Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uvědomění si svých pocitů je pro vlka, jako jsem já, velká věc. Což, to není jen o tom logicky si věci odvodit, ale hlavně je taky plně pochopit pocitově, což je právě někdy velkým oříškem. Může se totiž stát, že vlk v myšlenkách jen bloudí, snaží se to pochopit, ale pocitově to tam necítí. I kdyby to byla jen malá část, stále je nutno jí prozkoumat. Teda, nejdřív si musí uvědomit, co vlastně zkoumá, a pak teprve se dokáže odpíchnout a řešit věci dál. Litai byla ta, která způsobila v mých pocitech chaos. Snažil jsem se své myšlenky utřídit, uklidnit, ale moc mi to nešlo. Opravdu jsem se snažil, jenže pocity, jako kdyby spáchaly harakiri. I když, asi jen moc přeháním. Myšlenek jsem měl plno, pocitů též, ale absolutně jsem se v tom nevyznal, a tudíž jsem se cítil mrtev zevnitř.
Řekla mi ta dvě slůvka v ten nejhorší moment, jaký mohla. Ač jsem na to reagoval v jejích očích pozitivně, já si stále nebyl jist, zda to co cítím, je tak pozitivní, jak vypadá. A já jí rozhodně nechtěl dávat plané naděje, protože co bych to byl za vlka, aby tahal dámu za nos? S tím rozhodně nesouhlasím, a pokud se tedy jedná o vztahy, ať už jen přátelské, či partnerské, hodlám být zodpovědný a nijak neklamat. Teda, alespoň se o to hodlám snažit.
Takže asi chápete, jak důležité to je a hlavně jak těžké to je pro vlka, jako jsem já. A hlavně jsem Litai nechtěl nijak zklamat. Ty dvě slůvka jsou strašně velká věc v životě jakéhokoli zvířete, či bytosti, a proto není jednoduché je jen tak přejít a dělat, že nikdy nebyla vyřčena. A já hlavně věděl, že něco tam je, něco speciálního se klube, jenže i přesto jsem jí to nedokázal říct zpět. To opravdu nešlo. Ostatně jsme se teda nakonec domluvili, že mezi námi stále bude přátelský vztah a nebo možná něco začínajícího, ale že mi musí dát čas, abych to sám v sobě pochopil. Litai je naštěstí chápavá a nesmírně láskyplná vlčice, tudíž ona stále čekala... A čekala...A čekala. A já se pořád ve svých pocitech hledal. Leden, únor, březen... několik měsíců uběhlo a já nebyl nijak blíž k tomu, abych si to v sobě vyřešil, či našel odpovědi, které jsem tak moc potřeboval.
Láska, to je oč tu jde a to je to důležité, ale je to opravdu to, co cítím? Milion myšlenek, milion otázek, ale žádné odpovědi. Inteligentní jsem možná tak jen zvenčí, jak to tak vypadá, ale uvnitř jsem jen zmatený pacholek, co netuší, jak s tímhle naložit. Takže jsem byl rád, že jsem vlastně náhle zmizel, ač to bylo neplánované. Elegantně jsem se vyhnul jejím utrápeným očím, protože ač byla ochotna čekat, bylo to už přeci jen nějaký ten čas. Smutek jí začal halit oči. I když byla plna lásky a ukazovala to, kdykoli mohla, bylo mi jasné, jak moc jí vlastně ubližuji a trápím. Mé zmizení teda bylo více než vítáno. Originální odchod, možná si říkáte, ale Život měl své plány, do kterých já neměl možnost mluvit. To, že jsem se ani nerozloučil, či nemohl vysvětlit, kam jdu a proč, mě opravdu mrzelo. Očima jsem bloudil po okolí snažíc se najít důvod, proč mě Život vytáhl ven. Nemyslím si, že by měl v úmyslu mi pomoci s nalézáním mých odpovědí, ale opak se ukázal býti pravdou.
Unikl jsem přítomnosti své milované a stál tváří tvář svým pocitům. Možná si říkáte, jak mi v tomhle nalézání podivných náhrdelníků pomohlo. Ono to mělo totiž hlubší smysl. Lechtivý pocit v podbřišku, kdykoli jsem se podíval na Arcanuse, a který byl způsoben magií, mě přinutil si posléze uvědomit, že to co cítím, je opravdu láska. A to velice hluboká.

<< Neprobádaný les

Občas jsem se otáčel, jenže ono i přes ten dým toho moc vidět nebylo. Přišlo mi, že se tu začíná dít až nějak moc podivných věcí. Zajímalo by mě, co dělá Smrt a Život. Možná nejsou tak mocní, jak se o nich říká a jak vypadají. Třeba na přírodní živly sami nemůžou. Je to třeba nějaké vepsané pravidlo, že oni dokážou ovládat jen ty věci, co jsou magické? Běžel jsem a přitom mi hlava jela na plné obrátky. Dávalo to asi největší smysl ze všech možných nápadů a myšlenek. Který jsem měl. Bozi se nezdají býti plně Bohy. Hlavně jsem si vzpomněl, že jsem dlouho nebyl u Smrti, když jsem jí slíbil, že za ní zajdu. Hlavně s tím, co jsem jí řekl posledně se mi určitě vysměje do obličeje. Že jsem lhář a sobec. Povzdechl jsem si a zpomalil jsem.
V tom se nedaleko mě prohnalo stádo jelenů. Z ničeho nic se objevili, až mě to vylekalo. Nejen, že se zhoršila viditelnost, ale jako kdyby i zvuky byli se zpožděním. Utíkali na východ. Zdrhají před tím kouřem, samozřejmě, ale přece by takhle nepla- ,,Hej!" prolítl mi přes hlavu pták a flákl mě křídlem. Zvedl jsem hlavu a nade mnou bylo najednou černo. Krakvců tu bylo požehnaně a všichni si to mířili na východ. Zamračil jsem se. Tohle rozhodně není nic dobrého. Když už i oni takhle plaší, nebude to jen tak ledajaký dým. Ale tím pádem, pokud je magický, tak moje myšlenka ohledně Života a Smrti je mylná. Takže...co teda dělají?
prudce jsem se zastavil, protože mi tlapa narazila do kořene a já věděl, že je přede mnou strom. Oklepal jsem se, zamrkal jsem a porozhlédl se. Byl jsem už doma. Ač situace nevypadala nijak dobře, na tváři se mi rozlil úsměv. Zavyl jsem, abych všem oznámil, že jsem se vrátil. Přeci jen jsem netušil, zda se tu nějak řešilo moje zmizení a taky mi nějak nefungoval čumák a nedokázal jsem pochytit pachy. Nevěděl jsem tedy, kdo tu je a kdo není. Šel jsem přesto hlouběji do lesa a díval se všude kolem. Jak jsem ho neměl moc prozkoumaný, moc jsem nevěděl, zda jdu směrem k úkrytu nebo ne. Dým/mlha už tu nebyla tak hustá, přesto šlo docela blbě vidět. Kde pak jen jsi, Litai?

<< Galtavar (Aina)

Nevnímal jsem moc okolí. Soustředil jsem se jen na to, že když poběžím tímto směrem, tak budu rychle u své milované a to bylo to, oč mi šlo. Hlásek mi v hlavě ale připomínal i fakt, že teď patřím do smečky, která je důležitá nejen pro mě, ale i pro mou milou. Vybavila se mi Launee a Therion. Pousmál jsem se, ale spíše s takovým hořkým pocitem. Měl bych Litai říct, že se mi jistou dobu Launee líbila, ale bylo to jen plané zalíbení, nic víc. A taky...vůbec nevím, co si myslet o Therionovi jako alfě. Hodlám mu dát tu šanci, ale.. měl bych přestat pochybovat. Zatřásl jsem hlavou, abych ty myšlenky vyhnal. Jsem ve smečce a jsem zatím spokojen, ač jsem tam byl chvíli a moc ostatní neznám, což bych měl hned napravit, jakmile dorazím.
Při běhu se mi začalo hodně blbě dýchat. Taky se mi zhoršila viditelnost a málo jsem toho viděl. cO TO? otočil jsem se prudce, málem jsem upadl. Až teď jsem si všiml toho dýmu, který se na nás v dáli valil. Netušil jsem, o co se jedná, ale rozhodně nic dobrého. Začal jsem pokašlávat. Běh to rozhodně nezlehčoval, ale chtěl jsem být co nejdříve u své drahé. Jako kdyby ona byla mou záchranou pro cokoli.

>> Mecháč

<< Nahi (přes Ageron)

Jediné, co jsem měl na mysli byla Litai. Litai, Litai, Litai.... to mě hnalo kupředu, to mi rozpumpovalo srdce. Přišel jsem si jak nějaký puberťák, co prostě zdrhá z domova za svou milovanou. Přišlo mi to jako věčnost, že jsem byl pryč. Musela to být dlouhá doba a hlavně jsem najednou zmizel, tudíž musela mít spousty otázek. A já jí to hodlal vše říct, ale nejprve jí hodlám říct to nejdůležitější. Už jen ta představa jejího výrazu a moje srdce málem vynechalo úder, jak nadšený jsem byl.
Cítil jsem stále silně pachy těch dvou. Museli vyběhnout stejným směrem. Ostatně, když jsem se tak rozhlédl, Asgaar byl celkem blízko, tudíž bylo jasné, proč je tu on. Docela bych si s ním později rád pokecal. Ale asi až za dlouho. On sám toho má teď hodně na řešení, pomyslel jsem si a na okamžik má mysl opět potměla, ale nehodlal jsem se své dobré nálady jen tak vzdát.

>> Neprobádaný les (Aina)

//taky moc děkuji za osudovou! rozhodně to bylo zajímavé a znovu se velice omlouvám za zdržování - začátek školy je fakt hektický

Třásl jsem s sebou a snažil se té věci na krku zbavit. Byl jsem jak smyslů zbavený, protože jakmile mi došlo, že se musím zbavit těch děsných věcí, co mi viseli na krku. Hlavně poslední zbytek vůle žít byl celkem silný. V hlavě jsem měl sourozence, své přátele a tu podivnou vlčici v červeném. Hlavně taky ta myšlenka toho, že je vedle mě Arcanus a já mu toho tolik chtěl říct. Potřeboval jsem se jich zbavit, setřást je ze sebe, jelikož oni způsobovali to všechno, co se teď dělo.
A jakmile to ze mě spadlo, spadl i ten obrovský emoční balvan, který se přilepil na moje srdce. Moje mysl se vyjasnila a já tu červenou vlčici viděl přímo a jasně. Litai...moje milovaná Litai mě udržela na životě. Litai, nedokázal jsem myslet na nic jiného. Tohle celé podivné dobrodružství, pomatení citů mi vlastně ukázalo, že mé pocity k Litai jsou upřímné a pevné. Chtěl jsem za ní běžet, pomazlit se s ní a říct jí ta dvě slova, na která už dlouho čeká a které si slyšet zaslouží. A jako na zavolanou mé tělo zaplavil příval nové a dobré energie. Jako kdyby ta únava byla rázem ta tam. Usmál jsem se, protože jsem se cítil býti volný a ve svých citech se konečně orientoval. Rowena vzala roha celkem rychle. Zaslechl jsem její slova a jen kývl. Byla to rozhodně zvláštní chvilka, protože přeci jen byla na mě celou dobu nalepená. Ty cetky si dokázaly zahrát se srdci nás všech, zastřihl jsem ušima. Arcanus se mě zeptal, zda jsem v pořádku, ale než jsem stačil jakkoli zareagovat, utíkal pryč. Bylo mi ho líto. V srdci mi píchlo, protože jen na okamžik jsem si představil, že bych se neměl ke komu vracet a popravdě...nevím, zda bych to zvládl. Oklepal jsem se a vyběhl jsem s rychlostí pryč odsud a za svou milovanou.

>> Galtavar (skrz Ageron)

//mega moc se omlouvám za zdržování - ten internet, data a začátek školy dávají zabrat

Nemohl jsem ani chvíli ležet, takže pocit odpočinku nepřišel. Vlastně nemohl ani začít. Prostě jsem si lehl, ale moje nohy se opět pohybovali sami. Nemohl jsem prostě cokoli dělat, jakkoli své tělo ovládat. Viděl jsem jen, co se děje. Šel jsem do jezera. Do toho nejvíce ledového jezera, které jsem kdy v životě viděl a zažil. Podíval jsem se na svoje nohy, které se začaly tou zimou klepat a pomalu, jako kdybych i ztrácel cit. Ten chlad jako kdyby zamrazil možnost cítit cokoli jiného, než ten chlad. A ač to bylo sakra nepříjemné, necítil jsem teď bolest svých svalů, jako kdyby i ta únava rázem byla pryč a já byl plně probuzen. Probuzen, ale bez myšlenek. V hlavě jsem měl totálně prázdno. Jakýkol hlas tam mohl křičet, ale ozvala se jen ozvěna. Žádná odpověď.
Nořil jsem se víc a víc, neschopen proti tomu bojovat. Chtěl jsem vůbec? Měl jsem sílu? Jenže v tom, jak jsem se blížil jisté smrti, se mi v hlavě začaly vybavovat scény se sourozenci, s Noktem a partou a pak se zde objevila zvláštní červená vlčice, která jako kdyby mě vábila k životu a říkala mi, jak je život důležitý, jak jsem já důležitý. Kdo to byl? Kdo mě tak moc toužebně chtěl zachránit. Zakare.....Zakare! zamrkal jsem, oklepal se a ohlédl se. Rowena. Rowena na mě křičela, ať něco zahodím. Podíval jsem se na vodu. Byl jsem po hruď ponořen ve vodě. Procitl jsem a začal jsem s sebou házet. Vrtěl jsem se, hýbal s hlavou. Snažil jsem se ty cetky dostat z hlavy. Jak jsem byl v tranzu z té moci, co mě držela a z toho chladu, který vyloženě svíral celé mé tělo, bylo opravdu těžké se těch cetek zbavit. Ale nakonec se povedlo a díval jsem se, jak se to noří hlouběji a hlouběji do vody. A mohl jsem jen čekat, co se stane dál. Už jsme opravdu té smrti tak blízko, že jí neunikneme. Kdo je ta červená vlčice? Potřebuji jí vidět... otočil jsem se na Arcanuse a na Rowenu.

<< Hory

Přes bolest jsem už nic nevnimál. Nevnímal jsem to, kde jsem, co jsem, co cítím, i když teda ty emoce byli opravdu silné a vlastně je přehlížet nešlo. Přesto jsem ale sotva zůstával vzhůru. Tušil jsem, že ta síla, co nás pohání, tak i kdybych usnul, poháněla by mě dál. Chtěla abych šel, ač by mé vědomí bylo mimo, ale zároveň něco, něco prostě nechtělo, abch tu kolaboval a ztrácel vědomí. Musel jsem mít otevřené oči, dívat se všude kolem, vnímat okolí, ač to bylo těžké.
Vnímat okolí, já nevěděl, kde se nacházím a zda jsem tu vůbec kdykoli byl. Ale za to jsem vnímal Arcanuse a Rowenu. Oba dva vypadali, že každou chvíli pojdou vyčerpáním. Bylo to na nich vidět, ač teda Arcanus stále vypadal, že sežere Styx zaživa, kdyby mohl. Nezmohl jsem se mluvit, nezmohl jsem se na nic. Jen jsem prostě běžel, šel a vnímal ten nával nenávisti a zároveň nemírné a hluboké lásky k Arcanusovi. Jak jsem si ale mohl těmi pocity být jistý? To ty amulety. Stoprocentně. Za všechno mohly oni a já začal svou nenávist mířit na ně, ovšem nic jsem svést nedokázal.
Zastavil jsem, Rowena opět spadla na zema a já též. Po tom úporném běháním za zajíci jsem opravdu neměl sílu už déle stát. Chtěl jsem jen umřít a nevnímat tu bolest, která mě spalovala. Zbavte mě už těch amuletů, do háje.

Všechno ve mně bublalo a jak jsme se zase smknuly se všemi třemi amulety, jako kdybych nedokázal cítit nic jiného než hněv a nenávist. Prostupovalo to mým tělem. Cítil jsem to v konečkách svých prstů. to zvláštní mravenčení, které chtělo, abych s nimy na někoho zaútočil, vyškrábal oči a ukousl hrdlo. Něco ve mně se však bránilo. Bylo to ublížené, zraněné já, které vyvolávalo jednu jedinou myšlenku a to na Cynthiu. Zatnul jsem zuby, zavřel oči. Jako kdybych s něčím vnitřně bojoval. Zrychlil se mi dech. Mé celé tělo se bránilo, ale ta nzenámá síla, která krmila mé negativní emoce, vyhrávala. Převzala kontrolu nad mým tělem a hýbala s ním. Cítil jsem se jako parazit ve svém vlastním těle. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo se dívat na svět. Ani myslet mi nešlo. Nedokázal jsem tedy nijak komunikovat, takže když na mě Arcanus promluvil, jako kdyby jeho slova prošla skrz mně, ale nedávala mi smysl. Slyšel jsem ho, ale nerozumněl.
Všechny klouby křupaly, všechny svaly v mém těle křičely a hořely. Chtěl jsem vyskočit ze svého těla a nebo prostě usnout. Přestat dělat cokoli a jen spát. Ale to jsem vůbec nemohl.

>> Jezero

<< Ledová pláň

Opíral jsem se o Rowenu. Docela jsem byl rád, protože nebyla všechna váha na mých nohou, ale přeci jen i toto bylo těžké. Má energie poklesla a síla mě opouštěla. Cítil jsem, že stačí maličko a já se sesunu na zem. Z nás všech jsem odvedl největší kus práce. Nadechl jsem se a vydechl, až to znělo jako povzdech. Ač jsem byl rád, že se v mé blízkosti objevil Arcanus, nedokázal jsem na to více reagovat. Chtěl jsem, ale nemohl jsem. Určitě jsem získal nějaké plusové body. Bude se na mě koukat lépe a bude rád, že má takového vlka po svém boku. Cetka na mém krku pulzovala. Emoce se mi zase rozvířily a já si vzpomněl na tu silnou nenávist. Chtěl jsem zastavit, ale Rowena odstoupila, s čímž jsem vůbec nečekal, ztratil balanc a dopadl tvrdě na zem. Myšlenky na zabití té šedé vlčice mě opustily stejně rychle, jako se vrátily. Trochu jsem sykl, jelikož jsem dopadl přesně na ten bok, kde mě zajíci stačili pokousat. Zamaračeně jsem se podíval na Rowenu. ,,A to proč jako?" řekl jsem zmaten a naštván. Přeci jen nějaká ta nenávistná emoce zůstala. Sice ždibec, ale dokázala se chytnout mého naštvání a rozpumpovat ho. Do toho jsem cítil ten tlak, že se musím pohnout, že za nimi musím jít. Jinak zažiju velkou bolest. A bylo to fakt těžké. ,,Sakra, zachraňuji vám tady krk, a ty mě odhodíš jako kus hadru? To jsem ti byl jako opěrka prospěšnej, co, když si sama nemohla a sotva šla," ve mně to bublalo. Všechno, ty emoce, to zmatení, ta nenávist, která z Arcanuse přešla na mě. Do toho se Arcanus asi zbláznil a začal nazývat Rowenu Elisou. Že by....jeho družka? bodlo mě u srdce. Štvalo mě, že na ní nedokáže zapomenout, ale věděl jsem proč. Rána byla čerstvá, dávalo to smysl, ale já byl tady. Já tu měl momentálně pro něho oči a ona zase myslel na tu svou a ještě se asi praštil do hlavy, že mele nesmysly. ,,Arcanusi, to není Elisa. To je Rowena. Vzpamatuj se," řekl jsem bezmocně a prosebně zároveň mezitím, co jsem se snažil vstát a dojít blíže k nim, protože mě neznámá síla tlačila a tahala, což opravdu bolelo.

Už jsem fakt nemohl. Svaly mě bolely, všechno ve mně, jako by se trhalo. Běžel jsem už jakou dobu, klopýtal jsem a přerývavě dýchal. Už...potřebuji...pauzu. Do toho jsem stále používal magii elektřiny, která už ale slábla a nedokázala mě plně ochránit proti zajícům. A v jednu chvíli to všechno vyplo, nebo jsem měl ten pocit. Zatnul jsem zuby a naposledy dal do toho všechno. Musel jsem povyskočit, abych nezakopl o vyčnívající kořen, kterého jsem si všiml celkem na poslední chvíli. Udělal jsem celkem dlouhý skok dopředu a v tom jsem uslyšel hlasité křup. Dopadl jsem a mně se podlomila kolena. Ležel jsem na zemi, ale rychle jsem se otočil, abych byl případně připraven an cokoli. V tom jsem si uvědomil tu lehkost otočení a toho, že už nemám tíhu na zádech. Ta mrkev... a v tom jsem to uviděl. Mrkev polevila a ležela tam sama. Zajíci na ní a kolem ní. Vypadalo to, že si našli jinou kořist, kteoru chránit. A v tom jsem ucítil přítomnost někoho dalšího. Zmateně jsem zamžoural. Běžela ke mně Rowena a pomohla mi následně vstát. Řekl jsem jí jen své tiché: ,,Díky," a pokračoval s ní někam pryč. Opřel jsem se o její bok a někam s ní šel. Moc se mi běžet nechtělo, moje tělo bylo fakt slabé. Ale snažil jsem se udržet tempo jak nejlépe jsem mohl. ,,A kde...kde je Arcanus?" zeptal jsem se vyhlížejíc svého prince. Nakonec jsme se k němu přiblížili, ale nezastavovali jsem se. Pousmál jsem se. Chtěl jsem mu říct, že mu děkuji, a mluvit o tom, jak jsme to zvládli a že už stačí jen dodělat poslední zbytky. Ale počkat... kdy tohle skončí a jak? Není tohle finále? řekl jsem si sám pro sebe a zamračil se. Netušil jsem, kam běžíme a proč běžíme pryč, ale asi to bylo lepší. Zajíci se mohli na nás obrátit během chviličky.

>> Sněžné hory

Bylo to celkem těžké udržet to stejné tempo, jaké jsem nastavil na začátku. Ale výdrž jsem měl přeci jen nějakou, takže jsem prostě pokračovat a snažil se nezastavovat a ani se neotáčet. Kam jsem běžel jsem vůbec netušil. Slyšel jsem těch milion těžkých kroků za sebou. Ač byli malý, tak prostě dupali jak stádo slonů. Někteří běželi vedle mě a vypadali, že na mě naskáčou. A taky že se některým podařilo skočit na tu mrkev. Ještě aby ne, měli celkem dobré příležitosti.
Jeden králík přelezl mrkev a skočil mi na hřbet a začal mě u krku kousat, jakoby se snažil překousnout cokoli, an čem ty cetky byly. Ošil jsem se a nebezpečně zavrčel. Ale oni se toho nijak nezastrašili a čím jsem zpomaloval, tím víc se jich kolem mě začalo objevovat a naskakovat. Začali do mě narážet. Jeden skočil naproti mně a já stačil zvednou tlapku, kde se mi aktivovala magie a já mu označil nohu, která mu teď nefungovala, takže ležel na zemi. Avšak pak mě napadla další dobrá věc. Stala se ze mě prostě elektrická koule. Srst mi elektrizovala. Začal jsem dost cítit únavu. Tahat tu velkou mrkev, používat magii, abych ze sebe setřásl ta zajíce, kteří byli fakt neústupní a někteří stupidní dost na to, že i přes elektrickou srst na mě skákali a dostávali rány.
Hlavně jsem fakt neměl čas řešit, zda se Rowena probrala a co Arcanus dělá a zda získal to, co tam bylo. Potřebuji fakt pomoc, tohle už dlouho nezvládnu.

Velice mě potěšilo, že Arcanus přistoupil na můj plán. Přeci jen slyšet slova uznání od něho potěšilo mé temnotou obalené srdce. Ano, tenhle stav bude trvat asi nějakou chvíli, jelikož jeho emoce byli až moc silné na to, abych jim dokázal nějak zabránit se zarýt do mé osobnosti. Také jsem překvapeně zamrkal, když se ke mně přiblížil a předal mi jeho cetku, kterou celou dobu nosil. Pochopil jsem, že když už jsem si to vymyslel, tak že taky budu ten, co odnese tu nejtěžší práci. Ale je to Arcanus, takže to s radostí udělám.
Psychicky jsem se připravoval na to, že mě bude pronásledovat tisíce zajíců, což znělo opravdu strašidelně. Nic není tak strašidelné, jako ten užírající pocit nenávisti, zachvěl jsem se, jenže v tom se něco dělo. Arcanus se soustředil a vytvořil opravdu obří mrkev. Pozvedl jsem obočí a překvapeně na něho hleděl. To je mi nápad, to je taky dob-- co? Najednou se to začalo kolem mě obmotávat. Překvapeně jsem na to hleděl. Magie se mi nezaktivovala, protože bylo jasné, že to není mířeno na mě jako smrtící kouzlo. Tudíž jsem byl v klidu, ale nechápal jsem, jenže když jsem se podíval na Arcanuse, pochopil jsem. Otočil jsem se, vší silou jsem se opřel do svých tlapek a vyběhl. Na okamžik jsem se nedokázal z místa pohnout, protože přeci jen ta mrkev je těžká a velká, ale co bych pro Arcanuse nezvládl? Vytrpěl si toho dost a už chce být z těchto pout osvobozený a já mu pomůžu. ,,Pro tebe," špitl jsem a pořádně se rozběhl s tím nákladem za sebou. Neohlížel jsem se zpátky a prostě někam běžel. Zda se za mnou zající vydali jsem nevnímal. Soustředil jsem se na to, abych měl dost velkou rychlost a dostal se co nejdále od Arcanuse.

Mé tělo se otřásalo emocí, která nebyla mou vlastní, ale až moce se mi zažírala do kůže, že jsem sám z toho byl zmatený. Ta nenávist, která rozpalovala buňky a zvyšovala adrenalin v krvi. Chtěl jsem se vymanit z tohohle utrpení, které mi tato výprava přinášela, a utíkat přes hory a louky, pláně a lesy, jen abych našel tu zpropadenou zrůdu, která způsobila takové utrpení Arcanusovi.
Jenže mé vnitřní pocity zastřili mé kompletní myšlení o okolním světě. Stál jsem, ale vlastně jsem ani netušil a ani necítil, že někde stojím. Byl to divný stav bytí, či nebytí? Ale k mému neštěstí jsem se probudil a procitl. Procitl do reality, která nebyla o nic lepší než stav, ve kterém jsem chvíli pobyl. Před námi bylo tisíce, ne...desetitisíce zajíců. Bílých zajíců s rudě rozžhavenými oči, které se na nás dívali z každého kouta okolo nás. Bylo to děsivé, ale hlavně strašně zvláštní. Ten přívěšek na krku mi jasně říkal, že střeží něco podobného a velice si to chrání. Zamračeně jsem ustoupil jeden krok a pak se podíval na Arcanuse a Rowenu. Rowena byla ponořena do říše snů, teda možná. Nestál jsem naštěstí daleko od ní, takže jsem k ní přešel, zkontroloval zda dýchá a dál neřešil. Přiblížil jsem se více k Arcanusovi. Všiml jsem si, jak sledují každý můj pohyb, ale na Rowenu jakoby se nedívali. Je možné, že je to kvůli těm přívěškům? přemýšlel jsem. Stál jsem vedle něho a zíral na ně. ,,Napadá tě něco, co udělat? Protože je možné, že ten poslední kousek, co střeží, je klíčový pro naše osvobození a (pohled na cetku) tahle věc mě už začíná pěkně štvát," řekl jsem a prohodil ocasem. Povzdechl jsem si. ,,Vlastně mě napadá jedna věc... co kdyby si jeden vzal na sebe oba ty náhrdelníky a zkusil je nějak zlákat k sobě? Bude to celkem..vražedné s takovým množstvím zajíců, ale třeba budou dostatečně natvrdlý a půjdou pryč," řekl jsem svůj plán. Nic lepšího mě nenapadalo. Ale je možné, že Arcanus přišel na něco lepšího.

<< Sněženková louka

Ušli jsme opět značnou část cesty, jenže se stalo něco divného. Stahovala se mračna, jako kdyby se soustřeďovala jen na toto místo. S tím bylo spojené lehké vibrování cetky, kterou jsem měl na krku. Vnímal jsem, jak pulzuje a ty impulzy vysílá do mého těla. Jako kdyby s mými kostmi rezonovaly, protože jsem se mírně zatřásl. Bylo to tím, nebo nějakou nevysvětelnou emocí, kterou jsem pociťoval hluboko v sobě? Netušil jsem a odpovědi jsem se nikdy dostat nemohl. V tom se ale událo něco, co bylo ještě divnější. Ta bílá, jako kdyby se rozplynula. Otáčel jsem hlavou dokola, ale ona opravdu nikde nebyla. ,,Co to-" řekl jsem jen. Přenesla se někam jinam? Způsobily to ty amulety, nebo se prostě rozpustila? Nezbývalo nic než čekat, zda se toto stane i nám.
A jak kdyby ty cetky byly propojené. Něco mi říkalo, že je Arcanus pod silným vlivem emocí. A ty emoce se mě dotkly a kompletně zastínily myšlení. Ta nenávist, za prázdnota, kterou díky ztrátě své družky cítil byla obrovská. Neměl jsem tak dobře uchopenou tuto magii. Aktivovala se vždy tak nějak sama a bohužel kolikrát přenášela emoce daných vlků na mě samotného. Snažil jsem se to zastavit. Toto jsem pociťovat nechtěl, ale bohužel jeho emoce byly tak silné, že jsem tomu nakonec podlehl. Rozklepaly se mi nohy a potřeboval jsem na okamžik zastavit. Přerývavě jsem oddechoval. Měl jsem sklopenou hlavu a povyslé uši. V krvi mi kolovala nenávist vůči té šedé proradné vlčici. Zaslouží si pomstu, zaslouží si zemřít. Ještě celkem nedávno jsem se dostával ze své vlastní nenávisti, jelikož jsem sebral jedné vlčici život. Bylo to podníceno nenávistí na základě toho, že měla fialové/růžové oči. A teď v mých žilách kolovala nová nenávist vůči šedé vlčici podnícena emoci Arcanuse. Bylo to správné? Špatné? Nevěděl jsem.
Zvedl jsem hlavu a v očích se mi nebezpečně zalesklo. Zabít, zabít, zabít... Nevnímal jsem vůbec okolí, ani jsem nevnímal fakt, že vedle mě byla Rowena, která padla na zem a ležela teď na bílém ledu. Vlastně jsem si ani nepamatoval, že jsme sem došli.

<< Machtaje

Přišla i ta bílá a pomohla roseně z druhé strany. Na mojí otázku Rowena odpověděla s jasně slabým hlasem. evidentně jí ten zpěv vysál spoustu energie. Rozhodně to však bylo podivné. Já sám mám nějaké speciální magie, které jsou ukotvené jen v mé krvi, v mém těle. A přesto mi přijde fascinující nalézat v ostatních ty jejich zajímavosti. Počkat...něco mi říká, že jsem na někoho narazil, kdo měl... pijavice? Léčivá magie? Kdo to jen měl? Z ničeho nic se mi rozbušilo srdce a já absolutně netušil, co to je. Možná ta cetka na mě nějakým divným způsobem působila a vyvolávala něco, čemu jsem sám nerozuměl. ,,,Kmotra?" odpověděl jsem jí, abych se zároveň soustředil na něco jiného.
Každopádně jsem zbystřil, když Archivy vydal ze sebe opravdu hrdelní zavytí. V jeho očích plála silná nenávist, kterou jsem pocítil já sám. Vidět ho takhle rozzuřeného. vypadá jak bestie bez úmyslu slitování. Nechtěl bych být ten, po kom jde. Styl to má spočítané...každopádně musela udělat něco strašlivého. Někomu, koho Arcanus plně miloval. Byla to jeho družka, nebo jedno z dětí? Každopádně si to zaslouží, jeho hněv probouzel hněv ve mně. Vidět ho takto mě silně ovlivňovalo, ale nenechal jsem to na sobě znát a prostě pokračoval dál. Čím dříve se toho zbavíme, tím dříve i budu moci mluvit s ním a třeba se vydáme na společnou cestu. No, moji myšlenku mi potvrdila Rowena. Byla to jeho partnerka a v tom mě něco podle a mé hrdlo se stáhlo. Něco silného se ve mně hnulo, nějaká podivně silná emoce, kterou jsem nemohl identifikovat. Při té myšlence se mi chtělo brečet. Co? Zatřepal jsem hlavou ve snaze ty emoce zahodit.
Soustředil jsem se na cestu. To bylo hlavní. Hlavně jsme se rychle přibližovali, což byli jen dobré zprávy.

>> za Rowkou