Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// i love this!

<< VVC

Přiběhl jsem k danému místu. Musel jsem se prodírat chvilku lesem, abych je našel, ale snažil jsem se být co nejméně hlučný. Bílé kosti jako kdyby v té tmě, ve které byl les zahalen, svítily. Musel jsem být hodně opatrný, aby mě neviděli. Byl jsem tak natěšený z toho, že za chvíli někoho pochytám. Jen musím chvilku počkat, jen chviličku a bude to. Náhle jsem v dálce skupinku uviděl. Postupně se měnily a já téměř nadšením vyštěkl. Emoce jsem fakt v téhle formě kontrolovat nedokázal. Přikrčil jsem se a zmizel za stromy, ovšem byl docela blízko, kdyby třeba chtěli někam utéct, abych tam mohl být a jen vyčkat na správnou chvíli překvapení. Nebojte se, bolet vás to určitě nebude.
Vlci se postupně měnili v duchy. Když jsem je však sledoval, nikoho jsem tam neznal. Boděť by ne, však já potkal sice dost vlků, ale určitě jich ještě mnohem více pobíhá na světě, i když počkat... ta šedo-bílá tečka. Jo, toho si pamatuji. Ten byl, když se všichni pobláznili a každý miloval každého. Kdybych měl jazyk, vyplázl bych hoa řekl fuj, ale nešlo to. Byl jsem jen z kostí. Ale nehodlal jsem se rozptýlit. Ne když došlo k té věci.
První z vlků se přeměnili. Ah, takže první oběť bude ta zrzavá.Rozhodl jsem se tedy pro rychlý útok. Běžel jsem, co mi síly stačily a zvesela si zavyl. Doběhl jsem k první oběti, kdy jsem proběhl skrz ní a tak se duch rozprášil. Byla to strašná švanda. Vlčice se nakonec rozptýlila a nemohla se zformulovat do své duchovské podoby. Neměl jsem chuť se omlouvat. Byla to hra a to bylo jasné už od začátku. Tohle mě fakt baví.

// já měla za to, že je to od doby, co mnou prostoupil vlk, což je už přes dvě hodiny, ale ok..smažu příspěvek

Netrvalo to moc dlouho a já se z malé, nešťastné hromádky kostí postupně stával zase vlk. Bylo to hrozně divný, být jen na jedné hromadě, kdy mi prostě lebka trčela a já se nemohl hnout. Postupně se mi však kosti začaly hýbat a formovat se. Já to té vochechuli fakt nedaruji! Pořád jsem myslel na tu událost, která se vlastně stala před chvilkou. Přesto jsem však pocítil krásný pocit. Být zase vlkem bylo fajn, i když se jednalo vlastně jen o mou kostru. Oklepal jsem se a poslední kůstky se daly na svoje místo. Nehodlal jsem se tedy zdržovat na tomto místě, jelikož nevypadalo bezpečně. Přece čarolvci nemohou být ultra skvělý. Tutově se bojí duchů, takže bych tam, kde jich bude hodně, mohl docela uspět ne? Ani jsem nevěděl, jak mohu čuchat, ale povedlo se. Vnímal jsem, že spousta pachů vychází z jednoho směru a proto jsem se nadšeně rozeběhl. Nezájem, že ještě nejsou úplní duchové. Až budou, budu na ně číhat a metat s nimi všude kolem. Oh, jak se těším.

>> Neprobádaný les

Zůstavál jsem na jednom místě. Snažil jsem se přikrčet, protože přeci jen bílé kosti v zeleném okolí mohou být dost vidět. Byl jsem vzrušen tou touhou rozprášit nějakého ducha, až jsem si nevšiml blížícího se nebezpečí. Přesto se mé kosti rozklepaly a snažily se mě upozornit. Já to však kolik nevnímal. Náhle jsem ale uslyšel známý hlas. Než jsem se stačil otočit, vochechule mě srazila k zemi a já se rozsypal. Do vlčích *****, zrovna ona? Musela to být ona? Grrrr... V mysli jsem se vztekal. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Ne ten fakt, že to ona byla čarovlk a já de facto neměl žádnou možnost, jak se vůči ní bránit. Chvíli nade mnou stála a potutelně se usmívala. Oh, jen se kochej. Slibuji, že až budu zpátky ve své formě, smích tě brzy přejde. Jak jsem byl ve stavu hromádky kostí, vztekat se mi šlo docela dobře. Nad svými emocemi jsem kupodivu neměl tolik kontrolu. Pak se však otočila a rozloučila se. Oh, já jí dám přítel. To uvidí. Těšil jsem se, velice jsem se těšil, až budu zpátky ve formě a já s chutí rozmetu pár duchů.

// jestli to bylo míněné pro mě, tak jsem to už pochopila :) ale děkuji za vysvětlení

<< Smrkový les

Moje instinkty byly správné. nacházel jsem se na dobrém místě, ovšem jsem musel trochu čekat. Vnímal jsem, že ne všichni ještě došli své finální podoby a tudíž jsem neměl tolik šanci koho rozmetat. A tak jsem se rozhodl doběhnout až k jezeru. Bylo velké a proto jsem měl dost času na to ho obejít. Mezítím se všichni promění a já budu ten největší metač pod sluncem. Chci vidět duchy a rozprášit je. Moje kosti se roztančily nad tou možností a představou. Chtěl jsem se zasmát, ale říkal jsem si, že by to znělo moc zle a zůstal v klidu. Dál jsem se tedy procházel a čekal na svou příležitost se projevit. Určitě to nepotrvá tak dlouho.

>> Západní louky

Těšil jsem se více a více, nějak jsem prostě tušil, že jsem zvolil správný směr. Ale něco mi říká, že bych měl radši zpomalit a využít momentu překvapení. Proto jsem tak učinil. Nijak jsem ani necítil únavu z toho, jak moc jsem běžel. Celkově mi přišlo, že díky tomu, že jsem se stal kostlivcem, jsem nepotřeboval nic moc k přežítí. Však jak bych mohl jíst, jak bych mohl pít? Vše by prošlo skrz mě a já bych nepocítil žádný zážitek z jídla. V tom mi to došlo. Doufám, že to nebude trvat dlouho a brzo se změním do normálu. Chtěl jsem cítit hlad a pak skvělý požitek z plného bříška. Z mého prvotního nadšení to přešlo na bání se o to, že takhle doživotně zůstanu.
Proběhl jsem okolo vodopádů, kde jsem byl posledně a usmál se. To místo bylo okouzlující, i když jsem byl kostlivcem. Čím více jsem se blížil, tím více jsem byl natěšený. Dušičkyyyyy...

>> Velké vlčí jezero (Cedrový háj)

<< Náhorní plošina

Utíkal jsem rychle a cítil, jak mi sviští vzduch mezi kostmi. Byl to tak divný pocit, ale naprosto jsem si to užíval. To je panečku skvělá věc. Zavrtěl jsem ocasem, který se skládal jen z malých kostiček. Byla to sranda. Měl jsem chuť se začít žužlat. Ale to by bylo divný. Kousat sám sebe, ale musím říct, že vypadám chutně. Mám docela velké a pevné kosti. Bylo vidět, že jsem měl jako malý dobrou stravu a vyrostl ve statného vlka, který má velice dobrou stavbu těla. Přišlo mi docela zvláštní být potěšen z toho, jak vypadám jako kostra, ale... už to tak bylo. Jen doufám, že dřív nebo později narazím na nějaké ty duchy. To bych moc rád. Oh, třeba bych taky mohl vystrašit tu vlčici, pokud nebude daleko. Běžím stejným směrem, takže bych třeba jí mohl dohnat, ale vůbec nevím, kam pak měla namířeno, ale myslím si, že určitě by byla strachy bez sebe. To by stálo za to.

>> Erynijský les (přes Vodopády)

Všichni se soustředili na tu spoušť kolem. Přicházeli další a další vlci, až z nás tu byla slušná skupinka. Awarak mi nestačil odpovědět, když se začalo dít něco hodně, hodně divného. Najedou se vlci blíže k dýni začali protahovat do rázných tvarů, srst jim začala padat. Já jen vyděšeně stál a nedokázal se hnout. Je to naše zkáza? Umřu? Nemohl jsem myslet na nic jiného. Náhled to postihlo i mě. Ale... zvláštní bylo, že jsem nic necitíl. Nebolelo to, jen mírně pošimralo na bříšku. Bylo to vtipné. Přeměnil jsem se v kostilvce. Mohl jsem sám sebe vidět prostě skrz na skrz. V tom, jako by se má myšlení potemnilo a já měl chuť na ducha. Nechápal jsem pochod myšlenek, ale zcela jsem se mu podvolil. Neměl jsem nad tím žádnou moc. Otočil jsem se na ostatní, kterým to taky docházelo a měli stejné nutkání. Jen, kde najdu duchy? Budu muset prostě někudy jít a doufat, že je to správný směr. Pak, jako by se mé kosti začali klepat, když jsem si uvědomil, že zde mohou být i čarodějní vlci. Tfuj, řekl jsem si v duchu. Rozhlédl jsem se a vyrazil. Doufám, že na duchy budu mít štěstí.

>> Západní louky

<< Středozemní pláň

Chvílemi to vypadalo, že se počasí jen zhorší a zhorší. Byl jsem zaseklý na planinách, které byly strašně široké a v dohledu žádný pořádný les, který by mě mohl uchránit, ale všiml jsem si, že začalo svítat a byl den. A se sluníčkem přichází i klid. Vítr ustal, avšak tu spoušť, co noc zanechala, byla velice dobře znatlená. Jako kdyby se tu prohnalo stádo srn. Ale velké stádo srn. Oklepal jsem se a z rychlého kroku jsem zpomalil, jelikož jsem nakonec už nikam nepospíchal. Úkryt nehledal, a tak jsem se rozhodl projít a vyčistit myšlenky. Od té chvíle, co jsem odešel od vochechule mi bylo lehčeji. Cítil jsem se mnohem lépe a uvolněně. I přes to špatné počasí. Usmál jsem se.
Jak jsem byl ponořen do toho blaženého pocitu, nějak jsem si nevšiml skupinky vlků, kteří se okolo něčeho postavili. Viděl jsem něco oranžového, ale více jsem to nemohl specifikovat. Co tam dělají? Ale, však mě je to jedno. Měl bych si všímat svého a neřešit ostatních záležitosti. Je jich tam dost, kdyby se něco dělo. A já bych si rád odpočinul od vše možných interakcí. Už jsem se chystal otočit a prostě někam zmizet, jenže jsem si všiml strašně moc malých zvířátek okolo těch oranžových věcí a když jsem zvedl trochu oči, zahlédl jsem mně podobný kožich. Aaa, není to ten...Awa...Awarak? Jaká to náhoda. Doufám, že je více v pohodě. Imaginárně jsem pokrčil rameny a vešel za skupinkou vlků. Až s přiblížením jsem si všiml, že je tam i vlče a že to oranžový jsou dýně, které ohlodávali hlodavci. A pak tu byla jedna hodně, hodně velká. Proč já se vždy vyskytnu na nějakém místě, kde se děje něco divného. Jako kdybych ty divnosti lákal. To samé tu vochechuli. Abych byl slušný, jelikož všichni vypadli zabraní do situace, upozornil jsem na svou přítomnost, aby se nelekli. ,,Zdravím," pronesl jsem a očkem jsem koukl na to malé vlče. Bylo pro mě zvláštní vidět něco tak malého, co neslo vlčí podobu. Byl docela roztomilý. Přešel jsem však blíže k Awarakovi. ,,Dlouho jsme se neviděli, že? Nevíš náhodou, co se děje?" Nechtěl jsem vypadat, jako jeho nějaký dobrý kamarád, ale bylo fajn tu mít nějakou známou tvář, jelikož nebylo divný se zeptat. A ne že by mi na tom nějak záleželo. Stejně si myslím, že zase za chvíli odejdu, protože je tu nás hodně. Jak já bych si rád lehl a jen někde usnul. Pryč od ostatních. Už mě to unavuje, že je tu tolik vlků.

// dobrá, ale proč to teda Cynthii (nic proti) prošlo a mně ne?

//wait, já myslela, že jen pokud máme jiné jazyky než slovenštinu a češtinu, tak musí být odstup 10 dní, jinak 5 dní.. jsem trochu zmatená

a přesně, jak napsala Cynthia, já se tak nějak držela jí, že jakmile napíše, píšu ten den jakoby i já

<< Kopretinová louka

Přiběhl jsem k řece a trochu se napil, avšak moc dlouho jsem se nezdržoval, protože počasí stálo dost za houby. Vál silný vítr a voda byla rozbouřená, až jsem se bál, že se zvedne a vezmě mě někam s sebou. To by vůbec nebylo dobré. Musel jsem se dostat odsud a schovat se někam, kde by bylo možno si odpočinout. Jenže jsem nikde poblíž neviděl nic, co by mě mohlo před takovým počasím zachránit. Když jsem zvedl hlavu, nemohl jsem si nevšimnout tvořícího se tornáda. Nebo, alespoň to tak vypadalo. Rozeběhl jsem se a doufal, že bude možnost se někde skrýt. Z minuty na minutu jedna pohroma za druhou. Co jsem omu co udělal? Však jsem i na tu vochechuli byl docela milý, no ne? Tady je všude samá pláň, louka, otevřené prostranství. Bude mi trvat docela dlouho, než něco najdu. Snad mě ta spoušť nedohoní. Ohlédl jsem se, ale naštěstí to nevypadalo, že by se mě to hodlalo sledovat. Ovšem to neznamenalo, že přestanu běžet. Počasí bylo hodně špatné a ten úkryt jsem potřeboval co nejrychleji najít.

>> Náhorní plošina

//pokračování z minula

Pokračoval som po ceste stále ďalej. Nemal som nikoho okolo seba. Len sám v pustom lese, kde ani živej duše nebolo. Nevedel som, či si to zaviňuji sám, alebo jednoducho lákam také miesta. Vždy skončím niekde, kde je taká to ponurá atmosféra. Nemal som hlad, ani žízeň. Popravde som nebol nijako unavený, ale ten sen. Ten sen ma veľmi vydesil a moja nálada klesla. Mal som zlosť, ako na toho imbecila, tak i na seba. Stále sa tých myšlienok nemožem zbaviť. Buď o nich neustále premýšlám alebo sa mi zdajú vo sne. Ako sa ich zbaviť? To fakt neviem. Možno by mi pomohlo ujistenie sa, že sú v pohode. Tí, na ktorých mi záleží. Ale takú vec som si len mohol želať, pretože som nevedel, kde by mohli byť. Ktokolvek z nich. Sú doma? Kde je vlastne domov? Cestujú? Kady išli? Mám šancu ich nájist? Má cenu ich hladať? Cítil som sa tak sám, ale zároveň som sám chcel byť. Aká irónia. Avšak má jednoduché vysvetlenie. Chcel by som byť ve spoločnosti tých, ktoré mám rád, ktoré poznám, ale cudzinci, pche. Ako ja by som bol radšej nikdy nikoho iného nestretnúť, ale to nejde. Žijem vo vlčím svete. To je ďalší nesplnitelné želanie. Prečo mám tak komplikovaný život? Čím som si toto zaslúžil?... Však ja moc dobre viem odpoveď. Moje činy za to možu. Ale stále sa s tým nemožem zmieriť. A ja asi viem prečo. Mám takú teóriu, že vďaka mojim činom za to teraz pikám takýmto sposobom. V samote si trpím obklopený myšlienkami a litosťou. Budem niekedy zase úprimne šťastný? To je len vo hviezdach.

A tak si tu ležím, pod nejakým stromom a čakám na to, až bude vhodná chvíľa vstať a vyjsť vstříc životu, pretože teraz jé má vóla žiť dosť mizerná.