Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zkroušeně jsem zírala do země a asi bych zírala dál, protože jsem fakt nevěděla nic, NIC. Ale i přes ohlušující rámus, který tu dělala dopadající voda z vodopádu, se tu linul něčí další hlas. Volal "stíne, stíně" a znělo to trochu jako z hororu. Nejdřív všechno zmizí, pak se objevím někde úplně jinde, než jsem byla původně a pak se tu ozývá stíne stíne a ještě ke všemu se to přibližuje. A jakože fakt rychle. Než jsem stihla vymyslet, co v téhle hrůzu nahánějící situaci udělat, za hlasem se objevil nějaký vlk, co se řítil přímo ke mně. Jo, a Mitsu to nebyl.
Zírala jsem na něj, jak se přihnal a rozplácnul přímo přede mnou. Takže jsme na sebe chvíli dost pitomě zírali oba navzájem. Mlčky a stále zaskočeně jsem pomalu zakroutila hlavou, abych mu odpověděla na jeho otázku. "Takže... Stín je vlk?" vypadlo ze mě na to. To už začínalo dávat smysl. Docela jsem si oddechla. "Já hledám taky šedého vlka, ale není to Stín." A pak mi došlo, že ho dost možná nehledám, protože jsme zas takový kámoši nebyli, abych ho musela hledat. A na to mi něco docvaklo. "A proč vůbec hledáš všechno ošklivý?" natočila jsem hlavu nechápavě.

// Tinderia express

Byla jsem tak ponořená do rvaní se s vlastními pocity, že jsem si zprvu ani nevšimla, jak se krajina kolem mě změnila. Do reality mě probralo až divné skřehotání poštolky, který zase na něco hudroval, ale i tak jsem vzhlédla, abych zjistila, co to je. A pak jsem to uviděla a začala trochu panikařit. "Co... co se to stalo? Kde to jsme? Jak... Mitsu?" rozhlížela jsem se a hledala toho šedého vlka, který tu ještě před chvílí byl s námi, ale teď se po něm slehla zem. "Mně se ptej, jak sis toho mohla nevšimnout, když to kolem nás udělalo vžuum?" vrtěl nechápavě hlavou poštolka, kterému nepřítomnost Mitsurugiho vůbec nevadila. Vlastně to bylo po dlouhé době, co zase promluvil. Nechápala jsem to jeho vžuum, ale nechtěla jsem vysvětlovat, proč jsem byla mimo. Jen jsem se podívala stranou se svěšenýma ušima, popotáhla a byla ráda, že zrovna moje nateklé oči od pláče poštolka nekomentoval.

Prohlížela jsem si klacek a poštolku vedle sebe a v hlavě mi to šrotovalo, jak je zkompletovat dohromady, zatímco poštolka na mě zíral dost nedůvěřivě připraven zamítnout cokoliv s čím přijdu. Nejspíš. Akorát s nápadem přišel Jabot. Teda Mitsurugi. Sakriš, musím si na to dávat pozor, aby se mi to nepletlo! Poradil použít rákos - jak? - a najít vodu. Jestli to tu znám. Dobrá otázka. Byla jsem připravená říct, že ne, byl to prostě nějaký les, co byl nejblíž a tak jsme do něj zapadli. Ale když jsem teď konečně měla chvilku zvednout hlavu a opravdu se porozhlédnout, poznávala jsem ho. Byla jsem si jistá, že kdybych šla támhle kousek za ty stromy, našla bych ten keř, ve kterém mě tehdy našel poprvé Lůli. Když jsem se schovávala tátovi a on mě pak odvedl do Asgaarské smečky...
Stála jsem tam. Mlčela a zírala na nic konkrétního. Proč se to vždycky vrátilo k němu? Proč jsem to prostě nemohla nechat být? Myslela jsem, že když prostě odejdu, budu chvíli sama, tak všechny ty divný složitý emoce přejdou a já pak budu najednou zázračně vědět, co dál. Takhle to funguje, ne? Ne...?
Ucítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Proč? Nechtěla jsem brečet, přestaň! Hned toho nech! Znovu se mi zkřivil čumák a já začala vzlykat, zatímco jsem se prala s tím, že fakt nechci. Nevěděla jsem, proč se to děje. Nechápala jsem to. Hrozně moc věcí jsem nechápala. Topila jsem se ve velkém neznámém a začínal mi docházet dech.

Pobíhala jsem sem a tam a hledala klacky, zatímco pánové stály jako staré duby a koukali, jak holka maká. Hrozné. Šedivák se mu dokonce rozhodl poradit. To od něj bylo milé, ale! "Můžeš taky pomoc hledat, víš," nadhodila jsem takovou zajímavou myšlenku, co by ho mohla přimět přiložit tlapku k dílu. Bylo mi docela jedno, že jsem ho do toho vlastně zatáhla a jinak by tu vůbec nebyl. Jo a po poštolce jsem samozřejmě pomoc nechtěla, vždyť ten chuděrka zraněný se sotva hýbal!
"Jabot?" zopakovala jsem se zkřiveným výrazem, ze kterého nebylo těžké poznat, že je to... divné jméno. "Tak tomu říkáš? Proč ne třeba Karel, když už? Jabot je... zvláštní," přemýšlela jsem nahlas. Opravdu, kdybych už měla něco pojmenovávat, nebo někoho, určitě by to nebyl Jabot.
"Bůh ti obarvil kožich? A ty jsi ho něčím naštval?" zajímala jsem se, protože proč by bůh obarvoval kožichy? Byl to jeden neobvyklý objev za druhým a já za ně byla ráda, protože to zavánělo záhadou! A záhady vedou víte kam! Mitsurugi mohl být moje jízdenka za dalším dobrodružstvím! Do teď jsem totiž všechna podnikala jenom s Lůlim. Při vzpomínce na něj a celou tu situaci v lese se uvnitř mě něco sevřelo a já honem popadla do tlamy klacek, abych se zaměstnala a odložila svoje pocity na jindy. "Henhve he hhvevý!" zahlásala jsem a hodila ho k poštolce tak neopatrně, že musel pohotově uskočit, aby ho nepraštil. "Ale jak ho přiděláme?"

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Se Zurri jsou skvělé všechny momenty! Ale jedna z mých oblíbených vzpomínek je třeba ta, kdy s Lůlim rozdělávali oheň tím, že intenzivně zírali na hromadu klacků, truhlíci.

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že jsem měla výpadek, když byla ještě malý kido, takže ji tak dobře nezná několik charů, které by z logiky hry měli, zejména pak Sionn, Arcanus, Iška a Sid, ale to se naprví~

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Změní barvu očí a mám pro ni nějaké magie v šuplíčku. Taky má slevu na modifikaci, ale zatím to vypadá, že se na ní bude ještě dlouho vesele prášit.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Išku a Sid, protože to jsou tetičky!

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Vypořádat se s odchodem Lůliho z Asgaaru a nějak ho ohledně toho konfrontovat.

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Zurri chce zažít něco velikého, aby to bylo tak legendární, až z toho vzniknou historky, které se o ní pak budou vyprávět napříč vlčím světem!

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Zatím si jen užívat život, tropit neplechy a objevovat.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Lůli, protože jsou přeci největší parťáci!

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Když Lůli odešel z Asgaaru a jí to jaksi totálně rozhodilo její představu o rodině a o smečce.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Musela se naučit víc důvěřovat cizím vlkům.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Útoky a bitky s divokými vlky.

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Nemá nikoho, koho by vyloženě nesnášela (hlásí se někdo o prvenství?), nemá ráda Rowenu, protože ji nemá rád Lůli.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1. Asgaar; 2. všechny ostatní (jakože nebýt v Asgaaru, asi se nechá naverbovat do jakékoliv jiné)

Otázky na hráče
1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
*cries in too many* Ale ty promyšlené, které bych ještě opravdu chtěla oživit, mám dva, tak snad se na ně dostane, protože Gallirea needs them, trust me.

2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Nickolas je moje brainless sněhová vločka, u které nikdy nemusím přemýšlet, co psát, protože se to píše samo a je to asi největší relax a zábava v jednom.

3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Finnicka, protože se ho pořád ještě snažím nějak uchopit a formovat, aby se mi za něj dobře hrálo a zároveň zůstal dost odlišný od ostatních.

4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Kayu. Má v sobě něco, co žádný z těch ostatních nemá a hrozně by mi to v tom složení bez ní chybělo.

5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.

6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
11. lvl u Předmětů. 0:)

7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Nevidím důvod zakazovat.

8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
Musím tvrdit, že žádné, protože v opačném případě bych musela přiznat, že si je prostě nepamatuju a jedu to tak nějak všechno automaticky, dokud to někdo nezpochybní. xD

9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
Existuje, ale ať už by za tím stálo cokoliv, rozhodně by to nebylo snadné.

10. Proč mě baví hrát?
To je právě to, protože mě to prostě baví. Ráda píšu, ale psát si do šuplíčku není ono, baví mě ten aspekt druhé osoby, která ten příběh vytváří s vámi, nutí vás měnit rozhodnutí a plány, reagovat na něco, co není tak úplně "vaše". Taky je to forma odreagování, kreativního vyjádření a co si budem, není fajn si takhle vyzkoušet být někým úplně jiným?

11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Lov zombie daňků, protože to vyplynulo z obyčejné situace a někde uprostřed se to zvrtlo, ale začátek byl krásně přirozený. A taky týmová VLA měla zajímavý koncept. A dotazníky! ...Kolik že jste jich chtěli vyjmenovat? xD

12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hry a proč?
Si trochu vyleju srdíčko, ale pořád smutním po dobách, kdy domlouvané hry moc nebyly a vlk prostě někam šel a hrál s tím, koho zrovna potkal a nemusel se při tom bát, že dostane bídu, protože narušuje cizí hru. Protože si prostě myslím, že o té nevyzpytatelnosti a improvizaci to je, proto si to nepíšeme jako povídku na Wattpad, ale hrajeme s dalšími lidmi, kteří tu naši linku můžou ovlivnit. Ale you do you, u mě budou neplánované interakce vždy vítány.

13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Ve dvanácté otázce jsem si tu mezeru před "a" doplnila.

// Travnatý oceán

Poštolka se mi kymácel na zádech a šedák šel za mnou. Všechno šlo hladce. Páni, připadala jsem si skoro už jak v nějakém dobrodružném příběhu! Byla jsem pochopitelně hlavní hrdinka a ti dva mě doprovázeli na cestě za... za velkým objevem! To je ono, už se to rýsovalo!
"Tak jo, jsme v lese, tady už určitě něco pevného najdeme!" zahlásala jsem, jako by to nebylo dostatečně jasné i bez toho. Možná pro to to poštolka nekomentoval a šedák asi taky ne. Vlastně oba dost mlčeli. Kde jsem na svém dobrodružství přišla k tak zamlklým parťákům? "Potřebujeme něco rovnýho a pevnýho, třeba klacek. Tady! Vystupovat, musíme to přeměřit!" sehnula jsem se zase k zemi a poštolku spíš shodila ze zad, než že by slezl dobrovolně sám. Zase u toho nespokojeně zaskřehotal. Brala jsem klacíky a přikládala je tak naoko k tomu křídlu. Moc krátký. Moc ohnutý. Moc tenký. Pobíhala jsem kolem a přebírala se ve větvích.
"Chtěla jsem se zeptat, odkud máš tu věc na krku. A co to vůbec je? A taky proč jsi celý od borůvek. Však víš," zastavila jsem se ve svém pobíhání a tlapkou ukázala na svůj bok, abych mu naznačila, kde má na sobě ty borůvky hledat. "Já jsem Zurri, mimochodem! A jak říkají tobě?" vyhrkla jsem k tomu a chvíli se na něj zubila, než jsem popadla další klacek a šla měřit křídlo.

Vlk navrhnul poštolce to křídlo ukousnout, což se mnou znatelně cuklo a v očích se mi zračil poplašený výraz. I pták sebou škubnul a vydal při tom zvuk podobný zajíkání a protestu. Několikrát přeskočil pohledem ze mě na toho vlka, jestli to fakt někdo z nás udělá. Najednou měl zobák na zámek.
"Chci mu pomoc, aby mohl znovu lítat, ne aby už nikdy nelítal!" zaprotestovala jsem, protože vlk zjevně nepochopil, o co se tady snažím. Jeho druhý nápad naštěstí už nebyl tak morbidní. "Zpevnit říkáš?" zastříhala jsem ušima a sjela pohledem na poštolku, který na mě nedůvěřivě mžoural očima. Opravdu nám byl vydaný na pospas, jinak jsem si nedovedla představit, proč by tu s námi ještě byl. "To je dobrý plán! Něčím zpevnit, něčím zpevnit..." opakovala jsem a opisovala v trávě chůzí kruhy, jako bych něco hledala. "Tady nic pevného není. Měli bychom hledat v lese nebo někde," navrhla jsem a přišla zase k poštolce, u kterého jsem se sehnula a vysloužila si další z jeho bodavých pohledů. "Nekoukej a vylez nahoru. Svezu tě. Sám moc daleko nedojdeš," pobídla jsem ho. Poštolka vypadal, že se nadechuje, aby zase něco řekl, ale pak to zjevně vzdal a vyskočil mi na záda. "Drž se pevně," připomněla jsem mu, když jsem se narovnávala a ucítila, jak tam nahoře zavrávoral.
"Pojď taky," pobídla jsem zvesela i toho morbidního šedáka, protože co kdybych potřebovala pomoc a on zněl, jakože částečně ví, co dělá. Přeci jen to byl jeho nápad! A navíc jsem se ho ještě musela zeptat, kde sebral tu věc, co měl na krku a co to vlastně bylo. A proč vypadal jako umazaný od borůvek, když borůvky ještě nerostly.

// Klimbavý les

To, co vlk říkal, znělo rozumně, ale jak jsem mohla? "To bych ráda, když on mi neřekne, co s ním je," postěžovala jsem si a vyčítavě na poštolku shlédla. Tomu to všechno bylo jedno, dokud se cizí vlk nerozhodl trochu přiblížit, a i když byl stále v uctivé vzdálenosti, najednou po něm vrhl pohled dravce, aby ho ani nenapadlo se posunout ještě o krok blíž. Zavrtěl se a postavil se na zemi, jako by byl v nějaké obrané pozici. Nebo útočné. Nevím, nerozuměla jsem těmhle ptačím bojovým tancům. "Nic mi není!" zaprotestoval a pro změnu z cizího vlka oči vůbec nespouštěl. Z nějakého důvodu mu vadil víc, než já. Využila jsem toho a sehnula se k němu, abych mu čumákem nadzdvihla křídlo. "Au-hej!"
"Myslela jsem si to. Máš něco s křídlem, že jo? Jinak bys přeci už dávno odletěl. Vysedávat takhle na zemi a ještě v přítomnosti dvou vlků - víš jak, těch opravdových vlků - nezní moc bezpečně." Poštolka jen vydal nějaký nespokojený ptačí skřek, zatímco já se bezradně ohlédla na šedého. "Ty bys nevěděl, jak mu pomoc?" zamrkala jsem prosebně.

Byla jsem tak moc zabraná do rozhovoru s poštolkou, až jsem si vůbec nevšimla, že se k nám blíží někdo další. Překvapeně jsem se tak obrátila na novou společnost, co se tu pro mě z čista jasna zjevila a chvíli jsem zůstala jen mlčky koukat. Byl to vlk. Cizí vlk. Na krku měl... co to měl na krku? Stála jsem tam jak socha a vypočítávala. Nebyla jsem zvyklá potkávat cizí vlky sama. Instinkt mi napovídal utéct, schovat se. Tak nás to učil táta. Tak jsem to dělala vždycky. Ale už jsem nebyla vlče, nemusela jsem utíkat. Nebo bych přeci měla? Zatoužila jsem, aby tu se mnou byl někdo další a dodal mi trochu toho přesvědčení. Že to zvládnu. A že když to nezvládnu, tak na to nebudu sama.
Lů... Ne! Nemohla jsem se neustále spoléhat na to, že bude Lůli někde poblíž. A on nebude. Odcházel. Tak to chtěl. Tak se rozhodnul. Musela jsem si poradit sama. Zvládnu si poradit sama.
Můj výraz se změnil, jako bych se probrala z transu, a pozbyl ostražitosti a překvapení. "S poštolkou. Je zraněný. Chtěla jsem mu pomoct, ale on si nedá říct, vidíš?" Udělala jsem krok stranou, aby měl cizí vlk lepší výhled na uraženého "vlka mezi ptáky", který stále mlčel a dotčeně trucoval, vlkovi nevěnoval jediný pohled.

// Středozemní pláň (přes Esíčka)

Musela jsem se zastavit, abych překonala říčku, takže to šlo a svět se nezbořil. Ale já se necítila o moc lépe. Pořád jsem nevěděla, co si s těmi informacemi počít, co si počít s celou tou situací. Zůstat, nezůstat, odejít, neodejít. Popravdě mě z toho všechno začínala bolet hlava, vztahy byly taaak náročný! Svět byl milejší, když jste byli vlče, tenhle dospělý život se mi o zatím moc nelíbil.
Procházela jsem přes nějakou extrémně zatravněnou louku, což bylo vzhledem k tomu, že sluníčko sotva před pár dny začalo hřát, neobvyklé. A šla bych dál, kdybych neuslyšela opodál z trávy nějaké skřehotání. To si získalo mou pozornost a musela jsem to prozkoumat. Jak jsem přišla blíž, ukázalo se, že to byl nějaký pták. Válel se tam po zemi, jako by se nemohl dostat zpátky na nohy. Mlčky jsem ho pozorovala, než si mě všimnul a pak jsme na sebe oba hodnou chvíli vyjeveně zírali.
"To-to nic ptáčku, počkej, pomůžu ti-" "Ptáčku? Kdo je u tebe ptáček? Ti říkám nepřibližuj se ke mně!" Teď jsem na něj zírala ještě intenzivněji. Možná trochu polekaně, protože se mi zdálo, že to, co by mi mělo přijít jako ptačí skřehotání dávalo dohromady slova. Rozuměla jsem mu. "Co je? Proč tak blbě koukáš?" "Ty... mluvíš." "A ty snad ne?" Pták to byl dost od rány, zatímco já jsem jen mlčky souhlasně přikývla, abych to zpracovala. "Ale to bys neměl... neměla bych ti rozumět, nejsi vlk." "No vida, tak není ta makovice úplně prázdnáÁÁ- HEJ HEJ NECH MĚ SEM TI ŘEKL!" Přišla jsem i přes jeho protesty blíž a pomohla mu se nějak pohodlněji přetočit, aby teď seděl na trávě alespoň hezky nohama dolů. "Nemel sebou tak, jen ti pomáhám," odbyla jsem ho, načež se ptáček uraženě načepýřil. "A kdo se prosil, hm? Já ne! Víš ty, kdo já jsem? Poštolka. Chápeš? Poš-tol-ka. To je dravec, ne žádný tvůj ptáček. Jsem obávaná šelma! Něco jako vlk ptačí říše." Teď se pro změnu naparoval a tvářil hrozně vznešeně, zatímco jsem si ho prohlížela ne zrovna důvěřivým pohledem. "Vlk ptačí říše, jasný," zopakovala jsem pobaveně a poštolka si uraženě odfrknul.

// Asgaar

Takže Crowley ocházel ze smečky. Z lesa. Jak jsem tohle měla chápat? Od rodiny přece nejde jen tak odejít, ne? dolovala jsem ze sebe myšlenky a se svěšenou hlavou bloumala přes rozbahněnou pláň, na kterou mě mé zbloudilé nožky donesly. Ale on neodchází od rodiny, vždyť to říkal. Že budem furt rodina, ale on bude jinde. Ale to nejde, neměli bychom být jinde, když jsme rodina! Ale on a jeho sourozenci taky nejsou v jedný smečce a jsou rodina. Ale já nemůžu odejít, co když mě pak táta nenajde? Ale co když se pak Lůli naštve, že jsem neodešla taky a nebude už můj kamarád? Ale dal mi na výběr, takže se nenaštve... nebo to jen říkal, ale myslel si něco jinýho! Ne, to by přeci neudělal. Ale co mám... co mám teda udělat já?! Zaskřípala jsem tesáky a rozběhla se napříč loukou jak nejrychleji to šlo, jako bych od všech těch nehezkých myšlenek a rozhodování mohla prostě utéct. Jen dál dál, běžela jsem a měla pocit, že jestli se zastavím, tak se celý svět rozpadne a přestane existovat.

// Travnatý oceán (přes Esíčka)

Nevěděla jsem, jak se mám cítit. Nevěděla jsem, jak si pořádně poradit s tím vším, co se teď ve mně mlelo za emoce. A Lůli si tu tak dál stál a povídal, jako by on v tom měl jasno. Šťouchnul do mě, ale já svůj pohled nezvedla. Měla jsem pocit, že kdybych to teď udělala, ztratila bych naprostou kontrolu nad... nad vším. A tak jsem jen se svěšenou hlavou poslouchala, jak cituje, k čemu všemu je tenhle les dobrý a jak se tu o mě někdo postará. Nerozuměl tomu, vůbec to nechápal. Už jsem nebyla žádný vlče, aby mě pořád někdo hlídal a foukal bebíčka. I když, bebíčka mi nefoukla nikdy nikdo.
"Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral!" odbyla jsem ho hruběji, než asi čekal. Než jsem já čekala. Chtěla jsem mu toho říct víc. Že to, co potřebuju, je rodina. Vždycky to byla rodina. Ale on mě nepustil jen tak ke slovu a pokračoval, takže se k tomu dostal sám. Vždycky budeš moje rodina. Nejistě jsem stáhla uši k hlavě, jako bych nevěděla, čemu věřit. Ale jemu jsem věřila. A taky jsem chtěla křičet, hrozně moc. Ale nechtěla jsem křičet na něj, už ne. Už teď jsem se na sebe zlobila, jak jsem na něj vyjela před chvílí.
"Já... asi potřebuju být chvíli sama," podařilo se mi ze sebe vysoukat. Zabořila jsem na rozloučenou hlavu do Lůliho huňatého krku a hrozně moc se nechtěla odtáhnout. Válčila jsem s tím pohybem, jako by to nebylo fyzicky možné. Nakonec jsem to ale udělala, odtáhla se a bez dalších slov odešla. Žádné uvidíme se později, žádné potom si tě najdu... prostě jsem šla.

// Středozemní pláň

Lůli se ke kostlivci vyjádřil dost neurčitě, ale to mě vlastně utěšilo. Když si z něj nedělal těžkou hlavu on, proč bych měla já? Takže jsem si tak zvesela kráčela vedle svého zamaskovaného kamaráda a těšila se, jaká další dobrodružství teď jdeme zažít, když mě zastavil a tvářil se u toho děsně vážně. Normálně bych ho napomenula, ať se tak nemračí, ale teď jako by mělo všechno tohle úplně jinou váhu. Vzduch měl váhu. Může vzduch něco vážit? Přepadnul mě takový nehezký pocit a něco uvnitř mě se začalo svírat. Tohle nebyl "musím ti něco říct, našel jsem ten nejbombovější strom na šplhání" způsob oznámení. A to se mi nelíbilo.
S nepříjemným očekáváním jsem koukala na Lůliho, když to z něj vypadlo. Bylo to, jako by mě přes čumák flákla obří větev. Uši jsem okamžitě stáhla k hlavě. Nerozuměla jsem, co tím chtěl říct, i když to nemohl říct jasněji. Najednou jsem měla pocit, že nerozumím ničemu.
Lůli se to snažil všechno vysvětlit, ale mě se jen ty informace motaly do sebe. Slyšela jsem napůl. Na jedno ucho, jestli vůbec. Domov se neopouští. Rodina. Zůstat. On odejde. Domov. Odejde. Za lepším. Bude pryč. Nechá mě tu. Až jeho šťouchnutí mi pomohlo vytrhnout se z té laviny nepřeberných myšlenek. A z šokovaného výrazu už zbyl prostě jenom hrozně smutný. Sklopila jsem pohled do země. Nevím proč, ale nevydržela jsem se mu dívat do očí. "Nechci, abys odešel," hlesla jsem napůl smutně, napůl trucovitě. "Nechci, abys mě tu nechal." Nechci přijít o další rodinu.

Z toho kostlivce jsem stále byla trochu zmatená, protože to prostě nebyla nějaký veverka nebo jelen, to byla kostra, co se hýbe! Ale nakonec jsem usoudila, že nepředstavuje nebezpečí, takže jsem se mohla těšit tím, že má poznámka o příbuzenstvu alespoň někoho pobavila. Měla jsem radost, že dělám na Lůliho sourozence dobrý dojem, aspoň mi to tak připadalo. Bylo mi jasné, že spolu musíme vycházet, ale ze své strany jsem se ničeho neobávala. Lůliho sourozenci byli i moji sourozenci! Tedy... víte, jak to myslím!
Jenomže pak se tu zjevila ta vlčice s korunkou a vlk... co měl zelený ocas? I na mě najednou padla tíha té změny v atmosféře. Zaujala jsem zase místo vedle Lůliho. Ne proto, abych se za něj schovávala! Ale proto, že jsem mu chtěla být na blízku jako opora, když tady ta vlčice byla. A nechtěla jsem, aby se z toho stalo něco nepěkného. Naštěstí se Lůli jen rozhodl klidit z cesty. Hodila jsem pohled na Rowenu, jako bych nevěděla, co si o tom všem myslet. Pak jsem se vydala za Lůlim, ale ještě před tím jsem se ohlédla na jeho sourozence. "Ráda jsem vás poznala, určitě se zase zastavte!" zazubila jsem se místně jejich směrem, než jsem se také odporoučela.
"Lů," naklonila jsem se k němu za chůze a spustila šeptem, aby nás jakoby ta kostra neslyšela, "pořád nás to pronásleduje." Kostlivec si to za námi štrádoval a já z toho měla rozporuplné pocity, protože to pořád byla hlavně chodící hromada kostí. Divný. Pak jsem se odehnula a začala mluvit normálně. "Tvoji sourozenci jsou fajn! Je od nich pěkný, že tě přišli navštívit, viď?" nadhodila jsem zase zvesela s naivní nadějí, že Lůliho ta mrzutost přejde, když jsme teď zase od Roweny dál.

Měla jsem talent na to ignorovat taktní náznaky ostatních. Talent nebo prokletí, jak se to vezme. Přeměřovala jsem si pohledem jednoho sourozence za druhým. Lůli mi je jmenovitě nepředstavil, ale já jim přece nemohla říkat brácha jedna, ségra dva a tak. Naštěstí se toho představování ujala většina z nich sama. Reonys, Reonys, Reonys~ můj hyperaktivní mozek si pohazoval se jménem Lůliho bratra, jako by to byla šiška. Sem a tam, sem a tam, kdybych ho opakovala nahlas, asi by to znělo i dost zpěvně. Ale udržela jsem se! Musela jsem udělat dobrý dojem, nemohla jsem jim tu jen tak nadšením začít zpívat, a tak jsem místo toho vlka obdařila tím nejširším úsměvem ze svého arsenálu, zatímco on se šklebil jako bubák. Musela jsem se uchechtnout. "Hrozně ráda vás poznávám!" vyhrkla jsem nadšeně, když se představila i Ciri, načež jsem se s očekávání otočila i na tu poslední černou sestru. Její jméno jsem ještě nepochytila a tak nějak jsem automaticky čekala, že se přidá k těm dvěma. Ona si ale mnohem víc všímala Lůliho. No jasný, tohle není o tobě, hloupá! pokárala jsem samu sebe v duchu, ale jen tak maličko, přeci na sebe nebudu křičet.
Po připomenutí, že jsem tu jen jako pozorovatel, jsem se zase trochu stáhla. A tím stáhla myslím, že jsem zůstala vedle Lůliho a vůbec nikam neodešla. Spokojeně jsem si tam vysedávala, když jsem... najednou měla pocit, že bych se měla narovnat. Neseděla jsem moc křivě? Jak u toho asi vypadám? Nevypadala bych z druhé strany lépe? Nenápadně jsem střelila koutkem oka po Lůlim, jako by mi záleželo víc než kdy jindy, jestli mě pozoruje. Jestli mě všichni pozorují. Něco na jejich pohledech najednou bylo jiné. Pohled jeho bratra mě přímo nutil se nakrucovat tak, abych vypadala co nejlépe, ale vlastně jsem se při tom jen hrozně divně kroutila. A kroutila bych se dál, kdyby do mě Lůli nevrazil. "He-" chtěla jsem se ozvat, ale pak jsem uviděla, s čím má můj parťák potíže.
Vyprskla jsem smíchy. A pak ten smích malounko zklidnila. Nechápala jsem proč, ale měla jsem pocit, že si musím hlídat, jak se projevuju, jako by si o mě nesměl nikdo tady udělat špatný obrázek. "Gratuluju! Myslím, že můžeme v klidu říct, že se z tebe stal nejžádanější vlk tohohle lesa," nemohla jsem si odpustit pobavené rýpnutí. Nejdřív tolik sourozenců a teď i zájemci z úplně jiných živočišných druhů. Na Lůliho se stály přímo zástupy, měla bych se začít bát? "Třeba chce taky do rodiny?" popichovala jsem, ale nevydrželo mi to dlouho, jelikož se tu z ničeho nic objevil... kostlivec? Vykulila jsem oči. Byl to divný zjev, ale nevypadal nebezpečně. Minimálně Lůli si z něj vůbec nic nedělal, přestože poskakoval kolem něj a naháněl tu straku. Nemohla jsem z něj odtrhnout oči. Ne, že bych se o to pokoušela. "To... je taky brácha?" vypadlo ze mě váhavě.