Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jistým způsobem mi přišlo, že se Therion trochu obměkčil nad mými slovy. Jako kdyby mu přinesly jistou úlevu. Byl tam ten náznak v jeho očích. Třeba právě takhle, jak jsem na okamžik smýšlel já, smýšlí spousta vlků kolem něho. A je si toho plně vědom, díval jsem se a upřímně jsem se pousmál. V očích se mi zableskla lítost, ale velice rychle zmizela. Zastřihl jsem ušima a prohodil ocasem. ,,To by bylo určitě fajn. Takové rodinné shledání," pravil jsem ještě jeho směrem na nápad, že bychom zašli za Noktem. ,,Třeba až to tu lépe poznám a ty budeš mít čas, můžeme na jih zaběhnout," řekl jsem, abych mu dal najevo, že prostě s tím budu počítat, jen později. Je toho hodně, co si musím sám v sobě urovnat, než začnu opět bloudit světem. Teda, už bloudit úplně nebudu. Já se po velice dlouhé době opravdu usazuji. Trochu tomu nemohu uvěřit. Podíval jsem se očkem na Litai, která vypadala, že jen září. Připadal jsem si, jako bych byl ve snu. Vedle mě stála úžasná vlčice, našel jsem si smečku, kde se mám usadit.... Tohle se prostě nedělo.
Trochu jsem se oklepal a sledoval celou situaci. Ta malá byla ujištěna Therionem, že nejsme hrozba, ale ona nevypadala přesvědčeně. Ta bude ochranářka jak vyšitá, díval jsem se na ní mezitím, co jí Therion domlouval, aby šla s námi. Jasně, takhle malinká to tady asi sama sotva zná. Docela bych se divil, ale spíše šlo o to, abychom jim ulevili. Launee vypadala unaveně, už radši ani nemluvila, a Therion mi přišel, že by uvítal chvíli čas s Launee. Podíval jsem se ještě naposledy na oba dva, na mé alfy, poklonil jsem hlavou a rozešel se. Abych tohle vše mohl vstřebat, budu se na to muset pořádně vyspat, tak nějak mi vše pořádně docházelo postupně. Všechny ty nové informace, nové a zvláštní pocity. Potřeboval jsem prostě čas sám pro sebe.
Litai ke mně přistoupila blíže, naklonila se a něco řekla. Já moc nevnímal, jelikož se ke mně opět dostala ta silná, lahodná vůně. Přivřel jsem oči, jemně nasál ten pach a usmál se. Bylo vidět, že si toho nevšimla, protože pak zrychlila a dostala se blíže k vlčeti. Musel jsem rychle zamrkat a udělat pár kroků navíc, abych byl vedle nich. Ach, co se to děje, pomyslel jsem si a podíval se na tu maličkou. Představila se, tudíž byla řada na mně. ,,Jmenuji se Zakar," řekl jsem hned potom, co se představila a někam nás pomaličku vedla. Byla ještě malinká a nemohla dělat tak velké kroky, bylo to roztomilé. Jak by asi vypadalo naše.....??? Zakare, prober se. Na tohle nemůžeš myslet, sakra ne? Jsi se zbláznil? vynadal jsem si a rozhlédl se okolo. Už jsem si fakt potřeboval lehnout a utřídit ve spánku nějak svoje myšlenky, nebo se projít sám okolo a trochu to nechat uležet. Otočil jsem se opět na maličkou. Naše tlapky se bořily mechem, bylo to příjemné. Chtěl jsem jí ukázat, že nejsme hrozba, jelikož celé její tělo prostě křičelo, že kdyby měla tu možnost, sílu, velikost, tak nás tu zabije. Přišel jsem k ní blíže a trochu se naklonil. ,,Ten mech je moc příjemný na tlapky, že? Tam, kde jsem se narodil, jsme neměli nic tak pohodlného. Tvůj táta to může potvrdit. Vyrůstali jsme totiž spolu," pousmál jsem se a tlapkami se trochu více zabořil do toho měkkého a jen jsem si představil, jak hezky se mi bude spát. Prohodil jsem ocasem. ,,Víš o tom, že tvůj táta má bráchu? Žije v jedné smečce na jihu. Alfák sice není, je to beta, ale je to taky skvělý vlk," řekl jsem jí a myšlenkami trochu zabloudil do minulosti. Tak moc bych byl rád, kdyby tu byl i zbytek party. Tiše jsem si povzdechl a narovnal se. Litai pak pronesla, kde se nachází úkryt, že bychom mohli jít tam, s čímž jsem souhlasil. To je totiž to důležité místo, které mě zajímá. Poznávat ostatní členy smečky může přeci jen chvíli počkat, ale netušil jsem, jak moc se to bude líbit tady malé, že budeme okupovat úkryt. Byla fakt roztomilá.

//přeskakuji Litai

Díval jsem se na Launee. Vypadala spokojeně a o to více bylo vidět, jak jsou hluboké její pocity k Therionovi, kdykoli se na něho podívala. Na mé tváři hrál menší úsměv po celou tu dobu, co jsme si tady s nimi povídali. Tohle mi bylo velice příjemné, ač můj mozek stále nehodlal přijmout fakt, že Therion je alfa. Arcanus a Morfeus, proklikli mi hlavou tyhle své jména a postavy. U nich bych doslova jásal radostí. To byly alfy jak se patří. Launee jsem ovšem věřil. Už tehdy její mateřské pudy ukázaly, jak dokáže být skvělou vlčicí. A hlavně, pokud tu mají smečku a v ní členy, museli se prokázat i jako dobré alfy a já byl ochoten ten to "risk" s Litai podstoupit. Hlavně jsem oba dobře znal, o to více toto rozhodnutí pro mě bylo jednoduší i přes tu překážku. Avšak jsem na sobě nijak tyto myšlenky nedal znát.
,,Jak dlouho tu vlastně jste? Pokud vím, tak minulou zimu jsi ještě byla členkou...močálové smečky?" zeptal jsem se opatrně, protože jsem již věděl, že zanikla a nehodlal jsem otevírat zbytečné rány, ale už takovou otázkou jsem jí donutil se zamyslet. Bohužel, ale se svými slovy jsem se snažil být jiný. Všiml jsem si zaražení, když jsem promluvil na Theriona. Můj úsměv se o něco zvětšil. ,,S Therionem se známe od dětství. Oba jsme se narodili ve stejné smečce. S jeho bratrem jsem byl velice dobrý kamarád," vysvětlil jsem rychle a pohled střídal z něho na ni. Avšak mohla vytušit z mé odpovědi, že zas tak důvěrně Theriona neznám, ovšem nic zlého jsem si o něm nemyslel. Jen, že je plachý introvert, co je většinu času ponořen ve svých myšlenkách. Trochu extrém mě samotného. Proto jsem se na něho podíval. Celou dobu se spíš díval do země, jako by to byl jeho možný útěk od reality. ,,Máme hodně, co dohánět," řekl jsem. Hodlal jsem mu dát šanci, přeci i já se docela dost změnil a změna mohla nastat i v jeho případě, ač tak nepůsobil.
Podíval jsem se na Litai a mrknul jsem na ní povzbudivě, že to vypadá, že vše jde tak jak má, což mi hned na to potvrdily slova Launee. Otočil jsem se a zvesela prohodil ocasem. Hned na to Therion přikývl a sám dodal, že by nás rád vzal. Byl jsem velice potěšen. ,,To jsem moc rád. My se s Litai samozřejmě budeme snažit být vám a smečce prospěšní," podíval jsem se na Litai s jiskrou nadšení a zpátky na Launee a Theriona. Opravdu jsem byl po velice dlouhé době šťastný a nadšení z něčeho jiného než ze setkání a s bytí s Litai. ,,Ovšem, nechceme vás tu déle zdržovat. Klidně si odchytíme někoho, kdo nás tu více provede. Věřím, že toho máte hodně," podíval jsem se na ně oba, ale pohledem nakonec zakotvil u Launee.
V tom ale něco malého vytrysklo a postavilo se před Launee a Theriona. A v tu chvíli mi to došlo, proč Launee voněla jak voněla. Ona poradila. Konečně se jí poštěstilo, pomyslel jsem si. Něco, jistá emoce mě píchla, ale nedával jsem jí žádnou pozornost a věnoval se té maličké, která byla celá naježená a varovně prskala, ať jdeme pryč. Pousmál jsme se. ,,Tohle je teď taky náš domov," řekl jsem a sklonil jsem blíž hlavu k zemi, abych si maličkou mohl prohlédnout. Byla rozkošná, i přesto, že se tak ježila. Očkem jsem se podíval na Launee a na Theriona. Mudí být tak moc rádi za ně, pomyslel jsem si, když jsem viděl v jejich očích tu lásku a něhu. Podíval jsem se pak na Litai a jiná, silná emoce se ozvala. Zastřihl jsem uchem a otočil se zpátky na maličkou. ,,Co kdybys nám pomohla?" naklonil jsem hlavu na stranu a tak nepřímo Launee a Therionovi nabídl, že se o ni můžeme na okamžik postarat a využít to jako záminku pro prohlídnu lesa.

Po očku jsem se podíval na Litai a mohl jsem z jejího postoje říct, že byla trochu nervózní. To ostatně i já. Po velice dlouhé době jsem se hodlal někde usadit, ale taky jsem nemusel. Každopádně jsem si nemyslel, že bychom byli vyhnáni. Ne, že bych měl kdovíjak velký ego, ale věřil jsem našim schopnostem a zkušenostem.
V tom jsem zaznamenal pohyb a i pachy se zintenziněly. Therion se blížil s někým, koho jsem rozhodně znal, ale už to byla nějaká doba od chvíle, co jsem se s tím vlkem/vlčicí viděl, že si nemohu tolik vzpomenout. Ale je to sladká vůně, když v tom jsem je oba spatřil a mě se všechny mozkový závity zastavily. Kráčela vedle Theriona k nám s úsměvem. Vesele zvolal mé jméno. Byl jsem zaražen, protože jsem se hned podíval na Theriona a pak zpátky na ni. To byla celou dobu ona? Ten pach, co jsem cítil, byl její? Samozřejmě, musel být. Přeci jen ona....Oni... žasl jsem. Musel jsem zastřihat ušima a zamrkat, abych dal nějak náznak, že jsem duší přítomen a jen tupě nezírám. ,,Páni Launee. Dlouho jsme se neviděli," usmál jsem se. Všiml jsem si, že její oči se změnily, ale stále byly nádherné. Hlavně něco bylo na ní jinačí. Voněla tak, jak by asi voněla... alfa? Therion opět nic neříkal, Litai se pustila do vysvětlování, ale já nějak tomu nedokázal uvěřit. Všemu, co se dělo. ,,Alfa? Vy dva jste...spolu?" řekl jsem trochu zaraženě, překvapeně, ale s úsměvem. Launee měla Theriona a Therion Launee. Oba vypadali... dobře spolu, ale něco mě v srdci píchlo. Byl to dovný pocit. ,,Páni, Launee, Therione! To je skvělý," řekl jsem jim oběma, i když sám jsem spíše byl více překvapen z Theriona. Přeci jen do něho bych alfáctví neřekl. Vždycky to byl Nokt, co měl z nich dvou všechny možné sklony pro to být vůdce. Ale být beta je náhodou velice dobré, to je pozice, které bych jednou chtěl dosáhnout. Musím za ním někdy zase zaskočit a říct mu, kde sídlím a kde má Theriona. Ovšem otočil jsem se na Launee. Ještě něco mi nehrálo, ale za boha jsem nemohl přijít na to, co vlastně cítím. Z nich obou, takový specifický pach. Každopádně jsem opět zamrkal, pohlédl na Litai a pak opět na ně. ,,Ano, hledáme smečku, ve které bychom mohli žít a být nápomocní," řekl jsem s pohledem na Theriona a na Launee. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude...takové. Launee je skvělá vlčice, oní nemám pochyb a ač jsem s Therionem za dobře, upřímně trochu zaráží, že ON je alfa, nemohl jsem pomoci svým myšlenkám. Mohl se změnit, mohlo být už všechno jinak, ale ze vzpomínek a z posledního setkání se mi jen moje myšlenka potvrzovala.

//tak snad to teď vyjde a ofiko se připojíme

<< Sopka

Vyrazili jsme tedy společně do lesa, do našeho potenciálního domova. Vlastně ani moc nehrálo roli, zda se nám les líbil, ale kdo vlastně v tom lese je. Kdo je alfou, kdo jsou členové a zda nás vůbec vezmou a přivítají. Hlavně já jsem chtěl mít alfu někoho, komu mohu věřit a v kom uvidím ten vůdčí typ. Pořád jsem měl v srdci Asgaar a Arcanuse, protože to byl zatím jediný vlk spolu s Morfeusem, který mi dával přesně tu energii statého alfy. A takové představy jsem se chtěl držet, ale chápal jsem, že jsme omezeni možnostmi a velice jsem doufal, že nám tahle smečka bude sedět.
Když jsem ale byli ještě na začátku cesty, Litai se na mě dlouze zadívala a s úsměvem mi řekla, že mě má ráda. Zamrkal jsem na ní a můj ocas začal sám od sebe kmitat, až jsem ho musel zastavit. Hleděl jsem stejnou dobu do jejích očí a její slova mi zaplňovali mysl. Ten pocit prostupoval celým tělem, až jsem se zmohl jen na zastřihnutí uchem a zvednutí koutků úst. Avšak z mé tlamy nic nevyšlo. Prostě...nic. Bál jsem se cokoli říct, ač moje tělo jasně říkalo, že to chce říct a že o cítí, nechtěl jsem jí prostě vodit za nos, když jsem si nebyl jistý. Ale nikdy jsem nic takového necítil. Nebo... Dobře, byla tu jedna vlčice, která se mi moc líbila, Launee, ale to bylo v porovnání s tímhle, hodně povrchové a jen takové zalíbení. Kdežto Litai, u ní je to jiné. Hluboké, ale já prostě...tak moc se bojím, že jí zradím. Nechci mít v životě dalšího vlka, kterého zklamu. Zklamal jsem jich už tolik. Nechci jí zklamat a co když, když si jí takhle namotám, co když jí jen vedu do zkázy? Bylo mi blbé na to nic neříkat, ale nemohl jsem jinak. Tiše jsme tedy pokračovali dál, já utopen ve svých myšlenkách. Bylo na ní vidět, jak moc citů pro mě chová, jak moc mě vlastně má ráda. A já jí to tak moc chtěl oplatit, dát jí to zpátky. Dát jí to, co si zaslouží, protože ona je úžasná vlčice. Takovou jsem ještě nikdy nepotkal. A hlavně...vůbec mě za mé činy neodsoudila. Povzdechl jsem si. Proč musí být city tak komplikované? Proč na to není nějaká jasně daná filosofie, která to vše vysvětlí a já bych tak s jistotou mohl říct, že to co cítím, je opravdové, hluboké a tuhle úžasnou vlčici nezklamu?
Došli jsme k lesu. Nasál jsem vůni a pachy, co se drželi kolem a šokem jsem zjistil, že cítím Theriona, kterého jsme potkali posledně. Co ten tu dělá? Mohl být na návštěvě, mohl být členem, ale každopádně jsem si s ním mohl opět promluvit. Což by bylo rozhodně moc fajn. Další pachy se tu drželi. Byl mezi nimi i pach toho černobílého a pak další známý pach, ale vůbec jsem si je nedokázal spojit. Navíc tu vonělo něco...nového. ,,Vypadá to, že to tu víc žije, než předtím," řekl jsem Litai. Stáli jsme u hranic a opět jsem zavyl, aby mě slyšeli. Přeci jen nejsme jen tal ledajací kolemjdoucí. Jsme tu po druhé, což může ukázat náš silný zájem, jen jsem byl teda zvědav, kdo je alfou a kdo nás na hranicíchc vyzvedne. Podíval jsem se na Litai a povzbudivě se usmál. ,,Snad nám to už vyjde," řekl jsem a pak se soustředil na okolní zvuky.

Bylo zajímavé vidět, jak její pozornost se kompletně přesunula k mé maličkosti. Její hromádka kamínků se kompletně rozsypala. Podíval jsem se na tu spoušť a kam všude kamínky dokutálely, ale její pohled byl na mě přímo pověšený. Lehce jsem sám prohodil ocasem a pousmál se. Dívá se na mě, jako bych byl ta nejlepší věc, co jí potkala...ach. To povzdechnutí bylo příjemné, ale plné strachu, k čemu jí uvazuji.
Rozmluvila se a na mé tváři se objevil větší úsměv. Její hlas byl tak líbezný, chyběl mi. Už jsem jí neslyšel dlouho takhle mluvit. Přinášel mi příjemnou husí kůži po těle. Byl to tak nádherný hlas. Souhlasil jsem. ,,Ano, taky mi to přišlo dobré," řekl jsem a nechal jí mluvit o lese, který je u zříceniny a já si matně vzpomínal. A v tom mi došlo. Měl bych tam někdy k ní zajít a navštívit jí. Slíbil jsem jí, že k ní budu chodit i bez žádosti o magie, vzpomněl jsem si na Smrt. Když zmínila mech, rozhodně bylo leší chodit v něčem měkkém, ale hlavně spát. A to rozhodně ten les mohl poskytnout. ,,Vzpomínám si, každopádně by to rozhodně mohlo být dobré místo pro nás dva někde...začít," řekl jsem a prohodil zvesela ocasem. A jakmile vyřeším tuto část v sobě, vyřeším i své sourozence, určitě, mihla se vzpomínka na ně.
Slunce bylo na obzoru a přišlo mi, že už uběhlo dost času, aby se případné věci nějak vyřešily. V tom se Litai zvedla, popošla a opět si sedla. Přišlo mi to roztomilé. Jak kdyby byla malé vlče, co se nenápadně ke mně blíží. Vlčata.. zrodila se ve mně myšlenka. Díval jsem se na ní a v představách se mi objevovaly malý vlčátka naší společné barvy. Tři krásná vlčátka. Moje srdce zaplesalo, ale zároveň mi stoupl stud do tváří a já znejistěl. Mít s ní vlčátka by bylo... proč myslím na takové věci, když stále si nejsem...jistý? A nebo jsem, jen to nedokážu vyslovit? Zastřihl jsem ušima. ,,Uhm...asi bychom to mohli zkusit znovu, co říkáš?" řekl jsem s trochu roztřeseným hlasem, protože se mi do mysli kradly velice choulostivé představy o Litai a potřeboval jsem je zahnat. Jaro se na mě dralo celkem pomalu, ale za to jistě a rozhodně jsem své nad*žené já nechtěl, aby ovlivňovalo mé city vůči ní.

>> Mechový lesík

Docela jsem si vyšlápl. Šel jsem nahoru, zastavil se, pak jsem si říkal, že bych si to obešel, ale to by moc trvalo. Nechtěl jsem tam Litai nechávat moc dlouho. Přeci jenom jsem netušil, jak dlouho se zde můžeme zdržovat, kdy přijdou a zda vůbec přijdou. Spíš nepřijdou, proč by to dělali? Nejsme nijak pro tu smečku důležití. Asi spíš tam za pár dní zavítáme znova a uvidíme, zda už budou moci řešit věci, přemýšlel jsem a cestou jsem odkopl kamínek. Musel jsem si ale dávat pozor, abych blbě na nic nestoupnul, protože hrozilo, že bych sklouznul, a to jsem jako fakt nechtěl. Ještě abych si něco udělal, to už stačilo. Olíznul jsem si nos a dotkl se své jizvy. Jak jsem si už na ní zvykl, zapomněl jsem že tam vůbec je. A v tom jsem měl v hlavě vzpomínku na ten incident. Promnul jsem si lopatky a ucítil jizvu na zátylku. Trochu jsem si odfrknul a pak jsem se zastavil a podíval se na výhled. Byl jsem celkem vysoko, skoro už na samé špičce téhle sopky. Viděl jsem, jak se lesy rozléhají do okolí, jak jsem byl vlastně nicotný, malý oproti celé zemi. Jak moje problém, vzpomínky byly prostě jen moje maličké střípky mé osobnosti. Zvedl se vítr, ale jen trošičku, aby mi počechral srst.
Nevím, jak dlouho jsem tam stál a užíval si ten výhled a klid v duši. Jakmile jsem otevřel oči, uviděl jsem jak Slunce pomalu zapadá. Ten západ Slunce byl tak nádherný. V tom jsem před sebou uviděl Litai. Jak kdyby tam stála. Srdce se mi rozbušilo. Jenže jakmile jsem mrknul, zmizela. Ten západ byl tak nádherně červený, že se mi objevila. Musel jsem zakroutit hlavou, trochu se oklepat a pousmát se. Asi to přeci jen nebude tak, ale... povzdechl jsem si. Tohle však nestačí. Nestačí to na utrvzení mých pocitů a jakých koli myšlenek. Pořád jsem nějak nevěděl, netušil jsem jak moc je to vážné a do hloubky. Jak moc je to opravdové a nefalšované, ač jsem to tak cítil. Momentálně jsem to tak cítil, ale bál jsem se, že to odezní a já nebudu nalhávat jen jí, ale i sám sobě.
Nakonec jsem sešel dolů. Nehodlal jsem nechávat Litai samotnou přes noc. Šel jsem opatrně, ale jakmile byl povrch více pevný bez kamínků, trochu jsem i popoběhl. Uviděl jsem v dálce Litai, jak tam sedí a skládá nějaké kamínky na sebe. Přistoupil jsem pomalu k ní. ,,Co si myslíš o tom lese? Myslíš, že by to byl dobrý domov pro tebe?" zeptal jsem se, abych rozvedl konverzaci a tak se vyhnul případným otázkám ohledně mé nejistoty.

<< Mecháč

Nehodlal jsem jít nikam daleko. Pokud teď prostě řešili nějaké problémy a neměli čas na nás a nějakým způsobem nám ukázat les, byl jsem ochoten počkat, protože je možné, že tohle je jediná smečka, která by byla pro nás nejdostupnější. Však vlastně to je opravdu jediná smečka, co nám zbývá. Pořád jsem ale myslel za nás oba. Litai nějak mlčela, neangažovala se a to mě trochu mátlo. Doufal jsem, že jí netahám někam a nedělám něco, co se jí nelíbí, ale ona by se ozvala. Tomu rozhodně věřím.
Netušil jsem, jak dlouho čekat. Ale rozhodně jsem tam nehodlala na běhnou za dva dny a čekat, že mají svoje problémy vyřešený, ale asi teď nebylo dobrý nikam odcházet. Nechávat tu Litai samotnou by byla blbost. Utřídit si myšlenky budu moci snad i takhle. Podíval jsem se na ní a jemně se usmál. Dostali jsme se k sopce, u které jsem nikdy nebyl, ale byl schopen jí vidět celkem z dálky. Zastavil jsem a vedle mě Litai. Otočil jsem se na ní. ,,Oba dva toho máme asi hodně v hlavě," začal jsem a chápavě na ní hleděl. Ach jo, co jsem to udělal, doufal jsem, tak moc jsem doufal, že prostě jí netahám za nos, a že ty pocity, které chovám, které se projevují, že jsou to fakt opravdové city a ne jen nějaký moment. ,,Půjdu se projít, nevadí? Daleko nepůjdu, budu tady u sopky," řekl jsem, nahnul jsem se k ní a otřel se o její tváře. Nasál její vůni a mé tělo se vnitřně zachvělo. Odtáhl jsem se a otočil směrem sopka a šel nahoru. Přemítal jsem nad vším, co se mezi námi stalo. Trávili jsme spolu tak moc času. Samozřejmě jsem se bál, že jak jsem s ní pořád byl, tak že jakoby "bylo jasné", že si k ní vybuduji ten vztah, ale...začal jsem mít pochyby, že by to bylo pochybný. Ale to může být jen tenhle moment, že se cítím, že je to pravé, nefalšované... povzdechl jsem si. A začal jsem si šlapat po sopce o něco výš a dával bacha, aby se mi ty kamínky nezaryly do tlapky.

//povolená manipulace s Litai

Stáli jsme na hranicích a nic nedělali. Koukal jsem se po očku na Litai, zda hodlá něco říct, ale vypadala, že nemá náladu tolik mluvit a já si to osobně nijak nebral. Prostě jsme měli momentku, kdy neřešíme a nemluvíme, takže jsem s tím byl určitě okay. Avšak jsem napnul uši a všechny čichové buňky, abych zaznamenal, zda někdo jde. Mezitím jsem se rozhlížel po tom lese. Nevypadá nijak špatně, je tu hodně mechu, asi to bude hodně pohodlné v jeskyni, představoval jsem si.
V tom jsem ucítil, jak se někdo blíží a najednou tu byl dvojbarevný vlk bez oka. Neřešil jsem jeho vzhled. Oznámil, že nemají momentálně čas a že jsme na území smčky. ,,Ano, to víme, proto jsem se ozval," řekl jsem hned. Přeci jen, kdyby mi to bylo ukradené, promenáduji se tady po lese. Ale smečková pravidla já respektoval. Podíval jsem se na Litai a na něho. ,,Chápu, že asi není vhodný čas, ale hledáme domov. Je možné, alespoň alfám předat slovo? Jsem jinak Zakar, a toto je Litai," představil jsem nás ještě. ,,Jsme ochotni počkat, odklidíme se jen o území dál," oznámil jsem, aby věděl případně, kde nás hledat, pokud alfa pak už bude k mání a mít čas nás řešit. Nehodlal jsem vyzvídat a ptát se. Na smečkovém území to bylo nemístné. Podíval jsem se na Litai, zpátky na toho bílo černého a pak se vydali teda na jiné území.
>> Sopka

<< Vřešový palouk (přes řeku)

Nakonec jsem se spolu s Litai řece nevyhnuli. Tak nějak nás obklíčila a s tím, že jsme chtěli hlavě na východ, tak nám nezbylo než jí přejít. Naštěstí už se řeky celkem stáhly, ale byly pěkně rozřáděný. Museli jsme na to jít opatrně. Naštěstí jsme našli skulinku, kudy projít víceméně v pohodě. Za pomocí spadlého stromu, který řeka smetla, jsme přešli v pořádku na druhou stranu. Bylo to v úseku, kdy nebyla řeka tak roztáhlá, široká. Dohlížel jsem na Litai, aby kdyby cokoli se stalo, jsem měl možnost zasáhnout. Budu potřebovat někdy získat tu magii země, ohně a vody. To je fakt důležitý mít na...přežití, uvědomil jsem si, co budu asi potřebovat do budoucna vyřešit se Životem.
Podíval jsem se na Litai, když v tom jsem ucítil silný pach. Zarazil jsem se a v tom mi to došlo. Je to nějaká smečka a asi nová! Otočil jsem se na Litai. ,,Našli jsme novou smečku," řekl jsem s leskem v očích, protože jsem byl velice rád, že jsme konečně někam došli a že jsem měl pravdu, že tu vzniklo něco nového. Avšak jsem nějak nespěchal. S Litai po boku jsem šel dál, dokud jsme se nepřiblížili úplně. Rozhlížel jsem se a hodnotil toho území. Rozhodně mělo něco do sebe. Plus jsem dával tomu, že to bylo takhle hezky na severu, což jsem měl rozhodně radši. A nevypadalo to tu špatně. Teď jen hlavně, aby tu vlci byli taky v pořádku. Kdo je alfa? proběhlo mi myšlenkou. Přiblížili jsme se dosti blízko, ucítil jsem silné pachy. Tudíž jsem vstoupil s Litai na hranice území. Avšak necítil jsem nikoho v okolí. Rozhodl jsem se tedy zavýt, abych dal ostatním vědět, že jsme tu. ,,Třeba tohle bude náš nový domov," podíval jsem se na Litai a prohodil ocasem. Nehodlal jsem si sedat. Přišlo mi to jaksi nepatřičné.

//Zakar je s Litai, mám povolenou manipulaci

<< Ježčí mýtina (Mahar)

Šli jsme nějak dále na sever. Problém byl ten, že jak hučela hodně silně řeka už takhle na dálku, bál jsem se, že kvůli tomu dešti, co donedávna byl, jsou řeky rozvodněné a tudíž bude obtížné je překračovat. Ale počasí se zlepšilo, vysvitlo sluníčko a za chvíli se den proměnil v noc. Opravdu bylo krásně. Semtam jsem se podíval na Litai. Paprsky slunce se odrážely na jejím kožíšku a ten přímo zářil. Nevím proč, ale ta červená mi přišla na ní strašně...sexy. Zastřihl jsem ušima a rozhodl se odehnat myšlenky. Bylo jansý, že její přítomnost ve mně probouzí všelijaké věci, jen jsem netušil, že to bude až tak rozbouřené ve mně. Fakt budu muset na nějaký okamžik vypadnout a vyzkoušet sám sebe v její nepřítomnosti. Chci alespoń vědět, že moje poity jsou opravdové a ne jen nějaká fraška, prohodil jsem ocasem a tím i trochu fláknul Litai. Omluvně jsem se na ní ohlédl, ale jinak dál pokračovali v cestě. Vlastně mi nijak nevadilo, že moc nemluvíme. Já si to ticho s ní poměrně užíval. A o tom to bylo. Dokázat si užívat každou chvíli s daným vlkem. A já moc doufal, že i ona je na tom podobně.
Prošli jsme kolem bývalé smečky, která tu alespoň ještě minulou zimu byla. Ale upřímně, všechno kolem vypadalo stejně mrtvě. Nedivil jsem se, že se ta smečka rozpadla, protože tohle bylo tak na nic místo, kde udržet vlky pohromadě.

>> Mechový lesík (přes řeku Kierb)

//manipulace s Litai povolena

Nepřekvapilo mě, že Therion byl spíše velice mlčenlivým jedincem. Pouze jsem se tedy na něho u smál a vlastně hlavou naznačil, že se nemusí tolik snažit. Prostě, pro někoho takové interakce jsou bohužel těžké a složité. Já sám jsem měl problém se seznamovat, ale zas tak špatné to nebylo. Otočil jsem se na Litai a hlavou jí pokynul, že bychom tedy měly jít. Otočil jsem se zpátky na společníka ,,Snad se zase někdy uvidíme, Therione," řekl jsem snad nejmileji, co to šlo a vyšel jsem směrem, aniž bych nějak řešil, kam vlastně jdu. Samozřejmě jsem počkal, ale vyjde i Litai. Ještě jsem se na Theriona ohlédl. Z nějakého důvodu mi nepřišlo okay ho tu nechávat ponořeného v myšlenkách, ale zase na druhou stranu už jsem chtěl najít nějaký ten domov pro nás oba. Bral jsem to jako svoji zodpovědnost.
Šli jsme vedle sebe a v momentě, kdy jsme už byli dostatečně daleko, jsem spustil. ,,To byl bratr Nokta. Je zajímavé vidět další tvář z bývalé smečky a ještě takhle daleko od domova," pronesl jsem myšlenku nahlas. Třeba se jim tady žilo lépe a vělká část tu mohla najít druhý domov. Jen mě zaráželo, že i Therion odešel, protože to je takový typ, u kterýho bych si netroufl říct, že by opouštěl dané místo.

>> Vřesový palouk (přes Mahar)

//manipulace s Litai povolena

//Litai psala, že nestíhá, tak jí přeskakuji

Byl to fakt on. Byl to bratr Nokta. Já si teď nějak nepamatuji, zda se o něm Nokt zmiňoval, ale mám pocit, že něco říkal, snažil jsem se vzpomenout, jenže moje hlava byla spíše plná toho, že jsem Nokta našel a že měl svojí rodinu. Avšak jak jsem se na Theriona tak koukal, přišel mi pořád stejný. Pousmál jsem se a zároveň si tak nějak povzdechl. Moc jsem toho o něm nevěděl, ale jak jsem si tak vzpomínal na minulost, ač prostě nebyl členem naší party, Nokt se o něho staral a měl ho rád. Plus, když se na to tak kouknu, zas tak rozdílný jsme nebyli, jen on vypadal na pohled, že se každou chvíli rozpadne. ,,To už je nějaká chvíle, co jsme se viděli, že? Jak se ti daří?" řekl jsem přátelským tónem. Byl jsem opravdu rád, že vidím další známou tvář, která mě pojí k minulosti. Bylo to příjemné pohlazení na duši.
Otočil jsem se na Litai, abych jí trochu zasvětil do toho, co se vlastně tady děje a ona si nepřipadala jako pátý kolo u vozu. Jemně jsem jí hlavou naznačil, ať jde trochu blíž, protože jsem byl přeci jen pár kroků před ní. ,,Litai, tohle je Therion. Bratr jednoho z mých velice blízkých kamarádů," podíval jsem se na ni a pak na něj. ,,Therione, tohle je moje..." na okamžik jsem se zarazil. Když řeknu partnerka, udělám to oficiální i pro dalšího vlka, jenže s Litai jsme se dohodli, že počkáme, až si to uspořádám v hlavě. Měl bych, nebo radši ne? střihl jsem uchem a otočil se na ní. Podíval jsem se jí do očí a vzpomněl si na její slova. Na její slova, která vyjadřovala její lásku ke mně, ač třeba úplně nebyla ta, která by chtěla říct, protože bylo na ní vidět, jak hluboce cítí a sama se bojí to přiznat a plně projevit, kvůli mně. ,,Litai je moje partnerka," a s tím jsem se opět otočil na Theriona.
Když se zmínil, že se netoulám dál s ostatními, nostalgicky jsem se podíval kamsi do dáli. Trochu jsem se oklepal, protože byla celkem zima. ,,Už je to pár let, co jsme se... rozdělili," vzpomněl jsem si na den, kdy se naše parta rozpadla. Pak jsem se ale opět podíval na něho. Pořád jsem z něho cítil něco, co mi bylo hodně povědomé. Naklonil jsem hlavu na stranu. ,,Usadil ses tu v nějaké smečce nebo se taky touláš? Totiž... tvůj pach je něčím nasládlý. Někoho mi to připomíná, jen nevím koho," přivřel jsem trochu oči, když jsem k němu trochu natáhl krk, ovšem stále jsem byl dost daleko, jen jsem...prostě ta vůně mě k němu táhla. S kým se potkal? Kdo to je? nemohl jsem si v hlavě ten pach zařadit. Jene protože moje mysl byla plná myšlenek o Litai a jediný na co jsem si vzpomínal, byla její krásná vůně, ale taky protože je to už nějaká doba, co jsem cítil a vnímal jiné vlky. ,,No, nechci tě nijak zdržovat, pokud někam pospícháš. S Litai chceme projít území a narazit na nějakou smečku, která by nás vzala k sobě," prozradil jsem mu. Možná by o něčem věděl.

Bylo mi opravdu příjemně. Avšak opět se do mě spustily myšlenky, které pochybovaly. Pochybovaly o pocitech, o tomto momentu, protože jsem se opět nechal ovládnout nějakým chtíčem. Rozhodně potřebuji zjistit, jestli teda bez Litai dokážu fungovat a nebo když od ní budu dostatečně dlouho, že zjistím, že je to pobláznění a ona bude tak neskutečně smutná, bylo to těžký. Vším, co jsem dělal, jsem mohl prohlubovat ránu, která se mohla otevřít a nemusela. Tohle bylo tak zatraceně těžký. Moje emoce byly rozbouřené. V jednu chvíli mi přišlo, že v mém těle koluje pozitivita, ale šup, tu najednou pocit viny a pochybnosti zaklepou na dveře a já ochotně otevírám. Kdybych mohl Litai více ukázat a více přiblížit, jak to v mém nitru vypadá, vsadil bych se, že tomu asi i porozumí lépe, než já. Ale to jsem po ní nemohl ani chtít, i kdybych tak silnou magii vlastnil. Musel jsem si na to přijít sám, dojít k výsledku sám a sám sebe pochopit. Pokud bych to nezvládl, jak mohu zaručit, že mé city k ní jsou opravdové? Pocit viny, beznadějě, smutku a výčitek se opět projevilo v mé magii. Tentokrát v elektřině. Ovšem nepovolal jsem bleck, ale moje celé tělo začalo elektrizovat. Mezi srstí a kůží se začaly vytvářet výboje. Já to necítil, ale Litai rozhodně musela pochopit, že bude lepší trochu se stáhnout. Co se to sakra se mnou děje? Vždy jsem měl vše pod kontrolou. To si se mnou emoce hrají? Nechápal jsem a začal jsem se otáčel. Dívat se na ty výboje, které však s mým otočením zmizely. Podíval jsem se na Litai. Netušil jsem co říct. Tohle vše vypadalo na totální fiasko. A ač mi řekla, že se nemám za nic omlouvat, za tohle jsem rozhodně musel. ,,Mé vnitřní rozpoložení můžeš teď vidět na magiích. Jsem zvědavý, co se ozve jako další," řekl jsem s trochou nadsázky. Přeci jen jsem těch magií měl ještě pár, které se ani neprojevily.
V tom mě ale vyrušila přítomnost neznámého vlka, kterého zpozorovala Litai. Otočil jsem se a vítr ke mně v tu chvíli donesl jeho pach. Zamračil jsem se, protože smrděl velice povědomně. Proč vypadá tak sklesle i z dálky? pozoroval jsem ho. Rozhodně to bylo něco, čeho si nešlo nevšimnout. Ale jak byl celkem blízko a já mohl vidět to zbravení, v tom mi to došlo. Překvapeně jsem se na něho podíval. ,,Ty jsi... Therion?" zeptal jsem se ho a při vyslovení, jako kdybych se sám chtěl ujistit, my to všechno zapadlo přesně do obrázku. Šokovaně jsem zamrkal. Toho jsem neviděl, pane jo. Vlastně vím, že vždy byl tak nějak opodál a do naší party prostě nezapadal, ale to, jak byl mlčenlivý a jak byl ponořel neustále v myšlenkách, to jsem chápal, vzpomněl jsem si. ,,Co ty tu děláš?"

<< Narrské kopce

Cesta šla pomalu. Pomaleji, než jsem sám chtěl, ale možná to tak bylo lepší. Alespoň si užijeme sebe navzájem více, než nastane...ten čas, a jako kdyby mi četla myšlenky, zareagovala. Trochu jsem zpomalil a ocitl se mnohem blíže vedle ní. Vzala to statečně, na to, že ona tady byla ta, co mi dala své srdce na podnose a já si z něho postupně uždiboval. Bylo mi jí celkem líto, jak se mnou riskovala, ale... já měl své důvody. Proto jsem jí úsměv oplatil, ale radši už nic dalšího neříkal a jen to tak nechal viset ve vzduchu. Přeci jen to bylo něco, co bude lepší vyřešit, až to bude opravdu aktuální. Teď jsem se hlavně měli soustředit na cestu. Konečně bylo tepleji a sluníčko pořádně vyšlo na obzor. Bylo fakt nádherně. Zima byla dlouhá a na nic, ale abych si zase nekecal, chladnější počasí bylo příjemnější, než horka. Ale jaro a podzim byli rozhodně nejlepšími obdobími. Začaly i růst květiny a já uviděl jednu opravdu krásnou pampeličku. Přišel jsem k ní, zubami jí utrhl u země a otočil se na Litai. Bez řečí jsem jí dal za ucho tu krásnou pampeličku, která na jejím kožíšku přímo zářila. A jak jsem na ní tak koukal, koukal se do očí moje magie emocí opět začala sama od sebe se na Litai napojovat. Cítil jsem to, ale ignoroval. A kousek mé emoce se k ní přenesl. Emoce, která byl pozitivní, a která jistým způsobem mohla Litai ujistit, že vše bude dobré, ale bylo to jen na zlomek, protože v ten moment, v ten moment jsem to cítil silně, ať už to bylo cokoli. Mé tělo se naklonilo automaticky a svým čumákem jsem se dotkl toho jejího a přivřel oči. Užil jsem si toho momentu, té chvilky, než jsem zcela procitl. Bylo to tak sponntání, že jsem se zarazil. Odtrhl jsem se, zamrkal na ní a pak se nervózně pousmál. ,,Já... no," já neměl slov. Stalo se to někdy? Mně? Nemít slova. Ach jo, co to Litai se mnou dělá.

//změna přechodu na mýtinu