Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 3/10 - Reginald

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Zest se na Regise zazubil a rázně přikývl. "Rozhodně si to vychutnám," ujistil ho. Uměl si tu vřavu představit. A vlastně ho to docela těšilo. Nevěděl proč - asi ho lákal ten chaos. "Hm, možná, ale já budu rychlejší než nějakej prašivej jelen!" prohlásil. On toho Zest také mnoho nenalovil - a bylo to vidět. Regis ho snadno mohl mít za blázna. Nikdo by se mu nedivil.
"Hm? Fakt? To jsem nevěděl," prohlásil zamračeně. "Já myslel, že když to má parohy, vyjde to na stejno. Já teda jako lovit ještě nikdy nebylo, jo? Teda jako ne pořádně. Lovil jsem papoušky, ale to neni žádnej jelen. Chtěl bych si to zkusit, ale to neni jen tak. Teda asi? Nevím," zabručel zmateně a zamračeně. Nevěděl, co si o tom myslet. Nevěděl, jak se loví. A tady Regis se zjevně vyznal jen v nějakym léčitelství. To byla pořádná nuda.
"Jak jako nemocnej?" nechápal. Pořád nevěděl, co to znamená. Pak si ale vzpomněl na to, jak spadl jako vlče do vody. A jak mu bylo zle. "To jakože... by mu nebylo dobře? Že by se třeba třásl zimou? Jako třeba vlče, co spadlo do vody?" zajímal se. To už začínalo být zajímavější.
"Mě by se to určitě povedlo!" zasmál se a podíval se do vody. Byl tam furt ten mrtvej lišák, ale na tom mu příliš nezajímalo. To, nad čím Zestarian přemýšlel, se týkalo budoucnosti. Toho, zda bude nějaká vzpoura jelenů, toho, jestli už nikdy nebude nemocný. Kdo ví? Odpovědi na to neměl. A voda mu nic neřekla.

Prosinec 2/10 - Regislav

Zest byl trochu překvapený tím, jak zvláštně se k němu Regis choval. Ale už to viděl u Crowleyho. Ten byl taky pořádně protivnej. Ještě, že si z toho Zest NIKDY nic nedělal. Regis by v tomhle případě klidně mohl mluvit se špalkem, v Zestovi nic z toho, co mu říkal, nezůstávalo.
"Super. To budu rád. Všechny jeleny zaženu," prohlásil sebevědomě. Nepochyboval o tom, že by se mu to podařilo - a pak by ho oslavovali jako velkého zachránce. Pochopitelně.
"Fakt? No, obojí to má paroží, ne? A je to k jídlu. Na tom jedinym záleží," řekl Zest lehkovážně. Nebral asi život tak vážně jako tenhle zrzek. Byl možná o dost mladší a o životě mnoho nevěděl, ale už toho zažil tolik, že na to, že mu nebyl ani rok, to bylo obdivuhodné.
"Proč by vedle mě můj kámoš ležel v horečce?" nechápal Zest. "A kdybych se potýkal s černokněžníkem Kozí Držkou, Kozí Držka by dostal no... na držku!" dušoval se Zest. Tohle si asi trochu k srdci vzal.

Prosinec 1/10 - Regis

Zest naklonil hlavu na stranu. "No, to už jsem tady teda viděl. Jsem možná mladej, ale už jsem viděl dost," dušoval se vlčí mladík a vystrčil bradu jako kdyby snědl nějakou houbu moudrosti, nebo tak něco. Zestovi připadalo, že byl nejchytřejší a všechno věděl nejlépe. A tenhle zrzavý dospělák ho o to vědomí nemohl připravit.
Sjel si ho pohledem, když se packou dotkl svého paroží a dost dlouho přemýšlel nad tím, jestli to je jelení paroží, ač vlk jasně naznačoval, že není. "Škoda," zabručel. "Jako asi není, ale není to jedno? Jí se to stejně jako jelen," prohlásil a mávl nad tím packou.
Zato nadzvedl "obočí", když vlk začal brečet nad neznalostí místních vlků. "No nikdy jsem o tom neslyšel. A jak jako když jde do tuhýho? Když jde do tuhýho, tak pomůžou magie, ne?" zajímal se zvědavě. Ale tenhle vlk nevypadal, že by o nich chtěl slyšet. Divný.

Listopad 4/10 ~ Regis

Zestarian zamyšleně pokýval hlavou jako by přemítal nad tím, co by taková vzpoura obnášela. Znělo to zábavně, a přesto se Regis tvářil přinejmenším znepokojeně. Asi protože by si musel vybrat za kterou stranu chce bojovat vzhledem k jeho parožím. A protože Zest si málokdy nechával své intruzivní myšlenky pro sebe, hned se také zeptal: "Ale stát se to může, ne? A ty bys je vedl, nebo tak? Nebo bys bojoval na straně vlků?" zajímal se. Byla to přeci jen validní otázka. Třeba byl Regis skrytý nepřítel!
"No... zní to zábavně... ne?" zeptal se s pobaveným úšklebkem. Ještě mu nebyl ani rok a to, že byl trochu větší, nezměnilo jeho dětské smýšlení. A jeho lásku k chaosu.
"Aha. O tom jsem v životě neslyšel," prohlásil, když mu Regis vysvětloval léčitelství. Ale na druhou stranu byl mladík a většinu svého života ani nebyl vychováván. Asi se to tak nedalo brát.
"Taky tě rád poznávám," kývl.

Listopad 3/10 ~ Regis

Regis hned zatrhl Zestovy představy o vzpouře mrtvých. Škoda. V jeho hlavě to znělo zábavně. Uměl si představit, jak by se před takovými mrtvolami skrýval a jak by s nimi bojoval. Ale žádná nákaza se nekonala. I když teda vzpoura jelenů zněla taky až moc dobře pro mladého vlka, jehož myšlenky byly rychlejší než jeho vlastní stín. Skoro řekl, že je to škoda, ale včas se zarazil. "Aha, no jo, už to vidím," prohlásil Zest, i když si lišáka prohlédl velmi zběžně. Ale jo, nějaký polámaniny viděl. "A vzpoura jelenů je jako... reálná? Jakože by prostě přišli a zabrali si náš les?" ptal se Regise s údivem. Páni, to znělo ještě lépe. Taková lovecká sezóna, jen by bylo třeba vybít všechny jeleny-
Zest měl asi vážně problém.
Se zájmem přikyvoval a když vlk zmínil, že je léčitel, Zest se udiveně zeptal: "to jakože... léčíš vlky? A jak?" Ptal se vykuleně.
"Já jsem Zest," dodal rychle. "Teda Zestarian, ale všichni mi říkaj Zest," vysvětlil.

Listopad 2/10 ~ Regis

Zest se vlastně skoro ani nepozastavoval nad tím, proč tenhle vlk stál nad mrtvolou. Jo, bylo to trochu divný - vlastně trochu dost - ale vlk vzápětí podal vysvětlení na které se sice mladík neptal, ale asi dávalo celkem smysl. "A máme se kvůli něčemu znepokojovat?" zeptal se Zest nechápavě, než i to mu Regis vysvětlil.
"Áááá, jasně, to dává smysl. A zabila ho nějaká nemoc? Budeme teď všichni mrtvý?" ptal se - a spíše než že by se tvářil vyděšeně, působil Zest jako by se bavili o počasí. A co teprve, kdyby byli živý mrtví! Něco jako chodící mrtvoly. Hm, to znělo suprově.
"A ty těmhle liščím nemocem jako rozumíš, nebo tak?" zeptal se ještě, protože Regis působil jako odborník. Zajímavé.

Listopad 1/10 ~ Regis

Zest si to zamířil k jezeru. Konečně došel domů a byl tím nejšťastnějším vlkem v okolí. Ne, že by mu domov nějak extra scházel, byl spokojený celou dobu, ale byl rád, že už ví, že se má kam vracet a byl rád, že už měl dost rozumu na to, aby si zapamatoval cestu k Javoru. Teď se mohl vydávat na procházky naprosto klidně a bez jediného zaváhání. Byl šťastný. Teď se projde k jezeru a za chvíli půjde stejnou cestou domů. Zvláštní!
U jezera se vždy scházeli zajímavý vlci a ani tentokrát tu nebylo prázdno. Zest cítil mnoho různých pachů - především těch neznámých, to, co ho však zaujalo nejvíce, byl vlk s parohy. A tak se k němu také bez ostychu vydal. Dokud nepochytil, že si povídá s čímsi černým, co leželo ve vodě.
A protože to byl Zest, okamžitě se k vlkovi zvědavě vypravil. "Co to tady máte?" ptal se hned se zájmem, ale to už na vodě rozeznal mrtvou černou lišku. "Fůůůůj," nakrčil Zest nos. Proč se tu bavil s mrtvolou?!

Vlčice, které ho jako jediné dovedly až domů, zmizely. Prostě odešly. Zest se tím nemínil dlouho zabývat, přesto měl pocit, že by jim měl nějak oplatit, že ho dovedly sem. Do Javoru. K mámě. Kde asi byl konec jeho ségře? A co Tartaros? Zůstane jeho bratr mrtvý? Měl na mámu tolik otázek, ona však vypadala mnohem nešťastněji. Jako by si snad vyčítala to, že zmizel. No, to nebyla vůbec její chyba, to bylo jeho a Zurrino rozhodnutí. Chtěli za Smrtí. A ta mise jim nakonec vůbec nevyšla.
"To víš, že jo, mami," zazubil se a jemně se k mamince přitulil. Nechtěl, aby se o něho takhle bála. "Ale co ségra? Co táta? A co Tartaros? Povedlo se Zurri dojít až ke Smrti a přivedla ho zpět?" zajímal se. Všechny tyhle otázky pro něho byly velmi palčivé a on chtěl na vše znát odpověď. Pochopitelně. Byl tak upovídaný, že byl div, že by maminku vůbec pustil ke slovu, ale tohle byla jeho maminka a té se dostávalo té největší úcty ze strany jejího mladšího syna.

Ezi zmizel a Zest se tomu nedivil. Jistě už chtěl být doma. I Zest se cítil zvláštně, když se konečně vrátil domů. Sice tady více nebyl než byl, ale to nevadilo ne? Na tom nezáleželo. Zhluboka se nadechl a usmál se. Byl doma. Ten pocit se mu rozléval břichem. Doma. Ty stromy kolem bývaly vyšší, ne?
Zadíval se na svoje společnice. "Díky. Vážně. Myslím, že bych se tady bez vás toulal do nekonečna. Jste tu vítané. Vážně," ujistil obě vlčice, ale to už slyšel hlas, který mu chyběl, aniž by si to uvědomil.
Maminka!
Ani se nestihl pohnout, tak ryhle se k němu Nelly přihnala a uvrhla ho do mateřského objetí tak silného, než se Zest skoro neudržel na packách. "Mami!" zvolal vlček a zachumlal se do modrého kožíšku jeho maminky. "Už jsem doma. Jenom jsem se trochu ztratil," zamručel. Byl vážně větší. Pamatoval si, jak byla maminka obří, když jí viděl naposledy a teď jí růstem docela doháněl.
Maminka ho svírala opravdu pevně. Jemu se také stýskalo, ale v mámině sevření bylo znát zoufalství, které se Zesta tolik netýkalo. Když ho máma pustila, jen tam stála a dívala se na jeho společnost.
"To jsou moje kámošky. Dovedly mě domů. Bez nich bych to tady hledal celou zimu. Řekl jsem jim, že tu jsou vítané," dodal k mámě, která se tvářila poněkud bezradně.

//Márylouka

Zest si ani nepamatoval, kdy byl naposledy doma. Bylo to už pěkných pár měsíců. Tedy... mnoho času tady nepobyl, přesto však poznával některá místa. A hm... takhle vypadaly javory? Byla zima, když odcházel, ale tyhle stromy byly vážně pěkné. Asi se nedivil, že se tu jeho rodiče rozhodli zařídit smečku.
"Jo, tohle je můj javor," přikývl a rozhlédl se. Nějaké pachy tu cítil, ale vlastně si je pamatoval jen velmi matně. "Um... a nechcete tu zůstat. Na zimu," vysvětlil Zest a rozhlédl se. Nikoho neviděl. Byla tu máma? A táta? A co Zurri?! A ségra? Musel to všechno zjistit, ale chtěl nejprve poděkovat vlčicím, které ho našly a po krátkém výletu i dovedli domů. Nebyl zase tak daleko, ale bylo těžké najít směr.
"Ale jo... tady jsem doma. Už se snad neztratím," usmál se a koukl na Eziho. "A Cedr už nebude daleko, už víš, kde jsi, ne?" ptal se kamaráda.

//Čáryles

Zest si o sobě nemyslel, že by se nějak extra bál, ale asi se v tom hodně mýlil. To, co mu vyprávěl Ezi ho vážně vyděsilo, a tak uháněl rychleji než blesk, ač se ho všichni snažili uklidnit - až na Eziho, který jen přilil oheň pod kotel.
Tundra na něho volala, aby se ještě více neztratil - a v tom měla pravdu. Přesně takhle to totiž pokaždé dopadalo. Zastavil se tak rychle, že by se jeden divil, že si nerozbil čumáček. "Máš pravdu, nemůžu se ztratit ještě víc," přitakal vážně a rozhlédl se. Louku nepoznával. Nebyl si jistý, kde byl. Podíval se po Ezim, ale ani ten podle všeho příliš nevěděl. No a co teď?
"Dělal sis ze mě jenom srandu?" zeptal se vlček nejistě a přešlápl z packy na packu, to už je ale Minehava poháněla dál. Že prý něco objevila. Jagorové? To myslela... Javorové? Zestovi se rozzářily očka. Že by se dostal domů? "Jagorové vážně?!" vypískl nevěřícně, dokonce to podivné slovo převzal od Minehavy. A přidal do kroku. Už se těšil na mámu a na tátu.

//Javor

Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.

Zest veledůležitě přikyvoval. Věřil tomu, že to jeho příteli dalo neskutečnou práci. Byl to vážně schopný vlk. Proč ještě neuměl stopovat? A kde se to učilo? Musel k tomu umět něco speciálního? Tolik otázek a žádné odpovědi! Podíval se po Tundře a Minehavě, jestli by je těmi otázkami mohl zasypat, ale zdálo se, že obě vlčice se těší až se obou mladíků rychle zbaví, ale ani jeden rodič nebyl na dohled. Doufaly, že to bude rychlé, ale shodly se na lovu. A Zest se mohl radovat, protože nikdy pořádně nelovil. Pokud nepočítal toho papouška a toho vážně moc počítat nemohl. Vždyť utekl... tedy spíš uletěl a Zest si akorát natloukl nos. Nebyla to zrovna fajn vzpomínka. "Tak jo! Jdeme lovit!" prohlásil nadšeně, ale to už Ezi vykládal svou strašidelnou legendu, které Zest zcela a naprosto uvěřil. A že se pořádně vyděsil! Jako fakt pořádně! Běhal mu mráz po zádech a měl pocit, že se stíny kolem něho prodlužují - a že všechny vypadají jako parohaté monstrum. "Ááá!" vyjekl, když z křoví vyletěl nějakej pták. Div neskočil Tundře na záda. Ta sice prohlásila, že je to nějaká blbost, ale Zest byl o pár desítek let (nebo tak nějak) mladší.
"Rychle pryč než nás tu parohatý monstrum sežere!" zakřičel a utíkal z lesa ven tak rychle, že se mu za packama prášilo.

//Márylouka

Říjen 2 | Mrakošlápek

Zest se zase zatoulal k jezeru. Tyhle jeho toulky už byly skoro vyhlášené. Bavil se jimi a nic mu nescházelo. Byla pravda, že ztrácet se měl celkem ve zvyku, ale protože byl ztracený a uvědomoval si to, nikdy to pro něho nebyl nijak zvláštní problém. Zkrátka nevěděl, kde byl a kudy se vydat, aby našel cestu domů... neznamenalo to tedy, že byl doma všude? Podle jeho pohledu tomu tak rozhodně bylo.
A kolik zajímavých vlků potkal! A mnoho jich potkal právě u tohoto jezera. A tentokrát tomu nebylo jinak.
Zest toužil po přátelích - a jeden přítel se právě batolil na břehu a běžel vstříc vodě. Zest ho chvíli pozoroval, ale modrošedohnědý vlk nikdy nevydržel v klidu příliš dlouho. A tak se vrhl k vodě, aby se zapojil do jakékoliv hry, kterou vlče vymyslelo.
"Ahoj!" zvolal Zest nadšeně a zamával ocáskem. "Chceš si hrát?"

Zest přikyvoval, když Ezi vysvětloval, že má unavený nos. No jasně, to dávalo perfektní smysl. Zest stopovat neuměl, nikdo mu to nevysvětlil a ač rozeznal pachy, to, že by je měl nějak hledat a chodit za nima mu zůstávalo celkem záhadou. "To je jasný, že potřebuješ pauzu. Naprosto pochopitelný. Jsi hrozně hustej, že jsi nás vystopoval!" prohlásil Zestík obdivně a mával ocáskem ze strany na stranu. Byl úplně u vytržení.
Ještě, že tu byl alespoň někdo dospělý. Tundra hned věděla, co dělat - nebo se tak alespoň tvářila a i když nevěděla, kde byli, alespoň měla více rozumu, než vlčátka. "Hm, něco k snědku bych si dal. Máme něco?" ptal se Tundry. Už si ani nepamatoval, kdy jedl naposledy.
"Takže se nejdřív nasnídáme, a pak půjdem dál?" ptal se a mával ocáskem. Byl až překvapivě nadšený na to, že byl stále považován za ztraceného. Ztratit se asi ve finále nebylo tak hrozné, jak se zdálo. Byla to vlastně docela pohoda. Možná si měl připustit, že se ztratil už dávno.
"Mě taky ne," přisvědčil, ač si o lese nic špatného nemyslel, ale asi se v Tundře trochu zhlédl a chtěl jí potvrdit její nelibost z místa, kde se octli.

Stánek s pumpkin spice latté - Pohrajte si v napadaném listí

Zest chtěl domů. Sice doma pořádně nikdy nebyl, ale koho to zajímalo, že jo? Ne. Chtěl domů. A chtěl domů teď, jenže nevěděl, kterým směrem se vydat a kudy by tak asi měl jít, aby to bylo nejlepší. Proč jenom nemohl najít cestu domů?
Štěstí bylo, že Zest byl psychopat. Nebo minimálně vlk s velmi závažným ADHD, a tak, i když ještě před minutou bloudil lesem se slzičkami na krajíčku, v tu druhou spařil ohromnou hromadu zlatých listů. Nááádherných zlatých listů, které ho přímo volaly, aby se v nich utopil. A on neváhal ani minutu. Ani. Jedinou. Minutu.
A skočil do nich. Byl jako u vytržení. Byl tak trochu jako had, který se míhá v podrostu, přesně tak se cítil, když vystrčil hlavu, než se znovu ztratil v té obří hromadě. A tu vykoukla ven packa, tu ocásek. A lesem zněl smích jako by Zest docela zapomněl na všechny starosti. Alespoň na chvilku tomu tak bylo. Alespoň na malou chvilku.