala hlava a udělalo se mi děsně špatně. Zapotácela jsem se a flákla sebou na zem.
"Uuuh," zaúpěla jsem bolestivě a zmateně. Pomalu jsem otevřela oči, svět se se mnou ještě malinko motal. "Je mi zle," dostala jsem ze sebe a chtěla se zvednout, když jsem si všimla, že mi něco drží tlapu. Zpozorněla jsem, a jakmile jsem na to něco zaostřila, viděla jsem, že mám obě přední obmotané vysokou trávou, která vyrůstala z našeho koutku vyhrabané hlíny. "Lůli, Lůli, dokázala jsem to! Já to-" vyškubla jsem tlapky ze sevření té trávy, prudce jsem se zvedla a pozvracela se.

Lůliho nezajímal rozdíl mezi Vlčíškem a Duchem Vánoc, měl naprosto jiné zájmy. Docela mě svou otázkou zaskočil, až jsem na chvíli zmlkla, abych si probrala, na co se mě vlastně ptá. "Nooo..." přemýšlela jsem nahlas a pohled při tom stáčela ke korunám stromů. "Dal mi úkol!" Pronesla jsem, jako by to byl přesně ten typ dárku, který měl Lůli na mysli. Hned, jak jsem to vypustila z tlamy mi došlo, že to asi nebylo ono.
Uvítala jsem les a ten mě na oplátku uvítal tichem. Nestěžovala jsem si, les přeci nemluví! Takže by mě spíš vyděsilo, kdyby mi odpověděl jinak. Navíc, na povídání jsem měla Lůliho, který byl celý hr do toho mi pomoc s mou magií. Nechala jsem se jím vést na místo, které by on považoval za ideální, protože teď byl chtě nechtě on ten, co se vyzná. Když se zastavil, pomohla jsem mu hrabat. Dohrabali jsme se až k hlíně, to ano, ale ta byla ukrutně promrzlá a ztuhlá. Jako led. Až jsem pochybovala, že by z ní kdokoliv dokázal nechat cokoliv vyrůst, ale nezkusit to nepřicházelo v úvahu.
Lůli ukročil stranou, jako by se bál, že nechám vyrůst strom a švihnu ho s ním přes čumák nebo něco podobného. Vlastně mě ta představa rozesmála, ale nechala jsem si ji pro sebe. Nesměla jsem zklamat, když ve mě tak věřil. "Připravena!" sehnula jsem se k vyhrabanému místo a začala hodně intenzivně na hlínu zírat. Nic se nedělo. A tak jsem zírala ještě víc. Oči jsem měla dokořán otevřené. Nic. "Mmmm," začala jsem tiše mručet, než jsem si rezignovaně dřepla do sněhu. "Nic!" plácla jsem do něj tlapkou a otočila se s prosebným výrazem na Lůliho. "Třeba něco dělám špatně? Nebo něco... nedělám? Mám fakt jen koukat? Možná... musím tu zem poprosit? Lůůůliii, noták, co mám dělat, takhle to určitě nefunguje!" škemrala jsem o radu.

// Vyhlídka

Netušila jsem, jestli mě to s tím pískem a tetičkou mělo uklidnit nebo povzbudit. Furt jsem se cítila mizerně, ale musela jsem uznat, že i trochu vděčně za to, že mě nezačal dusit třeba ve sněhu. Může se vůbec někdo ve sněhu udusit? Lůli ale svou magii ovládal, to se mu muselo nechat. Měl pěkný náskok, takže jsem měla co dohánět. Ale byla jsem sebejistá dost na to, abych si věřila, že ho s trochou cviku brzy doženu, ne-li předeženu!
"Hmm," uniklo mi zamyšleně při listování věcí, co můžu jako svůj první projev magie vyzkoušet. "Takže... vlastně můžu ovládat zemi a ani o tom nevím! Podívej, všuuude je tu sníh. Třeba kam jdu, tam za mnou roste tráva, ale já to nevidím, protože sníh!" Napadlo mě, ale můj smích prozrazoval, že to nemyslím tak úplně vážně. "Ale bylo by to hustý," zubila jsem se při té představě.
Musela jsem využít toho, že jsem si vzpomněla, co jsem to chtěla Lůimu povědět. Hlavně on už mi řekl, co jsem od něj žádala výměnou, takže teď mu tu super věc můžu prozradit! Kdyby tedy byla tak super, ale Lůlibo zmínka o duchovi zas tolik nerozhodila. Ptal se, jestli byl ten, co jsem ho viděla, děsivý. Dotčeně, už zase po vlčátkovsku, jsem vypnula hrudníček na znamení toho, že by mě ani děsivý duch nevyděsil. "Ne! Jakože nebyl děsivý. Ale viděla jsem ho! Byl vlastně docela milý... jo a taky tvrdil, že je to Duch Vánoc. Asi to fakt byl Duch Vánoc, protože věděl hodně věcí. Hele, ale já myslela, že Vlčíšek a Duch Vánoc je jedna a ta samá povídačka, není? Jsou dva? Myslíš, že jsou dva?" naléhala jsem na Lůliho, aby mi pomohl tu záhadu rozluštit, zatímco jsme se už objevili v lese. Cesta byla překvapivě rychlá, ale byla jsem ráda zase zpátky.
"Jsme doma!" prohlásila jsem dost hlasitě, aby se to rozneslo jinak tichým lesem. V zimě byl tak pustý, že ani ptáky z korun stromů jsem svým hlasem nevyhnala.