Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kolik je to už měsíců, co jsem naposledy viděl svojí rodinu? tázal jsem se sám sebe. Kráčel jsem podél jezera ponořen hluboko ve svých myšlenkách. Kopl jsem do malého kamínku, který se slabým žblunknutím spadl do vody. Koukal jsem se, jak padá pomalu na dno. Křišťálově čistá voda mi umožňovala sledovat jeho dopad do písku. "Klesáš si tak polehoučku, bez žádných zábran. Kéž bych taky mohl klesat na dno, aniž bych měl nějaká trápení, ale já mám výčitky a to mě užírá." Kecaní s šutrem přesně napovídalo stavu, v jakém jsem se nacházel. Každý kout mého těla byl naplněn lítostí, ve které jsem se utápěl a se kterou jsem klesal na dno. Kdybych jen tak mohl vrátit čas zpátky. Kdybych jen Notka přemluvil, abychom zůstali. Kolik starostí bychom si tak ušetřili. Kéž bych jen svou rodinu neopouštěl, ani své přátele. Kráčet si tu sám mi jen smutek přináší. Kamarády žádné nemám a nové si neudělám, protože důvěru v cizince již nemám. Kaleo, Lethia, Thoran, Akero, Ghariolus, Nokt a Finnur. Každá myšlenka teď patří vám. Kde je vám konec? Kam jste šli? Kam jste se až se svými životy dostali? Kéž bych jen byl nadále součástí vašich příbehů. Kapka dopadla na zem. K mému úžasu jsem nevědomky začal ronit slzy. K tlapkám jsem se tedy sehnul, abych si utřel oči. Konec, dost, už stačí! Klepat hlavou jsem začal, abych zlé myšlenky vyhnal. Koneckonců jsem si sám vybrat tuto cestu a budu muset žít dál, i když je jen šance malá, že je opět shledám. Klidně jsem začal dýchat a své myšlenky si tak utřídil. Kdybych se tím takhle nadále utápěl, můj život by neměl smysl. Kaleo by mi vynadala, jak jí znám, že si života neužívám, koutky se mi zvedly jen při vzpomínce na moji milovanou sestřičku. K ní by se připojil Ghariolus, že se takhle génius nechová a jde prostě dál, kývl jsem hlavou na souhlas.

New bral moje kázání celkem v pohodě. Upřímně jsem si na okamžik pomyslel, že by ho to vzalo a zhroutil by se tady, ale díky tomu, jakou osobnost on měl a co jsem mohl za tu chvíli trávenou s ním vypozorovat, jsem se vlastně ani nedivil, že si moje slova až tolik k srdci nevzal a hlavu si z toho tak logicky nedělal. A můžeme mi opět někdo připomenout, proč já se vlastně vůbec starám? Už jsem přišel na kloub tomu, co mě na něm tak vytočilo, ale proč bych měl teď řešit, jak moji reakci vezme nebo nevezme. Však co si tady namlouvám. New však opět spustil a huba mu jela. Zkoumavě jsem na něho hleděl a snažil se najít nějaké tlačítko stop, které by ho na chvíli umlčelo. Mluvil páté přes deváté a já jen občas pochytil nějaké to slovíčko. Protočil jsem tedy jen očima a nechal ho mluvit dál a dál. Jak může, tak bezmyšlenkovitě za mnou jít, a ještě mi říkat, že mě má rád? Však se známe jen malou chvíli. Tohle opravdu nechápu. Proč takhle snadno věří? Stále mi však New nemohl vysvětlit tuto záhadu, která mě velice trápila. Vlastně ze všech těch setkání, která jsem za poslední dobu měl, a ne že by jich bylo nějak hodně, ale přijde mi, že vlk je od přírody důvěřivý. Na okamžik jsem se ponořil hluboce do svých myšlenek.
Vlastně, když si to tak vezmu, vlk na pokraji smrti by věřil i mouše, pokud by mu nabídla pomocné křidélko. Pro mě to byl logický úsudek, že mi chce ten Vennir pomoci. Možná i pro Newa, když jsem přistoupil na jeho hru s veverkou, i když pro něho je to vážná věc, ale New... New má prostě takovou povahu. Ten zlo asi v nikom nevidí, což je svým smyslem docela jedinečné. Ale neměla by být stejně spíše naše podstata, ta pravá vlčí podstata nedůvěřivá? Jsme divoká zvěř a náš nepřítel může být i mezi námi, tak proč hned svěřovat svůj život do tlapek někomu, koho neznáme? Automaticky si myslet, že vše, co dělá, je jen pro naše dobro? Možná je snazší myslet pozitivně, než si připouštět negativní věci? Ale kdepak. Od pradávna bylo lepší si připustit negativní věci blíže k srdci, tak proč jsme tolik důvěřivý? Nedává mi to smysl. Já se ze své lekce poučil. Pochopil jsem podstatu toho být obezřetný a nevěřit zprvu nikomu. I když by to mohl být vlk jako New, který jak říká, nikomu neublíží... počkat, o čem to mluví?
Položen do svých myšlenek, jsem málem přeslechl první moudrá slova z tlamy Newa. Pozvedl jsem trochu obočí, jelikož můj údiv jsem prostě nemohl jen tak skrýt. "Kdybychom byli všichni chytří, tak to nemá cenu. Ale takhle to cenu má!" Tyhle dvě věty mě na okamžik doslova posadily na zadek. I přes to, že New tlachá o všem možným a nikdy nehodlá přestat, protože má prostě svůj styl tlachání, ale sám jsem musel uznat, že občas z něho vypadlo něco, co i mě udivilo ve spíše pozitivním slova smyslu. Rovnováha. Mluví tu o rovnováze inteligence mezi vlky. Pokud je někdo chytrý, na světě musí být někdo, kdo bude blbý jako poleno, protože přesně jak říká New. Kdyby se to tu přemnožilo vlky, jejichž inteligence by přímo sršela z jejich mozků, rozhodně by tu život stál na ničem. I když já si rád popovídám s někým, kdo má kreativní mysl a je na úrovni, ale... ach, neměl bych se nad nikým povyšovat. Však nejsem natolik chytrý, abych měl tu možnost. A myslet i o Newovi, že je debil? Chybu jsem udělal. On má kreativní mysl, jen po svém. Souhlasně jsem přikývl. Musel jsem přeci jen uznat, že na chvíli to jeho divno-žvanení mělo docela smysl. Inu, opět jsem se postavil a nadechl se, abych mu nějak na to odpověděl. ,,V tom máš docela pravdu, Newe. Ve všem by měla být rovnováha. I v inteligenci, ale jen musím dodat, že být inteligentní má i své slabé stránky. Kolikrát si vlk nepřipustí chybu a myslí jen na sebe a na to, že má pravdu. A já se tak chvíli choval, ale tou pravdou je, že si nemyslím, že bys byl hloupý. Ty máš jen speciální... jak to říct. Tvé myšlení, tvůj pochod myšlenek a styl mluvení je prostě, jedinečný." Jelikož jsem se po tom svém výbuchu uklidnil, měl jsem možnost si urovnávat myšlenky v klidu a mluvit tak, jak jsem zvyklý. Pocítil jsem, že mám trochu klid na duši. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem konečně sám nějak pochopil Newlinovo chování. ,,A, abych byl zcela upřímný. Mé jméno je Zakar, ale klidně mi říkej Maleo... A barvu mám rád modrou." Popravdě jsem ani tolik o barvách nepřemýšlel. Proč by to vlastně bylo důležitý, aby někdo věděl, jakou barvu mám já vlastně rád? K čemu mu tato informace vlastně bude? Jsem zvědavý, jak s tím naloží a co jeho hlavička vymyslí tentokrát. V tom všem přemýšlení jsem málem zapomněl na vlčici, která tu skoro vedle nás ležela. Vypadalo to, že voda jí docela probrala, ale větší podíl měl na tom Newlin. Dívala se směrem za mě, aby viděla zdroj toho hlasitého tlachání. Vypadalo to, že má potíže stát, ale netušil jsem, jak moc na tom špatně je, či není. ,,Mohu se zeptat, co se stalo?" nechtěl jsem hned dělat vlka záchranáře a dávat ještě i této vlčici nějaké naděje, že všem vlkům by se mělo věřit, i když jsem neměl žádné postranní úmysly. Každopádně mi vlci v nesnázích jedno nebyli a byl jsem rád, když jsem mohl nabídnout pomocnou tlapu. Možná i z toho důvodu jsou vlci důvěřivý, protože třeba existuje někdo jako já, dobrák od kosti, který pomáhá a nechce jen tak někoho zabít, a proto mají poté tendenci přemýšlet tak o každém, kdo jim pomůže... A zároveň je tak vtipné, jakým způsobem já si protiřečím. Vlkům nevěřím, ale jakmile je někdo v nesnázi, jdu na pomoc a nedůvěra jde stranou. Automaticky si pak myslím, že ti chudáci mi budou věřit, že jim chci jen pomoci, ale já vlkům nedůvěřuji. Ach, jak je ten život vlastně krásný.

//1011 slov

//odpovím buď dnes nebo zítra - omlouvám se za zdržení

dávám hlas Starlingovi a Cassianovi

Nehybně jsem stál v té vodě a poslouchal co říká. Vlastně, ani nevím, zda můj mozek ty slova přijímal, protože jsem se cítil velice zmateně tím, co vyslovil. Zamrkal jsem, popadl dech, protože tím znehybněním jsem nějak zapomněl dýchat a podíval se do vody. Zbláznil jsem se já nebo on? Měl jsem pocit, že přicházím o rozum v blízkosti toho to potřeštěného vlka. Soustředěně jsem se díval na své tlapky pod vodou, až se mi v hlavě začal ozívat Newův hlas. ..změnila na veverku.. Vylekalo mě to tak, že jsem musel uděla prá kroků zpátky. Proč ho sakra slyším i v hlavě? Určitě jsem se musel nakazit tou blbostí. Já věděl, že tohle je špatný nápad hrát si na vlka s inteligencí nula. Ach, co jsem to jen provedl? Podíval jsem se na Newlina, který stále vypadal jak pod vlivem nějaké silné drogy. Usmíval se, vypadal, že si užívá života a téhle chvíle do posledního doušku. Měl jsem toho dost. ,,Jak se cítím? Cítím se, že mě ta tvoje blbost už vlezla na mozek. Jak dokáže vůbec někdo přemýšlet jako ty? Však i vlče by bylo chytřejší. To ses jako malý někde praštil a máš vadu, nebo co se ti stalo? Nechápu. Mysel jsem si, že máš úžeh, cokoli, že voda ti pomůže se shladit a přijít na mysl, ale ne. Ty v tom svým divno-žvanení pokračuješ dál. Co ty si vlastně za vlka?" byl jsem velice frustrovaný, avšak snažil jsem se neřvat. Vlastně v mém hlase byla spíše cítit bezmoc a trochu smutek, protože jsem nemohl tomuhle vlkovi nijak pomoci. Blbost se vyléčit nedá. Vylezl jsem z vody, oklepal jsem se, protože jsem se přeci jen smočil. Povzdechl jsem si. My vlci jsme inteligentní tvorové. Uznávám, že jsou tací, kteří postrádají logické myšlení, ale nikoho tak hloupého jsem nezažil a to mě prostě vytáčí a nevím proč. New je tak zranitelný a skočí na každou blbost. Jak chudák v tomhle světě může přežít? On není nikterak nebezpečný okolí, on je nebezpečný vůči sám sobě a to mě prostě štve. A co se vlastně starám? Otočil jsem se na Newa, abych viděl jeho reakci. Nevím proč, ale začal jsem se cítit blbě vůči mé reakci. Povzdechl jsem si. ,,Hele Newe. Já nechci být na tebe zlý. Jsi docela milý vlk, co jsem mohl zatím vidět, ale sám sobě si nebezpečný. Však si prostě šel se mnou, s neznámým vlkem pryč. Co kdybych na tebe zaútočil? Co kdybych měl chuť tě zabít? Musíš být opatrnější a začít myslet logicky. Chováš se jak malé vlče. Hlava mi to nebere a nedokážu to pochopit." Snažil jsem se na něho mluvit v klidu. Dával jsem mu lekci. Zadíval jsem se do vody a vzpomněl si sám na sebe, jak jsem se nechal obalamutit vlkem, co mě údajně chtěl zachránit a pomoct. Musel jsem si sám pro sebe zavrčet. Nemohu věřit nikomu a New by se z toho měl taky poučit. Musí být opatrnější. Možná proto mě to tak vytáčí a štve. Kdybych byl jako Vennire, New by dávno nežil. Odvrátil jsem zrak a otočil jsem se. Uviděl jsem v dáli nějakou vlčici, které se zničeho nic podlomily kolena. Vypadala bezmocně. Protočil jsem očima. Ještě to tady chybělo. Nalokal jsem se vody a nechal něco ve své tlamě. Přiběhl jsem k vlčici a chrstl na ni vodu, aby se probrala.

// děkuji

Výtvory jsou velice povedené, ale mým favoritem je č.1 a č.2

New mě následoval a dělal přesně to, co jsem po něm chtěl. Vše šlo jako po másle. Mělo mě to těšit, avšak mě to zničeho nic začalo trápit. No, nijak jsem to neřešil a jen se dál usmíval. Když začal mluvit o veverce, jak moc je cizokrajná a začal polemizovat, zda je náhodou mořská. V tom náhle skočil do vody. Hopl jsem za ním taky. Naštěstí voda nebyla tolik hluboká a ani tolik divoká. Ponořil jsem hlavu, čenichem udělal bubinky, aby vypadalo, že něco dělám, avšak jsem spíše pozoroval Newlina, co dělá. Neponořil se zcela do vody, ale hlavu ponořil celou. Tohle by snad mělo zabrat. Nemusí to být celé tělo. Stačí hlava, aby se schladil. Pak by mohl být zase zpátky normální. Ach jo, každý ví, že to tak rychle nezabere. Potřeboval by třeba ještě nějaké bylinky, ale tak. Po schlazení je každý takový, no prostě ne smyslů zbavený. Pevně doufám, že to pomůže, pokud ne, tak fakt nevím, co s ním. Podíval jsem se na něho a pozvedl obočí a zkusil si ho prozkoumat. ,,Jak se cítíš, Newe?" opatrně jsem se zeptal.

//jedu na týden na chatu, kde bohužel není wi-fi, tak budu neaktivní

<< Tmavé smrčiny

Samozřejmě, že se ještě více rozpovídal, když jsem přistoupil na jeho “hru”. Hledání veverkovité veverky. Jenže jeho nesmysly nebraly konce a já vnitřně plakal. On má polovičku? Fialovou vlčici? Och boha, jak dlouho takhle vlček žije, že má už takto živé halucinace? A tady se nejedná jen o veverky, ale do toho všeho jsou zapojeni i šneci? Snažil jsem se celou dobu usmívat, i když já vnitřně zažíval muka. Můj úsměv byl docela křečovitý, ale to New nemohl vidět, protože byl zaslepen svými blbostmi. V tom mě nazval, že jsem geniální. Och, to ani nevíš jak. A nejen to. Jsem také dosti obětavý vlk. Ani nevíš, co tu pro tebe dělám. Geniální. Tohle stádium je stádium vlčete. Kdybys byl normální, to bys teprve poznal geniálního vlka. Trochu jsem se musel pochválit, protože v této chvíli jsem to opravdu potřeboval. Samochvála neuškodí. Když mě však požádal o jméno, nadechl jsem se, abych mu ho sdělil, jenže v tom on začal vykřikovat nějaké random jméno. Přikývl jsem. ,,Klidně mi můžeš říkat Maleo,” řekl jsem jen a akorát doběhl k řece. ,,Následuj mé stopy.” Občas jsem pochyboval, zda mě vůbec pochopí, ale vkládal jsem do něho alespoň trochu důvěry. Museli jsme sejít skaliska, ovšem na této straně to bylo mnohem schůdnější. Řeka vypadala klidně a už od minula jsem zjistil, jak moc je tu vlastně živo. V řece plavala hodně ryb, že se v tom ani vlk nevyznám co je co. Proto jsem využil situace. ,,Hele Newe, támhle je!” zvolal jsem radostně. ,,Plave pod vodou. Musíme do vody skočit, abychom mohli k ní a ponořit se, abychom jí chytili a mohli si s ní veverkovitě popovídat!” ukázal jsem tlapkou někam mezi hejno ryb. Doufám, že mi na to skočí, ale do teď to vypadalo jasně, že je opravdu padlej na hlavu. Fakt si přeji, aby mu ta voda pomohla! Absolutně jsem odignoroval fakt, že jsou nedaleko další dva vlci. Jak jsem se soustředil na misi: zbavit Newa blbosti, nějak jsem přestal vnímat okolí.

Jak jsem si jen mohl myslet, že mě poslechne? Však má místo mozku jen oříšek. Ten se musel nekdě hodně praštit. Neměl jsem chuť už ani dožužlat tu kost, co jsem právě držel mezi packami. Jen jsem se na něho díval a sledoval jeho tlamu, jak se stále zvesela usmívá a žvaní. A pořád žvaní samé nesmysly, už jsem ztratil i pojem o co vlastně šlo. Jak jsem však sledoval jeho tlamu, na okamžik se zarazil, což zarazilo a překvapilo i mě. Pozvedl jsem tedy oči k jeho očím, on se jen široce zazubil a použil moje slova. Vypadal náhle tak šťastně z toho, že použil takové slovo či sousloví jako já. Musel jsem se ušklíbnout. Tohle jsem jak živ ještě neviděl a ani nezažil. Co on je za vlka? Určitě je z jihu. Vypadá to, že jeho kožich je pořádně vyšisovaný, takže to asi vezmu takhle. Pár dní nepil, bloudil někde na otevřeném místě, jelikož se nemohl uchránit před žhnoucím Sluncem, až mu to vlezlo na mozek a zbláznil se z toho. V hlavě jsem se snažil přijít na to, jak vlastně mohl přijít k tak nízkému IQ.
Vlk mluvil dál, teda Newlin, pokud si dobře vzpomínám, avšak malém jsem se zadusil vlastní slinou, když začal mluvit o dvouhlavém hadovi, jak sváděli s celou smečkou boj, a kdy on ho zevnitř poslintal? Pro pána velkého vlka! Co se mu sakra stalo, že mele o... dvouhlavý had? Tohle fakt vymyslí jen blázen, i když to, že tu žije Smrt a Život mi tak na hlavu nepřijde, o tom mi říkal Renodés, ale tohle? Musím ho dostat někam k vodě. Určitě to má z toho vedra. Shodím ho do vody, snad se vzpamatuje. Pokud ne, není mu pomoci. Ignoroval jsem další jeho věty a slova, jen jsem se soustředil na to, jak ho dostanu k vodě, když v tom se zeptal na otázku, která se mi v tu chvili nesmírně hodila. Pořád mele něco o té své veverce a aby mě pochopil, co po něm vlastně chci, musím se snížit na jeho úroveň. Zhluboka jsem se nadechnul a vydechnul. Vstal jsem a podíval jsem se na něho. Pořad se usmíval, jako by byl pod vlivem nějaké drogy. Povzdechl jsem si. Chudák. No dobrá. V rámci záchrany budu muset pro jednou dělat debila. To zvládneš Zakare, jen žádné chytré řeči. Mluv jako vlče. Snad ho to zachrání. Zkusil jsem se zazubit jako on, zavrtět přátelsky ocasem, abych upoutal jeho pozornost a vyrovnal se jeho úrovni. ,,No do vody musíš běžet, protože ta tvoje veverkovitá veverka se rozhodla jít plavat a můžeme plavat s ní. Ukážu ti kudy běžela. Pojď za mnou, Newe, můžu ti říkat Newe, že? Je to tak mnohem lepší, protože je to kratší a snazší. Haha, pojď, pojď. Musíme rychle, nebo uplave!” Teď se musíš na 100% vyhnout ostatním, protože v takovém stavu nechceš aby tě někdo viděl. Nádech, to přežiješ Zakare. Je to pro záchranu chudáka Newa, teda Newlina.

>> Kaňon řeky

Užíval jsem si svou kořist a pochutnával si na čerstvém masíčku. Ze zajíce pomalu nezbylo nic, jak jsem škubal z něho maso. Tak dobře jsem se dlouho nenadlábl. Tohle je skvělý. Kdyby se náhodou objevil další zajíc, ani bych neváhal a skočil po něm. Avšak tato krásná chvíle plna klidu a žraní mi dlouho nevydržela. Dřív nebo později jsem tušil, že narazím na nějakého vlka. Teda, v tomhle případě narazil on na mě. Z dálky na mě totiž začal hulákat nějaký ťulpas. Věnoval jsem mu svůj pohled, ale doufal jsem, že když ho od ignoruji, bude to v pohodě, ale on prostě šel ke mně. Dělal jsem, jako že tam není a pokračoval jsem dál ve své žranici, ale to mi bylo k ničemu. Přišel ke mně a spustil. Nezastavil se, skoro se u toho ani nenadechl a já sotva dokázal vnímat vše, co říká. Pozvedl jsem k němu oči a jen na něho koukal s údivem v očích. Tak tenhle se asi fakt silně praštil do hlavy. Krvácí někde? Ne, krev nevidím. Nebo sežral nějaké houbičky. Od Renodése jsem často slyšel, abych nejedl určité věci, protože by se mi mohla pomáct mysl. Co v takových chvílích funguje?A, už si vzpomínám. Potřeboval by hodit do vody a pořádně shladit a sežrat trávu, aby to pak mohl vyzvracet. Najednou se mě na něco zeptal a koukal na mého zajíce. Podíval jsem se dolů a viděl už jen zbytek masa a kosti. Pozvedl jsem obočí ve zmatenosti, co vlastně po mě chce a na co se ptá. To chce moje maso? Ale, už mi stejně zbývá málo, možná bych se mohl- Ne, ještě toho využije. Nebudu hodný, i když je tenhle evidentně mimo svoje smysly. Pak se však zvesela na mě usmál a zeptal se mě na jméno. Z celé téhle situace jsem byl zmatený jak nikdy. Co se vlastně stalo?Jaká veverka? O čem sakra mluvil? Povzdechl jsem si, kost jsem upustil z tlamy a jazykem se olízl. Trochu jsem se protáhl a postavil. Podíval jsem se dlouze na něho a jen se zhluboka nadechl. ,,Takže, zaprvé. Ty nejsi v pořádku. Co jsi proboha snědl nebo ses snad praštil? A za druhé," podíval jsem se na kostru u mé tlapky, "tohle je kostra zajíce, pokud si to nepoznal. Zda tedy dovolíš, dojím si večeři a ty se běž shladit do vody." Doufal jsem, že poslechne mé rady a zmizí. V naději jsem si zpátky lehl a dokousával poslední zbytky masa.

<<Kaňon Řeky

Noc se ponořovala ještě do hostčí tmy, zda to bylo vůbec možné, a já skoro neviděl na cestu. Vítr se zvedal a čechral mi mojí srst, za což jsem byl vděčný, protože to slibovalo chladnější dny. Nikdy jsem nebyl zastánce léta. Je moc horké na můj huňatý kožich. Jaro a Podzim, už se nemohu dočkat toho počasí. Musel jsem se sám pro sebe pousmát, jak jsem přemýšlel nad počasím. To horko mi fakt muselo vlést na mozek i při spánku, když se jen raduji z představy o počasí. Potěš koště. Zakroutil jsem rychle hlavou, abych vyhnal myšlenky a pokračoval dál v cestě, necestě. Nevěděl jsem kam jdu, prostě mě tlapky někam vedly. Opět. Bez cíle. Imaginárně jsem však pokrčil rameny a ignoroval pocit, který se dral na povrch. Však jsem si tu samotu vybral sám. Měl bych být spíše rád, ne? Nechtěl jsem opět cítit výčitky, nebo pocit opuštěného vlka, který touží po společnosti. Však přítomnost cizinců mě jen otravuje.
V tom zašustilo křoví a já bleskurychle nastražil ouši a přikrčil se. Byl to zajíc, cítil jsem ho. Vypadalo to, že zajíc nemá vůbec páru o tom, že jsem blízko, což mi přišlo divné, ale zároveň velice potěšující. Stačilo jen pár ladných a rychlých kroků a měl jsem ho v zubech. Jeho teplá krev mi vystříkla do tlamy a začala stékat po zubech a čelisti, až pár kapek dopadlo na zem a na moje tlapky. Zlomil jsem mu vaz raz, dva. Bylo to krásné, cítit tu moc. Dobrou chuť, Zakare.

Probudil jsem se. Prostě jsem otevřel oči a tma. Všude kolem mě tma. Byla totiž noc, všechno kolem spalo, avšak stále jsem slyšel hučení řeky kolem mě. Vstal jsem, protáhl se a oklepal si kožich, ze kterého spadla docela slušná hrstka písečného prachu. Tak ta moje dobrodružná cesta mě fakt musela hodně vyčerpat, když jsem už byl málem pohřbený zaživa pod pískem. Koukal jsem na tu hromádku kolem sebe a mohl jen hádat, na jak dlouho jsem vlastně měl zavřená víčka. Když jsem se však zhluboka nadechl, trklo mě do čumáku spoustu neznámých pachů, avšak žádný nebyl cítit blízko mě. Muselo tudy procházet dost vlků, zatímco já si podřimoval na kameni. Skvělý. Byl jsem však rád, že mě nikdo nevyrušil a já měl svůj klid, který jsem měl tolik rád. Ovšem co jsem si uvědomil až po chvíli, bylo to horko. I když byla noc, cítil jsem to horko na svém kožichu. Jen doufám, že ty nejhorší vedra jsem úspěšně prospal, protože tohle se nedá vydržet ani takhle večer. Podíval jsem se na nebe a po chvíli posítil závan větru. Musel jsem se usmát, jak přijemné to bylo. Nakonec jsem se koukl před sebe a vydal se na cestu opět někam do neznáma.

>>Tmavé smrčiny

// v pořádku, děkuji, že jsi jí dotahla za mně sem O:) já dneska už odlétám

Ti dva naštěstí pochopili, co jsem se jim snažil ukázat svou řečí těla a odešli. Zvedl jsem hlavu, když se akorát otáčeli k odchodu a ušklíbl jsem se. Konečně zase sám a nerušen. Aniž bych si to však uvědomil, Slunce začalo zapadat a já mohl vidět tu nádheru před sebou. Obloha se krásně vyčistila a bylo vidět, jak se pomalu objevují hvězdy a Měsíc se snaží vzít vládu nad nocí. Spokojeně jsem si ležel na balvanu, vedle mě šuměla řeka, ptáci pomalu utichaly, jelikož všichni šli pomalu spát. Byla to moc krásná podívaná a tohle místo si rozhodně zařadím mezi mé oblíbené. Tady určitě chvíli zůstanu. Stejně se nikam nepotřebuji hnát. Hlavně nemám žádný stanovený cíl. Prostě bloudím, dokud se nerozhodnu někde zůstat. A třeba tohle je to místo.