Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 1/10 | Satorka

Přišlo léto a s létem toho přišlo mnoho, co Zest ještě neviděl. A jak měl Zest ve zvyku, musel všechno prozkoumat. Tentokrát k tomu však získal ségru, která se za ním vláčela a z nějakého důvodu mu nedala pokoj. Dobře tedy, když už se mu vláčela za ocáskem, řekl si, že toho také musí náležitě využít. Protože to přeci nebylo jen tak. Myslela si, že za ním jenom tak půjde? Ne, museli dělat přece něco zábavného! Když už tedy výprava ke Smrti nevyšla úplně podle jejich představ.
"Hele, co kdybys byla pro jednou užitečná a vymyslela nějakou zábavu?" otočil se na ní a naklonil hlavu na stranu jako nějaké pošahané štěně zlatého retrívra - k tomu měl Zest opravdu hodně daleko (i když energií zase tolik ne, mrk mrk).
"Nebo proč za mnou jako jdeš? Myslíš si, že tě budu bavit?" protočil oči v sloup a zabušil packama do země. Byl netrpělivý a tohle bylo moc stání na jednom místě. Minutu? Jak dlouho si ségra myslela, že tady asi vydrží postávat?

Zest byl netrpělivý. Tedy, on vlastně ani pořádně nevěděl, jaké to je být trpělivý, ale protože už dlouho - asi deset minut - stáli na jednom místě, už pacinkami bouchal do země, připravený jít dál. Bylo patrné, že na něm pád do jezera nenechal žádné trvalé následky, tedy... pokud tohle celé nebyl jeden velký trvalý následek.
"To je divný. Tetička nemůže mít tetičku," prohlásil, ale vlastně mu to bylo jedno. Tak pude se, nebo co? Budou tady stát na věčný časy? To dřív než se rozkoukají, tak Tartaros obroste u Smrti mechem.
"Já jsem Zest. Javorový," prohlásil, protože se mu nelíbilo, že na něj vlčice vytahuje tituly a on že by si žádný nepřidal? Ne, to rozhodně neznělo jako šedavé vlče. Jen při zmínce, že by tu však měli zůstat se mu ježila srst. Jak jako? To už se jako nikam nepůjde? Zoufale koukl po Zurri. Tak to teda ne. I kdyby k té Smrti měl dojít sám, tak tam teda půjdou.
"Je to Tartar," zabručel, protože takhle mu mohl říkat jen on, ne nějaká Ageronská vlčice. "A vůbec, proč by ho měl Život? Táta řekl jasně, že ho má Smrt. Tak ho má Smrt a basta!" prohlásil, protože jeho tatínek měl vždy pravdu. Už se mu stýskalo, ale nejdřív museli přivést Tatara... tedy Tartara.

//VVJ přes Galvatar

Ať už je nesli kamkoliv, Zest nebyl spokojený. Chtěl jít za Smrtí, a pokud tohle Smrt nebyla, tak tady jen ztráceli čas. K čemu tohle bylo? Proč je sem vůbec teta Zurri tahala - už byli celkem v pohodě - jo, to, že spadli do jezera nebylo zrovna ideální, ale... nezmrzli. Teda... částečně to bylo díky té černé vlčici, která ho táhla v zubech a pak ho hodila na sluníčko, aby mu ještě vlhký kožich uschnul. Dobře, možná mu ještě byla zima - byl to takový ten vlezlý pocit, který ne a ne odejít, ale to by Zest pochopitelně nikdy v životě nepřiznal. Na to byl moc hrdý.
"Tak kdo teda jsi, když ne Smrt?" zabrblal nespokojeně, ale vlčice se mu nevěnovala. A teta Zurri mu taky nevěnovala všechnu svou pozornost tak, jak si dle svého skromného mínění zasloužil. "Nemůže to být teta, ty jsi teta," namítl hned tvrdošíjně, když se mu zdálo, že mu někdo věnuje alespoň ždibec pozornosti. Zest chtěl namítnout, že se na ně tahle tetička mračila jako první, ale jen nespokojeně zamával ocasem. "Ještě musíme pořád zachránit Tartara! A kdo je vůbec Crauli?" vyptával se hned. Zdálo se, že ve vteřině, kdy mu přestalo jít o život prostě tu svou tlamičku nezavře.

Květen 5/10 | Draven

Princ Zest netrpělivě vyhlížel nějakou zábavu - a to jakoukoliv. Nerad se nudil a byl vůbec nejraději, když se kolem něho dělo tolik věcí, že je sotva stihl vnímat. Měl rád život a akci a tohle jarní počasí přímo vybízelo k nějakému dobrodružství. A jako by si tu zábavu přivolal, zničeho nic se objevil Draven. A Zest nemohl být spokojenější, protože jeho obří strejda sebou přinesl alespoň stín nějaké zábavy. Nejprve si ho obr ani nevšiml, protože měl žízeň, ale jakmile tu akutní potřebu zahnal a vyvalil se na slunci, spatřil jeho blížící se siluetu. Mohl být rád, že na něj princ Zest neskočil a nezabořil se do jeho huňaté srsti.
"Dravene!" zvolal Zest nadšeně a máchal oháňkou jako... no, inu jako malé, nadšené vlče. "Co ty tady?" ptal se strejčka, který si asi ani neuvědomoval, co se kolem něj zrovna děje. A to se Zestovi hodilo. Mohl vymyslet nějakou kravinu a Draven mu to nezatrhne. To na něm právě bylo vůbec nejvíc bezva!

Květen 5/10

Možná se měl vrátit domů, říkal si. Možná to bude vůbec nejlepší, co mohl udělat. Tam by mohl kousnout Tartara do ocasu, nebo škádlit Satori (s tou byla beztak větší sranda). Malé hyperaktivní vlče se tak otočilo, když usoudilo, že se v lese žádná zábava neskrývá a šupajdilo po svých stopách zpátky směrem odkud přišlo. Jo, mířil domů a to tedy znamenalo, že mířil i do jiného lesa, na druhou stranu však v tom lese bylo spoustu známé zábavy. Byl zklamaný, že tady nic nenašel, ale co se dalo dělat? Nic. Zábavu si zjevně nevykouzlí a on se moc nudil na to, aby tu jen tak čekal až zahřmí. Ne, doma bylo nejlépe.

Květen 4/10

A tak nad tím Zest přemýšlel. A přemýšlel vážně hodně! Přemýšlel tak moc až se mu kouřilo z uší, ale stejně to příliš k ničemu nebylo. Procházel kolem, rozhlížel se, mračil se jako by doufal, že to k něčemu povede. Ne. Nevedlo to vůbec, ale vůbec k ničemu. Prostě jen koukal a nezbylo mu nic jiného než se snažit něco vykoumat, nebo třeba kdyby tak narazil na nějakou zábavu! To by bylo! Jenže, jak se ukázalo, zábava prostě nerostla jen tak na stromě. Škoda. Ale tak co teď? Musel něco udělat, vyvolat nějaký chaos, nebo tak něco. Obvykle to fungovalo, ale mohlo to fungovat i teď?

Květen 3/10

Lovit? To se mu zdálo moc obyčejné. Co by mohl dělat jiného? To by také rád věděl! Všechno se zdálo být nezajímavé, fádní a ne dost podnětné pro hyperaktivní vlče, které nesvedlo stát ani minutu na místě. Samotný se nudil, jenže kolem nikdo nebyl. Už zjistil, že nejvíce podnětů mu dávali vlci kolem něho, ale co dělat, když tu byl naprosto a úplně sám? Ideálně se měl nějak zabavit, ale to většinou končilo tak, že nezřízeně běhal kolem dokola a pak to končilo tak, že do někoho naboural. Tak jako minule. A předminule. Jo, vážně hodně narážel do vlků, ale copak za to mohlo? Nebyla jeho chyba, že mu stáli v cestě!

Květen 2/10

Zest byl plný energie, ale nikdo s ním nechtěl nic mít. Nikdo se s ním nechtěl pustit do hry, nikdo ho dokonce ani nenásledoval k jezeru! Nuda. Co měl chudák dělat, takhle opuštěný, tak sám? Odfrkl si, když obešel jezero a šel pěkně přímo za nosem do lesa. To by bylo, aby něco nebylo! Chtěl si najít nějakou zábavu, něco, co by mohl dělat se svými neklidnými pacinkami, něco, čím by se zaměstnal. Nebylo to tak snadné, jak se zdálo a to si myslel, že svede všechno. Jak se ukázalo, tak ne. Potřeboval prostě nějaké vyžití, to bylo už naprosto jasné. Jenže co by tak mohlo pětiměsíční vlče dělat samo v lese?

Zestovi se to nelíbilo. Vlčice ho chytla jako by snad byla jeho máma nebo co a rozhodla se ho někam táhnout. Satori měla pravdu! Co když to byla Smrt?! Zest se rozhodl, že jestli se ukáže, že to tak je, tak že jí dá pořádně do čumáku, to se bude divit!
Pravda však byla taková, že Zest na to neměl sílu. Rád by se tvářil, že byl silnější než ve skutečnosti byl, ale nebylo tomu tak. Celé to dobrodružství ho příšerně vysílilo - tak moc, že sotva držel oči otevřené a dost možná se stalo i to, že po cestě usnul. Konečně nemusel šlapat sám a mohl si na chvilku odpočinout - co na tom, že jenom na chvíli třeba zavřel oči?
Mžoural na sestru, která se nesla kousek od něho. "Bude to dobrý," ujistil jí tiše v domnění, že ho "Smrt" neslyšela. Mohli se vymanit ze sevření, ale Zurri šla s touhle vlčicí a evidentně jí věřila. No a navíc je vysušila, to samo o sobě stačilo, no ne? Kdyby je chtěla mrtvé, nechá je prostě umřít zimou - Zest si ani nevšiml, že zima už byla skoro pryč a že to už nebyl jen oheň, kdo ho zahříval, ale i slunce, které sbíralo síly. Bylo jaro - to však Zestovi úplně uniklo, protože měl úplně jiné starosti.

// Ageronský les přes Severní Galtavar

Květen 1/10 | Draven

Dlouho se nic nedělo. Zestarian neměl rád, když se nic nedělo. Stát a trpělivě vyčkávat? Ne, to nebylo pro něho. Proto se rád ztrácel k jezeru, kde na něho nikdo nemohl - nebo respektive ještě nikdo nepřišel na to, kam se ztrácí - vlastně až na Dravena se kterým se tady potkal a který kvůli němu přišel do Javoru. Ty jo, bylo by bezva, kdyby se sem ztratil i Draven, Zest si však nebyl jistý, jestli by si to vlk býval uvědomil. Už pochopil, že Dravenovo myšlení je hodně jednoduché, ale jemu to vůbec nevadilo. Rozuměli si a ničemu nebránilo to, že Draven možná přinejmenším polovinu času ani nechápal, co se kolem něho děje. Zest ho měl rád a na tom jediném záleželo. A byl jeho rodinou. Proto možná tak trochu vyhlížel, jestli se jeho strýček ukáže. Mohl ho prostě jen následovat.

Zestarian byl takové ztracené ptáče. Jistě, neměl tedy zrovna křídla, ale byl zrovna tak malý jako ptáčata bývala. A byl ztracený – o tom se nedalo pochybovat, ač si to ono ptáče sotva uvědomovalo. Zestarian se vypravil na výpravu – a při té výpravě mohl ztratit život, místo toho se však ztratil sám. Byla to chyba, říkal si, když bloudil v tmavém lese, ale Zestarian nebyl žádné ořezávátko – ano, možná jsem o něm řekla, že je ptáče (a to také platí), ale zároveň byl příliš tvrdohlavý, než aby si přiznal, že byl v pořádné kaši.
Ztracené ptáče tak bloudilo v lese, hledalo cestu, kterou by se vydalo zpět domů, do Javorového lesa. Říkal si, že nemohl ujít takovou dálku, aby se ztratil a ejhle – stalo se. Měl si dávat větší pozor, možná neměl chodit nikam takhle pozdě… jenže pozdě bycha honiti!
To, co ptáče nakonec zachránilo, byl v jeho očích zázrak. Náhle se celý les rozzářil – to byl alespoň Zestův pohled – a on se mohl náhle zorientovat! A bylo to! Cestu našel jako nic díky světluškám – to však vlčátko nevědělo, protože světlušky ještě neznal, přeci jen se narodil v lednu a zázraky jara a léta měl teprve poznávat. Tenhle měl být první.

Zest was disappearing quite regularly. Well, lost isn't exactly the right term – he was going on heroic expeditions because it was simply boring at home. The little wolf couldn't just accept that. Plus, these expeditions were rarely known about, and as long as his parents didn't know about it, he was pretty fine (or so he thought, at least). And so, this time, Zest went on a quest as well. He walked towards the meadow he knew so well and where he often met Zeke. He had to smile as he thought of his friend. How was he and what was he doing? Shouldn't he go visit him? Or would he go in a different direction and look somewhere else, somewhere he hadn't seen before? The possibilities were endless. In the end, though, he ended up in the woods. In truth, the forest had changed considerably – he knew it as grey, colourless, lifeless. He had been born in winter, after all, and so what he saw surprised him beyond measure. He didn't understand what he was seeing because the forest was full of life. He smelled the birds and he smelled the flowers, he smelled the essence of spring itself. And he was carried away by it. He immediately fell in love with the feeling. He didn't even want to leave that evening, but his rule was that his parents must not know anything. And he kept to that.

Duben 10/10 | Juni

Princ Zestarian z Javorového lesa dobře věděl, že musí domů, a tak se ujal vedení a vykročil směrem k lesu, kde se narodil. Několikrát se mu pacičky stáčely jiným směrem – a tak bylo rozhodně dobře, že měl nad sebou dospělý dozor, který velmi pečlivě dohlížel, aby šel tam, kam měl. Jak snadné by však bylo jí nakukat, že zrovna tenhle les je javorový?! Ne, to samozřejmě nemohl. Dospělá vlčice jistě pozná javory, no ne? Musel se pekelně snažit, ale nakonec to nebylo tak dobré. Zvlášť, když si uvědomil, jak velký musí mít jeho máma strach. A to rozhodně nechtěl.

Duben 9/10 | Juni

Zest měl možná čekat, že zábavy bude konec, jakmile se zmíní, že utekl z domova. Ne, on neutekl z domova, jen se prostě nudil a chtěl trochu zábavy. Nebylo to nic tak hrozného, nebo dramatického, jak se Juniper snažila tvářit. „Určitě o mě strach nemaj,“ ujišťoval vlčici, ale bylo to málo platné. Viděl, že byla odhodlaná ho vrátit domů, a tak se zvedl, aby si tedy šel hrát se sourozenci. Možná mohl do hry zapojit i Dravena, říkal si, třeba to pak bude lepší. Navíc se cítil trochu provinile, když Juniper zmínila jeho mámu. Věděl, že máma se o něho jistě bála. Ale také byla šance, že když se vrátí včas, ani si nevšimne, že byl pryč.

Duben 8/10 | Juni

To, jak se vlčice hned zapojila do jeho hry, mu bylo sympatické. Naklonil hlavu na stranu a chvíli se divil tomu, jak s ním mluvila – jako by byl opravdu důležitý! Což samozřejmě byl! Byl princ! Na to nesměl zapomínat. Jo, a ona se vlastně ptala na jeho rodiče. To bylo trochu složitější. „Já se jim tak trochu zdejchnul, víš? Ne, že by nebyla v Javoru sranda, ale já rád chodím na průzkumy. Nebaví mě sedět na jednom místě, chápeš?“ vysvětloval vlčici a máchal u toho ocáskem. „Chtěl jsem jen trochu zábavy,“ dodal a tvářil se u toho nanejvýš důležitě. Co na tom bylo špatného?