Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zvídavě jsem si skupinku vlků prohlížela a vůbec svůj pohled neskrývala. Byli pro mě jako záhadný oříšek, který jsem musela rozlousknout. Ale nezvládla bych to sama, takže mi sem tam někdo z nich pomoh. Třeba ten cizí vlk, co Lůliho pozdravil. Našpicovala jsem uši a tázavě se na svého černého kamaráda obrátila, jestli to taky slyšel, ale on už se toho chytil. "Sourozenci?" zopakovala jsem, jako by šlo o vzácný druh tvora, který se v těchto končinách vyskytuje jen v legendách. Bylo to neuvěřitelné a fascinující zároveň. Taky mě představil a já se teď obrátila na ty sourozence a přátelsky zamávala oháňkou. "Ahoj!" pozdravila jsem všechny dohromady s širokým úsměvem. Měla jsem z nich hroznou radost. Nejspíš hlavně pro to, že jsem si myslela, že z nich bude mít radost i Lůli. Protože kdo by se neradoval, že ho přišla navštívit jeho rodina?
Dřepla jsem si uvolněně do sněhu, když z toho teda nekoukal žádný průšvih. Tedy, alespoň já to tak zhodnotila. Nadšeně jsem sledovala, jak si Lůli povídá s jednou ze svých sester. Moc často jsem ho s jinými vlky mluvit neviděla, byl to dost nezvyk, jak lehce mu to šlo. Cítila jsem něco jako hrdost, jako bych ho snad učila mluvit já a on se konečně rozhodl vylétnout z hnízda. Páni, Lůli, tohle ti fakt přeju! pomyslela jsem si nadšeně. Nechtěla jsem jeho návštěvu rušit, ale byla jsem z toho tak rozhozená, že se mi ani nechtělo odejít. Chtěla jsem zjistit trochu víc, co jsou jeho sourozenci zač, protože jak jsem ho znala, sám by mi o nich moc neřekl. Byla jsem jako špión bez jakékoliv snahy se při své práci skrývat.

Můj soupeř si nedal říct a dál se mnou zápasil. Copak nevěděl, s kým má tu čest? Však počkej! vyhrožovala jsem Lůlimu v duchu a snažila se vykroutit z jeho sevření. Kdybych neležela na sněhu a každým zakroucením se nepropadala hlouběji, určitě už bych mu dávno unikla! Chtěla jsem to dokázat, když on najednou... přestal. Já se ještě chvíli vrtěla, než jsem si toho všimla. A taky toho vytí. Nastražila jsem ušiska. Lůli oznámil, že mě porazí později. Asi to souviselo s tím vytím. Vyplázla jsem na něj jazyk, aby si nemyslel, že se dám tak snadno příště polapit.
"No jasný, musíme to vyřídit!" byla jsem do smečkových záležitostí celá hr, protože to pro mě byla pořád dost novinka. Vyskočila jsem na nohy a oklepala ze sebe sníh, který začal lítat bez pardonu do všech stran.
Nechala jsem se vést Lůlim na místo, odkud přicházelo hned několikeré vytí. Byla jsem tak natěšená, že jsem si ani nevšimla nálady mého společníka. Ty pachy byly cizí... co se dělá s vlky na území smečky, když k ní nepatří? Děda Acanus je většinou zrovna přijímal do smečky, když jsem u toho byla. Znamenalo to, že i tihle se budou chtít přidat? Ale je jich hodně, napadlo mě. Může se přidat víc vlků najednou? A vlastně, proč by nemohli!
Před námi se zjevili tři vlčí siluety a já si to k nim štrádovala po Lůliho boku, dokud z mého parťáka nevypadlo něco úplně zvláštního, až mi z toho zacukala ouška. Zastavila jsem se spolu s ním a těkala pohledem mezi ním a návštěvníky ve snaze pochopit nevyřčené. "Vy se znáte?" broukla jsem k Lůlimu zvídavě. Takže možná už do smečky patří? Vypadali, že jsou podobně staří, jako Lůli, takže i skoro stejně staří, jak já, necítila jsem proto svou obvyklou potřebu se držet obezřetně v ústraní, jako u běžných skupinek dospělých. A taky, však už jsem sama skoro dospělá byla a každý Lůliho přítel byl i můj přítel!

Lůli si neodbytně trval na svém, ale já fakt neměla tušení, co po mě chce. Nebo se jen tvářil, že něco chce a při tom mě chtěl umučit? Nedám se! Nedám! Byla jsem rozhodnutá se nechat raději ulechtat, než se vzdát, takže bylo jen otázkou, kdo z nás to vydrží dýl. Třeba když se budu v tom sněhu a v té zimě válet dost dlouho, znecitlivým natolik, že mi nějaké lechtání bude jedno a to potom bude Lůli čubrnět!
Ale zatím jsem toho cítila dost, takže jsem se musela jen dál vykrucovat. Chvíli jsem se zkoušela jakože nehýbat, aby si myslel, že už to nezabírá, ale nedalo se to. "Že-že- že uznám rem-remízu!" vykoktala jsem mezi smíchem a vrtěním. To bylo to, co chtěl slyšet? Neměla jsem tušení. Ale dal mi chvíli, kdy se nade mnou prostě tvářil, že celou tuhle situaci ovládal on a nechal mě mluvit. "Remíza, říkám. Pořád jsem na ni ochotná přistoupit! Poslední šance," tvářila jsem se provokativně, aby pochopil, že je to buď remíza nebo smrt pro oba. Jenže on si nedal říct. Krk naštěstí nezabíral tak, jako břicho, takže jsem měla šanci si připravit nožky a do toho jeho břicha ho pěkně zadníma kopnout, když se tak nade mnou skláněl. Měl si vybrat remízu!

Byla jsem až příliš zabraná do bitvy, než abych si všimla, jak má nevinná slůvka Lůliho perfektně vykolejila. Použila jsem všechnu svou mrštnost, abych se zvedla jen pro to, abych za chvíli zase ležela ve sněhu. Smích mi zrovna nepomáhal se z něho vyhrabat. Byla to legrace, takhle jsem se s nikým už dlouho nervala a hluboko uvnitř mě až bodalo, jak mi to chybělo. Ale bodání jsem nevnímala, protože Lůli odmítl mou nabídku smíru. Vrhnul se na mě a snažil se mě lechtat. Kroutila jsem se a smála se. Těžko říct, jestli pro to, že mě to skutečně lochtalo, nebo čistě pro to, že jsem z toho měla takovou psinu. Možná trošku od obojího. Ale rozhodně jsem v takovém stavu nemohla pořádně mluvit.
"C-co...co mám-" smála jsem se mezi slovy a snažila se popadnout nech, takže než ze mě něco vypadlo, dala jsem si na čas. "Co mám o- odvola-at," vrtěla jsem se a konečně se snažila uniknout. Nešlo to. Vždy, když jsem se malounko posunula, Lůli prostě udělal krok taky. Ale odmítala jsem se vzdát. Remízu bych přijala, porážku nikdy!

Pořád jsem se na Lůliho dívala nelibě. Prostě se mi ta představa, že se někdo jen tak sebere a odejde dobrovolně od svých nejbližších, nelíbila. "Dobrodružství je něco jiného. Na dobrodružství můžeš vyrazit a pořád být součástí rodiny. My se přeci taky z našeho dobrodružství vrátili zpátky, ne?" Zněla jsem malinko zoufale, jako bych mermomocí nechtěla, aby mi tohle mé přesvědčení sebral. "A- a jasný, někdy se v rodině nepohodneme, ale... ale..." snažila jsem se najít dobrý argument a ještě víc mě nervovalo, že se mi to nedařilo. Z Lůliho zatím vypadlo něco úplně nečekaného. Tedy, já ho znala, takže bych to od něj nečekala. Věděla jsem to, ale že by to řekl? Úplně mi to udělalo radost a zastínilo všechny ty ošklivé emoce, co se ve mě teď rvaly. "Awww," uniklo mi dojatě a dohnala jsem ho, abych se mu opřela o bok. "Ty jsi taky moje rodina. Jsme parťáci navždy!" Strčila jsem do něj hravě bokem. "Mně se nikdy neznelíbíš a ze všech dobrodružství se vždycky vrátím, slibuju!" zubila jsem se na něj už zase jako sluníčko.
V jednu chvíli jste rodina v tu druhou se snažíte sežrat. Se vším respektem, samozřejmě. Byla jsem se sebou spokojená, že se mi podařilo do toho Lůliho tak vtáhnout. Pěkně se bránil a já se taky mohla vyřádit. Zrovna jsem se chystala na svůj ukázkový trik, když... zmizel? Byla jsem si jistá, že stál přímo přede mnou. Rozhlédla jsem se zmateně okolo, ale nikde nebyl a pak- BUCH. Zapadla jsem zády napřed do sněhu, jak mě Lůli povalil. Chvíli jsem na něj zírala jak na zjevení. Jak... jak to udělal?! Musela jsem to zjistit. Teď však nebyl čas. Z dobrého srdce jsem Lůlimu dopřála vteřinku, aby si své krátké vítězství vychutnal.
"Ha! Já jsem dáma! Dámy neškemrají, dámy poroučejí." Po čumáčku se mi rozlil úšklebek, který varoval, že mám ještě nějaká esa schovaná. Převalila jsem se jako hbitá larva na břicho a vymrštila se vší silou na nohy, takže jsem s sebou vzala i Lůliho, které jsem minimálně vyvedla z rovnováhy, aby se na svých nohách neudržel. Ale zas takovou sílu jsem neměla, takže ani já jsem na nohách nevydržela a teď jsme se ve sněhu váleli oba. Hlasitě jsem se při tom smála. "Tak jo, tak jo, že jsi to ty, nabízím remízu. Ale jenom pro tentokrát, příště tak hodná nebudu," nabídla jsem rozesmátě svému společníkovi, zatímco mi hlavu zdobil sněhový čepec.

Zurri - chce ovlivnění svých pocitů (ale buď na ni hodná prosím :'))
Nickolas - hledá lásku na celý život (♂ or ?)

"Divný koloběh," zhodnotila jsem průtokový pochod vlků naskrz smečkou, který mi teď Lůli vysvětlil, s nakrčeným čumáčkem. "Říkal jsi, že smečka je jako rodina, ne? No a u rodin taky pořád někdo neodchází a nepřichází. Prostě pokud už jednou rodina jsi, je to daný! Proč by někdo dobrovolně odcházel od rodiny?" Nebyl to můj obyčejně naivní hlásek, co ze mě mluvil. Tenhle soudil, mračil se a zavrhoval všechny, kteří by se takového činu dopustili. Rodina je všechno, co jsem kdy měla. Táta a sourozenci. A takhle smečka. Proč bych se čehokoliv z toho měla chtít dobrovolně vzdát?
Vyrazili jsme ven a hned měnili plány. Tedy, Lůli měnil plány a já ho tak nějak následovala. Tedy ne, já nebyla žádná následovnice! Já byla vůdce! A taky parťák, co nemůže svého parťáka nechat jen tak samotného v lese uprostřed zimy! Což tedy přesně on udělal právě mně, ale to jsem si s ním mínila ještě vyřídit. Dohnala jsem ho. A kousla ho.
Čekala jsem na to, že mi to vrátí, ale jemu to trvalo snad věčnost, zatímco mě v očích tančily rošťácké jiskřičky. Notak, braň se. Přeci si nenecháš takový podlý kousanec líbit, ne? provokovala jsem ho v myšlenkách, ale dost z toho mi hrálo i v mém výrazu. Pak se pohnul. A skočil. A na mě. Byla jsem připravená, jen tak tak jsem sebou škubla stranou. Byl rychlý. Útěk nepřicházel v úvahu, takže jsem znovu útočila. Ale vrazil do mě dřív, až mě odstrčil z dráhy a než jsem se sebrala, rafnul mě taky. Z hrdla se mi vydralo hravé protestující vrčení. Začala jsem dělat prudké pohyby a rozhazovat tak kolem sebe sníh tlapkama a Lůlimu do očí. Oběhla jsem ho zleva. Ne, to byla past! Zprava! Protáhla jsem se mu kolem boku a rafla ho do oháňky, za kterou jsem zatahala, než jsem se mu úplně ocitla za zády, přikrčena a připravena na další kolo s tichým pobízivým vrčením. Jen počkej. Neměla jsem v plánu mu to dělat jednoduché.

// úkryt

Vylítla jsem z úkrytu jako střela. Krátký odpočinek mi dodal energie na rozdávání, venku byl krásný bílý den a počasí se taky trochu vzpamatovalo, takže jsem už neměla pocit, že mi zmrznou chlupy v půlce kroku. Následovala jsem Lůliho a při tom se kochala zasněženým lesem. Sem tam jsem skočila do závěje, abych rozvířila sníh a zase svého parťáka dohnala. Ten se prostě valil a vůbec si té krásy nevšímal. Typické.
Pak se z ničeho nic zastavil, div jsem do něj nevrazila. "Hej, co-" ale Lůli to vysvětlil rychleji, než jsem já stihla protestovat. Zmínil Rowenu, tu tmavou vlčici z dřívějška, pak něco o tom, že jde jinam a já je najdu tam a pak mě tam nechal prostě stát. Moje jindy jednoduše přímočará hlavička nedokázala najednou pojmout tolik informací a rychle se rozhodnout. Ohlížela jsem se střídavě směrem za Lůlim a směrem, kde jsem cítila skupinku vlků s dědou Acanusem a tou Rowenou. Pak jako by všechny části stroječku v mé hlavě konečně zapadly na svá místa a já se švihem rozeběhla. "Počkej!"
Lůli mizel rychle, ale já byla rychlejší a za chvíli jsem ho dohnala. "Počkej přece! Mám tě! Co si myslíš, ty... ty... hanebníku, že se mě tak snadno zbavíš! To ne! Um-um," kroutila jsem důrazně hlavou a skočila až před něj do cesty, jako by to mělo mít nějaký efekt, když stejně seděl. "Je mi líto, ale obávám se, že téhle blechy v kožichu už se niiikdy nezbavíš!" Tlapkou jsem hrdě ukázala na svou maličkost, jako bych byla na svůj parazitický život pyšná. "A chceš říct tajemství?" nahnula jsem se k němu super záhadně. "Blechy koušou," šeptla jsem mu do ucha a na to ho rafla do nohy. Ne moc, abych mu ublížila, ale dost na to, aby to určitě cítil a nenechal si to líbit. Rychle jsem proto pustila a škubla sebou stranou, očekávajíc protiútok.

110, 3/5

Lůli byl zase pěkně mrzutý, nemyslete si, že jsem si toho nevšimla! Ale měl mě a já věřila ve své schopnosti. Byla jsem si jistá, že ho za chvíli přiměju tu mrzutost zase ze sebe setřást. A tak jsem se raději pustila do veledůležité polemizaci o funkcích.
"Hledat vlky?" zopakovala jsem po něm, protože to jsem neřekla. Ale zasadil mi brouka do hlavy. "To můžu? Hledat nové vlky a přivést je sem? Do smečky? Jen tak?" Docela mě to zajímalo, jak to s tím přijímáním do smečky vlastně je. Já to měla snadné, prostě jsem přišla, ale tušila jsem, že s velkými vlky to bude něco jiného. Přijali by mě vůbec, kdybych přišla jako velká? Pak jsem se ale zamračila, protože něco v Lůliho řeči neštimovalo. "Jaký nebezpečí si může najít rovnou celou smečku?" nechápala jsem a trošinku jsem ho podezírala, že si ze mě chce střílet, ale to teda ne! Já se jen tak nedám!
Ukázalo se, že děda Acanus by nám mohl pomoc a dokonce takovou funkci vymyslet! To bylo ideální, protože s námi stejně chtěl mluvit a taky jsme mu teď vyrazili na pomoc. "Tak jo!" vyskočila jsem na nožky hned po Lůlim. "O čem si myslíš, že s námi chtěl děda mluvit?" nezavřela jsem tu svou upovídanou zvědavou tlaminku ani cestou z úkrytu.

// les

109, 3/5

"Hmm..." Lůli mi podrobně objasňoval, co myslel těmi funkcemi a já poslouchala a zároveň se hodně důkladně zamýšlela, jaké by to asi bylo vyzkoušet si každou jednu z nich. Vlastně jsem nemusela přemýšlet o každé. Lůli se dost jasně vyjádřil, že učitelská a pečovatelská funkce jsou podle něj podřadné, takže jsem je rychle vyřadila z výběru, protože já přeci nic podřadného dělat nebudu! Chtěla jsem nějakou hustou funkci, nějakou, se kterou bude legrace. Byla jsem přesvědčená, že po menším výcviku bych byla ve funkci vůdce fakt dobrá, ale tenhle domeček z karet mi můj černý kamarád taky zbořil, když odsouhlasil, že to místo už je obsazeno.
"Lovec zní jako zábava. Protože lov je zábava. Jsem v něm dobrá, nemyslíš?" zeptala jsem se, ale bylo znát, že duchem ještě pořád bloudím mimo tuhle jeskyni. Pak jsem vzdychla. "Já nevím, není nějaká dobrodružná funkce? Však víš, nějakýho vlka, co by... vyrážel objevovat neobjevené a neohroženě se postavil výzvám a vyhledával nebezpečí a pak by o tom všem vyprávěl a..." spustila se mi z tlamičky lavina slov, kterou jen tak nešlo zastavit. Popsala jsem tak svou ideální funkci ale dost přesně. Protože já nechtěla pořád jen lovit a hlídat hranice znělo jako nuda. Já chtěla objevovat. Žít. Poznávat! Tázavě jsem na Lůliho zamrkala. "Tak co myslíš? Je něco takovýho?"
Úkryt se zatím dost vyprázdnil. A zrovna, když k nám mířil poslední z vlků, co tu zůstal, zastavil se, zatvářil se děsně vážně a taky zmizel do lesa. "Cizáka?" zvedla jsem zvědavě hlavu. "Neměli bychom jít Acanusovi pomoc?" nadhodila jsem svému černému společníkovi, protože on se v těhlech smečkových věcech pořád ještě vyznal o trochu lépe.

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA