Gallirea - Příspěvky uživatele

Čekal jsem, jaká bude její reakce. Celou dobu mi hleděla do očí s mrazivým, ale ukliďňujícím pohledem. Semtam kývla hlavou, když jsem udělal pauzu, abych pokračoval dál. Její otázka mě na okamžik zarazila, ale pak mi došlo, jaký slovní obrat jsem použil. Neublížili mi, dali mi jen lekci a ukázali, že mé počínání je opravdu zlé. Povzdechl jsem si a pohlédl někam do dáli za jezero. Až teď jsem si vlastně uvědomil, jak těžká noc nastala. Vzduch byl téměř nedýchatelný. Bylo dusno. Měl jsem chu't skočit do vody hned, ale tohle se potřebovalo vyřešit.
,,Ne, neublížili a možná tak měli učinit, jelikož za to, co se stalo, bych si zasloužil horší trest." Ano, litoval jsem toho, že jsem sebral život vlastně nevinné vlčici, která v tom momentě nemohla nic dělat a nijak se bránit. Nelitoval bych toho a neměl výčitky, pokud by to byl férový boj a ona by si opravdu zasloužila zemřít, ale v tom momentě má mysl nebyla vůbec na správným místě.
Sklopil jsem oči ke svým tlapkám, a pak se znova podíval na ni, když začala mluvit. Přikývl jsem. ,,Ano, udělal jsem špatně a já teď jen doufám, že budu mít čas to vše napravit," pousmání jsem jí opětoval, když mi na to řekla, že moji omluvu přijímá. Mé tiché díky za mě řekly mé oči.
Oklepal jsem se a cítil, jak se mi má srst začíná lepit na kůži. hnusný to pocit. ,,Takovéhle počasí nemám vůbec rád. Ještě, že je tu voda. Půjdeš se taky namočit?" řekl jsem a vlastně na nic tolik nečekal. Udělal jsem pár prvních kroků a usmál se. Ta vlažná voda byla neskutečně příjemná.
A v tom jsem si uvědomil, že jsem neměl šanci se jí zeptat na to, jak vnímá tento svět, když se v něm vlastně narodila. ,,Měl bych otázku. Zajímalo by mě, jak vnímáš Gallireu. Co ti ta země dává? Protože pro tuláka, co se sem je tak dostal je tu spousta neznámých a zvláštních věcí," načal jsem předchozí konverzaci a na to se ponořil, abych se schladil celý.

Když jsem se na ní podíval, uviděl jsem jak těká očima a její postoj mi přišel napjatý. Tušil jsem, že moje návštěva jí dvakrát radost neudělala, ale co se stalo, stalo se. Byl jsem tady a již jsem se nemohl otočit a odejít. Ne. Za své chyby musíš platit a pořádně se omluvit. Jen takhle dojdu klidu ve své duši. Opravdu jsem již nechtěl být viděn ostatními negativně. I když, nezáleželo mi na vlcích, které neznám, ale potřeboval jsem si obrázek upravit u ní. Už hned z několika důvodů.
Nakonec ale vypadala uvolněně a pokračovala v konverzaci, sice se otočila v jednu chvíli na vlčici, která byla trošičku dál od nás, ale jinak to nevypadalo, že by chtěla odějít. Nebo, že bych ji nějak vyloženě vadil. Pokud by se mnou mluvit nechtěla, dávno by odešla a vůbec na mě nereagovala. Co mě ale zarazilo bylo, jak to řekla. Posledně jsem ji viděl ve smečce, kde mi oznámila, že tam byla teprve rok. To za rok ví, jak to chodí na Galli? Zaujalo mě to. ,,Ty jsi v této zemi už delší dobu? Pamatuji si, že jsi říkala, že jsi tam teprve rok," pokračoval jsem se zájmem v očích, načež jsem se k ni plně otočil, aby mohla vidět můj zájem o toto téma.
Ale nmohl jsem jen tak věci nechat jít, když tu vysela zvláštní atmosféra nad námi. Polkl jsem ten velký knedlík v krku a sebral kuráž. Nechápal jsem, co je těžkého na tom se omluvit a uznat, že mé činy, spíše slova, byla špatně zvolená. Z nějakého mi neznámého důvodu jsem byl velice nervózní. Těkal jsem očima z těch jejich k vodě, ale nakonec jsem se schopil a podíval se jí přímo do očí. ,,Já... chtěl bych se omluvit. Mé počínání nebylo správné. Předtím jsem měl zkaženou mysl, kdy jsem dokázal vidět jen jedno. Iluze pro mě asi budou pořád magií, ke které si budu muset najít cestu, ale poučil jsem se. Život a Smrt mi dali co pro to. Já si to také zasloužil. A... nechtěl jsem, abys o mně smýšlela ve zlém, i když bych tomu rozumněl," začal jsem mluvit. Snažil jsem se, aby to bylo co nejvíce zřetelné a hlavně ne uspěchané. Tudíž jsem i dával pauzy a hledal v jejím obličeji možnou reakci na můj proslov. Nechal jsem jí prostor, aby mohla vyjádřit své pocity.

<< Západní Galtavar

Utíkal jsem z jejím kožíškem, jelikož byl v té dáli značně viditelný, ale jakmile jsem zdolal nějakou dálku až teprve potom jsem si všimnul její společnosti. Zpomalil jsem. Mám vyrušit, nebo ne? Co když se jedná o někoho ji velice blízkého? Nemohu jen tak přiběhnout a ztrácet jejím časem svoji chabou omluvou. Nezastavil jsem se úplně. Šel jsem, ale pomalu. Díval jsem se jejich směrem a přemýšlel, co mám vlastně udělat. Vypadalo to, že vedou nějakou debatu a Litai vypadala šťastně. Zkusil jsem nasát do čenichu pach, zda by mi náhodou řekl něco více, ale přišlo mi, že cítím jen a jen Litai. Možná jsou si příbuzné? Z dálky jsem mohl odhadovat těžko.
Zastavili u jezera, kde se napili. Rozhodl jsem se, že možná tohle bude pravá chvíle ji na okamžik vzít stranou, pokud by to bylo možné. To se ještě uvidí. Nadechl jsem se zhluboka a vydechl. Z nějakého důvodu mi bylo těžko. Vlastně, ono dává velký smysl, že se cítím tak jak se cítím. Kdo by se v mé kůži takto necítil? Zatřepal jsem hlavou a začal se k nim blížit. Nevypadalo by to, že by si mě nějak všimli. Popravdě jsem ani netušil, zda se mám nějak ohlásit, nebo k ní jen přistoupit. Nakonec jsem se rozhodl objevit se nedaleko od ní a napít se vody taky. Sklonil jsem hlavu a snažil se trochu osvěžit. Hrdlo se mi stáhlo a srdce splašeně bilo. Narovnal jsem se a otočil se na Litai. ,,Zdravím," řekl jsem na začátek jen. Z nějakého důvodu pro mě bylo těžké začít konverzaci. Před rokem bych žádnou konverzaci ani nezačal, nechtěl bych, ale teď potřebuji a nijak nemohu nalézt slova. A už vůbec nechci, aby tohle setkání bylo pro ni nějak tíživé. ,,Konečně už vysvitlo Slunce, že?" Ano, přesně tak Zakare. Nevíš, jak začít, tak začni počasím. Geniální, řekl jsem si v hlavě ironicky.

<< Stará zřícenina (přes jedlový pás)

Ohlédl jsem se ještě za sebou, když jsem opouštěl les. Nějak jsem doufal, že by třeba šla za mnou a řekla, že mám pravdu, ale byla to Smrt a všichni ví, že Smrt se nikoho nedožaduje. Aby to přijala, musím dodržet svá slova. Cítil jsem se povznešeně. Musel jsem se usmát. To setkání mi dalo mnohé. Nejen sílu překonat sám sebe a snažit se magii pochopit, ale taky přijmout fakt, že nenávist není odpovědí na věci, co se dějí kolem. Už chápu Životova slova. Vlastně, ještě musím pochopit, že magie není to, co kazí toho vlka, ale jeho osobnost. To, jaký je. A Cynthia není sice vlčící, se kterou bych se bavil, ale na základě magie jsem jí neměl házet do pytle s tím idiotem. Upřímně jsem byl zvědavý na setkání s ní. Tušil jsem, že mi nebude nikdy schopna odpustit a ani bych se tomu nedivil. Její hněv si zasloužím. Každopádně to bude zajímavé.
Povzdechl jsem si, když je šel chvíli tou loukou. Tma byla všude kolem, jako kdyby neexistovalo Slunce. Kdy vlastně naposledy vylezlo? Už je to pár dní. Do teď jsem tenhle fakt neřešil. Jenže mi nestačilo nic než doufat, že se opět rozsvítí. V tom mě ale do čumáku udeřil známý pach. Bylo jich tu popravdě hned několik, ale tenhle byl specifický, jiný. Zadíval jsem se do dáli a záhlédl červený kožíšek. Litai! V hlavě jsem měl jediné. Potřebuji se jí omluvit. Proto jsem z kroku přešel do běhu a doufal, že jí dohoním.

>> VVJ

//doufám, že nevadí, že se se Zakarem přidám

// OBJEDNÁVKA

Nová magie:
Halucinace --> 20 kř + 200 obl
Emoce --> 20 kř + 200 obl

M02:
4* Halucinace --> 80 dr
4* Emoce --> 80 dr

M03:
1* Myšlenky --> 40 dr

SLEVA 10%
--> 36kř + 360 obl + 180 dr

--------------------------------------------
--------------------------------------------
CELKEM DOHROMADY ODEČÍST

- 20

- 7

- 153

- 360

- 36

--------------------------------------------
--------------------------------------------
V INVENTÁŘI ZBYDE

- 0

- 0

- 12

- 60

- 9

<< Šakalí pahorkatina (použit teleportační lístek)

Mé tělo, jako kdyby padalo nekonečnou propastí. Slyšel jsem jen svištění vzduchu, ani jsem nemohl křičet, nebo cokoli říct. Ta temnota mě pohlcovala, jako kdyby si mě chtěla vzít do spárů a nechat mě zde na vždy, ale mé oři zaznamenaly záblek nějakého světla. Tohle světlo nebylo jako to zářící, teplé světélko, které by mohl vlk vidět, když se odevzdává na onen svět. Tohle bylo zelené, jedovaté světlo, které vítalo hříšníky a já v tu chvíli věděl, na jaké místo se blížím. Zavřel jsem oči a náhle jsem učítil zem pod nohama. Opatrně jsem oči otevřel. Ale všude zase byla tma, jen světýlka lemovala cestičku, po které jsem už šel nejméně dvakrát. Tak jsem zase tady. Povzdechl jsem si. Tuhle část jsem nenášel. Dojít ke zřícenině a čekat, až na mě z nějakého rohu skoší samotná smrt. Vzpomněl jsem si však, co mi říkala naposledy. O tom ohni. Věděl jsem, že do něčeho lapí své duše, ale netušil jsem, že to bude zelený oheň. Ale od té chvíle, co m to řekla nemohu nevidět ty záblesky vlků, kteří křičí o pomoc. Podíval jsem se i na té malé plamínky tady okolo. Musela si to tu vylepšit, protože vždycky tady byly jen kameny. Ale nikdy tu nebyla taková tma. Možná je sem dala schválně, aby ty nebohé duše hlídaly cestu, jak je tma? Ale sama musí v noci dobře vidět, však samotné její oči jsou zelené. Oh, znamená to, že i její duše je polepena? Nestačil jsem udělat další krok, když jsem uslyšel zavrčení. Na okamžik jsem se podivil, kdo by to mohl být, ale jakmile jsem spatřil pár zelených očí, došlo mi to. Stál jsem na místě a čekal, co udělá. Bylo to poprvé, co ona přišla za mnou. Nevím, co si o tom upřímně myslet.
,,Co tu sakra děláš? Nestačilo ti mé varování posledně? Nebo si přišel odevzdat svou zkaženou duši? S tou tvojí bych si ráda pohrála!" zasyčela, jako kdyby se na okamžik stala jízlivým hadem. Polkl jsem. Vlastně, přišel jsem sem, abych si sám sobě udělil trest, ale nemohlo to být jediné, proč jsem tady. Má část mě tu prostě chtěla být a zůstat, protože si to zasloužila. Ale odevzdat duši? To si nemyslím. Díval jsem se rovně, když kolem mě kroužila a sála do čumáku můj pach.
,,Je pravda, že takhle troufalé psisko už jsem dlouho neviděla," procedila skrz zuby. ,,Jsem tu, abych se poučil ze svých chyb.",,Ty a poučil? Jakmile jednou zabiješ, už to ve tvé krvi zůstane navždy. Nevím, co ti můj debilní bratr nakukal, ale rozhodně se poučením tvá duše nevykoupí z říchů, které si provedl," olízla si čenich a podle se ušklíbla. Její oči se leskly a mě došlo, kam má duše poputuje, jakmile umřu. Cítil jsem se těžce. Ale co jsem čekal? Bylo to jasné, jenže v tu chvíli jsem na následky nekoukal a neřešil. Bral jsem to jako fakt. Ano, někdy k rvačkám dojde a někdy někoho zabije, ale já jsem... zabil úmyslně a měl z toho požitek. Bylo mi dobře. Na te pocit jsem popravdě nezapoměl.
,,Je mi jasné, že si duši nevykoupím, ale alespoň za dobu, co budu žít se mohu polepšit," řekl jsem jí s pohledem do jejích očí. Ona vyprskla. ,,Je vidět, že ti kecy mého bratra pořádně vyžraly mozek," vypustila zavrčení, ale na to se ke mně přiblížila a pošeptala do ucha.
,,Ale oba víme, jakou radost ti zabití té svině pomohlo, že? Ten blažený pocit, kdy její duše odcházela, kdy její tělo cukalo pod tíhou tvého těla. Cítil ses silný, cítil ses, jako bys to byl ty, kdo určje kdo zemře a kdo ne," ta slova se mi zařezávala do srdce. Nemohl jsem jí odporovat, protože to byla pravda, ale pravda to byla tehdy, teď ne. ,,Já už nehodlám zabíjet na základě blbých Iluzí!" vykřikl jsem, jako kdybych sám hledal v těch slovech tu svatou pravdu, která mě má z těch pocitů osvobodit. Odstoupila a dívala se na mě, já zhluboka dýchal. Jako kdyby tíha všeho mě začala opouštět. Blbé Iluze nebudou ovládat můj život! Ale aby mi život neovládaly, musím je pochopit, musím Iluze vlastnit a stát se sám vlkem, který vlastní Iluze. Být sám proti sobě, jedině tak zařídím, abych přestal s těmi předsudky. Zamračila se.
,,S tebou už není sranda. Předtím ses mi líbil víc, i když si byl parchant. No, teď se z tebe stal parchant, kterého nemůžu vystát. Co teda chceš?" procedila skrze zubiska. Nečekal jsem dlouho, popravdě jsem tušil, že ona sama ví, ale... řečené to bude lepší. ,,Chci lépe pochopit druhé a chci lépe chápat iluze.",,Takovou radost ti neudělám.",,Mám hodně drahokamů, kamínků, kter se ti líbí.",,Pche, všichni si myslí, že si mě koupí nějakýma šutrama. Těch už mám dost, sama nevím, co s nimi dělat.",,Má duše bude stejně tvá, tak mi dopřej alespoň částečný pocit vykoupení," na to se jen Smrt zasmála. Vsadil bych se, že jí i ukápla slza.
,,A těmahle kecma mě jako chceš přesvědčit? Ano, tvá duše je má už od chvíli, co si zažehnul nenávist vůči té pitomé vlčici. To tě svedlo z cesty potenciálního vykoupení." Povzdechl jsem si. Věděl jsem to a na to jsem nemohl nic říct, ale doufal jsem, že mi přeci jen nějak pomůže. Dosud s tím neměla tolik problém. I přes to, jaká je, ostatním pomáhá.
,,Prosím, pomož mi. Omlouvám se, pokud se tě nějak dotkla má nabídka drahokamů.",,Oh, ale neříkej že od tebe slyším nějakou lítost? Pche, to ti nežeru a tvou omluvu nepřijímám. Táhni radši už ty pse, nebo si tvoji duši vezmu rovnou.",,Možná by to bylo lepší, nebyla bys tu sama," v tom se Smrt zarazila a na okamžik na mě pohlédla. Sám jsem netušil, kde se ty ve mně slova vzala, ale najdenou, jako bych cítil zvláštní pocit. Možná to bylo to, co mě tu reálně táhlo. Celou dobu tu je, sama. má tu kolem sebe mrtvé duše, až samotná její duše asi přijala fakt, že je mrtvá. Nevím, jaké to je být Bohem, ale i Bůh vlastnící všechno může být sám. Možná jsem jen chtěl... aby věděla, že tu někoho může mít? Nevím, proč. Proč mě to najendou takhle popadlo. Však se mě tolikrát snažila zabít, vzít mou duši a byla násilná, ale ve výsledku mi vždy pomohla. Zavrčela.
,,Co to meleš za krávoviny? Já tu sama nejsem, mám tu..",,Duše, se kterými si hraješ, mučíš, ale je to opravdu to, co chceš? Nemáš tu nikoho, kdo by tu byl potvém boku. I bratra máš daleko...",,Co ty se sereš do mého života? Jsi jen podřadný pes, který si myslí, že s magiemi se vyrovná Bohům. Ještě něco cekneš a rozcupu tě na kousky," v jejích očích byla vidět ta nenávist, která jí spalovala a já pochopil, co myslela tím, když jsem nenávistí sešel. I jí nenávist dovedla sem. Její ocas začal zářit ještě více. Věděl jsem, že je zle. ,,Nechci tě nijak zpochybňovat, máš veškerý můj respekt, jen... nemusíš být na to sama," řekl jsem a otočil jsem se. Chtěl jsem aby věděla, že v někom přeci jen může mít společníka.
,,A proč bys to měl být jako ty?",,Protože já chápu tu nenávist, kterou v sobě držíš," řekl jsem jen, když jsem se hlavou na ni zpátky otočil. Pokýval jsem hlavou, jako kdybych se loučil se starou známou a šel cestou dál. Kdyby opravdu byla tak krvelačnou a zlou bestií, skočila by po mě a sebrala mi duši už před jakou dobou. Fakt, že to ani teď neudělala jen dokazuje, jak je v tomhle všem sama. A já se cítil povznesen. Měl bych jí navštívit občas i jen tak a dokázat ji tak má slova. Dodat jim tu moc.

>> Západní Galtavar (přes jedlový pás)

//Vůbec se neomlouvej, však jsem ti říkala, abys šla radši hrát, že to bude nějakou dobu trvat

<< Asgaar (dělejme, že Zakar došel k hranicím, vyšoupnul Lilac a hned se otočil)

Byl jsem rád, že jsem tu malou dovedl zpátky v pořádku. Hezky se semnou rozloučila. Sice byl vlčátkem, které neustále o něčem hovořilo, ale docela jsem byl rád, že mohu být na okamžik zase sám a vstřebat všechny ty emoce a myšlenky, které se mi draly na povrch. Navštívil jsem nejdříve Nokta a ponořen do těch skvělých pocitů jsem vlastně úplně zapomněl, že by Lethia měla být někde blízko. Thoran říkal, že je někde na západě a Kaleo bloudí od severu k jihu. Ach, najdu je vůbec někdy? A hlavně, potřebuji v sobě najít nějaký vnitřní klid. Uvést myšlenky na správný směr. Musím se zlepšit a přestat mít předsudky vůči lidem, co mají Iluze. Nesnáším tu magii, ale možná... bych té magii měl sám porozumět. A vím, kdo mi udělá takovou radost. Eh, nechci k ní znova. Ne potom, co jsem tam byl naposledy. Málem mě zabila. Bohužel sourozenci v tuhle chvíli museli ještě chvíli počkat. Protože dokud v sobě nenajdu vnitřní klid, dokud nepochopím Iluze a nebudu na základě téhle magie soudit vlky, jak bych mohl svým sourozencům čelit? Nepřijdu za nimi přeci a nebudu ze sebe dělat bratra, kterým jsem byl. Já jsem vlastně te'd úplně jiným vlkem. Lepším. A abych se stal ještě o to více dobřejším, musím podstoupit tuto...oběť. Oh, neříkala mi Smrt, že mi dá nějaké... rychlé přesouvání? Co když budu myslet na to místo, objevím se tam? Mohu to zkusit. Zavřel jsem oči a já si vzpomněl na tu cestičku, na to temno. Pomalu, jako kdyby mi to začalo pohlcovat mysl a já se vznášel v temnotě samotné.

>> Stará zřícenina (použit teleportační lístek)

<< Medvědí jezero

Malá neměla tolik problém ťapkat sama, což byl pro mě jakási úleva. Moc se mi nechtěla tahat na zádech, ale neměl jsem s tím problém. Konečně mám po dlouhé době hezky vykoupanou a čistou srst. Nerad bych si ji zničil, ale kdybych musel... Malá se rozpovídala a do toho se mi představila se svým jménem. Pokýval jsem na znamení, že mě těší a představil se taky. ,,Jmenuji se Zakar," řekl jsem pro začátek, než jsem jí hodlal odpovědět na všechny věci, které vypustila ze své tlamičky. ,,Už jsem něco nachodil a můj orientační smysl je docela dobrý. Dost dobrý na to, abych věděl, kde jsem. To se třeba naučíš, až budeš větší," mrknul jsem na ni. Teda, sám jsem vlastně netušil, jak se taková věc dá naučit, ale věříl jsem, když holka hodně nachodí, dokáže si zapamatovat území, kterými prošla. A pokud ne, bude lepší mít vždy někoho u sebe.
Už jsme se blížili k hranici jejich lesa. Sám jsem cítil ty všechny podivné pachy, což musela i Lilac. Alespoň věděla, že jí neodvádím někam jinam. Zavedla řeč k mým sourozencům. Ušklíbnul jsem se. ,,Tys bys hlavně měla být ve smečce nebo s někým, kdo je ze smečky. Takhle se tu potulovat sama není rozhodně bezpečné. Hlavně, já nejsem ze smečky a tahat bych tě nikam nemohl," řekl jsem ji a tím ji tak hodlal zmařit plán mi pomáhat. Byla hodné vlče, ale já hlavně potřeboval být zase sám. Sice jsem měl dobrou náladu díky Noktovi, ale troška soukromí by neuškodila. Pořád jsem se někde s někým tahal. ,,Vypadají jako já. Mají béžový kožíše. Jsou tu dvě sestry. Kaleo a Lethia, a pak tu mám bratra Thorana," řekl jsem jí, přičemž jsem se podíval někam do dáli. ,,Ten má srst takovou šedo-hnědo-bílou," snažil jsem se vzpomenout, jak vlastně vypadá. Tu čedou pochytil nejvíce od táty. Já nějakou na sobě taky měl, ale ne tak výraznou.

>> Asgaarský hvozd

Malé vlče na mě hned spustilo. Nahnul jsem mírně hlavu na stranu a poslouchal ji. Mluvila o nějakých motýlech, pokladu. Musel jsem zamrkat. Znělo to tak bizardně, ale tak přesně pro tuhle magickou zemi. Tady se vlk už radši ničemu nediví. Celé to vyprávění vlastně směřovalo k tomu, že neví, kam má jít domů. Narovnal jsem se a podíval se do dáli. Ta řeka, co se vlévá do tohoto jeera, by měla být ta řeka, co sousedí s Asgaarem a Borůvkou. Takže pokud se odsud vydáme na sever, měli bychom být docela blízko. Podíval jsem se zpět na tu malou a zakroutil jsem hlavou ve znamení ne. ,,Máš štěstí maličká, jsme docela blízko. Tuším, že stačí jen obejít jezero, jít trochu dál a pak budeme u tvého lesa," řekl jsem a zastřihl jsem ušima. Takhle sama by se tu neměla potulovat. Ne, když by mohli být v okolí vlci, jako je Styx. Vlastně, jsou tu ještě nějací, kromě Styx? Myslím, že ona je ta jediná divná, co řere vlčata. Prohodil jsem ocasem. Malá se mě zeptala na podobnou otázku. Ušklíbnul jsem se. ,,Já hledám svoji rodinu. Někde by se tu měli potulovat," řekl jsem ji. ,,Ale to počká. Pojď za mnou. Bude to kousek," hlavou jsem naznačil, kudy půjdeme a vyšel jsem. Vypadala v pořádku, takže jsem věřil, že bude moci po svých, ale kdyby náhodou nějak kolabovala, jsem připraven jí prostě vzít na záda. ,,Kdybys nemohla, řekni," oznámil jsem ji, aby si toho sama byla vědoma, že prostě může říct, že jí nožky bolí.

>> Šakalí pahorkatina

<< Středozemní pláň

Když jsem se tak k tomu jezeru blížil, vlastně jsem úplně zapomněl, jak krásné je. Velké a křišťálově čisté. Jenže jsem tu taky zažil medvěda, asi bych se tu neměl tolik zdržovat. Teď se asi budou probouzet, vzpomněl jsem si na menší událost. Zkusil jsem se už při cestě rozhlížet, abych náhodou nenarazil na něco podivného. V tom jsem se však na okamžik zarazil a podíval se na ty úžasné barvy, které nebe začalo tvořit, protože zapadalo sluníčko. Fialová a oranžová. Opravdu nádherné. Hlavně bez žádného mráčku, takže výhled byl krásně čistý. Vlastně celou tu zimu jsem takhle čistou oblohu neviděl. Už je to nějaká doba. Úplně jsem zapomněl, jakou nádheru může příroda vytvořit. Listy stromů sam házely odlesky a co teprve to jezero. Jako by se stalo oblohou samotnou. Když jsem k němu přistoupil, chvíli jsem jen tak hleděl na hladinu a přímo se topil v té klidné vodě, která se stala obrovským zrcadlem. Málem jsem i zapomněl dýchat. Wow, znělo jen v mé hlavě. Chuť se napít a možná okusit něco kouzelného byla silná. Naklonil jsem se k hladině a začal pít. Vytvářel jsem vlnky, které se postupně zvětšovaly, čím rychleji jsem pyl. Natušoval jsem tu krásně rovnou hladinu, ale jen na chvíli. Ta voda byla dobrá tak či tak, ale to okolí, tahle atmosféra tomu dodávala efekt. Narovnal jsem se a spokojeně si povzdychl.
Když jsem se však otočil jedním směrem, dolehlo ke mně takové jemné volání. Zamhouřil jsem očima a uviděl malý černý flek. Na okamžik jsem se bál, že je to nějaké malé medvídě, ale vypadalo hodně jinak. Rozhodl jsem se tomu vyjít naproti, a čím blíže jsem byl, tím jasnější mi bylo, že je to vlče. Tuhle vlčí slečnu jsem někde viděl. V Sarumenu byly jen bílý vlčci. Tahle musela být v Asgaaru. Došel jsem k informaci, kterou jsem hledal. ,,Co tu tak sama?" optal jsem se, protože jsem v okolí nikoho dospělého neviděl.

<< Sarumen

Vesele jsem si vykračoval dál. Náladu jsem měl povznesenou a nemyslel jsem si, že by mi jen tak zmizela. Setkání s Noktem mě velice naplnilo. Přeci jen to byl můj nejlepší přítel a viděl jsem ho prostě po několika zimách. Do toho zpráva o sourozencích, že jsou nedaleko a ke všemu mi ještě Život pomohl vyčistit trochu mysl. Jakože, úplně mě mých předsudků nezbavil, ale přeci jen jsem tomu mnohem otevřenější. A po rozhovoru s Noktem asi dám více šanci smečkám, ale nejdřív rodina a pak smečky. Všechno musí postupně a vše má svůj čas. Jenže v tom jsem se nad svou myšlenkou zarazil. Čas, to je něco, co se mi už vlastně krátí. Nokt je stejně starý jako já, vlastně o pár měsíců mladší a už má docela vysoká vlčata a je ve smečce jako Beta. Někdo mu věří natolik, že mu dal tohle místo. A to mohl, protože Nokt sám alfovi věřil a věřil i ostatním. Našel si lásku.
Povzdychl jsem si. Čeká mě taky něco takového? Ano, docela mu závidím. Taková pozice se nenaskytne každému. Hlavně beta dokáže být dobrým rádcem. Smečku bych vést nedokázal, to určitě ne, ale... jo, tu pozici mu závidím asi nejvíce. No, evidentně mám velký potenciál pro to, stát se členem nějaké smečky, ale otázka taky které. Zatřepal jsem hlavou. Musím řešit věci postupně. Nejdřív najdu rodinu. Zmerčil jsem v dáli jezero a já si rozpomněl, že jsem tu už někdy pobýval. Ah, nedaleko je vlastně ten pěkný lesík. Švihl jsem ocasem a pokračoval v cestě.

>> Medvědí jezero

Byl jsem hezky uvelebený na jednom místě. Všiml jsem si, že tu už trávíme hodně času. Přešla no a začínal nový den. Nemohu ho tu držet věčně. Měl bych už vypadnout a jít najít sourozence. On určitě potřebuje za svou slečnou a dětmi. Mrsknul jsem ocasem, když se Nokt potěšeně uchechtl. On mě vždycky rád takovýhle příhody, ale já nebyl nikdy ten, kdo něco takového zažil. To spíš Finnur, proto i pro mě bylo tak divné, co vše se mi za tu poslední dobu tady přihodilo. Finnur by koukal, pomyslel jsem si a uvědomil, jak s Noktem na něho hodně myslím. Však mi to ani tolik divné nepřišlo. Oni dva byli prostě dvojka nerozlučná. Kamkoli šel jeden, tam šel druhý. Proto nás taky on vytáhnul za Noktem, když byl v maléru a to i on si všimnul, že tehdy něco nehrálo a bylo divné, že se nevrací. Povzdechl jsem si.
Nokt se rozpovídal o tom, že by měl ta místa navštívit a já jen pokýval hlavou. ,,Ano, přesně jak říkáš," uchechtnul jsem se. Když mi dovysvětlit, že může cestovat, ale že tu má povinnosti jakožto beta, pochopil jsem ho. Sám jsem nedokázal uvěřit, jaký on má štěstí. ,,Buď rád, příteli. Něco takového se naskytne jednou za život. Být betou, mít partnerku a děti. Jaké máš štěstí. Drž se toho a nepouštěj. Věřím v tebe," mrknul jsem na něho. Má slova měla na mě nějakým způsobem dopad taky. Měl bych začít zvažovat, kam se přidám do smečky. Nokt to taky zvládnul, proč bych neměl já? Alfa mu důvěřuje a on našel lásku života. Rozhodně to ale neznamená, že se zničehonic otevřu světu, ale neměl bych být tak negativní vůči ostatním a dát jim šanci, usoudil jsem. Za své putování jsem se setkal s mnoha vlky, ale důvěru, svou plnou důvěru bych mohl dát jen Noktovi. Nějakou menší Lennie a Nym, a tam to končí. Nikdo další tu prostě nebyl.
V tom se sám od sebe Nokt začal loučit. Prý, že mě zdržuje. Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou. ,,Já jsem rád, že jsem tě mohl potkat a sdíle alespoń s tebou chvíli tvého času. Ale jen tak se mě nezbavíš. Já jsem jednou zase přijdu a ty mě pořádně představíš své milé a prckům," pověděl jsem mu a drcnutí oplatil. ,,Tak se měj, beťáku," usmál jsem se, prohodil ocasem a otočil se k odchodu. Tohle setkání mě neuvěřitelně povzneslo. Cítil jsem se mnohem lépe, i když je možné že je to také tím, že nastává jaro a je prostě krásně.

>> Středozemní pláň (přes kopretinku)

,,To mi je jasný. Ty si byl vždy naše cíťa, ale na Finnura bys neměl," zavzpomínal jsem si na všechny naše zážitky. Finnur byl z nás prostě ten nejvíce emotivní vlk. Já prostě hodně přemýšlel. Ghariolus byl něco mezi. Byl přemýšlivý, ale měl velké srdce. Možná větší než já - já se to tak nějak naučil za pochodu. Noktisiel byl taky emotivní vlk, ale dokázal své emoce udržet na uzdě. Jo, naše parta mi docela chyběla. Ale nic nevydrží věčně, bohužel.
Vytrhl mě z myšlenek, když mluvil o Therionovi. Docela mě mrzelo, že se nikde neusadil. Nebo pokud ano, tak to ještě svému bratrovi neoznámil. A já ho chtěl pozdravit, pomyslel jsem si. Jenže přednější pro mě momentálně bylo hledání rodiny. A vlastně ještě zaskočit za Lennie a potenciálně čelit Cynthii. Nokt se na mě pobaveně díval. Já jen protočil očima, znova a podrbal se za uchem. Začalo mě svědit. Při drbání jsem si všimnut, spíše vnímal a cítil, jak se mi vypracovali pod tou hordou srsti svaly. Wow, ale tak se nedivím. Hodně jsem nachodil, naběhal a Život taky pomohl. Cítil jsem tu sílu. Ale musel jsem reagovat. ,,Takhle. Duncan a Newlin si ze mě a z Litai dělali srandu. Nebo, spíše usuzovali, že jsme milenci, přičemž jsme se jen potkali. Litai to bylo nepříjemné, mně taky, ale ti dva pořád pokračovali. Když jsme odešli, zahlédl jsem Newlina, jak někam zalézá, ale pak zmizel a v tu chvíli jsem zase cítil prostě hřejivý pocit. Jako promiň, ale já nejsem vlk, co z ničeho nic dostane chuť se... pářit, chápeme se," řekl jsem docela poslední slova s těžkostí. Jako ano, Litai byla milá a krásná, ale prostě tohle nejsem já. A i jí se to stalo a sama byla zmatená. A pak se udála...tamta nepříjemnost. Zatřepal jsem hlavou.
Jenže když začal mluvit o sourozencích, musel jsem ho zastavit. ,,Pššš, pšš, pššt. Přestaň. Žádný omluvy. Nikomu. Tohle je má záležitost, moje vina a já si to odčiním. Mohl jsem se alespoň rozloučit a za to nemůžeš v žádným případě," zarazil jsem ho a vážně se na něho podíval. Prostě, nehodlám ho zatahovat do věcí, do kterých zatažen nemá být. Ano, odešel jsem s ním, ale moje blbost, že jsem se neodběhnul omluvit a nebo říct, že jdu pryč. Mohl jsem, neudělal jsem.
Když pak ale začal mluvit o tom, co vše jsem zažil a že ani on neměl tu šanci, jak jsem pokrčil rameny a nesouhlasně kýval hlavou, protože sám jsem tomu prostě nemohl uvěřit, co všechno jsem stihl prožít za pohé dvě zimy na tomto území. Ale když se zeptal na oblíbené místo, hned jsem věděl. ,,Vodopády na severu. Ty jsou moc pěkné. A nebo jeden takový menší lesík, který je nedaleko od vás. Ale jo, máš pravdu. Docela jsem toho nacestoval a vsadím se, že je tu spousta věcí, které jsem ještě neviděl," pronesl jsem a prohodil ocasem. ,,Máš vůbec šanci cestovat a poznávat?" zeptal jsem se ho, i když odpověď byla jasná.

věděl jsem, že bude chvíli vzdorovat, ale pak mým slovům pohledne. Musel jsem se pousmát. ,,Hlavně se mi tu nerozbreč," dodal jsem zvesela. Bylo až neuvěřitelné, jak moc jsme měli k sobě blízko. On byl pro mě skoro jako rodina. Ne skoro. On je pro mě rodina. Já už si život nedokážu bez bandy a sourozenců představit. Ano, toulal jsem se jakou dobu, ale věděl jsem, že jednoho dne je najdu. Že dojdu jednou do svého cíle a mým cílem byla tahle země.
Poslouchal jsem Nokta, jak nadšeně mluvil o Therionovi. Bylo fajn slyšet, že se mu daří. ,,A je taky někde ve smečce, nebo se potuluje?" zeptal jsem se ho. Přeci by mě zajímalo, kde se nachází. Mohl bych ho navštívit a jen pozdravit, jako že jsem tady. Sice moc netuším, jak moc bychom spolu mluvili a zda bychom měli o čem, ale tak když už je to Noktův brácha, přeci jen by to bylo fajn. Já vlastně mu pořádně nikdy neporozumněl, ale na jednu stranu mnoho vlčat nerozumnělo mně, protože já už byl v jejich době vyspělejším.
Jen co se prohnala skupinka, ještě za nimi cupital další, který mě i dokonce pozdravil. Takže tohle je Cassian. Pousmál jsem se. ,,Zdravím," odpověděl jsem mu ještě, než zmizel za skupinkou. ,,Tvá partnerka je bílé barvy?" zeptal jsem se ze zvědavosti. Dávalo by to totiž docela smysl. Ale stále to nepomohlo k tomu, abych odvedl pozornost. Bylo pozdě a Nokt si mé poznámky všimnul. Protočil jsem očima. ,,Já za to nemohu, jo? To si pak promluvi s Newlinem?" řekl jsem. I když jeho poznámka o Litai mě na okamžik uvedla do přemýšlení. Potřebuji si s ní opět popovídat a trochu více prodiskutovat to, co se stalo posledně. Chci to uvést na pravou míru. Povzdechl jsem si.
V tom padlo slovo na moje sourozence. Usmál jsem se. ,,No, jak jinak. Život mi dost docela pomohl. víš, v jednu chvíli jsem byl na dně a měl jsem pocit, že chodím v kruzích a nikdy vás nenajdu, ale Život mě osvobodil a pomohl. Prostě, nemohu tomu uvěřit. Já tu mám Kaleo, Lethii a Thorana. Jen se bojím, že jsou na mě naštvaný, že mě nesnáší za to, že jsem je nechal samotné. Však jsem jim nahradil rodiče a pak jsem je prostě... odkopl," sklopil jsem uši a podíval se na své tlapky. Tahle věc mě neuvěřitelně tížila. Byl jsem nadšený, že jsou tu, ale zároveň jsem měl tak neuvěřitelný strach. Bylo to složité. V tom se mě zeptal ale na další otázku a já si odfrkl. ,,Zažil? Gallierea mě má asi jako terč. Třikrát jsem byl omámen amorkem, kdy mě jednou uvedl i do halucinace doho, že jsem jednu vlčici i oplodnil, měl s ní vlčata, která hned zestrála a umřela. Pak tu byli nějaký duhoý skřítci, co byli divný, tak jsme se sežrali. Pak jsem se asi na měsíc přeměnil na kostlivce a už nevím co ještě," vyjmenoval jsem mu snad všechno, co jsem si pamatoval.

Tušil jsem, že jsem asi zvolil špatná slova, protože Nokt smutně zklopil oči k zemi. Cítil jsem tu tíhu, která tu kolem nás nastala a já se nesnášel za to, jakým způsobem jsem mu to podal. Protože ve výsledku to nebylo tak strašné. Chvíli to bolelo, ale pak jsme pochopili. Musím ho zastavit, aby to tak myslel. Jen co to dořekl a s prosbou v očích po odpuštění se na mě podíval, mile jsem se pousmál. ,,Nokte, ani nevíš, jak moc tě mám rád. Prožil jsem s tebou úžasné časy, které bych nikdy za nic nevyměnil. A rozhodnutí, které jsem udělal. Vůbec ho nelituji, protože jsem mohl trávit čas s vámi, upevnit vztahy a lépe vás poznat. Vlastně díky tobě jsem teď takovým, jakým jsem. Tak se prosím netrap za to, žes mě a ostatní vytáhl ze smečky. Já to udělal z lásky k tobě. Takže doufám, že věříš mým slovům, jak jsem neuvěřitelně moc vděčný za to, že jsem tě mohl najít. Bez tebe, bez rodiny a přátel jsem jen prázdná schránka, která brouzdá světem." Potřeboval jsem mu říct všechny svoje pocity a jak jsem to cítil. Vše, co jsem říkal, tomu jsem dodával tu váhu slov. Protože to prostě byla pravda pravdoucí. ,,Takže se už za nic neomlouvej. Nic ti odpouštět nemusím," mrknul jsem na něho a doufal, že tím je vše uzavřeno.
I přesto, že jsem mu to takhle krásně vylíčil, neušla mi jeho myšlenka. Kdybych ještě tak mohl vidět Finnura a Ghariola. Občas jsem tu magii prostě ještě nedokázal ovládnout tak, abych jí používal jen, když jsem prostě chtěl. Ale dávalo to smysl. Dávalo smysl, že nad nimi přemýšlí, když jsem to téma takhle vystavil do prostoru. Jenže nemohl jsem k tomu víc dodat. Sám jsem netušil, kde jsou a jak se jim daří. Zda mají taky rodinu, pomyslel jsem si an okamžik. A když už jsem byl u té myšlenky, Nokt se mi právě rozpovídal o té své. Jen jsem se ušklíbnul a pokýval mu na srozumněnou, ovšem při zmínce, že je tu i Therion jsem pozvedl obočí. ,,Ten je tu taky? A jak se mu daří? Sice jsem se s ním tolik nebavil, ale... přeci jen mě to taky zajímá," vyslovil jsem své myšlenky nahlas. Naklonil jsem hlavu a jen čekal na jeho odpověď. Já na něho málem zapomněl. Však byl tak neviditelný, pořád schoulený a málo toho namluvil, sotva někdy něco písknul. Zajímalo by mě, zda i on má to štěstí na partnerky víc, než já. Prohodil jsem ocasem.
V tom kolem nás prošel Morfeus se svou skupinkou. To jak jí vedl a to, jak dal instrukce Noktovi mi dalo jasný důkaz k tomu, že je alfou. A stejně nechápu, že se nepochlubil. Když se zmínil o Lennie a Saviorovi, trochu jsem zpozornil. Nedávalo mi smysl, co by dělali tady dole, protože posledně měli namířeno k sobě domů. Ty bych taky potřeboval potkat. Zajímalo by mě, jak to mají s Cynthiou, ale do jejich lesa. Nevím, zda chci vstoupit. Mrsknul jsem ocasem. Podíval jsem se na to maličké, které jen tiše žblebtlo "ahoj tati" a pak zase zmizelo. Pozvednul jsem překvapeně obočí, protože tohle mrně jsem už viděl a protože bylo bílé s odznaky šedé. Ale jo, podobá se Noktovi. No a samozřejmě tu byl Newlin. Sice jsem pořád byl nasupený z toho minula. ,,Hele, Newline. Náhodou nevíš něco o tom, že jsem se já a Litai najednou třeli o sebe?" významně jsem na něho pozvedl obočí a dožadoval se odpovědi, ale jak přišel tak i tak rychle zmizel. Určitě za to může on. Otočil jsem se na Nokta a trochu se ušklíbnul. ,,Eh, toho si nevšímej. Každopádně, to byl tvůj syn, předpokládám," řekl jsem jen a doufal, že se nějak třeba rozkecá o tom, jak se vlastně jmenuje. Doufám, že mě někdy představí jako strejdu.
V tom se ale Nokt rozpovídal o tom, jak by si přál, abych byl šťastný a o mých budoucích plánech. Na to jsem si už radši sednul, protože to prostě vypadá, že se z místa ještě chvíli nehneme. ,,Já jsem šťastný, Nokte. Našel jsem tebe, po Galli se mi potulují sestry a bratr, takže mým cílem je najít. A jakmile je najdu, budu nejšťastnější vlk, věř mi. Ano, partnerka by asi byla fajn a přeci jen mám už na to věk, pokud bych chtěl někdy rodinu, což v tomhle mi je čas protivníkem. Nevím, zda budu takové důvěry ještě u někoho schopen. Možná u jedné vlčice, ale ta partnera má a s tou bych si ani nezačal," zasmál jsem se vlastně sám sobě. Představa mě a Lennie byla velice vtipná. A vlastně ještě Nym, ale u té se bojím, že jsem jí s případem s Cynthií odradil. Mám tu malou rád, ale vztah, který si k ní buduji je hlavně na základě toho, že jsem jí poznal jako malou kouli. Přijdu si s ní jako strejda. Povzdechl jsem si. Popravdě jsem o partnerství do teď až tolik nepřemýšlel. Ale za vším, co jsem řekl, jsem si stál. Zda si mám někoho najít, bude to muset být vlčice, která mě přijme kompletně, a která bude mít ve mě trpělivost.