Příspěvky uživatele

< návrat zpět

hlasuji pro:

1) mapa č. 1
2) mapa č. 8
3) mapa č. 5

// děkuji moc za hledání, skvělá akce

prosím o 14 drahokámů a 14 oblázků

Nahozeno.

Čekal jsem na její reakci a přesně, jak jsem si myslel, byla pozitivní. Usmívala se a zavrtěla ocasem na moji nabídku, že bych jí doprovodil. Jen jsem kývl hlavou a vyčkal na reakci ohledně hledání společného úkrytu. Na okamžik vypadala zahloubaná v myšlenkách, než jsem na ní zareagoval se svou nabídkou, ale to hned přešlo a v jejích očích byla upřímná radost. Těšilo mě to. Sám jsem se nachytal, že jsem začal vrtět ocasem, což se mi tolik nestávalo. Vlastně skoro nikdy. Naposledy možná při setkání s Noktem, ale ani to nebylo taková upřímná radost, abych to vyloženě musel ukazovat vrtěním ocasu. Ale co, už se stalo.
Střihl jsem uchem a sám se usmál. S ní to šlo tak jednoduše. S úsměvy a s projevy radosti jsem měl celkem problém, ale vedle ní to opravdu těžké nebylo. Je mi dobře. Viděl jsem, jak trochu poskočila a na to se zeptala kde a kdy. Na okamřik jsem se zamyslel. Hm, ale to místo je docela na severu a abychom se vyhnuly velkým vánicím, bude spíš lepší být ukrytý někde v lese, kde je úkryt. Jenže tady kolem jsou samé smečky a lézt do hor nebude úplně nejideálnější. V tom mě napadlo jiné místo. ,,Tak, co kdybychom se setkaly u toho červeného jezera, co je vedle Sarumenu? Od tamtud už to není daleko. A za jak dlouho? Hmm, co třeba za tři nocí?"(// ofc to může být kratší, nebo delší :D) řekl jsem a naklonil hlavu do strany.
Na odpověď jsem však nečekal dlouho. ,,Tak já myslím, že je čas vyrazit, co říkáš? Ať nezapadneme ve svěhu," řekl jsem zvesela a vyšel jsem směrem k Asgaaru, ale tak, abychom nemusely přecházet přes smečku, protože to si tady nikdo nepřál. A já fakt nehodlal dělat zle. Sám jsem to nechtěl a ani pro Litai jsem to nechtěl. ,,A vlastně, zda se mohu zeptat, pročpak chceš k Životovi na návštěvu?" řekl jsem směrem k ní se zájmem v očích.

>> Zelené nory

Jen jsme tu tam tak stáli a nic neřešili. Z noci se stal den a s tím přišla i opravdu hustá mlha. Rapidně se ochladilo, až jsem se trochu ošil. Mlha se zhušťovala každou minutou víc a víc. Trochu jsem se blíž příblíž k Litai, protože až tak dobře jsem neviděl. Tu mlhu jsem mohl přímo rozkrájet, jak byla hustá. Příroda mě vždy fascinovala. Něco takového by sice dokázala magie, do určité míry, ale příroda byla sama o sobě jednou velkou magičkou. Vždy mě dokázalo překvapit, jak se ze dne na den může atmosféra kolem změnit. Jednou je teplo, vlk se cítí na umření, a druhý den ho chladí příjemný vánek. Prostě neuvěřitelné.
Každopádně teď byla zima a do toho takhle mlha. Ale z určité vzdálenosti už to bylo celkem v pohodě "stravitelné". Litai zrovna řekla něco o tom, že by tu ještě chvíli chtěla zůstat. A k tomu i rychle dodala, že pochopí, pokud bych chtěl odejít, jelikož mě tu nic neváže. Nemohl jsem z její tváře vyčíst její emoce a v tu chvíli mě to napadlo. Bylo by to moc špatné? Chtěl jsem to prostě vědět. Jak se ohledně mého odchodu opravdu cítí. Zadíval jsem se na ní, ovšem bylo docela blbě vidět, kam se i ona dívala. Zaměřil jsem se na její podstatu a snažil se nalézt její emoce. Dotknout se jich. A podařilo se. Byla taková zmatená svými pocity. Nikdy jsem tu magii tolik nevyužil. Ne takhle záměrně a tudíž jsem sám v tomhle tolik nedokázal chodit, ale necítil jsem žádnou silnou emoci toho, že by se mě chtěla zbavit. Spíš tak nějak naopak? Vzdal jsem to, protože jsem sám z toho nedokázal pořádně nic vyčíst, ale zanechalo to ve mně o něco víc pozitivní pocity, nže kdybych to neudělal. Pousmál jsem se. Pravděpodobně se mě nechce úplně zbavit. Potěšilo mě to, protože... jsem na tom byl podobně. Její přítomnost mi neuvěřitelně seděla.
V tom pověděla, že by ráda zašla za Životem, což je dolů na jih. Já u Života byl celkem nedávno a nehodlal jsem tam jít tak brzo, což ale neznamená, že bych jí nemohl doprovodit. I když, to bychom asi šli směrem kolem Asgaaru, že? Mohl bych jí kousek doprovodit a stavit se za tím alfákem. Naskočila mi myšlenka, jenže zároveň jsem jí úplně nechtěl opouštět. Nechtěl jsem, a ta emoce nabývala podivně na síle. Zeptala se mě na mé plány, a zároveň dodala, kde se usídlíme na zimu. Zmínila nás, oba. A pak se trochu opravila. Nervózně si odkašlala, ale její výraz jsem opět nemohl vidět. Ne tak zřetelně. Opět jsem se pousmál a konečně hodlal promluvit, protože jsem si uvědomil, že jsem tak nějak celou dobu mlčel a tiše postával. ,,Pokud ti to nebude vadit, kousek bych tě doprovodil k Životu. Cestou bych se odpojil a rád zašel tady do vedlejší smečky. Je tam vlk, se kterým bych se rád viděl, když už jsem tady," řekl jsem na začátek. Přišlo mi blbé být pořád v její společnosti, i když jsem tak moc chtěl. Věřil jsem, že i ona bude ráda za trohchu času, který bude moci věnovat jen sama sobě, ale zároveň jsem chtěl mít nějakou jistotu, že se zase uvidíme a shlédáme. Co třeba...nejdřív. Tudíž jsem měl něco v plánu a moc jsem doufal, že k tomu Litai přistoupí. Přeci jen měla takové pocity, i když jsem v nich nic moc nevyčetl, byly celkem pozitivní, nebo ne? sám sebe jsem začal přesvědčovat, že můj plán by přeci jen nemusel znít špatně. Nadechl jsem se a vyřkl svoje myšlenky. ,,Znám tu jedno místo, teda pokud si dobře pamatuji, kde leží. Jedná se o jeskyni, která by nás mohla ochránit před sněhem. Napadlo mě tedy, že bychom se teda na chvíli rozdělili, ale opět se pak setkali? Přeci jen se tak lépe zahřejeme, než kdybychom byl každý sám," dodal jsem ke konci vysvětlení, proč jí vlastně zvu na to místo se mnou. Dává to přeci jen smysl, ne? Zastřihl jsem ušima a čekal na její odpověď.

než ještě odešli, Litai se ke mně otočila s otázkou v očích, kdo je ta Styx. Já jsem jí však na to neodpověděl, jelikož tu bylo ještě malé vlče, ale očima jsem jí pouze naznačil, že to chce jinou dobu a jiný čas na vysvětlení. Možná dobře, že ji nezná.
Uslyšel jsem povzdech a odpově'd na svoje žblebtání. Litai to vše krásně slyšela a já si jen v duchu mohl nadávat do tupce. Zastřihl jsem ušima a sám si povzdechl. ,,Já vím, jen mě to... mrzí," řekl jsem popravdě. Sám bych tu nechtěl zůstávat. Tahle smečka sice měla zajímavou historii a rozhodně i zajímavé členy, ale co jsem mohl poznat Aranel a Wizku, nestálo to tolik za to. Nechtěl jsem jim křivdit, věřil bych že zrovna Aranel by byla dáma na pokec, ale já o jinou společnost momentálně nestál.
Občas jsem se sem tam podrbal. Bylo to docela k zbláznění. Ty blechy kousaly, štípaly všude možně. Neměl jsem šanci to jakkoli kontrolovat. Zbystřil jsem však v momentě, kdy se Litai rozpovídala. Položil jsem jí otázku a mě zajímalo, jak se teď vlastně cítí. Kývl jsem jí na srozumněnou. Vypadala, že jí to až tolik nevzalo. Popravdě jsem tak nějak doufal, že by třeba zalezla do lesa sama, aby to více prozkoumala, protože přeci jen jí musím brzdit v tom rozletu tady, ale zněla smířeně. ,,Dobře," pověděl jsem tedy. Byla by blbost jí říct, zda by to přeci jen nechtěla zkusit, protože nejen, že jsme dostali zákaz jít hlouběji do lesa, ale asi by ani ona sama nechtěla.
V tom mi poděkovala. Podívala se mi upřímně do očí a pousmála se. V ten moment jsem zachytil první sněhovou vločku, a pak jak kdyby se roztrhl mrak a začalo sněžit víc. Úsměv jsem jí oplatil. Byl to kouzelný moment. ,,Tak co teď?" pověděl jsem. Chtěl jsem jí nechat rozhodnout cestu, nebo se i rozhodnout, zda by chtěla cesty oddělit. Přeci jen už jsme nacestovali docela dost a času taky spolu hodně trávili. Věřím, že by chtěla soukromí, i když z nějakého důvodu nechci, aby odešla. Hlavně musíme najít úkryt. Pokud ta zima bude taková, jako byla minule, bez úkrytu to už nezvládneme. Nebo... najít si smečku? Ne, ne... však jsem si slíbil, že najdu alespoň jednoho ze sourozenců! A..proč my? Však, ona může přeci jít sama, odejít. I když, ve dvou se alespoň zahřejeme.

Pocítil jsem clad, který se mi snažil dostat pod kůži, ale moje srst byla naštěstí dost připravená na zimu, která už byla za rohem. Vlastně tak nějak už byla tady. Zastřihal jsem ušima. Všiml jsem si, že nastala opět noc. Nějak už mě nezaráželo, že den utíkal neskutečně rychle a jindy naopak neskutečně pomalu, že mi přišlo, že dělám věci, které bych stihl za týden v jeden den.
Nějak jsem pořádně nevníml ani to, co se kolem mně děje. Maličká nevypadala, že by z toho byla nadšená, z těch pijavic, ani po mém vysvětlení. Litai jí ještě jendou chtěla povzbudit, ale ta maličká jí to nežrala. Spíš něco prohodila o blechách a o Styx a moje srst se naježila, jako kdybych byl nějaká kočka. Hnusnej to pocit mi přeběhl přes kůži. Styx, ta hnusná... radši jsem tu myšlenku ani nedokončil. Možná bych litoval svých slov. A já už nechci být plný hněvu a nenávisti. Nechci už se do toho ponořit, aby mě tohle definovalo a bylo mojí jedninou existencí. Stejně jako vlastně Smrt se stala Smrtí. Nechci takový nakonec být. Což mi připomíná, že bych za ní měl někdy jen tak zajít.
V tom se ten starší otočil a odešel hlouběji do lesa s tou maličkou. A my tu byli sami. S blechama, který jsem začínal pociťovat ve své srst. Kousaly, skákaly. Nějak se rozjely na to, že se ani ještě nezabydlely. Musel jsem si čupnout na zadek a poškrábat se. Hodně to začalo svědit. Z mého hrdla se vydalo tiché zavrčení. ,,Tak mi jsem přijdeme na návštěvu a všichni odejdou? I po vyslyšení našeho důvodu, nechají nás jen tady a ještě na nás hodí blechy," řekl jsem spíš sám pro sebe, i když bylo možné, že to slyšela i Litai. Otočil jsem se na ni a viděl jsem, jak se dívá na ten les. Tak moc jsem chtěl, ab viděla víc z toho lesa, aby se mohla tady víc projít, vidět ostatní. Ale chápal jsem, fakt jsem chápal, že jen tak cizince nepustí víc do lesa. Ale mohli jít s námi. Mohli nás vzít s sebou. Povzdechl jsem si, oklepal jsem se a znovu jsem vstal. ,,Jsi zklamaná?" řekl jsem tiše.

Ta zlatá se na mě podívala tak, jako kdyby netušila, která bije, ale poznal jsem v jejích očích, že jí to všechno docvaklo. Pak už jen dodala, že jí smečka asi pěkně štvala. Vlastně jsem se ani nedivil. I když ta jejich alfa nebyla tolik k zahození, rozhodně to bylo to místo, co dělalo ivot těžší. Však i Jenna tam původně nechtěla, ale neměla na výběr. Vlastně by mě zajímalo, zda tam zůstala nebo odešla někam jinam potom, co se vzpamatovala z té bolesti. Jenže než jsem stačil jakkoli zareagovat a vznést otázku, už si to mašírovala pryč. Takže jsem tu zůstal tady, bez informace.
Otočil jsem se na toho staršího vlka, který mi z nějakého neznámého důvodu dával vibes, které jsem měl z Renodése. Měl jsem chu't jen za ním jít a sednout si, popovídat si. Čerpat z jeho zkušeností. Dlouho jsem takové pocity neměl a zvlášť jen tak u nějakého vlka. On ani pořádně nic neudělal, ale ta jeho přítomnost přímo mluvila, že tenhle vlk si prošel "životem".
Nějak jsem se zahloubal do myšlenek, když jsem si všimnul pohybu ze strany Litai, která přešla k vlčeti a pomohla mu s pijavicemi. Jenže to vlče se vylekalo a šlo za tím starším vlkem, který nás tu chtěl jen tak nechat. ,,Ty pijavice ti neublíží. Koukni na mé tlapky. Ony mi pomohly je vyléčit," šel jsem pomalu směrem k vlčeti a zvedl jednu ze svých předních tlapek, které už nebyly tak popaléné a konečně na nich začala růst srst. Chtěl jsem jí nějak uklidnit, ale nevěděl jsem jak. Takže jsem doufal, že tohle pomůže. Otočil jsem se k Litai a pousmál se.

Čekal jsem, že se bude chtít chvíli zastavit a nějak se ponořit do minulosti, ale naopak mi přišla, že je víc v přítomnosti a nehodlá spadnou do nějaké nostalgie. Ovšem přeci jen se na okamžik zastavila, nadechla se a přiznala, že je trochu nervózní. Já se jen pousmál a hlavou naznačil, aby vyšla první. Přeci jen po nějaké době sem zavítala. Hlavně mohla vědět, že kdyby cokoli se stalo, tak jí vytáhnu a půjdeme pryč. Ostatně, já jsem nepotřeboval nějak zůstávat delší dobu. Smečka byla sice zajímavá, ale spíše mě zaujala za níž, kde je Arcarnus. Možná bych ho mohl skočit navštívit a pokecat? Přišel mi jako rozumný alfa. A Morfeus vlastně taky. Oba mi přišli skvělý...a vlastně stejný, když nad tím tak přemýšlím. Uvědomil jsem si, že oba měli černý kožich s bílými odznaky. A když jsem chtěl přemýšlet nad Borůvkou, netušil jsem vlastně, kdo je tady tou alfou. Ale, nějak mě to nezajímalo. Ne tolik. Byl jsem tady hlavně kvůli Litai.
Udělali jsme jen párk kroků. Nešli jsme dál, abychom se drželi hranic. Pachů tad bylo enormě hodně. Musela se nějak rozšířit mezitím, co jsem bloudil světem. Tolik jich tady opravdu nebylo. V tom za námi přišla vlčice, kterou jsem už někde viděl. Čím víc se blížila a čím víc jsem mohl vidět její naštvaný výraz, tím se mi lépe vybavil moment, kdy jsem jí viděl. Nebyla náhodou tehdy členkou v té močálové smečce? Se...Sigym? Nijak se nezměnila. Byla náruživá se skvělou náladou. Musel jsem se sám pro sebe tiše odfrknout. ,,Zdravím. Koukám, že si přešla do jiné smečky?" nadhodil jsem ze začátku, jelikož to nevypadalo, že by si mě nějak vlčice pamatovala. Když bude nejhůř, připomenují to setkání se zraněnou Jennou. Oh, vlastně tu jsem už taky nějaký ten pátek nezahlédnul. Kde je jí konec? ,,Nechceme nijak rušit. Jsem tady jako doprovod pro Litai. Kdysi to byla její rodinná smečka a jen... chtěla vědět, jak se tady vlkům daří," otočil jsem se přitom na Litai a povzbudivě jsem se pousmál. Přičemž mé oči mluvily. Říkaly, aby se nebála kdykoli říct, že chce zase pryč. Netušil jsem, zda naní tohle prostředí má nějaký...hlubší dopad. Pak jsem se opět otočil směrem ke zleté, ale v tom se objevil starší vlk a hned na to malé vlče. ,,Jen jsme se zastavili na návštěvu," řekl jsem radši tomu vlkovi ve zkratce. Nechtělo se mi to znovu opakovat.

<< propadlina

Litai se na tom mostě klepala, nebo bylo to jen velice mírné, ale i tak jsem si toho všimnul a rozhodl se udělat pár kroků navíc. Ten most byl naštěstí dost široký, abychom se tam vešli oba. Došel jsem k ní a byl jsem vedle jejího boku, hodně natisknutý. ,,Jsem tu, vedle tebe. Nic se nestane," řekl jsem a cítil její tělo, jak se mírně chvěje. Ale byl jsem jí po boku a soustředil se na cestu vpřed. Nebylo to úplně stabilní, takže jsme si museli celkem pospíšit. Ne že by nějak padali kameny, nebo se to nějak pod náma propadalo, ale přeci jen bylo lepší, kdybychom od tamtud vypadli co nejdříve.
Stačilo jen málo a už jsem došli nakonec. Uleveně jsem si oddechl. Pousmál jsem se s tím, že se otočím na litai, ale jak byli naše obličeje blízko, omylem jsem se jí otřel o tvář. Udělal jsem několik kroků vzadl a několikrát zamrkal. ,,Já... pardon," řekl jsem jen a odvrátil pohled. Čím dál tím víc se mi stávaly tyhle momenty, ale byl jse rád, že to bylo s Litai a né s někým naprosto random. Litai totiž dokázala vyčíst situaci. Předtím, když jsem jí vlastně naznačil, že mi je v její společnosti dobře, jen se usmála, potiše se uchechtla, ale jinak nic dál neřešila. Nic neřekla, neměla žádnou poznámku. Prostě to přešla a šla dál, jakoby nic a toho já si cenil.
Ušli jsme už nějaký kousek. V dáli jsem začal cítit pach smečky. Museli jsme být hodně blízko. Byl jsem zvědav, jaká bude její reakce, zda tam budou vlci, které pozná a zavzpomíná na minulost. Přeci jen už bude lepší, aby viděla i jiné vlky, než jen mě. A já bych si možná mohl pokecat s Aranel. Vzpomněl jsem si na sněžně bílou vlčici, která mě tehdy uvedla do historie Borůvkové smečky. V tom jsem si vzpomněl na to, že jsem Litai dlužil vysvětlení, jaká byla moje smečka. ,,Smečka byla docela dost naseveru. Žilo se tam krásně. Byla opravdu velká. V naší smečce bylo i malé jezírko, kde bylo hodně ryb. Počasí bylo podobné jako je tady, tudíž žádná změna. Příběhy o této zemi, o Smrti a Životovi dolehly až k nám," řekl jsem jí velice stručně. Vzpomínal jsem na svůj domov docela v pozitivním. Měl jsem přeci je dobré dětství a na nic jsem si nemohl stěžovat.
Mé vyprávění nás dovedlo až k hranicím, která přímo páchly všemi druhy pachů. Zastavil jsem před pomyslnými hranicemi a rozhlédl jsem se. Začuchal jsem a zachytil jsem několik pachů, bylo jich dost. Koukl jsem se na Litai a čekal jakoukoli její reakci. Třeba nějaký pach pozná. Já totiž jeden poznal. Počkal jsem však na Litai, až udělá první krok a pak jsem zavyl. A vyšel hned po ní.

//jsme u hranic

<< Východní hvozd

Počasí bylo skvělý. Sice bylo cítit, jak teplota postupně klesá, tudíž začína být větší a větší zima, ale měl jsem šěstí, že moje srst byla dost huňatá a teploučká. Zvedl jsem pohled nahoru k obloze a všiml si krásného měsíce, který nám ozařoval cestu. Hlavně byl nádherně vidět. Žádný mráček, nic na obloze nebylo. A tudíž ani žádný vítr. Oklepal jsem se ještě jednou, ale srst již byla suchá. V tom jsem si vzpomněl na předešlý večer s Litai, kdy jsme oba viděli padající hvězdu. Ale než na to jsem si vzpomněl na její nádherné oči, které zářily v tu noc. Otočil jsem se opět k ní, ale viděl jsem jí jen z boku, tudíž jsem jí nemohl pohlédnout opět do očí. Zatřepal jsem hlavou, musel jsem se přece uklidnit.
Litai se však na mě obrátila ve chvíli, kdy jsem na okamžik zastavil. Souhlasila s naším přátelstvím, kamarádstvím. Bylo to moc fajn. Slyšet po dlouhý době, že mě někdo bere za kamaráda. Mé tělo cítilo zvlášťní uvolnění. Pousmál jsem se a jen kývl. Byl jsem opravdu rád, ale moc jsem to nedokázala dát do slov. Ne tolik, jako ona. To nadšení. Bylo opravdu upřímné a já si toho vážil.
Už jsme šli nějakou chvíli, když jmse došli k obrovské propadlině. Zastavil jsem a podíval se na situaci, která byla před námi. Cesta, která nás čekala, byla právě přes tuhle propadlinu. Otočil jsem se na Litai, která mi akorát odpovídala na mé vyprávění o sourozencích. Když řekla, to co řekla, pozvedl jsem oči k ní a nevěřícně na ní hleděl. Měla ale pravdu. Nebyl bych tu teď a tady...s ní. Pousmál jsem se. ,,To je pravda. A vlastně, když to podáš takhle, chyby bych udělal klidně znovu," vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačil zastavit, ale už nebylo návratu. Vypadal jsem na okamžik překvapeně z toho, co jsem řekl a jen se křečovitě usmál. A radši nijak dál na to nenavázal. Doufal jsem, že by to mohla přehlédnout. ,,Ale uvidíme, co situace ukáže. Doufám, že sourozenci nezapoměli na ty časy, které jsme spolu trávily a dokážeme si popovídat," řekl jsem s pohledem do dáli. Mezitím mi taky řekla o tom, jak to má se svými sourozenci a překvapilo mě, jak to bere. Tušil jsem, že mé sestry by asi byly na tom podobně, jak obě sluníčkové jsou, ale nevěděl jsem, co se týče Thorana. Toho bych spíš tipoval na vlka, který mě bude nenávidět s postupem času, ale kdo ví. Snad se to mezi námi urovná.
Chtěl jsem jí říct víc a odpovědět na otázky, ale museli jsme čelit přechodu přes podivnou věd, která spojovala obě strany. ,,Řeknu hned, jak přejdeme, ale teď si hlavně dávejme pozor. Prosím, jdi první. Budu tě jistit zezadu," řekl jsem a čekal na ní, až se na moct dostane, abych pak mohl řešit věci z povzdálí. Bylo to celkem stabilní, ale vlk by šlápl vedle, a už by letěl dolů. Musel jsem si dávat fakt pozor. Ovšem spíše jsem se díval na Litai a byl v pohotovosti kdykoli by se cokoli stalo.

>> Ovocná tůň

<< Orlí dráp

Pokračovali jsem dál v cestě bok po boku. Ještě však před tím než jsme vyšli se taky vedle oklepala a já schytal pár kapek, uchechtl jsem se. I když to byla jen chvilička, cítil jsem se úplně, že bych s ní nejraději byl jen nějakou chviličku a dělal blbosti. Nechápal jsem, kde se to ve mě bere. Tyhle pocity, tyhle myšlenky. Co se to jen děje? Nějak jsem nechápal už nějakou chvíli. I když, je možný, že jsem si hodně s Litai blízký. Je pravda, že takhle jsem se vůči nikomu necítil hodně dlouho. Takhle...blízko. Otočil jsem se k ní a podíval se jí zhlboka do očí. Málem jsem tak zakopl o kámen a nervózně se uchechtl. ,,Uhm, Litai. Nepřijde ti, nebo ten pocit mám jen já, ale... je mi moc dobře ve tvé přítomnosti. Dlouho jsem se tak necítil. Dalo by se říct, že jsme tedy přátelé?" zeptal jsem se ji a přitom zastavil a snažil se přitom díval na ni. Všechno, co jsem pociťoval, jsem říkal s pravdostí s jakou jsem to cítil. Ano, to dává smysl, proč se takhle cítím. Po dlouhé době mám nějakého kamaráda, přítele. Je to zvláštní pocit. Měl jsem jen ty svoje, ze smečky. Usmál jsem se, zastřihal ušima a pak se dal opět do kroku. Ve vzduchu jsem však ucítil několik cizích pachů, ale tenhle les byl dostatečně velký na to, abychom se jim pěkně vyhnuli. Nehodlal jsem narušit tuhle chvilku někým cizím. Neměl jsem náladu na cizáky, nechtěl jsem. Vlastně, až teď jsem si uvědomil, jak dlouho jsem s Litai na cestách nebo celkově jen s ní a vůbec jsem to nechtěl měnit. Nechtěl jsem to narušit. Její společnost byla mi moc pohodlná. Hlavně... neměl jsem ani potřebu být sám. Vždy jsem vyhledával čas jen sám pro sebe, abych si prošel určitým detoxem od společnosti. Ale, teď jsem fakt nepotřeboval.
Už jsme šli nějakou dobu a my se dostali na téma sourozenců, jak jsem začal. Sama se chtěla zeptat, takže bylo jen dobře, že jsem to načal. ,,Mám dva bratry a dvě sestry. Původně nás bylo šest, neuvěřitelné, že? Jenže jedno malé vlče nepřežilo. Každopádně, o nás se moc rodiče nestarali, takže to bylo na mně. Nevadilo mi to. Svoje sourozence mám fakt moc rád, jenže jsem udělal chybu, když jsem odcházel ze smečkcy. Vlastně... celkově, když ti o sobě povídám, pořád je to o chybách, co?" uchechtl jsem si pro sebe. Byl jsem celkem nemožnej z toho, jak jsem pořád jen říkal věci, který jsem pos*al. A že jich nebylo málo. ,,Nerozloučil jsem je. Opustil jsem je. S Noktem, protože... prostě potřeboval odejít. A, proto je moc chci najít. Chci se omluvit, vidět je. Hlavně teda omluvit," sklopil jsem hlavu na okamžik a povzdechl si. Co jsem to jen za bratra.

>> Středozemní propadlina

<< Narvinijský les

Šíleně pršelo ještě při naší cestě za hledáním úkrytu, ale když jsme konečně vypadli z lesa a narazili na skály, které byly tady kolem, pršet přestalo a sluníčko vykouklo. Byl den a já se musel ironicky zasmát a zastavit. Oklepal jsem ze sebe tu vodu, kterou byl můj košich plně nasáklý. Otočil jsem se na Litai. Díval jsem se na ni, jak zastavila též. Kousek ode mě, tudíž jí nemohly mé kapky minout. Moje myšlenky poslední dobou byly neskutečně utržené ze řetězu. Co to se mnou děláš, Litai? Zastřihl jsem ušima. ,,Jak ironické, že? Počasí si s námi vyloženě hraje," řekl jsem směrem k ní a pak se jen podíval na tu skálu, která stála před náma. Vysoká, rozhodně plná úkrytu, která stínila naše místo, kvůli Slunci. ,,Tudíž se nám plány změnily. Směr Borůvka, tedy?" řekl jsem s úšklebkem a obešel jí, abych mohl být po jejím boku, ale z druhé strany. Popravdě jsem se chtěl podívat i na smečku v Asgaaru, jak si vedli. Jejich alfa mi přišel asi ze všech nejlepší. Ale usazovat jsem se nehodlal. Ještě jsem totiž nenašel svoje sourozence, nenašel jsem nikoho a přitom tady mám dvě sestry a bratra. Jenže takhle země byla veliká a spousta míst, věcí neporzkoumaných. ,,Moje orientace je většinou dobrá, ale upřímně teď moc nevím, kam jít. Asi bych šel...rovnou za čumákem?" prohodil jsem nervózně k ní, protože jsem nerad ukazoval věci, ve kterých nejsem úplně nejlepší. Ale proč bych se tak měl cítit vedle Litai? Ta mě nikdy neodsoudí a pochopí...každý přeci jen má chyby. ,,Říkal jsem ti někdy o svých sourozencích?" začal jsem, aby konverzace nestála, i když o to jsem se nebál.

>> Východní hvozd

Sledoval jsem, jak natáhla tlapku k nebi. Zopakoval jsem to po ní. Natáhl jsem tlapku a přes ní se díval na noční oblohu. Nemohl jsem však roztáhnou prsty a přes chloupky jsem neviděl, ale bylo to docela vtipné to mít takhle ve vzduchu. Jako kdybych se tlapkou snažil tu padající hvězdu zachytit. Co bych si vlastně přál? Najít rodinu, vrátit čas, napravit chyby, které jsem spáchal? Je toho hodně, ale hlavně. Hlavně bych chtěl, aby mi rodina dokázala odpustit... Bude to vůbec možné? V tom jsem si všimnul pohybu a zaregistroval, že Litai na mě celou dobu hledí. Upřeně, aniž by se snažila uhnout. Otočil jsem se celým tělem na bok směrem k ní, abych jí mohl hledět tiše do očí.
Nevím, kolik času uběhlo. Zda se jednalo o sekundy, minuty, či hodinu, ale jen jsem na ní koukal a bylo mi pohodlně. Jako kdybychom očima komunikovaly. To ticho kolem nás mi nepřipadalo nijak zvláštní. Jako kdyby nás vítalo a nechalo unášet se. ,,Měli bychom usnout," pronesl jsem tiše. Nechtěl jsem narušit to prostředí, které se kolem nás vytvořilo. A jakmile jsem dořekl svá slova, pomalu jsem zavřel víčka a ponořil se do říše snů. Proč mi je vlastně s Litai tak dobře?
byla poslední myšlenka.

Ráno mě probudil déšť. Otevřel jsem oči a viděl Litai, která ještě spala. Neřešil jsem, že zmoknu. Já už pravděpodobně mokrý byl. Nějak jsem nevnímal stav mé srsti po probuzení. Hleděl jsem na ni, jak se její srst prohybá pod deštěm, jak se jí leskne a jak klidně spí. Vzpomněl jsem si na tu chvíli, kdy jsme se poprvé potkali. Jak moc z toho to bylo kouzlo? Jak moc z toho to byly reálné pocity? A co přesně pociťuji? Zalíbení nebo snad...lá... Ale jdi někam Zakare. Sotva ji znáš... a přesto cítím, že ji mohu věřit. Cítím, že bych jí chtěl ochránit. Být po jejím boku.... ach! Sakra. Takový myšlenky hned po ránu, to nevěstí nic dobrého. Ještě to potřebuje čas na promyšlení. Něco tu určitě je, ale co...to ještě zjistíme. Otočil jsem se tak, abych mohl vstát a došel jsem k Litai, abych do ní jemně drcnul. Snažil jsem se čumákem pohnout její hlavou, ale když jsem byl blízko její srsti, její vůně, jako kdyby mě polapila. Byla tak příjemná. Nadechl jsem se a pak se trochu odtáhl. ,,Litai, probuď se," řekl jsem jen a dal jí chvíli na to, aby se vzpamatovala a probudila se. Díval jsem se na ni, ale když už byla na nohou, rozhlédl jsem se kolem. Ač jsme byli v lese, pršelo tu dost silně. To kvůli větru, který každou minutu zesiloval. ,,Měli bychom najít úkryt, nebo se prostě někde schovat. Vítr je dost silný a ten déšť nepříjemný," řekl jsem s přivřenými oči.
Rozešel jsem se směrem, kam jsem věřil, že by něco snad mohlo být. Snad nějaká ta jeskyně, nebo nora. Cokoli, ale nedařilo se. Když v tom jsem v dáli zahlédl horu. Doufal jsem, že je to hora a ne jen nějaký kopeček, co jen využil dešě a větru, aby nás obalamutil. Otočil jsem se na Litai a hlavou pokynul, aby šla tímto směrem. Rozeběhl jsem se, a zároveń čekal na ni, aby mohla běžet po mém boku. ,,Vlastně jsem se nezeptal. Nechtěla bys, až se to uklidní, jít do Borůvkáče? Byl jsem tam na návštěvě. Jak asi víš, hledal jsem smečky a zjišťoval v jakém jsou stavu. Odchytla si mě Aranel. Alfa neměl čas," nabídl jsem ji a také jí sdělil pár informací o tom, koho jsem potkal.

>> Orlí dráp

//jsem si nevšimla, že jsem neodepsala

Nějakou chvíli jsem si jen užíval to maso. Po dlouhé době jsem měl srnu. Vlastně naposledy tu zimu, hned jsem si vybavil událost a trochu se ošil. Už jsem to potřeboval dostat kompletně z hlavy. Tohle mi fakt nesedělo. Ale naštěstí jsem tu měl společnici, která mi schopně odehnala myšlenky, tudíž jsem neměl potřebu se tím opět zabývat a řešit svoji minulost. Mezi žraním totiž vyslovila, že jsem si vedl dobře. Polichotilo mi to, co si budeme. Když jsem se k ní otočil, bylo zajímavé vidět její červenou srst, která vlastně už pomalu ani červená tolik nebyla. Spíše taková hnedá s odlesky červené, s tou krvavou tlamou. Vlastně jí to takhle docela slušelo. Divný to myšlenky, střihl jsem jen ušima a pustil se pak dál do žraní.
Litai vlastně byla první vlk po dlouhé době, se kterým jsem trávil tolik času a vůbec mi to vlastně nevadilo. Její osobnost mi velice sedla a hlavně ona sama byla moc krásná. Nemohl jsem ignorovat fakt, že jsem k ní byl už od první chvíle přitáhnut zvláštní silou. Nedokázal jsem však přesně určit, co by to mohlo být, jen jsem věděl, že se mi vedle Litai moc líbí být. Zvláštní však ale bylo to, že jsme se takovou dobu neznali, ale přišlo mi, jako bychom se znali už nějakých pár let a byli staří dobří přátelé. Vlastně myšlenka o tom, že Litai zapadá do toho kruhu přátel se mi...ve výsledku líbila. Neměl jsem nic proti tomu. Usmál jsem se.
Z proudu myšlenek mě vythl její hlas. Až po chvíli jsem si všimnul, že si lehla vedle srny a dívá se na hvězdy. Ležela na zádech. V tom silném větru jí srs vála a tančila tak ja jejím těle. Byl to velice ukliďňující pohled. Abych jí však slyšel lépe, musel jsem se k ní přiblížit a lehnout si vedle ní. Její pózu jsem napodobil. Bylo to celkem pohodlné. Nejdříve jsem pohlédl na ni, když vyslovila svojí otázku a pak jsem se podíval na nebe, které bylo temné, ale přesto jsme mohli vidět hvězdy. A docela jich bylo hodně. ,,Nikdy jsem neměl možnost zažít, aby se smečka rozpadla, jelikož jsem sám od ní ještě předtím odešel. Vlastně nevím, zda má smečka stále existuje. Každopádně... myslím si, že tu smečku opustí pomyslná duše oné smečky," začal jsem přemýšlet nad lepším formulováním, aby mě Litai mohla pochopit, i když popravdě jsem věděl, že to nebude tolik potřeba. ,,Každá smečka, co jsem měl zatím možnost tady na Galli vidět, má určitou duši a podle toho, jak moc a duše je silná, tak ta smečka vydrží. U jedné z těch pěti, co tu jsou, jsem cítil, že se blíží ke konci, protože nevypadala stabilně a taková smečka se rozpadne a...slehne po ní zem. Jako kdyby prostě nebyla, ale věřím, že se po světě budou procházet tací, co vzpomínají a kousek té duše v sobě nesou," dokončil jsem svůj proud myšlenek. Vlastně jsem moc netušil, asi poprvé v životě, zda moje myšlenky měli nějakou logiku. Nějaký začátek a konec. V hlavě, v mé mysli mi to znělo dobře. Znělo to jako něco, co prostě je a existuje. Co je jasné jak facka, ale...měl jsem pocit, jako bych to položil špatně do slov. No, nehodlal jsem o tom tolik přemýšlet. Myslím, že Litai pochytila už jen princip toho, co jsem chtěl zmínit. ,,Tys byla součástí té smečky, že? Stýská se ti?" zeptal jsem se a na okamžik jsem se k ní otočil. Dívala se na hvězdy a měl jsem pocit, jako by se ty hvězdy v jejích očích odrážely. Leskly se. Potřeboval jsem zamrkat, zda se mi to nezdá a nezdálo. Páni, proběhlo jen mou myslí. Trochu jsem zatřepal hlavou a vrátil se do původní polohy, abych mohl oblohu obdivovat též. Ten silný vítr mě fakt neuvěřitelně štval. Ale dalo se v něm ležet, dalo se koukat i docela pohodlně. Ostatně nás chránili všechny ty stromy kolem. A v tom jsem si všiml, že jedna hvězda spadla. Zářivá. Udělala za sebou docela slušnou čáru. ,,Podívej se. Padá hvězda. Měla by sis něco přát," řekl se a pousmál jsem se na ni, když jsem se opět k ní otočil.

Vyběhl jsem za tou srnou a až po chvíli jsem si všiml, že Litai se blíží taky. Společnými silami jsme ji odtrhli od těch dvou srnek. Sice už tak byla trochu mimo, ale důležitá byla část ji mít kompletně pro sebe. Litai byla však blíž a rychlejší. Předtím, jak už jsem běželi, cítil jsem se, že dávam své maximum, ale Litai vypadala, že ta rychlost je pro ni jako hračka. Uvědomil jsem si, že bych rád znova navštívil kamaráda Života. každopádně jsem neměl čas se ztrácet v myšlenkách. Litai konečně skočila po srně a skolila ji na zem. Litai ji držela velice pevně, i když se srna snažila vyprostit. Kopala a hrabala, co mohla. Já, jak jsem byl rozeběhlý, tak jsem měl docela problém zabrzdit, tudíž jsem je musel přeskočit, abych se nějak zabrzil. Dopadl jsem na nohy, prudce se otočil. Bylo jasný, že má práce je ji konečně sebrat ten život. Zakousl jsem se tudíž rychle do jejího krku. Zuby mi zajely docela hluboko. Srna s sebou hodně začala škubat, bál jsem se, že se Litai vysmekla a sekla ji, ale neměl jsem možnost to úplně sledovat, protože jsem musel srnu zabít. Rychle a silně jsem trhnul, abych zrychlil její utrpení. Něco křuplo. Zlomil jsem ji vaz. Škubala stále s sebou, ale to už byly jen chabé škuby. Nic vážného. Stále jsem ji však držel se zabodnutými tesáky v jejím krku.
Posléze jsem ji pustil a podíval se na Litai. Moje huba musela být celá od krve. Ušklíbl jsem se. ,,Skvělá práce. Tahle srna vypadá opravdu slibně," řekl jsem a pohlédl na srnu. Vlastně jsem neměl tolik šanci si jí prohlédnout. Byla docela "kus". To se dobře nažereme. Olíznul jsem si čumák. Její krev chutnala dobře. Nečekal jsem na nic a začal ji párat břicho, abych Litai ušetřil práci. Odvedla většinu práce. Její tělo se tak otevřelo. ,,Bon appetit," s těmito slovy jsem se podíval na Litai, mrknul jsem na ni a zakousl se do masa.