Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(262) Dej si s někým dalším slavnostní večeři *

Vlk proti mému návrhu, který moc jako návrh nezněl, neměl žádné připomínky, takže jsem se jen spokojeně usmála, že tedy domluveno, a při tom jsem se v duchu pochvalně poplácala po zádech, jak jsem to dobře vymyslela, že ani nemohl nic namítat! Stoupalo mi sebevědomí. Jo, s takovou se určitě v zimě o smečku dokážu postarat.
A pak jsem se prudce nadechla, jako bych viděla ducha. Akorát jsem neviděla ducha, jen vlk přede mnou poukázal na tak zjevnou věc, až mi to vůbec nedošlo. Že ani neznám jeho jméno! Tedy, teď už jsem ho znala. Alkairan, hm? zopakovala jsem v duchu. Znělo to jako jméno přímo vytržené z nějakého příběhu, jen o něm jsem žádné příběhy tedy neslyšela. "Zurri. A promiň. Ani mi to při tom všem nedošlo," přiznala jsem a nervózně se při tom zazubila. Tahat vlka do úkrytu a ani neznat jeho jméno... kdyby tady byl Démon, už bych si něco vyslechla. A pak mě něco napadlo.
"Počkej, ještě nejez!" zarazila jsem Alkairana a bez dalšího vysvětlení zmizela z úkrytu. Ale jen na krátko a hned jsem byla zpátky se snítkou něčeho zeleného v tlamě. Část toho jsem položila stranou a část jsem přiložila na kus masa před vlkem. "To je- um, no... prostě to s tím chutná líp," vzdala jsem se vysvětlování, protože jsem nemohla přijít na to, jak se to zelené jmenuje jen, že je to jedlé a dodává to masu jinou chuť.
Pak jsem zalezla za roh a taky si přinesla kousek masa, na který jsem si položila zbytek toho zeleného, načež jsem se začala rozhlížet, jako by tomu stále něco chybělo. "Neovládáš náhodou oheň?" zeptala jsem se promrzlého vlka zahrabaného v kožešinách, jako by to nebyla odpověď sama o sobě. "No, tak si budeme muset vystačit bez něj," shrnula jsem svůj další nápad ze slavnostní tabule, aniž bych se podělila o něco konkrétního a pak už se pustila do jídla. "Dobrou chuť!"

(261) Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích

Vlk nebyl zrovna z nejvýřečnějších, ale to nevadilo, protože když bylo třeba, dokázala jsem mluvit za dva. Nebo za tři. A rozhodně jsem se neplánovala někde mezi tím ptát, jestli to tomu druhému vadí a neměla bych být raději zticha. Stejně bychom se ve finále dostali k tomu, že jsem říkala samé užitečné a chytré věci. Nebo alespoň vtipné. Ale vlk se nesmál. Nevadí, někdo musí být ten náročnější z publika.
Zatímco se vlk zavrtěl do peřin podle mých instrukcí - poslouchat uměl - zapadla jsem a vypadla s kusem masa ze společného úlovku a rozhodla se s vlkem uzavřít dohodu. Vlk nebyl proti, ale mělo to jiný háček. Zůstala jsem na něj chvilku nečitelně koukat, s tlapou stále na mase, takže to mohlo vypadat, že mu ho prostě nedám. Ale pak se mi po čumáku rozlil nadšený úšklebek. "Fakt ne? Ty jo, tak to o hodně přicházíš! Je to fakt skvělý, úplně jiný, než lovit sám. Teda ale, musí to být s tou správnou skupinou, protože pak se může stát, že tě usmaží blesk jen proto, že někomu z té skupiny švihlo," spustila jsem monolog, mezi nímž jsem konečně maso osvobodila zpod svého sevření a posunula ho k našemu hostu v gestu, že je jeho. "Ale tak když nezažiješ to špatný, jak pak poznáš, jak se to dělá správně, že jo," zakončila jsem, jako bych vlka pravděpodobně neztratila už někde v půlce. "Takže změna plánu. Až se zmátoříš, vyzkoušíš si, jak se loví ve skupině!" prohlásila jsem, jako by to byla hotová věc.

REONYS | listopad 2/10

Jediný povzbudivý úsměv od vlka stačil, aby ze mě opadly všechny zábrany z toho prvotního trapasu. Tse, jako bych já dokázala být trapná! "Parťačka!" opravila jsem ho srdnatě, když mě nazval kamarádkou, protože v mé knize bylo kamarádství malinko níž, kdežto my spolu uzavřeli pakt parťáctví a to už něco znamenalo. "I když..." zarazila jsem se ve vlastních slovech, "ani nevím, jestli pořád..." Nedokončila jsem myšlenku. Alespoň ne nahlas. Pohledem jsem na chvíli sklouzla k zemi, jako by tam v tu chvíli bylo něco zajímavějšího k pozorování.
Nakonec jsem nahlas vydechla a znovu se narovnala. Nemohla jsem se tu zbitě krčit celý den. "Já už nejsem z Asgaaru," oznámila jsem vlkovi, jako by ho to mělo zajímat, ale cítila jsem, že potřebuju pár věcí uvést na pravou míru. Jako to, že teď mám skutečně místo, které nazývám domovem. "A Crowley už vlastně také ne. Ale dlouho jsem ho neviděla a tak jsem myslela... no, cítila jsem známý pach, tak jsem myslela, že ty jsi on," vysvětlila jsem to drobné nedorozumění a nervózně se zazubila. Jak dlouho jsem vlka mohla nevidět, abych si jeho pach spletla, i když s příbuzným? "Na jaře jsem našla les, kde se usadil s tetičkami, ale jeho jsem tam nepotkala, i když... i když tam určitě musel být! Jako..." ... jako by se mi vyhýbal, domyslela jsem si zklamaně. "Ty bys asi nevěděl, kde bych ho mohla najít?"

REONYS | listopad 1/10

Vládla noc a já se jí plížila jako přízrak. Využila jsem toho, že ve smečce nebylo na chvíli nic potřeba a tak jsem se vypařila, abych si ukořistila chvilku pro sebe. Věděla jsem, že se co nevidět budu muset zase vrátit, stále tam bylo, co dělat, vlčata hrála nekonečnou hru na schovávanou a Nagesh jak by smet. Opravdu by se hodilo, kdyby už se vrátil. Bylo by to pro všechny lepší. Pro Nelly. Pro děti. Pro mě.
Byl nezvyk být někde takhle sama, že za mnou nehulákal ani hlas otravného ptáka. Řekla jsem si, že si něco malého ulovím, než se vydám zpátky do Javoru. Když jsem se ale dala na plížení vysokou trávou, uslyšela jsem skutečně něčí přítomnost. Jen to bylo o dost větší než nějaká jednohubka na cestu. Ne, tohle byl vlk. A jeho pach byl zvláštně povědomí. Nebyl to přímo ten pach, ale co kdyby...
Vyrazila jsem po stopě a zjevila se před hnědým vlkem jako lusknutím. "LŮ-" vykřikla jsem, ale zarazila se uprostřed. Opravdu to nebyl Lůli. Zasekla jsem se jen tak tak, abych po vlkovi na uvítanou radostně neskočila, ale teď jsem u něj stála fakt blízko a koukala na něj extrémně připitoměle.
"Oh, um, e- ahoj," vykoktala jsem ze sebe neobratně a trochu couvla, zatímco jsem bojovala se zklamáním z toho, že to není někdo jiný. "Promiň, myslela jsem, že... že jsi někdo jiný," snažila jsem se vysvětlit a jak jsem si tak vlka prohlížela, docvaklo mi, proč mi ten pach přišel povědomý. "Ty jsi Crowleyho bratr, že ano?" zastříhala jsem zvědavě ušima.

(258)

// les

Tiše jsem se zasmála, zatímco jsem se neohlédla, jestli jde vlk za mnou. Slyšela jsem jeho kroky. Věděla jsem, že jde. Ale jeho odpověď na mé pošťuchování zněla tak... vážně, že jsem si nebyl jistá, jestli to pochopil. Ale to na tom právě bylo to legrační. No, alespoň se snažil.
Netrvalo dlouho a došli jsme k velkému javoru, který na první pohled nevypadal, že by nabízel dobré místo pro útočiště, dokud jste k němu nepřišli ze správného úhlu. To už se nám odhalil vstup do podzemí mezi kořeny a já vklouzla dovnitř a zmizela v úkrytu.
"Tadá!" pronesla jsem teatrálně, když dovnitř vlezl i tmavý vlk. Ne, že bych čekala, že se z toho tady posadí na zadek, zas tak spešl to tu nebylo, ale byl to domov. "Támhle se můžeš zavrtat do kožešin a trochu se zahřát," ukázala jsem stranou na pár kožešin rozhozených po zemi. "Oheň tu nemáme, ale žijeme pod stromem, tak by to asi ani nebylo chytré," pokračovala jsem ve výkladu, o který se vlk nežádal, zatímco jsem zmizela někde za rohem a za okamžik se vrátila s kusem masa v tlamě a položila ho před vlka. "Zrovna jsme se vrátili z lovu. Jsou to sice zásoby na zimu, ale... můžeme udělat dohodu, že až se trochu zmátoříš, pomůžeš nám ulovit něco čerstvého," nabídla jsem mu, aby si nemyslel, že tu běžně hostíme kde koho. A taky jsem musela myslet na to, že musíme přes zimu uživit vlčata a kdo ví, kde se toulal Nagesh. Takže jsem nahodila vážný výraz a na kus masa ležícím před vlkem jsem položila tlapu, jako bych mu jej odmítala dát, dokud dohodu neodsouhlasí.

Zamrkala jsem na vlka zaskočeně, jako by mi spadlo něco do oka. Popravdě jsem nečekala, že když řekl, že viděl Nelly, že to bylo... ne teď. "A to tě... nechala prostě čekat u nějakého stromu?" zastříhala jsem zdráhavě ušima. Znělo mi to hrozně nepravděpodobně, proč by to dělala? "Zest," špitla jsem si pro sebe, když dodal, že odešla někoho hledat. Asi měla myšlenky chudák jinde, než aby se starala o někoho... no, dospělého.
I když ten dospělý vypadal, že se brzy rozsype, pokud dřív nezmrzne. I sám přiznal, že mu zima je. "Nechceš se ohřát?" nabídla jsem mu a chvilku vyčkávala, když ticho mezi odpovědí vyplnil zvuk kručícího žaludku. Na čumáku se mi rozlil pobavený úšklebek hlavně proto, že se vlk snažil tvářit, jakože to není od něho. "Slyšels to taky? Radši pojď se mnou. Vím, kde můžeš na Nelly v bezpečí počkat. Jeden nikdy neví, co se v lese může skrývat, ale podle těch zvuků to vypadá, že to má pořádný hlad. Radši bych sebou hodila, pro jistotu," pronesla jsem s hranou vážností a vyrazila lesem směrem k velkému javoru a úkrytu, který pod sebou skrýval.

// Javor

I když se vynořil z večerní mlhy jako bubák, ten vůbec nepůsobil nebezpečně. A to mě mátlo. Věděla bych, jak si počínat s někým drzým a dorážlivým, ale s tímhle? Co se dělá s něčím tak... křehkým? Zmateným? Když však zmínil jména mých přátel, zpozorněla jsem.
"Tys teď mluvil s Nelly?" opáčila jsem a pozorně se rozhlédla kolem, jako bych namodralou vlčici hledala. "Kam šla?" chtěla jsem vědět, protože tohle by mně samotné dost usnadnilo její hledání. Měli jsme se sejít a jít hledat... no, dál. Vážně, je život jen nekonečným koloběhem hledání něčeho?
Po neúspěšném hledání šedé vlčice v šedé mlze jsem se obrátila zpátky na tmavého vlka. Znova jsem si ho změřila pohledem. Vážně ho tu nechala Nelly čekat jenom tak? "Není... není ti zima?" zeptala jsem se na něco, na co jsem se asi ani ptát nemusela, protože jsem měla oči. A taky vlastní kožich a musela jsem říct, že teplo teda rozhodně už dávno nebylo. A to jsem na sobě měla něco víc než srst, aby mě to hřálo.

// Javor (manipulace Linzirem)

Snažil se to skrývat, ale mě bylo jasné, že Linzire byl na svůj kožich pěkná citlivka. Jak se ke mně otočil zády, protočila jsem pobaveně oči, ale nechala ho, ať se dál se srnou moří. Bylo to zábavné pozorovat, protože při zpracování úlovku jeden prostě nemohl zůstat čistý, ať se snažil, jak chtěl. Nakonec vypadnul z úkrytu se slovy, že se jde umýt a tak jsme se rozloučili. Nelly venku obcházela hranice a já... bych taky měla. S označkovaným lesem a úlovkem v úkrytu nám chyběla poslední věc na seznamu. Zest.
Vyrazila jsem ven do lesa zbarveného podzimem. Teda, zbarvený byl, ale já ty barvy neviděla. Všude kolem se plížila mlha hustá, jako bahno z močálů. Znejistěla jsem, takhle přeci nikoho nemůžu najít! Ale dlouho jsem se tím zdržovat nenechala, nebyla jsem přece žádný ořezávátko, abych se nechala zastrašit nějakou mlhou!
Procházela jsem lesem a pod tlapami mi šustilo listí. A pak začalo šustit další listí, ale to nebylo moje. Zarazila jsem se a zamžourala do mlhy. Krev v žilách se mi zarazila taky. V mlze se začal rýsovat jakýsi obrys. Tmavý obrys. Ostrý. Hubený. Už jsem byla připravená na zjevení nějaké příšery, když tu-
Z mlhy vylezl tmavý vlk. Překvapeně jsem na něj zamrkala. "Co se tady motáš jak nějaký strašidlo?" vyhrkla jsem na něj. "Teda, ne že bys nějak strašidelnej byl, jo, mě si teda rozhodně nevyděsil," jala jsem se hned uvést věci na správnou míru, zatímco srdce mi v hrudi ještě bušilo o sto šest. Ale teď, když jsem si ho mohla prohlédnout z blízka, vypadal spíš jako kostlivec, než strašidlo. A kostlivců jsem se nebála, však ani neměl tu fešnou lebku na hlavě, jako má Crowley.
"Jsi na území smečky, víš to?" zeptala jsem se skoro až opatrně. Byla jsem mu ochotná v téhle mlze odpustit, že se zatoulal. Při pohledu na jeho stav jsem nějak neměla to srdce ho drsňácky srovnat. Spíš jsem se bála, že když se ho dotknu, sesype se na hromádku, ale pořád... pořád jsem musela bránit hlavně smečku, ne?

Svalila jsem se i se srnkou a než jsem se zvládla posbírat na kaštany zasypané zemi zpátky na všechny čtyři, Nelly už zasadila konečný úder. "Dobrý," odpověděla jsem jí automaticky, zatímco jsem zjišťovala, že se mi špatně našlapuje na přední nohy. Musela jsem si jí pěkně otlouct, ale věřila jsem, že to rozchodím raz dva, nemusela jsem tím Nelly zatěžovat. Přišla jsem tak zpět k šedé dvojici a vynaložila velké úsilí na to, abych na tu nohu při tom nekulhala. Prostě pohoda.
"Tak to... jsme zvládli," zhodnotila jsem, stojíc nad bezvládným tělem naší kořisti, zatímco se Nelly s Linzirem domlouvali na strategii, jak ji dostat do lesa. V hlavě jsem si rekapitulovala lov a usoudila, že bychom to mohli zvládnout ještě stokrát lépe, jen jsem nevěděla jak. Neměla jsem s lovem takové zkušenosti, ač jsem to možná uměla fakt dobře skrývat.
Když Linzire souhlasil se svým údělem, čapla jsem srnku a pomohla mu ji nahodit na záda. Uslyšela jsem při tom, jak si tiše něco šeptá. "Ale prosím tě, to nic není" odmávla jsem jeho obavy, načež jsem tlapu namočila v loužičce krve na zemi a udělala mu s ní krvavou šmouhu na tváři dřív, než mě stihl zastavit. "Krev je znamení válečníka," zazubila jsem se, jako by o nic nešlo a zařadila se vedle něj, abych mu pomohla balancovat úlovek na zádech cestou do lesa.

// Javor

Kezi | září 4/10

"Paroží na vlkovi?" podivila jsem se. "My takovému zvířeti říkáme jelen," zasmála jsem se, protože k čemu by vlkovi bylo asi paroží? Křídla jsem chápala, protože létání muselo být skvělé alespoň podle toho, jak se s ním Démon pořád vytahoval, ale mít na hlavě dva těžký klacky?
"Úlovek?!" vyhrknul poštolka pohoršeně a už nehrál mrtvého. Místo toho mi hupsnul na záda. "Tahle by mě nechytila ani, kdybych jí tančil před čumákem." "Silný řeči na někoho, kdo se neodvážil při tomhle prohlášení zůstat ležet na zemi," opáčila jsem mu s úšklebkem, na který si jen uraženě odfrknul.
"Hustý," zhodnotila jsem stručně, když mi začala vlčice o křídlech vyprávět. Stála tu přede mnou z masa a kostí (a peří) a stále se mi napůl nechtělo věřit, že něco takového existuje. "Takže počkat. A když je vás víc, tak jste jako... hejno? Hejno nebo smečka, co jste?" napadlo mě něco, co nebylo absolutně relevantní, ale já potřebovala DETAILY. Bláho, celý hejno okřídlených vlků. V jednu chvíli jsme tou představou byla úplně pohlcená a v druhou jsem na vlčici koukala, jako by začala mluvit cizím jazykem. "Strážce?" zopakovala jsem nechápavě.

KEZI | září 3/10

Trvalo mi, než jsem odpověděla, protože prostě wow. Byla jsem fascinovaná samotnou velikostí těch křídel, na tož tím, že byla připojená k zádům vlka. Chvíli jsem myslela, že jsem jenom narazila fakt silně a bouchla se při tom třeba do hlavy, ale vlčice nakonec sama na křídla upozornila. Takže se mi to nezdálo. Asi. "Ne- asi- umm- nikdy-" blekotala jsem trochu, jak jsem se neúspěšně snažila dát dohromady souvislou odpověď. "Myslela jsem- nevěděla jsem, že vlci můžou mít křídla," povedlo se mi to konečně.
To akorát vedle nás do trávy něco dopadlo a když jsem se ohlédla, válel se tam poštolka jako postřelený. "Démone, co to děláš?" zjišťovala jsem od něj už od začátku s trochu podezíravým hlasem. "Říkal jsem, že až vlci budou lítat, bude to moje smrt. Tak neruš, umírám," odvětil opeřenec a dál hrál mrtvého. Protočila jsem nad jeho dramatičností oči v sloup a vrátila se pozorností k okřídlené. "Nevšímej si ho. Rád se vytahuje nad vlky, že má křídla a my ne. Teda, někteří. Zjevně. Právě jsi ho připravila o jeho oblíbeného koníčka," zasmála jsem se, protože jsem si hrané utrpení svého společníka taky trochu užívala. "Ale ty křídla. Jsou, no, opravdová? Jakože jsi se s nimi narodila? Nebo? Oh! Promiň, je to neslušné se ptát? Já nevím, nikdy jsem vlka s křídly nepotkala," rozpovídala jsem se a zase se rychle zarazila. Nechtěla jsem svou horlivostí okřídlenou vlčici odehnat. Potřebovala jsem se zeptat na tolik věcí!

KEZI | září 2/10

Byla to legrace. Trochu jsme se s Démonem hecovali. On říkal, že ho nedokážu chytit v letu a já jemu, že kdybych chtěla, nepodaří se mu uhýbat věčně. Takže to jsme teď hráli a já moc moc ve skrytu duše doufala, že uhýbat věčně dokáže, protože jsem věděla, že mu můžu fakt ublížit, kdybych ho celou svou vahou sejmula. Jakože občas se snažil předvést a podletět mě ve skoku. Strašný náfuka.
A pak najednou neslétnul zpátky. Číhala jsem, ale on mě přeletěl a letěl někam pryč. "Hej!" houkla jsem na něj, když si to pachtil dál, ale ani se na mě neohlédl, jako by ho něco zaujalo. Nelíbilo se mi, že mě tu takhle nechal, takže jsem se vysokou trávou rozeběhla za ním. Můj běh však neměl dlouhého trvání.
Běžela jsem s hlavou vztyčenou vysoko k nebi, abych ptáka neztratila z dohledu, takže jsem si ani nevšimla vlčího těla, které jsem najednou měla před sebou, než jsem do něj vší silou vrazila. Teď jsem přestala civět do nebe.
"Jauvajs-promiň!" vyhrkla jsem, jak mě náraz zase odhodil trochu zpátky. A až pak se podívala, do koho, nebo možná do čeho jsem to narazila a zůstala neslušně ohromeně zírat. "Wow," uteklo mi při pohledu na vlčici... s křídly?!

KEZI | září 1/10

Byl překvapivě suchý podzimní den, jeden z těch, které si užíváte, protože víte, že za chvíli už to bude pryč a možná je právě tohle ten poslední. Navíc jsme zrovna s Démonem byli na louce, kde rostla tak vysoká tráva, že se ohýbala a vytvářela tak vlny jako na moři. Do toho sem tam pofukoval docela silný vítr. Takovou atmosféru jsme si nemohli nechat ujít.
Louka vypadala klidná, ničím nerušená, než se silueta poštolky krouží vysoko nad ní snesla dolů. V pravý okamžik pak z klidného zeleného moře vyskočila zubatá příšera - to jsem byla já - a snažila se ptáka chytit. Ten však vždy mrštně uhnul a vyletěl zpátky vzhůru. Vyskakovala jsem za ním neúnavně, někdy chvíli číhala a někdy jsem ho skoro měla! Nikdy jsem ho však nechytila, i když se zdálo, že jsem nemohla minout, leda bych to dělala záměrně. Démon mě samozřejmě celou dobu z vrchu viděl a přesně věděl, kam se má snést příště. Bylo to skvělá hra na poslední podzimní dny.

Na překvapivě malém prostoru, který nám les dovoloval, dokázala srnka dělat psí kusy. Ale to my taky. Nelly ji pohotově odřízla a pak byla řada na mě. Skočila jsem jí do cesty a odklonila i ze směru, kam chtěla pláchnout hezky tam, kde jsme ji chtěli mít. Kdyby byl čas se tomu v tom návalu adrenalinu věnovat, někdo by si mohl všimnout, že můj pohyb v tomhle nepřehledném terénu je velmi specifický tím, že stromy používám jako oporu. Skáču na ně a odrážím se od nich, jako by mi měly být pomocníky a ne překážkou. Díky tomu jsem také dokázala srnku včas zachytit.
Nebyla jsem si jistá, co se dělo, ale najednou se z keře objevil i Linzire a šel přímo proti ní. Něco ve mně hrklo, jako by přesně tohle dělat neměl? Věděla jsem, že jí jde po nohách dřív, než se do jedné zakousnul. V hlavě se mi rozblikala kontrolka nebezpečí jako šílená. Vždyť ho může zkopat! Zabrala jsem nohama a vyskočila po srnce dřív, než jsem si to stačila promyslet. Hupsla jsem na ní a celou svou vahou ji povalila na zem. Poranila jsem ji na krku, ale tu důležitou část jsem minula, jak jsem se svalila i se srnou a udělala kotrmelec stranou.

Všichni jsme byli připraveni a já si najednou s hrůzou uvědomila, že tomu asi velím? Byla jsem na smečkovém lovu jednou. Jednou. A kvůli Roweně jsem to málem nepřežila. Zvládnu tohle vést?
Otočila jsem se zpátky na srnku, aby moji společníci neviděli, že váhám. Přeměřovala jsem si naší kořist pohledem a napadlo mě jediné. Musím to dát. Přeci se nenechám zastrašit nějakou... nějakou srnkou. Lůli by taky necouvnul. Ale určitě by se mi smál, kdybych to udělala já a to by nešlo, připomněla jsem si, že slovo "nedokážu" nemám ve slovníku.
"Naženu ji," oznámila jsem jen těm dvěma a pomalu se kradla od nich porostem pryč. Kaštany mi pod tlapkami klouzaly a já váhala, jak velkou komplikaci pro lov budou představovat, ale už jsem se rozhodla. Uvelebila jsem se opodál, ne moc daleko, přikradla se co nejblíž to šlo a pak- křupla pode mnou větev a srnka zbystřila. Sakra, sykla jsem si pro sebe a vyrazila jsem po ní dřív, než stihla vzít do zaječích.