Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vochechule byla docela dlouhou dobu zticha. Nic neříkala, ale její tvář mluvila. Nejdříve vypadala, že jí to velice šotruje v hlavě, jelikož jsem evidentně nezareagoval podle jejích představ. Nebudem si lhát, její označení mě docela vytočilo, ale já nejsem hysterka, která by na každého musela řvát a nadávat do všech možných nadávek. I přes urážky si dokážu zachovat chladnou hlavu a zareagovat jak nejpohodlněji mohu. Nesnáším hádky, ale když už, tak v mém případě se vždy hodím do klidu. To ovšem ona nemohla tušit. Musel jsem se trochu sám nad sebou usmát. Docela mi bylo fajn, že jsem tuhle nesmyslnost "vyhrál". Bylo očividný, že jsem jí vzal vítr z plachet a chudinka nevěděla, co dělat dřív. Informace o Awarakovi jí však nenechala chladnou, jak si holka myslela. Bylo znatelné na její podivné tváři, že jí vlk není ukradený a záleží jí na něm. ,,Blbec, pitomej...nespal...nikdy...nestalo," zatřepal jsem rychle hlavou. Její myšlenky jsem opravdu nechtěl slyšet. Byly mi jedno.
Vlčice se stranila mezitím, co jsem byl s Awarakem, který byl potichu též. Dal mu čas. Měl ho hromady. Když však očkem zavadil o vlčici, už si to štrádovala k nim. Sedla si k Awarakovi z druhé strany a mluvila docela potichu, ovšem její omluvu jsem zachytil, docela zřetelně. Cítila se na dně, že projevila svou pravou tvář. Pche, nedivil bych se, kdyby se Awarak sbalil a odešel. A má myšlenka byla taky správná. Sice jsem nečekal to, co řekl, ale vlk se opravdu zvedl a rozhodl se odejít. Mou nabídku ještě stihl odmítnou. No, neměl jsem mu to za zlé. Naopak jsem byl rád, protože bych se od něho asi stejně co nejdříve odtrhl, jak se znám. Ale tohle gesto docela cením. On bude fajn vlk, avšak... myslím, že takový typy docela nedokáží upřímně říct, co mají na srdci. Spíše chce být se všemi za dobře. Alespoň mi to tak připadá. Zvedl jsem se a vlčici nevěnoval ani pohled. Díval jsem se, jakým směrem šel a pomalu se rozhlédl, kudy bych měl jít. Vracet jsem se opravdu nechtěl a rozhodl jsem se tedy pokračovat tak, jak jsem původně smyšlel, než jsem byl vyrušen ze spánku. Rozešel jsem se směrem k řece, abych se konečně napil. Vlčici jsem ignoroval. Neměl jsem chuť se loučit a cokoli jí říct. Dostala se na seznam vlků, který jsem opravdu už nepotřeboval v životě vidět.

>> Středozemní pláň

//díky za super hru a omlouvám se za zdržení

//přijela jsem totálně vyčerpaná z fitka, tak si zítra nad tím sednu a napíšu post..chci jít taky na akci :D

//Cynthia - klidně mě můžeš přeskočit, zda pospícháš, já se budu snažit tenhle týden odepsat. mám toho nějak hodně ve škole

Was my decision right? Did I do the right thing? I was asking myself. Well, nobody ever knows if what they did was the best choice. If we knew what is coming, would we be different? Would life be significantly better or worse? Or maybe neither of these things? Okay, let's think about this for now. Because right now I am emotionally unstable and my decision would be "to stay with my family". I miss my siblings more than ever. Well, I've never left them before, so of course, I miss them more than... ever. But, I wouldn't have experienced such things, like.. adventure with friends, how to live with myself and oh, believe me, it is really hard - Always in my thoughts, thinking about everything. Not wanting to talk to anyone, have grumpy face all the time. Don't judge me! I had some experiences that... turned me into this... whatever. You know what I mean, right? Okay, so continue.
I wouldn't have realized how it is hard to trust others. Yes, I have friends and I trust them with my life, but because of one experience... and yes! It can be just one experience and that is enough to change your life by 180°. I completely changed my perspective of who to trust. So, because I miss my sibling so much, would I be still happy? I would have them, but not my friends. I would have a place to call home but didn't know what is out there. I would be growing up around everyone I knew my whole life but didn't know that life outside can be dangerous with a simple thing like trust. Breathe in, breathe out. My head was spinning because of thinking. I almost forgot where am I. But it doesn't matter because I am alone so nobody cares if I am lost in thoughts. I tried to search for water, but... there was nothing. I really need to drink because I fell dizzy. When I tried to smell or hear if there is any water nearby, I could sense the presence of a lake. It was actually really close, but I couldn't see it. Well, I started running towards the lake. I hope it is the right direction. I finally saw it, but something strange happened. Everything went dark. I stopped, looked around but there was nothing. Just the dark itself. ,, Muhahahahaha, You were fooled for the second time. When you finally realize, you can't even trust yourself?" The voice! I knew the voice but I couldn't see anybody. ,, Who are you?!" I shouted. I felt anger and disgust. I just knew, my body knew, that this wolf is not my friend. ,,Oh, don't say you already forgot about me? ,,Vennir."

I quickly woke up. I was breathing really fast. I almost couldn't catch my breath. I was in shock. Was it just a dream? I looked around and I realized I am still in the place where I decided to sleep. Yeah, it was just a dream. It took me a while to calm down. The bastard! I growled a little. Oh, how I hate him.

//duhovec je fajn , i když Cynthia to popsala lépe - ryšavec :D ale dovoluju ti mě tak nazývat

Pokračoval jsem ve své cestě dál a dál. Po dlouhé době jsem jen šel a nezastavoval se. Poohlédl jsem se, abych vůbec viděl, kam mě mé tlapky nesou, jelikož jsem vlastně neměl cíl. Proč takhle bloudím? Přátele nevím kde hledat a rodinu též. Proto mi nezbývá nic, než bloudit světem a doufat, že na ně narazím. Pořád jsem na ně myslel. Přemýšlel o jejich životech - kde teď jsou, jak vypadají a co dělají. Pousmál jsem se nad tou myšlenkou, že by již svoje vlastní rodiny měli. Posmutněl jsem však nad tím faktem, že u takové chvíle být nemohu. Potom, má vůbec smysl se takhle loudat? Proč se prostě neobrátím a neutíkám zpátky domů? Protože nevím, jakým směrem bych vlastně běžel. Povzdechl jsem si. Pravou tlapkou jsem hrábl do země, když jsem na chvíli zastavil. Pár žížalek vylezlo, jelikož jsem jim narušil jejich domova. ,,Promiňte," špitl jsem a rozhodl se pokračovat dál ve své nekončící cestě. Pořád jsem chodil dokola a dokola, nenalézajíc cíle, kterého bych chtěl dosáhnout. Přátelé i sourozenci by nechtěli, abych byl ze života takto smutný, ale těm myšlenkám nemohu zabránit. Plují mi hlavou a vynoří se vždy, kdy se jim zachce. Popoběhl jsem, protože jsem potřeboval nějakou činnost, abych se trochu zaměstnal v naději, že mi to pomůže se zbavit těch myšlenek. Proč se ze mě stala taková troska?

Nádech a výdech. To je přesně to, co jsem potřeboval, abych se vnitřně uklidnil. Ta vochechule totiž spustila svoje a svou tlamu nezavřela. Jen jsem jí sledoval s pozdvyženým obočím a značnou nechutí v očích. Její slova mi jedním uchem procházela a druhým vycházela. Vůbec jsem se nesoustředil na to, co říká. Abych jí naznačil, že mi je úplně jedno, otočil jsem se a vyšel jsem svou cestou k vodě. Nebudu plácat svým dechem nad někým, kdo je takové povahy jako tahle vlčice. Uječená, hysterická a urážlivá. Jen maličkost jí vytočila do takových obrátek. Pche, se chudákovi divím, že tady s ní vůbec vydrří. Ale to by nebyla vochechule, kdyby za mnou neběžela. Zklamala by mě, kdyby ne. Opět mě zastavila a svými slovy se zase do mě pustila, naklonil jsem hlavu na stranu a věnoval jí opět otrávený pohled. Očkem jsem však zavadil o Awaraka, který se mi mezitím představil. Pokýval jsem mu na srozuměnou, jenže neušlo mi, jak se tváří a jak se mu trochu změnilo chování. Pomaličku chtěl couvat dozadu, když v tom ho ta vochechule překvapila s tím, že mi měl ukázat tlapku. V tu ránu jsem dlouze zývl, trochu si pomlaskal. Bylo chvíli ticho, protože ta vlčice domluvila. Nahodil jsem výraz překvapenýho. ,,Ty jo, ty už jsi dopověděla? To byla doba." Trochu jsem se protáhl na náznak, že jí to dlouho trvalo, až jsem se z toho unavil. ,,Jen abys věděla, já tu nehodlám plácat svým dechem a svými slovy nad někým, jako jsi ty. Jsi nezajímavá, urážlivá a hysterická. I toho Awaraka proti sobě poštveš, což to nevidíš? Chudák je tady z toho nesvůj," naznačil jsem pohledem na Awaraka, který vypadal, že by nejradši zdrhl. V očích jsem neměl žádnou emoci, kterou by mohli vyčít, ale v mysli jsem toho vlka docela litoval. Na kohos to narazil. Bylo mi to sice jedno. Do nikoho života jsem se nechtěl míchat, ale po této zkušenosti bych nejradši všechny varoval před touhle...vochechulí. Vyšel jsem naproti a prošel okolo vlčice, když jsem se trochu pozastavil. ,,Být tebou, tak se nad sebou hodně zamyslím," řekl jsem to tak, aby to slyšela jen ona a obešel jsem jí. Udělal jsem to rychle, aby nestačila zareagovat a něco udělat. Měl jsem už tohohle setkání dost. Podíval jsem se na Awaraka a spočinul vedle něj. Vlčice byla na druhé straně. ,,Awaraku, jsi zde dlouho? Myslím, v této zemi? Rád bych to tu trochu poznal," neříkal jsem úplně pravdu, ale to nikdo nevěděl. Chtěl jsem jen tomu vlkovi trochu pomoci. Sice tu jsem..ani nevím kolik měsíců a nějaká území prošel, ale to oni nevědí. Kdyby se mnou odešel, asi bych s ním mohl trávit chvíli, ale pak bychom šli každý po svým. Větu jsem řekl jen z toho důvodu, abych mu trochu pomohl z té situace se vyhrabat, ale bylo jen na něm, jak se rozhodne. Ne že bych ho hned považoval, za nějakého kamaráda. Spíše je to taková menší "záchrana". Kdyby odmítl, rozhodl jsem se tu vlčici prostě ignorovat a odešel bych. Ať si ta bláznivá vochechule myslí co chce. Názor takových mě absolutně nezajímá.

// trénuje novou magii zmizení, víš :DD já to nechtěla hned prozradit

// jsem na počítači a mně se ukazuje v pohodě :D

Kráčel jsem si pomalu k řece, jelikož jsem se chtěl opravdu napít, ale evidentně ti dva nebrali v potaz, že od nich kráčím, pryč, s nezájemem se s nimi bavit a začali mě vyrušovat a dokonce i zastavili. Ta mladá se do mě pustila, jak bych měl být vlastně vděčný, že na mě šlápla zrovna ona a ne nějaké stádo jelenů. Musel jsem se pobaveně ušklíbnout. Takže ona si tady ještě začne vyskakovat? Asi jsem ji nedal dostatečně najevo, že mi ukradená? Nestojím o její přítomnost, nechci se s nikým bavit, takže ona si to ke mně napochoduje a bude dělat scénu? Uvažoval jsem, zda se prostě bez řečí neotočit a dojít k té řece. Kolikrát to vlky schladí víc než když se zbytečně budu "bránit" argumenty, ale říkal jsem si, že by mohla být sranda tuhle vlčici vytočit. Co se týkalo toho vlka, ten se jakoby za ní schovával. Přišlo mi ho líto. ,,Holka, děláš tu scénu úplně zbytečně. Nechápu, proč se vůbec namáháš. Léz tady pokolenou a děkovat ti fakt nebudu. A co, že je moje blbost, že jsem unaven lehl na otevřené prostranství?" Její poznámka o tom, že na ní křičím, mě docela zarazila, jelikož jsem celou dobu mluvil normálně, avšak zněl jsem podrážděně, to jsem jí nemohl vyčítat, avšak... měl jsem chlabnou hlavu a jen hleděl na to, jak vlčice bude reagovat. ,,A mám za to, že nejsi tak hloupoučká, abys pochopila, že nemám zájem se tu s vámi dál vybavovat," mrkl jsem na ni a šel dál, ale v tu chvíli promluvil ten vlk. Snažil se tu vlčici podporovat, ale v jeho hlase byla opatrnost. Musel jsem se na něho otočit a podívat se na něho. Hochu, je mi tě docela líto. Takhle se tahat s tak výbušnou vlčicí, vůbec ti to nezávidím. Zeptal se mě v tu chvíli na jméno. Bylo zdvořilé odpověďet, ale nějak se mi nechtělo prozrazovat mé jméno. Kdybych řekl, že jsem Maleo, urazil bych tím Newa, protože to jméno vymyslel a nechtěl bych ho pošpinit tím, že se ho dozví tahle vochechule. Ale nakonec jsem pokrčil rameny a rozhodl se, že mu své jméno řeknu. I když mě ten vlk docela štval, jak se za ní pořád skrýval a nenápadně jí podporoval, přesto byl mnohem zdvořilejší. ,,Jmenuji se Zakar," řekl jsem jen a otočil se na tu vlčici. Vlastně jsem ani nijak netoužil po tom, znát jejich jména. možná tak toho vlka, ale ta vlčice bude navždy vochechulí. "bylo jen šlápnutí.... Cynthia neváží....vědu" V mysli se mi vynořili slova toho... vlka? Já slyšel jeho myšlenky? Moje magie se projevuje. Zrovna ve skvělý moment. Takže se jmenuje Cynthia? Hm, nějakým způsobem to na ni sedí, ale... vochechule je lepší. Měřil jsem si jí od paty dolů. Pozvedl jsem obočí, jelikož mi nepřišla ničím zajímavá. ,,Pokud dovolíte, a doufám, že tentokrát to pochopíte, jdu se napít k řece. Sám!" Na poslední slovo jsem dal jasný důraz a podíval se té fialooké přímo do očí.

Podařilo se mi usnout a já se potuloval v minulosti.

Byl jsem opět malým vlčetem. Byl jsem někde na kraji našeho lesa a viděl v dáli náš úkryt, kde se schovávali moji sourozenci. Rozeběhl jsem se za nimy, jenže moje malé nožičky nebyly tak rychlé, jak jsem si myslel. Přesto jsem se přiblížil a viděl je schoulené na jednom místě. Lethia byla první, která mě spozorovala. Vypadalo to, jako kdyby ostatní spali a ona je hlídala. Otevřela tlamičku, jako by mi chtěla něco říct, jenže v tu ránu vše bylo černé a já se ocitl na jiném místě. Byl jsem o něco větší a vedlě mě seděl Renodés. Zrovna mi vyprável příběhy o magiích a jak jednu časem získám. Říkal, že mám potenciál pro to mít magii Myšlenek. Renodés ji sám měl a měla ji i matka. Cítil, jak je šťastný, ale v tu chvíli se vše zase rozplynulo. Byl starší a byl večer. Moc dobře věděl, v jaké chvíli se nachází. Se svou partou se rozhodli jít za Noktisielem. Cítil adrenalin, cítil se dobře, ale v tom se zarazil. Přece neopustí rodinu. Ne bez rozloučení, ale vrátit se nemohl. Otočil hlavou a oni tam stáli. Dívali se jak odchází. V očích zklamání. ,,Neeee."

Náhle jsem ucítil silný tlak na svém ocasu, až to zabolelo. Otevřel jsem oči a prudce se otočil na toho viníka. Instinktivně jsem zavrčel. Uviděl jsem dva vlk, co tam stály a koukaly na mě. Neměl jsem na ně náladu, jenže v tom začali mluvit o tom, jak jsem si lehl blbě a to jsem nesnesl. ,,Tady je tolik prostoru a možností jít jakoukoli cestou. Nikde nic není vyšlapaného, takže tě opravím, ale uprostřed cesty opravdu nespím. Příště se koukej pod nohy," díval jsem se zamračeně na tu vlčici, která mě vzbudila. Vstal jsem a oklepal jsem se. Neměl jsem náladu. Sen mě rozhodil a ještě mě do toho narušili spánek. To jsou jen určitá místa, kde si vlk může v pohodlí lehnout? Však tu nesídlí žádná smečka, je to jen louka, kde je vysoká tráva. To jako zásadně vlk musí spát někde v nějakém úkrytu? Koukl jsem se po těch dvou. Chtěl jsem jim ještě něco říct, ale nakonec jsem to radši dal stranou. Bylo by to stejně zbytečné. Kdyby alespoň ta šedá řekla prosté promiň, přešel bych to lépe. Nijak jsem se nehrnul k tomu se s nimi dál vybavovat. Proto jsem je obešel a šel dál. Cítil jsem se odpočatě i přes krušný sen. Neměl jsem tolik hlad jako žízeň. Kolem jedné řeky jsem už prošel a v dálce vidím další. Mohl bych se tam jít napít. Jen doufám, že mě tihle dva nechají na pokoji.

<< Ježčí mýtina (přes řeku)

Zpomalil se a dal jsem se zase do kroku. Slunce pomalu vycházelo na obzor a já zívl. Jem vzhůru už pořádně dlouhou dobu. Měl bych si na chvíli někde odpočinout a popřípadě pospat. Necítím se tolik unavený, ale to zívání je hrozné. Přešel jsem řeku a dostal se na druhou stranu, kde na mě čekalo překvapení. Všude bylo bílo. Musel jsem se zastavit a pomalu se rozhlížet do stran. Byli to malé květinky, které tu rostly ve velice hojném počtu, až to vypadalo, jako by tu byl sníh. Bylo to velcie krásné a ta vůně přímo vábila. Rozeběhl jsem se a kolem mě začaly poletovat kvítky. Bylo to krásné, osvěžující a já se cítil jako znovuzrozený. Tohle je fakt úžasné. Celá louka jen pro mě a tak krásná! Skutálel jsem se z kopečka a za sebou nechal polámané kytičky. Dal jsem packy nahoru, jelikož jsem ležel na zádech a díval se na nebe, které se pomalu rozjasňovalo. Povzdechl jsem si. Bylo mi krásně, ale opět jsem začal cítit tu samotu. Kdyby tu tak byla Kaelo, Lethia, Akero, Thoran nebo parta. Stáská se mi. S touto myšlenkou sjem se převalila na bok a jen hleděl na ty květinky a pak pomalu zavřel oči.

<< Kaňon řeky

Ohlédl jsem se, ale nikdo naštěstí za mnou neběžel a tudíž jsem zpomalil, až jsem nakonec přešel do klidného chodu. Den opět končil. Jak to všechno rychle utíká. Je pravda, že teď jsem zažil zajímavou příhodu, takže je jasné, proč vše tak rychle uteklo. Byl jsem ponořen v myšlenkách o nedávné události. O Newlinovi. Musel jsem se pousmát. Zaklonil jsem hlavu a na chvíli zastavil. Cítil jsem se dobře, ani jsem pořádně netušil proč. Vítr mi běhal mezi srstí, až trochu zastudil a v tom jsem si to uvědomil. Přichází podzim. Konečně bude dýchatelno, budou barvy, bude skvělá nálada! Jak úžasné. Netušil jsem, že se jen z takové maličkosti dokážu takto rozveselit. Začal jsem vrtět ocasem a prostě se usmívat, když v tom mě do nosu praštilo hned několik pachů a já se musel otočit. Uviděl jsem tři vlky, a byli docela blízko, takže s velkou pravděpodobností moje veselé máchání ocasem viděli. No skvělý. A to jsem se teď společnosti chtěl vyhnout. Rozešel jsem se dál a očkem po nich koukl. Dva vlci měli hodně tmavě hnědou srst a jeden dokonce odznaky zelené. Má tutově magii Země. I ty jeho oči docela září na dálku. Pak jsem se podíval na toho třetího vlka. Byl trochu světlejší, ale už z dálky vypadal zajímavě huňatě. V tom náhle ten světlý vlk skočil na jednoho z nich a radostně se oblizovali. Já jen protočil oči a věnoval se dál sám sobě. Ach jo, nechápu, jak to ten třetí tam může snášet. Nemají trochu soucitu vůči němu? Takhle se olizovat na věřejnosti? Sice to nebylo něco, nad čím bych se déle pozastavoval, ale co jsem viděl v hlavě většinou musím komentovat. Nechal jsem to být a přešel do běhu. Snad si najdu nějaké místo, kde konečně budu zase chvíli sám.

>> Kopretinová louka (přes řeku Tenebrae)

//bylo to moc fajn, ale chtěla bych si zahrát i jinde, než mi začne uni

Vlčice nějak oněmněla a nereagovala na mojí otázku. Nebral jsem si to nijak osobně. Mohla mít šok, nebo něco takového, protože jsem nevěděl, co jí je. A vlastně mi to bylo jedno. To je takový můj vlčí pud, že je jdu zkontrolovat, zda jsou v pohodě všichni. Jakoby, chci aby byli v pohodě, ale zároveň mně nezajímají. Vždy se bojím toho, že se rozkecají o tom, jak něco udělali, někam šli, někoho potkali, a až po půl hodině se dostanou k tomu, co se jim stalo. Takže jsem byl rád, že nijak více nereagovala.
New si žil ve svém vlastním světě a brblal zase nějaké nesmysly. Byl to faj vlk, i když mě tím docela vytáčí, ale už jsem potřeboval svůj klid. Mám za to, že mě ten vlk dostane do takového stresu, že budu mít klepavku celý život. Neměl jsem mu to za zlé, ne po tom, co jsem asi tak nějak pochopil jeho podstatu. Vlk by si asi po chvíli zvykl, což se stalo i v mém případě, ale čeho je moc, toho je přílíš a Newlina je hodně. Mám ho plnou hlavu. Sice bych si ho nejradši vzal do parády, ale co se dá dělat. ,,Dobrá, já potřebuji najít opět svůj vnitřní klid. Pro jednou bylo toho mluvení hodně, co říkáš Newe? Snad se zase někdy potkáme a příšte budu připravený na to, co mě čeká. Držím ti tlapky, abys tu veverku našel," houkl jsem na něho, když jsem se otáčel k odchodu. Rozeběhl jsem se, protože odcházení by bylo zdlouhavé a on by za mnou mohl běžet a přesvědčovat mě o veverce. Musel jsem se nad tím pousmát.

>> Ježčí Mýtina (přes Říční eso)

//mám ještě čekat, nebo mám napsat a zmizet?