Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zrádcův remízek

Když bílá pronesla, že jsme to chtěli předtím hodit do vody, ale nápad asi padá, souhlasně jsem přikývl. ,,Ono nám asi nic nezbývá. Gallirea si vždy dělala, co chtěla a na naše nápady nedbala. Zažil jsem už podobných "dobrodružstvích" dost," řekl jsem rezervovaně. Njevíce mě snad na tom štvalo, že jsme stále byli spoutáni k sobě neviditelným lanem. Kamkoli šla Rowena, musel jsem automaticky taky, protože by buď ona nikam nedošla nebo bych dostal na prdel já. Ale alespoň jsem ve společnosti Arcanuse, který má z těch všech tady nejvíc intelektu a rozumu, prohodil jsem ocasem a dál se soustředil na cestu. V tom jsem to cítil taky. Ten pach oné vlčice, která způsobila strati Arcanusovi. Styx, zbystřil jsem a podíval se tím směrem. Chtěl jsem jí sám dát co proto, ale zároveň se zeptat, proč to udělala. Proč je kolem ní takového povyku. V tom ale Rowena začala zpívat, jenže s velkou pravděpodobností zpěv nebyl mířený na mě, ale na Arcanuse. Pousmál jsem se. Rytmus a text znely moc dobře a chytlavě. Když dozpívala, došel jsem k ní blíž. ,,To bylo hezké, kde ses tak naučila zpívat?" řekl jsem opravdu se zájmem, protože jsem vlastně zpívat pořádně nikoho nikdy v životě neslyšel. V tom klopýtla. Zamračil jsem se. Asi není zvyklá používat magii. Podívala se na mě a posléze na bouři. Pozvedl jsem obočí a její nevyřčená slova pochopil. Přešel jsem k ní tedy blíže a podepřel jí z jedný strany. Vlastně nás celkem zachránila, protože kdyby se Arcanus splašil a hněv by mu zastínil sluch a oči, nikam bychom se neposunuli. Povzdechl jsem si.

>> Sněženková louka přes úzkou rokli

Všechno se to neskutečně táhlo. Tohle pátrání, nalézání těch cetek, všechno bylo neskutečně zdlouhavé. Proč jsem se sem dostal? Koho to byl úděl, abych zde byl? Měl jsem pocit, že se musím někam vrátit. Ne někam, ale za někým. Mé srdce těžklo. Díval jsem se na Arcanuse s obdivem, když použil vzduch a pak i zemi k pomoci těm dvou. Díval jsem se na cetky, které teď ležely u mých tlapek. Vypadaly na chlup stejně a nic se nedělo. Nic nedělaly, nic nezářilo, nic se nebortilo či tak. Prostě tam jen ležely. A tohle všechno jen pro tohle? K čemu to sakra je? Musel jsem si zachovat chladnou hlavu. Nějak jsem se lehce vytáčel a to jsem prostě nebyl já. Hlavně tu byl Arcanus a asi by nebyl nadšený, kdybych s nad*áním ty cetky kopl zpátky dolů, ať si tam dál hnijou.
Když se vlčice dostali zpět na zem, pokýval jsem na ně, aby se podívaly na ty cetky. ,,Co teď s tím? " jenže jak jsem to pronesl, Rowena zvolala. Otočil jsem se tím směrem, co se dívala a taky to viděl. Ten sloup světla. A v tom mi to došlo. Protočil jsem oči, navlékl oba amulety na sebe. ,,Tutově tam musíme jít, aby to ty amulety vtáhlo do sebe," procedil jsem tiše, avšak Arcanus, který byl blízko mě, tohle mohl slyšet. Emoce, jako kdyby se ve mně o to více vzbouřily. Silná nechuť vůči všem kolem mě okolo s velmi krásným pocitem blaženosti při pohledu na Arcanuse. Ten druhý pocit mi byl až nesmírně blízký. Čím to jen bude? Nebyl čas zjišťovat a tak jsem se jen vydal dál doufajíc, že tohle všechno velice rychle skončí a já pak budu moci pořádně zjistit svůj zdroj svých emocí. Protože mám takový dojem, že před Acanusem jsem měl něco podobně silného, jen na to jaksi zapomínám.
>> Za Rowkou

//omlouvám se - musela jsem narychlo řešit nějaké věci

Díval jsem se tam dolů za Rowenou a přemýšlel, jak se z téhle situace vymanit. Jenže, na nic jsem nedokázal přijít. všechno spíše naznačovalo to, že budeme muset společně nějak vyřešit tuhle záhadnou situaci. Z nějakého důvodu nás to za tou cetkou táhlo, nedokázali jsme ujít pár kroků od nebo či od toho, kdo tu cetku měl. Byli jsme vyloženě zaseklý tady spolu. A cokoli, co Rowena hledala, mohlo přinést odpovědi na naše otázky a nebo nás opět zavést do slepé uličky.
Přál jsem si, aby to skončilo. Měl bych tak možnost se pořádně věnovat Arcanusovi, ale ten byl sám zaneprázdněn touto situací. Stejně jak já navedl Rowenu tam, kam ta cetka ukazovala, alespoň jsme si to oba mysleli. Bílá narozdíl od nás se sunula dolů za Rowenou. Pozvedl jsem obočí, co tím jako chtěla naznačit, ale radši aby byl dole zaseklý jen jeden z nás než celá banda vlků. Jak se od tamtudy dostanou? Dolů to vypadá "lehce", ale nahoru už to nepůjde tak dobře, uvědomoval jsem si tento fakt, nad kterým asi Bílá úplně nepřemýšlela.
V tom se Rowena ozvala. Něco našla a... byla to další cetka. Další zbytečnost, která nám vůbec v něčem nepomohla. Řekl jsem však první věc, co mě napadla. ,,Co když patří k sobě? Musíme je spojit, třeba se poté něco stane," řekl jsem nahlas, avšak můj zrak se stočil k Arcanusovi. Třeba bude mít podobnou myšlenku, nebo úplně jiný plán. Samozřejmě jsme taky museli řešit to, že je vytáhneme nahoru. Nebo, alespoň to od nás očekávali. Opět jsem se podíval na Arcanuse a v očích otazníky. Co s tím? Neměl jsem žádnou užitečnou magii, která by manipulovala s kořeny, či tak něco. A nebyl jsem blbec, abych lezl za nimi dolů. To bych tam uvízl taky. ,,Něco vymyslíme," křikl jsem na Rowenu, ač jsem sám nebyl úplně pozitivní v tomhle. Ale věřil jsem, že Arcanus má magie snad všechny. Určitě bude mít i magii země. Avšak všechna práce bude momentálně na něm. Zda vůbec chce.

Je možné, že má strategie ho přivést na jiné myšlenky byla opravdu mizerná. Popravdě celá tahle situace akorát způsobovalo to, že jsem nedokázal normálně myslet. To, jak jsem fungoval před setkáním Arcanuse prostě momentálně byla záhada. Nedokázal jsem reagovat, natož přemýšlet tak, abych mu byl užitkem. Jeho strohá odpověď to jen vše dokazovala. Ovšem jeho následující otázka akorát ve mně vyvolala divné pocity. Jako kdybych na něco velkého a pro mě důležitého zapomínal. Stalo se něco? Vytěsnil mi někdo myšlenky? To je asi blbost, však celkově se můj život točí kolem Arcanuse. Hledal jsem sourozence, poznal smečky a různé vlky, ale můj hlavní cíl byl Arcanus. Určitě...a usadil jsem se. No, vlastně jo, ale proč jsem se usadil tam nahoře ve smečce, kde je Launee, a proč vlastně si až teď matně vzpomínám na nějakou červenou vlčici? Měl jsem jít do smečky za ním, být u něho... Ano, měl jsem domov. Nový domov v Mechové smečce, ale nějak mi to nedávalo smysl. Však kdokoli, kdo cítí tak silné pocity se usadí tam, kde ten vlk, vůči kterému tyto pocity chovám, se nachází, ne? ,,Uhm... našel jsem si něco, ale domov bych tomu neříkal," odpověděl jsem mu na otázku. Nahrál jsem si tak? Možná. Však mi Mechová smečka nic špatného neudělala a já jsem rozhodně rád, že jsem se opět setkal s Launee a Therionem. Jenže jsem nerozuměl, co mě vedlo k tomu, že jsem se přidal tam a ne k Arcanusovi. Chtěl jsem mu hned na to říct, že ale to se může změnit a mohu jít za ní, pomoci mu s věcmi, s životem a snažit se být pro něho lepší, jenže v tom jsem uslyšel to, co říká Rowena a podíval se na ní. V očích otázky. ,,Na co narážíš, Roweno?" řekl jsem. Eh, do teď jsem se choval nějak v klidu, jelikož jsem prostě chápal, že jsme se všichni ocitli v na nic situaci, ale tohle očividné napalování ze strany Roweny mě znechucovalo. Nějak jsem si za ta léta tady zvykl na přítomnost cizích vlků v mém okolí, ale byly tu stále věci, které jsem nehodlal akceptovat a nehodlal se jim podřizovat, ač to byla Galilea, kde se děli všechny tyto věci.
Došli jsme k propadlině, kam údajně ta věcička ukazovala. Arcanus to tam chtěl hodit, ta bílá řekla, že tam máme vlézt a nakonec Rowena vzala tuhle situaci do svých tlapek a vyšla první. Dolezla až dolů celkem bez problému. Docela jsem čuměl. No, nehodlal jsem za ní jít. Přeci jen tu věc vzala na krk ona, takže ať si to vyřídí přesně, jak řekla. Hlavně jsem ani neměl magie, kterými bych jí mohl pomoci. Koukl jsem se však na tu cetku, co arcanus sundal a snažil se odhadnout, kam ukazuje. ,,Zkus se podívat do tvého leva? Není tam něco?" křikl jsem na ní a díval se, kam hrabe. Tahle situace je tak neskutečný opruz.

//odpovím až zítra - mám toho docela hodně a teď jsem upřednostnila Eloru

Povzdechl jsem si. Tohle nemělo cenu moc řešit. Rowena radši mlčela a nic neříkala, ale Arcanus na mě reagoval s tím, že vlastně nic neudělal. No, nehodlal jsem to nějak rozebírat. Technicky měl pravdu. Nic strašného neudělal, ale ta nevraživost, kterou měl v očích za něho mluvila dost nahlas. Ozvala se pak i ta bílá, která nějak rozmluvila Rowenu. Jejich rozhovor jsem úplně poslouchat nechtěl. Spíše jsem chtěl být ve společnosti Arcanuse. Přemýšlel jsem, jak ho nějak přivést na jiné myšlenky. Vzpomněl jsem si na poslední moment, kdy jsem se s ním viděl, což bylo nedaleko od jeho smečky, jenže musel se svými malými utéct zpět domů, jelikož se něco dělo. Co se vlastně v té době stalo? ovšem to nebylo dobré asi vytahovat vzhledem k tomu, jak se asi cítil, co se stalo. Přišel jsem k němu blíže a šel po jeho boku. ,,Jak se vlastně mají tvoje vlčata? Pamatuji si, žes říkal, že jich máš pět? Jak se jim daří?" doufal jsem, že prostě přejde na jiné myšlenky a tak nějak si pokecáme.
Arcanus nakonec přinutil tu bílou trochu víc mluvit a představit se. Bouře? Aha... každopádně co mě ovšem potěšilo bylo, když se ke mně obrátil Arcanus s tím, že ho zaujala moje magie. Potěšeně jsem zavrtěl ocasem a zastřihal ušima. ,,Uhm, abych pravdu řekl, nevím pořádně, co to přesně dělá," odpověděl jsem mu. Což je pravda. Aktivovalo se to vždy samo, když na mě chtěl někdo použít magii. Takže mi bylo jasné, že to blokuje magii, ale jak? Co se přesně děje, nevím.
Každopádně jsme pokračovali dál v cestě. Čekoval jsem Arcanuse, protože to vypadalo, že ten náhrdelník začíná být těžší a těžší. Ovšem on vypadal, že to prostě nějak zvládá.

<< Náhorní plošina

Chtěl jsem udělat dobrou věc. Nebo alespoň jsem si to myslel, že je to dobrá věc. Každopádně Arcanus se kolem mě prosmýknul a dostal se k Roweně jako střela. Málem jsem to ani nepostřehl. Sundal Rowenu na zem a já na to jen koukal. Tak nějak mi nedocházelo, co se tady dělo. Jo, Rowena byla docela drzá, ale co mohla říct, že by ho to namíchlo? Hlavně ta jeho poznámka... Musel jistým způsobem referovat na Styx, protože co by to jinak znamenalo? A hlavně, tady mezi nimi muselo probíhat něco, co ani já a ani bílá jsme nechápali. Ale možná dobře, protože pokud to, co Rowena věděla, ho bylo schopno namíchnout do takové míry, byl jsem vlastně rád, že ničemu nerozumím. Ale chci mu porozumět. Chci mu rozumět, být tu pro něho... Protože on je středobodem mě samotného. V tu chvíli za mnou přicupitala ta bílá a tak nějak nadšeně skandovala slovíčko drama. Pozvedl jsem obočí a trochu si jí prohlédl. Ač tady celou dobu byla jako páté kolo u vozu, ozvala se vždy, kdy to "bylo potřeba". Otočil jsem se zpátky na ty dva. Rowena se sesbírala ze země, když v tom jsem ucítil, že se v někom aktivovala magie. Moje magie mě automaticky rychle uchránila před čímkoli, co mohlo přijít, ale něco mi říkalo, že tak drastické to nebude. Všiml jsem si, že Roce září smrt a v jejích očích vyloženě vzplanul oheň nenávisti a naštvání. Muselo jít to velice vytočit. Nic jsem však nepocítil, díky mé obraně, za to se mi trochu motala hlava. Ale maličko, což samozřejmě nikdo nemohl poznat. Magii mohla mít silnou, ale bylo viditelné, že jí nemá pod kontrolou. A tak nějak to bylo z toho i vycítit. Hlavně doba působení nebyla tak dlouhá, tudíž se mi neudělalo nijak nevolno. Když jsem se podíval kolem, Arcanusovi a té bílé stály chlupy. Rowena rezignovala a sedla si na zem. Opět se na mě podívala, jak kdybych jí měl zachránit. Ale co jsem sakra měl dělat? Arcanuse jsem si nechtěl znepřátelit a hlavně, každý jsme evidentně byli napojeni na ten divný přívěšek, tudíž stejně se bude muset hnout z místa tak či tak, pokud všichni půjdeme hodit tu věc do řeky. Bílá opět na mě promluvila a já jen protočil oči. Měla z toho strašnou srandu, že tu máme dva vlky, co jsou evidentně na krajíčku od toho se tu porvat, ať jsou důvody jakékoli. Nadechl jsem se a vydechl. Hodlal jsem vzít všechen rozum nás všech a projektovat ho do následných slov. ,,Tak, a všichni se teď uklidníme. Já nevím, co se tady zatraceně děje, ale ty se koukej chovat (otočen na Rowenu) a ty.. (otočen na Arcanuse, přičemž se Zakarův pohled zjemnil, ale stále tam byla ji) , ať se stalo, co se stalo, násilím se to nevyřeší," udělal jsem pauzu a byl k němu plně otočen. Nehodlal jsem k němu udělat krok, narušovat osobní prostor, či se doprošovat informací. Věřil jsem, že s něčím v sobě bojuje. ,,Ne násilím na někom, kdo pravděpodobně v tom nemá tlapky. Nemohu říct, že chápu, co cítíš, že ti rozumím, ale chápu, jak moc tě tahle situace vytáčí, protože věř mi, každý by momentálně byl radši někde jinde, než tady zase řešit nějaké Gallirejské záhady," řekl jsem už s očima nalepenými na všech. Tak nějak jsem se díval na všechny a nakonec spočinul na té bílé. Je pravda, že do teď se moc do ničeho neangažovala a měla prostě nemístné poznámky snad o všech tady. Měl jsem chuť jí taky říci něco na její konto, ale tak přeci jen Arčí a Rowena tu byli ti, co každou chvíli asi bouchnou. Doufal jsem, že bílá pobere taky trochu rozumu a přidá se ke mně se souhlasem k téhle situaci i přes to, jak miluje drama, což mi dokázala už několikrát.
Povzdechl jsem si a otočil se na Rowenu. Měl jsem chuť jí ještě říct ať vstane a pomůže nám to hodit z té řeky, protože nevím, zda její trucování bude mít špatný efekt na nás či na ni. Nemůžeme se od sebe hnout daleko. Cítil jsem tu neviditelnou sílu, která mě poutala k tomu přívěšku. I ona to musela cítit a Arcanus pravděpodobně půjde a nebude řešit její trucování. No, vzdal jsem to a zpátky se otočil na Arcanuse.

//sorry guys, já jsem nějak missla, že jsem tagnutá na discordu

<<Bukový sráz přes řeku

Arcanus se se mnou velice rád vyměnil, což jsem zároveň byl rád i nebyl rád, protože se až moc na Rowenu lepil. Měl sice nějaké otázky a bude nějakou dobu trvat, než se zbaví té myšlenky ohledně Styx. Chtěl jsem opravdu moc vědět, co se konkrétně stalo. Mít v tom nějaký přehled, vědět na čem jsem. Chtěl bych mu tak pomoci, ale evidentně si to prostě hodlal nechat pro sebe a bojovat s tím sám. Přišel jsem si zbytečný a to mě mrzelo. Ale měl bych být silný a počkat na něho. Každý vztah vyžaduje oběti, pomyslel jsem si. Vztah. Však my ani v žádném nebyli, ale já to tak nějak automaticky bral.
Každopádně jsem nějak nevnímal cestu a s tím i nějak řeči okolo. Všiml jsem si, že Rowena něco pronesla, ale nějak jsem se nezarazil a prostě pokračoval dál. Jenže když promluvil Arcanus, moje mysli zbystřily. Vyzval nás s nápady a ta bílá se až nějak moc okatě přifařila mezi nás a začala říkat něco s tím mořem a pláží, což ale Rowena už zmiňovala, že nepůjde. Hlavně to vypadalo, že začíná zpomalovat. Že by to bylo težké? ,,Co jít k řece a hodit to prostě do řeky? Však každá řeka se vlévá do moře a moře je jen taková velká řeka, tudíž je asi jedno, kde se to hodí. Je možný, že to prostě potřebuje vodu?" nadhodil jsem a podíval se na všechny. Bylo to určité vysvětlení, pokud jí ta věc teda někam táhla. A bylo vyložené, že táhla. Nedalo mi to. Musel jsem se zachovat jako správný vlk. Hlavně, když tu byl Arcanus a mohl si o mě udělat obrázek. První dojmy jsou nejdůležitější. Dělám, jak kdybych ho neznal. Však už se známe... jemně jsem se oklepal a došel za Rowenou. ,,Nechceš pomoci? Vypadá to, že je ta věc čím dál tím těžší," dodal jsem při pohledu na její ucouraný krok.

>> Zrádcův remízek

Celkem mě mrzelo, že Arcanuse zajímala jen Styx, ale chápal jsem, k čemu to potřebuje. Dokázal jsem to prostě pochopit, dát mu čas, a moji náklonost akceptovat až později. Času máme dost a on jisto jistě pochopí, že všechny věci, co dělám, dělám jen a jen pro něho. Lepšího vlka jsem v životě nepotkal. Úplně z něho kričí autorita, sílá, intelekt... chci ho mít jen a jen pro sebe. Normálně bych se asi nad podobnými myšlenkami zarazil, ale tohle mi přišlo správné. Takhle to mělo být a má být. ,,Bylo to na severu odsud. Byla zima a všehno bylo bílé. Docela nedaleko od Ragarské smečky, když si tak vzpomínám," řekl jsem a v mysli se mi vybavil ten moment, kdy jsem se se Styx naposledy viděl. Cynthia, řekla má mysl jen, ale lehce jsem zatřásl hlavou a zase byla pryč. Teď nebyl čas se zabývat minulostí, či jí nějak zkoumat, tahat ven. Teď jsem tady měl důležitější práci a to přimět Arcanuse akceptovat moje city.
Rowena však byla celkem nesvá z toho, jak jsme byli blízko. Nejsi sama. Taky bych byl nejraději jen s Arcem a odsud od vás všech odešel, ale své myšlenky jsem nahlas nevyřkl. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale ona to nepochopila, nebo spíše chápat nechtěla. Arcanus dodal, že se ta hladina stále zvedá, což byl taky dobrý fakt, na který jsem přikývl. Do toho všeho se zapojila bílá, která pořád házela očkem po Roweně a Arcanusovi, což se mi nelíbilo, ale panovačně jsem se teda chovat rozhodně nechtěl. Ale zkusí si na něho něco a já jí ukážu její místo. Protočil jsem očima nad její další poznámkou a zaměřil se na Rowenu, která nás vybídla, zda za ní půjdeme. Jenže, co přišlo dalšího, jsem nečekal. Došla ke mně a narazila do mě zadkem. Bylo to úmyslné s jasnou myšlenkou. Zamračil jsem se a vyloženě zmateně se podíval na Arcanuse. Jenže v tom jsem se musel dát do pohybu a být jí co nejblíže. Nějaká divná, neviditelná síla mě k ní táhla a nejen mě. ,,Arcanusi, mohl bys jít prosím tě přede mě? " hodil jsem hlavou v naději, že mě pochopí a vypomůže. A hlavně se budu moci dívat na jeho zádel.

>> Za Rowkou

<< Divoká pláž přes mys

Vím, že jsem před příchodem sem něco řešil, ale nedokázal jsem si vzpomenout, co to bylo. Pošramocené vzpomínky jsem neměl, ale zůstával ve mě pocit, že na něco zapomínám. Bylo to hodně divné. Ale kdykoli jsem jen očkem pohlédl na Arcanuse, mé srdce, jakoby udělalo salto. Vždy tak nějak vynechalo úder a pak se rozbušilo o to rychleji. Mírně jsem zatřásl hlavou. Tenhle pocit jsem tak moc dobře znal. Byl mi povědomí, jako kdybych v tomto pocitu žil posledních několik měsíců. Možná je to pravda, možná je. Vůbec netuším, ale kdykoli jsem se snažil vzpomenout, jak jsem tento pocit získal, objevil se mi Arcanus před očima. Jak dlouho...? prohodil jsem ocasem.
Když se Rowena zmínila o Styx, Arcanus celkem prudce reagoval a pohledem propaloval na okamžik i mě. Jeho slova na mě dolehla a já musel reagovat. ,,O Styx skoro nic nevím. Naposledy jsem jí potkal... jsou to asi dvě zimy zpátky ," řekl jsem ještě předtím, než Rowena stačila zareagovat a otočil se na ní, jelikož otázka byla mířena k ní. Ta jen popsala Styx, což asi Arcanus úplně slyšet nechtěl, ale je pravda, že se nezeptal moc specificky. Každopádně jsem chtěl vědět víc. Slabší hlásek mi křičel v hlavě, ať se ptám víc, ať zjistím víc. Jaká ztráta? Musel to být někdo mu blízký, protože Rowena zněla na ten okamžik velice lítostivě a Arcanus celkem prudce reagoval. Hlavně to mělo co dočinění se Styx. Proč by se na ní hned teda ptal? ale myšlenky jsem si nechal pro sebe. Nehodlal jsem je vyřknout nahlas. Nechci tě slyšet, mlč. Zvědavost může zabít přátelství a tady bych kráčel na velice tenkém ledě. A co mi je vůbec po tom? Arcanus spíše potřebuje přivést na jiné myšlenky, než se utápět v lítosti. Evidentně o tu nestojí, zastřihl jsem uchem.
Nakonec jsme kráčeli vedle sebe, když jsme následovali Rowenu, která nebyla tak daleko od nás. Jen na pár kroků. Připojila se i ta bílá vlčice, která nás dohnala a měla nějaké poznámky k Roweně. Pozvedl jsem obočí, otočil se a prohlédl si její chvost. Nepřišel mi až tak zvláštní. Arcanus na to prohodil, že by bylo lepší, aby to vedl vlk než vlčice, jenže než jsem stačil cokoli říct a zareagovat, abych mohl Arcanusovi ukázat, že prostě nikdo tu Rowenu neřeší, dokud jsem vedle něho, ale Rowena promluvila a zastavila. Došli jsme samozřejmě hned k ní, protože jsme úplně daleko od ní nebyli. Zastavil jsem a pohledem spíše spočinul na té věci, co jí visela na krku. Ani jsem si nevšiml, že by po mě házela očkem. Nakonec jsem ten pohled zvedl, podíval se na ostatní, jestli taky cítí neskutečnou nutnost být této divné věci nablízku a otočil se zpět na Rowenu. ,,Já si nemyslím, že je pro nás fyzicky možné odejít. Tu věc... je potřeba chránit," dodal jsem tiše s očima upnutýma na té věci. Další její slova jsem neřešil. Jo, měla sice pravdu, ale prostě to nešlo. Potřeboval jsem být zároveň blízko té věci a zároveň jsem úplně nechtěl opouštět místo vedle Arcanuse. No a pak tady byla ta bílá vlčice. Ta mě vůbec nezajímala. Já úplně zapomněl, že tu je.

Byl jsem obklopen černotou. Doslova. Jediný zdroj světla byl ten přívěšek, u kterého se držela ta černá vlčice. A jak jsem už předtím pochytil, byla mladá a hlavně mi někoho připomínala. Budu to muset zjistit později, pomyslel jsem si. Hlavně bylo poměrně ticho. Teda až na fakt, že si mě mladá vlčice všimla a představila se. Podíval jsem se jí do očí, když se na mě otočila a musím říct, že takovou barvu jsem ještě neviděl. Hlavně ta barva k její černo-hnědé srsti strašně seděla. Vypadala tajemně, magicky. ,,Jsem Zakar," odpověděl jsem jen a pak stočil zrak na moře, které nás ohlušovalo. Přišlo mi, že se stahovalo zpátky a začalo více šplouchat. Během chviličky jsem měl mokré tlapky.
V tom jsem ucítil další pach mě velmi známý. Otočil jsem se. Přicházel k nám Arcanus. Vlk, u kterého jediného jsem tady na Galli choval neskutečný respekt. Pousmál jsem se. ,,Taky tě zdravím," odpověděl jsem mu. Jenže to, co vypadlo z Roweny jsem nečekal. Arcanus vypadal na povrch klidně a tak nějak beze změny. Bylo evidentní, že pokud nese v sobě něco takového, nechce o tom mluvit a už ne aby mu ostatní projevovaly lítost, ale nebudu říkat, že jsem své emocionální vyjevení udržel. Šokem jsem mírně vykulil oči a pohlédl na tvář Arcanuse v očekávání nějaké reakce, ale velice rychle jsem ten pohled zahodil, aby se necítil, že je třeba nucen cokoli vysvětlovat. Zároveň jsem ani nechtěl hrát na to, že jsem nic neslyšel. Jenže, tohle byla pekerná situace. Nakonec jsem se rozhodl mu věnovat jen pohled útěchy, mírné pousmání. Nedivil jsem se však, proč došel až sem, dál od smečky, avšak bohužel narazil na nás a... další vlk se blížil. A to celkem rychle. Vlk či vlčice prudce zabrzdila a ohodila nás pískem. Oklepal jsem se a nic neřekl. Jen se na ní podíval a pak přesunul zrak na vodu. Začala docela rychle stoupat. Jenže zároveň jsem cítil jistou energii z toho přívěšku, který si Rowena dala na sebe. Z nějakého důvodu jsem tomu potřeboval být hodně blízko a neopouštět to.
V tom se ta vlčice rozeběhla, že je třeba jít pryč a otřela se o mě ocasem. Trochu jsem zamrkal, když se vzdálila a můj pohled spočinul na Arcanusovi. Srdce mi vynechalo úder. Nedokázal jsem ten pocit ovládat. Naplnil mě celičkého. A já takovž pocit moc dobře znal. Donedávna jsem ho choval pro někoho jiného....pro koho? Však celou dobu chovát tak hluboké city k němu. V tom jsem se ale přistihl, že na něho koukám moc dlouho a stydlivě jsem sklopil pohled. Přešel blíže k němu. ,,Měli bychom jít spolu za ní," řekl jsem a moje tváře neskutečně hořely. To však vidět nemohl. Nemělo ale cenu na cokoli čekat. Rowena se trochu vzdálila a já cítil velkou potřebu být tomu přívěšku co nejblíže Arcanus, neArcanus.

>> za přívěškem (Rowkou)

1. kolo = 5 bodů --> 10 květinek
2. kolo = 8 bodů --> 13 oblázků

Já jsem ty další dvě kola nějak nestíhala. Nehlídala jsem si čas, ale i tak mě to moc bavilo rozhodně ta první část (ač mě štve, že jsem teda nepoznala větu, kterou měla Darkie)

Přidáno.

<< Teleportační lístek z Mecháče

Vím, že tenhle stav jsem zažil už jednou, ale přeci jen mi hned nedocházelo, co se děje. Připadal jsem si, jak kdybych skákal z jedné dimenze do druhé a moje tělo měnilo tvar. Moje kosti, jak kdyby se natahovaly, má kůže mě pálila, ale bolest jsem necítil, jen to bylo nepříjemné. Neviděl jsem nic, jen prostě míhající se barvy. Modrá, zelená, žlutá, šedá, černá, červená. A pak jsem najednou přistál. Dopad byl silný a tvrdý. Byl jsem prostě hozen někde, neznámo kde. Chvíli jsem potřeboval ležet a mít zavřené oči. Svět kolem se prostě točil a nepřestával. Můj žaludek se divně obracel, ale nebylo mi na zvracení. Zatím. Nakonec jsem pomalu oči otevřel. Vše kolem se postupně zastavilo a já mohl pořádně vnímat. Do teď jsem nic neslyšel, neviděl, necítil. Smysly byly taky kompletně zmatené.
Postupně jsem vstával na všechny čtyři, ale opět jsem musel být opatrný a pomalu. Tak trochu jsem přepadl z jedné nohy na druhou. Zatřepal jsem hlavou, několikrát zamrkal a až v ten moment jsem si uvědomil, že jsem na nějaké pláži, která je zahalená do stínu. Otočil jsem se a pochopil proč. Kde to jsem? A proč zrovna tady, však tohle místo ani neznám? Kdo chtěl, abych tu byl? Proč? má hlava byla opět plna otázek, avšak teď úplně jiných. V tom mi ale taky došlo, že jsem náhle zmizel z lesa a nechal tam holky samotné. Je možné se nějak odsud dostat? Musím rychle zpátky, však to Litai úplně vyděsí, došlo mi, jenže mě zaujal pohled na vlčici, která se dívala na něco v písku, jenže to něco vydávalo modrou zář a v ten moment jsem to ucítil. Jako kdyby mě neviditelná ruka táhla zatím, jako kdyby mi nabízela vyřešení mé situace. Trochu jsem nasál okolní vzduch. Vlčice měla takový zvláštní pach, bylo v něm něco, co jsem dobře znal. Kdo to ale je? avšak vlčice moc dobře musela vědět o mé přítomnosti. Ten dopad byl fakt hlasitý. Neřekl jsem však ani slovo, když jsem přistoupil blíž, ale nechával jsem si značný odstup, abych nenarušil nějakou osobní zónu vlčice. Mé oči však byly nalepené na té věci. Vypadá to, že to vyplivlo samo moře, říkal jsem si, ale jak jsem nebyl k tomu blízko, nedokázal jsem vidět víc než jen, že to modře září a že to vypadá jak nějaká destička.

//tak jsem tu

Jak plánoval, tak se i tak stalo. Upoutal jsem pozornost té maličké, jelikož se začala vyptávat na další podrobnosti. Dokonce i trochu zklidnila a neměla už tak rázný krok, jako předtím. Pousmál jsem se. Ovšem otázka, která z ní vypadla byla jistým způsobem složitá. Jak vysvětlit malému vlčeti takovou věc? Možná jsem v tom hledal nějakou vědu. Zastřihl jsem ušima a nadechl se. ,,Víš, i brácha tvého táty má rodinu. Má dceru a dva syny. To jsou tvé bratranci a sestřenice. To je skvělý, že? Taková velká rodina," řekl jsem nakonec. Přeci jen by bylo zbytečné jakkoli Ismě vysvětlovat, proč se rozešli jejich cesty a oba skončili nakonec někde jinde a přece blízko. ,,Až se nějak vše uklidní a ty trochu povyrosteš, abys mohla na delší procházky, co kdybychom spolu přemluvili tvého tátu a vyrazili bychom za jeho bráchou? Je to přeci jen tvůj strejda a mohla bys vidět i ty bratrance a sestřenici. Ta holčina se jmenuje Marion a kluci..." podíval jsem se na Litai, aby mi pomohla. Nějak jsem si na toho kluka nemohl vzpomenout. Ale vím, že jsem ho letmo viděl. Jak se jen jmenuje? Nějak na...K? neměl jsem ani tušení, takže jsem doufal, že mě v tom nenechá Litai plavat.
Když jsme dorazili k úkrytu, chtěla vědět proč, čehož se ujala Litai. Uvědomil jsem si, že jsem jí tím vyprávěním trochu upozadil, ale když jsem se na ní podíval, její pohled byl tak láskyplný a milý. Zvesela jsem několikrát prohodil ocasem. Bylo až neuvěřitelné, jak chápavá byla. A jak dokázala pochopit mé činy, bylo prostě neuvěřitelné, že jsem takovou vlčici potkal. Ale stále jsem... stále mě něco píchlo u srdce, ale nedobrým způsobem. Věděl jsem, že potřebuji...potřebuji ozkoušet tu svojí lásku, zda se tomu tak dalo říkat, k Litai. Vystavit jí nějakým překážkám, abych si byl jistý, že jí neklamu, protože jí nechci zlomit srdce. Na okamžik se přes mé oči mihl stín, ale ten jsem rychle zahnal. Mezitím Litai povídala o sobě.
Došli jsme do úkrytu a já si všiml pohledu Litai. Byl plný emocí, plný všeho a věděl jsem, že kdyby tu nebyla Isma, zabořil bych svůj čenich do jejího krásného červeného kožíšku a chvíli jen nasával její vůni, ale tohle nebylo to, co potřebovala. Ona potřebovala mít vedle sebe vlka, který jí bude dávat stejnou dávku lásky jakou já od ní dostávám. Věděl jsem však, že jsem pln toho pocitu, nějakého pocitu, ale pořád tam byl ten hlásek, který vše zpochybňoval. Měl jsem věk a byl jsem připraven mít vedle sebe konečně partnerku, založit rodinu. Založit rodinu? oklepal jsem se. Zrovna mě vytrhla její otázka. Na nic jsem nečekal, asi jsem jen potřeboval provětrat hlavu. ,,Počkejte tu, děvčata. Udělejte si pohodlí, přinesu vám něco k jídlu," řekl jsem, usmál jsem se a sklonil jsem se níže k maličké. Byl jsem jí tak velice blízko. ,,A pak ti povyprávím vše o té smečce, kde jsem se narodil s tvým tátou, jo?" mrknul jsem na ní, narovnal se a otočil.
Odešel jsem jen pár metrů a moje hlava spadla do myšlenek, které začala před chvílí. O Litai a rodině. O tom, zda jsem schopen tak silné lásky, kterou má ona a proč tam mám ten hlásek. Bylo by nejlepší, kdybych někam zmizel a vyřešil tohle v klidu, ale teď je opustit nemohu, pomyslel jsem si, jenže v tom, jak kdyby mě někdo vyslyšel. Ozvala se rána a mě se zamlžilo před očima. (//Isma a Litai viděly, kam jde Zakar, ale ránu pouze uslyší, neuvidí to, že zmizel, avšak na místě bude jistý kouř)

>> Teleportační lístek na Divokou pláž

//jestli to tedy jde, přihlašuji Zakara