Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 2/10 | Torka a maminka

Zest se zašklebil, ale protože s nimi šla maminka, trochu se uklidnil. Radši. Nechtěl se před maminkou tolik předvádět, protože maminka byla nejlepší a nejhodnější a on jí chtěl ukázat, že on byl úplně stejný. I když ne tak docela. "Jasně, jsem. Tak pojď," zabručel, ale zacukal ouškem, když k nim maminka promluvila a snažila se je nadchnout pro nějakou novou hru.
Zest neměl mnoho trpělivosti, ale mamince by vyhověl ve všem. "Tak jo! Zahrajeme si hru!" prohlásil nadšeně a vrtěl ocáskem. Chtěl být úplně nejlepší, protože pak by na něho maminka byla hrdá!
Zest neměl příliš trpělivosti, a tak bylo dost možné, že najde šišku, prostě jí prohlásí za poklad a bude se tvářit, že je to úplně v pořádku, ale chtěl se trochu snažit. Kvůli mamince.
Maminka jim dala svolení, aby šli pátrat. Jindy by možná do Satorky strknul, ale tentokrát to neudělal a šel pátrat. "Hm, něco co krásně voní," bručel si pro sebe. Co asi krásně vonělo, hm? Muselo to být něco náramného, něco... něco mnohem lepšího než najde Satori.
Jasně že úplně prvoplánová byla kytka, ale to bylo trapné. Kytky vždycky voněly pěkně. Mohl prostě jednu utrhnout a tvrdit, že je to poklad, ale... ne, Zest si vždycky vybral tu těžší cestu.
Hledal, čeníšek u země. A najednou se mu nalepil do něčeho sytě jantarového, do něčeho, co bylo lepivé a sladké. A překrásně to vonělo! Byl to med na šiščce. Bylo to přesně to něco neobvyklého, co Zesta hned nadchlo. A když to popadl a běžel s tím k mamince, byl nadmíru hrdý. "Mami, mamí, hele, co jsem našel!" volal. Satori nikdy nic tak cool nenajde!

// Ageron, přes Dlouhou řeku

Zest se nad otázkou černého vlka zamýšlel jen chvíli. On si toho obecně většinou mnoho nepromýšlel a prostě plácal, co ho napadlo. Páté přes deváté, deváté přes páté a tak. Prostě byl jako každé jiné vlče a neměl žádnou stopku. "Jo, to jsem asi mohl," připustil. "Ale už jsme omylem zabili bráchu a nebylo to tak zábavné, jak se může zdát. Proto jsme šli ke Smrti, chtěli jsme ho přivést zpátky, ale... já vlastně nevím, jestli to jde. Ale říkal to tatínek a ten má dycky pravdu," prohlásil Zest.
"Známostí? Známostí na co?" nechápal Zest a tázavě se díval na tohohle velkého vlka, který věděl o životě úplně všecko. Líbilo se mu to. To, že mu tohle všechno vykládal ho dělalo chytřejšího. "Aha! Takže vlčice jsou na to, aby všechno oddřely. A aby se starali o to, abychom třeba vždycky měli co jíst?" ptal se vlka. To dávalo celkem smysl. On byl přeci určitě chytřejší než jeho ségra. Dávalo smysl, že ona by měla lovit a pečovat o něho a on by jí měl říkat, co má dělat. Připadalo mu to logické.
"Hm, to je pravda. Mě tu jako nebavilo stát, ale furt se něco řešilo, furt se mluvilo a nic se nedělalo," posteskl si. Rozhodně byl rád za trochu toho vzrušení. A vlk, jehož jméno neznal, vypadal jako ideální parťák.
"No, já těch zvířat zase tolik neviděl," připustil po chvíli. Ale i tak byl zvědavý. Nedalo mu to a následoval vlka do jeskyně. Průchod totiž zněl jako pořádné dobrodrůžo. A ostrov? Dokonalost. Ať to bylo cokoliv.

//Papouščí ostrov

Vlče se zamračilo, když vlk vypískl a naklonil hlavu na stranu. "Takhle teda rozhodně nezním," ohradil se hned, protože mu to pochopitelně nedalo.
Zestovi se nechtělo věřit tomu, že by jeho ségra za něco stála. Možné to bylo, to jo, ale nevěřil tomu. Prostě si tím nebyl zase tak jistý. Nevěděl, co se černému vlkovi honilo hlavou, ale jeho napadalo akorát to, že Satori toho určitě zdaleka neuměla tolik jako on.
"No a co se s takovou ségrou dá dělat?" nechápal Zest. Vlk mluvil tak tajemně a podivně. Jako by za tím bylo ještě něco dalšího. A jemu to nedalo a musel nad tím pořád přemýšlet.
"No... nevidím, on už roztál, ale od zimy jsem vlastně pořádně nikam nešel," zabručel. Cítil se na nic. Teď vypadal jako úplný budižkničemu!
Zest vykulil oči, když mu vlk řekl, že si vybral lov na ostrově, ale napřímil se. To přeci zvládne! Znělo to jako zábava! (Alespoň dokud nezíská také tyhle jizvy přes čumáček - co je asi způsobilo?!) "Tak jo!" zvolal nadšeně - a neohroženě. A možná trochu hloupě.
"Dobře, tak žádné útočiště. A co je útočiště?" ptal se hned, protože ho to pochopitelně náramně zajímalo.
A Zest ani neváhal v tom vykročit za vlkem, kterého neznal s tím, že budou lovit na ostrově v místech, kde byly věci s tak velkými drápy, že to zjevně zvládlo někoho pořádně pocuchat. Tak proč se to vlče tvářilo, že o nic nejde?!

// Západní úkryt, před Dlouhou řeku

Zest se zamračil a zadupal packama do země, protože nevydržel příliš dlouho postávat na místě - ano, pravda byla, že teď už stál více než dlouho a už ho to nebavilo. Přesto se tvářil zmateně. "Já? Já neřvu. To jsi ještě neslyšel řev! Já umím parádně řvát!" vytahoval se Zest hrdě a culil se jako by náhle zapomněl na nebezpečí, které vlk představoval.
"To nevadí. Oni mě určitě hledaj," ujistil vlka hned, protože tomu upřímně věřil. Jen se toho určitě moc seběhlo. Jo, to bude ono. Určitě hledali i Tartara. A možná si nevšimli, že odešli? Ale teď už to určitě věděli. Museli... ne?
"K čemu by se mi asi tak ségra hodila?" zeptal se ho nechápavě. "No, to doufám, že se mi vyplatí. Takhle s ní není moc ani zábava," postěžoval si.
"Plavat neumím, v zimě jsem se skoro utopil," přiznal. "A lovit... to jsem ještě nestihl. Ale... umím skákat ve sněhu! A ve vážně vysokém sněhu," pochlubil se.
Když vlk zvedl svou masku, Zest vykulil oči. Ty jizvy vypadaly suprácky! On se prostě hodně snadno nadchnul. "Páááááni, hustý! A kde ten ostrov je? Jak se tam jde?" ptal se hned. "Protože já jsem tvrďák!" ne, nebyl, ale myslel si to.
"A jo! Drbat za uchem se umim! Vidíš? - názorně předvedl. Vlk mu však nabídl dobrdrůžo. Zest zvedl hlavu a hned rázně přikyvoval. "Tak jo, tak někam pudem. Třeba něco lovit!" prohlásil nadšeně. Protože nechtěl jen mluvit, v tom měl vlk pravdu. Chtěl ukázat, co v něm všechno bylo.

Zest se zamračil, protože se mu nechtělo věřit, že by ho Zurri jen tak opustila. To vůbec neznělo jako jeho Zurri, ale... byl to možná její zvyk? Zdálo se, že vlk jeho tetičku znal a že mluvil ze své zkušenosti. To se mi nelíbilo, ale co mohl dělat? On znal Zurri sice od narození, ale to nebyla úplně dlouhá doba.
"Moji rodiče ale jsou inteligentní!" prohlásil, protože měl tendenci svoje rodiče chránit - tak jako by každé vlče bránilo své rodiče před vlkem s lebkou na hlavě. "Určitě mě hledají. A určitě mě i najdou. Myslím... že nebydlíme daleko," poznamenal Zest zamyšleně. Rozhodně nešli nijak daleko. Nebo si to alespoň myslel. "Můj táta se jmenuje Nagesh. A moje máma je Nelly. Znáš je?" ptal se, protože ho to upřímně zajímalo. Třeba by je vlk dokázal najít, když už měl plnou tlamu keců?
"Pche!" zabručel Zest a zvedl hlavičku v namyšleném gestu. "Copak není jasné, že jsem nejlepšejší? Moje ségra je třeba úplně jalová. Jsem chytřejší a rychlejší. A taky větší. A vůbec, řekl bych, že se mi nikdo jiný nevyrovná," ujistil vlka. Pravda, Zest toho ještě mnoho neuměl, ale byl na světě sotva půl roku.

Zest se snažil soustředit na vlkova slova. Mračil se a snažil se všemu, co říkal dát význam. To obvykle nedělal, jeho hlavička byla obvykle rychlejší, myšlenky létaly jedna přes druhou a on vymýšlel různé zkratky, ale teď se soustředil, aby nemyslel na bolest, kterou mu vlk způsoboval. A trochu to pomohlo.
"Proč by se na tebe Zurri vykašlala?" ptal se ho, ale - měl pravdu. Zurri se vykašlala i na něho. Prostě... odešla. A nechala je tu s cizí vlčicí, která možná byla její teta, ale pro něho nic neznamenala. Byla to prostě... cizí vlčice.
"Oni mě ale určitě hledají. Určitě. Oni... asi nevěděli, že jsme odešli," připustil po chvíli. Nechtěl znít slabě, ale jeho hlas byl trochu nalomený nejistotou. "Dobře, tak možná nejsem princ. Ale stejně, i kdybych nebyl princ, tak nejsem obyčejný. Jsem lepší než ostatní vlčata," prohlásil. Chtěl se ukázat jako to nejlepší vlče. A věřil tomu, že takový skutečně byl.
Zarazilo ho, když vlk prohlásil, že by Tori ublížil, a i když se s Tori pořádal špačkoval, stejně se mu to nelíbilo. "Jak se mám předvést?" ptal se vlka a vzhlédl k němu. Jeho rozhodnutí bylo jasné. Ségru ve šlamastyce prostě nenechá.

Zest dělal to, co uměl nejlépe - černý vlk se nemýlil, že to bylo šermování slovy, ohánění se názory a vykřikování náhodných zvolání, ale byl zkrátka jen vlčetem, ničím jiným. Těžko by se o něm dalo říci, že je malý a bezbranný, ale ve své podstatě přesně tím byl. "Zurri je dobrá teta," bránil ji Zest, protože, ač ho tu nechala, byla to jeho teta. Zarazilo ho, když vlk prohlásil, že byla i jeho rodinou.
"Pokud byla tvojí rodinou, pak jsi také mojí rodinou... ne?" zeptal se ho - protože měl jen malé povědomí o tom, jak tyhle věci fungují. Potkal dosud jen jednoho vlka, který nebyl jeho rodinou. Tohle byl druhý. Nechápal, že vlka pekelně štval, protože byl zvyklý, že jako vlče si může dovolit skoro úplně všechno.
"Já... no... ty jsi říkal, že mě nehledaj a že maj jiný vlčata. Ale to určitě nemají. Moji rodiče mě hledají," ujišťoval vlka, který se však potřeboval povyšovat na malé vlče s příliš prořízlou tlamičkou. Tohle bylo poprvé, co ho ta tlamička dostala do opravdových potíží. Nožičkou mu proběhla odporná bolest. Cukl sebou a nespokojeně fňukl, protože nechápal, co se mu děje. A proč to tak moc bolelo? "Tak jestli ti tu vadim, tak pudu pryč?" navrhl a vzhlédl k černému vlkovi. Nechápal, že mu ubližuje on. A nechápal, že to, co dělal, byla magie.

Zest se na vlka mračil. Napadlo ho, že existují i vlci, kteří možná vlčatům ubližovali, ale on na to nikdy příliš nedbal. Byl Zest Neohrožený, princ Javoru, a tak dále. Sebevědomí mu nechybělo, to ani v nejmenším. A vůbec se mu nelíbilo, jak s ním vlk mluvil. Nebyl na to zvyklý. "To teda byla," namítl hned, protože vlk zjevně nemohl mít poslední slovo. To by Zest nedovolil.
"Proč by mě nemohla pojmenovat? Je to moje teta. Je moje rodina," prohlásil Zest zamračeně. Jo, možná ho tu nechala, ale chtěla ho ochránit. Bála se, co by řekla maminka. Kde asi maminka je? Stýskalo se mu, ale nepřiznal by to. Ne před tímhle vlkem.
Chřastot se změnil v bytost, která vyběhla z křoví a zastavila u Zesta, který se vylekal a uskočil - bál se spíš toho, že ho ta věc sejme. Ani ho nenapadlo, že by ho to mělo sežrat, ale... asi mohlo?
"A kdo tvrdí, že mě nehledaj? Oni neví, kde jsem, víš? Kdyby to věděli, tak by sem šli rovnou," prohlásil Zest. "Jenže oni to neví. Neví to, protože jsme vůbec neměli odcházet. Šli jsme, abychom mého bratra zachránili, jenže pak jsme spadli do jezera, pak jsme potkali tu druhou černou vlčici a všechno to šlo do kopru," zabručel Zest. "Co si vůbec dokazuješ tím, že si dovoluješ na vlče?" dodal a zamračil se na toho obr vlka.

Zestovi se nelíbilo, jak s ním vlk jednal. No, možná to měl čekat, poté, co se setkal s tou druhou černou vlčicí. Bylo to prostě tou barvou? Byli všichni černí vlci prostě protivní? Protože zatím nepoznal černého vlka, který by byl třeba jako jeho maminka... nebo táta. No, asi to prostě muselo být barvou. Jiné vysvětlení vlčka nenapadlo. "Jasně, že jsem to slíbil. To by mě asi jinak uprostřed zimy nevzala z naší jeskyně a nešla se mnou za Smrtí, ne?" protočil oči v sloup. To tenhle vlk nevěděl, že obvykle se vlčata nepouštěla nikam samotná? Jasný, tenhle obr měl svojí výhodu toho, že se nemusel nikomu zodpovídat, ale on byl vlče. A někdo ho dozajista hledal. Hm, hups.
"Proč by si to Zurri nezasloužila? Pojmenovala mě! A je z mojí smečky. Kdo jiný by si to měl asi tak zasloužit víc?" ptal se ho jako by to byl nějaký odborník na zásluhy. Blbost.
Zest slyšel to chřastot kostí, ale bylo mu to jedno. Co si jako myslel, že ho vyděsí? Měl lebku na hlavě - většina vlčat by už byla pryč. Ale Zest ne. Zest nikdy. Ostatně se asi v měsíci věku rozhodl, že půjde ke Smrti, takže... co to o něm vypovídalo? "Jo, jsem vlče," protočil Zest oči v sloup. A leckdo by řekl, že byl pěkně protivné vlče.
"Já? Já jsem princ Zestarian z Javorové smečky," prohlásil hrdě. A čekal, že ho tenhle vlk okamžitě pozná!

Zest se na vlka zamračil a nakonec důrazně zavrčel hlavou. "Nevim. Kdybych to věděl, tak se neptam všech kolem, jestli jsou Smrt, ne?" zeptal se ho. Jo, možná byl tenhle vlk dospělej, ale to si seděl na vedení? Nějak Nechápal, proč byl tenhle vlk ten hlavní v tomhle lese. Byl ne? Minimálně se tak choval. "Co je jako vynechávka? Jak by asi jako měla vypadat Smrt než jako někdo s lebkou místo hlavy a s kostma?" ptal se vlka, protože mu to dávalo perfektní smysl. Jak měl jako poznat, že tenhle vlk, kterej navíc ani nebyl tak velkej jako táta není Smrt. Tak kde se ta Smrt schovávala? Bylo to fakt únavný.
"To teda nechci. Bejt to na mě, už jsem dávno pryč, víš? Ale slíbil jsem Zurri, že jí budu poslouchat a ona si pak jen tak zmizí. To mě pěkně naštvalo. Proto jí taky hledam," vysvětlil vlkovi. Musel to vědět. Evidentně věděl i to, že jsou tu už vážně dlouho. A on tu tak dlouho ani být nechtěl. "Taky, že ne. Já jsem dost tvrdohlavej, víš? Ale pořád jsem vlče," připustil a když mu vlk řekl, že jeho tetička už v lese vážně není, Zest zvedl hlavu a bylo znát, že ho to opravdu nakrklo. "Tak to asi budu muset vzít zodpovědnost do vlastních tlapek, co?" zeptal se ho. Vlk vypadal, že se někam chystal. Čekal, že půjde s ním, nebo co? Jenže... mohl tu nechat Satori? Ale... byla s tou druhou vlčicí. S tou, kterou na ně měla dávat pozor. No... tak aspoň jedno vlče ze dvou.

Zest se na vlka zamračil a pacinkama zadupal do země, protože pokud nebyl tenhle vlk Smrt, tak ho jen zdržoval! A kde vůbec byla Zurri? Kam zmizela! Určitě šla tudy. Musela jít tudy!
"Když nejsi Smrt, tak co jsi? Rozhodně tak vypadáš," poznamenal Zest zamračeně. To byla ta Smrt tak nedostupná, že se k ní prostě nešlo dostat? Začínalo to být únavné i pro malé vlče, které si za svůj krátký život prožilo více než mnozí dospělí.
Zest by se možná měl bát. Jenže Zest jako by strach ani neznal. Jako by se narodil bez nějakého přirozeného pudu sebezáchovy, a nebo to zkrátka bylo tím, že měl dost prořízlou tlamu a narodil se do milující rodiny.
"Hele, já sem vůbec nechtěl. Teta Zurri mě sem dotáhla s tou černou vlčicí. Já jen chci ke Smrti, aby nám vrátila mého bratra, jasný? Nic víc," prohlásil. Úkol zněl jasně, tak proč ještě po půl roce na cestě neměli žádný výsledek? Touhle dobou z Tartara nezbylo nic jiného než kostičky. A to Zest nechtěl. Chtěl ho rodičům dovést vcelku. Ideálně. Ne jako prach ve který se proměnil, když na něj se Satori skočili.

Zest nebyl spokojený. Vlastně byl opakem spokojenosti. Vůbec se mu nelíbilo, jak s ním černá vlčice mluvila a už vůbec se mu nelíbilo, jak se na ně se Satori Zurri otočila s tím, že půjde sama ke Smrti. No tak to teda ne! To teda vůbec! Jak si to jako představuje? Tohle byla JEJICH mise a oni už ušli takový kus, skoro se utopili a - pak je jako nechá tady? S nějakou vlčicí, co si o sobě myslela bůhvíco?
Ještě než ho stihl vůbec někdo zastavit - a Zest se vážně zastavit nedal, byl prostě příliš impulzivní a i na vlče celkem rychlý - se rozběhl zhruba směrem, kterým se tetička vydala. "ZURRINO!" volal, protože byl naštvaný a odmítal celé tohle divadlo. Byl protivný. A navíc chtěl nějaké dobrodůžo, už moc dlouho stáli na místě a to vlčkovi, který měl Zestovu povahu prostě neštimovalo. Potřeboval pohyb, potřeboval... něco. Nebyl si jistý, jestli někdo vyrazil za ním, nebo jestli na něj někdo něco volal - možná tam neměl nechávat ségru samotnou? Ale on se rozhodl, že prostě přivede Zurri v zubech, i kdyby ho to mělo stát život.
Jenže místo toho, aby našel Zurri v plné palbě narazil do něčeho - do někoho - jiného. Do vlka s černým kožichem a lebkou místo hlavy (alespoň tak to Zestovi připadalo). Ani se neoklepal a vykulil na vlka očka. Tohle už určitě musela být Smrt! "Ty jsi Smrt?" vyklouzlo mu hned.

Červenec 1/10 | Satorka

Přišlo léto a s létem toho přišlo mnoho, co Zest ještě neviděl. A jak měl Zest ve zvyku, musel všechno prozkoumat. Tentokrát k tomu však získal ségru, která se za ním vláčela a z nějakého důvodu mu nedala pokoj. Dobře tedy, když už se mu vláčela za ocáskem, řekl si, že toho také musí náležitě využít. Protože to přeci nebylo jen tak. Myslela si, že za ním jenom tak půjde? Ne, museli dělat přece něco zábavného! Když už tedy výprava ke Smrti nevyšla úplně podle jejich představ.
"Hele, co kdybys byla pro jednou užitečná a vymyslela nějakou zábavu?" otočil se na ní a naklonil hlavu na stranu jako nějaké pošahané štěně zlatého retrívra - k tomu měl Zest opravdu hodně daleko (i když energií zase tolik ne, mrk mrk).
"Nebo proč za mnou jako jdeš? Myslíš si, že tě budu bavit?" protočil oči v sloup a zabušil packama do země. Byl netrpělivý a tohle bylo moc stání na jednom místě. Minutu? Jak dlouho si ségra myslela, že tady asi vydrží postávat?

Zest byl netrpělivý. Tedy, on vlastně ani pořádně nevěděl, jaké to je být trpělivý, ale protože už dlouho - asi deset minut - stáli na jednom místě, už pacinkami bouchal do země, připravený jít dál. Bylo patrné, že na něm pád do jezera nenechal žádné trvalé následky, tedy... pokud tohle celé nebyl jeden velký trvalý následek.
"To je divný. Tetička nemůže mít tetičku," prohlásil, ale vlastně mu to bylo jedno. Tak pude se, nebo co? Budou tady stát na věčný časy? To dřív než se rozkoukají, tak Tartaros obroste u Smrti mechem.
"Já jsem Zest. Javorový," prohlásil, protože se mu nelíbilo, že na něj vlčice vytahuje tituly a on že by si žádný nepřidal? Ne, to rozhodně neznělo jako šedavé vlče. Jen při zmínce, že by tu však měli zůstat se mu ježila srst. Jak jako? To už se jako nikam nepůjde? Zoufale koukl po Zurri. Tak to teda ne. I kdyby k té Smrti měl dojít sám, tak tam teda půjdou.
"Je to Tartar," zabručel, protože takhle mu mohl říkat jen on, ne nějaká Ageronská vlčice. "A vůbec, proč by ho měl Život? Táta řekl jasně, že ho má Smrt. Tak ho má Smrt a basta!" prohlásil, protože jeho tatínek měl vždy pravdu. Už se mu stýskalo, ale nejdřív museli přivést Tatara... tedy Tartara.

//VVJ přes Galvatar

Ať už je nesli kamkoliv, Zest nebyl spokojený. Chtěl jít za Smrtí, a pokud tohle Smrt nebyla, tak tady jen ztráceli čas. K čemu tohle bylo? Proč je sem vůbec teta Zurri tahala - už byli celkem v pohodě - jo, to, že spadli do jezera nebylo zrovna ideální, ale... nezmrzli. Teda... částečně to bylo díky té černé vlčici, která ho táhla v zubech a pak ho hodila na sluníčko, aby mu ještě vlhký kožich uschnul. Dobře, možná mu ještě byla zima - byl to takový ten vlezlý pocit, který ne a ne odejít, ale to by Zest pochopitelně nikdy v životě nepřiznal. Na to byl moc hrdý.
"Tak kdo teda jsi, když ne Smrt?" zabrblal nespokojeně, ale vlčice se mu nevěnovala. A teta Zurri mu taky nevěnovala všechnu svou pozornost tak, jak si dle svého skromného mínění zasloužil. "Nemůže to být teta, ty jsi teta," namítl hned tvrdošíjně, když se mu zdálo, že mu někdo věnuje alespoň ždibec pozornosti. Zest chtěl namítnout, že se na ně tahle tetička mračila jako první, ale jen nespokojeně zamával ocasem. "Ještě musíme pořád zachránit Tartara! A kdo je vůbec Crauli?" vyptával se hned. Zdálo se, že ve vteřině, kdy mu přestalo jít o život prostě tu svou tlamičku nezavře.