Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poklidně jsem rybu spořádal a díval se někam do dáli. Na balvanu se mi velice pohodlně leželo, protože skály mě chránily před paprsky Slunce, které v posledních dnech velice žhnulo. Těšil jsem se nějakému odpočinku po velice dlouhé cestě plně různých nástrah. Jsem zvědavý, kam bych se měl vydat dál, ale nějakou větší pauzu bych si přeci jen mohl dovolit, že? Tohle vypadá jako ideální místo, když jsou taková vedra. Pochvaloval jsem si, až jsem na ty dva vlky zapomněl. jenže jsem cítil pohled na mých zádech. Bylo mi to nepříjemně a ošil jsem se. Nevěděl jsem, proč takový pocit mám a co to je, což mě donutilo se radši rozhlédnout. Když jsem se tak koukal okolo řeky a skal, všiml jsem si stínu naproti a tak zvedl hlavu a zjistil, že na mě koukají oba dva vlci. Něco si říkali, ale já přes ten hukot řeky a zpěv ptáku nic neslyšel. Nezajímalo mě to. A to jim přijde jako slušné na mě čučet, jak si tu hovím na balvanu? A co takhle, že bych třeba chtěl trocha soukromí? Si nevšimli, že jsem je od začátku zámněrně ignoroval? Svůj pohled jsem stočil zpět, jenže v tom ten jeden promluvil dost nahlas, aby to dolehlo i k mým uším. Protočil jsem oči a zvedl opět na ně hlavu. Díval jsem se jim dlouze do očí. Jak jednomu, tak i druhému. Neměl jsem náladu se s nikým vybavovat a už vůbec jsem nechtěl, aby mi teď někdo narušoval můj klid. Nakonec jsem svůj pohled opět zaměřil před sebe a položil si hlavu na tlapky s tím, že jsem jim dal jasně najevo, že nechci být rušen. Doufám, že to jejich mladé mozečky pochopí a v klidu odejdou pryč.

//9.6. odlétám na 4 měsíce do Ameriky za prací a tam nebudu mít absolutně žádný čas na psaní, takže pokud byste chtěli ještě se mnou stihnout menší hru, tak do neděle mám čas, pak už spíše asi na Zakara nereagujte a dělejte, že je to jen kámen Díky

<< Houštiny

Po té cestě mi nějak vyprahlo v krku. Hlavně jsem měl pocuchanou srst díky všemu tomu křoví, kterým jsem se musel prodrat. Měl bych se hlavně umýt. Po tak dlouhé cestě už určitě zaváním. Naštěstí se na mě usmálo štěstí a já došel do oblasti, kde bylo velice živo a tekla tu řeka. A tím živo myslím ptáky, cvrčky, všechno možné tu zpívalo a dávali všem najevo, že tu jsou. Bylo to však moc příjemné, protože po cestě jsem zas tolik ptáků a jiné zvěře nepotkal. Což mi taky připomíná, že bych si mohl dát něco malého k snědku. Třeba rybu, když už je tu ta řeka. Opatrně jsem prokličkoval mezi skalisky, abych nešlápl na nic ostrého.
Došel jsem k řece a v tu chvíli mě udeřil do čumáku cizí pach a ne jeden. Byli dva. Začenichal jsem a zvedl hlavu tím směrem. Mohl jsem ty dva vlky vidět docela zdálky, ale neřešil jsem to. Pokrčil jsem imaginárně rameny a došel ke břehu. Voda byla krásně čistá a příjemná. Namočil jsem si tlapky a pak se pustil do pití. Ponořil jsem si čumák do příjemné studené vody a nechal se osvěžit. Poté, co jsem ukojil svou žízeň, se ve mně probraly instinkty lovce, jelikož jsem měl hlad. Šel jsem hlouběji do řeky, až jsem skoro plaval. Všude kolem mě byly ryby a vypadaly, jakoby se snad ani nebály. Vzal jsem to opět ke břehu, abych měl stabilnější postoj a soustředil se na ryby, kudy plujou. Musím být trpělivý. Vypadá to, že znejistily tím, jak tu stojím a hledím na ně. I když, rybí inteligence neni natolik velká, aby mohly něco takového odtušit, ale dejme tomu, že je něco přimělo, aby neplavaly už ke mně. Ah, tahle vypadá šťavňatě. Soustředil jsem se a rychlým pohybem a cvaknutím zubů jsem jí měl. Ještě se mi v tlamě mrskala, ale já vyhrál. Spokojeně jsem si došel k jednomu obrovskému balvanu, na který jsem si lehl a rybu začal žrát.

>> Elysejská pole

Má cesta jakoby konce neměla. Šel jsem bezmyšlenkovitě dál, aniž bych přemýšlel, kam se mé tělo otáčí a kde mé packy spočinou. Díky tomu jsem vešel do nějakého houští, které bylo prorostlé a husté. ,,Sakra, kam jsem se to jen dostal?" vyslovil jsem nahlas. Bylo těžké se tím zezačátku prodrat, ale i začátek má svůj konec, a tak jsem se po chvíli ocitl uprostřed této houštiny. Bylo to zde už lepší a mohl jsem volně pochodovat dál, když v tom jsem se zarazil. V této černočerné tmě zářily červené oči. Co to tak může být? Žádné zvíře, co znám, červené oči nemá. Jsem v nebezpečí? Instinkty mi radily se skrčit a jít vpřed pomaličku. Našlapoval jsem tedy jak nejtišeji to šlo. Ve chvíli, kdy jsem byl dostatečně blízko, abych zjistil, co to je, jsem se narovnal a odfrkl si. ,,Je to jen květina," pronesl jsem. Vypadala však pěkně, ale nehodlal jsem nad ní trávit více času a pokračoval jsem tedy dál. Z houští zase ven.

>>Kaňon řeky

>> Spáleniště

Otočil jsem se, abych se ujistil, že opravdu neměli zájem mě ti dva bílí vlci sledovat. Samota už mi leze krkem, ale vlci by lezli víc. Avšak sám sobě jsem nechtěl připustit, že nějaká ta společnost by se mi přec jen hodila. Být sám po celou dobu nebylo moc zábavné, avšak věděl jsem, že jsem si tento osud zvolil sám a dobrovolně. Popravdě mi to ani tolik nevadilo. Opět bych věřil nějakému cizincovi a vymstilo by se mi to, jenže já už se nenechám nalákat. Ne znova. Lucy byla výjimkou. Ta vypadala chytře, avšak kolik vlků se tu může pohybovat? Velice málo. Nemyslím si, že bych někdy znova někoho podobného potkal.
Byla už temná noc a já se plahočil dál a dál. Ani jsem nevěděl kam jdu a proč vlastně tam jdu, ale mé nohy se nezastavovaly. Neřešil jsem to. Nikam jsem nespěchal, avšak unaven jsem nebyl, abych musel zastavovat každou chvíli. Proto jsem prostě pokračoval.

>> Houštiny

Chtěl jsem si jen lehnout a odpočinout si. Netušil jsem, že spadnu do krátkého spánku. Krátký zmiňuji z toho důvodu, že jsem po chvilce nabral energii dost na to, abych svým čumákem zaregistroval pachy dvou cizích vlků, co nebyli moc daleko. Takže jsem tedy vstal, protáhl si páteř nohy a zavrtěl ocasem, protože i z té chviličky byl ztuhlý. Zívl jsem si a spokojeně zamlaskal. Když jsem se však koukl do dály, viděl jsem dvě čistě bílé tečky. Potkal jsem mnoho vlků, avšak bílého vlka ještě jakživ ne. Jak zvláštní může být naše srst. Odtušil jsem, že i oni si mě všimli, protože koukali mým směrem, ale já neměl zájem se s nikým vybavovat. Vlastně, nechtěl jsem, aby se vybavoval někdo se mnou. Proto jsem se na místě otočil a radši šel dál. Je fajn vidět, že vlci ještě existují a já fakt nezůstal sám, ale takhle zdálky mi to stačí. Nepotřebuji, aby za mnou běhali a nutili se o pozornost. Stejnak bych jim žádnou nedal.

>> Elynejské pole

//Netušila jsem, že setkání Duncana a Etneye jsem v životě potřebovala... tohle je skvělý!

>> Lužina

Odešel jsem z toho mokrétho leč krásného lesa a pokračoval dál ve své "kdovíkam" cestě. Občas se na mě obloha zamračila a sluníčko zašlo za mraky, avšak přeci nakonec vykouklo a dělalo svět radostnějším. Díky tomu cestování jsem nakonec opustil od španých myšlenek a již nemyslel na ten sen. Sice mám takto více času přemýšlet o všem možným, ale zaměstnat tělo je evidentně velice dobrá věc, když se chce vlk zbavit myšlenek. Náhle mě však chytla křeč do nohy, až jsem musel zastavit a trochu s ní proklepat. Už jsem šel velice dlouho skoro bez přestávky. Do toho jsem běžel a moje tělo na to začalo konečně reagovat. Ani netuším, jak daleko jsem se dostal, ovšem moje tělo už si začalo žádat o přestávku.
Došel jsem na zajímavé místo, které bylo jako kdyby ho oheň sežehnul. Ovšem bylo krášně teplé a vyhřáté, jako by to bylo čerstvé, ovšem vzhled nevypovídal o tom, že by se to stalo nedávno. Přesto to bylo velice příjemné. Nedošel jsem doprostřed, ani nikam dál, protože jsem už nemohl. Možná i díky únavě jsem úplně přehlédl, že se tady vyskytují dva vlci. Neřešil jsem to. Potřeboval jsem si lehnout a toto teplé místo mě přímo nutilo si lehnout a odpočívat. Kdo by pomyslel, že může existovat vyhřáté místo na zemi. Zajímalo by mě, jak vzniklo a co se tu stalo, ale teď bych spíše měl vypustit a nechat svou mysl prázdnou a v klidu. Přivřel jsem oči, stočil ocas okolo sebe a spokojeně začal oddechovat.

//nemusíte na Zakara reagovat, přišel si sem jen odpočinout

<< Kopce Tary

A samozřejmě, že bylo dobré rozhodnutí věřit mým tlapkám. Když jsem obíhal kopce, všiml jsem si v dáli menšího lesíku, který hrál všemi barvami. Převládala však bíla a fialová, což jsou velice příjemné kombinace na pohled. Doběhl jsem na místo a zjistil jsem, že zde je bůda velice vlkhá a občas moje tlapky čvachtaly. Bylo to velice příjemné, až masážní. Užíval jsem si to a cítil jsem, že moje duše nakonec našla ten klid. Již jsem neměl žádné myšlenky ohledně mého snu a konečně došel k tomu osvobození, které jsem tak chtěl.
Když jsem začenichal, do nosu mi vrazilo několik vůní. Všechno to byli bylinky a já se musel usmát. Miluji přírodu a zejména, když všechno kvete a probouzí se. Ty vůně jsou tak omamující, že mám chuť se do nich jenom ponořit, usnout a nechat se někam nést. Bylo mi tu velice příjemně, ovšem dokázal jsem si představit, že v zimě to tu tak pohádkové nebude. Ale tak, co v zimě vypadá krásně? Všude jen bílo a bílo, vlk na nic hezky barevného nenarazí. Jaro je prostě překrásné. Ovšem jak tu bylo mokro, moje tlapky se více bořily, rozhodl jsem se spíše jít dál a narazit na lepší místo.

>> Spáleniště

<< Východní hvozd

Prokličkoval jsem mezi stromy, narazil jsem dokonce i cestou na řeku, u které jsem se napil, abych zamezil případné žízni. Hlad jsem žádný nepociťoval, protože ta samotná srnka mě nakrmila asi tak na dobrý měsíc dopředu. Poprvé v životě jsem se opravdu přežral. Proto jsem na jednu stranu potřeboval zase navrátit své svaly do plné síly. Nikdy jsem však nebyl nikterak silným vlkem, avšak tělo jsem měl na běhaná jak dělané. Mám to velice rád, nechat si trochu provětrat kožich. Utíkal jsem dál, až jsem narazil na pár kopců. Nechtělo se mi je vybíhat a sbíhat. Stejně jsem netušil, jakým směrem se chci vydat, ale necítil jsem zas tolik energie, abych přecházel kopce. Proto jsem se rozhodl je oběhnout a jít tam, kam mě vlastní tlapky nasměrují. Třeba mě donesou někam, kde na mě čeká osvobození.

>> Lužiny

<< Velké vlčí jezero

Dobelhal jsem se někam, ani jsem nevěděl kam. Však jak bych mohl vědět, když jsem v neznámé zemi? Vstoupil jsem do nějakého hustě porostlého lesa a nevnímal nijak okolní zvuky, pachy. Tlapky jsem zvedal jednu podruhé a pokračoval ve své cestě někam do neznáma. Snažil jsem se na ten sen nemyslet, úplně to vypustit, ale čím více jsem se snažil, tím více jsem se do toho nořil. Koho zatraceně vezme takový sen, který ani nemusí být realitou? Však nejsem vědma, abych věštil budoucnost či pocity jiných. To prostě logicky není možné a nikdo to nedokáže. Tak proč mě to tak rozhodilo? Sice jsem si pokládal otázky, ale moc dobře jsem věděl, proč jsem se cítil tak, jak jsem se cítil. Měl jsem vělký strach, že to vše je pravda. Že takhle o mě myslí, že takhle na mě hledí. Ale nějakým způsobem jsem si to přesto nedokázal přiznat. Potlačoval jsem sám sebe. Jak bych jen mohl zasavit tok těch hnusných myšlenek? Přichytil jsem se při tom, že bych docela uvítal nějakou vlčí tvář, ale hned jsem na to pokýval hlavou nesouhlasně. Ještě to by mi tak chybělo. Řešit ostatní. Rozhodl jsem se proto, že menší běh mi nijak neuškodí a třeba pomůže zbavit se myšlenek. Tudíž jsem vynaložil do svých zadních pacek všechnu sílu a vyběhl jsem.

>> Kopce Tary

<< Smrkový les

Měl jsem dost utápení se sám v sobě. Měl jsem dost těch myšlenek, které mi zapňovali každý kout mé mysli, které mi užírali duši a já sotva tak mohl dále fungovat. Potřeboval jsem myslet na něco jiného, ale jen tak myšlenky neodejdou, sami od sebe prostě nepřestanou kolovat v mé hlavě. Nejsem přece chodící troska, tohle nejsem já. Měl bych se vzpamatovat, udělat něco užitečného a prospěšného pro mě, ale co? Bloudit světem a hledat nejaký smysl? Jaký? Čeho?
Narazil jsem na obrovské jezero, které v ranních paprscích vypadalo až tyrkysově modré, avšak ta krása mě nijak neoslovovala. Vzpomněl jsem si však na to druhé jezero, které se tomu dost podobalo, avšak toto bylo velké. Snad se tu neobjeví medvěd, i když... vlastně ono by to vůbec nevadilo, že? Kdyby tu byl, bránil bych se? Neuvědomoval jsem si pořádně, o čem vlastně přemýšlím, jaké myšlenky mám. Utápěl jsem se v depresi, v sebevražedných myšlenkách, a kvůli čemu? Kvůli jednomu blbému snu, který mi ukázal věci, které nechci vidět a nechci jim věřit. Je to pravda? Není to pravda? Nevím a nikdy nebudu, protože svoji rodinu nikdy neuvidím. Svoje přátele nikdy neuvidím. Pokračoval jsem dál okolo jezera, občas jsem si namočil tlapky do vody na břehu, ale nikterak jsem nevnímal okolí.

>> Východní hvozd

// tak jsem se koukla na všechny a musím říct, že je úžasné, jak si s tím lidi vyhrály!
Hlas no.1 --> výtvor č. 3 hrozně se mi líbí, jak by mohlo vypadat dítě mojí vlčice s Maple (i když o tom si holky mohou jen nechat zdát), moc povedené a potlesk kreslíři!
Hlas no.2 --> výtvor č. 5 - mám za to, že k tomu není co dodat, tohle je prostě nad moje očekávání. Skvost!
Hlas no.3 --> výtvor č. 7 - tohle je asi ta nejrealističtější kresba s Maple a Darkií, kde představují "rodiče" úžasný nápad, miluji to!

<< Vodopády

V hlavě jsem měl zmatek, ovšem co teprve moje emoce? Nevěděl jsem jak reagovat a co dělat dál. Bez duše jsem prostě šel někam dál, pryč, netušíc kam vlastně jdu a co mě tam potká. Vlk by si ani nepomyslel, že sen dokáže takhle rozhodit, ale tady jsem. Ztracen v myšlenkách, absolutně emocionálně vyšťavený. Byl ten sen snad upozornění na to, jaká je realita? Co mě čeká, kdybych se vrátil? Je to klam nebo není? Nedivil bych se, kdyby něco takového vůči mé osobě cítili. Udělal jsem hroznou věc. Neměl jsem to zazlé svým přátelům a rozhodně jsem nelitoval toho, že jsem s nimi odešel. Hněval jsem se na sebe, jakým stylem jsem odešel. Kdyby šli ěci změnit, změnil bych ten způsob odchodu, zda to dává smysl.
Šel jsem přes smrkový les, avšak nikterak jsem nedával pozor kam jdu, okolo čeho. Měl jsem prázdo i před očima. Občas jsem zakopl, málem i do stromu narazil. V takových chvílích se vlk vždy probudí a koukne, co se děje, ale to byly jen tyhle malé okamžiky, kdy jsem procitl. Ztratil jsem všechny a teď jsem jen já sám. Ztracená duše, bloudící lesem. Proč si vlastně stěžuji? Však mi to patří. S žádnou novou duší nemám potřebu navazovat rozhovory, natož si být nějak blízcí. Nechci být s nikým, jen chci zpátky ty konkrétní vlky, který můj život naplňují. Kde je mám?

>>Velké vlčí jezero

Po vydatném jídle jsem si na chvíli zdřímnul. S plným břichem a nepatrným úsměvem na tváři jsem spokojeně usínal a propadal se do říše snů.

Běžel jsem. Byla noc a kolem mě byl jen les, který jako by se sužoval. Jako kdyby mě chtěl pohltit do sebe. Všechny větve se ke mně natahovaly. Občas jsem pocítil bolest, jak jsem se škrábl. Cítil jsem paniku, strach. Nevím před čím jsem utíkal, ale věděl jsem kam utíkám a za kým. Moje rodina byla v nebezpečí, cítil jsem to. Přeskakoval jsem hrbolky, kameny. Utíkal jsem jak jsem jen mohl. Měl jsem pocit, že se necházím doma, ale místo jsem vůbec nepoznával. Les se stále zužoval.náhle jsem to uviděl. Obrovský oheň všude kolem. Musel jsem zastavit. "Jaktože jsem si toho nevšiml?" Znejistil jsem. Nevěděl jsem kam dál. Oheň se každou chvíli zvětšoval a razil cestu ke mně. Pak, jakobych slyšel táhle vytí, které jsem znal. ,,Kaleo!" Vyběhl jsem a nemyslel na nic jiného, než na své sourozence. Kaleo, Lethia, Akero a Thoran. Běžel jsem o život, i když mé tělo bylo naplněno strachem. Strachem, že budu pozdě. Náhle jsem je uviděl. Jejich těla ležící na plochém kameni. Jeden na druhým. Mé srdce se zastavilo. Zrychlil jsem, ale v cestě mi zabránili rodiče. ,,Támhle leží. musím za nimi, já musím -" ,,Ne! Ty nikam nejdeš! Opustil si je. Nechal je na pospas, a takhle to dopadlo. Opustil si rodinu jen kvůli nějké bandě vlků. K čemu? Copak jsou ti více než rodina?"Neměl jsem slov. Jen jsem strnule stál, zíral do zklamaných a naštvaných tváří mých rodičů. Po tvářích mi tekly slzy. ,,Vyměnil si nás, jen abys byl sám?"Jemný hlásek Kaleo bych poznal všude. Stála tam, živá, ale... byla tak raněná. Už jsem v jejích očích neviděl tu lásku, kterou ke mně chovala. ,,Daří se ti dobře na tom světě? Ani ty svoje přátelé nemáš. Žije se ti lépe?" Má drahá sestřička Lethia, která byla vždy rozumnou teď stála přede mnou a ani se mi nemohla podívat do očí. ,,Každý tě zradil, ale my tu byli při tobě." Můj bratr Akero měl v očích jen nenávist a obrovskou bolest. Když jsem pohlédl vedle na Thorana, ten se na mě jen díval s úpřímnou nenávistí. S nenávistí, jakou jsem ještě nikdy u nikoho neviděl. A v tom mě oheň pohltil.

Rychle jsem se posadil. Srdce mi zběsile bilo, cítil jsem, že mám mokré tváře. Pocit, jaký mě pohltilo celé moje tělo, byl nepopsatelný. Co jsem to jen udělal. Chápa jsem je a souhlasil jsem se vším co řekli. Opustil jsem je, svojí drahou rodinu. Bez rozloučení, bez ničeho. I moji přátelé mě opustili. Byl jsem teď sám. Nikomu nemohu věřit, protože každý jen skrývá svou pravou tvář. Zasloužím si takto žít. Svou rodinu již nikdy neuvidím. Nemohu si dovolit být šťastný. Jako troska jsem se postavil na všechny čtyři a v záři měsíce jsem vyšel pryč z tohoto nádherného místa. Již jsem necítil, že bych sem patřil.

>> Smrkový les