Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Neprobádaný les

Utíkal jsem docela rychle. Užíval jsem si to, že mohu vůbec běhat. Že vlastně mám tu volnost, jako nikdo. Měl bych být více vděčný za svůj život, za tu možnost, kterou mám každý den. Možnost žít. Na okamžik jsem zavřel oči a užíval si běh. Pak jsem se otočil napravo, kde jsem viděl Litai. Rozeběhla se za mnou. Běželi jsme oba dva vedle sebe. Usmál jsem se a během chviličky si to ani neuvědomil, ale začal se smát. Od srdce, jen jsem se smál a běžel. Vedle ní. Ač bylo chladno a foukal vítr, já jsem si to vělice užíval. Moje tělo bylo silné a zvyklé na chladno. Ale tohle bylo velice osvěžující.
Zaběhli jsme spolu do lesa, které bylo naplněné vůní jelenů a srnek. Okamžitě jsem zastavil a musel zklidnit svůj dech. Zklidnit svojí mysl, která běhala všude možně. Od Litai, k srnkám, k běhání, k užívání si života. Dech jsem měl velice zrychlený. To proto, že už je to dlouho, co jsem si takhle nezaběhal. A tlapky mě naštěstí tolik nebolely, jak jsem se obával. ,,To bylo něco, že?" řekl jsem s úšklebkem a oddechl si. Moje hruď se ještě zrychleně zvedala. Díval jsem se na Litai a postupně jsem se uklidňoval. ,,Už dlouho jsem takhle neběžel. Chybělo mi to. Cítit tu volnost," řekl jsem jen tiše. Každopádně jsme se museli uklidnit, ztišit se a soustředit se, kde srnky jsou. ,,Teď potiše," řekl jsem jen a pomaličku vyšel mezi stromy. Očima jsem ťěkal všude možně, když vítr zašustil větvema. Trochu mě to rušilo, ale dokázal jsem určit svým čichem, kde asi "parkují. Zastavil jsem za stromem, jelikož jsem zahlédl pohyb. Bylo to na místě, kde nebylo tolik stromů. Přesně místo, kde byla větší volnost, tudíž možnost zaútočit. To je naše šance. Stočil jsem pohled k ní, k Litai. ,,Rozdělíme se. Běž doprava, já doleva. Jakmile vyrazím, vyrazíš taky. Neuvidíme se, tudíš to je naše jediná možnost. Měli by tam být jen ve třech," zašeptal jsem a s kývnutím odešel na tu svou stranu. Díky větru, který dělal kolem bordel, jsem mohl využít ruchu. Snažil jsem se být potichu, ale každé zaškobrtnutí teď opravdu nevadilo. Zasatvil jsem se na dobrém místě, kde jsem měl dobrý výhled. Netušil jsem, kde je Litai, ale jak jsem jí řekl předtím, vyrazil jsem ve chvíli, kdy jsem si byl jist, že jedna srna je o něco dál než ty další dvě. To je ona. Vyrazil jsem. Srnky se poplašili, ale já hned zaběhl za tou, kterou jsem měl vyhlédnutou. Litai musela pochopit.

Došla ke mně a já jí celou dobu vlastně pozoroval. Díval jsem se na její ladné kroky. Ač jen trochu popoběhla, stejně vypadala, jak když jí přitom vítr dopomáhá, aby jemně našlapovala. Celé její tělo, ač bylo zbarvené do rudé barvy, bylo tak nepoškozené a krásné. V tom západu Slunce se jí srst leskla a vytvářela zajímavé odlesky na jejím těle. Když došla ke mně, musel jsem trochu zakroutit hlavou, abych se myšlenkami vrátil zpátky na zem. No tak Zakare. Tohle zírání je neslušné. Souhlasně jsem přikývnul a vlastně jí i rozumněl. Ne, že bych měl vlasntí zkušenosti, ale dokázal jsem to pochopit. Hlavně jsem tušil, že i jí se uleví, když od ní vypadne. Nechci Marion nijak hatit, ale takové vlky snáším velice špatně. Minule jsem na Newlina docela vyjel. Bylo to ode mě velice špatné, ale stalo se. ,,Newlina jsem náhodně potkal na jihu. Já jsem v té době měl hodně problémy s... jinými vlky," řekl jsem jak nejlépe jsem dokázal. Newlin nebyl blbeček. Jen byl až moc pozitivní a dětský okolo všeho. ,,A já si z něho udělal srandu, jenže on to nepochopil. Nepochopil to s těmi špatnými záměrami, který jsem měl. Každopádně jsem nedokázal vystát, jak je tak lehkovážný. Nechá se zatáhnout do všeho a nevidí tu negaitvní stránku. Chtěl jsem mu tím dát lekci. Lekci, že může prostě narazit na vlky, co ho využijí. Nevím, zda se poučil, ale já se poučil o něm. Ač mluví, ač je.... vlastně všude, je to chytrý vlk," rozpovídal jsem se o Newlinovi a zapřemýšlel nad vším, co se v té době stalo. Povzdechl jsem si a pak se podíval do jejích očí. Jsou tak náderně zlaté. Zamrkal jsem rychle a nervózně se pousmál. ,,Z kecací Marion si přešla na kecacího Zakara," řekl jsem. ,,A neboj se. Ona to zvládne. Není nejmenší. Hlavně to vypadá, že cestuje," zmínil jsem fakta, která byla velice jasná. Už jen z vyprávění, koho všeho potkala, co všechno zažila. Teda, většinu jsem stejně neslyšel, protože jsem byl dost daleko. Schytala to Litai.
Hlavu jsem dal na jednu stranu, pak na druhou. Trochu mi křuplo v krku. Rozhodl jsem se protáhnout, takže jsem snížil svou přední část těla k předním tlapkám, čímž jsem svoji zadnici vystavil světu. Snažil jsem se natáhnout dopředu. Přičemž jsem musel vydávat zajímavé zvuky. Stiskl jsem zuby, zavřel oči a užíval si to protahování. Pak se následně narovnal, oklepal a pohlédl na Litai. ,,Tak jo. Jdeme něco najít. Mám už docela hlad," podíval jsem se následně na svoje tlapky. Pořád vypadaly tak nějak ohořele, ale hojily se. Rostly nové chloupky. A to díky ní. Rozeběhl jsem se. Pobídl jsem jí hlavou, ať běží za mnou. ,,Jak moc si věříš na nějakou tu srnku?" řekl jsem při běhu.

>> Narvinijský les

<< VVJ

Potřeboval jsem prostě co nejrychleji vypadnout. Neřešil jsem, zda jsem se Marion nějak dotknul, zda byla moje slova hrubá a tak. Vůbec mě to netrápilo. Ani fakt, že je Noktova dcera. Nebudu trpět její přítomnost jen protože je to jeho dcera. On je můj přítel, ne oni. Trochu jsem se oklepal. Ač jsem byl dlouhou dobu s Litai, která mi vůbec nevadila. Její přítomnost mi byla sympatická, každopádně o přítomnost ostatních jsem opravdu nestál. Opět jsem byl připraven na to být sám. A nebo s ní.
Otočil jsem se, protože jsem za sebou slyšel kroky. Nedoufal jsem, že by reálně chtěl pokračovat dál v mé společnosti, ale opak se stal pravdou a já se pousmál. Díval jsem se na ni, jak docupitala ke mně a vyšli jsme bok po boku dál. ,,Jsi unavená?" optal jsem se nejdřív. ,,Nemáš hlad? Mohli bychom si něco ulovit," nadhodil jsem ještě na začátek. Ocitli jsme se v lese, kde jsem tuším, že už někdy byl, ale musel jsem jen procházet, protože tak ohromné stromy bych si přece pamatoval. Zastavil jsem se a otočil se na Litai. Oddychl jsem si, jako kdybych celou dobu zadržoval dech. ,,To bylo teda něco, panečku," a hned na to jsem se slabě zasmál.

//klidně mě přeskočte, Darkie upadla do kómatu, takže pár postů bude mimo :/ tudíž ji z akce asi můžete vyřadit a nebo s ní manipulujte, jak potřebujete. její tělo je docela bezvládné, ale dýchá

Nemusel jsem čekat na Marion dlouho. Chvíli se zamysela a pak spustila. Mluvila o tom, že spolu prošli spoustu jezer, ale naposledy se pořádně zastavili a rozdělili zde u Velkého Jezera. Zamračil jsem se. ,,Však, to je ale tady," řekl jsem a podíval se na Litai, abych byl potvrzen ještě jednou i někým jiným. Hlavně Litai taky byla potěšena tím, že vlastně bych se mohl s bratrem vidět, i když ona moc nevěděla, co se skrývá v mé minulosti. Na to je ještě čas, jí říct, pomyslel jsem si. Zda vlastně vůbec se s minulostí budu chtít chlubit. Ale to teď mohlo počkat. Potřeboval jsem hlavně vyřešit bratra a to, kde se nachází. Takže naposledy byl někde tady. Snad nebude daleko. Než jsem se na cokoli jiného zeptal, Marion byla rychlejší a zeptala se mě na moji jizvu. Pohledem jsem zakotvil na Litai a pohlédl ji do očí, čímž jsem ji dal najevo, co to může být. Ale musel jsem odpovědět nějak Marion, abych zachoval její zvědavost. ,,Uhm, blbě jsem se škrábnul? Asi," řekl jsem, ale dal jsem najevo, že to nehodlám nějak víc řešit.
Už jsem se chtěl nadechnout, že se zeptám na bratra, ale Marion opět spustila o tom, zda jí vezmeme do Sarumenu, a že je svět velký. Zakroutil jsem hlavou. ,,Bohužel. Budu se chtít podívat po bratrovi. Nevím, jak Litai?" pozvedl jsem obočí a podíval se jejím směrem. Zda by chtěla trávit ještě větší čas s Marion, to bych docela obdivoval. Prohodil jsem ocasem. ,,A náhodou..." v tom ale už Marion skočila na další téma. Začala mluvit o Litai a jejím náramku a o tom, že já nic nemám. Povzdychl jsem si. ,,Marion zpomal. Meleš páté přes deváté a vlk nemá možnost se nadechnout a ty už mluvíš o něčem jiném," řekl jsem a podíval se na ni doufajíc, že to pobere, že pobere fakt, že chci, aby přestala mlít. Povzdechl jsem si, podíval se na Litai a pak na Marion. ,,Hele Marion, já musím jít. Měj se hezky a pozdravuj Nokta," řekl jsem jen. Už jsem to nezvládal. Tohle bylo na mě hodně. Podíval jsem se na Litai a čekal, zda se nějak vyjádří a půjde za mnou, sama a nebo s Marion. Pak už jsem se jen vydal na cestu a neohlížel jsem se.

>> Neprobádaný les

Netušil jsem, jak jsem tam vlastně dlouho. Pořád jsem si tak nějak hrál se svou novou magií. I když to byla věc na nějakém prvním, druhým levelu, cítil jsem se, že mi pomalu dochází energie. Musel jsem přestat a tak jsem ty jiskřičky se svých tlapek odhodil. Ta šmouha na trávě tu nějakou chvíli asi bude, ale věřil jsem tomu, že se to spraví. Když jsem se podíval směrem za vlčicema, všiml jsem si pohledu Litai. Ovšem jen na okamžik, protože se otočila za tou Marion, ale věděl jsem, že se na mě koukla. A pravděpodobně z toho důvodu jsem bezmyšlenkovitě zdržel dech. Neuvědomil jsem si to, ale pak jsem se jen musel zhluboka nadechnout. Trochu jsem nechápal, co se stalo, ale asi mě to jen zarazilo.
Zatřepal jsem hlavou a vyšel jejich směrem. Neměl jsem náladu na poslouchání Marion, protože na můj vkus byla až moc ukecaná, ale nechtěl jsem být úplně nezdvořilý, jenže v tom nahlas zmínila jméno někoho, koho jsem už roky neviděl. Zastavil jsem se, srdce vynechal úder. Nic jsem najednou neslyšel, jen ozvěnu jejího hlasu, jak říká jeho jméno. V tom řekla další jméno, ale až po nějaké chvíli, kdy jsem stál u prostřed pohybu. To jsem se probral, zamrkal a vzpamatoval se. Ona je dcera Nokta? Došel jsem pár kroků a díval se na ni. Srdce mi naopak teď zrychlilo. ,, Tys viděla... Thorana? To je můj bratr. A.... A Nokt je můj názor nejlepší přítel z dětství. Říkal mi, že má potomstvo," řekl jsem, když jsem k ní došel a tak nějak potřeboval propadnout dech. Potřeboval jsem se zklidnit. ,, Nepamatuješ si, kde jsi Thorana naposledy viděla?" zeptal jsem se jí. Je možný, že je už někde jinde, ale třeba se pohybuje někde kolem toho místa. Třeba daleko nedošel. A hlavně nevím, jak dlouho ho neviděla, nebo tak. Ale jsem tak blízko! křičel můj hlas v hlavě. Otočil jsem se na Litai, která mohla v mých očích vidět plamínky nadšení, ale i smutku. Bál jsem se, jak bude na mě Thoran reagovat. Ani jsem se nerozloučil.

//post z mobilu

Myšlenkama jsem na okamžik odběhl zpátky k momentu, co se stal předtím. Ta elektřina mě prostě zarážela. Rozhdoně to nebyla magie, o kterou jsem u Smrti žádal a u Života jsem maximálně tak chtěl být lepší ve vlastnostech, ale jinak jsem si za boha nemohl vybavit, že bych někdy o elektřinu žádal. Hlavně byl nesmysl, aby to bylo z toho blesku. Každopádně jsem byl moc rád, že se Litai nic nestalo. Ale jak moc vlastně elektřinu umím ovládat? napadlo mě a jako asi na schvál se z nebe, které nebylo pokryté skoro žádným mráček, objevil blesk, který velkou silou udeřil do trávy nedaleko od nás. Všichni tři jsme tak nadskočily. Absolutně jsem nad tímhle neměl kontrolu a nic takového jsem nechtěl. Zmateně jsem se podíval na to místo, kam blesk dopadl. Pohlédl jsem na nebe, které bylo čisté a pak na Litai. Co se to do háje děje? Cítil jsem, že je to ze mě. Vnímal jsem proud téhle magie, ale... já jí absolutně nezvládám ovládat. Byl jsem v šoku. Šel jsem na to místo, kde byl ten zásah. Odešel jsem v momentu, kdy nová vlčice byla celá pozitivní a skákala opět všude kolem. Nějak jsem vypustil a nechal tam chudinku Litai v tomhle samotnou. Ale jsou ze stejné smečky, to zvládne. Slyšel jsem sice Marion, jak mele páté přes deváté, ale absolutně jsem ignoroval vše, co říkala a zajímal se o spálené místo v trávě. Zaslechl jsem jméno mého kamaráda Nokta, ale nijak jsem se nenechal odradit od zkoumání. Mohl jsem se přeslechnout.
Obešel jsem spálené místo dokola. Nebylo nijak velké, ale ani malé. Tráva byla černá, střed toho místa ještě hořel. Viděl jsem malé záblesky. Zkusil jsem to. Musel jsem. Soustředil jsem se na ty výboje. Snažil jsem se na ně napojit, aby mi přeskočily na tlapky a nesežehnuly. Povedlo se a já měl těď tlapky plné elektrických výbojů. A ani mě to nebolelo. Žasl jsem nad tím, co vládám. Kolik magií vlastně mám? Díval jsem se na své tlapky a postupně je zvedal jednu po druhé do vzduchu a pak zpátky na zem. Vlastně jsem přešlapoval předními packami. Myšlenky, emoce, elektřina, označení a blokování magií. Jo a pak bych měl mít něco, co mi pomůže s iluzemi, že? To by snad mělo být vše.

//napíšu zítra, pardon za zdržení

//nevadí a bude někdy i hra s Haruhi?

Naše konverzace okolo tématu, který jsem vytvořil, spěla ke konci. Myslím, že pro oba z nás to bylo tíživé téma, ale zároveň nás to oba docela sblížilo. Litai se rozhodně pro mě stala vlkem, kterýmu bych dokázal říct cokoli a ona by měla vlastní názor, ale snažila se mě vyslyšet. Což mi moc vyhovovalo, ale nevěděl jsem, jak o mě smýšlí a zda třeba moji společnost vítá, i když zatím neodcházela, neloučila se a dokonce kývla na mou nabídku, že bychom se prošli. Měla o mě starost, což jsem chápal, jelikož jsem musel vypadat fakt bídně. Je pravda, že jsem se z toho nevyspal, ale já... neměl tolik důvod proč to dělat. Až třeba později někde ulehnu. Podíval jsem se nahoru k obloze. Bylo příjemně, jelikož bylo poznat, že nastává podzim. Netěšil jsem se na zimu, jelikož jsem se obával, že by ta krutá zima nastala znova. A to jsem nechtěl. Ale podzim by mohl trvat nějakou delší chvíli. Nechal jsem Litai, aby se rozloučila se svými rodiči. Nehodlal jsem nijak do toho zasahovat. Sledoval jsem ji tedy z dálky a mírně se pousmál. Kde vlastně jsou moji sourozenci?
Udělal jsem pár kroků a docela jsem to zvládal, ale přeci jen jsem byl trochu nemotorný a otřel jsem se o bok Litai, která pocítila na svém těle elektrické výboje, i když nebyly tak silné, jen takové jemné zašimrání, které jí prošlo tělem. Stočil jsem k ní zrak a viděl jsem na její srsti, jak zelektrizovala. Lekl jsem se. ,,Jsi v pořádku? To jsem... způsobil já?" udiveně jsem zastavil a podíval se na svoje tlapky, ze kterých zmizely všechny pijavice. Byli docela v pořádku. Řekl bych, že i vyléčily popálení, ale bude nějakou chvíli trvat, než mi na tlapkách doroste zpátky srst. Vypadaly... divně. ,,Nebolí tě nic?" otočil jsem se zpátky na Litai. Jenže v tom jsem ucítil pach dalšího vlka, tedy vlčice, která se přiblížila k nám. A z procházky bude nic. Nebo přiblížila. Už z dálky na nás hulákala a přiřítila se jak voda. Prudce zabrzdila, skoro do nás narazila. Když byla tak blízko, cítil jsem z ní podobný pach jako měla Litai a hlavně i jiný, který mi byl povědomý. Kdo to jen může být? Nedokázal jsem si to ihned zařadit. Marion, jak se představila, měla až moc energie. I na mě. Jen jsem jí pozoroval trochu s šokem v očích. Netušil jsem moc, jak bych měl reagovat. Hlavně jsem neměl teď nějak náladu na tak přehnaně aktivní vlčici. Podíval jsem se na Litai, zda jí zná, a pak zpátky na ni. ,,Jsem Zakar," promluvil jsem jen, abych nebyl zcela nezdvořilý. Doufám, že Litai řekne něco, co tuhle přinutí, aby šla pryč.

Seděl jsem tam a čekal na to, co mi řekne. Měl jsem dost času. A já si až teď uvědomil, že nastal další den. Všechno se to tak nějak táhlo a trvalo, ač mi to na druhou přišlo, že se vše stalo rychle, během okamžiku. Bylo to zvláštní nad tím tak přemýšlet. Pak jsem se ale zase s myšlenkama přesměroval k Litai, která tiše špitla, že jsem se z toho poučil. Pokýval jsem jen hlavou, ale nic na to neřekl. Bylo vidět, že má těžkou chvíli tohle všechno zpracovat a já na ni nehodlal nijak tlačit. Fakt, že tu zůstala, vyslechla mě a měla na to nějaký svůj názor, ale i přesto zůstala a snažila se mě... ne pochopit, ale přijmout fakt, že jsem něco takového udělal, bylo obdivuhodné. Ne každý vlk, by toho vlastně byl schopný. I já bych rychle odsoudil. Však... Newlin, vzpomněl jsem si. Za to jsem se však ale nijak vinen necítil. Sice je fakt, že když už jsem se hodlal poučit z jedné věci, mohl bych z další, ale tohle mě prostě netížilo. Měl jsem prostě problém chápat vlky, co byli až moc nad věcí a chovali se jak blbci.
Zatřepal jsem ušima, prohodil ocasem a celé mé tělo tak nějak vlastně s sebou šublo. Zrovna ve chvíli, kdy mi řekla, že bych na ni zaútočit nemohl. Musel jsem se uchechtnout. Bylo fajn, že si z toho dokázala udělat rochu srandu a odlehčit situaci nám oběma. Cítil jsem se upřímně o něco lépe.
Pak jsem však zase dal koutky dolů a soustředil se na to, co hodlá říct dál. Obdivoval jsem to. Umět to nejen takhle brát, ale i cítit, vnímat a chápat celou svou bytostí. Byla nezkažená a chtěla všem dávat tu možnost. Aby se náhodou někdy nespálila. ,,Je to od tebe šlechetné. Jen se bojím, aby ses nespálila, abys náhodou nenarazila," řekl jsem jí upřímně. Dávat vlkům další šanci je sice dobré, ale ne vždy se to vyplatí. Nevím, zda se to vyplatí i u mě.
Dál jsem byl už jen zticha. Pokýval jsem hlavou a bral věci, které řekla. Nijak jsem jí to nehodlal vymlouvat, natož třeba nesouhlasit, protože tak jsem to necítil. I když věřím, že by to byla jiná konverzace se mnou, kdyby to bylo před pár měsíci. Ovšem její poslední slova mě docela zasáhla. Odpustit druhým může být těžké, ale odpustit sám sobě ještě těžší. Má neuvěřitelnou pravdu. Budu toho vůbec někdy schopen? Odvrátil jsem pohled a zadíval se někam do dáli. Odpustit sám sobě. Znělo to tak lehce, ale nešlo to jen tak udělat. ,,Problém je ten, že jsem ještě před pár měsíci byl s tím naprosto v pohodě. Bral jsem to tak, že co se stalo, stalo se a co jsem udělal, jsem prostě udělal. A bral jsem to. Byl jsem vlastně i rád, byl jsem potěšen, ale malá část mě, opravdu malá, byla proti tomu. Žralo jí to a začala růst. Docházelo mi, že to bylo špatné a až později na mě dopadla váha celé situace a já se nedokázal s tím ztotožnit. Do teď jsem si myslel, že ač nemám rád neznámé vlky, pomohl bych, kdyby bylo potřeba. Do teď se tak dělo, ale pak nastal ten zlom. Proč?" začal jsem mluvit nahlas a nedával pozor po dlouhé době, zda vůbec dávám smysl, protože jsem vypouštěl své myšlenky na povrch. A to se stávalo málokdy, abych si před někým jen tak dovolil říkat svůj proud myšlenek bez uspořádání předtím. ,,Cesta to bude trnitá a vůbec ne snadná. Ale máš pravdu. Abych se posunul dál, musím sám sobě odpustit." Protože ona mi rozhodně nikdy neodpustí. Jak by taky mohla.
Zvedl jsem trochu tlapky nad zem a snažil se je prochodit. Trochu bolely, ale nevypadalo to, že by to nějak extra bolelo. Schodil jsem poslední pijavice a pokusil se prostě postavit a ono to už konečně šlo. Ulovilo se mi. Podíval jsem se na Litai. ,,Nechtěla by ses někam projít, pokud ovšem dál o mou společnost stojíš," podíval jsem se na ní. Doufal jsem, že neodmítne. Rád bych se o ní dozvěděl lépe. Hlavně jsem se cítil dobře. Spadl mi neuvěřitelný kámen ze srdce. Byla jediná, které jsem řekl o incidentu. Pro mě to byl důležitý bod.

Poté, co jsem to vše s velkou námahou dořekl, nastalo ticho. Mohlo se doslova krájet, ale z nějakého důvodu jsem se necítil tak špatně, jak jsem očekával, protože to ticho nebylo takové... husté. Netuším, jak bych to měl přesněji popsat. Měl jsem za to, že bude Litai lapat po dechu, couvat, kroutit hlavou, plakat, křičet, abych přestal mluvit, nebo by prostě jen odešla, utekla. Ale nic takového se nestalo. Musel jsem se na své oči opravdu přesvědčit. Zvedl jsem tedy zrak k Litai. Ona tam seděla a bylo vědět, že její mysl je momentálně v jednom kole. Přemítá a polemizuje o všem, co jsem řekl. A jak jsem na ni tak koukal, cítil jsem najednou její zmatení, ale žádná silná negativní emoce, žádná nenávist ani znechucení. Zrychleně jsem zamrkal a hned na to povolil své tělo, které se z ničeho nic samo napjalo. Ztěžka jsem oddechl. Probudil jsem v sobě magii emocí? Opravdu funguje. Chvíli mi ale trvalo, než se mi to v hlavě secvaklo, že to je ta magie, o kterou jsem žádal Smrt. Pochopit emoce druhých. Bylo to...zajímavé. Ale hlavně mě to rozhodilo. Proč má ke mně takové...pochopení? Zajímalo mě to.
Jenže pak řekla tu poslední větu a ve mně hrklo, jenže to bylo zamaskováno celkovým škubnutím těla. Ironicky jsem se sám pro sebe ušklíbnul, když jsem odvrátil zrak ke svým tlapkám. Samožřejmě, že se na to zeptá. Sama má iluzi. Musí být vyděšená. Jak moc rychle se emoce mění? Povzdechl jsem si. ,,Máš ze mě strach? Vlastně... musíš mít, potom, co jsem řekl a je to normální reakce. Každý by přeci tak reagoval," mluvil jsem si spíše pro sebe, ale zrak jsem stočil kní a podíval se do jejích zlatých očích. ,,Ne. Už bych nezabil. Ne úmyslně, ne vlky s Iluzemi ani vlky s jakoukoli magií. Možná v sebeobraně, kdyby bylo potřeba, ale... z téhle chyby si myslím, že jsem se dostatečně poučil," řekl jsem to pevným hlasem, ale opět trhaně. Ovšem už bylo znát, že jsem se lepšit. I tiky po těle byly mírnější, ale stále byly. Prosím, neboj se mě. Neublížím ti. Ani bych to nedokázal. Mé myšlenky však slyšet nemohla. Ale nahlas jsem to říkat nehodlal. Nebudu ovlivňovat její pocity. Nevěděl jsem, zda bych to vlastně dokázal.
Pokusil jsem se posadit, protože do těď jsem jen tak pololežel. I přes to, že jsem se chvěl, jelikož na nohy to byl docela nápor, udržel jsem se a mohl jsem pohodlně sedět. Oddychl jsem si. Byl to náznak toho, že jsem lepší. Na nohách jsem měl stále její pijavice. Díval jsem se na ně. ,,Litai, jak to, že jsi mě hned neodsoudila? Jak to, že i přes takovou věc, kterou jsem ti teď sdělil, dokážeš najít pochopení a vlka hned neodkopneš? Já... bude to znít divně, ale část mě si přála, abys to udělala. Abych byl potrestán, i když druhá část mě nechtěla, abys utekla..." zvedl jsem zrak a zadíval jsem se do jejích očí. Protože si jedna z mála, která zvládne mojí přítomnost.

Nešlo to vrátit zpátky. Už to bylo řečeno. Nějakým způsobem moje srdce bylo mnohonásobně těžší. Možná to bylo z důvodu toho, že jsem to říkal právě Litai. Těm dvěma. Jak se sakra jmenovali? Wika? Nějak tak tuším... tak těm jsem to řekl, ale to jsem měl absolutně jiné myšlení, než mám teď. Tohle je prostě...jinačí. Hlavně ona je vlčice, co má iluze. Budeme mě nesnášet. Rozhodně. Proč jsem jí to vlastně říkal? Kolem ní jsem se cítil prostě jinačí. Byl jsem si více vědom svých činů, všeho, co jsem doposud dělal špatně. A vlastně díky ní jsem došel plně k prozření toho, jakým špatným vlkem jsem vlastně do teď byl. A možná, když jí to řeknu a bude se mě stranit, možná mi to jistým způsobem pomůže a nebo kompletně podrazí nohy.
Pijavice jsem stále měl na tlapkách. Cítil jsem se o mnoho lépe, ale škubání nepřestávalo a zaostřit jsem pořád nedokázal perfektně. Vše kolem mě bylo tak podivně rozmázlé, až to mělo šumivý nádech. Povzdechl jsem si a oči zavřel. Potřeboval jsem v hlavě přebrat, jak bych jí to řekl, aniž by to neznělo nějak....špatně. Dá se to vůbec? Však jsem zabil, to nele říct hezčeji, blbe. Slyšel jsem v Litai náznak zmatení. Otočil jse hlavu jejím směrem a díval se na ni, i když mohla vidět, že se nedívám na ni přesně. Jako bych se díval skrz ni. Posadila se a vyčkávala, co řeknu. Stočil jsem hlavu k jezeru a s občasnými tiky v těle spustil.
,,Ještě před půl rokem jsem byl oprvadový idiot. To, že nerad mluvím s vlky, to jsem prostě já. Do konverzací se kolikrát nutím a málokdy se rozpovídám. Musí mi ten druhý být... pohodlný, asi tak bych to řekl. Ale ty iluze, o nich jsem ti už říkal. Ty mě svedly z cesty vykoupení se, nějaké možnosti být dobrým vlkem. Každý má chyby, ale tohle, to co se stalo? To nelze brýt jako chybu, jelikož to bylo úmyslné a zastřené nenávistí," (//mluví tak, že se občas zasekne, řekne hlásku několikrát. nechtělo se mi to psát tím stylem) začal jsem mluvit a hleděl stále na jezero. Občas jsem cukl i hlavou, zastřihl ušima a nebo prohodil ocasem. Nedokázal jsem svoje tělo tolik kontrolovat. Zažívalo pořád šok z výboje. ,,Na Galli je jedna vlčice, která mi nesedla osobností, ale hlavně měla růžové oči. Stali jsme se nepřáteli už od prvního dne. Kdykoli jsme se potkali, dělali jsme si naschváli a naše nesnášenlivost se stupňovala. Když tu byla letošní zima, měl jsem veliký hlad. Ta vlčice s někým zrovna bojovala o srnu a já využil situace se s ní porvat. Nepřemýšlel jsem. Byl jsem ovládnut nenávistí, hladem, ale to neomlouvá mé činy. Mohl jsem se zastavit, ale nechtěl jsem. Jediný, na co jsem v tu chvíli myslel, bylo jí ublížit, ukázat jí, kdo jsem. Kdo jsem byl," otočil jsem se na Litai a díval se na ni. Chtěl jsem nějak zaznamenat pohyb, když už jsem ji nemohl vidět zcela do tváře. Nemohl jsem číst její emoce v očích. Ale nehodlal jsem se dívat jinam. Když bych uhnul, moje slova by byla hozená jen do větru. ,,Zakousl jsem jí tak silně pod krkem, že to nemohla přežít. Nebyl jsem tam, když zemřela, ale vím, že ta první vlčice, se kterou bojovala, jí dodělala. Každopádně vlčice byla oživena a žije. Dál chodí po Galli. A proč jsem byl u Života a Smrti a proč jsem od nich dostal lekci, bylo z toho důvodu. No, lekci. Život mi spíš pomohl přijít ke smyslům a Smrt mi jen řekla, že už mám u ní nachystané místo," pronesl jsem a trochu si povzdechl. ,,Ano, jsem vrah. Pokud by to bylo za situace, kdy jsem se bránil, nebo k tomu byl mnohem pádnější důvod, nepronásledoval by mě ten pocit do teď, ale... já to udělal, protože jsem chtěl. Už byla zraněná, už neměla sílu a jí jí dorazil," sklopil jsem pohled na své tlapky. Moje srdce se z nějakého důvodu cítilo lehce, ale... to jsem netušil, co ještě přijde. Reakce Litai. A jen myšlenka na to, že odejde, uteče, bude nenávidět, mě neuvěřitelně bolela. Ale to je přesně, co jsem chtěl, ne?

Ležel jsem a jen se díval jejím směrem. Plně jsem si uvědomoval, že kdybych měl stále to myšlení, které jsem měl ještě tak půl roku zpátky, pravděpodobně bych připisoval můj stav jejím pijavicím. A hlavně ona je živý důkaz, jak jsem se ve svém životě strašně mýlil. Co když Cynthia mohla být taky v pohodě vlčice, jen prostě někdo, s kým bych se nebavil. Mohl jsem jí prostě normálně ignorovat, jako jsem to dělal s ostatními do teď. Ach jo. Litai je tak neskutečně hodná. Povzdechl jsem si. Moje tělo občas s sebou škublo. Pořád jsem se necítil v pohodě. Pravděpodobně jsem se jen z toho potřeboval vyležet, ale usínat se mi nechtělo. Nechtěl jsem, aby si o mě Litai dělala dál starosti. Už jen jak jsem se snažil vstávat tak mi řekla, abych radši ležel a začala mě obcházet. Její starost byla viditelná nejen v očích, ale i jejím chováním. Bála se o mě. Udělalo se mi těžko.
Kdykoli se mě zeptala, já jsem jen kývl. Ne, nejsem v pořádku. Nedokázal jsem se te'd na ni podívat. Začala mě moje minulost požírat zevnitř. Ty výboje, které jsem do sebe dostal. Měl jsem je pociťovat delší dobu. Třeba bych umřel taky a prošel si pořádně tím, čím si kvůli mě prošla Cynthia.
Když mi řekla, že ona děkuje, hodně mě bolelo z toho srdce. ,,Ne-neměla bys. V-vrahovi se ne-neděkuje," řekl jsem s přeskakovaným hlasem. Nemohl jsem to v sobě dál držet. Potřeboval jsem, aby mě něko nenáviděl. Abych si to vyžral.

Nějak jsem nedokázal vnímat okolí, natož abych dokázal postřehnout reakci Litai. Moje tělo se svíjelo v bolestech, ale zatnul jsem zuby a jen ztěžka oddechoval, jelikož jak ta bolest byla silná, zadržoval jsem dech. Nedokázal jsem přesně určit, co vlastně bolí více. Nohy, se kterými jsem nedokázal nijak pohnout, nebo zbytek těla, které se klepalo? Neměl jsem ani sílu na to vnímat proud svých magií, které se mi mísily v krvi. Netušil jsem, zda bych měl něco, co by mi třeba dokázalo pomoci a bolest zmírnit.
Jenže nevím, jak se to stalo, ale začal jsem se cítit lépe? Je to vůbec možné? Začalo to u nohou. Ale tím, že zbytek těla pořád procházel šokem, trvalo to, než jsem si uvědomil, proč se mi najednou zlepšuje kondice. Cítil jsem pijavice, které sajou krev. Litai. Konečně jsem byl schopen otevřít víčka, jenže jsem měl zamžené vidění, ovšem viděl jsem ji. Červeno, bílou rozmazanou skvrnu. Litai asi nemohla tušit, že ji nevidím přesně. Polevil jsem i stysk v zubech, protože bolest pomalu odcházela a moje mysl konečně nějak mohla myslet. Zapojil jsem všechny svaly, maličko prohodil ocasem, zastřihal ušima a pak nohy. S nohama jsem trochu pohnul, ale až díky tomu jsem si uvědomil, že moje packy jsou docela sežehnuté. Jenže jak na nich byli pijavice, přišlo mi že spáleninu zmírňují. Snažil jsem se zvednout alespoň do nějakého polosedu nebo cokoli, ale bylo to docela těžké. Omylem jsem tím, jak jsem zase spadl na zem, odhodil pár pijavic, co asi nebyli tak přisáté. Ten pád mi trochu vyrazil dech.
,,Dě-děkuji Litai," byl jsem schopen říct jen to. Potřeboval jsem nabrat sílu a chvíle ležení pomůže. Zkusil jsem zhluboka dýchat, abych mohl nabrat více kyslíku do plic. ,,Jsi v po-pořádku?" zeptal jsem se, když jsem na ni znovu upřel zrak. Obraz se mi začal zaostřovat, ale jak byla červená, nevěděl jsem, zda nemá nějaké zranění kvůli tomu, jak jsem ji strčil.

//Sice uběhl měsíc, ale reaguji na osud :D snad to ještě platí

Byl jsem moc rád, že už nechtěla moje setkání se Smrtí a Životem dál rozvádět. Ač bych naprosto chápal, kdyby byla zvědavá a chtěla vědět, co se konkrétně stalo, Litai byla jiná. Byla chápavá a dokázala poznat situaci, ve které prostě už nebylo dobré se ptát a toho jsem si cenil mnohem více než zvědavosti. Moc mi to vyhovovalo. Dává mi tím jasně najevo, že je vlčicí, se kterou bych dokázal komunikovat delší dobu. Byl jsem prostě potěšen, že po dlouhé době jsem našel někoho, s kým lze vést v pohodě konverzaci.
Litai přišla ke mně jen na břeh. Nechtělo se jí moc do vody, což jsem docela nechápal. Bylo velký vedro, zvláště pro takové typy vlků, co jsme my dva, ale... je možné, že si zvykla na zdejší prostředí a podnebí. Každopádně já se pořádně ponořil a chvíli si i zaplaval, takže jsem ji dal možnost popřemýšlet. Jakmile jsem se vrátil, vylezl jsem k ní na břeh, ale ještě v dostatečné vzdálenosti se oklepal, abych ze sebe tu vodu dostal. Byl to úžasný pocit. Cítil jsem se jako znovuzrozený.
Litai se pak rozpovídala a já jsem poslouchal. Kýval jsem na její proslov na srozuměnou, protože jsem s ní souhlasil. ,,Já jsem zrovna vlk, který se tomu nediví. Už od malička jsem vyrůstal na příbězích od jednoho staršího vlka, kterého naše smečka měla. O Smrti a Životě se zmiňoval, jenže jsem nevěděl, kde přesně žijí a jakmile jsem se dozvěděl, že jsou tady, musel jsem za nima," reagoval jsem na ni. Vlastně jsem ani netušil, že by nějací vlci nemohli Život a Smrt znát. Pokud se to dostalo až k nám , jaktože se to nedostalo jiným? Ale nad tím jsem teď nechtěl uvažovat. Bylo by to zbytečný.
,,To chápu, musí tady být celkem veselo. Vlk se rozhodně nenudí," pronesl jsem a uchechtl se nad tím, kdy mi hlavou proběhly všechny vzpomínky na podivný věci. Trochu jsem se znova oklepal, ale ne zimou nebo tím, že mám na sobě ještě zbytky vody, ale spíš tím, že mi projela tělem husí kůže při vzpomínce na určitý věci.
V tom Litai něco řekla, ale neslyšel jsem, co přesně řekla, jelikož zahřmělo. Ani jsem nepotřehl, jak rychle se změnilo počasí. Naštěstí jsem byl už skoro venku z vody, ale... stále jsem tam měl svoje tlapky. Ohlédl jsem se a uviděl osvícení a v tom mi to došlo. Blesk. Rychle jsem se otočil a strčil do Litai, která taky zatím stála ve vodě. Měla stažená ouška a vypadala vystrašeně. Musela se bát, ale jediný co jsem byl schopen udělat, bylo dostat ji z vody. A v tom jsem to ucítil.
Pamatuji si, jak Litai dopadla do trávy mimo vodu a já pak jen ucítil silnou ránu ve svých nohách. Celým mým tělem proletěl výboj. Všechny chlupy na těle se mi zježily. Vyskočil jsem a dopadl vedlě Litai, ale mé tělo se zmítalo v křečích a celý jsem se klepal. Packy jsem měl tutově sežehnuté, vůbec jsem je necítil.