Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Západní louky

Zrychlil jsem tempo, ale neběžel jsem, přesto myšlenka dočasného klidu mě hnala kupředu. Věřil jsem, že při poslouchání vodopádu si zklidním svoje myšlenky a zapomenu na událost, která se stala. Netušil jsem však, jak mě toto místo okouzlí.
Začínal den a Slunce vycházelo. Svými teplými paprskami se dotékalo vody. Jak zářivě se třpitila. Vytvářela duhu. Všude byl klid a bylo čisto. Obloha bez mráčku, voda nádherně čistá, Sluníčko příjemně hřálo. Lepší místo pro urovnání myšlenek a zklidnění mé mysli jsem si snad nemohl přát. Úplně s radostí, které mi toto místo přineslo do mé duše, jsem se rozeběhl a skočil jsem do vody, která byla příjemně chladivá, ale ne tolik. Musel jsem se hned vynořit a zatřepat hlavou, protože se mi voda dostala do uší, ale byl jsem v tu chvíli asi nejšťastnější za dlouhou chvíli. Zároveň voda chutnala báječně. Doplaval jsem ke břehu, oklepal se a hned se zase otočil, abych se napil. Tady snad i zůstanu, tohle je tak skvělé místo. Nikdo tady není, nikdo mě neruší na tak nádherném místě. Je celé pro mě a mohu si tu dělat co chci. Vzhledem k tomu, na jakém dobrém místě je a jak dobrá voda tu proudí, musí se tu objevovat spousta zvěře. Tohle je přímo ráj. Věděl jsem, že účinky prášku ještě zcela nevymizeli a nemohl jsem myslet na takové úrovni, jako normálně, ale neřešil jsem to.
Když jsem si nakonec na chvíli lehl a spokojeně ležel, pomalu jsem se nořil do říše snů, ale v tu chvíli jsem ucítil pach blížících se srn. Rychle jsem zareagoval a schoval se za strom. V tom jsem si uvědomil, že jsem tolik nejedl a že mám hlad. Moje instinkty se automaticky zaply. Vyčkal jsem až budou dostatečně blízko a nechal jim chviličku, aby se spokojeně mohly napít. Byly tři, což byl akorát počet pro osamoceného vlka. Musel jsem si propočítat všechny možnosti. nejblíže to mám k té levé. Když vyběhu ze stromu, šance, ře si mě všimnou při prvním kroku je vysoká, ale když opatrně vyjdu z úkrytu a pak se rozeběhnu, zvýší mi to šanci na jídlo. Nejsem moc daleko a budou ze začátku vyplašené. Ještě že je tu tolik stromu, protože budou muset jít cikcak. Přikrčil jsem se pokračoval jsem podle svého plánu. Podíval jsem se na cestičku, kam dám tlapky a šel pomalu ke své kořišti. V tom jsem se rozeběhl a srny k mému překvapení reagovaly pomaleji než obvykle, což valstně byla výhoda. Skočil jsem tedy po krku té nejbližší a pořádně se zakousl. Škubala s sebou co to šlo, chtěla se osvobodit, žít. Dneska ne. Krev mi proudila tlamou. Tak hřejivá, miloval jsem ten pocit moci. Jakmile bal mrtvá, pustil jsem se s chutí do jídla.

Všem moc gratuluji!

<< Kamenná pláž

Přidal jsem do kroku, vlastně už jsem běžel. Cítil jsem ve vzduchu blížící se déšť. Ty mraky, které se začaly stahovat nad oblohou, co začaly zatemňovat celý svět přinášely s sebou déšť, který už byl potřeba. Třeba ze mně smyje vzpomínky na tu nešťastnou událost. Co jsem si sakra myslel? Byla to naprostá blbost se jít někam podívat. Neměl bych být tak zvědaví a hlavně, chci mít zase svůj klid. Bylo tam nějak moc vlků a hlavně ten jeden. Velký vlku, ty to vidíš, že? Tohle je nehoráznost. Jak jsem sakra mohl mít vl...,,Aaaaahhh," zařval jsem nahlas, naštván na svět na sebe. Mračil jsem se, utíkal a vrtěl hlavou ze strany na stranu, ale pak jsem zabradil, zastavil se a zhluboka se nadechl. Ten vzduch, který s sebou nesl čerstvost mi velice pomáhal. Zavřel jsem oči a pozvedl hlavu k obloze. Jen dýchal a tak klidnil svojí rozrušenou duši. Zakare, nač si nad tím lámat hlavu. Ty vlky už nikdy nepotkáš. Co bylo, bylo. Teď se hlavně řiď přítomností. Nenecháš se přeci jen tak rozhodit. Utvrdil sis, že nechceš trávit společnost s cizincemi. Nejenom, že jim slepě věřiš, ale pak s nimi máš i vlč... Prudce jsem otevřel oči. ,,Tohle vůbec nepomáhá. Jak se mám asi zklidnit, když mi ten blbý prášek zatemil mozek a dovolil abych oplodnil vlka? A vůbec, jak se oplodnil? Ta mlha? Já to z hlavy ještě nějakou dobu nedostanu. Potřebuji někam pryč," a na to jsem se rozeběhl. Slyšel jsm řeku, ne.. tohle bylo dunění a šustění. Tohle byly vodopády. Čekala mě oáza klidu.

>>Vodopády

Ani okem mraky jsem nemusel a místo našeho vlčete tam stál stařec. Dospělý vlk, který se na nás s hněvem díval a já se začal cítit jako maličký. TOŽ JSEM JAKO OTEC ZKLAMAL? Smutek mě pohltil, když naše vlče, náš uzlíček lásky, to co nás spojovalo zmizelo. Nadobro s bez rozloučení. Začal jsem pochybovat sám o sobě. Pochybovat o sobě jako o otci. UŽ NIKDY SE OTCEM NESTANU. ZARREY BYL PRVNÍ A POSLEDNÍ. NIKDO HO NENAHRADÍ. Dal jsem svojí hlavu na partnerům zátykek a nechal si téct po tvářích slzy. Ta bolest mě ubíjela.
Náhle jakoby vše pominuli. Nic jsem necítil, žádný smutek či bolest vůči nikomu. Zamrkal jsem a s hrůzou si uvědomil, že mám hlavu položenou na něčím zátylku. Vyděšeně jsem odskočil a jen hleděl na toho zvláštně zbarveného vlka. Vše mi v tu chvíli docvaklo a já se chtěl studiem propadnout do země. Nedokázal jsem mluvit, nijak reagovat. Měl jsem poslechnout svůj instinkt a nikdy nejí za těmi vlky. To byla ta nejhorší chyba. Poradně se mi to vymstilo. U všech vlčímu bohů, za co? Co jsem sakra udělal, že jsem si zasloužil takové ponížení? Na nic jsem nečekal a otočil jsem se, abych mohl utéct jedno kam. Potřeboval jsem zmizet a být opět sám. A pokusit se zapomenout, na vše. Neřešil jsem, co se stalo s ostatními, protože se nic strašného nedělo, i když v mém případě bych se nedivil, že bych nějaké následky měl. Prostě jsem zmizel z jejich dohledu, aniž by si toho všimli.

>> Západní louky

//pohoda ;)

Vlčice si mě na okamžik všimla a začala vyprávět, jak dokonalý jsem. Musel jsem vesele zavrtět ocasem, ovšem krásná chvilka netrvala dlouho. neznámá síla mě odmrštila od vlčice a černobílho vlka někam daleko. Samým překvapením jsem ani nestačil zakřičet. Jen jsem zavřel oči, protože se jednalo o velice rychlou akci. Dopadl jsem na něco měkkého. Otevřel jsem rychle oči a mrkal, protože jsem měl vše rozmazané. Pohlédl jsem na vlka ležícího pode mnou. TAKHLE ZBLÍZKA VYPADÁ VELICE KRÁSNĚ. Přestaň už s tím zaláskovaným myšlením. Tohle nejsi ty, Zakare. Vrať se zpátky na zem. TY PROUŽKY, TA KOMBINACE BAREV. TO BYLA KRÁSNÁ VLČÁTKA. Neměl jsem žádnou kontrolu nad svými myšlenkami. Mé pravé já se snažilo dobelhat na kontrolní věž a reagovat normálně, avšak prášek si dělal své. ,,OMLOUVÁM SE PŘEVELICE ZA TUTO SITUACI. ANI NEVÍM, JAK JSEM SE SEM DOSTAL, ALE JSEM RÁD, ŽE JSEM TU S TEBOU. MÁŠ KRÁSNÝ KOŽÍŠEK." Nevěděl jsem, jak zareaguje vlk, ale bylo mi to jedno. Cítil jsem se tak lehce, pln lásky, kterou jsem chtěl rozdávat komukoli.
Nakonec se kolem nás utvořila na okamžik mlha. Během té chviličky, kdy jsme oba byli zahaleni se vytvořilo tomu vlkovi velké bříško a začalo se hýbat. MY MÁMA VLČÁTKO? ON MÁ VLČÁTKO? JE TO MOŽNÉ? ALE JAK JE KRÁSNÝ! Došel jsem k vlkovi, k němuž jsem pociťoval silné city, ale nevěděl jsem jeho jméno. Otřel jsem se o jeho tvář a vesele se usmál. Pak ovšem mlha ustoupila a bylo tu malé.. VLČE? Udiveně jsem na ten malý uzlíček naší společné lásky koukal. JAKO KDYBY MI Z OKA VYPADL. NÁDHERA. Olízl jsem to vlče a byl jsem ponořen do velice krásného pocitu štěstí. TAK TAKOVÉ TO JE BÝT OTCEM.

// tak mě klidně přeskočte, mám toho nějak hodně

//odpovím zítra okie?

1x zlaté Noktisiel (poradně pres čumák)
1x stříbrné Lucy (do ouška)
1x oranžová Starling (po zadku)
2x modrá Laneo (mezi oči)
3x zelená Fiér (na hruď)
4x žlutá Whiskey (na tlapky)

<< Náhorní plošina (přesunut Osudem)

Vypláznout jazyk a ochutnat prášek se nakonec objevilo jako dost špatný nápad. Náhle jsem pocítil, jako kdyby mi někdo nasadil růžové brýle a nalil do mě kbelík všemocné lásky. K tomu jsem se ještě náhle ocitl na místě, které, pokud si pamatuji dobře, jsem již předtím navštívil. Ale ignoroval jsem vzpomínku, která mi vystala v hlavě a sledoval jsem vlčici před sebou. TAKOVÁ KRÁSNÁ HNĚDÁ BARVA, TO SE JEN TAK NEVIDÍ. Křičel jsem v hlavě a měl jsem chuť to vykřičet i nahlas. Nechápal jsem, co se to děje, ale tomu hřejivému pocitu jsem prostě nedokázal zabránit. Všiml jsem si až později, že tu nejsem sám, al další dva vlci, kteří se dívají na vlčici stejně. NEDOVOLÍM JIM, ABY MI JI ZABRALI. Téhle myšlenky jsem se lekl, i když jsem byl univtř plný lásky. Prášek asi úplně nemohl zabránit mé pravé podstatě, která měla na všechno otázky a ráda filosofovala. ONA NENÍ JEŠTĚ MOJE. KDYBYCH SI JÍ NĚJAK OZNAČKOVAL, VEDĚLI BY, ŽE JE MOJE A ABY SE K NÍ NEPŘIBLÍŽILI, MUSÍM VYTVOŘIT ÚZEMÍ. SMEČKOVÉ ÚZEMÍ, JENŽE JAK TO UDĚLÁM? Všiml jsem si, že mezitím, co jsem byl ponořen do svých myšlenek, další vlk pobíhal a dělal něco s kamínkama okolo vlčice, která vypadal, že se pomalu zhroutí. Za to měl lepší nápad.
Jelikož vlčice nevypadala ve své kůži a spíše jsem z ní měl pocit, že jí něco trápí, vykročil jsem za ní. Pořád vrčela a válela se, jenže nemohl jsem dopustit, aby se trápila. Ne sama. Přistoupil jsem k ní, přešel tu hromadu kamínků, co udělal ten druhý vlk, přeci jen si dal práci, a sedl si vedle ní. Podíval jsem se na tu hromádku neštěstí. ,,AŤ UŽ PROŽÍVÁŠ, CO PROŽÍVÁŠ, AŤ UŽ BOJUJEŠ VNITŘNĚ S ČÍMKOLI, CHCI TI JEN NABÍDNOUT TU MOŽNOST MI SDĚLIT, CO TĚ TRÁPÍ. RÁD SI TĚ VYSLECHNU A RÁD TI POSKYTNU NĚJAKOU PODPORU. A POKUD O TO NESTOJÍŠ, KLIDNĚ ODKRÁČÍM PRYČ," usmál jsem se vlídně. Nechápal jsem, proč můj hlas má tendenci křičet, ale pravděpodobně tomu nebylo pomoci.

Vlci kolem mě ignorovali mojí přítomnost, za což jsem byl docela vděčný (//omlouvám se, zda na mě někdo reagoval, snažila jsem se pročíst vše). Avšak začali se dít opravdu divný věci. Ten prášek, nebo co to vlastně vůbec bylo, začalo to zpívat s textem o nějakém stromu. Že by se jednalo o prach z nějakého pradávného stromu, co měl nějaký rozum a byl kouzelný a šil předlouhý život? A cestou jsem se asi praštil, že jo? Kam jsem se to vůbec dostal? Situace byla vyloženě mimo kontrolu. Uvažoval jsem nad tím, co vše jsem vlastně poslední dny jedl a pil, zda náhodou něco nebylo otrávené a já jen teď mám halucinace. Což je vlastně taky blbost, protože ti zbylí vlci zažívají to samé. Vypadá to, že přeci jen je to realita.
Náhle ten zpět byl ještě hlučnější, falešnější a žalostnější. Bylo to nesnesitelné, že jsem si prostě lehl na zem a zakryl uši tlapkami. Hodně mě z toho začala bolet hlava, když v tom jsem si uvědomil, že již nic neslyším. Ale vůbec nic. Já ztratil sluch? Byla má první myšlenka a vyděšeně jsem hleděl na ostatní, kteří něco nahlas křičeli, asi, ale vůbec jsem jim nerozumněl. Vypadalo to, že nejsem sám, když v tom náhle jsem pocítil silnou chuť jít za tím práškem a olíznout ho, sníst ho. ,,Pojď si líznout a ochutnat prášeeek. Je dobrý a sladkýýý!" Všude kolem začal poletovat a nabízel se. Jen stačilo vypláznout jazyk a bylo to. A taky že jsem tak udělal.

<< Západní louky

I přes to riziko, že se to tady začne pomalu hemžit vlkama, jsem se poddal té zvědavosti, která se domáhala pozornosti. Viděl jsem už z dálky, jak se sem sbíhá pár vlků. Doufám, že alespoň ta podívaná pak bude stát za to, ale tak každého by zajímalo, co divného tu je. Přibližoval jsem se tedy k hloučku vlků a z dálky jsem pozoroval, co se vlastně děje. Vlci nijak nereagovali, až na jednu vlčici, která ten divný zvuk nedokázala unést. Další vlk se k ní blížil. Třeba ten zvuk bude mít podobné účinky i na nás ostatní. Snad se nám nic nestane. Mohl jsem si dát trochu pozor předtím, než jsem sem vůbec vstoupil. Vždy jsem byl takový, který koukal spíše z dálky a hodnotil situaci, než nějak zakročil, protože vrhnout se po hlavě do něčeho, co je vlku neznámé mi přišlo jako úplná blbost. Takže jsem tedy stál trochu opodál, koukal na ten divný barevný prášek a sledoval ostatní vlky, co budou dělat. A fakt, že jsem nevyhledával společnost vlastně taky nasvědčoval tomu, proč se držím stranou. Ach, Zakare. Ty si tak neuvěřitelně proti řečíš. Nevyhledáváš společnost? Tak proč si sem šel? Bylo jansý, že se seběhne víc vlků najednou. Kdybys alespoň zůstal upřímný sám k sobě. Zakroutil jsem hlavou a otravný hlas se snažil ignorovat.

<< Řeka Mahtaë

Běžel jsem už značnou chvíli, a až když jsem se zastavil zjistil jsem, že je vlastně tma. Ne úplná, ale začalo se pomalu stmívat. Sníh však stále mizel, i když teplota trochu klesla, nastával konec zimy a konečně jsme mohli všichni přivítat jaro. Už se opravdu nemohu dočkat. Ne že by mi zima nějak extra vadila, přesto se na jaro lépe kouká než na bílou krajinu. Co je vlastně na tom krásné? Přijde mi akorát všechno smutné. Zastavil jsem se abych nabral trochu dech. Běžel jsem docela dlouho, a i když jsem byl docela unavený, musel jsem se usmát, protože dlouho jsem si tak dobře nezaběhal. Ah, uplně jsem zapomněla na to nemilé setkání s medvědem. To ale nebyl dobrý běh. Zatřepal jsem se svým tělem. Projela mnou husina.
Najednou jsem slyšel jakési smání v povzdálí. Zamračil jsem se a začenichal. Necítil jsem v okolí moc pachů. Spíše už nějaké pomalu zanikaly. Ovšem tohle nebyl normální smích, tohle bylo něco divného. Zvědavost se ve mně vzedmula a já měl chuť jít napříč tomu divnému smíchu. Musím být však opatrný. Čím více jsem se k místu přibližoval, tím více jsem cítil různé pachy vlků. Pomalu jsem litoval, že jsem někam šel.

>> Náhorní plošina

<< Východní Galtavar

Narazil jsem při své cesté opět na řeku. Žizeň, ani hlad jsem neměl, ovšem co jsem potřeboval bylo trochu koupele. Ovšem řeka, když jsem se k ní přiblížil, byla poměrně divoká a rychlá. Nehodlal jsem riskovat svůj život jen pro pár umytých chloupků na mém těle. Avšak ta koupel by se mi velice hodila. Jakože, už úplně cítím, že se na mou kůži lepí má krásná srst. Vyplázl jsem jazyk, jak nechutně jsem se cítil. Proto jsem se rozhodl pokračovat podél řeky až dolů na jih. Byl to nějaký ten kus cesty, ale co pro krásu a systematičnost neudělat, že? Jak jsem přesně odhadl, řeka byla na jihu už více zklidněna a dokonce vypadala čistší. Přišel jsem tedy ke břehu a pomalu položil do té studené vody své tlapky. Trochu mě zamrazilo, co si budeme, ale vykoupat jsem se musel. Své tělo jsem plně položil do vody a občas se i ponořil. Byl to krásný a osvěžující pocit. Rychle jsem zase z vody vylezl a rychle se oklepal. Cítil jsem se svěže a trochu zmrzle. Mohl bych se trochu proběhnout, abych se rychleji osušil a moje svaly byly trochu v pohybu a zahřály se. To by mi moc pomohlo. A jak jsem pomyslel, tak jsem se i rozeběhl.

>> Západní louky

<< Vyhlídka

Sluníčko vysvitlo, tedy. Alespoň bylo kolem světlo, abych viděl, kam vlastně jdu. V realitě však byla obloha zatažena, že tmavé mraky překrývali možnost paprskům proniknout a dát nám kousek toho tepla. Avšak i to stačilo na to, aby sníh kolem mě začal tát a to ve velké míře. Konečně tu bude jaro. Svět bude hrát barvama a všichni budeme o to více veselejší. Život se opět probudí. Musel jsem se nad tou myšlenkou usmát. Jaro bylo jedno z mých nejoblíbenějších období. Všude bylo tak krásně barevně a živě. Měl jsem ráda ten malý barevný hmyz. Do té doby, dokud nejsou ti maličcí otravní. To abych se pak ocasem oháněl a tlamou kousal do vzduchu. Ovšem sledovat motýla jak poletuje nebo malou včeličku, která si na své malinkaté nožičky dává pyl. Roztomilé. Když jsem se tak rozhlížel po okolí dokázal jsem si představit, jak to tu žije barvami, které jsou pohřbené buď pod sněhem nebo ve vodě. Ta představa mi sebrala dech. Tady to musí být tak nádherné. Vsadím se, že ty malé lesíky, ve kterých jsem byl, budou krásnější. Přivřel jsem oči a jen si ty lesíky představil. Jak roste jeden lístek za druhým, jak se pomalu probouzejí k životu a lákají malou zvěř, aby se u nich ubytovala. Krásný to obrázek. Opět jsem se sám pro sebe pousmál. Kéž bych tu měl u sebe své sourozence nebo kamarády. Mohl se dívat na ten probouzející se život s nimi. moc mi všichni chybí. Pokračoval jsem v cestě dál. Ovšem, to co se stalo, nelze vzít zpátky. Mé rozhodnutí bylo učiněno. Přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdybych udělal něco jinak je zbytečné. Vykročil jsem dál, aniž bych věděl, že vlastně dělám kolečko a opět se vracím k místům, která jsem navštívil. Pravda, kterou znám, je ta, ve které žiji.

>> Řeka Mahtaë