Příspěvky uživatele

< návrat zpět

14.1. - 17.1. 6 lístečků

dohromady bych měla mít teď 83 lístečků

//loterie 6

<< Středozemní pláň

Snažil jsem se jít rychle, abych byl u jezera co nejdříve, jenže ten blbej zajíc byl fakt tlustej a velkej a jak jsem šel rychle , zmítal s sebou v mé hubě a několikrát jsem si ho musel lépe zkousávat, aby to bylo pohodlnější. Hlavně kdokoli, kdo šel za mnou mě musel hezky následovat, protože zajíc ztrácel cestou takovou venkou hromadu krve, že se to prostě nemohlo zasněžit.
Ale v myšlenkách jsem měl jedno. Jsem tu první, nebo je tu ona. Díval jsem se do dáli a až teď si všiml, že přejít tu pláň mi trvalo polovinu dne. Tak vlastně ještě aby ne, když ta pláň byla obří a sněhu bylo jak nas*áno. Obloha byla čistá a snad každá hvězda byla vidět. Bylo to fakt nádherné. Přesně, jak kdyby osud chtěl, abychom se tuhle noc setkali a byli tu v tuhle kouzelnou dobu. Jezero rudě zářilo pod záři měsíce a hvězd. Kolem vše bylo bílé, nedotknutelné. Zavětřil jsem a její pach se nesl se slabým větříkem, který mi počechral srst. Což však způsobilo zběsilé zatřesení mým tělem, protože jsem na okamžik zapomněl, že jsem promrzlý až na kost.
Došel jsem k ní a očima se na ní usmíval, protože tlama nesla toho tlustého zajíce. Vyplivl jsem ho před ní a zavrtěl spokojeně ocasem. ,,Omlouvám se za zdržení. Lovil jsem nám zajíce," řekl jsem a pohnul hlavou směrem k němu. Musela uznal, že byl slušně tlustý. Ovšem mé tělo mi připomnělo, že bych měl skočit do toho jezera co nejdříve to šlo. Tudíž jsem se omluvně na ní podíval a šel jsem k jezeru. Ponořil jsem přední tlapky a díval se na hladinu. Hladina se na okamžik rozvířila, ale pak se zklidnila, když jsem dále nepostoupil. A díval jsem se na oblohu a čekal, kdy ke mně dojde Litai, protože jsem prostě věděl, že půjde a mnou. Doufám, díval jsem se na hladinu a viděl tam všechny ty hvězdy, jak září a usmívají se na nás. A v tom jedna spadla. Viděl jsem jí na té hladině. Otočil jsem se k Litai a usmál se. ,,My na ty padající hvězdy máme asi štěstí, že? Splnilo se ti, co sis přála minule, protože pokud ne, teď možná může," řekl jsem jen s pohledem do jejích očích a já se do nich díval a opět se v nich utápěl. Jako prvně, ale teď bez účinku jakékoli magie. Tím jsem si byl jistý. Ano, rozhodně to, co cítím není jen tak.

//loterie 5

<< Močály

Utíkal jsem celkem slušnou dobu. Nemohl sjem uvěřit tomu, že se stalo tak hodně za tak krátkou dobu. Pořád byl den, ještě ani nebyl večer. Tudíž jsem si byl jistý, že u jezera budu docela s předstihem. A nebo tam Litai už na mě čeká a já jsem ten opozdilec. O to víc jsem byl rád, že se na mě usmálo štestí a já fakt momentálně nesl v tlamě mrtvého několika kilového zajíce. Začínal být těžký, nebudu lhát, ale nebylo to nic, co bych nevydržel.
Jenže jak jsem se opět ocitl na té bílé planině, zpomalil jsem a ignoroval jsem fakt, že moje tělo se třese zimou, jak jsme spadl do močálů. Moje myšlenky opět zabloudily. Dobře, tak si to ujasním. Zkusím prostě nějaké pohnutky, abych zjistil, jak se situace má. Potřebuji vědět, zda je nějaká šance, že by Litai ke mně chovala podobné ne-li stejné pocity. Pokud se ukáže, že ano, asi to ještě nechám chvíli hezky vyset ve vzduchu a pak...prostě budu jednat impulzivně a zkusím tomu dát šanci? Ač prostě nevím... nevím, zda to co cítím je dostatečně hluboké pro vztah. Co když si jen takhle nalhávám, protože po dlouhé době se cítím dobře v okolí někoho? A ten někdo mi rozumí? Eh...pochybnosti jsou fakt hnusní červi. Zkusím to prostě risknout a...čas ukáže. Tak a s tímhle jsem se už dokázal vyrovnat. Moje myšlenky vypadaly teď mnohem více utříděněji, ač tam sem tam ten červík udělal neplechu. Jenže bez risku není žádný zisk. Ať už pozitivní nebo negativní.
Dal jsem se opět do běhu, když jsem si uvědomil, že jsem velice blízko jezeru. Celkem jsem se nemohl dočkat momentu, až jí uvidím. Tohle bude fajn.

>> Ohnivé jezero

// loterie 4

<< Třešňový háj

Stopy mizely hned jak se objevily, takže jsem fakt neměl tušení, co následuji, ale rozhodně to nebyl pták. Tím jsem si byl už jistý. Snažil jsem se čichat, snažil jsem se i více otevřít oči, ale to bylo zbytečné, protože vítr byl fakt silný a hodně mě štípaly oči, takže jsem vlastně měl hodně co dělat, abych je vůbec nějak měl otevřený. V jednu chvíli jsem si i myslel, že jsem tu danou věc ztratil, ale nakonec se objevil těsně u mě a já si uvědomil, že to je fakt zajít a taky pěkně vypasenej. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Netušil jsem, zda třeba Život věděl, co dělám a nebo co to bylo, ale nehodlal jsem marnit další vteřinu, takže jsem vynaložil veškerou sílu do skoku a na toho blbého zajíce skočil, jenže při pádu na zajíce, kterého jsem chytil pod krkem jsem se... namočil. Byl jsem však na kraji, tudíž jsem měl možnost se se zajícem v hubě vyhrabat na povrch, ale abych pravdu řekl, měl jsem docela nahnáno. Na okamžik jsem měl pocit, že jsem skončil, protože skočit dál, tak bych dopadl spíše doprostřed a v močálech se fakt blbě hýbe.
Zajíc byl asi postraný strachy i z mnoha jiných důvodů, než jen z toho důvodů, že jsme spadli do močálu. Oklepal jsem se a hned jsem cítil mráz, který procházel mými chlupy a snažil se tam uchytit. Musel jsem jednat rychle. Svůj stisk v hubě jsem zesílil, až mu křuplo v krku, což bylo jasné znamení. Zajíc byl fakt velký a tlustý, tudíž jsme se z něho fakt mohli nažrat v pohodě oba. A hlavně já se stále cítil plný už z té srny z minula. Ještě mi nesehlo.
No a jen jsem zabil zajíce, dal jsem se do běhu zpátky na území, kterými jsem prošel až sem. Potřeboval jsem se dostat k ohnivému jezeru co nejdřív. Potřeboval jsem se oteplit, protože s tímhle každou chvíli pravděpodobně dojde k tomu, že se začnou v mé srsti tvořit mini rampouchy. Jo, fakt mi byla zima.

>> Středozemní pláň

// loterie 3

<< Středozemní pláň

Na okamžik jsem vypustil jakékoli myšlení z hlavy a jen doufal, že se přes tu pláň dostanu k tomu háji a budu moci najít nějaké dva zatoulané zajíce. Jenže, abychom byli vůbec reální, může se mi něco takového vůbec přihodit? No, není nic špatného na tom doufat, ale samotnému mi bylo jasné, že asi v háji se úplně zajíci vyskytovat nemohou, tudíž jsem musel začít už přemýšlet nad tím, kam bych šel dál. Oh počkat, však by tu měla být ta smečka...oh, už není, takže to vadit nebude. Jenže pak mi došlo, že se jedná o močály a tam už tuplem žádný blbý zajíc nebude. No, šel jsem i přes ty všechny odrazující myšlenky dál. A měl jsem přeci jen pravdu. Když jsem do háje došel, kvůli tomu silnému větru jsem cítil úplný prd a hlavně ve sněhu byly jediné stopy a to moje. Takže nějaké lovení asi bylo úplně k ničemu. Takže jsem tu jen tak stál a opět propadl myšlenkám. Takže, Litai. Potřebuji zjistit, potřebuji vědět, jak moc... hluboké tohle cítění je, protože evidentně se to noří dál než aby se to zastavilo na ostrově přátelství. Odtam tud loď už dávno vyplula a pluje mořem někam...hodně daleko. Přesto jsem stále nebyl ve svých myšlenkách schopen určit, co ten pocit konkrétně je. Co to obsahuje a jak moc je ten pocit reálný. Je přeci možný, že cítím něco jen třeba na určitou dobu. Jak si ale mohu být jistý, že to je krátkodobá věc a nebo dlouhodobá věc. Kdo mi vlastně dá záruku? Je to pravděpodobně risk, jako všechno. Mít kamaráda je přeci jen taky risk. Jak si vlk může být jistý, že se jedná o dlouhodobého přítele? Ač se můžu snažit jakkoli a zkoušet daného vlka, zjišťovat, zda je v pohodě a stát se s ním kamaráde, kde je jistota, že fakt neukáže záda a nezdrhne? Nikdy není ani v tomhle případě. Docházelo mi, že prostě pokud něco tedy cítím, měl bych jednat impulzivně. Ale asi... do toho nebudu skákat po hlavě a ještě se nechám unášet na lodi. Byl jsem tedy rozhodnutý. City, pocity vůči Litai tam rozhodně byly a byly i poměrně hluboké. Alespoň každým okamžikem se nořily hlouběji. Byl to přeci jen zvláštní pocit. Cítit podivné vibrace po celém těle jen při pomyšlení na ní. Ale co když ona to tak...nemá? Musel jsem rozhodně zjistit jak je na tom ona. Nějakými menšími pohnutky.
V tom jsem zahlédl pohyb. Byl to zajíc? Pták? Netušil jsem, ale šel jsem za tím. Utíkalo to, tím jsem si byl jistý, protože se to fakt rychle pohybovalo a větrem to fakt být nemohlo. A já se rozhodl tuhle věc následovat. Snad mi štěstí přeje.

>> Močály

// loterie 2

>> Medvědí jezero

Přešel jsem na otevřenou planinu. Silný vítr mě štípal v očích. Tady to bylo mnohem horší než u jezera. Tohle byla přímo vražedná kombinace. Otevřené pláně a sníh? Bolely mě oči. Takže jsem se musel na okamžik zastavit, sklepat ze sebe sníh, který se mi tam stejně zase za pár minut nanese, ale spíš jen pro ten pocit. Dál jsem však pokračoval v dumání nad problematikou jménem Litai. Když se ale přidám do nějaké smečky, půjde se mnou? A proč by ale vlastně šla? Ač jsme si řekli, že jsme kamarádi, takže tedy o mně smýšlí pozitivně, neznamená to, že bude jako můj ocásek courat všude, kam se pohnu. Povzdechl jsem si. Tušil jsem, že pokud jeden nás udělá to rozhodnutí a přidá se do smečky, což asi budu pravděpodobně já, protože ona teď z jedné odešla a asi se úplně někam hrnout nebude, rozdělí se i naše cesty a mé srdce ztěžklo. Okay, okay. Evidentně to prostě není jen tak, pokud moje tělo reaguje na tyhle myšlenky takhle. Záleží mi na ní, cítím se prázdně, když není kolem. A vlastně ještě abych se necítil. Celý podzim jsem trávil s ní a teď kousek i zimy. A vlastně se znova uvidíme, a mé srdce poskočilo a ocas začal sám od sebe kmitat o stošest. Zarazil jsem se a nevěřícně se otočil, zda mě nešálí zrak. Snažil jsem se uklidnit, no úplně se mi to nedařilo. Může moje tělo se projednou chovat jako normální vlk a nedělat ze sebe šaška? Zavrčel jsem na svůj ocas. Udělal jsem něco, co jsem si myslel, že by snad udělal jen šílený vlk bez mozku. Vrčet na část svého těla. Klesl jsem hodně? Asi.
Jenže takováhle blbost mě alespoň probudila z mého snění a já v tu chvíli procitl. Moje tlapky mě rozhodně vedly správným směrem, k jezeru, ale já šel bez zajíců a bez úlovku, což jsem prostě nemohl. Už jen z principu. Chtěl jsem jí udělat radost, ač jsme jedli asi tak před nějakou dobou. Ale, zima zatím fakt vypadala, že se bude opakovat. A já to letos fakt nechtěl riskovat a spadnout zase tam, kde jsem minulý rok byl. Takže jsem hodlal být připraven. Rozhlédl jsem se a i přes tu vánici, kterou vytvářel sníh spolu se silným větrem, jsem zahlédl menší les. Hned jsem si vybavil, o jaký les jde a tajně doufal, že se tam nějaký zajíc, dva připletli a ztratili cestu v tomhle sněhu.
Otočil jsem se tedy a šel jsem jiným směrem. Tři noci rozhodně neuběhly, takže jsem zase tak spěchat nepotřeboval.

>> Třešňový háj

// loterie 1

<< Šakalí pahorkatina

Tak jsem nějak šel a nevnímal ani pořádně, zda se den přehoupl v noc nebo naopak. Vnímal jsem kolem sebe vítr, který občas slábl, občas byl silný. Jen všude bylo bílo a možná to způsobovalo to, že jsem se ponořil hluboce do myšlenek. Přemítal jsem nad tím, co se vlastně za poslední dobu stalo. Od poslední návštěvy Života a všechno, všechny moje vzpomínky obsahovala Litai. Už jen pomyšlení na ní a mé srdce poskočilo. Usmál jsem se, aniž bych sám chtěl. Prostě to bylo takové, automatické. Tušil jsem, že mi asi bude velice blízká, ale sám jsem nemohl pořádně chápat, jak přesně jí vnímám. Litai není jako ostatní vlčice. Odpouští a má pro mě pochopení. A to je už hodně co říct, protože jsem napáchal spoustu věcí, jenže ona. Ona mě vyslyšela a byla tam pro mě. A... je mi vlastně důležitá a už těch pár momentů, co jsem s ní nebyl mi přijde, že něco postrádám. Ano, fakt, že jsem si přišel takový... sám, mě asi nejvíce zarazil. Já neměl problém s cestováním. Odešel jsem od smečky, byl s partou a s ní cestoval, pak se odpojil a cestoval sám a bylo mi to v té době jedno. Vlastně do nedávna mi nějak bylo jedno, že cestuji zemí křížem krážem bez cíle, bez místa, kam bych se vrátil. Je ale pravda, že jsem o smečce už nějakou chvíli přemýšlel a dokonce sám od sebe se rozhodl jít na výpravu po šmečkách a zjistit, jaká by byla moc fajn. Už jen tenhle fakt sám o sobě vypovídá o tom, že jsem krůček po krůčku hledal nový domov. A jak už jsem přeci jen říkal Arcovi, asi by možná bylo lepší mít nějaký důvod a pak hledat rodinu. A tohle všechno bylo jaksi už jasné. Cítil jsem, že sám v sobě to mám vyřešené, ač jsem si stále nebyl jistý, kam přesně chci. Arc byl opravdu fajn alfa a vůbec by mi nevadilo, kdybych byl v jeho smečce, jenže... co Litai?
Nějak jsem ani nevnímal, že jsem prošel okolo jezera a nějak směřoval dál, kam mě prostě nesly tlapky.

>> Středozemní pláň

• 400 oblázků = 50 lístků
• 20 mušlí = 2 lístky
• 100 drahokamů = 10 lístků
• 50 květin = 5 lístků
• 20 křyšťálů = 10 lístků

DOHROMADY: 77 lístků

Arcanus podotknul, že mít rovnou pět najednou musí být mnohem složitější. Začal jsem nad tím přemýšlet. Pro rodiče mít rovnou pět vlčat musí být složité, to ano, ale... pro vlčata je to skvělá věc. Tolik sourozenců, tolik možností. Pro rodiče musí být jednodušší mít děti postupně, ale co pak sourozenci? Nestrádají náhodou tak? Stále jsem si stál za svým, ale co bylo potom tady vést debatu nad tím, co je lepší varianta? Opravdu to nestálo za řeč, takže jsem jen pokýval a pousmál se, když se Arcanus uchechtnul. Pak se podělil o trochu rady. Dávalo to smysl, že vlk pak pochopí, jak moc se bříško roztáhne. Docela by mě to teď zajímalo. Ale na to potřebuji... eh. Zatřepal jsem ušima. ,,To chápu. Víc zkušeností tě naučí," souhlasil jsem.
Otočil jsem se na malého, když mi řekl, že šakal by měl být celkem v pohodě. Podíval jsem se na jeho tlapky, které byli trochu poškrábané. Podíval jsem se na Arcanuse s pozvednutým obočím, protože mě zajímalo, co se mu teda stalo, ale hned jsem se otočil na něho. ,,Nikdy nepodceňuj svého soupeře. Nevíš, s čím přijde. Ať už se jedná o vlka, šakala nebo o zajíce. Někdy i ten tě překvapí," řekl jsem. A doufal jsem, že si tuhle připomínku vezme k srdci, protože bojovat s někým s takovým mindsetem mu akorát ublíží. ,,Ale skvělý, zkušenosti tě jen vycvičí," řekl jsem mu a sám se trochu otočil, aby mohl ten mrňous vidět jizvu na mém zátylku, což bylo celkem těžké, ale snad se podařilo.
V tom sem přišla další vlčice. Celkem mladá, alespoň tak vypadala a hlavně její pach mi přišel divně povědomí. Odkud ho jen znám? Ptala se na smečku, čehož se ujal Arcanus, který se omluvně podíval mým směrem. Já jen přikývl a nechal ho řešit věci, jenže v tom se něco stalo. Nad Asgaarem se divně zablesklo a Arcanus zpozornil. Vypadalo to, že se něco děje. Vše se najednou dalo do pohybu. Rychle jsem se rozloučili a zbytek skupinky utíkal směrem domů i s novou vlčicí. ,,Tobě též. Budeš ho asi potřebovat víc než já," řekl jsem jsem ještě před jeho odchodem. A já tu zůstal opět sám. Takže, asi bych se měl vydat směrem k jezeru, že? Podíval jsem se na oblohu. S odchodem Arca se tu najednou víc ochladilo. Neuvědomil jsem si, jak nás celou dobu ohříval. Možná vlastní magii vzduchu nebo ohně, to se celkem hodí.

>> Medvědí jezero

Víc jak jsem nad tím přemýšlel, tím více dávalo snad i smysl, že bych se měl do nějaké smečky přidat. Přeci, pokud i oni jsou tu, opustili naši rodnou smečku a šli za dobrodružstvím. Třeba taky hledají lepší domov. A já už tu bloudím skoro dva roky, no ne? Nebo možná ještě delší dobu, ani to radši nepočítám. Takže vlastně... by to nemuselo vadit. A pokud budu mít místo, kam se vrátit, mohu to hledání dělat strategicky mnohem lépe, ne? Na takový myšlenky ale nebyl teď čas. Byl jsem ve společnosti Arcanuse a těch malých prcků. Hlavně na mě začal mluvit, takže bych měl dávat pozor. Zastřihl jsem uchem. ,,Ta zima byla strašná. Ani si nedokážeš předstvit, jaký to je pro tuláka. Ale věřím, že ani pro vás to nemohlo být jednoduchý. Všichni postrádali," prohodil jsem. Ani se mi radši na to nechtělo vzpomínat, protože se stalo spousta věcí. Rychle jsem zamrkal. Nechtěl jsem těm myšlenkám povolit vstup. Ale jak řekl. Bylo by lepší se prostě na to připravit, takže zajíci byla jasná volba.
V tom mi Arcanus pověděl, že má dětí pět. Ke konci něco zamumlal, ale to jsem kvůli větru nepochytil. Začal je popisovat. Že má už dva dospělý, jednoho takového prostředního a teď tyhle dva mrňousy. Musel jsem fakt žasnout. Tohle bylo něco, s čím se vlk jen tak nesetká. Tři vrhy, pět mrňousů, hustý. Takhle, sám sem pocházel z vrhu pěti, ale spíš mě fascinoval fakt, že on má tolik vrhů. Většinou to skončí jedním. Jak asi vypadá jeho družka. ,,To jste tedy velká rodinka, ale vsadím se, že mít takové věkové rozdíly musí být...složité," pronesl jsem. Zajímalo by mě, jak se Nemesis má s ostatními. Rozumí si se svými staršími sourozenci? Pak Arcanus pokračoval s tím, proč chtěli na procházku. Mluvil o šakalech. Hm, to by nemuselo být špatné. Asi by jim chtěl i ukázat, jak se s takovými tvory bojuje. ,,Mohu pomoci, zda chcete. Nějakého určitě skolit zvládneme a hlavně pro prcky by to mohla být skvělá lekce," otočil jsem se na prcka a mrknul na něho. Přišlo mi, že jsou na to malincí, ale tak co. Vlk se prostě musí učit. I v takhle malém věku. I když boj/lov bude spíše na nás, oni se zapojit mohou taky. ,,Co říkáš na bitku se šakalem?" koukl jsem se na malého.

Všiml jsem si, že kolem nás, jako kdyby vichřice nebyla. Spíš ustála a nebyla tak vražedná a já mohl polevil svoje víčka, která jako kdyby byla v křeči. Podíval jsem se na Arca, protože jinak jsem si to vyjasnit nemohl, a kývl jsem jeho směrem ve znaku poděkování. Jo, tohle bylo mnohem příjemnější. ,,Určitě něco vymyslím, ale děkuji za radu," řekl jsem. Vlastně to byla dobrá poznámka. Rozhodně se tam v kopcích mohlo najít nějaké útočiště, pokud se zima opět zblázní a bude nás chtít zabít. Možná bych se pak mohl i Života zeptat, zda by mohl s tím něco udělat. Má přeci jen tu možnost. A vlky ke všemu miluje, ne? Ovšem můj prvotní plán zůstával stále stejný. Ulovit si zajíce, zaplavat si v ohnivém jezeře a pak najít vedle v lese úkryt. Pokud si pamatuji dobře, ten les je jehličnatého původu, takže by nás mohl lépe ochránit.
,,Poslední informaci, co mám, tak jsou stále tuláci. Taky mě napadlo, že budou někde v úkrytu, ale Gallirea je opravdu velká země. Hledání asi nechám po zimě," přiznal jsem se. Rozhodně v hledání chci pokračovat, ale... je možný, že přeci jen bude i pro ně lepší, když budu mít nějaké místo, kam se vrátit a třeba je tam taky zavést? Ale neudělal bych tak pro ně ještě větší bordel? Odešel jsem a přesunul se do nové smečky? Ach jo. Měl jsem toho opět hodně na mysli. Potřeboval jsem se odreagovat a Arcanus na to narazil. Pousmál jsem se a otočil jsem hlavu směrem, kde jsem se rozloučil s Litai. ,,Nejsem úplně sám. Cestuji s jednou vlčicí, jenže potřebovala jít něco vyřídit, takže jsme se na chvíli rozdělili," přiznal jsem se a otočil se opět na vlka. Ten zrovna věnoval pohled svým capartům, takže jsem následoval jeho oči. Prckové se nějak snažili hrát, ale nevypadalo to, že se k sobě nějak mají. A jen jeden z nich ke mně přistoupil a reagoval na moje představení. Vypadal, že se velice přemáhá s vyslovením jeho jména. Různě se mračil, kroutil. Asi ještě neumí tolik mluvit. Třeba mu to dělá potíže, a pak tiše žblebtnul svoje jméno. Málem jsem ho neslyšel. Arcanus v tu chvíli řekl, že se jedná o jeho třetí vrh. Své překvapení jsem neskrýval. ,,Páni, třetí? Kolik těch dětí máš?" trochu jsem se uchechtl. Vůbec se nezdá, že by to byl taťulda tolik dětsek, a otočil jsem se opět na toho mrňouse. Stočil jsem pohled asi na jeho sestru. Ta se k nám nějak neměla. ,,Se sestrou musí být asi nuda, co?" pronesl jsem k němu.

Arcarnus vypadal ze začátku trochu strnule. Přeci jen jsem stále byl cizím vlkem a ne někým, kdo by byl jeho příbuzný. Hlavně tady měl kolem sebe malá vlčata, takže jsem jeho prvotní reakci chápal. Jenže jaké bylo počasí, nemohl jsem si dát takový odstup jak by se asi v téhle situaci patřilo. Sotva jsem viděl před sebe. Takže jsem se soustředil, abych neudělal nějaký blbý pohyb. Věnoval jsem pohled těm dvěma capartům, a pak se podíval na Arca, když na mě promluvil. Zastřihl jsem ušima. Bylo mi jasné, na co narážel. ,,Souhlasím. Právě jsem na cestě k úkrytu. Nemám zatím žádný vlastní, ale věřím, že na jihu něco bude. Doufám, že se ta minulá zima nebude opakovat," řekl jsem jen. Podíval jsem se kamsi do dálky. Sníh tam prováděl ve větru různé taneční kreace. Byla to pěkná podívaná, ale přeci jen bych byl radši, kdyby už nepadal a zůstal tak, jak je. Možná bych si cestu mohl ulovit ještě zajíce. A nebo dva, aby se ještě najedla pořádně i Litai, protože pokud nastane podobná zima, nebudeme mít dlouho co jíst. Pak se opět zeptal na smečku. Zakroutil jsem hlavou v náznaku, že ne. ,,Ještě jsem se nikde neusadil. Ne, že bych neměl favorita. Přeci jsem jen prošel všechny možné smečky, ale... tak nějak pořád bláhově doufám, že nejdřív najdu sourozence, a pak se usadím," povzdychnul jsem si a pousmál se ke konci. To bude ještě asi na hodně dlouho. Ač mi Život řekl, kde je najdu, nebyl jsem schopen je zastihnout. A teď už opět netuším, kde by mohli být. Najdu je vůbec? Možná... nene, nevzdám to. Ne teď. Když je mám tak blízko. Mé myšlenky mi však opět přetehl informací, že se smečka v močálech rozpadla. Trochu jsem pozvedl obočí, ale upřímně mě to nijak nepřekvapilo. ,,O tom jsem nevěděl, ale.. vlastně se ani nedivím. Nepřišla mi ta smečka nijak stabilní," prohodil jsem. Přeci jen jsem už mohl mluvit o tom, co jsem zjistil, nezjistil, když už ta smečka neexistuje.
Stočil jsem pohled na ty malé caparty. Asi se museli nudit, když jejich tatík nebo strejda tady měl návštěvu. ,,To jsou... tvoji?" zeptal jsem se nejistě. Nechtěl jsem zpochybňovat nijak Arcanuse, ale přeci jen nevypadal na vlka, co by... byl schopen dále rozšiřovat svoje geny. Hlavně ty prcci celkem smrděli podobně. Otočil jsem se na jednoho z nich. ,,Jmenuji se Zakar," představil jsem se.

<< Zelené nory

Pokračovali jsme v cestě dál. Bok po boku jsme šli kopci, lesy. Cesta trvala celkem dlouho, že už začal nový den. I když mi bylo po boku Litai příjemně a teplo, docela jsem se těšil k tomu jezeru, jenže nejdříve jsem musel pomoci Litai k Životu. Počkat, pokud si pamatuji dobře, měl bych se pohybovat teď v okolí Asgaaru. Uvědomil jsem si svůj původní plán. Přes ten vítr jsem se ale nedokázal tolik zorientovat. Na to, že můj orientační smysl byl fakt na výbornou, tohle mi vůbec nepomáhalo. Bílo, vítr, sotva jsem vůbec viděl na krok.
Jenže v tom jsem v dáli zahlédl černý flek. Zamžoural jsem očima a snažil se zaměřil na ten flek. No, bohužel jsem moc nepochytil, o koho jde, ale vítr mi pomohl zanést pach až k mému čumáku a já poznal, že je to ten, koho hledám. Odplepil jsem se od Litai a pokusil se o něco víc otevřít oči. A já ho poznal z té dálky. I přes tu vichřici. Zajímalo by mě, jak se má. Otočil jsem se k Litai. ,,Takže, za tři noci u jezera, dobře? Já půjdu támhle," prohodil jsem hlavou směrem, kde by měl být Arcanus. ,,Budu se těšit," prohodil jsem ke konci, mrknul na ní a odešel směrem ke známému. Ač jsme se tak dobře neznali, opravdu rád jsem ho viděl.
Jenže čím víc jsem se blížil, tím jsem zahlédl i to malé mrně, co s ním byl. Je to jeho vlče? Netušil jsem ale, zda tomu je pravda, takže jsem radši pozdravil Arcanuse. ,,Zdravím. Nemyslím si, že je dobré počasí na procházku," prohodil jsem s úšklebkem.

<< Ovocná tůň

Původní plán byl vyrazit co nejdříve, abychom cestou nezapadli někde ve sněhu, jenže to nám jaksi nevyšlo. Zvednul se prudký vítr a začalo sněžit ještě rychleji. Jak už se stačila vytvořit vrstva, pohyb byl čím dál tim víc složitější, ale nebylo to zas tak hluboké, že by to bránilo úplně. To naštěstí ne. Jen mě mrzelo, že jsme nevyšli rychleji. Hlavně protože Litai si to přála a já nerad neplnil přání. Hlavně svým kamarádům. ,,To se nám nějak nepodařilo," řekl jsem trochu s uchechtnutím na to, jak se to tu před náma vše zvedalo a zbělalo. Museli jsme si dávat ještě větší pozor kam šlapeme, kam vlastně vůbec jdeme, protože ten vítr byl fakt zákeřný. Sotva jsem viděl před sebe. Přešláp jsem z nohy na nohu, jenže jsem trochu ztratil balanc, jak byl ten sníh tvrdší a těžší. Ocitl jsem se po boku Litai. Naše srst byla na sobě a tím se naše těla zahřála. ,,Pokud nevadí, alespoň tě cestou zahřeji, když už jsme nestihl dojít k tomu tvému kopci včas," hodil jsem to do placu, jako že jsem tohle plánoval. S tím jsem se ale i docela těšil k tomu jezeru, protože ta zima opravdu začínala nabírat na síle. Opravdu doufám, že se to nezhorší.
To, co mi pak řekla, když jsem se jí zeptal, za jakým účelem jde za Životem, trochu jsem se vnitřně zarazil. Moje srdce se stáhlo a bylo mi Litai líto. Mohl jsem vidět, že si je s matkou velice blízká. U toho jezera to tak alespoň vypadalo. ,,Chápu," řekl jsem jen a radši to dál nerozváděl. Její matka, co jsem si alespoň tak pamatoval, nevypadala nejlépe, takže jsem rozumněl tomu, proč jde za Životem. I se špatnou zprávou se jí trochu uleví v duši. A hlavně budu u ní, až přijde s čímkoli, co jí Život řekne. Aniž bych chtěl, moje magie emocí se napojila na tu její a na okamžik přenesla tu mojí k ní. Litai tak mohla cítit můj dotek útěchy, ale nebylo to nijak silné a ani dlouho trvající, ovšem mohla pocítit, že se jedná o mojí emoci. Zamrkal jsem, jak jsem byl překvapen tím, že jsem vlastně povolil svým emocím se dotkout té její. I když to byla vteřinka, i tak to mělo i na mě dopad. ,,Omlouvám se, to nebylo účelné," řekl jsem hned. Rozhodně jsem neměl v plánu se jí teď nabourávat do citů. I když bych si docela přál jí přivodit lepší myšlenky.

>> Šakalí pahorkatina

Já bych se ráda zúčastnila, ale ani na pc a ani na mobilu mi to bohužel nejde rozjet :/