Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 5/10 - Aithér

Zest na poslouchání příliš nebyl, ale když měl Aithér tak zajímavá témata o kterých se rozpovídal, dokonce i nejukecanější vlče ve vesmíru na chvíli zmlklo a zaujatě poslouchalo. "Ale... nemusím mít teda magii po mámě? Můžu mít něco úplně jiného?" ptal se s neskrývaným zájmem a máchal ocáskem. "No, stejně to budu zkoušet. Jenom tak pro jistotu," prohlásil až přehnaně nadšeně a ještě jednou vrhl výhrůžný pohled na vodu jako by jí chtěl upozornit, že jestli se nepohne sama, on jí k tomu rozhodně dopomůže.
"Já mámu kouzlit nikdy neviděl, ale až jí zase uvidím, budu se jí na to muset zeptat," přikývl zamyšleně. "A táty taky," dodal. "Ale nemyslíš, že by mi taky mohly zůstat zlatý oči, že ne? To bych nechtěl, chtěl bych nějakou úplně hrozně super barvu. Modrý klidně, ale ještě nějakou víc super... jaký jsou vlastně super barvy?" přemítal zamyšleně. Zelená? Nebo černá? Hm, a jaká magie byla vůbec nejvíc super? "A jaká magie je teda nejlepší?" zeptal se nového kámoše se zájmem.
"Takže paní Smrt mi dá kromě mrtvýho bráchy i magie? Boží. Tak to se k ní budu muset vypravit brzo," prohlásil Zest nadšeně.
"Borůvkový? To jsem nikdy neslyšel," prohlásil. I když... "Ale jo, vlastně! Slyšel. Tam odsud je Arsen, můj kámoš! Potkal jsem ho taky u jezera," řekl vlkovi s nadšením.

Září 4/10 - Aithér

Zest se zamyšleně zamračil a pokyvoval hlavou. Většinou nad věcmi moc dlouho nepřemýšlel, ale magie ho celkem zaujaly - inu, zaujaly ho natolik, že dokonce i chvíli jen poslouchal a mlčel. A to už bylo, co říct. "A jak se na to dá přijít? Jak jsi na to přišel ty?" zajímal se. To, aby to také ozkoušel a zjistil, jestli třeba náhodou není speciální a jeho magie se třeba neprojeví dříve. Jeden nikdy nevěděl.
"Mohl bych to vyzkoušet. Jen tak pro jistotu, protože sám říkáš, že už jsem velkej, tak třeba už magii mam a jenom vo tom nevim," prohlásil Zest a nadšeně zadupal packama do země. Netrpělivě - přesně tak, jak bylo jeho zvykem. "Magie se děděj?" zajímal se, protože to ho celkem zaujalo. Jen škoda, že pořádně nevěděl, jaké magie jeho rodiče měli. "No, moje máma má podobně modré oči jako ty. Tak možná taky ovládá vodu? A táta... táta je má takový hnědý, možná zlatý? Znamená to, že nemá vůbec žádnou magii?" zeptal se svého nového dospělého kámoše. Bylo fajn se také něco dozvědět. Konečně nemusel někomu vysvětlovat, kdo je to Smrt.
"Páni, to jde? Můžu mít svojí vlastní magii?" zeptal se hned nadšeně. Škoda, že k té Smrti nakonec nedošel!!!
"Jo, jasně, že je. To bych pak nebyl Zestarian z Javorového lesa," prohlásil a zakoulel očima. "A ty jsi vodkaď?"

Září 3/10 - Aithér

Zestarian se opravdu snažil. Snažil se vážně hodně. Díval se na vodu a mračil se na ní, aby ho poslouchala, ale bylo to veskrze marné. "Takže... to není zas tak snadné?" ptal se zamračeně. To se mu nehodilo, protože chtěl ideálně všechno hned a jednoduše. Jak jako vlk myslel, že to není tak snadné.
Zest nakrčil noc a potřásl hlavou. "Jak jako až v dospělosti? To musím bejt velkej, abych mohl mít magii? To je tak nefér! Já bych jí chtěl teď. Vždyť se podívej, jsem docela velkej!" prohlásil vlček. Byla pravda, že za posledních pár měsíců se trochu vytáhl, měl dlouhé nohy a bylo znát, že opravdu jednou velký bude - na dospělého to však bylo zatím stále celkem málo.
"Nemusím mít magii vody? A jakou magii budu mít? Jak to poznám? A jaké všechny magie jsou?" ptal se hned. Zest, když se rozjel, byl jako kulomet. A právě teď všechna slova střílel na Aithéra, který si s tím bude muset nějak poradit. Asi by se mu hodila neprůstřelná vesta.
"Já jsem Zest. Zestarian. Z Javorového lesa," představil se, ale chtěl svoje odpovědi na magie!

Září 2/10 - Aithér

Zest byl velmi zvědavým vlčátkem. Do všeho strkal nos, a tak bylo celkem jasné, že se zájmem bude přihlížet tomu, co neznámý vlk dělal jen protože to bylo trochu zajímavé a Zest to chtěl umět taky. "Není to nic složitého?" vydechl vlček překvapeně a oči se mu rozzářily vidinou, že přesně to samé svede taky. Třeba jednou bude vodní mistr a bude ovládat vše jen pouhou myšlenkou. Chvíli se díval na vodu, jestli se mu náhodou nepodvolí, ale vlny se ani nepohnuly. Nakrčil nos a zadíval se na vlka, který ho ujišťoval, že je to snadné.
"Mě to nejde!" zabručel. "Jak to děláš ty? To prostě jen na tu vodu myslíš? A ona dělá, co chceš? Co ještě můžeš dělat?" ptal se. Měl milion otázek a na každou z nich chtěl znát odpověď.
Ještě jednou se podíval na vodní hladinu a dlouze se na ní mračil. Doufal, že se prostě pohne jen jeho vůlí, ale Zest toho o magiích mnoho nevěděl a vůbec netušil, která by mohla být ta jeho. Aithér měl tu smůlu, že byl jako jediný poblíž a vzbudil Zestovu zvědavost, která se teď týkala všech těch úžasných magií. Pár jich už viděl, ale ne dost na to, aby si byl jistý, která je úplně ta nejlepší.

Zest se na obě vlčice díval jako na hlupačky. "No, vy jako vy dvě. Nikdy jste neslyšely o Smrti?" kroutil nad tím nechápavě hlavou. Vždyť Smrt byla základ. On byl malé vlče a věděl víc než tyhle dospělačky. Trochu se začínal obávat, že takhle domov nenajde ani za rok.
"Jo, Smrt bydlí na Severu. Musíš jít kolem velkýho jezera," vysvětloval Tundře, ale víc? Víc nic. Prostě víc nevěděl. Záchytné body... no jediný záchytný bod byl, když se v tom jezeře skoro utopil. Dál už nedošli a Zurri pak šla sama.
Našpulil tlamičku, když ho Minehava utěšovala. "To jo, ale nejdřív ten les musíme najít!" zabručel a zadupal do země, aby se už pohnuli z místa, protože tady nic nebylo. To viděl i slepej.
Povzdechl si. "Jo, to maj. Bude zima než dojdu domů. Jenom kvůli tomu, že jsem chtěl zachránit brášku," povzdechl si. Bylo mu to všechno najednou trochu líto, ale co mohl dělat? Musel se vrátit domů, tím jediným se to dalo vyřešit.
Zest by možná propadl větší depresi, nebo by možná více hartusil, ale to se ozvalo zavolání! A Zest v něm hned poznal Eziho, vlčka, kterého potkal u jezera. Zest se k němu hned vrhnul. No jo! Byl to jeho kámoš Ezi!
"Co tady děláš, Ezi!" zavolal nadšeně a doskákal k vlčeti. Tundra ani Minehava se netvářily zrovna nadšeně.
"Nejsme bratři! Tohle je můj kámoš Ezi z Cedrového lesa. Ten je kousek od Javorového lesa. Poznali jsme se u jezera, které leží mezi našimi domovy," vysvětlil Tundře, ale bohužel k jejich smůle se zdálo, že ani Ezi nezná cestu domů.

Září 1/10 - Aithér

Zest byl vlče, které už vidělo kus světa. Hlavně tedy severní část světa ve kterém se narodil, i tak to bylo na takového drobka celkem dost cestování. Rozhodně strávil víc času na cestách, než doma. Bylo to poměrně smutné, ale Zestovi to nepřišlo. Hodně věci v jeho hlavě bylo prostě trochu jinak. K normálnímu životu se zkrátka nikdy nedostal, když mu bratr zemřel měsíc poté, co se narodili.
A tak tenhle vlček došel k jezeru. K tomu jezeru do kterého nedopatřením spadl uprostřed zimy a skoro ho to stálo život. Zest měl tolik energie, že ke břehu skoro dohopkal, než údivem zarazil packy do země tak, že byl div, že si nerozbil čumák. Díval se na vodní tvary, které se objevovaly na hladině. Byl z toho úplně u vytržení! "Páni!" vydechl ohromeně. Uměl tohle taky? Nikdo mu pořádně o magiích ještě neřekl, ač o nich už něco málo věděl - přeci jen díky nim přežil ten zimní pád. Udělal krok k vlkovi, který ty věci asi dělal. Usoudil tak podle toho, jak se na ty tvary díval. Byl pyšný. A Zest se tomu vůbec nedivil, tohle bylo cool! "Jak to děláš?" ptal se hned se zájmem.

Zest nechápal, že vlčice vůbec neví, kdo byla Smrt, pochopil to však velmi rychle. Vůbec se nechytaly, snad proto vlček protočil oči v sloup a ušklíbl se. "Vy jste nikdy neslyšely o Smrti?! Smrt je mocná bohyně a podle mého táty dovede přivést mého bratra zpátky. Proč bychom k ní jinak uprostřed zimy chodili? Potřebovali jsme jí poprosit, aby přivedla Tartara zpátky. Jenže teď vůbec nevím, jestli se to Zurri povedlo a jestli ne, tak... tak už Tartara nikdy neuvidíme," posteskl si. Měl by pak pocit, že jeho bratr umřel jeho vinou, ale... ne! Zurri se to určitě povedlo a jejich bratr už je zpátky s rodiči, jenže... jenže on byl nějak pořád ztracený.
Zest se podíval na Minehavu a přemítal odkud tahle vlčice pochází, když se musela takhle ptát. "Rodiče. Čekají na mě rodiče. A možná i Zurri a ségra, pokud našla cestu domů. Neměl jsem jí nechat samotnou," zopakoval znovu zamračeně.
Rozhlížel se kolem, ale upřímně? Nic kolem sebe nepoznával. Nespokojeně si povzdechl. "Ne. vůbec nevím, kde jsem. Pamatuji si, že jsme v zimě šli přes řeku. Zamrzlou řeku? Nebo jsme šli vedle ní? To už nevím, ale byla tam řeka a..." Zest se rozhlédl, "tady není ani řeka ani jeden jedinej javor!" postěžoval si. Úplně ignoroval Tundru a to, co říkala o svém cestování.
"Ale já někde bydlím. A nechtěl jsem se ztratit. Chtěl jsem jenom udělat správnou věc!" zabručel a zadupal do země. Tohle se mu vůbec nelíbilo!

Arsen se nebál. A když se nebál Arsen, nebál se ani Zest - nebo si to alespoň nalhával. Asi by bylo bývalo lepší, kdyby se na tuhle výpravu vůbec nevydali, ale Arsen na tom trval. A byla to patrně Zestova chyba, protože tolik mluvil o smrti. Asi si měl dávat větší pozor na jazyk, asi ve svém kamarádovi neměl vzbudit takovou zvědavost, ale následoval ho. A to se počítalo.
Arsen byl zvědavý, ťapkal před Zestem a zvědavě se rozhlížel po místnosti ve které sídlila Smrt. Alespoň to si domysleli. Asi měli mít dozor, asi se měli někoho zeptat, jestli sem vůbec mohli, ale tohle byli dva vlčí kluci, kteří se ničeho nebáli. Aspoň Zest by to tvrdil, kdyby se ho někdo ptal. A Zest byl navíc celkem zběhlým ve všem možném potulování. A už také nebyl děcko. Arsen se možná nadchl pro výlet ke Smrti, ale Zest se tomu ani trochu nebránil.
Asi měl. Ale byla to zábava. A byl ochotný to tvrdil donekonečna.
"Asi jo, myslím, že to bude vůbec nejlepší" prohlásil, když se ho Arsen ptal, jestli by se měli držet spolu. Ano, to bylo jediné moudré rozhodnutí. Ano, museli se držet spolu.
Arsen vypadal, že se bojí, ale ač Zestovi běhal také trochu mráz po zádech, asi měl nějak narušené centrum strachu, nebo tak něco. Ani se nezarazil, když se plížil místností.
"Asi ne. Ale já nevím. Asi je to možné, Smrt přeci zabíjí vlky. Ale Crowley zase říkal, že to dělá Mrtvolka, tak tohle jsou třeba nějaký jiný kosti," poznamenal Zest zamyšleně, ale co asi tak věděl? Ani trochu nebyl žádný odborník na Smrt, vlky ani kosti.
A i když se možná trochu bál, pokračoval dál za Arsenem, který se na něho z ničeho nic otočil. A Zest se zarazil a zamrkal.
"Ale já se nebojím? A ty?" ptal se kamaráda. Asi by se mohli vrátit, ale nevypadali by pak jako srabové?

Tundra a Minehava Chrpová. Zest se podíval, jestli si z něho nedělají legraci, protože on si o sobě myslel, že má trochu podivné jméno, ale tohle? No... asi se tak jmenovaly opravdu. Divný, ale za volbu jejich rodičů je soudit nemínil. Nebo takhle... mohl, ale nechtělo se mu.
Obě vlčice se navíc tvářily dost nechápavě, když prohlásil, že šel za Smrtí. "Umřel mi bratr. A já pro něho chtěl dojít ke Smrti. Proto jsme se s tetou Zurri vydali na sever, jenže... se to všechno pokazilo, když jsme uprostřed zimy spadli do jezera. Pak jsme byli v jiném lese s černou vlčicí. Ke Smrti jsme nedošli," posteskl si. A pak Zurri zmizela - a on opustil Satori. A teď byl sám.
"Asi jsem se fakt ztratil. Ale já nechtěl. Neměl jsem nechávat ségru samotnou," zamručel a sklonil hlavu. Trochu ho přešel elán, ale nejspíš to nebylo zas tak divné, vzhledem k tomu, co všechno se mu přihodilo.
"Já... bych chtěl jenom najít cestu domů. Pak už si poradim," ujistil vlčice, když se za nimi rozešel do lesa, který Minehava znala - a Zest mohl doufat, že je to domov, ale čím víc se blížili, tím víc tušil, že tady jeho domov nebyl.
"Ne, potkali jsme se asi deset minut předtím, než jsme narazili na tebe," poznamenal k Minehavě a podíval se na Tundru. "V mym lese jsou javory. Jsi si jistá, že jsi třeba takový les neviděla? Když jsi tu dýl?"

//Čáryles

Ani jedna z vlčin nebyla zrovna nápomocná. To tudy nikdy nechodily, nebo co? To se ani trochu nevyznaly v místní geografii? Samozřejmě, že od něj to nikdo čkat nemohl, byl jenom malé vlčátko, ale co tady teda dělaly? K čemu byly dobré. Podíval se po světlé vlčici, která si odfrkla, že se samozřejmě zeptají na les - no, kdyby o lese něco věděla ona, už by jí neotravoval a šel by domů, jenže to jaksi nešlo, když pořád nevěděl, kde ten domov byl.
"Já jsem se neztratil," odfrkl si. Hnědá vypadala přátelsky, ale možná... až moc? "Prostě jsem šel za Smrtí. To je celé. No, pak se to celé trochu pokazilo a teď v létě to všechno vypadá trochu jinak než pod sněhem," postěžoval si jako by za to snad tyhle dvě mohly.
"Já jsem Zestarian," představil se nakonec, když ho světlá pobídla, ale nevěděl, k čemu jim bude, jak se jmenuje, když měli hledat les. On chtěl jen les, nic víc. "A kde je teda ten les?" zajímal se.

Zest se hned hájil, protože to, co vlčice naznačovala rozhodně pravda nebyla. Že by zdrhl?! No... dobře, to trochu pravda byla, to musel uznat, ale už to bylo pěkných pár měsíců a rodiče, pokud si vzpomínal, mu výslovně neřekli, aby zůstal a čekal, a tak to podle Zesta byla jasná lež.
"Achjo, to je škoda. To mi asi moc nepomůžeš, co?" bručel Zest. Achjo. K čemu tohle bylo, když nemohl najít cestu domů. Měl pocit, že musí být blízko - a ani netušil, jak blízko skutečně byl! - ale bylo to celkem zbytečné vzhledem k tomu, že krajinu nepoznával ani trochu.
"Ne, to není," zakroutil hned hlavou, protože jeho maminka byla úplně jinačí - podle skromného vlčecího pohledu rozhodně krásnější. "Jako na to, jestli to tu nezná? Protože já se jí nepotřebuju ptát, estli je moje máma, to vidim, že neni," prohlásil a vydal se za vlčicí s jasným cílem. Zjistit, kde sakra byla a jak se dostane domů. Už mu chyběla Zurri a Satori.
"Dobrej den, pani, nevíte, kde je tady Javorovej les?" zeptal se vlčice a doufal, že už se konečně něco dozví.

Srpen - 9/10 • Arsen

Zest by o svém domově mohl vykládat hodiny a hodiny, ale pravda byla taková, že už se stmívalo a i on musel jít domů. Máma by si dělala starosti a už jí přidělal tolik vrásek na tváři, že si to už nemohl dovolit. Ani nechtěl. Měl svojí mámu moc rád a nechtěl jí trápit. S Arsenem se mohli sejít i jindy, no ne? Nebydleli zas tak daleko od sebe. "Páni, tak jo! Zní to hustě," prohlásil vlček možná až moc okouzleně. Proč ho fascinovala jáma? To kdyby věděl...
"Tak jo, tak já někdy přijdu. To zní fajn. I ty někdy přijď. Já mám teda taky bráchu a ségru, ale to nevadí. Si jich prostě nemusíme všímat," zazubil se Zest na svého nového kámoše a spokojeně se vydal směrem k domovu. Měl to ale štěstí! Ne každý narazí na někoho jako byl Arsen a ne každý získá hned takového kamaráda.

Zest se zamračil, když vlčice prohlásila, že byl ztracený. To tedy nebyl! Nebo... možná trochu. Možná... možná jenom maličko. Nevěděl, kde je, to byla pravda, ale to nevěděl celou dobu, když byl se Zurri a ztraceně se necítil, jenže teď byl sám. I Crowley ho nechal samotného a kdyby Crowley věděl, že se takhle hloupě ztratil, už by se s ním určitě nebavil a už vůbec by nechtěl být jeho kámoš.
"Jako... já nejsem úplně ztracený. Nebo... možná jo, ale to nemůžu přiznat, protože nevím, co bych pak dělal," zabručel. No jo, ztratil i Satori. Možná, že kdyby s ní zůstal, byl by trochu méně ztracený.
"Takže... nevíš, kde je Javorový les?" zeptal se vlčice, protože přeci jen trochu doufal, že by to mohlo být někde poblíž - a že třeba vlčice ví, kterým směrem by měl jít. Ale nevypadalo to na to.
"Nevím," přiznal. "Já jsem se trochu zatoulal, ale rodiče jsem neviděl už celkem dlouho. My jsme byli za Smrtí s tetou Zurri, pak jsem šel s Crowleym na takový divný místo, kde mě učil lovit papoušky, jenže pak zmizel a řek mi, abych našel cestu domů. Že je to můj úkol. No... jenže já Javorový les neviděl od zimy a pod sněhem to prostě vypadalo jinak," zabručel a podíval se na Tundru s očekáváním, že vše vyřeší. Byla dospělá, ne? Tak ať něco dělá!

Srpen - 8/10 • Arsen

Zest si ani nevšiml, že Arsen nevnímal půlku z toho, co řekl. Samozřejmě, že vnímat každé slovo z toho, co Zest říkal bylo skoro nemožné, protože pořád jen mluvil. Pořád. Dokola. Ani na chvíli nemlčel. Asi to bylo otravné, ale Zestovi to bylo naprosto jedno. Zařizoval se podle svého. A zjevně mu teď i bylo jedno, že ho nikdo vlastně neposlouchá.
"Co? No... naše rokle. Ta je vedle lesa, kde bydlím," zopakoval vlček zmateně, protože nechápal nač se Arsen ptá. Nevěděl, co je rokle? Ne... to se mu nezdálo.
"No... to asi záleží, jak je hluboká Propadlina. Ale... jo, dole je voda. Je tam řeka. Nedá se nijak překročit, jen mostem. Je to... vážně hluboká rokle," vysvětlil a nejspíše by povídal dál, dokud se ho Arsen nezeptal, koho se chce zbavit. Zest zastříhal ušima a zatvářil se asi na vteřinu zmateně (vteřina byl zhruba čas, kdy ho to zajímalo). "Já? Nikoho," prohlásil. Nevěděl, proč by se Arsenovi zdály takhle divný věci, ale upřímně? Nevěděl, co na to říct. Bylo to trochu divný.
"Jo no, hele, asi jo. Máma bude mít strach. A to odcházím z domu furt," prohlásil Zest a protočil oči v sloup. Ale domů by to asi chtlo.

Zest si byl skoro jistý, že šel dobře... nebo, rozhodně nešel stejnou cestou, kudy v zimě přišel. Asi? No, všeho v létě vypadalo úplně jinak. To byla ale blbost. Crowley byl teda pěkně pitomej, že ho nechal samotnýho na ostrově! Jak k tomuhle jako přijde? Kde byla máma s tátou? Nebo Zurri? Někam došel, no jo, jenže kam teď? Nespokojeně zabručel, ale přecházel po pláni a rozhlížel se. Kdyby tak věděl, že je jen kousek od domova, kde na něj čeká teta!
Místo toho se k němu připojila cizinka. Vlčice si vůbec nevšiml, dokud nepřišla až k němu a nezeptala se ho, zda není takhle náhodou ztracený. Zest se zamračil a zvedl k vlčici hlavu. Vzdorně vysvětlil bradičku a zavrtěl hlavou. "Vypadam na to?" zeptal se vlčice a povzdechl si. "Jako... možná. Trochu. V zimě byl všude sníh a všecko vypadalo stejně a já jsem tady sám a nevím vůbec, kam mam jít a všichni mě opustili a mam prej dojít domů jako kdybych měl vědět, kde to je," vysvětlil jedním dechem. Tundra mu mohla odpovědět a zarazit jeho další proud slov, když se nadechoval.