Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// hlásím se - do kdy se musí přiběhnout?

<< Řeka Midiam

Pokračoval jsem v cestě dál nijak se nezajímajíc o to, kam vlastně jdu a kam mě mé nohy dovedou. Věděl jsem, že kráčím k hoře, k vysokému pahorku, který se tu jako jediný tyčil mezi lesy. Doufám, že cestou narazím na nějakého zajíce nebo na cokoli, co bych mohl sníst. Už mám celkem hlad. Je to nějaká ta chvíle, co jsem měl v puse něco dobrého. Začal jsem automaticky slintat nad tou představou, jak zlomím zajícovi vaz ve své tlamě a jeho čerstvá krev mi bude pomalu stékat do žaludku. Nemohl jsem se té představy nabažit. Potřeboval jsem jednat. Potřeboval jsem jíst.
Hnán myšlenkou na jídlo jsem pokračoval v cestě dál. Mé smysly byly na šťopkách a uši se snažily zachytit jakýkoli zvuk. Měl jsem štěstí, že zrovna nedaleko ode mě skákal zajíc. Zpomalil jsem, skoro až si lehl na zem a pomaličku se k němu plížil. když jsem byl v dostatečné vzdálenosti, skočil jsem po něm. Zajíc to měl spočítané a mé představy se staly skutečností. Tohle je tak výborné. Nejlepší jídlo, co jsem kdy měl. Zajíce jsem spořádal na první dobrou.

>> Východní Galtavar

<< Středozemní pláň

Nastala hluboká tma a já stále pokračoval dál. Ignorujíc myšlenky, které se mi objevovaly v hlavě. Ten pronikavý hlas, který se mi snažil zarýt pod kůži. Jediný, co jsem hodlal vnímat je ten chladný vzduch. Zhluboka jsem dýchal a vydechoval páru. V dáli jsem uslyšel šumění řeky. Což mi připomnělo, že mám vlastně žízeň. A také docela hlad. Už jsem nějakou dobu nejedl. Měl bych si možná něco ulovit. Třeba bude v řece nějaký ta dobrá ryba. Rozhodl jsem se doběhnout tedy k řece. Jakmile jsem k ní došel, i přes tu hlubokou tmu jsem dokázal odhadnout, že tak křišťálově čistá nebude. Ale jakmile má vlk žízeň, tak má prostě žízeň. Jen doufám, že mi to nezpůsobí trable. Přešel jsem ke břehu a pokusil se napít. kupodivu nechutnala nijak špatně, jen barvu měla trošku divnou. V tom jsem uviděl, jak se něco pod vodou mihlo. Že by ryba? A nebo mám jen vidiny? Je fakt černá tma na to, abych něco mohl zahlédnout. Nemusel jsem však čekat dlouho, abych zjistil, že to byla ryba, ovšem ne jen tak ledajaká. Totiž, piraňa. Vyskočila z vody s úmyslem se mi zakousnout do čumáku. Kdyby nebylo mé skvělé obratnosti, asi bych dávno po něm měl. Uhnul jsem tak akorát včas. Tak a přešla mě chuť na jídlo. Nevěřícně jsem se díval na vodu a pak se otočil a radši šel pryč. Do čumáku mě udeřily dva neznámé pachy, a vsadil bych se že jsem ty vlky v povzdálí viděl přecházet. Ignoroval jsem to a prostě pokračoval dál. Neměl jsem sílu to nějak řešit.

>> Vyhlídka

<< Středozemní pláň

Kroky mě dovedly k nějakému malému lesíku. Vypadl docela smutně. Tkahle v zimě všechny listnaté lesy vypadají jako by měli přinášet do světa něco zlého. Samé větve bez zeleně. Takhle v zimě, jak na zem hází své stíny je to ještě děsivější. Opatrně jsem našlapoval, protože co si budem. Nevypadalo to tu zrovna přívětivě. Když mě v tom udeřil nějaký pach vlka, který tu musel být chvíli přede mnou. Takže zde se pohybují vlci. Protočil jsem oči. Sice poslední setkání s vlkem, tedy s Lucy bylo více méně pozitivní, necítil jsem se na nějaké další setkání. Proto jsem se rozešel a pokračoval dál v cestě, abych na vlky nenarazil.

>> Řeka Midiam

<< Louka vlčích máků

Pokračoval jsem dál v cestě. Nijak jsem se nepozastavoval nad tím, že se opět ocitám na otevřené pláni. Sníh tu byl opět docela hluboký, ale brodilo se přes něj mnohem jednodušeji, jelikož jsem mohl cítit jak to tu začíná pomalu, ale jistě tát. Cítil jsem to i na tom, že vítr už nebyl tak silný a chladný jako předtím a obloha byla krásně čistá. Mohl jsem vidět všechny hvězdy a měsíc. Co když se na tuhle oblohu teď koukají taky kluci? Jak krásná myšlenka, ale těžce na ni najdu odpověď. To bych musel nějakým způsobem být asi jasnovidec nebo tak něco. Ach, docela se mi po nich stýská. Opět mě přemohly myšlenky, které jsem tak nějak chtěl setřást z hlavy. Ne že by mi na klucích nezáleželo, ale zbytečně jsem takhle cítil smutek. Co se stalo, stalo se. Osud si to tak přál, nejspíše. Co já vím. Vidět je znova by bylo velice příjemné, ale něco takového nesvedu, když nevím, kde jsou. Pokračoval jsem dál v cestě.

>> Třešňový háj

Lucy to vzala v pohodě, jak jsem očekával.Nemusel jsem se tedy zbytečně snažit vysvětlovat své pochody myšlenek. Avšak další věc, kterou udělala, nebyla nijak zahrnuta v mé představě loučení se. Než se otočila a odcupitala, přišla ke mně a udělala gesto obejmutí. Já jsem zaraženě hleděl na její drobné tělo, které se ve mně na okamžik ztratilo. Při jejím přiblížení jsem se automaticky trochu odtáhl, ale nikam jsem neodešel. Proč to dělá? Však jsem úplně neznámí vlk? To má důvěru v každém vlkovi, kterého potká? Je až moc důvěřivá. Když se odtáhla nezmohl jsem se ani na odpověď. Rychle zmizela a já jen postřehl, že se zmiňovala o smečce. Bylo to celé pozitvní a příjemné setkání. Ale přesto si hodlám stát na svém. Jeden vlk nezmění můj pohled na ostatní. Zakřenil jsem se, kdy jsem tu myšlenku nechal dokončit. Jakou ironii jsem to teď vlastně pronesl. Ne, ten byl jiný. Vennire mi dal celoživotní lekci, dal brouka do hlavy, který mě už dost nahlodal. Stále budu více vůči ostatním skeptičtější a konverzací se budu zdržovat. Lucy byla vyjímka. Na souhlas jsem si sám pro sebe kývl.
Den se obrátil opět v noc a já se rozhodl vydat tedy na cestu. Unaven jsem nijak nebyl, i když i to malá konverzace mi sebrala nějaké ty síly, dojít jsem přeci jen někam mohl. Vyšel jsem tedy rovnou za svým čumákem.

>> Středozemní pláň

Když už jsem se takhle rozpovídal a uvolnil v přítomnosti Lucy, měl jsem tendenci mluvit tím svým "moudrým" jazykem a filosofovat o všech možných věcech, ovšem stále pro mě byla cizí a nemyslel jsem si, že přýlišné vykecávání by bylo patřičné. Nehodlal jsem jí proto dál odpovídat na téma "já & cizinec". Jen jsem pokrčil rameny. Je bystrá a chytrá, to se jí musí nechat. Poukáže vždy na věci, které by vlka asi normálně nenapdali. A vlastně s ní musím docela souhlasit, jenže očekávám, že mě vlci nechají být a nebudou se ke mně přibližovat kdykoli se někde objevím. Na toulkách se nám moc nestávalo, i když jsem byl s přáteli, že by se k nám jen tak někdo přifařil a kecal. Je možné, že je to rozdílné, když je vlk sám, ale i tak. Pokud by každý byl Lucy, potěš koště, ale alespoň se s ní povídá dobře. Z myšlenek mě vytrh její radostný výkřik, že jsem se usmál. Němě jsem se na ní na okamžik díval, než jsem se vrátil zpátky na zem. Zamrkal jsem a jen jsem kývl na poznámky. ,,Lovec mi přijde jako skvělá funkce, když je vlk ve smečce. Možná to říkám i z toho důvodu, že sám bych se označil za lovce, pokud bych měl být ve smečce, jelikož miluji taktizování a lovení samo o sobě, takže tedy gratuluji," pověděl jsem a vyšel o kousek před ní. Potřeboval jsem pohyb, cítil jsem to v kostech a ve svalech. Takže její poznáka o procházce zněla lákavě, ale nevěděl jsem, jestli bych s ní chtěl trávit více času. Její přítomnost mi nijak nevadila a za tu chvilku, co si povídáme, jsem si zvykl na její pozitivní auru, avšak nerad jsem zůstával někde dlouho na jednom místě. Potřeboval jsem hledat, něco. Ale, jak jí odmítnout, aniž by jí to ranilo? Říct pravdu, samozřejmě. I když mi cizinci byli jedno, nebo jsem se spíše o ně nezajímal, stále jsem však nějakým způsobem dbal na tom, jakým způsobem vyslovím určitá slova. Rád jsem se držel pravdy a co mám v hlavě, mám na jazyku, ovšem někdy vyřčená slova bolí a nechci ubližovat. ,,Procházka zní velice lákavě. Moje tělo si samo o to říká, ovšem i za tu chvíli si mohla pochopit, že nejsem úplně společenský vlk. Avšak tvá přítomnost mi nevadí, abych to více ujasnil," podíval jsem se na ní, jelikož oční kontakt při vyslovení slov, která se myslí vážně, akorát umocní na vážnosti. ,,Proto mne omluv, ale nabídku odmítám. Půjdu když tak sám, ale... děkuji."

Zamyšleně jsem se koukl do dáli při vyslovení jejích slov. Musel jsem sám uznat, jakou měla váhu a význam. Proč jsem vlastně hned zahořkl nad takovou událostí? Protože to nebyla dobrá událost. Chápu, že ne všichni vlci jsou stejní, ovšem zvýšil jsem opatrnost se otevírat všem, vyhledávat společnost. Otevřelo mi to oči, jak moc jsme zranitelný. Všichni, platí to pro všechny. Já si z téhle lekce odnesl své a to jediné, co jsem si odnést měl. Povzdychl jsem si a stočil pohled na Lucy. ,,Působit tak mohu, to ti neberu, zničen životem ovšem nejsem. Jen nerad trávím svůj čas ve společnosti cizinců. Mé zkušenosti mi dali lekci, kterou jsem přijmul a uvědomil si mnoho věcí." Díval jsem se přitom na Lucy. Sršela životem a energií, až mi připadalo, že jí nic nezlomí, ale takové věci nelze brát vážně. Každý vlk je zranitelný, avšak různě. Vždy se najde něco, co vlka zlomí , a poté se dlouho staví zpět na nohy a žije dál svůj život. Nepřeju jí, aby se jí něco takového stalo. Nikomu.
Líbilo se mi, že napnula své uši a poslouchala, když jsem jí vyprávěl, jaká místa mě zaujala. Dávala pozor a vypadala nadšeně. Pak se ovšem odmlčela a vypadala zasněně. Jako kdyby si před svými oči představovala nějaké věci, o kterých jsem netušil. Vypadala ponořena do představy, když v tom se oklepala a pověděla mi o smečkách. ,,Koukám, že o smečky tu není nouze. A rovněž si myslím, že tulácký život by ti nesvědčil. Ne, že bych tím chtěl naznačit, že samice jsou slabé pro žití mimo smečku, ovšem je z tebe vidět, jak záží pozitivní energií. Někoho takového by každá smečka potřebovala," usmál jsem se. Alespoň pro jednou.
Rozhodl jsem se vstát, protáhnout se, jelikož jsem měl všechny svaly ztuhlé a mé tělo už dřevnatělo z toho, jak dlouho jsem tu už ležel a nic nedělal. V tom mi však řekla zajímavou informaci, která mě okamžitě zaujala a nijak jsem zaujetí neskrýval. Život a Smrt? O nich mi vyprávěl Renodés. ,,Neuvěřitelné! Opravdu jsou tady? V téhle zemi?"

Musel jsem se lehce ušklíbnout, protože jsem měl pravdu, že chtěla vědět přesné číslo. Nepřakvapilo mě, že jsem se nespletl, protože přeci jen mým tělem koluje magie Myšlenek, a i když je nedokážu zatím číst, dokážu s přesností říct záměry vlků. Byl jsem na svou magi a talent pyšný. Ovšem setjně mě zajímá, k čemu jí přesné číslo je. A mrzutý? Ach, to protože jsem unaven ze společností vlků. Stačilo mi to jednou. Nepotřebuji být tahán za čumák i jindy. Ale musím uznat, že je odolná. Mohla poznat, že jsem jí začal věnovat pozornosti více, protože jsem na ní již upřímně hleděl. ,,Je zajímavé, že takto mladá dáma má zájem znát můj věk. Nu dobrá. Zim jsem prožil teprve šest, takže z toho můžeš usoudit, že jsem v těch nejlepších letech. A mrzutý? Ach, na to nemusím být starý. Stačí pár zkušeností a vlk má poté tendenci se vyhýbat jakékoli společnosti," odpověděl jsem jí na její předešlou otázku. Doufal jsem, že se nebude moc ptát na detaily, protože ty jí setjně neřeknu. Ovšem nedivil bych se, kdyby měla zájem znát více, avšak to už je mé soukromí, kam nechci pustit jen tak koho. Musím ale uznat, že ona se chová jinak, než ten hajzlík z minula. Ale vlk nikdy neví. Nesmím se nechat zmanipulovat. Má minulá zkušenost mi nepomáhala se jí více otevřít, ovšem ani jsem to nijak neplánoval. Protože určité věci by se neměli říkat jen tak komu.
Zaujalo jí, že jsem vlastně cizincem v její zemi. Tož zaujalo mě, protože mi přeci jen mohla povědět více. ,,Jsem tu chvíli na to, abych si dokázal vytvořít obrázek, přesto mě pár míst zaujalo. Třeba tahle louka, nebo takový meší lesík, který je trochu na severu a to velké jezero, ale tam jsem viděl medvěda," musel jsem ale nakonec uznat, že přeci jen na mě tato země zapůsobila a dojem jsem z ní měl zatím pozitivní. Ale stejně je moc rychlé posuzovat na základě takové krátké doby. To bych tu musel žít, abych mohl říct, že se mi tu žije lépe či hůře než v mé rodné zemi. A kdo ví, jak dlouho já tu hodlám zůstat a toulat se. Třeba se vypařím a zmizím z této země, ale něco mi říká, že tady na mě něco... někdo čeká. Ale kdo věří na takové pocity, které ti nic nezaručí? Ah, zbytečné. Čím jsem se myšlenkama dostal k odpovědi na její další otázku. ,,Já spíše jen tak bloudím světem, ovšem lhal bych, což nechci, bylo by to nezdvořilé, že mě sem nic netáhlo. Nevěřím na pocity, které ti nic nezaručí, ale mám ještě celý život před sebou, tak proč se tu chvíli nezdržet a hledat důvod, proč mám takový pocit?" imaginárně jsem pokrčil svými rameny a dal tak Lucy najevo, že vlastně neznám pořádný důvod, co mě sem táhlo, i když upřímně jsem se tím nepotřeboval zabývat, protože mi to bylo jedno. ,,Pověz mi teda něco o smečkách a o tvém životě ve tvé smečce," zeptal jsem se, aby se neřeklo, že jsem jen já středem pozornosti a k vlčici byl zcela nezdvořilý. Nehodlal jsem však rozebírat moje rozhodnutí nežít ve smečkách, či jaké okolnosti vedly k tomu, že nejsem vhodný kandidát pro smečku. Avšak už tak mě rozmluvila, ale ať moc nejása. Kdo ví, jak dlouho mi má výřečnost v její společnosti vydrží, ale může si dát plusové body, protože si upřímně myslím, že ona bude jedna z mála, kterým se to podaří.

Tušil jsem správně, že se vlčice nenechá odradit a bude se mě vyptávat na další otázky. Jenže, co jsem mohl dělat. Způsobil jsem si to sám a mé zásady mi nedovolí jí poslat do jistých končin. Rád bych se toulal sám, jenže vlastně kam bych se toulal? Já nemám ani kam se toulat, nemám žádný cíl. Tuhle zemi neznám, ale přesto mě sem něco táhlo. Možná, že bych přeci jen se nakonec mohl pokusit hledat svojí ztracenou partu? Nebloudil bych pak z území na území, bezmyšlenkovitě a jen tak. Měl jsem chu't vyrazit. Odejít z tohohle krásného místa, opustit vlčici a jen prostě někam jít a doufat, že třeba naleznu nějakou stopu. Finnur šel hledat Nokta a Ghario zase Finnura. Jen já jsem prostě někam odešel.
Stočil jsem nakonec pohled na vlčici. Hleděla na mě se zájmem zjistit více informací o mě. Ušklíbl jsem se, protože mi bylo jasné, kam její otázka směřuje. Neměl jsem však v úmyslu jí nějakým způsobem sdělovat, jak dlouho už tu sem. ,,Dost na to, abych věděl, co můj kožich vydrží," odpověděl jsem neurčitě. Však i jen jedna zima stačí, aby se vlk připravil na tu další. ,,Ne, nepatřím." Věděl jsem, že Lucy není hloupá vlčice, protože komukoli může být jasné, že nepatřím nikam, když si takto vylehávám na otevřené pláni, ale musel jsem jí jedno nechat. To, jak přímo sršela životem a mé strohé odpovědi jí nijak neodrazovali, mě přinutilo přeci jen lehce pookřát a umožnit jí trochu se seznámit. ,,Pravdou je, že jsem vstoupil do této země celkem nedávno, takže nemám ponětí, zda tu nějaké smečky jsou, avšak neplánuji se nikde usazovat." Protože by mi předlouhou dobu trvalo vytvořit důveru k ostatním.

Mé záměry vlčice nepochopila. Místo toho, aby mlčky odešla a nezajímala se o mou maličkost kecala dál a chechtala se na celé kolo. Tož nerozumí tomu, že šlapat na spící vlky se nemá? To, že byla černočerná tma, jak zmiňuje, jí sice může trochu omluvit, ale svým smíchem tomu nijak nepomáhá. Hlavně, když se vlk omlouvá, měl by to myslet vážně, od srdce. Mrhat tak drahocenými slovy je opravdu škoda. Ať se pak nediví, že v ní vlci nemohou nalézt důvěru. Měla by svá slova lépe zvážit. Neměl jsem nijak v úmyslu si povídat s touto vlčicí, avšak ona měla jiné plány. Myslel jsem, že alespoň po té omluvě odejde, ovšem opět jsem se mýlil. Začal jsem na chvíli uvažovat, že to štěstí, co se mě nějakou dobu drželo, mě opustilo.
Vlčice se představila, doklusala ke mně a sedla si na proti mě. Měla otázky, na které očekávala odpověď, avšak já nikterakt navazovat konverzaci nehodlal. Bylo by přesto nezdvořilé se nepředstavit, když už vyslovila své jméno. Protočil jsem očima a svůj pohled stočil jiným směrem. Povzdychl jsem si. Neměl jsem nijak chuť, ale takovému chování mě nenaučili. I když jsem měl pochybnosti o cizích a neznámích, nemohu se chovat zcela neslušně. ,,Zakar jest mé jméno," zvedl jsem hlavu a otočil se na ní. Až teď jsem si všiml, při svítání, že má svítivé zelené oči a počramocenou tlamu. Nijak mě to však nezarazilo a nezvedlo zájem. ,,Kožich mám silný. Něco takového mi neuškodí." Svůj pohled jsem opět stočil jinam. Položil jsem hlavu na tlapky. Doufal jsem, že nebudu muset nijak vlčici naznačovat, že se nehodlám dál bavit. Ale možná tím, že jsem jí odpověděl jsem jí akorát umožnil, aby se ptala na víc otázek. Ach Zakare, i ty bys měl zvažovt, co vlastně řekneš. Povzdechl jsem si a čekal na nával dalších otázek.

Probuzení jsem si představoval věru jinak. Ucítil jsem silný kopanec do své hlavy a něčí váhu na mém těle. Sice to trochu bolelo, ale nijak jsem se nevěnoval bolesti. Spíše tomu faktu, že nejaký vlk má tu drzost šlapat po ostatních. Samozřejmě, a jak asi vlk mohl očekávat, takováhle nečekaná událost kdekoho rozhodí, a má maličkost tak i tedy reagovala. Rychle jsem se postavil na nohy a otočil se na viníka, který vypadal trochu zmateně. než jsem však něco řekl, všiml jsem si, že pach vlka voněl zšenštile. Takže tu mám před sebou drzou, mladou dámu? Mé zásady mi nedovolovali vypustit to popuzení zcela ven, ale mé oči však mluvily své. Pochyboval jsem však, že v takovéto noci ona něco spatří. No jasně, je hluboká noc a dívka se nekoukala na cestu a zakopla o mě. Zmateně hledí na zem, cože to bylo a šlape potom aby zjistila oč se jedná? V hlavě jsem si dokázal představit tu situaci, do které byla hozena. Možná proto i vypadala lehce zmateně. ,,Pff, příště dávej pozor, kam šlapeš," trochu jsem si odfrkl a otočil jsem se nakonec k ní zády. Pravděpodobně měla někam namířeno a já se nechtěl nijak vybavovat. Byla noc, vlci by měli spát. Je pravda, že já spánku měl dost, ovšem chtěl jsem si vybrat svůj klid. Neměl jsem sebemenší chu't nějakým způsobem navázat s neznámou vlčicí kontakt, a proto jsem jí jen odstoupil z cesty a opět si lehl na zem a svou hlavu položil na tlapky netrápíc se dál její přítomností.

<< Středozemní pláň

Utíkal jsem dál a dál. Směřoval jsem ovšem požád do více otevřené pláně, a to jsem nechtěl. Že bych udělal chybu? Přemýšlel jsem, ale nebylo zas tolik času na přemýšlení. Prostě jsem jen potřeboval utíkat někam, kde bych se zase mohl schovat. Zastavil jsem se, když jsem viděl v nedaleko červenou barvu. Zarazil jsem se na chvíli, ale ještě více to umocnilo, abych běžel k tomu místu. Bylo to přeci jen magické jak jsem si myslel. Zmrzlé vlčí máky? To je tak krásná podívaná. Nedokázal jsem uvěřit svým očím, natož svému čichu. Mohl jsem cítit jejich krásnou vůni.
I když už byla noc, teplota klesla opět níže, potřeboval jsem se trochu prospat po náročné cestě. I když se jedná o otevřenou planinu, už jsem si musel lehnout. Cítil jsem přítomnost nějakého vlka, který zrovna tudy procházel. Nějak jsem se nezajímal, jelikož jsem věděl, že už je pryč. Tak jsem si tedy lehl na vrstvu sněhu, která byla hned vedle vlčích máků, abych měl hezký výhled, až se vzbudím.

<< Medvědí jezero

Utíkal jsem a dal jsem do toho vše. Inu, není dobré si nechat naštvat medvěda a dalo by se říct, že štěstí se mi momentálně drží za zadkem. Nevím, co bych dělal, kdyby si mě všiml a začal utíkat za mnou. Sice jsem zdatný v běhání, ale tenhle sameček vypadal, že by udělal pár kroků a byl by u mě. Z počátečního šoku a relativně strachu jsem se však brzy oklepal, když jsem zjistil, že jsem dostatečně daleko od jezera. Bylo mi jedno kam jsem doběhl, hlavně že jsem byl živ a zdráv. Ovšem díky běhu jsem se akorát dostával více a více na otevřenou pláň. Sakra, přeci jen jsem běžel blbě. Ať jsem se podíval, kam jsem mohl, nedokázal jsem v dál vidět žádné stromy. Věděl jsem však, jakým směrem jsem se vrátil a to rozhodně nebyla pro mě volba. Buď budu pokračovat stále dál a nebo to někam otočím. To byly jediné pro mě momentální možnosti. Zkusil jsem zavětřit, zda ucítím nějaký pach vlka, ale nikde nikdo. Cítím, že v budoucnosti se mi asi stane zase něco hrozného, protože takové štěstí abych měl je prostě nereálné. Začal jsem uvažovat nad tím, že jsem se ocitl v docela neobydleném světě. Až na ty dva, tři vlky, které jsem skoro potkal, jsem měl možnost nevidět nikoho. Rozhodl jsem se tedy vydat dál rovně v naději, že mě tlapky dovedou na nějaké pěkné místo bez vlků.

>> Louka vlčích máků

<< Křiš'tálový lesík

Bežel jsem podél řeky, která se různě stáčela. Natož, že jsem si myslel, jak jsem vyčerpán, jsem nabral energii docela rychle. Noční běhání mi dodalo sílu, až jsem se musel usmát jak volně jsem se cítil. V dáli jsem viděl obrovské jezero. Panečku, mám to jen štěstí, nebo se čím dál více zdokonaluji v taktice? Asi ty léta dobrodružství mimo domov mě přeci jen naučili užitečných věcí. V tom jsem si vzpomněl na svou partu. Na Gharia, Noktise a Finnura. Na svou sestřičku Kaleo. Musel jsem díky těm myšlenkám zastavit. Co ti asi tak dělají? jak se mají? Uvidím alespoň jednoho někdy? Rád bych se jen ujistil, že jsou v pořádku a že se mají dobře. Tohle mi stačí. Ach, mé srdce pláče. Sklopil jsem hlavu a nechal se zasypat tím prašivým sněhem, který padal z nebe. Vlci, kdyby nějaký byli kolem, by mohli vidět, jak jako troska stojím nedaleko jezera. ,,Ach, život někdy dokáže být krutý a nevyzpitatelný. Tož toho chci hodně?" musel jsem to vyslovit nahlas, jelikož mé srdce bylo pod obrovskou tíhou. Samozřejmě, že žádám moc. Copak mám vlastně šanci své přátele někdy uvidět? A mojí sestřičku? Všechny sourozence? Byl by to zázrak. Nakonec jsem se však rozhodl pokračovat v chůzi a dojít k tomu jezeru. Bylo nádherně čisté, a led pomalu opadal. Bylo vidět, že břehy jsou mělké. Proto jsem se naklonil a začal pít. Neměl jsem takovou žízeň, ale přeci jen by se dalo říct, že jsem tu vodu až hltal. Bylo mi těžce.
Nehodlal jsem se však zdržovat moc dlouho. Nacházel jsem se blízko otevřené pláně a s tím, jak padá sníh a tvoří se nová vrsta, bylo těžší se ve sněhu rychle pohybovat. Bude lepší si najít zase nějaký úkryt nebo alespoň les. Tlapky se mi bořily a to bylo docela nepříjemné. Proto jsem se tedy otočil a vyrazil dál na cestu. v tom mě do nosu udeřil silný zápach. Tohle není vlk, tohle je jiné zvíře. To je... sakra, medvěd. Uviděl jsem ho nedaleko u dalšího břehu jezera. Nevypadalo to, že by si mě nějak všímal, ale radši jsem se prudce otočil a zdrhal pryč. [myslNádherné jezero, ale rozhodně ne pro časté návštěvy.[/mysl]

>> Středozemní pláň