Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nevnímal jsem situaci. Jak jsem byl jen jako hromádky kostiček na zemi, nechtěl jsem to nijak řešit. Přiběhla i ta vochcechule. No jasně, že tu musela být i ona. Nepotřeboval jsem otevřít oči, abych věděl, že je tady. Její hlas byl otravnej. To se dalo hned poznat. Pak se obě vydali za tím duchem, který byl opodál. To snad není možný. Ze všech čarovlků musí být zrovna ona, co to tady všechno....grrrr. Oh, jak já se těším, až budu opět normální. Zakousnu se do jejího kožíšku a- Náhle jsem ucítil prezenci někoho dalšího. Byl to duch. Otevřel jsem oči a sledoval, jak prostupuje Cynthií a tou světlou vlčicí, která mi ale na okamžik přišla povědomá. Ale neřešil jsem to. Byl jsem až moc nadšený, že jim to karma vrátila.
,,He... heeeej! Chápu, že to nebylo kvůli mně, ale díky! Ty dvě si to zasloužily," zvolal jsem na ducha, který je zamrazil, když byly na cestě pryč. Jenže ten duch zareagoval trochu jinak než jsem očekával a proto mě to asi zarazilo. No, v téhle podobě jsem opravdu nic moc dělat nemohl, ale řvát jsem si taky na sebe nechtěl nechat. ,,A co já vím? Vševěd nejsem," odpověděl jsem jí na její vyštěknutí. ,,To ta spropadená dýně. V její blízkosti mi spadla srst a zbyla jen kostra," vysvětlil jsem jí a svou lebku natočil někam jinam. Mám za to, že jsme dopadlo nejhůře. Byl jsem prostě na jedné hromadě, jen má lebka byla úplně na vršku a vyčuhovala.

Situace se vůbec nevyvíjela dobře. Duch bohužel neodpovídal, protože byl rozmetený na části. Že já blbec nedostal tenhle nápad dřív, ale co teď? Co teď budu dělat? Nemohu utíkat věčně? Kosti mě bolely, klepaly se vysílením. Už jsem to dál nezvládal. Proto jsem jen sklopil hlavu a poodešel dál. Tahle hra je fakt na nic. Hlavně když jsou po tobě a ty jak blbec utíkáš všude možně. To tu není nikdo jiný? Ach joo. Vzdám se, nemá to smysl. Moudřejší ustoupí a teď udělám prostě to, co bych udělal i normálně. Předem prohranou bitvu prostě nemá cenu déle prodlužovat. Jdu si lehnout. Stočil jsem se do klubíčka a jen vyčkával. Vyčkával na svoje útočníky. Povzdechl jsem si a koukl na toho chudáka ducha. Kdyby mi jen tak mohl pomoci, bylo by to lepší. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, ne? Položil jsem hlavu na své kostnaté tlapky.

Doběhl ke mně čarovlk, nijak jsem se radši nedíval. ,,Tak do mě," řekl jsem odevzdaně se zavřenými oči. Stala se ze mě opět hromádka. Tohle nemá cenu!

// nechci nic říkat, ale nepřeskočila jsi náhodou ten východní hvozd? :D

<< Bažiny

Doběhl jsem na místo. Cítil jsem to a i kosti to vnímali. Viděl jsem toho ducha, jak tam chudák je rozmetený na všechny strany a zmrzlého čarovlka, který se tam stále držel a nemohl se pohnout. To je malér, to je malér. Co já budu dělat? Mohu dát toho ducha nějak zpátky? Rychle jsem k němu docupital. ,,Zdravím, já. Omlouvám se za předešlou věc. Tak nějak mě tohle všechno ovládá i ty emoce! Ale, jjdou za mnou čarovlci a napadlo mě, co se domluvit. Nabízím ti čarovlky za to, že už tebou nikdy neproskočím a budeš si moci volně lítat, co ty na to?" usmál jsem se, abych dodal na věrohodnosti. Doufám, že tuhle nabídku zváží. Třeba, aby mi pomohl, třeba bych mu mohl nabídnout ochranu, jakože on je můj duch a jiní kostlivci si jí neproskočí, ale musel jsem počkat, co mi řekne. Koukal jsem se na něho s velkou prosbou v očích. Mám vůbec oči?

<< Kaskády

Však já nedávno byl u jednoho ducha ne? Ten by mě mohl zachránit ne? Omluvím se mu a řeknu mu, že mu nabídnu čarovlka. To by snad mohlo vyjít, jenže kde je? Nemohu chytit pach, ale rozhodně jsem běžel správným směrem, teda alespoň podobným. Doufám, že je v pořádku, ty jo. kdybych u něho zůstal a trochu zvážil taktiku, bylo by to lepší, jenže já hlupák, ale co. Kostlivec jsem jako hlupák. Normálně bych lépe přemýšlel, tahle situace mě velice znevažuje. Nechtěl jsem myslet na to, že tu jsou někde, v patách a snaží se mě polapit. Kdybych nechodil k té dýni, byl by klid. Tohle fakt nechci. POMOOOOOOOC!

>> Březina (přes Lužiny)

>> Narvinijský les

Utíkal jsem co mi síly stačili. Cítil jsem čarovlka v patách a doufal jsem, že přižiju. Nechtěl jsem, znova jsem nechtěl, když se mi teď krásně dařilo. Že já se nespolčil s nějakým duchem, ty kráso. Musím to tak udělat příště a spolčit se, protože takhel to nejde. Já nechci. Všude někam utíkat. Buď za duchem nebo před čarovlkem. Chci klid. Chci se někam schovat, už jsem unavený. Cítil jsem, že mě to nebaví. Ale musel jsem nějak přežít. Vnímal jsem důležitost toho, se nenechat chytit, protože jsem opravdu, opravdu nechtěl. Ať je tu někde duch, prosím! Doufal jsem a tiše se modlil k všemocným bohům.

>> Maharské močály (Bažiny)

<< Neprobádaný les

Myslel jsem si, že jsem docela v klidu. Alespoň tomu ta chvilka naznačovala, protože jsem se necítil vůbec divně, ale opak byl pravdou. Moje kosti mě začaly upozorňovat, že tomu tak není. V blízkosti se nacházel čarovlk a já prostě musel zdrhat a to hodně rychle. Že si nedají pokoj, fakt. Nahánět mě tady jak nevím co. Kosti, jako kdyby se zbláznily, ale při každém pohybu se více a více třásly, jak jsem se vlastně bál. O to horší to bylo, když jsem běžel. Protože jsem měl za to, že se každou chvílí sesypu a žádného čarovlka tak nebudu potřebovat. Jo, co když se udělám hromádkou a budu prostě: běžte pryč, jsem hromádka, někdo tu byl před tebou. Ale, však já se sám od sebe nedokážu sesypat. Nebo jo? Zkoušet jsem to fakt nechtěl. Ne, když jsem reálně čarovlka měl docela blízko. Přidal jsem ještě více.

>> Kaskády (vřešový palouk)

V tom jsem zbystřil a náhle jako by moje kosti vnímali blížící se nebezpečí. Bylo blízko a proto jsem z pomalého tempa, které bylo jen na chvíli, přidal do takového, co představovalo snad blesk. Rozhodně jsem nechtěl pocítit nic, čemu napovídalo poslední střetnutí s vochechulí. Hromádka kostí byla špatná a to jsem nechtěl, aby se stalo. Nene, rozhodně další hromádkou nebudu. To jen přes mou mrtvolu. Když jsem se však nad tím zamyslel, mrtvý jsem už tak nějak byl. Každopádně jsem musel přidat. Cítil jsem, že je čarovlk blízko. Nene, nedohoníš mě. Zběsile jsem se začal rozhlížet, zda ho náhodou neuvidím, ale pach mi napověděl, kam mám běžet. Rozhodně jsem na nikoho teď nechtěl narazit. Ne, aby se ze mě stala hromádka bílých kostiček.

>> Narvinijský les (přes východní úkryt)

<< Kierb

Nijak jsem nekontroloval, kudy jdu. Po dlouhé době jsem se hodně zamyslel a bylo to docela osvěžující. Zejména takhle ve stavu kostlivce to nebylo pro mě běžné, jelikož jsem emoce nekontroloval, ale opět jsem pocítil, že jsem to opravdu já. Já, tenhle kostlivec, co tu pobíhá a má v životě nějaký cíl a to metat duchy. A když už jsme u těch duchů, moje kosti se začaly radovat. Tohle jsem rozhodně poznal. No, byl jsem zase zpátky.
Zkusil jsem být extrémně potichu, tak nejpotišeji, jak to šlo. Všichni si teď myslí, že jsem zmizel za tím duchem a už ne nevrátil. Jen ať si to myslí. To bude pak pro ně překvapeníčko, až po nich vyskočím a rozemtu všechny na kousky.

<< Zarostlý les

Jak jsem se opět blížil na místo, kde bylo mnoho duchů, začal jsem přemýšlet o celé podstatě této věci. Vlastně, má to vůbec nějakou symboliku? Skrývá to něco tajuplného za tím vším, že jsme se proměnili? Proč to tak vlastně je? Možná náš osu byl předurčen a někteří věděli, kam prostě jít, za jakou dýní. Nebo nás prostě dýně výbila, aniž bychom to postřehli? Je tu mnoho otázek. Možná, až úplně procitneme zpátky do našich těl a emoce tak budeme moci více kontrolovat, tak se to tím třeba i vysvětlí a my budeme vědět, i když teď nám to nedává smysl. A nebo se prostě život nudil a hraje s námi hru. Imaginárně jsem si pokrčil rameny. Netušil jsem, co z toho by mohla být pravda.

>> Neprobádaný les

<< Březina

Utíkal jsem, co mi síly stačili. Neměl jsem tušení, zda ten čarovlk je shopen mě polapit, či ne a proto jsem nehodlal čekat a marnit tak možnost útěku. Viděl jsem, jak jím prostoupil, ale prostě... nikdy kost neví, zda čarovlk nemá dost síly na to mě ještě proměnit v hromádku. Moje kosti se klepaly, ale nedokázal jsem určit zda tím, že jsem měl další oběť za sebou nebo tím, jak moc vysoká šance tu byla, že se tu čarovlk zase objeví. Moc jsem to neřešil a soustředil se na běh. Musím se opět dostat k doupěti duchů a být tak v bezpečí, snad se nikdo neodhodlá tam jít. To bych opravdu nerad.

>> Kierb

<< Zarostlý les

Chytil jsem dobrou stopu. Cítil jsem to v kostech. Oh, jak úplně přesné je si něco takového říct, protože jsem prostě teď kosťák a jenom moje kosti mi mohou říct, zda jsem na dobré cestě nebo ne. To je tak vtipný. Tohle budu asi používat častěji. Musím říct, že jsem přímo překypoval dobrou náladou. Duchové mi dělali dobře. Ten pocit byl prostě skvělý až jsem litoval, že něco takového necítím i ve své normální, pravé podobě. Šťastný... to mohu jen být s nejbližšími. Tenhle stav mi však nedovoloval se utápět tolik v myšlenkách, zejména takových, co by mě posadily na dno, což jsem byl rád, protože bych tu dříve nebo později skončil jako hromádka. Oh, jak všechny věty teď zapadají do sebe. To je skvělý. Vesele jsem si cupital k mé další oběti, která nebyla daleko. Už se blížííííím!

V tom jsem ho zahlédl. Ale nebyl tu sám, byl tu čarovlk, přes kterého prošel. Takže teď nemá sílu mě zneškodnit! Super, ale budu muset rychle pryč! Proto jsem se rozeběhl ze strany, odkud mě duchovlk neviděl a skočil jsem. Mým skokem jsem ho rozprášil. Usmál jsem se a vesele kmytal ocasem. ,,Nikdo mi neuteče," pronesl jsem spíše pro sebe a rychle se otočil a pelášil zpátky.

>> Zarostlý les

<< Kierb

Doufal jsem, že jdu správným směrem. Tahle hra byla zábavná, ale taky dost náročná a nebezpečná, pokud se vlk nechtěl stát hromádkou kostiček, což jsem znova fakt nechtěl zažít, ale bál jsem se, že tomu nebude jinak. Také jsem si přál, abych měl chvíli klid, ale tím, že jsem byl jen samá kost, necítil jsem pořádně ani únavu. Přesto by bylo fajn si lehnout a odpočinout si. No, nehodlal jsem to udělat. Ne v nejbližší době. Prostě stále tu byla možnost, že je někdo za rohem a číhá na mě. Nehodlal jsem se tedy zastavovat a běžel jsem dál.
V tom mě praštil do čumáku pach. Byl tuze silný. Jooo, neztratil jsem ho. Kosti se mi začaly radovat. Další duchovlk na dosah.

>> Březina

<< Neprobádaný les

Běžel jsem rychle, ale přeci jen jsem občas musel zpomalit, protože rychlé tempo v tomto stavu zase nešlo udržet napořád, i když jsem si to užíval. Bylo prostě zvláštní vnímat, jak mými kostmi prochází vzduch. Ale musel jsem uznat, že jsem si začal docela zvykat. Každopádně jsem musel najít rychle další oběť, která by byla vhodná pro moje poslání a naplnění. Prošel jsem jen jedním, musím další a další. Nadšení ze mě vycházelo automaticky. Vůbec jsem nad ničím neměl kontrolu. Bylo to zvláštní. Byl jsem to já, ale zároveň nebyl. Co jsem však věděl určitě je, že za vše může ta dýně a bylo to tedy tím vysvětlitelné. Proud emocí a myšlenek. Proto jsem se nad tím nehodlal více pozastavovat, protože kdybych to udělal, zasekl bych se na jednom místě a mohl by mě nějaký čarovlk dopadnout.

>> Zarostlý les

Nečekal jsem dlouho a už tu byli další vlci, kteří se měnili. Tím, že o mně zjistili se báli a měli chuť utéct pryč, ale… Byl jsem docela rychlý. Rozeběhl jsem se k dalšímu, který se snažil zdrhnout. ,,Mně jen tak neutečeš!" zakřičel jsem radostně a rozeběhl se. Jenže ta mrška mi začala zdrhat. Na ducha je docela rychlý. Rozhodl jsem se, že ho dohoním, ať to stojí co to stojí.
Rozhlížel jsem se kolem. Bylo tu dost vlků, co čekalo, až budou rozmetení a já měl dooost času na to, abych počkal. Ale bylo pro mě více zábavné někoho chytat a proto jsem se vydal za tou duší, co pláchla někam, už jsem ani nevěděl kam. Snad mě čich nezradí.

>> Kierb