Zurri žije v pohybu. Musí všechno stihnout, a tak nemá čas vás balamutit roztomilými kukadly a nevinnými výrazy. Je to drak. Z jednoho pohledu na ní je jasné, že tahle mladá vlčice má kuráž a je připravena objevovat svět se vším všudy. Možná proto by také mohla na krku nosit cedulku s nápisem „Pozor, problém“. Je to velice houževnatá vlčice s tuhým kořínkem a srdcem na tom nejsprávnějším místě. Nechybí ji mladistvá vzdorovitost ani svéhlavost. Co si zamane, to musí uskutečnit, ať je to nápad sebešílenější, sebenebezpečnější či neuskutečnitelnější. Nějaký pud sebezáchovy? Ten nechala se svou rodinou kdesi za hranicí Gallirei, pokud tedy někdy nějaký měla.
Zurri je ten typ kámošky ze sousedství, o kterém by vaši rodiče řekli, že na vás má špatný vliv. Vskutku, přeci nebude všechny ty nápady, co jí v hlavě vyvstanou, uskutečňovat sama. Je to tvor velmi zvídavý, upovídaný a také neodbytný. Umí si k sobě zlanařit kde jakou společnost a snadno tak dostat do problému nejen sebe, ale i druhé. Ne, že by snad zamýšlela dostat někoho naschvál do průšvihu, jen její plánování nesahá až tam, kde se rýsují jeho následky.
Celý život strávila v blízkém kruhu své rodiny a blízkých, není tedy divu, že společnost dalších vlků přímo vyhledává. Nemá ráda samotu, radši má u sebe kohokoliv, do koho může ledabyle drcnout, s kým se může kamarádsky pošťuchovat nebo se k němu jen přitulit, když se jí zrovna zachce. Neumí si zrovna držet odstup v rámci osobního prostoru, takže pokud se rozhodla, že vám váš prostor naruší, učiní tak bez zeptání, ale tím nejnevinnějším způsobem, že jí to snad i odpustíte.
Při kontaktu s cizími vlky je občas podezíravá, ale potřeba blízkosti dalšího vlka je nakonec vždy silnější než nějaká obezřetnost. Navíc, žádný pořádný příběh přeci nezačíná „Potkal jsem zjizveného, potrhaného, drátem omotaného a oškubaného vlka a nikam jsem s ním nešel“. A Zurri by jednou moc chtěla být součástí takového příběhu, který si vlci budou předávat mezi sebou díky tomu, jaký skutků v nich dosáhla. Jen zkuste téhle neposedné dračici vyprávět příběh, udělat v něm z ní hlavní hrdinku a budete její neoblíbenější vlk pod sluncem. Získat si srdíčko téhle mladé nebojácné slečny opravdu není složité – stačí dělat vše, co od vás chce.

Naše vyprávění začíná v hlubokých lesích, na místě, které nemá jméno, ale místní vlci mu říkají zkrátka domov. Vydáte-li se toto místo prozkoumat, na smečku tu nenarazíte. Jídla je tu dostatek, ale rivalů také. Platí tu jediný zákon – každý sám za sebe. Všichni zdejší si toto pravidlo okusili na vlastní kůži, tak se přeci jen věci zapamatovávají nejlépe, zkušeností. Ale osud tomu i tak chtěl, aby se v této chladné krajině pár hřejivých srdcí našlo.

Ines i Luca byli tuláci jako každý jiný, vychováni místními způsoby, a přesto trochu odlišní. Občas se stávalo, že si při lovu zkřížili cestu. V takovém případě se očekával boj o kořist, ale jeden z nich vždy radši ustoupil. Jak šel čas dál, střety byly častější, ale dvojici vzájemná vstřícnost přetrvávala. Později už nikdo neustupoval, o kořist se na oko přetahovali, a nakonec začali lovit spolu. Stali se z nich přátelé. Parťáci. Společníci. Partneři.

Taková spojenectví v tomto kraji nebyla přípustná. Vlci mezi sebou nenavazovali blízké vztahy, i když se od vidění většinou znali. A tak spojenectví Ines a Lucy začínalo více a více jedincům ležet v žaludku. Ines a Luca však měli početní převahu nad každým, kdo se jim rozhodl dělat problémy. Kraj to byl drsný, ale byl to jejich domov a byli rozhodnuti, že to bude domov celé rodiny. Společně se jim přeci nemůže nic stát, společně budou ještě silnější. A tak se do této nehostinné krajiny narodila Zurri a její sourozenci.

Byli ukrytí, dobře ukrytí, než přišel jejich čas prozkoumávat venkovní svět. Tehdy je našli. Vlci. Tuláci. Společně. Spojenectví dvou vlků byla jedna věc, ale zakládání rodiny? To už zavánělo smečkou. To byla pro tuláky tak nepřijatelná představa, že byli ochotni spojit vlastní síly pro jeden jediný společný cíl.
Zabít.
Ines i Luca se dopustili veliké chyby. Podcenili odhodlání, se kterým se jich ostatní chtěli zbavit. Nezbývalo jim, než vzít i s vlčaty nohy na ramena. Jenomže za takový prohřešek, takovou drzost, které se dvojice dopustila, je neplánovali tuláci jen tak nechat odejít, a tak Ines a Luca museli udělat nemyslitelné. Po nespočtu úplňků, kdy neopustili toho druhého, se rozdělili.

Ines zůstala, aby zdržela útočníky. Luca popoháněl vlčata pryč. Jeden vlk na pět vlčat však nestačí, hemží se jak stonožky. Buď zůstanou všichni, nebo půjde jen s těmi, které je schopen pobrat. „Ines!“ zavolal na svou drahou, ta se otočila a kývla. Pochopila. Životy vlčat, které zůstanou, budou už záviset jenom na ní. Luca popadl do tlamy dvě vlčata – velmi nepohodlné – a vyrazil. Zurri nebyla mezi vlčaty v tlamě, ale jako od přírody nejzvědavější z vrhu měla velmi přelétavou pozornost. Na chvíli opomněla vrčící vřavu cizích vlků, zachtělo se jí zjistit, kam její otec sourozence odnáší, a tak neohrabanými krůčky vyrazila za ním.
Rodina Ines ani zbylá vlčata už nikdy neviděla.
Zurri, Elodie a Enzo – to byla tři vlčata, která zůstala Lucovi na krku. Musel se o ně postarat, třebaže by se nejradši vrátil pro Ines, zjistil, co se s ní a ostatními stalo, i když to nejspíš beztak věděl. Ale nemohl Zurri a její sourozence nechat samotná, musel věřit, že se s Ines najdou, až přijde správný čas. Musel věřit, že nedošlo na nejhorší…

A aby se nejhorší neopakovalo, učil od útěku své děti přežít. Jak? Schovávali se. Byla to životně důležitá dovednost, ale vlčata to brala jako hru. Soutěžili mezi sebou, kdo se schová lépe. Trénovali, aby byli lepší než ten druhý. Zahlazovali po sobě stopy, učili se předvídat cestu nepřítele. Luca to podporoval, vlčata v případě ohrožení hrála schovávanou a nevylezla, dokud jim otec nedal znamení. Fungovalo to, přeci jen zůstali všichni naživu. Zatím.

Rodinka měla plné tlapky práce. I když byla vlčata z počátku zvědavá na mámu a své zbylé sourozence, jejich paměť byla krátkodobá, jejich pozornost přelétavá a odpovědi otce nedostatečné. Minimálně Zurri si otcovu odpověď „Maminka není“ přeložila po svém. Nemá maminku. Je jenom táta. A s tátou je legrace, protože s ním hrají hodně her. A taky je táta fakt hrdina, protože se umí porvat úplně se vším a s každým a vždycky vyhraje. Tátu prostě nic neporazí, nic! I Enza a Elodie měla ráda, i když jim občas odmítala uznat, že našli lepší schovávačku než ona. Na tom se ale nikdy ti tři nedokázali shodnout. Občas, když hráli jenom tak, se Zurri s Elodie spojili a místo schovávání na Enza vyskakovali a přepadávali ho. Později se je bratr naučil předvídat a začal jim to vracet.
Jednoho dne to přestala být hra.
„Sova! Sova!“ křičel otcův hlas už z dálky. Bylo to dohodnuté znamení pro schování se a otcův hlas zněl naléhavě. Vlčata se ve hře přestala po sobě válet, Zurri pustila Enzovi ucho a všichni zpozorněli. Než se stačili vzpamatovat, zjevil se před nimi dospělý vlk. Běžel na ně s rozevřenou tlamou a odhalenými tesáky. Luca přiběhl právě včas, aby do vlka vrazil a svalil ho na zem. „Běžte!“ křikl na vlčata znovu. „Běžte daleko a schovejte se!“ nakázal jim, než se jeho protivník vzpamatoval a spustil se lítý boj s vrčením, kňučením a tím vším. Navíc se opodál ozývalo šustění v podrostu. Blížili se další. Zurri paralizovaně zírala na rvačku svého otce, dokud do ní sestřička nevrazila. „Utíkej!“ připomněla jí a všichni tři se rozeběhli. Chvíli běželi spolu, ale pak se museli rozdělit. Při boji je v množství síla, ale skrýš si hledej každý sám.

„Neboj,“ Elodie oblízla Zurri čenich, „za chvíli se uvidíme.“ „Pche, já se nebojim!“ zalhala srdnatě Zurri. Sestřička se pousmála. „Vyhraju,“ mrkla na ni hravě a vydala se vlastní cestou. To Zurri dodalo kuráž, ještě Elodie ukáže, kdo tady bude vítěz! A honem se rozutekla dál, a dál, a ještě dál, aby našla ten nejlepšovatější úkryt ze všech…

Dokud mě táta nenajde
Zurri se nepohodlně vrtěla ve svém úkrytu v houští. Bylo to fakt dobré místo, sotva viděla ven, takže kdokoliv, kdo šel kolem, by také sotva viděl dovnitř. Teď už jen stačilo čekat, než její otec zavolá a hru ukončí. Až najde jí a její sourozence, budou zase spolu a všechno bude v pořádku. A tak čekala. A čekala. A čekala… až usnula.

Ze spánku jí probudil hlas. Hlas, který neznala. Patřil o něco staršímu vlčeti, jak se ukázalo. Byl fakt dobrý, že Zurri našel, to mu musela nechat. Nejdřív k němu byla nedůvěřivá, chtěla čekat ve svém úkrytu na svou rodinu, ale nakonec se dala přemluvit a nechala se jím odvést k jeho smečce.

Její nový kamarád se jmenoval Crowley a zařídil, že ji mezi sebe přijali v jeho domově. Zurri souhlasila, že v tom lese bude žít, dokud jí její otec nenajde. V křoví by se stejně už touhle dobou děsně nudila!

Díky Crowleymu pak potkala i další vlky. Sionna vůdce, dědu Acanuse, tetičky… A také dostala možnost mnohem více objevovat svět. Strávil s Crowleym celou svou první zimu a hrozně si to užila. Sníh byl senzační vynález! A pěkně studil.

Rok se s rokem sešel a ze Zurri rostla nebojácná mladá slečna. Celé léto strávila prozkoumáváním lesa své smečky a jeho okolí. Učila se lovit a nezapomínala pilovat své dovednosti ve schovávání. Hravě by každého ve hře na schovku strčila do kapsy.

Její druhý podzim se nesl v duchu poznávání magií a prvního smečkového lovu, který magie tak trochu zhatila. Jeden zásah bleskem celou akci naboural a úplně Zurri pokazil výkon i zážitek. Byla z toho dost nesvá, později jí však nabídl společný lov Crowley, aby jí to fiasko vynahradil, a to byl teprve zážitek! Takový lov si Zurri nechala líbit.

I druhou zimu zpočátku trávila ve společnosti svého nejlepšejšího kamaráda a parťáka. Setkala se s vlkem, který o sobě tvrdil, že je Vlčíšek, málem jí sežrala nabručená zelená vlčice bydlící v hromadě kamení a seznámila se s Duchem Vánoc. Byl to fakticky opravďácký duch, věřte mi!

Asi nejdůležitější událostí té zimy však byla její zkušenost s magií. Totiž, první projev její vlastní. Crowley se jí snažil radit, jak v sobě magii objevit a následujíc jeho pokynů Zurri nechtíc spustila úplně jinou schopnost, než plánovala. Uvnitř jejího drobného tělíčka jich již existovalo více a její neschopnost je plně ovládat způsobila, že sama na sebe zaúčinkovala halucinacemi, z čehož se jí udělalo pěkně šoufl, až sebou práskla na zem. To spustilo i její hlavní magii, jako by jí přispěchala na pomoc a rašíc z promrzlé půdy ovinula dlouhé travnaté prsty kolem jejích tlapek. Ne, že by to mělo nějaký záchranný efekt. Následkem návalu nezvyklého množství magické energie na její tělo Zurri vyvrátila do sněhu obsah svého žaludku a s naprostou vážností začala zvažovat, že život bez magie by vlastně taky nemusel být tak špatný, když by jí od opakování takového zážitku ušetřil…

Zajímavosti
♠ Mistr světa ve hře na schovávanou. Umí po sobě bravurně zahlazovat stopy a schovávat se. Pokud nechce, abyste ji našli, nenajdete ji.
♠ Ráda šplhá po stromech a odpočívá ve výškách jejich větví.