Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Řeka Mahtaë (sever)

Pokračoval jsem dál ve své výpravě za ničím, možná za něčím. V mysli jsem však měl stále vzpomínku na scénu, která se mi stala ještě před chvíli. Můj mozek se mě prostě rozhodl mučit. Opravdu bych si přál mít tu možnost zamezit vybavování si téhle... věci. Fuj. Oklepal jsem se, jak mi přejel mráz po celém těle. Potřeboval jsem se opravdu rozptýlit. Doufal jsem, tak moc jsem doufal, že narazím na něco, co tomu pomůže.
Došel jsem k řece, která byla zrovna místech, kde jsem se nacházel, klidná. Potěšeně jsem se usmál, protože jsem se konečně mohl zbavit té špíny, která pokrývala můj kožich. Než jsem však stačil vkročit do vody, nebe se velie rychle zatáhlo a strhl se prudký liják. Chvíli jsem tak jen stál, u toho břehu, ignorujíc fakt, že naproti jsou hned tři vlci. Bohužel přes ten hustý déšť jsem je nezáhlédl a ani mi to čich nedovolal, jelikož síla toho deště mi to zamezovala. Zvedl jsem hlavu a měl jen zavřené oči. Užíval jsem si to. Cítil jsem, jak kdyby ze mě smýval všechno. Nejen tu špínu, ale i ty špatné pocity, které se ve mně hromadí. Síla deště tomu pomáhala a já si tu chvíli přímo vychutnával. Nečekal jsem, že něco takového je přesně to, co jsem potřeboval. Připadám si, jako bych každou chvíli měl vyjít z toho deště očištěný. Úplně jako nový Zakar. V tom jsem však procitl a snažil se pohlédnout před sebe. Náhle jsem viděl rozmazané, hýbající se fleky. To jsou nějaká zvířata? No, netušil jsem o koho přesně jde, ale má cesta, ať už vedla kamkoli, vedla kolem nich. Vracet a obcházet jsem fakt nic nechtel. Plus to vypadalo, že se budu muset asi schovat. Déšť je fajn, ale ne na tak dlouho.
Přebrodil jsem rychle řeku a všiml si nejdříve malého vlčete, který běží ke dvěma vlků. Když jsem pozvedl svůj zrak, stála tam vlčice a vlk, ovšem zarazil jsem se u vlčice. Její zbarvení mi je povědomé. Zamžoural jsem očima, protože přes ten déšť fakt nebylo vidět, jenže když se na mě podívala, bylo mi to hned jasné. Takové zvláštní oči musí mít jen tahle vlčice. Lennie? Doufám, že je to správně. Rozhodl jsem se tedy jít k té skupince, ke které vlče běželo. Byl fajn pocit narazit na vlka, kterého jsem trochu znal a věděl, že má podobné myšlení. Cítil jsem se o to lépe. ,,Zdravím. Lennie, že? V téhle podobně mě asi nepoznáváš, ale jsem Zakar. Kostivlk?" snažil jsem se jí představit, aby si dokázala vzpomenout, odkud by mě mohla znát. Otočil jsem se směrem na vlka a jen pokýval hlavou. Pak se podíval na vlče. V tom jsem rychlé přelétl pohledem znova všechny tři vlky a pak jsem se koukl na Lennie. ,,Tahle maličká... ta je vaše?" I když jim teda není vůbec podobná, ale... kdo ví.
V tom ale začal déšť slábnout. A jelikož se začalo Slunce drát ven, vznikla duha, jenže co na tom bylo nejvíce zvláštní bylo, že se vše změnilo. Voda byla najednou červená jako krev, tráva všude kolem zmodrala, kameny začaly hrát růžovou barvou. Prostě příroda se najednou zbláznila. Začal jsem prostě rychle mrkat. Nešlo mi to do hlavy. Co se to...? Koukl jsem se na ostatní, abych zhodnotil jejich reakce. ,,Jsem to jen já, a nebo se fakt matička příroda rozhodla míchat barvy?" Jenže když jsem se zpátky otočil, abych se podíval na řeku, všiml jsem si trajektorie duhy, která kupodivu začínala nebo končila blízko nás. Nějakým způsobem mě to tam lákalo se jít podívat. Přeci jen kolikrát za život vlk má šanci vidět, jak to vypadá na začátku/konci duhy? To procento je malé, a proto si nenechám šanci proklouznout. Vyšel jsem tedy tím směrem. Zda ostatní půjdou taky jsem neřešil. Přeci jen oni tu už tvořili skupinku a já přišel.

<< Středozemní propadlina (východní galtavar)

Málem jsem umřel, ale to nic neměnilo na mé náladě, která byla stále v rozporu. Jelikož jsem neměl jinou možnost, než si vlastně povídat sám se sebou a tak prohlubovat tento pocit, cítil jsem se stále hůře a hůře. Fakt by to chtělo nějaké menší rozptýlení. Něco, co by fakt zahnalo moje problémy, moje myšlenky. Spát se mi nechce, ale možná to bude jediná možnost, jak na okamžik vypnout. I když byla tma, dokázal jsem docela jasně vidět. Dával jsem si teď větší pozor, kam šlapu.
V tom mi do nosu udeřily dva pachy. Byly nedaleko, což způsobilo, že jsem se rozhlédl, ale to jsem opravdu neměl dělat. Viděl jsem dva vlky. Vlka a vlčici, abychom byli přesnější, jenže... to co jsem viděl nemělo být viděno. Oh, ježižmarja. Jujky, co to. Oh shooooooot shoooot shooot. To nene. To jsem vidět neměl. Oh..fuuuuj! Jak jen mohou? Takhle veřejně? Eh, bleee. Udělalo se mi špatně, zvedl žaludek a málem jsem omdlel. Když v tom ta vlčice vzdechla a já jsem zkameněl. prostě jsem se nedokázal pohnout, ale můj žaludek mohl. A pekně si to štrádoval nahoru. Opatrně jsem se otočil jejich směrem, když v tom jsem uslyšel zasténání toho vlka. Vykulil jsem oči a doslova a do písmene zapištěl. ,,AAAAAAAAAaaaaa!" Rychle jsem sebou plácl na zem a zrychleně dýchal. Doufal jsem, že se neotočí, že jsou dostatečně ponořeni do... tamtoho. No ty kráááááso! PROOOČ JÁ?? Já nechtěl takové rozptýlení, já nechtěl.. Proč?? Fuj, to je nechutný. Fujkyyyyyy! Rychle musím pryč, zmizet. Fuj. Chvili jsem se plížil, zatímco jsem udržoval svůj žaludek v pozici, která nešla výš, ale bohužel ani níž. Blbec žaludek se stále nevzdával. Když jsem uznal za vhodné vstát, rychle jsem pelášil. Jak nejrychleji jsem uměl a cestou si odplyvl. Žaludek se rozhodl teda pro jistotu ustoupit. Tohle asi dlouho z mysli nevymažu. To je hnus, velebnosti.

>> Dlouhá řeka (přes Západní louky)

>> Východní hvozd

Jak jsem tak pokračoval ve své cestě, nijak jsem nevnímal, kam vlastně jdu a co se kolem mě nachází. Nevnímal jsem prostě okolí, protože jsem byl ponořen nejen ve svých myšlenkách, ale také v tom pocitu, který mě sužoval. Koho jsem zatím potkal a byl docela fajn?.. první byla Lucy. Teda, snad se tak jmenovala. Ta vypadala, že je rozumná vlčice, ale... zas moc tolik jí neznám, ale na první setkání dobré. Pak... hmm.. Jo, New. To je prostě zajímavý a zvláštní vlk. Nejdříve jsem ho fakt nemohl pochopit a vlastně ani nechtěl. A stále nechápu, ale... je docela fajn. No a pak tu byla ta... ducho vlčice... hmm.. Lennie? Asi nějak tak. Měla stejné pocity vůči voche...,,WAAAAAAAaaa.." málem jsem se prostě zřítil někam, neznámo kam. Prostě najednou je přede mnou propadlina, která je šíleně hluboká. A to se stalo jak? Oddechl jsem si. ,,Mělo by tu existovat nějaké varovné znamení, nebo něco. Cokoli. Jako, co řekne, že tu něco je... něco takhle nebezpečného!" Ale co jsem zejména nemohl překousnout bylo to, že moje poslední myšlenka by byla na... eeeeeh. Nene. Rozhodl jsem se radši na to ani nepomyslet. Všiml jsem si však přechodu přes tu hrozně hlubokou věc a tak jsem se vydal. Sice byla hrozná tma, ale měl jsem jistotu, že teď už rozhodně nespadnu a opatrně tu propadlinu přešel na druhou stranu. Fakt se potřebuji schladit.

>> Řeka Mahtaë (sever)

<< Kopce Tary

Jediné, na co jsem dokázal myslet byla ta nuda, co mě požírala. Jenže bylo zvláštní, že jsem to nijak nechtěl řešit. Kdybych viděl vlka, asi bych se mu vyhnul a šel někam jinam, jenže.. kam bych prostě šel? Tohle už mě fakt nebaví. Poznávat nové věci, točit se v kruzích. Tohle už fakt nechci, ale zase nechci být s někým, dělat nekomu společnost. Určitě by to byl zase někdo jako je vochechule. To by mi ještě scházelo. Vidět se s ní. Fuj. Vlastně jsem ani netušil, co konkrétně proti té vlčici mám, protože prostě jen představa, že jí uvidím a automaticky jsem měl nechuť. Nedalo se prostě přesně určit, co je ta věc, protože už se to v tom tak ztratilo. Povzdechl jsem si. Zastavil jsem se a protáhl se. Už kráčím dlouhou dobu. Potřebuju se napít. Jídlo ani tolik nepotřebuji, jelikož jsem nedávno lovil.

>> Středozemní propadlina

<< Říční Eso

Den se velice vláčel. Ubíhalo mi všechno tak pomalu a já se sám docela plahočil. Být bez cíle bylo docela na nic. Prostě jsem jen tak chodil někam, nevěděl jsem ani kam a proč tam jdu. Co je vlastně cílem mého plahočení? Proč ho podstupuji a k čemu mi je dobré? Nechápal jsem to, ale nedokázal jsem nejít. Trčet na jednom místě pro mě bylo nepřijatelné zejména, když jsem neměl co dělat. Vlastně... nudil jsem se. Což je oprvdu skvělý, hlavně kdy jsem asociál, nebo možná ani tolik ne, ale relativně společnost fakt nevyhledávám. Takže tenhle pocti mi je docela cizí. Za to určitě může, že jsem v poslední době byl obklopen vlky a nějak si navykl na ten ruch a společnost? Ano, mluvil jsem prostě sám se sebou, ale naštěstí to zůstávalo stále v mé hlavě.

>> Východní hvozd

Zázrak sa predsa len stal. Spánok mi pomohol utriedit si tie hrozivé myšlienky, ktoré ma prenasledovali už kto vie ako dlho. Avšak vedel som velmi dobre, že to len tak nepominie. Mohol som mať maximálne svetlu chvílku, kedy sa moja mysl rozhodla ma už tolko netrápit. Ale ono sa to vráti. Vedel som to. Každopádně som hodlal tejto situácie využiť a jednoducho sa ísť niekam prejíst. Precházka to nebola dlhá. Len som prešiel cez menšie luku a dostal sa k nejakému jazeru. To jazero mi bolo povedomé. Pozrel som sa na hladinu, aby som videl, ako zle vyzerám za tie dni len ležanie. Ryhle som odskočil. Čo to do hája bolo? Otočil som sa. Nevidel som nikoho iného. To ... ale nejsem..já? Pozrel som sa znova. Díval som sa na hladinu a videl v nej odraz mojho otca. Mal vysmity ušklebok. ,,Tati? Jsi ... si to ty? " Skoro som ztratil hlas, ako som sa klapal. Bol som vlastne vobec rád, že ho vidím? ,, Áno, a že mi trvalo dlho sa k tebe dostat." ,, Ako to ... prečo teba vidím? ",, Nerieš dovody, ako to že ma vidíš. Řeš spíša to, s čím prichádzam. Po tvojom odchode som nemohol urobit inak ako potrestat zvyšok rodiny. Velmi dobre vieš, že som vás v láske nemal, ale stvorka nedovolovala, aby sme sa vás len tak zbavili. Preto som za vami nechodil tak často a všetko bolo na teba, ale s tvojím odchodom som sa musel o všetky starat sám, pretože mi to samotny alfa nariadil, ten darebák. A tak som sa všetky rozhodol potrestat. Tvoja matka? Ach, tvoja milovaná matka sa ich snažila bránit, ale udrel som jej moc silne svojou vodnou gulou. " Hrôzou som sa nemohol pohnout. Nechcel som ho počuť hovoriť také veci. Vedel som, že to nie je pravda, že si to všetko vymýsla len má hlava. Aby som trpel. ,,Snažíš sa vzdorovat? To ti nepomože. To, čo ti hovorím, je pravda." S krikom som sa lehl na zem a zakrol hlavu svojmi tlapkami.

<< Elypole

Trmácel jsem se už nějakou tu chvíli. Slunce začalo zapadat a s ním i to teplo, které bylo kolem a do poslendí chvíle se nám snažilo hřít kožich. Noc nebyla nijak špatná. Prostě se začalo ochlazovat, ale docela pomalu, takže si vlk mohl zvyknout. Já však nic hrozného necítil, protože moje srst byla pro zimu jako dělaná. Ale ta koupel by stále bodla. Je očividné, že jsem se už nějaký ten pátek nemyl. Na čistotu jsem docela dbal. Fakt, že jsem tu nějakou chvíli pobíhal jen jako kostlivec mi moc nepomáhal. Určitě mám teď špinavé kosti, a jelikož jsem zase zpátky ve svém těle, nemohu to vidět a vyčistit. To mě docela frustruje. Jo, měl jsem docela problémky...

>> Kopce Tary (přes zarostlý les)

2. kategorie: 40 oblázků, 8 ametystů
3. kategorie: 25 ametystů

děkuji

// Vysoká strž

Šel jsem docela pomalu. I když jsem odpočíval velkýví jak dlouho, stále jsem byl unaven. Běhal jsem dost dlouho v kuse přes snad celou zemi. Popravdě ani nevím, kde má tahle země hranice.A vlastně ani nevím, jak se jmenuje? Nebo jsem snad někde jméno slyšel? Hmmm, opravdu netuším. Ovšem co bylo zvláštní, cítil jsem energii, přesto moje tělo odmítalo udělat prudké pohyby. Vytušil jsem, že budu potřebovat nějaký ten čas, aby se mi tělo zotavilo. A proto jsem se rozhodl vyhledat někde úkryt. To budu spíše potřebovat jít někam do lesa nebo ke skále. Tady na otevřené planině fakt nic nenajdu. Všiml jsem si, že Slunce začalo zapadat a pomalu byla noc. Ochladilo se, ale můj kožich byl na takové teplotní změny připraven. Ale stále by mi bodlo si dát nějakou tu sprchu.

>> Říční Eso (před Jezevčí les)

Ležel jsem na místě dost dlouhou dobu a připadalo mi to, že se asi každou chvíli rozdrobím, jelikož tolik čarodejnic do mě střílelo, že už moje kostlivcovité tělo rezignovalo a zůstalo hromádkou po zbytek ležení. Lennie, která se mi před chvílí představila, vypadala docela mimo stejně jako já. Prostě fakt, život je nefér. Má to být nějaké znamení za věci, co jsem provedl? nejvíce mě sejřilo, že se tu objevila ještě jednou ta vochechule a měla zase "velkou hubu". Nedokázal jsem tu vlčici vystát. Ona je živým důlazem, že vlci jako Vennir opravdu existují a jsou všude. Ponořen v myšlenkách mě Lennie opustila a to už jsem fakt neměl sílu se stavět dohromady a někam jít. Prostě jsem jen čekal, až to ustane...

A hle, byl jsem zase tím Zakarem, co jsem býval. Žádný dívný pocity mě nesužovaly a já se cítil zase...živ. Byl to úžasný pocit být zpátky sám sebou a mít emoce pod kontrolou. No, je na čase se někam zpakovat. Nechci tu na jednom místě hnít nějakou delší dobu. Nějak jsem celkově odignoroval fakt, že jsem nejméně měsíc pobíhal po této zemi jako kostlivec. Odmítal jsem si tím zatěžovat hlavu a rozhodl se bez odpovědi na všechny moje otázky žít dál. Velký krok pro tak elegantního vlka, jako jsem já. Což mi připomíná, dlouho jsem se nemyl. Voda bude studená, ale dokud nenapadne sníh, dalo by se to přežít.

>> Ely pole

// děkuji za odměnu :)

Vypadalo to, že sama vlčice má co dočinění s tou divoženkou. tak to si nejspíše budeme rozumět. Upřímně jsem byl nadšený, že oba sdílíme podobné pocity k té vlčici. ,,Tak tedy tlapku na to... ? Jo, to asi nepůjde. Nevadí, prostě je to dohodnuto, což je důležité," zazubil jsem se, což v mé podobě mohlo vypadat odpudivě. Všechno tohle skotačení kolem dělám ze dvou důvodů: pritiže momentální stav se tak nabízí a už nechci tu vochechuli vidět a ani cejtit. Sám jsem se pozastavoval nad sebou, jak tomhle stavu vyhledávám společnost ostatních. Bylo to zvláštní se pořád někde tahat za vlky a běhat jak ocásek a doufat, že narazím na ty správné, tedy duchovlky. Upřímně jsem se však nemohl dočkat, až budu zpátky v mé původní formě. Velice jsem doufal, že takto nezůstanu na věky. Chci být zase sám, v klidu si někde lehnout. Daleko ode všech. Tohle je moc kontaktů i na mě.
Mezi tím, co jsem byl ponořen v myšlenkách se ten hnědý duchovlk vypakoval a někam zmizel. Nechal jsem ho být. Byl jsem opravdu vyčerpán z toho všeho honění. Vlčice měla trefnou poznámku. ,,Jo, moje kosti se tou únavou snad samy zhroutí do hromádky. Takže, pokud ti nevadí, lehnu si" A své kostnaté tělo jsem položil na zem. Trochu jsem se zakroutil, aby moje kosti našly správné a pohodlné místo. V tom mi to došlo. ,,Jinak, jmenuji se Zakar. Normálně mám i srst, která má pískový nádech, jen tak pro představu," dodal jsem, protože mě vlastně nemohla moc vidět. Za to já mohl postřehnout její zbarvení a vidět i oči. Měli zvláštní barvu. Magii jsem si nemohl zařadit. ,,Jak se cítíš, jako duch?"

A jakoby to nestačilo, ani jsem si nevšiml a byl tu čarovlk. Zahlédl jsem jen modrou kouly a na místě, kde jsem ležel, tak jsem vlastně ležel stále. Ale jen v hromádce. Skvělý.

<< Elypole

Doběhl jsem za tou vlčicí, která byla pobavena tím, co se stalo druhému duchovi. A já si myslel, že jsou kamarádi, ale tak. Vlky neznám. Zpomalil jsem tempo a jen za ní zašel. Musel jsem se sám trochu uchechtnout. ,,Byl bych taky docela rád, aby mi to zůstalo, až se vrátím do své původní podoby, tedy doufám, že se vrátím. Docela by to pomohlo odehnat nežádoucí...mušky," souhlasně jsem přitakal k její poznámce. Kdy jsem se stal tak výřečným? Tahle situace, tohle celý je prostě jeden pořádný výsměch vůči mé osobě. Ale tak, co nebudu to řešit. Normálně bych to tolik neřešil, ale potřebuji prostě s někým udělat dohodu, protože ta vochechule už mě vážně štve. Otázala se, jako kdyby věděla s čím přicházím. Nebyla úplně vedle, jelikož se jednalo spíše o tu jednu. A jo, tam byla ta druhá. Já nějak nevnímal její přítomnost. Ale hrozně se někomu podobala, ale můj pach si to nedokázal zařadit, protože mi nos tolik nefunguje. Nechal jsem to být a přešel k věci. ,,Chci s tebou uzavřít dohodu. To je to, proč tu jsem." Vzal jsem to narovinu. Nehodlal jsem tady kecat kolem a kolem. Ani jsem netušil, zda je vidět vážnost v mém obličeji. ,,Tebe, jako ducha, nechám na pokoji. Ostatní budu rozprašovat, jak se mi chce, ale za to mi posloužíš, jako bodyguard před tou vochechulí a ostatními čarovlky, nebo co jsou. Nemusíš mě bránit, i když bych byl asi radši, když tě nerozvířím, ale tuším, že každý z nás má takový senzor, co mu říká, že se blíží nebezpečí. Ty bys měla další oběť, kterou proletět a já měl klid a ty vlastně taky. Co ty na to?" navrhl jsem a sedl si, protože jsem tušil, že to bude na dlouho.

<< Březina

Byl jsem docela v pohodě. Bylo mi jedno, jestli se vochechule naštve do takové míry, že mě bude pronásledovat a dělat ze mě hromádky. Už mi to bylo fuk. Čekal jsem jen, až tohle vše pomine a já budu zase vlkem. Takový menší boj, to by bylo něco. Alespoň bych si procvičil svoje schopnosti. Usmál jsem se. Utíkal jsem s touhle myšlenkou za hnědým. Dobíhal jsem ho rychleji a rychleji. Nakonec jsem ho doběhl, otočil jsem se a svým ocasem ho rozvířil do všech stran. Usmál jsem se. Tu druhou jsem nechal. Běžela ještě dál. Měl jsem chuť s ní mluvit, ale radši jsem se otočil na hnědého. ,,Omluv mě. To za to ty kosti, ale dík za tu fialoočku," řekl jsem a mrkl. Zda vůbec to bylo poznat. Ale rychle se otočil za tou vlčicí. ,,Hej, počkeeeej! Chci s tebou mluvit."

>> Strž

Najednou jsem se opět začal cítit lépe. Moje kosti se začali formovat. Ignoroval jsem tu vlčici, která na mě mluvila. Sice měla nějakou poznámku, ale upravila mi hlavu, která mi tak nějak občas padala, za což jsem jí byl vděčný. Blbý hromádky. Cítil jsem se zase živ. No, jde o to, že vypadám spíše hodně mrtvě, ale konečně se zase mohu hýbat jako pořádný kostlivec. To je zase naopak fajn. V tom se objevil další duch. Vlčice se nemohly vzpamatovat a už byly znova zamražené. Začal jsem se hnusně smát. ,,Karma ti to vrací dvojitým úderem," mrkl jsem na vochechuli. A vítězoslavně jí obešel. Bylo mi to teď jedno. Byla zmražená a já se mohl volně pohybovat. ,,Nemůžeš se hnout? Chudinko, ale nikam nespěchej. Času máš dost," šibalsky jsem se na ni usmál. Jak já tu vlčici nemám rád. Naklonil jsem se k ní blíž. ,,Počkej, až budu ve formě. ten tvůj kožíšek ti s radostí rozcupu," zavrčel jsem na ni. Připomínala mi totiž toho Vennira. Měla jeho oči. Hnusné fialové. Fuj, magie iluzí. V tom jsem si vzpoměl na toho ducha, které ho jsem rozprášil před tím a na kterého ta vochechule před zmrazením mluvila (Starling). Byl zase ok a tak jsem k němu přistoupil. ,,Hele, fakt mě to mrzí, ale to jsou ty kosti a ta dýně, nevím, co se to děje," měl jsem prostě potřebu se mu omluvit. má nabídka stále platila, ale jelikož byl tak tichý a vůbec na mě nereagoval, nechal jsem ho být. Třeba přijde sám za mnou a nabídne mi přátelství, hehe. Ale to je ve hvězdách. Nebudu marnit svůj čas a zkusím to s tou vlčicí. Otočil jsem se a utíkal za tím hnědým duchem, se kterým byla duchovlčice. Ta první to má u mě. Byla tu dřív, ale mám chuť na toho druhého. Moje kosti se klepou. Potřebuji nabrat nejakou dušičku. Rozeběhl jsem tím směrem, kam se hnědý duch vydal.

>> Elypole (přes Spáleniště)