Gallirea - Příspěvky uživatele

(//bohužel Therion prý nemůže, tak si dáme prostě procházku až na sever a omylem narazíme na Mecháč xD)

<< Kopretinová louka

Pokračoval jsem v cestě dál a chvíli byl myšlenkami jinde. V hlavě jsem si představoval všechny místa, kterými jsem prošel, které znám a kam by nás mohli zavést, popřípadě která by se hodila pro smečku. Přišlo mi, že spousta území na východní straně je nezabraná a přitom mají celkem potenciál. Vsadím se, že tady rozhodně někdo bude. Prostě si to projdeme a pokud ne, možná jí zkusím přimluvit k Asgaaru, řekl jsem. Vlastně jsem cítil, že by se mi tam celkem líbilo. S Arcanusem jsem si sedl, byl to fakt dobrá alfa. Ovšem, je možný, že jiná smečka se vytvořila a byla by mnohem lepší, ač jsem trochu pochyboval. Ještě Morfeus stál za to, ale tam se vracet Litai nebude chtít, po očku jsem se na ní podíval a ušklíbl jsem se. Nějak jsem nemohl uvěřit, že jsme oba na podobné vlně. Že nám záleží jeden na druhém. A mně na ní opravdu záleželo a já nechci, aby se jí cokoli stalo. Avšak uběhlo už spousta měsíců a já byl pořád vedle ní. Nevadilo mi to. Vůbec, ale říkal jsem si, že by mi to mohlo trochu urovnat myšlenky. Ano, byl jsem od ní na okamžik stranou, ale to byli sotva tři dny. To nic nezpůsobí. Stesk? Možná. Zastřihl jsem uchem a vyslovil tedy svojí myšlenku nahlas. ,,Aš se usadíme a najdeme smečku, napadlo mě, a teď nechci, aby to vyznělo špatně, že bych... že bych šel třeba na chvíli, na krátkou dobu, na toulky sám," podíval jsem se jí do očí, aby viděla, že to nijak zle opravdu nemyslím. ,,Tvoji přítomnost mám rád. Pokud ne, asi bych...asi by se nestalo v té jeskyni, co se stalo, jen mi přijde, že vedle tebe se mi pocity umocňují a chtěl bych je otestovat víc, když budu delší dobu od tebe. Delší dobu myslím víc, jak pár dní," chtěl jsem to specifikovat, aby si nemyslela, že jí odvedu do nějaké smečky a zmizím ze života úplně. Vůbec. Hlavně pokud budu chtít být členem, asi budu muset chvíli trávit ve smečce nějaký ten čas. Povzbudivě jsem se pousmál. Věděl jsem, že to vezme pozitivně, alespoň jsem v to doufal, ale i tak jsem věřil, že to musí být nepříjemný tohle ode mě slyšet.
Pak se opět stočila konverzace k Sarumenu. Obešli jsme ho a já se na okamžik podíval zpátky. Vlastně Sarumen byl taky fajn. Byl tam i Nokt se svou rodinou. Neuvěřitelně mě to hřálo u srdce, že jsem se s ním mohl vidět a návštěvy jsem plánoval častěji. ,,Věřím, že Nokt je skvělý beťák. On umí dobře chránit vlky, na kterých mu záleží," řekl jsem ve vzpomínce a opět se otočil, abych viděl, kam s Litai jdeme. Obcházeli jsme to okolo pískovcovitých pahorků. Celkem jsem měl chuť za Životem zaběhnout, ale to prostě potřebovalo čas. Teď ne. Nejdříve smečka.

>> Maharské močály (přes Říční eso)

<< Zlatavý les (přes Jezero)

Vyšli jsme ven a byla to taková změna. Jakože, ač jsme byli v takové pochybné jeskyni, stále jsme si vytvořili teplo větší, než bylo venku. Za to ovšem nebyla až taková zima. Popravdě se asi mohla teplota držet stále nad nulou ač se blížila noc. To byl jasný důkaz že začíná jaro. Taky ten sníh byl celkem těžký a moje tlapky se ztěžka nořily do něho. Byly najednou víc a víc mokré. Musel jsem se občas párkrát oklepat. ,,Tuhle část přechodu mezi zimou a jarem nesnáším," řekl jsem s uchechnutím a díval se, jak se mi kus sněhu přichytil na srst okolo tlapek. Skvělý, pomyslel jsem si.
V tom jsem se otočil na Litai. Těšil jsem se, až se její kožíšek zbarví do červené. Sice jí to slušelo pořád, ale červená byla něco, na co jsem si celkem zvykl a bylo to takové...rajcovnější. Kdyby mohla vidět, jak jsem se začervenal, určitě by se zasmála. Rychle jsem stočil pohled vpřed a zanádaval jsem si v duchu, že si dovoluji takové myšlenky. Podíval jsem se směrem, kde je Sarumen. ,,Zajímalo by mě, jak se jim tam teď daří. Co Morfeus, Nokt a jeho partnerka s dětmi. Rád bych je někdy taky navštívil," pronesl jsem a pousmál jsem se. Sice jsme mohli teď, ale nechtěl jsem tam zacházet, když Litai řekla, že tam nechce jít. A přeci jen bylo důležité najít nějakou smečku.
Nakonec mi Litai odpověděla na ten kožíšek. ,,Třeba dar od Života. Zrovna u něho si dokážu představit, že si občas pohraje s barvičkami," řekl jsem a prochodil zvesela ocasem. ,,Ale čeho jsem si všiml, málo vlků tu je takhle béžových, jako já," zavzpomínal jsem na vlky, které jsem potkal. Zajímalo by mě, zda je to nějak dané. Zda prostě jsou lepší barvy a horší barvy. A kam spadá ta moje a proč není tak častá, když mi přijde asi nejpřirozenější do místního prostředí a na lovy.
Každopádně jsme pokračovali dál. Snažil jsem se vzpomenout, kudy to bude nejlepší. Třeba, když to vezmeme kolem Života, toho kopce, a pak nahoru, tak to vyloženě pěkně obejdneme, čímž je pro nás lepší šance, že budeme mít takovej velkej prostor a rozhodně můžeme na něco narazit, řešil jsem cestu v duchu.

>> Narrské vršky (přes řeku)

Fakt mi bylo líto, že jsem měl takovou prudkou reakci, ale ten sen byl až moc reálný. Rozhodně jsem o tom nechtěl tolik mluvit s Litai. Ale s někým to vyřešit bych měl. Třeba se Životem někdy nebo tak...ten by asi věděl. Přeci jen Litai tam taky byla aby jí pomohl usměrnit myšlenky, přemýšlel jsem. Ale to muselo stejně počkat. Chtěl jsem pro nás najít nějakou smečku, usadit se, abych měl místo, kam se vrátit a pak...pak bych snad za tím Životem zašel a vlastně bych se mohl zeptat, kde mám sourozence teď. Třeba kdyby Život věděl, kde mám smečku, jeho směřování by bylo mnohem přesnější.
Pohled na Litai mě mrzel. Muselo jí to bolet, ale nijak to nereflektovala a jen se mě zeptala, co se stalo. ,,Špatný sen," řekl jsem jen a omluvně se pousmál. Nakonec se jen protáhla a přidala se ke mně. Koukala se taky ven a nakonec se ještě zeptala, kam bychom měli jít. Popravdě jsem sám neměl tušení. Možná, kdybychom to vzali směrem na ty močály, možná bude větší pravděpodobnost, že tam vznikla nějaká nová smečka, ne? přišlo mi to logické, ale absolutně jsem netušil. ,,Popravdě nevím, asi za nosem?" řekl jsem nadneseně a na to vstal. Přeci jen nás úplně čas netlačil a my mohli prostě jít kamkoli. Lepší bude na někoho narazit a zeptat se. V tom jsem si všiml, že Litai už nevypadala úplně hnědě, ale začala se jí trochu objevovat červená. Zajímalo mě, zda její srst má nějakou reakci na světlo a teplo. ,,Litai, jakto, že v létě tvůj kožíšek byl červený a v zimě byl spíše hnědý?" a s touto otázkou jsem se vydal na cestu.

>> Kopretinová louka (přes jezero)

Běžel jsem. Byl jsem v nějakém hustém jehličnatém lese a běžel jsem. Jak kdyby na tom závisel můj život, ale netušil jsem kam běžím nebo předčím běžím. Les jsem vůbec nepoznával, nic mi to neříkalo. Možná jsem byl zpátky v domovině, možná jsem byl tady v Gallirei. Každopádně jsem běžel opravdu hodně rychle. A v tom jsem se zastavil. Byl to kraj lesa, který končil na útesu. Všiml jsem si, že les začal řídnout, ale já se pořád díval rovně a přede mnou. Přede mnou stála Litai a vedle ní Thoran. Zastavil jsem se a ztěžka dýchal. ,,To jsem rád, že vás oba vidím," s úsměvem jsem na ně pohlédl, ale hned mi uvadl, když mi Litai věnovala vystrašený výraz a já v tu chvíli pochopil, co se děje. Tlačil jí na okraj útesu. Můj vlastní bratr. Vyvalil jsem oči a podíval se na něho. Než jsem stačil cokoli říct, pravil: ,,Vykašlal ses na nás a sám si tady zakldáš rodinu? S touhle fiflenou? V čem je ona lepší než já, než tvoje pravá rodina? Proč si nás opustil, ty zrádče? Nechal si nás napospas osudu a ani se nerozloučil," křičel a jeho hněv byl všudy přítomný, jako kdyby sám přivolal tmavá mračna a déšť, který následoval. Litai tam jen stála a ani nic neříkala. Klepala se. Netušil jsem, co mám dělat. Byla opravdu na kraji a já neměl žádnou magii, která by byla prospěšná. ,,A teď mlčíš, skvělý," procedil skrz zuby. Já neměl žádnou šanci to pořádně v hlavě všechno zpracovat. ,,Thorane, já se omlouvám. Za všechno, za cokoli, co jsi musel prožít. Omlouvám se, ale prosím. Vynech z toho Litai, co ta ti udělala?" řekl jsem opatrně a našlapoval k němu. Thoran se ušklíbl a otočil se na Litai. Pak ovšem rychle ke mně, abych neměl šanci jakkoli zasáhnout. ,,Sebrala mi tě. Ty patříš k nám, ne k ní," a udělal takový prudký pohyb, kdy se Litai zalekla, ale kvůli dešti jí sklouzla zadní noha. Věnovala mi poslední pohled a zašeptala. ,,Pro tebe cokoli," a letěla dolů ze srázu. ,,Litaaaaiii," probudil jsem a opravdu rychle vstal, takže jsem možná do něčeho při tom manévru bouchl. Rychle mi bušilo srdce a třásl jsem se po celém těle. Byl jsem v jeskyni. Byl jsem zpátky v realitě. V tom jsem si uvědomil, že vedle mě ležela Litai a že jsem jí při svém prudkém pohybu bouchl. ,,Omlouvám se," rychle jsem se omluvil a díval se na ní. Co to sakra bylo. Thoran? Proč Thoran? Co mi ten sen chtěl naznačit? Ať s Litai nikam nechodím a nehledám žádnou smečku? Ať zůstávám tady, tulákem? A nebo mě děsí to, jak Litai řekla, že je pro mě ochotná riskovat cokoli, i vlastní zabití? Myšlenky jsem opět měl v jednom kole. Nedokázal jsem pochopit, co se mi sen snažil naznačit. Posadil jsem se a díval se ven. Potřeboval jsem se uklidnit.
Nakonec jsem se vydýchal a otočil se na Litai. ,,Je asi už čas vyrazit," pravil jsem. Pohyb mi rozhodně pomůže lépe vyčistit hlavu a zbavit se myšlenek o tom snu.

Celou dobu mě poslouchala a vyslyšela si všechno, co jsem měl na srdci. Hlavně mě trochu zaskočila její slova, kdy vlastně řekla, že by byla ochotná riskovat cokoli pro mě. Trochu mě to píchlo na srdci, protože to samé jsem úplně říct nemohl na zpátek. Rozhodně mi na ní záleželo, to určitě, ale nedokázal jsem přesně říct, zda je to tak hluboké, jak to Litai cítí. De facto, jak kdyby říkala, že by pro mě kdykoli umřela, kdyby musela a to způsobilo, že jsem se teď cítil zodpovědně za to, kam jí tahám a city v sobě musel urovnat co nejdříve. Nechtěl jsem prostě aby cokoli kvůli mě propásla, aby byla smutná, aby zažívala nejhorší časy svého života. Musel jsem se opravdu vzchopit.
Opět jsem zpozornil, když promluvila, protože v téhle situaci jsem opravdu propadal do přemýšlení až moc často a až moc hluboce. Zastřihl jsem uchem a díval jsem se na ni. Věděl jsem, že po její žádosti bude něco následovat a tudíž jsem jen mlčel a pousmál se. Musel jsem se opravdu pousmát, když říkala, že by si na mě něco neměla dovolit. ,,Odhánět mě? Nemusíš se bát, že by se to někdy stalo. Popravdě, na nic teď nemohu přijít, ale rozhodně bych byl rád, abychom na to šli oba pomalu, což nepochybuji, žes měla v úmyslu," řekl jsem, co bylo už tak nějak dávno jasný. Ale stejně jsem to radši řekl ještě jednou. Nějak jsem nepochyboval, že oba budeme chtít být po tom všem k sobě o něco blíž a samozřejmě, já chtěl vědět jak moc jsou v tom mé city položeny. Opět jsem zývl, byl jsem už fakt unavený. Protáhl jsem se a položil hlavu na tlapky. Trochu mi sklouzla slza, jak jsem zýval hodně. ,,Co kdybychom se těď vyspali a až se vzbudíme, šli na průzkum nějaké té smečky? Zima už snad pomalu končí, takže by bylo asi snažší se někam přidat," řekl jsem k ní s přivřenými oči. Fakt jsem byl unavený. Vlastně jsem byl po velice dlouhou dobu vzhůru, takže jsem si spaní zasloužil. Ještě jsem se na ní koukl a pokynul hlavou ať se ke mně přiblíží. ,,Pojď ke mně," řekl jsem tichým tónem, trochu přiškrceným, jak už jsem byl v polospánku skoro. Prohodil jsem ocasem, trochu se odtáhl a udělal pro ní tak prostor vedle mě. A jakmile se ke mně přitulila, dal jsem hlavu vedle její a spokojeně usnul.

Chvíli jsme se na sebe dívali. Mezi řečí panovalo občas ticho, ale to nejtěžší, které nastalo, bylo potom, co mi slova opětovala a já se z toho cítil... vlastně mým tělem projela takový zvláštnív výboj plný radosti, ale i zaleknutí. To, že jsem to řekl já, to bylo takové celé stejně zmatené, ale tím, že to vlastně potvrdila ona, ač jsem už z jejího předchozího vyprávění pochopil, co ke mě cítí, slyšet to nahlas bylo na úplně jiné úrovni. Moje srdce začalo být rychle, musel jsem se dokonce zhluboka nadechnout a odvrátit pohled. Nějak jsem si nedokázal představit tu tíhu toho mého rozhodnutí. Už vlastně tímhle jsem jí mohl vodit za nos a já opravdu nechtěl.
Prohodil jsem ocasem a opět zívl. Byl jsem celý unavený a na její poslední slova jen kývl. ,,Děkuji," věděl jsem, že to hlavně dělá kvůli mně a tudíž jsem jí jen mohl dát svoje díky. Ona už věděla, ona byla rozhodnutá, ale samozřejmě v páru hrají roli dva a já to chtěl vzít s tou velkou zodpovědností s jakou jsem mohl. A hlavně, partnerka by to byla na celý život a hodiny mi už tikají. Není to sice nějaká povinnost, ale rád bych byl po boku svého života vedle někoho. Teď je jen otázkou, zda je to opravdu ona. Ale nikdy jsem nic takového k nikomu necítil. Možná se přeci jen rychle ukáže, že to ona opravdu je, jenže bylo těžké tohle vše, co jsme si řekli, hodit za hlavu a proto jsem se opět k ní otočil. ,,Oba dva jsme vyložili karty na stůl, ale co teď?" řekl jsem pro začátek, protože to rozhodně byla otázka, která jí teď taky trápila. Alepsoň podle její reakce. ,,Máme se oba rádi a upřímně, takový bordel jaký mi v hlavě způsobuješ a i v citech se ještě nikomu nepodařilo, takže řekněme, že tohle může být na dobré cestě, ale jak říkám. Nechci prostě potom zjistit, že třeba tohle je jen chvilkové, protože s pocitem, že jsem tě tahal za čumák opravdu žít nechci. Jenže... jak se tohle dozvím?" ani to nebyla tolik otázka, jako spíš náznak toho, kam svou řečí vedu. ,,Já ještě v žádným vztahu nebyl, ale vím, že vztah není jen tak ledajaká věc. Pro mě je vztah něco nesmírně důležitého. Sám ho nechci zanedbat, sám ke svému srdce nechci vpustit jen tak někoho, tudíž... byla," udělal jsem pauzu. Potřeboval jsem trochu zklidnit to bušící srdce. ,,Byla bys ochotna zariskovat? Já vím, že tě žádám o hodně. Je možný a nechci si to připouštět, že sám v sobě jsem zmatený natolik, že si tímhle vším nalhávám i sobě, ale nenapadá mě lepší možnost, jak odhalit tyhle pocity a pochopit sám sebe," vyklopil jsem ze sebe, ovšem došlo mi, že nehodlá dělat závěry, tudíž jsem to hodlal specifikovat. ,,Tohle není žádný závěr. Jen bys mi pomohla a my se stali partnery řekněme.. s uvozovkami? Ale jak říkám, já... nedokážu se ve tvé přítomnosti chovat, jak kdyby tahle konverzace neproběhla, tudíž by bylo asi těžké to nějak nespecifikovat, neadresovat."

Celkem jsem se podivil, že jsme se opravdu rozkecali na toto téma hned po tom, co vlastně Litai tady zažívala emocionální utrpení, ale možná i ona sama vítala tohle mluvení víc než já. Přeci jen tak nemusela řešit vzpomínky a jekékoli myšlenky na své rodiče, tudíž jsem vlastně byl rád, že v tomhle je má ukecanost vlastně dobrá. Zamotat se do tématu, řešit různé životní otázky, které nemusí být až tak pro život základní, ale rozhodně zabere čas nad nimi popřemýšlet. Když však zareagovala pouze větou, že je někdy fajn od reality uniknout, pochopil jsem na co naráží a tudíž jen přikývl, protože proti tomu jsem teď rozhodně debaty vést nehodlal. Ona cítila různé pocity, které jí dávaly oprávnění si toto myslet a já jí to rozhodně nijak vyvracet nebo i potvrzovat nechtěl.
Když se stočila řeč na city a já jí položil otázku, rozhodně jsem nečekal její odpověď. Zarazila mě? To rozhodně. Pozvedl jsem obočí, ale nijak do toho nezasahoval. Opět jsem jí chtěl nechat dát prostor, co mi řekne dál, ovšem to, že jsem nemohl reagovat nahlas neznamenalo přeci, že bych měl mlčet ve své hlavě. Takže...ona řešila vlastně naprosto stejný problém. Stejný. Na chloupek stejný. Těší mě to, to rozhodně. Je... mi milé, že někdo o mě smýšlí s hlubokými city v sobě. Zajímalo by mě, k čemu došla, v čem jí pomohl, tudíž jsem na okamžik myšlenky umlčel a poslouchal. Mluvila dál a snažila se vysvětlit, co všechno cítila a já jí chápal. Ač byl její pohled odvrácen a ona se dívala kamsi do dáli, můj pohled byl na ní a mé srdce občas vynechalo úder, jak její slova byla podobná těm mým myšlenkám, co se mi honila hlavou delší dobu. Pousmál jsem se a sklonil hlavu. Opět jsem jí položil na tlapky. Díval jsem se taky ven a na tváři mi hrál poloúsměv. Všechny její slova jsem tak postupně vstřebával do svého bytí a ač už domluvila, ticho se rozneslo naší jeskyňkou. Tušil jsem, že muselo dát spoustu odvahy tohle opravdu říct a vyjít s kartami ven, což jsem na Litai velice obdivoval. Však já tady pořád chodím kolem horké kaše a stále netuším hloubku svých citů, ale rozhodně jsem byl schopen uznat ten fakt, co řekla. Že na něco takového magii nepotřebuješ.
Nakonec jsem opět hlavu pozvedl a díval se na stromy. ,,Já... přesně to samé teď já řeším v sobě, Litai," a s jejím jménem jsem se otočil na ni. Chtěl jsem jí pohlédnout do těch zlatavých očí, chtěl jsem jí mluvit do duše. Musel jsem volit taková slova, abych jí neranil a nezpůsobil třeba větší bolest. ,,Já neumím to, co ty. Ano, nějaké city tu jsou, jsou silné? Asi ano, protože prázdnotu jsem cítil asi podobnou, když jsi odešla," řekl jsem a pousmál se. Když jsem si na okamžik vzpomněl na ten moment, no... bylo mi jasné, že prostě to asi není jen nějaké chvilkové pobláznění, ale ten strach tam andále byl. ,,Ovšem já prostě nedokážu číst ve svých citech tak dobře. To, že to tak prostě je, to je něco, čemu nerozumím. Nechci... bojím se, že kdybych ti vyslovil ta dvě slovíčka, udělala by sis za nimi představu, se kterou bych se třeba neztotožňoval nebo bych jí nedokázal naplnit. Bojím se, že to, co sám cítím se nedá označit za...lásku. Kdo vlastně ví, zda přesně to, jak to mám, se dá tak určit? Kde jsou stanovené hranice? Jak poznám, že je to opravdu ono?" začal jsem opět se svými slovy. Musel jsem se mírnit abych jí tím nějak nevyplašil. Stočil jsem opět pohled ven a povzdechl si. ,,Rozhodně tě mám moc rád, Litai. Tím jsem si jistý. To sám zvládnu pochopit, avšak se bojím... nechci ti ublížovat zas a znova. A tím, že bych třeba... že bychom třeba se stali partneři, bojím se, že bych te vodil za nos, což rozhodně nechci. Měla bys to se mnou těžké a rozhodně potom všem ti nechci přidávat na těžkostech," opět jsem se na ni podíval. Snažil jsem se být nejvíce upřímný a zároveň volit taková slova, která by jí neublížila a byla dostatečně mírná.

Docela jsem se rozmluvil. Asi jsem jí to teď celkem vynahradil tím dlouhým mlčením, které mě sužovalo, ale zrovna tahle témata byla celkem zajímavá. Střihl jsem sem tam uchem, ale jinak jsem jí věnoval veškerou pozornost, když mi na to nakonec reagovala. Souhlasila víceméně stím, co jsem řekl, což způsobilo, že jsem se trošku pousmál. Měl jsem rád, když někdo dokázal uznat, že to co říkám, vlastně dává smysl a mohla by být pravda, ač mým cílem bylo spíše vést o tom debaty a prostě diskutovat. Neměl jsem problém třeba upřednostnit někoho jiného před mou pravdou, ale rozhodně mi dělalo dobře, když se ostatní přiklonili ke mně. ,,Tak, od toho mám myšlenky, že? Abych mohl pustit myšlenky a ony se roztahovaly do všech možných koutů," zmínil jsem se jí. Byl jsem vlastně dost rád na svůj styl myšlení a vlastně mít tu možnost takhle uvažovat, protože ne všichni to dělali. Ne že by byli omezení nebo tak něco, ale říkal jsem si občas, o co ti vlci vlastně přicházejí. Nechat se unášet myšlenkami bylo občas celkem osvobozující, ač to vlastně bylo jen mluvení se mnou.
Pak mi Litai zareagovala na můj odhad vlků s iluzí a vlastně to potvrdila. S radostí jsem poslouchal, co mi k tomu řekne, protože to mohlo trochu rozšířit moje obzory. Příkývl jsem, když řekla, že by si i ideální svět dokázala vytvořit, ale sama by se tím akorát klamala. ,,Nechci nějak říkat, že tvůj život by měl být podstatou tvé magie a zaručeně bys měla dělat to, co tvoje magie ti předurčuje. Rozhodně věřím, že mít představy a fantazie jsou rozhodně krásné a vytvořit z nich realitu by rozhodně bylo fajn, ale přesně jak říkáš... v čem by ti to pomohlo? Žít ve své fantazii? Já bych ve svých myšlenkách žít nechtěl, ač mi z velké části přemýšlení přijde osvobozující," pronesl jsem. Někdy to přemýšlení bylo těžké, zmatené a nedávalo smysl, ale stále jsem si stál za tím, že to pro mě byl jistý druh svobody, který mi nikdo nemohl vzít a byl prostě a jednoduše jen můj.
Nakonec jsme se dostali k tématu city a jak tak odpovídala, došlo mi vlastně, že ona se stejným problémem byla u Života. ,,Tys říkala, že ti Život pomohl utřídit tvé pocity, tudíž si s něčím podobným měla taky problém? S čím ti pomohl, nebo jak?" zeptal jsem se dychtít po tom, jak kdyby v sobě držela lék pro nevyléčitelnou nemoc. Rozuměl jsem sice všemu, co mi říkala, ale já prostě nevěděl. V citech jsem se nevyznal. Něco to bylo, ale adresovat jsem se to celkem bál. Co když prostě to není dostačující a ten druhý z toho akorát bude smutný a bude si připadat, že ji využívám jen pro nějaké své experimenty?

Vlastně, jak jsem ležel blízko ní, mohl jsem vnímat každý její pohyb a když se začala protahovat, trochu jsem se odtáhl a nechal mezi námi trochu prostoru. Sám jsem tak zopakoval po ní a své přední tlapky natáhl jak jsem dlouhej a širokej. Zároveň jsem na to zívl, přeci jenom jsme od té doby vlastně ani nezaspali a na mě únava začala přicházet. Ovšem nehodlal jsem se tomu podvolit. Rozhodně na to nebyla vhodná chvíle a doba, takže jsem jen nakonec spokojeně mlaskl a nechal hlavu pěkně vzhůru. Litai nevypadala nijak dotčeně či ublíženě, že jsem jí tu nechal na chvíli s tichem, takže jsem byl rád. Ostatně, kdokoli mě znal, tak moc dobře věděl, jak já se často ve své hlavě zapomenu. A nebo v druhém případě se zapomenu nahlas ve filosofování nad různými tématy. Ale dokázal jsem být i občas takový ten hezký středobod, což by se právě hodilo v tomto momentu.
Nakonec Litai prohodila větu, která mě jistým způsobem zarazila. Měla totiž pravdu, samotného mě to fascinovalo a své myšlenky jsem prostě vnímal kompletně cleým svým tělem. ,,Možná je to právě naopak. Však jistým způsobem si nás magie vybírají. Kolikrát vlk narozen dvěma vodním magičům se sám stane nositelem ohně. A to by přece z bilogického hlediska se dít nemělo, pokud vezmeme v potaz, že se magie většinou dětí z generace na generaci a ta další už není tolik ovlivněna těmi staršími. Magie si nás vybírá a možná tím i jistým způsobem vede náš styl života. Tudíž vlci, co nesou myšlenky jsou kolikrát velice přemýšlivý a domýšlivý vlci, ti co mají zemi jsou často obklopeni přírodou a její přítomností, voda jsou zejména vlci, kteří se cítí ve své duši svobodní a oheň prostě spaluje a vlka zdivočí, jistým způsobem. Neříkám, že má definice je pravda všech pravd, ale asi něco na tom bude," uvažoval jsem nahlas a přitom se jí díval do očí. Semtam občas uhnul pohledem, ale nespouštěl jsem z ní oči. Tohle bylo celkem zajímavé téma a já se proto vyloženě nadchl. Alespoň na ten okamžik jsem zapoměl na ten chaos ve své mysl a v mém nitru. A jak jsem se na ní díval, uvědomil jsem si vlastně její podstatu. Iluze. Jemně jsem se usmál. ,,Ale iluzím jsem nikdy nepřišel na kloub. V mé smečce takový vlci nebyli a pak...však víš, tudíž si radši ani nic netroufám říct, ale... možná, nepřemýšlíš často nad jiným světem? Nebo že bys prostě změnila moment, přetvořila ho? Vlci s iluzí, představuji si je spíš jako celké snílky s hodně velkou hloubkou fantazie," dodal jsem, ovšem spíš jsem to řekl jen tak do prázda, aniž bych čekal nějak na její reakci či potvrzení/vyvrácení mého tvrzení. Opět jsem stočil pohled kamsi do dáli. Nechtěl jsem tím samozřejmě nějak implikovat, že by byla stále mimo ve svém světě, či jakkoli něco špatného naznačit. Jak jsem říkal, v iluzích celkem plavu.
Pak však dodala, že i ona se občas ve svých myšlenkách ztrácí a nočí se více a více do hloubky. Trochu jsem si odfrkl, protože kápla přesně na to, co se dělo mě, až na to, že do toho bylo zapojeno více, než pouhé myšlenky. Hlavně pak dodala, že hodně myšlení škodí, s čímž jsem tolik nesouhlasil, ale zase když bych její slova trochu přeformuloval, někdy to opravdu uškodit může. ,,Každopádně momentálně mám do toho nějak i pomíchané pocity, s čímž já tolik neumím pracovat. Moje myšlenky jsou něco, s čím jsem vyrůstal od malička a rozuměl tomu. Ač podávaly občas otázky, na které jsem třeba dlouho nemohl najít odpověď nebo nikdy nenašel, ale rozuměl jsem, jenže svým pocitům... ztrácím se v nich. Jak mohu vědět, že to co cítím, bych opravdu nahlas mohl označit za nějaký určitý cit a tim to neočernit? Co když to, co cítím je třeba jen chvilková věc a akorát bych tím pomátl kolem sebe vlky? Nebo když to vyslovím nahlas, druhý si za tím usmyslí něco jiného, jenže já o tom přemýšlím jinak, tudíž se nikdy na tom neshodneme a akorát z toho oba vlci budou smutní?" a já se nejdříve bál, že o tom nedokážu před ní mluvit. Ač nemohla tušit, co přesně myslím, mohla určitě odtušit pointu toho všeho. Což bylo zatím jediné, co sjem chtěl aby věděla. Vyznávat se z ničeho jsem nehodlal. Musel jsem vědět, že je připravená na mojí pomatenou mysl.

Celou dobu, co jsem měl hlavu položenou na tlapkách jsem vnímal její pohled, ale rozhodl jsem se ho ignorovat, protože moje myšlenky projednou byly dosti hlasité a ty jsou zaručeně ignorovat nemohl. Moje hlava, moje emoce, pocity byly v jednom kole. Celá tahle situace mi dělala neskutečný bordel. Pravděpodobně to způsobil i ten fakt, že jsem se k ní napojil a cítil tu bolest v ní. Je ode mne bláhové si myslet, že by teď přemýšlela nějak hloubeji nad vztahem, když zažívá ve svém životě tohle všechno. Sám Život jí řekl, že jí rodina umře, teda vlastně rodiče, o svých sourozencích neví, odešla ze smečky, kterou měla ráda a v Borůvce se s ní ani nikdo nepozdravil a to o nás rozhodně museli vědět. Ač mi přišla celou dobu pozitivní, ač občas i teď poklepe svým ocasem, to co jsem v jejím nitru cítil, ach jo. Zastřihl jsem uchem a jen se díval ven Vnímal jsem zlepšení teploty a hlavně jak hezky svítilo, celkem jsem měl chuť jít ven, ale byl jsem pořád takový unevaný, že jsem radši dál ležel a díval se, jak světlo sem prostupuje a větve stromů světlu vlastně zabraňují. Hlavně jí motat hlavu svými slovy, který ani sám nevím jak řádně formulovat, je to těžký. Asi bych radši tohle neměl pokoušet. Jsem sice rád, že alespoň by ráda nadále byla v mé přítomnosti a šla se mnou do nějaké smečky, pokud na nějakou vhodnou narazíme, ale nehodlám tomu více připisovat, prohodil jsem ocasem, abych si ho urovnal. Hlavně mi hlavou rezonovaly její slova o tom, že mě nerada vidí smutného a nedokázal jsem si to nijak připustit. Ne na té osobní úrovni, protože Litai je speciální, je hodná a je chápavá. Nikoho by nerada viděla smutného. Jo, lepší bude, když.. a přesně v tomhle okamžiku do mě dloubla jemně čumákem a já se otočil. Viděl jsem ten její zkoumavý pohled plný otázek. A já si až teď uvědomil, jak dlouho jsem musel být zticha a uvést jí do rozpaků. Jemně jsem se pousmál a opět stočil pohled ven. ,,Tohle se mi stává často. Budeš s muset zvyknout, pokud hodláš zůstat po mém boku delší dobu," řekl jsem trochu omluvně a trochu s nadhozeným tónem. Přeci jen mi to samotnému přišlo takové, vtipné. Ležím tu vedle krásné vlčice, která je ke všemu hodná, má srdce stejně zlaté, jako jsou její oči, ale já stejně koukám ven a oddávám se svým myšlenkám. ,,Moje myšlenky často ubíhají různými směry, jen poslední dobou jsou jaksi...více zmatené," přiznal jsem, ale netušil jsem jak bych jí to mohl specifikovat. Nerad jsem zrovna jí cokoli tajil či nedejbože lhal. To bych jí rozhodně udělat nechtěl a taky jsem to neměl v plánu jen. Z nějakého důvodu jsem prostě nenacházel slova, ač jsem ve své hlavě vedl dlouhé monology. Možná pro to, že jsem se cítil už tak nějak rozhodnutý tomu dát ještě víc času a nesypat na ni cokoli, co by jí mohlo v tomhle čase rozhodit.
Nakonec jsem zvedl přeci jen hlavu a podíval se na ni. ,,Věřím, že ty se taky občas poddáš svým myšlenkám, že?" zeptal jsem se, protože jsem nechtěl, aby se jim poddala stejně jako teď já.

Svoji hlavu jsem měl na té jí docela dlouhou dobu. Nějak jsem nevnímal čas kolem a ponořil se do její vůně, která mi vyloženě pomátla mysl. Moje srdce se neskutečně rozbušilo a můj čenich natáhl její vůni o něco více. Nemohl jsem se toho nabažit. Mít jí takhle blízko, s mým tělem to celkem házelo. Ale nijak viditelné to nebylo. Maximálně mohla cítit, jak jsem byl napjatý a jak mé srdce neuvěřitelně rychle bušilo. Pak taky fakt, že jsem se rozbrečel. Samozřejmě mě to rozhodilo a svoji magii jsem tak utlumil a snížil. Tudíž jsem už nemohl Litai nijak pomoci ulevit od toho pocitu. Co mě ovšem potěšilo bylo, že se ke mně více přiblížila. Jenže v momentě, kdy asi ucítila, že jí na kožich dopadají mé kapky, stáhla se a podívala se na mě. Díval jsem se od jejích očí. Leskly se, ale nevypadala, že by nějak brečela. Evidentně to vše vyplakala už předtím a ty zbytky tu vyplakávám já. Přiblížila se ke mně a já nějak instinktivně zavřel oči a užíval si tiše její dotek, kdy se snažila zbavit jakékoli stopy, které po sobě slzy zanechaly. Pak jsem je opět otevřel, když se stáhla. Vypadala, že si ulevila a já měl tedy těď možnost, to vysvětlit. ,,Od Smrti jsem dostal magii Emocí. Není nijak skvělá, ještě jí neumím tolik ovládat, tudíž je možný, že se občas na vlky kolem sebe "připojím", když cítím něco...silnějšího, řekl bych. A já ti teď chtěl pomoci ulevit trochu od bolesti, jenže.. to co cítíš, je opravdu hluboké, tudíž se to odrazilo na mém rozpoložení. Což není tvoje chyba, samořejmě," dodal jsem na vysvětlení. Na okamžik jsem se bál, aby si Litai nemyslela, že jsem se snažil nabourat do jejích soukromých záležitostí, ale věřím, že by něco takového taky udělala, kdyby měla možnost, protože ona ráda pomáhá vlkům kolem sebe. Nakonec jsem položil hlavu na své tlapky, ale místo po jejím boku neopouštěl. Díval jsem se ven z naší jeskyňky. ,,O svých sourozencích vím od Života. Řekl mi, že tu jsou a když jsem tam byl i dokonce kde konkrétně jsou ale... já šel do Sarumenu s Morfem, protože jsem se ti chtěl omluvit, ale v tom jsem narazil na Nokta, mého dávného přítele," řekl jsem jí a stále nespouštěl oči zvenčí. Jak kdyby to mělo pro mě představovat jisté uklidnění. Celé mé tělo bylo rozbouřené a já netušil jak tyhle pocity adresovat. Už jsem si dávno uvědomil, že k Litai chovám silné pocity a díky těmto reakcím jsem si byl už více jistý, že to rozhodně nebude jen tak a že to asi bude...ono. Ale stále jsem se bál. Zrovna ji jsem nehodlal vodit za nos, nechtěl jsem jí už cokoli nalhávat a nalhávat takové pocity, to by snad bylo horší než když jsem zapříčinil smrt Cynthie. Ale věděl jsem, že rozhodně bych jí nic nenalhával jen...netušil jsem nakolik bych jí byl chopen říct, že ji miluji a zda bych to vůbec vyslovil. Jsou to neskutečně silná slova. Nesou v sobě hluboké procítěný a hlavně závazek na celý život. Zavázal bych se k ní, k tomuhle vztahu už napořád. A tyhle slova by to právě všechno zapečetily. Nebojím se toho... asi, ale rozhodně těmi slovy nechci plývat. A určitě potřebuji tyhle slova vyslovit ve správný moment a to mi rozhdoně teď nepřijde. Hlavně ona... však já ani nevím, co ona cítí kromě toho smutku. Vše je hezké a pozitivní, ale co kdybych to řekl a ona ani tyhle city neopětovala? Hlavně já fakt nevím, zda to stále není jen chvilkové poblouznění. Určitě bych jí to musel vysvětlit ať ví, do čeho by vlastně se mnou šla, povzdechl jsem si po chvíli.

Podíval jsem se z našého úkrytu ven. Začalo pomalu sněžit a postupně to sílilo. Byl jsem rád, že jsme našli úkryt v čas. Sice to nebylo nic extra, ale i tak nás to mohlo uchránit. Hlavně jsme se teď čerstvě najedli a mohli jsme takhle ležet vedle sebe. Ač padal sníh, teplota se zvedala nahoru, což mohlo být jak dobré, tak i zlé znamení. Mohl jsem jen doufat, že se to nezhorší.
Každopádně starosti teď mohli stranou. Nikam jsem nepospíchal, nikam jsem se nijak extra nehnal. Hlavně jsem tu byl s Litai a bylo mi dobře. Tudíž jsem svou pozornost namířil k ní a poslouchal. Zmínila se o tom, že je těžké vlastně hledat sourozence přikývl jsem, když v tom jsem si vzpomněl, jak jednou pronesla, že její sourozenci od ní taky odešli. ,,Nevím, zda je vhodné se takto ptát, ale... jednou jsi se zmínila, že tě tvoji sourozenci opustili. Mohu se zeptat, co se stalo?" opatrně jsem se zeptal. Stále jsem netušil, jak moc mohu zajít s otázkami daleko. Ač mi přišlo, že jsme si celkem blízcí a jednoho tak i druhého společnost baví, každopádně jsem nechtěl překračovat jakoukoli možnou hranici. Vlastně, když jsem nad tím přemýšlel, o sobě jsme toho věděli celkem dost. Znala moje nejhorší tajemství a to už ukazuje, jak moc jsem se jí otevřel. Víc než komukoli. Ale stejně je toho dost, co o mně neví. Nezná tolik moji minulost, i když... to se dá lehce napravit. Prohodil jsem ocasem a více ho přiblížil k mému tělu, abych ho zahřál.
Pak se rozpovídala o svých plánech, když řekla, že by se chtěla usadit, zbystřil jsem a vlastně se pousmál. Ta informace mi udělala radost, protože to znamenalo, že jsem jí mohl navrhnout jít někam společně, ale samozřejmě jsem jí nechal mluvit, aby vyřekla všechny svoje myšlenky. Když se zmínila o Sarumenu, došlo mi, že když jsme se viděli s Marion, říkala jí, že se dojde ještě podívat za Morfem. To je taky dobrý alfák. Jak ten se asi má? Ta procházka kolem pouště, bylo to příjemné povídání. Asi prostě mám blíže k těm, co už v životě zažili mnohé. Ne asi, určitě. Protože takový vlci prostě ví a znají. Jsou chytří a vědí, co od života očekávat. Myšlenky se mi zase rozjely. ,,Když jsme tady na jihu, nechceš se na Sarumen ještě podívat nebo nejsi zcela připravená? Pamatuji si, že jsi říkala Marion, že si s Morfem ještě promluvíš," dodal jsem. Přeci jen měla momentálně nejlepší příležitost, dokud jsme tu byli a já bych jí opět mohl doprovodit a zároveň se taky trochu optat, jak mu to jde. Ale pokud nebyla připravená na to čelit smečce, bylo to v pořádku.
Pak ale Litai nahodila, že by se ráda přidala někam se mnou a moje srdce vynechalo úder. Dobře, máme to tady. To je dostatečně dobrý první náznak, že to má Litai podobně, teď to jen nepokonit. Pořád jsem ale nebyl připravený an to, kam daleko to mohlo zajít. Bylo jasné, že jsem něco k této okouzlující vlčici cítil, ale nebyl bych schopný ji ta slova říci. Nebyl jsem si stále jist, že ty city jsou orpávněné. V jaké brindě jsem se to je koupal. ,,Rád bych. Vím, že je nějaká smečka na severu, ale upřímně, tak sídlí "ta" vlčice a to si nemyslím, že by bylo dobré. A pokud vím, tak asi zbývá Asgaar, ale to je vedle Borůvky. Je možné, že se nějaká nová smečka vytvořila, nebo že je někde další, kdo ví, ale jak se na to koukám, máme celkem omezené možnosti," přemýšlel jsem nahlas.
Pak se téma stočilo k Životovi. Řekla mi, že vlastně to pozitivní bylo kolem jejích pocitů, že se v nich konečně vyznala a podívala se na mě, jenže rychle uhla pohledem a podívala se na tlapky. Byl to...snad další náznak? Netuším, z ničeho nic jsem byl trochu nervózní, ale poslouchal jsem dál. Oznámila mi zprávu o svých rodičích. Bylo vidět, že je z toho smutná. Musela se několikrát nadechnout, aby mi to byla schopna říci. Já takový vztah k rodičům neměl, ale pokud bych si to měl vztáhnout na sourozence....vlastně jsem si tu bolest ani nedokázal představit. Zvedl jsem se a bez zeptání jsem si lehl vedle ní. Naše těla tak byla velice blízko k sobě a já položil hlavu na její zátylek. ,,Klidně plakej, Litai. Uvolni ty pocity. Dostaň to ze sebe," řekl jsem tiše a hlavou jsem párkrát něžně pohyboval nahoru a dolů. Snažil jsem se jí uklidnit a dopřát jí možnost se pořádně uvolnit. ,,Bude jim lépe a nebudou se trápit a já věřím, že nechtějí, aby ses nad nimi taky trápila, ale dokážu pochopit, jak moc tě to bolí. Jak moc je máš ráda a co pro tebe znamenají a ztráta takových vlků je prostě bolestivá, proto... proto to nedrž v sobě." Zastavil jsem hlavu a jen jí tam nechal. Sám jsem zavřel oči a jen tam vedle ní ležel a poslouchal jejímu tluku srdce. ,,Jsem tu pro tebe," dodal jsem ještě tišeji. Se zavřenými oči jsem mohl zároveň pocítit všechny ty magie, které mi kolovaly v žilách a napojit se na tu, která by v téhle situaci mohla nejvíce pomoci. Emoce. A rozhodl jsem se pomoci. Ač jsem měl ovládání emocí omezené, pocit, který jí momentálně zaplňoval byl velice silný a přenesl se na mě. Břímě, které cítila, sdílela se mnou a tudíž se jí muselo ulevit, že toho už tolik silně necítí. Naopak mě to pohltilo a z mých zavřených očí začaly téct slzy.

<< Ohnivé jezero

Cesta trvala s mým překvapením nějakou chvíli. Opět začalo zapadat slunce, ale naštěstí jsme už byli blízko a já viděl les konečně před námi. Teď se jen někde schovat, sežrat zajíce a přečkat tuhle pekérnou zimu, těkal jsem očima, kudy bude snad lepší cesta, ale ono to vlastně bylo jedno. Už z dálky bylo viditelné, že v lese je o trochu méně sněhu než všude kolem, protože tenhle les byl hodně hustý. Hlavně Litai vypadala, že tohle místo naštěstí taky zná, takže asi bude tušit, kde bychom se mohli ukrýt.
V tom jsem si uvědomil, že jsem jí vlastně chtěl povědět o tom mém setkání a i jí se zeptat, jak to vlastně všechno šlo a zda slyšela dobré věci. Přeci jen se jí splnilo, co chtěla, ne? Tak to znamená jen pozitivní věci, ale jak jsem měl v puse toho obr králíká, tak jsem toho moc nemohl namluvit. Avšak jsem se na ní podíval a pohnutkem hlavy jsem jí tím naznačil, že králík mi celkem zabýrá pusu. Doufal jsem, že pochopí. Konverzace bohužel musela trochu počkat.
Dostali jsem se do lesa a já konečně mohl začít s pořádným hledáním nějakého úkrytu. Tenhle les byl dost hustý a mohl nás chránit proti silnému větru, protože v lese se to často tříštilo. Pochodoval jsem dál a věřil svým instinktům. Rozhodně neuděláme špatně, pokud budeme pokračovat více hlouběji do lesa. Občas jsem si toho zajíce musel v puse trochu přehodit, protože bylo celkem unavující tohohle macka držet pořád v hubě, ale co bych nevydržel, ne? Šli jsme ještě značnou cestu bok po boku, když v tom jsem uviděl v dáli šedivou věc připomínající menší skalisko. Moje oči zazářily a já nabral trochu rychlost. Nakonec se to ukázalo jako úkryt. Boží, řekl jsem. Stačilo to obejít a bylo vidět, že se jedná o jeskyňku, ve které se mohli krásně uvelebit dva vlci (jsme poblíž Rohenské skály, ale nechtělo se mi tam dávat přesun). Upustil jsem konečně zajíce na zem a otočil jsem se na Litai. Nahlas jsem si oddechl. ,,Konečně nějaké místo na odpočinek," řekl jsem a ulehl na zem. Trochu s sebou flákl. Nevím, proč jsem byl tak unavený. Asi protože jsem poslední dobou stál na nohou a pořádně si nelehl. Švihl jsem ocasem a věnoval pohled Litai. Naznačil jsem jí, aby si taky lehla a konečně si odpočinula. Jakmile tak učinila, kousl jsem si konečně do králíka a dal si tak první sousto po nějaké době. To byla mňamka. Dal jsem si to maso mezi tlapky a ukusoval z něho. Polkl jsem a vypustil z tlamy spokojený výdech. Pak jsem se podíval na Litai. ,,No a já ti konečně mohu říct o setkání. Vlastně... jedná se o alfu Asgaarské smečky. Jak jsem chodil po smečkách a zjišťoval o nich, jaké jsou, potkal jsem jeho a celkem jsme si padli do noty. Když jsem ho ucítil, chtěl jsem si s ním popovídat a vlastně říct, jak to teď mám," polkl jsem znova a odvrátil na chvíli zrak. Uhm, měl bych asi něco naznačit...ne? Zastřihl jsem uchem. Možná by bylo přeci jen dobrý dát nějaký náznak a zjistit, zda se nějak toho Litai chytne a nebo ne. ,,Zeptal se, zda mám vybranou smečku a já vlastně stále tápu. Hlavně jsem nejdříve chtěl najít sourozence a pak se třeba s nimi nějak dohodnout kde se zabydlíme, ale teď... teď to tak necítím. Měl bych si najít smečku a usadit se a pak třeba hledat. Potřebuji mít už místo, kam se budu vracet a ne chodit pořád dokola a nemít cíl. Teda, mám cíl, ale ten se taky pohybuje," uchechtl jsem se a zase jsem si ukousl ze sousta. Když jsem tak přežvykoval, stále jsem přemýšlel jak jí naznačit, že bych moc rád, aby se někde usadila se mnou, ale aby to nebylo zase tolik napřímo. Potřeboval jsem volit vhodná slova a vlastně jí dát prostor se vyjádřit. Přeci jen teď odešla z jedné smečky a nemůže se jen tak hned přidat do další. Možná bude chtít do té borůvky, co já vím. Ale tohle vše bylo ve hvězdách, dokud se nezeptám. ,,A chtěl... chtěl bych se tě vlastně zeptat, jaké ty máš plány?" zeptal jsem se, když jsem akorát dojedl další sousto. Nemohl jsem jí říct něco ve stylu, že chci, aby šla se mnou, protože tím bych na ni jistým způsobem tlačil a já, přeci jen jsem chtěl vědět, jaké má plány a takhle to je nejlepší způsob zjistit, zda se třeba chce ještě toulat nebo taky někde usadit. Pokud by se ráda usadila mohu navrhnout, že najdeme něco spolu, došlo mi. Ale, nechtěl jsem tu mluvit jen o sobě. ,,A co ty a Život? Přišlo mi, že se stalo něco pozitivního, tedy alespoň tak působíš. Připadáš mi... usměvavější," řekl jsem a sám se pousmál.

Nakupuji:

10 křišťálů = 5 lístků
30 květin = 3 lístky
90 drahokamů = 9 lístků

dohromady = 17 lístků (+ 83 lístků z předchozího)

Jak jsme tam tak stáli na břehu vody, na okamžik jak kdyby se dva světy zastavili. Hlěděli jsme si jeden druhému do očí. Upřímně jsem nevnímal nic jiného, jen svůj dech. Na okamžik mi i přišlo, že je ve stejném rytmu, jako její, ale to už jsem nedokázal poznat, zda se mi zdá a nebo je to opravdu. Ovšem hledění si do očí netrvalo dlouho a muselo se ukočnit. Přeci jen jsem tu mluvil o padající hvězdě a takhle bychom opravdu nic neviděli. Když mi řekla, že jí se již splnilo, co chtěla, tušil jsem, že se jednalo něco, co si potřebovala u Života ověřit. Vlastně by mě zajímalo, jak to dopadlo. Říkala tuším něco, že se potřebuje zeptat na rodiče. Zastřihl jsem ušima, když se začala voda vlnit, protože se pomaličku, ale jistě zvedal vítr. Moje tlapky byly už dosti ohřáté. Přeci jen jsem tu stál nějakou chvíli. Otočil jsem se na ni. Zeptala jsem se, zda jsem si něco přál. Podíval jsem se ještě na oblohu, která se postupně zatahovala a na okamžik zavřel oči. Bylo by moc fajn najít nějaké pohodlné místo a užívat si vzájemné chvíle, a podíval jsem se hned na ni s úšklebkem. ,,Ano, teď jsem si přál," řekl jsem a mrkl na ni. Nemusela vědět, že má přání jsou takové nátury, abych si je splnil sám a co možná nejrychleji. Takže můj sen se stal momentálně i mým cílem. Jenže v tom se počasí rapidně zhoršilo. Teplota rychle klesla, fučelo neuvěřitelně. Zavrčel jsem, ale jen tak nějak pro sebe. Potichu. Jak kdyby si to počasí z nás dělalo srandy. Nejdříve dělá, jak se zlepšuje a nebude žádná krutá zima a pak BUM! Další hladovění je tu. Rychle jsem došel k zajíci a otočil se ještě spěšně na Litai. ,,Musíme najít úkryt a někde se schovat. Vypadá to, že tohle počasí se jen tak rychle neuklidní," řekl jsem a zakousl se do zajíce. Byl fakt dobrý nápad lovit cestou. Počkal jsem, až ke mně dojde a po jejím boku se vydal na běh někam, kam jsem věřil, že bude dobrý úkryt. Až budeme hezky v teple úkrytu, klidně jí povyprávím, dodal jsem v duchu.

>> Zlatavý les