Gallirea - Příspěvky uživatele

// Středozemka přes Houštinu

Satori se na mě při chůzi lepila, jako by se bála, že se znovu zatoulá kdo ví kam, když by mezi námi byla třeba jen maličká mezírka. Nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že je v bezpečí a popravdě, možná jsem tuhle její obavu trochu sdílela. Sem tam jsem tak zakroutila bokem, abych do ní hravě strčila a tu blízkost jí vrátila.
"Nemůžeš se jen tak vytratil z lesa a nikomu nic neříct. A ještě takovou dálku... Když někdo jen tak beze slova zmizí, dělá ostatním starosti," snažila jsem se trpělivě Satori vysvětlovat, přestože jsem moc dobře věděla, že na jejím místě bych neudělala nic jinak. Zmínila, jak někdo poslal jakési vlče ke Smrti, ale já díky Nicosovi věděla, že to bylo trochu jinak. To vlče nezmizelo jako tenkrát Tartaros. Někdo ho zabil. "Tohle... tohle nebylo správné," hlesla jsem temnějším hlasem. "Tohle je něco jiného, než když si Smrt povolala Tartarose. Posílat někoho ke Smrti násilím není správné," zastavila jsem se a zadívala na mladou vlčici, abych se ujistila, že to chápe. Ne snad, že bych jí z toho činu podezírala, to vůbec. "Jsem ráda, že ty jsi v pořádku, Satori. Mrzí mě, že tě potkalo zrovna tohle," dodala jsem a mírně se o ní otřela, než jsem se zase dala do kroku.
"Co říkáš na to, že vymyslíme něco zábavného, až dorazíme domů? Nemusíme zůstávat v lese. Jen to tam zkontrolujeme, dáme vědět, že jsme v pořádku a můžeme vyrazit někam na průzkum, co ty na to?" nadhodila jsem už o dost pozitivněji. Chápala jsem, že se Satori nechce trčet doma na zadku a pokud bych jí k tomu nutila, jen by se znovu beze slova zdejchla. Lhala bych však, kdybych tvrdila, že sama netoužím pořádně protáhnout tlapky a provětrat svého dobrodružného ducha. Démon se připojí, o to jsem neměla pochyb. A možná v lese najdeme ještě někoho. Zest by jistě také na nějaké dobrodrůžo neřekl ne...

// Javor přes Ranský les

Satori měla doprovod samotné alfy. To vypadalo na pořádný průšvih, než se z toho vyklubal... úplně jiný průšvih. Z pevného výrazu jsem přešla do nepříjemně překvapeného. Šokovaného. "Vrah vlčat?" zopakovala jsem takřka nevěřícně, jako by tomu pomohlo, když to řeknu nahlas. Střelila jsem vyděšeným pohledem po Satori. Mohl jí něco udělat? Kdyby...
"Děkuju. Za zprávy. A za Satori. Smečka si vaší pomoc bude pamatovat," ujistila jsem Nicose vděčně. V takových dobách se přeci hodilo mít spojence. I když byly na druhé straně světa.
Nicos odešel a já se otočila k už na tak malé potížistce. Nestihla jsem říct ani slovo a ona už spustila. Celá mamka. Copak jsem se na ni mohla zlobit? Byla celá roztřesená, její hlas se ke mně natahoval v naději, že ho uslyším. Že uvěřím. Udělala jsem krok k ní a znovu ji objala hlavou. "To je dobrý, Satori, všechno je v pořádku." U Smrti jak já byla ráda, že bylo všechno v pořádku. "Povíš mi to všechno cestou, dobře? Můžeš začít třeba tím, co děláš sama takhle daleko od Javoru," nadhodila jsem s tázavě zdviženým obočím, ale v mém hlasu nebyla ani stopa po kázání či výčitkách, jak jsem vykročila a vedla naše kroky zpět domů. Do bezpečí.

// Mahtae jih přes Houštinu

Démon se vznášel vysoko nade mnou a ukazoval tak cestu. Už nějakou dobu nepromluvil, než se najednou z vrchu ozvalo: "Můžeme zpomalit." Kdyby byl níž, rafla bych ho do peří. "Zpomalit? Zbláznil ses? Neříkal jsi, že musíme až na druhou stranu-SATORI!" vykřikla jsem, když jsem před sebou zahlédla už ne tak malé známé vlče, které se řítilo naproti mě. Dořítila se až, když do mě napřímo vrazila.
To ducnutí jsem cítila, a protože Satori už nebyla žádné malé nedochůdče, nebudu vykládat, že to nebolelo, ale nebylo to nic, co by stálo za řeč. Teď bylo důležité úplně něco jiného. "Jsi v pořádku? Není ti nic?" vyzvídala jsem mezi tím, co jsem ji vítala a zároveň prohlížela. Nohy měla všechny a nezdála se, že by jí někdo ublížil. Mísila se ve mně radost z toho setkání s ohromnou úlevou, že je celá.
Až potom jsem si všimla zrzka, který byl Satori v patách. Důstojně jsem se narovnala a stoupla si mírně před mladou vlčici v obranném gestu. Vlk nevypadal, že by kul něco nekalého, ale odmítala jsem cokoliv nechat náhodě. "Zurri. Beta Javorové smečky," kývla jsem souhlasně na jeho otázku a třebaže jsem dál už nic neřekla, můj pohled vlka vybízel, aby pokračoval v tom, co má na jazyku. Nechtělo se mi věřit, že mě Démon zburcoval jenom proto, abych si pak Satori přebrala na vycházce od nějakého kolemjdoucího.

// OMG WILD TARTAROS SPOTTED!

// Mahtae jih přes Houštinu

Voda za mnou jenom vlála. Odkapávala mi z kožichu, ale že pršelo, nikdo by brzy nepoznal, že to bylo pro to, jak jsem prolítla tou řekou. Démon neustále něco poučného remcal, ale myslím, že i jemu bylo jasné, že ho poslouchám tak na půl ucha, spíš vůbec.
"Dobře, tak co říkali? Má průšvih? Provedla něco? Provedli něco oni jí?" chtěla jsem z poštolky dostat jiné informace. Užitečné, pro jednou. Kdyby mohl, pokrčil by v letu křídly. "Myslíš, že by bylo lepší, kdybych tam zůstal odposlouchávat, místo abych letěl pro pomoc? Co bych já zmohl, kdyby se něco semlelo? Roznesl je na zobáku?" postěžoval si pohoršeně.
"Máš pravdu," uznala jsem, "co je zobák proti hordě vlčích tesáků," ušklíbla jsem se a aniž bych se otočila, moc dobře jsem věděla, jak se na to Démon zatvářil. Rád se chlubil svojí vzdušnou výhodou, ale někdy mít nadhled nebylo dostatečné. Někdy to chtělo zásah vlka.
"Tak kudy?" pobídla jsem ho, ať se nefláká a dál naviguje. Louka, přes kterou jsme se právě řítili, se rozkládala do nedohledna a jestli měl ten tvrdohlavec alespoň nějakého pamatováka, museli jsme ji přeběhnout celou. Nemohla jsem se při tom ubránit myšlence, jak se sakra Satori podařilo zatoulat takovou dálku.

// Javor přes Ranský les

Neztrácela jsem čas a při prvním náznaku maléru vyrazila kupředu. Démon remcal, ale brzy přebral místo vedení a vedl mě, kam bylo třeba. Přeci jen to bylo hlavně jeho přičiněním, že se teď řítíme krajinou v tom dešti, který průběžně tak nelibě komentoval.
"Vlastně nevím, o co tam šlo, ale vypadala, že má malér. To vy vlci máte, když jste uprostřed smečky někoho jiného, ne?" pronesl Démon neskrývaně povýšeným hlasem, jako by vlčí způsob života byl pod jeho úroveň. "Bylo tam pár dalších vlků a vypadalo to, že je obklíčená. Vůbec tam nebyla příjemná atmosféra, aby bylo jasno. Kdybych byl na jejím místě, uletěl bych," dodal, čímž se jenom znovu vytahoval něčím, čím má nad vlky na vrh. Jako by mohl uletět, když jsme se potkali. Ale neměla jsem čas se s ním hádat.
Déšť zesílil a kapky mě pleskaly přes čumák. Vletěla jsem do rozvířeného proudu řeky, aniž bych se dvakrát zamyslela. Voda ještě neměla takovou sílu, aby mě vzala s sebou, ale mohlo to být o vlásek. Vůbec jsem si to nezkontrolovala. Démon se mě jal poučovat, ale ignorovala jsem ho. Oba jsme byly tvrdohlavý svým způsobem.

// Středozemka přes Houštinu

25. 2. 2026 - značkovala Zurri; https://gallirea.cz/index.php?p=javorovy-les#post-248756
Další značkování: 25. 4. 2026

// úkryt

Vylezla jsem ven a hned plnými doušky nasála do čenichu čerstvý vzduch, který už lehce zaváněl jarem. Neuměla jsem to vysvětlit, ale ano, jaro mělo specifickou vůni. Úplně se mi z toho rozeběhlo nedočkavé mravenčení po těle. Jaro. Zelená louka. Květiny. Dobrodružství. Nemohla jsem se dočkat, co dalšího se přihodí hned, jak všechen sníh opadne.
Mimo jara jsem však ve vzduchu cítila i další věci. Pachy. Nelly. Linzire. A k mé úlevě ještě jeden. Zest. Byl v pořádku. A doma. Ideálnější už to snad být nemohlo. Tedy mohlo, pořád tu pár vlků chybělo, ale s tím jsem si tolik hlavu nelámala. Co tak silné nebylo, byl obecně pach lesa. Nejspíš se smýval s ubývajícím sněhem. Přebrala jsem si to po svém - musím obnovit hranice, aby si na nás žádný rozteklý sníh nepřišel! A rozeběhla jsem se lesem.
Otírala jsem se o stromy a zanechávala svoje stopy všude, kde jsem uznala za vhodné. Prosmýkávala jsem se mezi kmeny a možná kličkovala víc, než bylo potřeba. Kdyby to někdo z dálky sledoval, nejspíš by si myslel, že s někým hraju na honěnou lomeno shovku? Tak či tak jsem si to očividně užívala, to bez debat. A když jsem se pořádně vyřádila - protože ve finále jsem to dělala hlavně proto, abych si pořádně zablbla a značkování byl vedlejší produkt - skončila jsem u hranice lesa vyhlížela do otevřené planiny pokryté stále se ještě třpytícím sněhem. Vypadalo to tak klidně...
"To je dost, žes taky vystrčila zadek z té díry," ozval se za mnou známý hlas.
"Ale, snad jsem ti nechyběla? Klidně jsi mohl přijít na návštěvu," otočila jsem se za hlasem a vyplázla na Démona jazky.
"Víš, že do děr v zemi nelezu," odfrknul si dotčeně.
"Co tu vůbec děláš tak brzy? Nemáš být na zimu pryč?" napadlo mě, když jsem byla s mírou jeho pozlobení spokojená.
"Vrátil jsem se dřív. Spíš co tu ještě děláš ty?"
"Co bych měla dělat?" zvedla jsem na ptáka znepokojeně obočí. Nelíbilo se mi, co jeho hlas naznačoval. "Je špatný užívat si konečně klidu? Mimochodem, Zest se vrátil. Cítím ho v lese."
"Jo, ten možná. Ale opravdu jsou tady všichni? Co ta malá vlčice? Hnědá?"
Satori. Z tlamy se mi vydralo varovné zavrčení. "Démone! Jestli něco víš, tak to vyklop, hned. Co je se Satori?"
"Cestou sem jsem se vracel přes smečku, která sídlí kousek od pouště. To vlče je tam a- hej, počkej přece, vždyť nevíš ani kudy to je!" hulákala za mnou Démon, zatímco jsem ho ani nenechala domluvit a rozeběhla se pryč.
"Tak dělej a veď!"

// Mahtae sever přes Ranský les

(263)

Najedenou a odpočatou mě začínaly svrbět tlapky po dobrodružství. Nebo alespoň po dělání čehokoliv. Nebyla jsem typ, co by byl rád věčně zalezlý v úkrytu a sama jsem si připadala, že už jsem tady samou věčnost. O přítele Nelly a Nageshe bylo postaráno, ale já se musela postarat o les. Byla zima, les určitě moji pozornost nějak potřeboval.
"Můžeš tu zůstat a odpočinout si. Počkat na Nelly a tak. Nabrat sílu. Já půjdu ven. Kdybych jí náhodou v lese potkala, určitě ji za tebou pošlu," oznámila vlkovi, naposledy zkontrolovala, v jakém stavu jeho i úkryt opouští a pak už se vydrala východem ven na čerstvý vzduch, který tak potřebovala.

// les

(262) Dej si s někým dalším slavnostní večeři *

Vlk proti mému návrhu, který moc jako návrh nezněl, neměl žádné připomínky, takže jsem se jen spokojeně usmála, že tedy domluveno, a při tom jsem se v duchu pochvalně poplácala po zádech, jak jsem to dobře vymyslela, že ani nemohl nic namítat! Stoupalo mi sebevědomí. Jo, s takovou se určitě v zimě o smečku dokážu postarat.
A pak jsem se prudce nadechla, jako bych viděla ducha. Akorát jsem neviděla ducha, jen vlk přede mnou poukázal na tak zjevnou věc, až mi to vůbec nedošlo. Že ani neznám jeho jméno! Tedy, teď už jsem ho znala. Alkairan, hm? zopakovala jsem v duchu. Znělo to jako jméno přímo vytržené z nějakého příběhu, jen o něm jsem žádné příběhy tedy neslyšela. "Zurri. A promiň. Ani mi to při tom všem nedošlo," přiznala jsem a nervózně se při tom zazubila. Tahat vlka do úkrytu a ani neznat jeho jméno... kdyby tady byl Démon, už bych si něco vyslechla. A pak mě něco napadlo.
"Počkej, ještě nejez!" zarazila jsem Alkairana a bez dalšího vysvětlení zmizela z úkrytu. Ale jen na krátko a hned jsem byla zpátky se snítkou něčeho zeleného v tlamě. Část toho jsem položila stranou a část jsem přiložila na kus masa před vlkem. "To je- um, no... prostě to s tím chutná líp," vzdala jsem se vysvětlování, protože jsem nemohla přijít na to, jak se to zelené jmenuje jen, že je to jedlé a dodává to masu jinou chuť.
Pak jsem zalezla za roh a taky si přinesla kousek masa, na který jsem si položila zbytek toho zeleného, načež jsem se začala rozhlížet, jako by tomu stále něco chybělo. "Neovládáš náhodou oheň?" zeptala jsem se promrzlého vlka zahrabaného v kožešinách, jako by to nebyla odpověď sama o sobě. "No, tak si budeme muset vystačit bez něj," shrnula jsem svůj další nápad ze slavnostní tabule, aniž bych se podělila o něco konkrétního a pak už se pustila do jídla. "Dobrou chuť!"

(261) Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích

Vlk nebyl zrovna z nejvýřečnějších, ale to nevadilo, protože když bylo třeba, dokázala jsem mluvit za dva. Nebo za tři. A rozhodně jsem se neplánovala někde mezi tím ptát, jestli to tomu druhému vadí a neměla bych být raději zticha. Stejně bychom se ve finále dostali k tomu, že jsem říkala samé užitečné a chytré věci. Nebo alespoň vtipné. Ale vlk se nesmál. Nevadí, někdo musí být ten náročnější z publika.
Zatímco se vlk zavrtěl do peřin podle mých instrukcí - poslouchat uměl - zapadla jsem a vypadla s kusem masa ze společného úlovku a rozhodla se s vlkem uzavřít dohodu. Vlk nebyl proti, ale mělo to jiný háček. Zůstala jsem na něj chvilku nečitelně koukat, s tlapou stále na mase, takže to mohlo vypadat, že mu ho prostě nedám. Ale pak se mi po čumáku rozlil nadšený úšklebek. "Fakt ne? Ty jo, tak to o hodně přicházíš! Je to fakt skvělý, úplně jiný, než lovit sám. Teda ale, musí to být s tou správnou skupinou, protože pak se může stát, že tě usmaží blesk jen proto, že někomu z té skupiny švihlo," spustila jsem monolog, mezi nímž jsem konečně maso osvobodila zpod svého sevření a posunula ho k našemu hostu v gestu, že je jeho. "Ale tak když nezažiješ to špatný, jak pak poznáš, jak se to dělá správně, že jo," zakončila jsem, jako bych vlka pravděpodobně neztratila už někde v půlce. "Takže změna plánu. Až se zmátoříš, vyzkoušíš si, jak se loví ve skupině!" prohlásila jsem, jako by to byla hotová věc.

REONYS | listopad 2/10

Jediný povzbudivý úsměv od vlka stačil, aby ze mě opadly všechny zábrany z toho prvotního trapasu. Tse, jako bych já dokázala být trapná! "Parťačka!" opravila jsem ho srdnatě, když mě nazval kamarádkou, protože v mé knize bylo kamarádství malinko níž, kdežto my spolu uzavřeli pakt parťáctví a to už něco znamenalo. "I když..." zarazila jsem se ve vlastních slovech, "ani nevím, jestli pořád..." Nedokončila jsem myšlenku. Alespoň ne nahlas. Pohledem jsem na chvíli sklouzla k zemi, jako by tam v tu chvíli bylo něco zajímavějšího k pozorování.
Nakonec jsem nahlas vydechla a znovu se narovnala. Nemohla jsem se tu zbitě krčit celý den. "Já už nejsem z Asgaaru," oznámila jsem vlkovi, jako by ho to mělo zajímat, ale cítila jsem, že potřebuju pár věcí uvést na pravou míru. Jako to, že teď mám skutečně místo, které nazývám domovem. "A Crowley už vlastně také ne. Ale dlouho jsem ho neviděla a tak jsem myslela... no, cítila jsem známý pach, tak jsem myslela, že ty jsi on," vysvětlila jsem to drobné nedorozumění a nervózně se zazubila. Jak dlouho jsem vlka mohla nevidět, abych si jeho pach spletla, i když s příbuzným? "Na jaře jsem našla les, kde se usadil s tetičkami, ale jeho jsem tam nepotkala, i když... i když tam určitě musel být! Jako..." ... jako by se mi vyhýbal, domyslela jsem si zklamaně. "Ty bys asi nevěděl, kde bych ho mohla najít?"

REONYS | listopad 1/10

Vládla noc a já se jí plížila jako přízrak. Využila jsem toho, že ve smečce nebylo na chvíli nic potřeba a tak jsem se vypařila, abych si ukořistila chvilku pro sebe. Věděla jsem, že se co nevidět budu muset zase vrátit, stále tam bylo, co dělat, vlčata hrála nekonečnou hru na schovávanou a Nagesh jak by smet. Opravdu by se hodilo, kdyby už se vrátil. Bylo by to pro všechny lepší. Pro Nelly. Pro děti. Pro mě.
Byl nezvyk být někde takhle sama, že za mnou nehulákal ani hlas otravného ptáka. Řekla jsem si, že si něco malého ulovím, než se vydám zpátky do Javoru. Když jsem se ale dala na plížení vysokou trávou, uslyšela jsem skutečně něčí přítomnost. Jen to bylo o dost větší než nějaká jednohubka na cestu. Ne, tohle byl vlk. A jeho pach byl zvláštně povědomí. Nebyl to přímo ten pach, ale co kdyby...
Vyrazila jsem po stopě a zjevila se před hnědým vlkem jako lusknutím. "LŮ-" vykřikla jsem, ale zarazila se uprostřed. Opravdu to nebyl Lůli. Zasekla jsem se jen tak tak, abych po vlkovi na uvítanou radostně neskočila, ale teď jsem u něj stála fakt blízko a koukala na něj extrémně připitoměle.
"Oh, um, e- ahoj," vykoktala jsem ze sebe neobratně a trochu couvla, zatímco jsem bojovala se zklamáním z toho, že to není někdo jiný. "Promiň, myslela jsem, že... že jsi někdo jiný," snažila jsem se vysvětlit a jak jsem si tak vlka prohlížela, docvaklo mi, proč mi ten pach přišel povědomý. "Ty jsi Crowleyho bratr, že ano?" zastříhala jsem zvědavě ušima.

(258)

// les

Tiše jsem se zasmála, zatímco jsem se neohlédla, jestli jde vlk za mnou. Slyšela jsem jeho kroky. Věděla jsem, že jde. Ale jeho odpověď na mé pošťuchování zněla tak... vážně, že jsem si nebyl jistá, jestli to pochopil. Ale to na tom právě bylo to legrační. No, alespoň se snažil.
Netrvalo dlouho a došli jsme k velkému javoru, který na první pohled nevypadal, že by nabízel dobré místo pro útočiště, dokud jste k němu nepřišli ze správného úhlu. To už se nám odhalil vstup do podzemí mezi kořeny a já vklouzla dovnitř a zmizela v úkrytu.
"Tadá!" pronesla jsem teatrálně, když dovnitř vlezl i tmavý vlk. Ne, že bych čekala, že se z toho tady posadí na zadek, zas tak spešl to tu nebylo, ale byl to domov. "Támhle se můžeš zavrtat do kožešin a trochu se zahřát," ukázala jsem stranou na pár kožešin rozhozených po zemi. "Oheň tu nemáme, ale žijeme pod stromem, tak by to asi ani nebylo chytré," pokračovala jsem ve výkladu, o který se vlk nežádal, zatímco jsem zmizela někde za rohem a za okamžik se vrátila s kusem masa v tlamě a položila ho před vlka. "Zrovna jsme se vrátili z lovu. Jsou to sice zásoby na zimu, ale... můžeme udělat dohodu, že až se trochu zmátoříš, pomůžeš nám ulovit něco čerstvého," nabídla jsem mu, aby si nemyslel, že tu běžně hostíme kde koho. A taky jsem musela myslet na to, že musíme přes zimu uživit vlčata a kdo ví, kde se toulal Nagesh. Takže jsem nahodila vážný výraz a na kus masa ležícím před vlkem jsem položila tlapu, jako bych mu jej odmítala dát, dokud dohodu neodsouhlasí.

Zamrkala jsem na vlka zaskočeně, jako by mi spadlo něco do oka. Popravdě jsem nečekala, že když řekl, že viděl Nelly, že to bylo... ne teď. "A to tě... nechala prostě čekat u nějakého stromu?" zastříhala jsem zdráhavě ušima. Znělo mi to hrozně nepravděpodobně, proč by to dělala? "Zest," špitla jsem si pro sebe, když dodal, že odešla někoho hledat. Asi měla myšlenky chudák jinde, než aby se starala o někoho... no, dospělého.
I když ten dospělý vypadal, že se brzy rozsype, pokud dřív nezmrzne. I sám přiznal, že mu zima je. "Nechceš se ohřát?" nabídla jsem mu a chvilku vyčkávala, když ticho mezi odpovědí vyplnil zvuk kručícího žaludku. Na čumáku se mi rozlil pobavený úšklebek hlavně proto, že se vlk snažil tvářit, jakože to není od něho. "Slyšels to taky? Radši pojď se mnou. Vím, kde můžeš na Nelly v bezpečí počkat. Jeden nikdy neví, co se v lese může skrývat, ale podle těch zvuků to vypadá, že to má pořádný hlad. Radši bych sebou hodila, pro jistotu," pronesla jsem s hranou vážností a vyrazila lesem směrem k velkému javoru a úkrytu, který pod sebou skrýval.

// Javor

I když se vynořil z večerní mlhy jako bubák, ten vůbec nepůsobil nebezpečně. A to mě mátlo. Věděla bych, jak si počínat s někým drzým a dorážlivým, ale s tímhle? Co se dělá s něčím tak... křehkým? Zmateným? Když však zmínil jména mých přátel, zpozorněla jsem.
"Tys teď mluvil s Nelly?" opáčila jsem a pozorně se rozhlédla kolem, jako bych namodralou vlčici hledala. "Kam šla?" chtěla jsem vědět, protože tohle by mně samotné dost usnadnilo její hledání. Měli jsme se sejít a jít hledat... no, dál. Vážně, je život jen nekonečným koloběhem hledání něčeho?
Po neúspěšném hledání šedé vlčice v šedé mlze jsem se obrátila zpátky na tmavého vlka. Znova jsem si ho změřila pohledem. Vážně ho tu nechala Nelly čekat jenom tak? "Není... není ti zima?" zeptala jsem se na něco, na co jsem se asi ani ptát nemusela, protože jsem měla oči. A taky vlastní kožich a musela jsem říct, že teplo teda rozhodně už dávno nebylo. A to jsem na sobě měla něco víc než srst, aby mě to hřálo.