Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem tak moc zabraná do rozhovoru s poštolkou, až jsem si vůbec nevšimla, že se k nám blíží někdo další. Překvapeně jsem se tak obrátila na novou společnost, co se tu pro mě z čista jasna zjevila a chvíli jsem zůstala jen mlčky koukat. Byl to vlk. Cizí vlk. Na krku měl... co to měl na krku? Stála jsem tam jak socha a vypočítávala. Nebyla jsem zvyklá potkávat cizí vlky sama. Instinkt mi napovídal utéct, schovat se. Tak nás to učil táta. Tak jsem to dělala vždycky. Ale už jsem nebyla vlče, nemusela jsem utíkat. Nebo bych přeci měla? Zatoužila jsem, aby tu se mnou byl někdo další a dodal mi trochu toho přesvědčení. Že to zvládnu. A že když to nezvládnu, tak na to nebudu sama.
Lů... Ne! Nemohla jsem se neustále spoléhat na to, že bude Lůli někde poblíž. A on nebude. Odcházel. Tak to chtěl. Tak se rozhodnul. Musela jsem si poradit sama. Zvládnu si poradit sama.
Můj výraz se změnil, jako bych se probrala z transu, a pozbyl ostražitosti a překvapení. "S poštolkou. Je zraněný. Chtěla jsem mu pomoct, ale on si nedá říct, vidíš?" Udělala jsem krok stranou, aby měl cizí vlk lepší výhled na uraženého "vlka mezi ptáky", který stále mlčel a dotčeně trucoval, vlkovi nevěnoval jediný pohled.

// Středozemní pláň (přes Esíčka)

Musela jsem se zastavit, abych překonala říčku, takže to šlo a svět se nezbořil. Ale já se necítila o moc lépe. Pořád jsem nevěděla, co si s těmi informacemi počít, co si počít s celou tou situací. Zůstat, nezůstat, odejít, neodejít. Popravdě mě z toho všechno začínala bolet hlava, vztahy byly taaak náročný! Svět byl milejší, když jste byli vlče, tenhle dospělý život se mi o zatím moc nelíbil.
Procházela jsem přes nějakou extrémně zatravněnou louku, což bylo vzhledem k tomu, že sluníčko sotva před pár dny začalo hřát, neobvyklé. A šla bych dál, kdybych neuslyšela opodál z trávy nějaké skřehotání. To si získalo mou pozornost a musela jsem to prozkoumat. Jak jsem přišla blíž, ukázalo se, že to byl nějaký pták. Válel se tam po zemi, jako by se nemohl dostat zpátky na nohy. Mlčky jsem ho pozorovala, než si mě všimnul a pak jsme na sebe oba hodnou chvíli vyjeveně zírali.
"To-to nic ptáčku, počkej, pomůžu ti-" "Ptáčku? Kdo je u tebe ptáček? Ti říkám nepřibližuj se ke mně!" Teď jsem na něj zírala ještě intenzivněji. Možná trochu polekaně, protože se mi zdálo, že to, co by mi mělo přijít jako ptačí skřehotání dávalo dohromady slova. Rozuměla jsem mu. "Co je? Proč tak blbě koukáš?" "Ty... mluvíš." "A ty snad ne?" Pták to byl dost od rány, zatímco já jsem jen mlčky souhlasně přikývla, abych to zpracovala. "Ale to bys neměl... neměla bych ti rozumět, nejsi vlk." "No vida, tak není ta makovice úplně prázdnáÁÁ- HEJ HEJ NECH MĚ SEM TI ŘEKL!" Přišla jsem i přes jeho protesty blíž a pomohla mu se nějak pohodlněji přetočit, aby teď seděl na trávě alespoň hezky nohama dolů. "Nemel sebou tak, jen ti pomáhám," odbyla jsem ho, načež se ptáček uraženě načepýřil. "A kdo se prosil, hm? Já ne! Víš ty, kdo já jsem? Poštolka. Chápeš? Poš-tol-ka. To je dravec, ne žádný tvůj ptáček. Jsem obávaná šelma! Něco jako vlk ptačí říše." Teď se pro změnu naparoval a tvářil hrozně vznešeně, zatímco jsem si ho prohlížela ne zrovna důvěřivým pohledem. "Vlk ptačí říše, jasný," zopakovala jsem pobaveně a poštolka si uraženě odfrknul.

// Asgaar

Takže Crowley ocházel ze smečky. Z lesa. Jak jsem tohle měla chápat? Od rodiny přece nejde jen tak odejít, ne? dolovala jsem ze sebe myšlenky a se svěšenou hlavou bloumala přes rozbahněnou pláň, na kterou mě mé zbloudilé nožky donesly. Ale on neodchází od rodiny, vždyť to říkal. Že budem furt rodina, ale on bude jinde. Ale to nejde, neměli bychom být jinde, když jsme rodina! Ale on a jeho sourozenci taky nejsou v jedný smečce a jsou rodina. Ale já nemůžu odejít, co když mě pak táta nenajde? Ale co když se pak Lůli naštve, že jsem neodešla taky a nebude už můj kamarád? Ale dal mi na výběr, takže se nenaštve... nebo to jen říkal, ale myslel si něco jinýho! Ne, to by přeci neudělal. Ale co mám... co mám teda udělat já?! Zaskřípala jsem tesáky a rozběhla se napříč loukou jak nejrychleji to šlo, jako bych od všech těch nehezkých myšlenek a rozhodování mohla prostě utéct. Jen dál dál, běžela jsem a měla pocit, že jestli se zastavím, tak se celý svět rozpadne a přestane existovat.

// Travnatý oceán (přes Esíčka)

Nevěděla jsem, jak se mám cítit. Nevěděla jsem, jak si pořádně poradit s tím vším, co se teď ve mně mlelo za emoce. A Lůli si tu tak dál stál a povídal, jako by on v tom měl jasno. Šťouchnul do mě, ale já svůj pohled nezvedla. Měla jsem pocit, že kdybych to teď udělala, ztratila bych naprostou kontrolu nad... nad vším. A tak jsem jen se svěšenou hlavou poslouchala, jak cituje, k čemu všemu je tenhle les dobrý a jak se tu o mě někdo postará. Nerozuměl tomu, vůbec to nechápal. Už jsem nebyla žádný vlče, aby mě pořád někdo hlídal a foukal bebíčka. I když, bebíčka mi nefoukla nikdy nikdo.
"Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral!" odbyla jsem ho hruběji, než asi čekal. Než jsem já čekala. Chtěla jsem mu toho říct víc. Že to, co potřebuju, je rodina. Vždycky to byla rodina. Ale on mě nepustil jen tak ke slovu a pokračoval, takže se k tomu dostal sám. Vždycky budeš moje rodina. Nejistě jsem stáhla uši k hlavě, jako bych nevěděla, čemu věřit. Ale jemu jsem věřila. A taky jsem chtěla křičet, hrozně moc. Ale nechtěla jsem křičet na něj, už ne. Už teď jsem se na sebe zlobila, jak jsem na něj vyjela před chvílí.
"Já... asi potřebuju být chvíli sama," podařilo se mi ze sebe vysoukat. Zabořila jsem na rozloučenou hlavu do Lůliho huňatého krku a hrozně moc se nechtěla odtáhnout. Válčila jsem s tím pohybem, jako by to nebylo fyzicky možné. Nakonec jsem to ale udělala, odtáhla se a bez dalších slov odešla. Žádné uvidíme se později, žádné potom si tě najdu... prostě jsem šla.

// Středozemní pláň

Lůli se ke kostlivci vyjádřil dost neurčitě, ale to mě vlastně utěšilo. Když si z něj nedělal těžkou hlavu on, proč bych měla já? Takže jsem si tak zvesela kráčela vedle svého zamaskovaného kamaráda a těšila se, jaká další dobrodružství teď jdeme zažít, když mě zastavil a tvářil se u toho děsně vážně. Normálně bych ho napomenula, ať se tak nemračí, ale teď jako by mělo všechno tohle úplně jinou váhu. Vzduch měl váhu. Může vzduch něco vážit? Přepadnul mě takový nehezký pocit a něco uvnitř mě se začalo svírat. Tohle nebyl "musím ti něco říct, našel jsem ten nejbombovější strom na šplhání" způsob oznámení. A to se mi nelíbilo.
S nepříjemným očekáváním jsem koukala na Lůliho, když to z něj vypadlo. Bylo to, jako by mě přes čumák flákla obří větev. Uši jsem okamžitě stáhla k hlavě. Nerozuměla jsem, co tím chtěl říct, i když to nemohl říct jasněji. Najednou jsem měla pocit, že nerozumím ničemu.
Lůli se to snažil všechno vysvětlit, ale mě se jen ty informace motaly do sebe. Slyšela jsem napůl. Na jedno ucho, jestli vůbec. Domov se neopouští. Rodina. Zůstat. On odejde. Domov. Odejde. Za lepším. Bude pryč. Nechá mě tu. Až jeho šťouchnutí mi pomohlo vytrhnout se z té laviny nepřeberných myšlenek. A z šokovaného výrazu už zbyl prostě jenom hrozně smutný. Sklopila jsem pohled do země. Nevím proč, ale nevydržela jsem se mu dívat do očí. "Nechci, abys odešel," hlesla jsem napůl smutně, napůl trucovitě. "Nechci, abys mě tu nechal." Nechci přijít o další rodinu.

Z toho kostlivce jsem stále byla trochu zmatená, protože to prostě nebyla nějaký veverka nebo jelen, to byla kostra, co se hýbe! Ale nakonec jsem usoudila, že nepředstavuje nebezpečí, takže jsem se mohla těšit tím, že má poznámka o příbuzenstvu alespoň někoho pobavila. Měla jsem radost, že dělám na Lůliho sourozence dobrý dojem, aspoň mi to tak připadalo. Bylo mi jasné, že spolu musíme vycházet, ale ze své strany jsem se ničeho neobávala. Lůliho sourozenci byli i moji sourozenci! Tedy... víte, jak to myslím!
Jenomže pak se tu zjevila ta vlčice s korunkou a vlk... co měl zelený ocas? I na mě najednou padla tíha té změny v atmosféře. Zaujala jsem zase místo vedle Lůliho. Ne proto, abych se za něj schovávala! Ale proto, že jsem mu chtěla být na blízku jako opora, když tady ta vlčice byla. A nechtěla jsem, aby se z toho stalo něco nepěkného. Naštěstí se Lůli jen rozhodl klidit z cesty. Hodila jsem pohled na Rowenu, jako bych nevěděla, co si o tom všem myslet. Pak jsem se vydala za Lůlim, ale ještě před tím jsem se ohlédla na jeho sourozence. "Ráda jsem vás poznala, určitě se zase zastavte!" zazubila jsem se místně jejich směrem, než jsem se také odporoučela.
"Lů," naklonila jsem se k němu za chůze a spustila šeptem, aby nás jakoby ta kostra neslyšela, "pořád nás to pronásleduje." Kostlivec si to za námi štrádoval a já z toho měla rozporuplné pocity, protože to pořád byla hlavně chodící hromada kostí. Divný. Pak jsem se odehnula a začala mluvit normálně. "Tvoji sourozenci jsou fajn! Je od nich pěkný, že tě přišli navštívit, viď?" nadhodila jsem zase zvesela s naivní nadějí, že Lůliho ta mrzutost přejde, když jsme teď zase od Roweny dál.

Měla jsem talent na to ignorovat taktní náznaky ostatních. Talent nebo prokletí, jak se to vezme. Přeměřovala jsem si pohledem jednoho sourozence za druhým. Lůli mi je jmenovitě nepředstavil, ale já jim přece nemohla říkat brácha jedna, ségra dva a tak. Naštěstí se toho představování ujala většina z nich sama. Reonys, Reonys, Reonys~ můj hyperaktivní mozek si pohazoval se jménem Lůliho bratra, jako by to byla šiška. Sem a tam, sem a tam, kdybych ho opakovala nahlas, asi by to znělo i dost zpěvně. Ale udržela jsem se! Musela jsem udělat dobrý dojem, nemohla jsem jim tu jen tak nadšením začít zpívat, a tak jsem místo toho vlka obdařila tím nejširším úsměvem ze svého arsenálu, zatímco on se šklebil jako bubák. Musela jsem se uchechtnout. "Hrozně ráda vás poznávám!" vyhrkla jsem nadšeně, když se představila i Ciri, načež jsem se s očekávání otočila i na tu poslední černou sestru. Její jméno jsem ještě nepochytila a tak nějak jsem automaticky čekala, že se přidá k těm dvěma. Ona si ale mnohem víc všímala Lůliho. No jasný, tohle není o tobě, hloupá! pokárala jsem samu sebe v duchu, ale jen tak maličko, přeci na sebe nebudu křičet.
Po připomenutí, že jsem tu jen jako pozorovatel, jsem se zase trochu stáhla. A tím stáhla myslím, že jsem zůstala vedle Lůliho a vůbec nikam neodešla. Spokojeně jsem si tam vysedávala, když jsem... najednou měla pocit, že bych se měla narovnat. Neseděla jsem moc křivě? Jak u toho asi vypadám? Nevypadala bych z druhé strany lépe? Nenápadně jsem střelila koutkem oka po Lůlim, jako by mi záleželo víc než kdy jindy, jestli mě pozoruje. Jestli mě všichni pozorují. Něco na jejich pohledech najednou bylo jiné. Pohled jeho bratra mě přímo nutil se nakrucovat tak, abych vypadala co nejlépe, ale vlastně jsem se při tom jen hrozně divně kroutila. A kroutila bych se dál, kdyby do mě Lůli nevrazil. "He-" chtěla jsem se ozvat, ale pak jsem uviděla, s čím má můj parťák potíže.
Vyprskla jsem smíchy. A pak ten smích malounko zklidnila. Nechápala jsem proč, ale měla jsem pocit, že si musím hlídat, jak se projevuju, jako by si o mě nesměl nikdo tady udělat špatný obrázek. "Gratuluju! Myslím, že můžeme v klidu říct, že se z tebe stal nejžádanější vlk tohohle lesa," nemohla jsem si odpustit pobavené rýpnutí. Nejdřív tolik sourozenců a teď i zájemci z úplně jiných živočišných druhů. Na Lůliho se stály přímo zástupy, měla bych se začít bát? "Třeba chce taky do rodiny?" popichovala jsem, ale nevydrželo mi to dlouho, jelikož se tu z ničeho nic objevil... kostlivec? Vykulila jsem oči. Byl to divný zjev, ale nevypadal nebezpečně. Minimálně Lůli si z něj vůbec nic nedělal, přestože poskakoval kolem něj a naháněl tu straku. Nemohla jsem z něj odtrhnout oči. Ne, že bych se o to pokoušela. "To... je taky brácha?" vypadlo ze mě váhavě.

Zvídavě jsem si skupinku vlků prohlížela a vůbec svůj pohled neskrývala. Byli pro mě jako záhadný oříšek, který jsem musela rozlousknout. Ale nezvládla bych to sama, takže mi sem tam někdo z nich pomoh. Třeba ten cizí vlk, co Lůliho pozdravil. Našpicovala jsem uši a tázavě se na svého černého kamaráda obrátila, jestli to taky slyšel, ale on už se toho chytil. "Sourozenci?" zopakovala jsem, jako by šlo o vzácný druh tvora, který se v těchto končinách vyskytuje jen v legendách. Bylo to neuvěřitelné a fascinující zároveň. Taky mě představil a já se teď obrátila na ty sourozence a přátelsky zamávala oháňkou. "Ahoj!" pozdravila jsem všechny dohromady s širokým úsměvem. Měla jsem z nich hroznou radost. Nejspíš hlavně pro to, že jsem si myslela, že z nich bude mít radost i Lůli. Protože kdo by se neradoval, že ho přišla navštívit jeho rodina?
Dřepla jsem si uvolněně do sněhu, když z toho teda nekoukal žádný průšvih. Tedy, alespoň já to tak zhodnotila. Nadšeně jsem sledovala, jak si Lůli povídá s jednou ze svých sester. Moc často jsem ho s jinými vlky mluvit neviděla, byl to dost nezvyk, jak lehce mu to šlo. Cítila jsem něco jako hrdost, jako bych ho snad učila mluvit já a on se konečně rozhodl vylétnout z hnízda. Páni, Lůli, tohle ti fakt přeju! pomyslela jsem si nadšeně. Nechtěla jsem jeho návštěvu rušit, ale byla jsem z toho tak rozhozená, že se mi ani nechtělo odejít. Chtěla jsem zjistit trochu víc, co jsou jeho sourozenci zač, protože jak jsem ho znala, sám by mi o nich moc neřekl. Byla jsem jako špión bez jakékoliv snahy se při své práci skrývat.

Můj soupeř si nedal říct a dál se mnou zápasil. Copak nevěděl, s kým má tu čest? Však počkej! vyhrožovala jsem Lůlimu v duchu a snažila se vykroutit z jeho sevření. Kdybych neležela na sněhu a každým zakroucením se nepropadala hlouběji, určitě už bych mu dávno unikla! Chtěla jsem to dokázat, když on najednou... přestal. Já se ještě chvíli vrtěla, než jsem si toho všimla. A taky toho vytí. Nastražila jsem ušiska. Lůli oznámil, že mě porazí později. Asi to souviselo s tím vytím. Vyplázla jsem na něj jazyk, aby si nemyslel, že se dám tak snadno příště polapit.
"No jasný, musíme to vyřídit!" byla jsem do smečkových záležitostí celá hr, protože to pro mě byla pořád dost novinka. Vyskočila jsem na nohy a oklepala ze sebe sníh, který začal lítat bez pardonu do všech stran.
Nechala jsem se vést Lůlim na místo, odkud přicházelo hned několikeré vytí. Byla jsem tak natěšená, že jsem si ani nevšimla nálady mého společníka. Ty pachy byly cizí... co se dělá s vlky na území smečky, když k ní nepatří? Děda Acanus je většinou zrovna přijímal do smečky, když jsem u toho byla. Znamenalo to, že i tihle se budou chtít přidat? Ale je jich hodně, napadlo mě. Může se přidat víc vlků najednou? A vlastně, proč by nemohli!
Před námi se zjevili tři vlčí siluety a já si to k nim štrádovala po Lůliho boku, dokud z mého parťáka nevypadlo něco úplně zvláštního, až mi z toho zacukala ouška. Zastavila jsem se spolu s ním a těkala pohledem mezi ním a návštěvníky ve snaze pochopit nevyřčené. "Vy se znáte?" broukla jsem k Lůlimu zvídavě. Takže možná už do smečky patří? Vypadali, že jsou podobně staří, jako Lůli, takže i skoro stejně staří, jak já, necítila jsem proto svou obvyklou potřebu se držet obezřetně v ústraní, jako u běžných skupinek dospělých. A taky, však už jsem sama skoro dospělá byla a každý Lůliho přítel byl i můj přítel!

Lůli si neodbytně trval na svém, ale já fakt neměla tušení, co po mě chce. Nebo se jen tvářil, že něco chce a při tom mě chtěl umučit? Nedám se! Nedám! Byla jsem rozhodnutá se nechat raději ulechtat, než se vzdát, takže bylo jen otázkou, kdo z nás to vydrží dýl. Třeba když se budu v tom sněhu a v té zimě válet dost dlouho, znecitlivým natolik, že mi nějaké lechtání bude jedno a to potom bude Lůli čubrnět!
Ale zatím jsem toho cítila dost, takže jsem se musela jen dál vykrucovat. Chvíli jsem se zkoušela jakože nehýbat, aby si myslel, že už to nezabírá, ale nedalo se to. "Že-že- že uznám rem-remízu!" vykoktala jsem mezi smíchem a vrtěním. To bylo to, co chtěl slyšet? Neměla jsem tušení. Ale dal mi chvíli, kdy se nade mnou prostě tvářil, že celou tuhle situaci ovládal on a nechal mě mluvit. "Remíza, říkám. Pořád jsem na ni ochotná přistoupit! Poslední šance," tvářila jsem se provokativně, aby pochopil, že je to buď remíza nebo smrt pro oba. Jenže on si nedal říct. Krk naštěstí nezabíral tak, jako břicho, takže jsem měla šanci si připravit nožky a do toho jeho břicha ho pěkně zadníma kopnout, když se tak nade mnou skláněl. Měl si vybrat remízu!

Byla jsem až příliš zabraná do bitvy, než abych si všimla, jak má nevinná slůvka Lůliho perfektně vykolejila. Použila jsem všechnu svou mrštnost, abych se zvedla jen pro to, abych za chvíli zase ležela ve sněhu. Smích mi zrovna nepomáhal se z něho vyhrabat. Byla to legrace, takhle jsem se s nikým už dlouho nervala a hluboko uvnitř mě až bodalo, jak mi to chybělo. Ale bodání jsem nevnímala, protože Lůli odmítl mou nabídku smíru. Vrhnul se na mě a snažil se mě lechtat. Kroutila jsem se a smála se. Těžko říct, jestli pro to, že mě to skutečně lochtalo, nebo čistě pro to, že jsem z toho měla takovou psinu. Možná trošku od obojího. Ale rozhodně jsem v takovém stavu nemohla pořádně mluvit.
"C-co...co mám-" smála jsem se mezi slovy a snažila se popadnout nech, takže než ze mě něco vypadlo, dala jsem si na čas. "Co mám o- odvola-at," vrtěla jsem se a konečně se snažila uniknout. Nešlo to. Vždy, když jsem se malounko posunula, Lůli prostě udělal krok taky. Ale odmítala jsem se vzdát. Remízu bych přijala, porážku nikdy!

Pořád jsem se na Lůliho dívala nelibě. Prostě se mi ta představa, že se někdo jen tak sebere a odejde dobrovolně od svých nejbližších, nelíbila. "Dobrodružství je něco jiného. Na dobrodružství můžeš vyrazit a pořád být součástí rodiny. My se přeci taky z našeho dobrodružství vrátili zpátky, ne?" Zněla jsem malinko zoufale, jako bych mermomocí nechtěla, aby mi tohle mé přesvědčení sebral. "A- a jasný, někdy se v rodině nepohodneme, ale... ale..." snažila jsem se najít dobrý argument a ještě víc mě nervovalo, že se mi to nedařilo. Z Lůliho zatím vypadlo něco úplně nečekaného. Tedy, já ho znala, takže bych to od něj nečekala. Věděla jsem to, ale že by to řekl? Úplně mi to udělalo radost a zastínilo všechny ty ošklivé emoce, co se ve mě teď rvaly. "Awww," uniklo mi dojatě a dohnala jsem ho, abych se mu opřela o bok. "Ty jsi taky moje rodina. Jsme parťáci navždy!" Strčila jsem do něj hravě bokem. "Mně se nikdy neznelíbíš a ze všech dobrodružství se vždycky vrátím, slibuju!" zubila jsem se na něj už zase jako sluníčko.
V jednu chvíli jste rodina v tu druhou se snažíte sežrat. Se vším respektem, samozřejmě. Byla jsem se sebou spokojená, že se mi podařilo do toho Lůliho tak vtáhnout. Pěkně se bránil a já se taky mohla vyřádit. Zrovna jsem se chystala na svůj ukázkový trik, když... zmizel? Byla jsem si jistá, že stál přímo přede mnou. Rozhlédla jsem se zmateně okolo, ale nikde nebyl a pak- BUCH. Zapadla jsem zády napřed do sněhu, jak mě Lůli povalil. Chvíli jsem na něj zírala jak na zjevení. Jak... jak to udělal?! Musela jsem to zjistit. Teď však nebyl čas. Z dobrého srdce jsem Lůlimu dopřála vteřinku, aby si své krátké vítězství vychutnal.
"Ha! Já jsem dáma! Dámy neškemrají, dámy poroučejí." Po čumáčku se mi rozlil úšklebek, který varoval, že mám ještě nějaká esa schovaná. Převalila jsem se jako hbitá larva na břicho a vymrštila se vší silou na nohy, takže jsem s sebou vzala i Lůliho, které jsem minimálně vyvedla z rovnováhy, aby se na svých nohách neudržel. Ale zas takovou sílu jsem neměla, takže ani já jsem na nohách nevydržela a teď jsme se ve sněhu váleli oba. Hlasitě jsem se při tom smála. "Tak jo, tak jo, že jsi to ty, nabízím remízu. Ale jenom pro tentokrát, příště tak hodná nebudu," nabídla jsem rozesmátě svému společníkovi, zatímco mi hlavu zdobil sněhový čepec.

Zurri - chce ovlivnění svých pocitů (ale buď na ni hodná prosím :'))
Nickolas - hledá lásku na celý život (♂ or ?)

"Divný koloběh," zhodnotila jsem průtokový pochod vlků naskrz smečkou, který mi teď Lůli vysvětlil, s nakrčeným čumáčkem. "Říkal jsi, že smečka je jako rodina, ne? No a u rodin taky pořád někdo neodchází a nepřichází. Prostě pokud už jednou rodina jsi, je to daný! Proč by někdo dobrovolně odcházel od rodiny?" Nebyl to můj obyčejně naivní hlásek, co ze mě mluvil. Tenhle soudil, mračil se a zavrhoval všechny, kteří by se takového činu dopustili. Rodina je všechno, co jsem kdy měla. Táta a sourozenci. A takhle smečka. Proč bych se čehokoliv z toho měla chtít dobrovolně vzdát?
Vyrazili jsme ven a hned měnili plány. Tedy, Lůli měnil plány a já ho tak nějak následovala. Tedy ne, já nebyla žádná následovnice! Já byla vůdce! A taky parťák, co nemůže svého parťáka nechat jen tak samotného v lese uprostřed zimy! Což tedy přesně on udělal právě mně, ale to jsem si s ním mínila ještě vyřídit. Dohnala jsem ho. A kousla ho.
Čekala jsem na to, že mi to vrátí, ale jemu to trvalo snad věčnost, zatímco mě v očích tančily rošťácké jiskřičky. Notak, braň se. Přeci si nenecháš takový podlý kousanec líbit, ne? provokovala jsem ho v myšlenkách, ale dost z toho mi hrálo i v mém výrazu. Pak se pohnul. A skočil. A na mě. Byla jsem připravená, jen tak tak jsem sebou škubla stranou. Byl rychlý. Útěk nepřicházel v úvahu, takže jsem znovu útočila. Ale vrazil do mě dřív, až mě odstrčil z dráhy a než jsem se sebrala, rafnul mě taky. Z hrdla se mi vydralo hravé protestující vrčení. Začala jsem dělat prudké pohyby a rozhazovat tak kolem sebe sníh tlapkama a Lůlimu do očí. Oběhla jsem ho zleva. Ne, to byla past! Zprava! Protáhla jsem se mu kolem boku a rafla ho do oháňky, za kterou jsem zatahala, než jsem se mu úplně ocitla za zády, přikrčena a připravena na další kolo s tichým pobízivým vrčením. Jen počkej. Neměla jsem v plánu mu to dělat jednoduché.

// úkryt

Vylítla jsem z úkrytu jako střela. Krátký odpočinek mi dodal energie na rozdávání, venku byl krásný bílý den a počasí se taky trochu vzpamatovalo, takže jsem už neměla pocit, že mi zmrznou chlupy v půlce kroku. Následovala jsem Lůliho a při tom se kochala zasněženým lesem. Sem tam jsem skočila do závěje, abych rozvířila sníh a zase svého parťáka dohnala. Ten se prostě valil a vůbec si té krásy nevšímal. Typické.
Pak se z ničeho nic zastavil, div jsem do něj nevrazila. "Hej, co-" ale Lůli to vysvětlil rychleji, než jsem já stihla protestovat. Zmínil Rowenu, tu tmavou vlčici z dřívějška, pak něco o tom, že jde jinam a já je najdu tam a pak mě tam nechal prostě stát. Moje jindy jednoduše přímočará hlavička nedokázala najednou pojmout tolik informací a rychle se rozhodnout. Ohlížela jsem se střídavě směrem za Lůlim a směrem, kde jsem cítila skupinku vlků s dědou Acanusem a tou Rowenou. Pak jako by všechny části stroječku v mé hlavě konečně zapadly na svá místa a já se švihem rozeběhla. "Počkej!"
Lůli mizel rychle, ale já byla rychlejší a za chvíli jsem ho dohnala. "Počkej přece! Mám tě! Co si myslíš, ty... ty... hanebníku, že se mě tak snadno zbavíš! To ne! Um-um," kroutila jsem důrazně hlavou a skočila až před něj do cesty, jako by to mělo mít nějaký efekt, když stejně seděl. "Je mi líto, ale obávám se, že téhle blechy v kožichu už se niiikdy nezbavíš!" Tlapkou jsem hrdě ukázala na svou maličkost, jako bych byla na svůj parazitický život pyšná. "A chceš říct tajemství?" nahnula jsem se k němu super záhadně. "Blechy koušou," šeptla jsem mu do ucha a na to ho rafla do nohy. Ne moc, abych mu ublížila, ale dost na to, aby to určitě cítil a nenechal si to líbit. Rychle jsem proto pustila a škubla sebou stranou, očekávajíc protiútok.