Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// OBJEDNÁVKA

Směnárna
100 --> 50 (= 50 + 42 = 92)
90 --> 30 (= 76 + 30 = 106)
51 --> 170 (= 106 + 170 = 276)

--------------------------------------------
Vlastnosti
ID - V01/síla/2* (1 hvězdička = 3 drahokamy/ 2*3 = 6 drahokamů) >> 30%
ID - V01/rychlost/3* (1 hvězdička = 3 drahokamy/ 3*3 = 9 drahokamů) >> 40%
ID - V01/vytrvalost/2* (1 hvězdička = 3 drahokamy/ 2*3 = 6 drahokamů) >> 30%
ID - V01/obratnost/ 3* (1 hvězdička = 3 drahokamy/ 3*3 = 9 drahokamů) >> 40%
ID - V01/taktika/5 * (1 hvězdička = 3 drahokamy/ 5*3 = 15 drahokamů) >> 60%

celkem - 45

ID - V02/síla/4* (1 hvězdička = 30 drahokamů/ 4*30 = 120 drahokamů) >> 70%
ID - V02/rychlost/1* (1 hvězdička = 30 drahokamů) >> 50%
ID - V02/vytrvalost/2* (1 hvězdička = 30 drahokamů/2*30 = 60 drahokamů) >> 50%

celkem - 210

--------------------------------------------
--------------------------------------------
CELKEM DOHROMADY ODEČÍST

- 100
- 255
- 51
- 90

--------------------------------------------
--------------------------------------------
V INVENTÁŘI ZBYDE
- 24
- 21 (u ostatních drahokamů je to na nule)
- 0
- 2 (u ostatních květin je to na nule)
- 72

<< Narrské kopce

Šplhal jsem opatrně nahoru. Čím výše jsem byl, tím hůř to šlo. Bylo to strmější, ale nakonec se mi to přeci jen podařilo. Nahoře jsem si musel však na okamžik odpočinout. Nejenom to, že jsem sem doběhl skoro přes celou zemi a hned na to začal šplhat tenhle kopec plný písku, způsobilo, že jsem byl prostě vyčerpaný. Sedl jsem si a koukal jsem se okolo. Musel jsem uznat, že výhled odsud opravdu stál za to. I přes to, že bylo zataženo, pořádně jsem nemohl vidět do dálky, ale rozhodně to byl pěkný pohled. Celkově jsem měl z toho pozitivní náladu. Jak jsem vyšplhal sem nahoru, začal jsem pociťovat radost. Pravděpodobně už odsud působí Životova síla. Stejně jako u jeho sestry, tam jsem to taky cítil už z dálky. Nadechl jsem se a zase vydechl. Sebral jsem zbytek svých sil a rozhodl se pokračovat v cestě. Všiml jsem si malého potůčku, který se klikatil podél vyšlapané cestičky. Než jsem se však vydal tou cestou, přiběhl jsem k potůčku a napil se. I když jsem toho docela vypil před nemalou chvílí, ten výšlap mě úplně dehydratoval. Při cestě zpátky bych se mohl zase loknout na posilnění. Bylo to velice osvěžující. Otočil jsem se a vyšel tedy tou cestičkou. Bylo vidět, že se vytvořila díky tomu, kolik vlků tu za ta léta muselo projít. Zajímalo by mě, kdo byl tím úplně prvním vlkem, co tu prošel. Jaká privilegia tak mohl mít, že spatří Život jako první.
Ponořen v myšlenkách, jak tomu tak bývá, jsem došel k nádhernému pískovcovtému mostu. Bylo to opravdu famózní. Měl jsem radost. Nedokázal jsem však rozeznat, zda se jedná o můj pocit, či má nálada byla ovlivněna atmosférou, která tu panovala. Nezbývalo mi však nic jiného, než most přejít. Jenže ani jsem nedošel do půlky, když v tom se zjevil on. Život. Měl bílou srst, ale co mě překvapilo byla fialová a černá barva na částech jeho těla. Nijak mě to ale nerozhodilo a já se jen usmál. ,,Zdravím tě Zakare," pravil svým líbezným hlasem. Bylo to tak příjemné, až jsem se musel usmát. Samotná jeho přítomnost byla potěšením snad pro každého. To se však nemohlo říct o Smrti. Dal bych cokoli za to, aby mi mohl pořád něco vyprávět. V tom se Život zasmál. Byl z něčeho potěšen a já nevěděl z čeho, ovšem. jeho smích byl nakažlivý, a proto jsem se začal smát s ním. Připadalo mi to, jak když jsme dva staří přátelé a po dlouhé době se vidíme. Říkáme si historky z našich životů a smějeme se jeden druhému, jací jsme tragédi. Přesně tak jsem si v ten moment připadal. Byl to krásný pocit něco takového opět cítit. ,,Víš, já ti mohu číst myšlenky a velice mě potěšilo, co sis myslel o mém hlasu. Málo kdo mi řekne takový kompliment." Usmál se a přešel k mému levému boku. Oba dva jsme tak přešli most. Bylo to hrozně zvláštní. Cítil jsem se, jako bych byl se starým známým. ,,Víš, já přišel za tebou...",,Abys mohl být silnější. Já vím. Viděl jsem, co se dělo ve zřícenině. Nemusela tě tak napadnout. Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě a já jen pokýval hlavou na souhlas. Upřímně mě stále trochu bolela páteř, hlavně když jsem ještě k tomu běžel takovou dálku, ale nehodlal jsem si stěžovat. Věděl jsem, že se mi to během chviličky spraví a já se budu cítit zase v pohodě. Ostatně se nejedná o žádnou věc, kdy by mi při tom hrozil život.,,Ale také vím, k čemu bys tu svojí sílu chtěl využít. Je to kvůli té vlčici?" Hned jsem věděl o kom mluví. Odvrátil jsem zrak. Nemohl jsem se na Život dívat, když ve mně bublal vztek, ovšem díky moci tohoto místa jsem se hned zklidnil. Nevěděl jsem však, zda se o ní zmínil, protože tu před nějakou chvilkou byla, nebo zda prostě věděl, že mě vochechule vytáčí. Každopádně mi to v tuhle chvíli bylo docela jedno. Nehodlal jsem se ho na to ptát. ,,Není to jen kvůli ní. Určitě víš, co se mi stalo, než jsem přišel sem, do této země. Nesnáším iluze," poznamenal jsem. Věřil jsem, že Život chápe, o čem mluvím, a proto jsem to nijak nerozváděl. Nechtěl jsem na to znova vzpomínat. Ne po tom incidentu se Smrtí. Trochu jsem zatřepal hlavou snažíc se vyhnat ty zlé myšlenky z hlavy. Život jen tiše šel po mém boku. Když jsme se ocitli na druhé straně, postavil se přede mně a upřeně na mě hleděl. ,,Co se týče té vlčice, nesedla mi. Její povaha byla děsná a ke všemu...ty oči. Za všechno můžou ty oči.",,Neměl by ses tím tak užírat, Zakare. Ničemu ti to nepomůže. Nemohu ti však bránit v tom, jakým způsobem svůj život povedeš. Nemám sice rád, když se vlci perou, ale je to vaše volba. Každopádně nenech nenávist ovládat tvůj život.",,Jenže já se nechuti vůči iluze nikdy nezbavím. Je to proradná magie, která mi málem vzala můj život." Stál jsem si za svým. Už to ve mě bylo tak zakořeněné, že jsem si ani nedokázal představit, že bych tu nenávist nepociťoval. Život si jen povzdechl. Na okamžik to vypadalo, že ho to velice trápí, jakým způsobem jsem umíněný. Ale pak se jen usmál a já cítil opět radost. ,,Rozumím ti a plně tvojí volbu respektuji, přesto tě prosím. Nenech se tím ovládnout. No... ale rozhodně tu nejsi pro to, abys mě tu slyšel povídat, jakým způsobem má žít. Takže, co jsi to říkal? Chceš být silnější?",,No, chtěl bych se tak nějak celkově vylepšit. Moje fyzička je docela na nic. Funím, sotva popadám dech a sílu taky nemám. Ostatně jsi to sám viděl." Nedokázal jsem se smířit s tím. I když rodíl síly mezi ní a mnou bude navždy obrovká, nemohl jsem překousnout jak lehce se mnou hodila na zem. Nemohl jsem se proto dočkat, až získám nějakou tu sílu. A v tom jsem si vzpomněl. ,,Jo a vlastně. Nemůžu přeci po tobě chtít něco takového zadarmo. Sice už tolik šutrů nemám, ale mám květiny, to by mohlo jít, no ne?" Život se na mě opět usmál. ,,Já květiny radši." Nemusel říkat dvakrát a přede mnou se objevila celá moje sbírka. No, nemohl jsem se s ní tolik pyšnit jako se sbírkou kamenů, které jsem měl u Smrti. Ta si toho ovšem vzala opravdu hodně a mě zbývalo něco málo. Přesto jsem doufal, že to bude stačit na to, aby mi pomohl. ,,Tak jo! Uděláme z tebe lepšího vlka!" Pocítil jsem takový zvláštní pocit. Jakoby skrze mě něco prošlo, ale zůstalo nakonec ve mně. I když by se mělo jednat o velkou zvláštnost, cítil jsem se po tom mnohem lépe. Sebevědomě. Podíval jsem se na sebe, ale nikde nebylo nic vidět. Byl to porstě jen pocit. Skvělý pocit. Usmál jsem se. Jenže když jsem se díval do Životových očí, jakoby tam bylo ještě něco, co ho trápilo. Něco, co mi chtěl sdělit. Nevím, proč jsem si to myslel. Prostě jsem měl takový pocit. Děje se něco? Není spokojen s tím, co jsem mu dal? Ale tak to by mě nevylepšil, nebo... co se děje? Život se ze široka usmál. Vypadalo to však neupřímně. ,,Děje se něco?" nedalo mi to a zeptal jsem se. Jako kdybych udeřil do černého. Pohlédl někam za mně a prostě se na okamžik díval do dáli. Nechápal jsem to, ale nic jsem neříkal. ,,Vím, že máš ještě něco na srdci. Že tě ještě něco trápí," začal. Musel jsem se trochu zamračit, protože na okamžik jsem opravdu netušil, o čem mluví, ale pak ěm to trklo. Rodina? Přátelé? Stalo se snad něco? Co.... co se děje? Umřel někdo? Nenenene, nikdo nesmí umřít přeci! Udělal jsem pár kroků k němu a svoji packu dal na tu jeho. ,,Co se děje? Chci... chci to vědět!" jenže udělal něco, co jsem nečekal. Rozesmál se a rozeběhl se. Udělal kolečko kolem mě a já jen nevěřícně stál a díval se na něho. ,,Nikdo neumřel. Neboj se. Všichni žijí, ale mám pro tebe velké noviny. Brzy, velice brzy se s někým setkáš. Neřeknu ti, kdo to však bude, ale mohu ti prozradit, že se po tomhle světě toulají obě dvě tvoje sestry a... jeden z tvých kamarádů se tu i usadil. To jsou velké noviny, že ano?" Málem mi spadla huba. KALEO! LETHIA???? Moje mysl přímo křičela. Celé moje tělo reagovalo na tu zprávu až přehnaně radostně. Ocas se nezastavil, to samé moje přední tlapky. Stepoval jsem na místě. ,,To je... to je tak báječné! Já. Nemohu se dočkat. Chci je vidět všichni! Ach Živote! Živote jakou radost si mi udělal. Uvídím se se svými krásnými sestřičkami a s kamarádem. Teda, kdo je to?" Jenže Život zakroutil hlavou. Nehodlal mi to říct. Byl jsem nedočkavostí celý bez sebe. Chtěl jsem to moc vědět, zejména, kde jsou, jak se mají, jak daleko jsem od nich. A ten jeden kamarád se usadi? Znamená to, že má rodinu? Je v nějaké smečce? Chci je vidět. Potřebuju je vidět. ,,Proto prosím, už nebuď smutný. Díval jsem se na tebe. Když do naší země někdo nový zavítá, chvíli ho sleduji. A ty, upoutal si mojí pozornost. I když ses stal uzavřejnější a moc vlkům nevěříš, tvoje láska pro rodinu a tvé přátele je ohromná. Do teď za ně cítíš zodpovědnost a za každý přešlap se až moc trestáš. A to dělat nemusíš. Věř mi. Jsou v pořádku a dokonce je brzy uvidíš. Buď šťastný." Jeho slova měla velký dopad an můj momentální stav. Uklidnil jsem se a jen jsem se na něho díval. Povzdechl jsem si a cítil vnitřní klid. Ulevilo se mi. Spadl mi doslova obří kámen ze srdce. Tohle... tohle jsem nečekal.,,Děkuji ti, Živote. Opravdu moc. Ale měl bych rychle pospíchat zpátky, protože...",,Jsi nechal samotné vlča na pospast Smrti? Já vím. Ona tam totiž šla." Vykulil jsem oči. Nedokázal jsem pochopit nejdříve jeho slova, ale pak mě jejich význam položil do slova na zadek.,,Ona tam fakt...šla?",,Ano. Normálně bych tě přesvědčoval, abys tu zůstal. Určitě bychom měli hodně témat, která probrat, ale... vlče u Smrti nevěstí nic dobrého. Rychle upaluj. Třeba tomu dokážeš zabránit," usmál se, i když bylo vidět, že má trochu obavy. Jediné, co mě v tu chvíli zarazilo, byl fakt, že mě nijak nevynadal za to, že jsem jí tam nechal. Prostě jen řekl, ať běžím. Nijak jsem se tedy nezdržoval, ještě jednou mu za vše poděkoval a rychle upaloval přes most zpátky. Doufám, že z ní nezbydou kostičky. Ale já jí říkal, ať tam nechodí. Tvrdohlavé vlče. Zatnul jsem zuby. Tohle nevěstilo nic dobrého.

>> Narrské kopce

<< Kopretinová louka

Příblížil jsem se k těmto kopcům. Musel jsem zpomalit a nabrad dech, protože jsem docela za krátkou chvíli ušel pořádný kus. Mám pocit, jako bych přeběhl z jednoho konce na druhý. Pomyšlení, že mě čeká ještě cesta nahoru, mě trochu děsilo vzhledem k tomu, jak jsem si připadal vysílený. Do nosu mě praštilo hned několik pachů. Ucítil jsem tam i pach, který jsem opravdu cítit nemusel. Takže i ona sem zavítala? Co ta tak mohla chtít? Že by se připravovala na setkání se mnou a chtěla si tak zlepšit její už poměrně dost chabé tělo? Ha, počkej, až se setkáme. Zavrčel jsem si sám pro sebe. Jak já tu vlčici nemohl vystát. Bylo to už automatické. Nijak jsem se nad svou nechutí k této... vochechuli nepozastavoval. Popravdě jsem si už ani nedokázal vzpomenout na její jméno. Ta přezdívka byla v mé paměti hluboce zaryta, že jsem si nedokázal vzpomenout, jak se vlastně jmenuje. A co je mi do toho? Proč se tím zrovna teď budu zabývat. Ještě mi tak zkazí nový den. Odplyvl jsem si.
Došel jsem ke kopci a pomalu se drásal nahoru. Byl z písku a tak se občas stalo, že jsem při každém kroku o pár centimetrů sjel dolů. Bylo to mnohem těžší se k němu dostat, než jsem si myslel, ovšem nic tak složitého, abych to nezvládl. Sice se jedná o povrch, který mi znemožňuje rychlou chůzi a musím se neustále soustředit na to, abych neslétl dolů, ale s větší mírou opatrnosti tam budu za chviličku.

>> Vrchol

<<Středozemní pláň

Tím, jak jsem se blížil, jsem mohl vidět v dáli zvláštní tvary hor. Vlastně se tomu ani jako hora říct nedalo. Zajímalo by mě, co to je? Možná zrovna tam sídlí Život. Absolutně to neodpovídá místnímu terénu. Nechal jsem vak těch myšlenek a přidal do kroku. Teda vlastně do běhu. Už jsem docházel ke svému limitu, takže jsem musel vypláznout jazyk. Když jsem se však nadechl, ucítil jsem známý pach. Patři Lennie. Tak přeci jen šla za Životem. Nebo alespoň stejným směrem. Musel jsem se ušklíbnout, jelikož jsem byl pyšný na svou dedukci. Nijak víc jsem se však nerozptyloval. Jediné, co mě však začalo mrzet je, jak bylo zataženo. I přes to, že měl začínat nový den, vypadalo to, jak když je obloha stále zahalená do tmy. Ale bylo příjemně, to jsem počasí vyčíst nemohl. Hlavně se tím ukazovalo, že přijde zima. Ale jak krutá, to jsem nevěděl.

>> Narrské kopce (přes řeku Tenebrae)

<< Řeka Mahtaë (sever)

V hlavě jsem si snažil vybavit Rhenodésova slovo o Životě. Líbezný hlas a tvář usměvavá. Při pohledu na něj tě polije štěstí. Radost ti začne kolovat v žilách a všechny strasti odejdou stranou. Bílý, jako obláček. O to ještě hebčí. Vypadá jako chodící elegance. Ale pozor však dávej. Vábit tě bude, aby si s ním zůstal. Musíš jeho kouzlu odolat. Přinášelo mi to krásné vzpomínky na dětsví, kdy jsem sedával v postranní jeskyni a jen poslouchal jeho příběhy. Byl to starý vlk, který sotva někam chodil a já se mu rozhodl dělat společnost. Ovšem přišel jsem tak o všechny ty možné hry, o dětsví, jaké má snad každé vlče. Já se učil a díky němu poznával svět. Magie, světa řád, všechno. A vůbec mě to nevadilo.
S hlavou v oblacích jsem pokračoval dál ve své cestě. Cítil jsem, že se pomaličku blížím ke svému cíli. Jsem zvědav, jak vlastně vypadá. Co se Smrti týče, Rhenodés nebyl vůbec mimo s popisem. Takže mám velká očekávání. A vlastně.... proč by se měl Rhenodés plést? Kdyby on byl prastarou bytostí, zastupoval by moudrost. Usmál jsem se.

>> Kopretinová louka

<< Cedrový Háj

Tudy jsem už procházel tolikrát a ani jednou enochutnal místní vodu. Sice jsem uběhl jen menší kousek, ale i tak jsem měl velkou žízeň. Čas se napít a nabrat potřebnou energii. Něco mi říká, že mě tlačí čas. Doběhl jsem na místo, kde jsem usoudil, že nebude tak prodká voda. Vypadala docela klidně. Sehnul jsem se a začal pít, jenže jsem se musel stáhnout zpátky.,,No ty kráso, to je ledové!" mělo mi to dojít dřív. A přesně takhle to vypadá, když někdo jedná předtím, než si to promyslí. Proč se poslední dobou chovám tak jinak? Usoudil jsem, že společnost mi moc neprospívá. Nejsem svůj a dělám věci, které bych normálně nedělal. Už jsem ani nevěděl, co je moje pravá osobnost. Jaký vlastně jsem. Nehodlal jsem se však tím zabývat a teď už k vodě přistupoval opatrně. Musel jsem si na tu studenost zvyknout. Nakonec mi to přišlo mnohem více osvěžující a cítíl jsem se energičtěji. Zvedl jsem čenich do vzduchu a snažil se nasát pachy, které mi třeba mohli napovědět, kam se vydat.

>> Středozemní pláň (přes Medvědí řeku)

<< Jedlový pás

Snažil jsem se utíkat, co nejrychleji to šlo. Nějakým způsobem jsem cítil povinnost vůči Nym. Však to moje vlče není, ani to není někdo, koho pořádně znám. Možná jen nevěřím tomu, že by se Faron o ní dokázal postarat. A kde je vůbec Lennie? Nějak jsem prostě nevěřil, že je Faron dobrým společníkem pro tu malou. Celou dobu byl tichá, a když už byla možnost ho slyšet, zněl nabručeně. Jak když ho život už nudí. Vypadal docela na věk, kdy se sotva vlci hýbou a něco podnikají, i když teda... vzhled může klamat, protože co jsem viděl, nijak nevypadal, že by byl krůček od Smrti. Obrazně řečeno, samozřejmě. Vlastně jsem si o něm nedokázal ještě udělat obrázek. Jediný, co jsem věděl, bylo, že jsem nikomu nevěřil do takové míry, že bych dal svůj život do jejich tlapek. Lennie taky tolik neznám, ale dá se s ní povídat. Nym je prostě malé vlče, které poznává svět a má mnoho otázek. Na tom není taky nic špatného. No ale ten Faron. Mám okolo něho prostě zvláštní pocity. Vypadá jako přesně ten vlk, co by ti při příležitosti podrazil nohy. Rozhodl jsem se porot u něho být na pozoru. Ostatně jsem to mohlu tak udělat u Lennie, ale nějakým způsobem mi přišlo, že ta by to už udělala, kdyby mohla.

>> Řeka Mahtaë (sever)

<< Stará zřícenina

Utíkal jsem pryč, i když hned po první odpočce jsem zpomalil a jen se podíval za sebe doufajíc, že se nežene za mnou. Wow. Já fakt viděl Smrt. Na okamžik jsem zapomněl na fakt, že si se mnou jen hrála, že ze mě měla vlastně po celou dobu srandu. Ono, dalo se to pochopit. Pohrdala vším živým a nesnášela vlky, i když jistým způsobem nám pomáhala. No, na nějakou dobu si myslím, že sem nepáchnu. Byl jsem přesvědčen, že toto nebyla moje poslední návštěva. Nevěděl jsem totiž, jak jinak bych se mohl stát silnějším. Jak jinak nasbírat magie. Věděl jsem však, kde se posilnit a kde nasbírat zkušenosti - praxí. Je pravda, že jsem svou magii dlouho nepoužíval a jsem zvědav, do jakých měřítek mi ji Smrt vylepšila. Každopádně, co mě překvapilo bylo, jak lehce se mnou lomcovala. Tož nemám žádnou sílu? To mě ze všech těch věcí rozhodilo nejvíce. Asi rovnou navštívím jejího bráchu Života. Ten by měl být milejší. Rozhodl jsem se, když už jsem byl u těch návštěv všech prastarých bytostí. Bude někde na jihu. Možná tam běžela Lennie. Tím směrem. Pomyslel jsem si.
Rychle jsem z odbočky vyběhl, až jsem byl dost daleko její mocné síly. Vrátil jsem se zpět k Nym. Trochu mě zabolelo svědomí, že jsem jí tam nechával takhle samotnou. ,,Doufám, že nemáš v plánu se za tou obludou podívat. Víš vlastně o tom, že je tam Smrt? Černá jako noc a oči, jak kdyby byly ze samotného jedu. hnusně zelené," snažil jsem se o takový popis Smrti, aby to Nym co nejvíce odradilo. ,,Tohle vůbec není místo pro vlčata. Neměla by si spíše pelášit domů?" docela jsem si dělal starost, jelikož vypadala, že se tam vehementně chce podívat. Taky jsou doufal, že se rozhodne utéct domů, protože už tu byla jen a pouze se mnou. Já fakt nechci mít to vlče na krku. Něco se stane a bude to vina těch dvou, ale já pak budu mít černé svědomí! Nemohl jsem však tady marnit svůj čas, když jsem věděl, že musím za Životem. Zlepšit se ve všech směrech. Stát se lepším vlkem. Podíval jsem se na Nym trochu starostlivě. ,,Hele, ty malá princezno. Já si potřebuju odběhnout. Je to docela daleko, ale slibuji, že udělám vše, co bude v mých silách, abych se rychle dostal zpátky, ano? Nebo... pokud je někde blízko tvoje smečka, Lennie něco říkala, že je tady na severu, tak bys mohla utíkat, tam. Co ty říkáš? Takhle samotná, tady, to není bezpečné... Ale já už musím jít." Snažil jsem jí přesvědčit, aby tu nezůstala. Bohužel jsem však nevěděl, jaké bylo její rozhodnutí. S těžký srdce jsem se otočil a běžel za Životem. Čekala mě dlouhá cesta.

>> Cedrový háj (přes Západní Galtavar)

// OBJEDNÁVKA

Nová magie z výběru
ID - M01/PŘÍKAZ (12 křišťálů + 120 oblázků)

celkem - 12 křišťálů + 120 oblázků
--------------------------------------------
Koupit hvězdičku do (jakékoli) magie (platí do 5 hvězd)
ID - M02/MYŠLENKY/4* (1 hvězdička = 12 drahokamů/ 4*12 = 48 drahokamů)
ID - M02/PŘÍKAZ/4* ( 1 hvězdička = 12 drahokamů/ 4*12 = 48 drahokamů)

celkem - 96 drahokamů
--------------------------------------------
Koupit hvězdičku do (jakékoli) magie (od 6. hvězdy výše)
ID - M03/MYŠLENKY/1* (1 hvězdička = 24 drahokamů)

celkem - 24 drahokamů
--------------------------------------------
Nová magie specifická pro vašeho vlka
ID – M05/Māntrikata – 40 křišťálů a 600 oblázků (sleva: 16 křišťálů a 240 oblázků)

Māntrikata, nebo-li "nemagie". Jedná se o obrano-ochranou magii, kdy uživatel za pomocí její síly dokáže účinky magie protivníka vynulovat. Tedy budou neefektivní. Při její aktivaci se vytvoří tzv. ochranný plášť, jenž nelze okem vidět. Jedná se o velice tenkou vrstvu, která tak znemožňuje všem magiím mít jakýkoli účinek. Nelze tedy nosiče Māntrikaty magií nikterak ublížit jak fyzicky, tak ani psychicky. Jak však tuto magii zaktivovat? Uživatel se nijak nemusí soustředit. Magie sama vyhodnotí situaci, pozná, kdy se jedná o souboj na život a na smrt a svému uživateli pomůže. Sice to znamená, že nad ní nemá kontrolu, ovšem nikdy se nestalo, že by neuposlechla a v závažných situací nepomohla. Je na tuto magii docela velký spoleh. Na pohled se jedná o velice silnou magii, jenže všechno má svůj háček. Když se zaktivuje, vlastník této magie cítí po celou dobu lehké brnění v hlavě. Není nijak rušivé, aby se nemohl soustředit, přesto to zpočátku vlka může vyvést z míry. To je ale snad jediný vedlejší účinek, který nějakým způsobem jde zkousnout. Ostatní už jsou horší. Pokud se protivník rozhodne použít magii na nižší úrovni, brnění přejde v menší bolest hlavy. Záleží na tom, jak moc ta magie je silná. Proto, pokud bude na uživatele zaútočeno ve velké míře, může dojít k tomu, že se mu bolestí otupí smysly a omdlí. Abyste si takovou bolest dokázali představit, tak je to jako, kdyby vám někdo zapíchl několik desítek nožů do hlavy. Ostrá a tupá bolest, při které se vlk nedokáže orientovat a dávat pozor. Takže, čím silnější bude útok protivníka, tím horší bolest hlavy. Další háček přichází ve chvíli, kdy je vlk konstantně vystaven nebezpečí. Jelikož se nejedná o magii, kterou lze kontrolovat, a tudíž se spouští sama, může dojít k tomu, že bude aktivní delší dobu, což ovšem není nijak dobré pro uživatele. Při delší aktivaci (mluvíme o více jak 8 Gallirejských dní) této magie může dokonce dojít k tomu, že vlastník upadne do bezvědomí a bude "mimo" několik dní. Při nejhorším může dojít ke kómatu. V takovém případě se uživatel musí vzdálit o minimálně dvě území dál, aby se magie mohla vypnout.

ID – M05/ Haske cakar – 40 křišťálů a 530 oblázků (sleva: 16 křišťálů a 212 oblázků)

Vlk je stvořením, které za život zažije mnoho bojů, a proto by se měl nějakým způsobem bránit. Tato magie je pro takové situace jako dělaná. Uživateli disponující touto magií se při její aktivaci rozzáří všechny čtyři packy do stříbrné barvy. Na pohled to vypadá zajímavě a neškodně, ovšem jakmile se s těmi tlapkami někoho dotkne, nejen že po sobě zanechá značku ve tvaru packy, která je viditelná po dobu účinku, ale dotyčného svaly "vypoví" službu. Takže pokud se třeba packou dotkne něčí nohy, ta se do pěti vteřin znecitliví a účinek tak trvá 12 hodin, než "označený" může opět tu danou část používat. Ale pozor! Uživatel se může dotknout pouze jedné končetiny. Pokud se dotkne třeba dvou, na tu druhou to nebude mít účinek. Co se týče zbytku těla, pokud se uživatel dotkne třeba ucha, danému vlkovi začne v tom uchu pískat a poté nic neslyší po celou dobu účinku. Jiné je to však u zbytku hlavy. Na hlavu to nemá až takové účinky. "Označený" tam sice bude mít značku, ovšem pocítí jen silné mravenčení, kterému na okamžik pomate smysly, ale trvá jen pár minut. Jaké to má však následky na vlastníka? Žádné. Jedná se o skvělou útočnou magii.

celkem – 32 křišťálů a 452 oblázků
--------------------------------------------
Teleportační lístek pro sebe
ID – T01/2x (1 lístek = 3 křišťály a 30 květin/ 2*3 a 2*30 = 6 křišťálů a 60 květin)

celkem - 6 křišťálů a 60 květin

--------------------------------------------
--------------------------------------------
CELKEM DOHROMADY ODEČÍST

- 572 oblázků
- 120 drahokamů
- 50 křišťálů
- 60 květin

--------------------------------------------
--------------------------------------------
V INVENTÁŘI ZBYDE
- 72 oblázků
- 64 drahokamů (nechat třeba v ametysech; u ostatních nula)
- 51 křišťálů
- 42 květin (nechat třeba v kopretinách; u ostatních nula)

<< Jedlový pás

Ta moc, která se plížila všude kolem, mě hrozně lákala. Z vyprávění od Rhenodése jsem slyšel mnohé. A já si začal vzpomínat. Černá srst, jako samotná noc. Ne, ještě lépe, ona je tou nocí vládkyní. Okem bys jí nezahlédl, jelikož u ní vždy panuje tma. Ale když jen okem na tebe pohlédne, strach se v tobě začne probouzet. Zelené oči má, jak kdyby samotné byli polité jedem. Pozor si však dávej, je zlá, pomstychtivá a utrpení miluje. Pokud se s ní někdy setkáš, radši utíkej. Běž a uteč pryč. Bytost několik století živá a věř mi. Tu rozzlobit nechceš. Byl jsem zvědav, zda popis, který jsem slyšel už před lety, nakonec odpovídá skutečnosti.
Panula tu mrtvolná nálada. To doslova. Celé tohle místo mi jen dodávalo pocit nechuti. Přesto jsem pokračoval dál. Všechny svaly jsem měl napnuté a kroky dělal opatrně. Oči jsem měl na stopkách, kdyby se náhodou někde něco objevilo. Cokoli. Uši jsem měl také nastražené. Jediné, co jsem však slyšel byly mé kroky a hlasitě bušící srdce. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se na to setkání netěšil. Je pravda, že jsem strach začínal pociťovat. Vše tu bylo tak temné a ta mrtvolná atmosféra tomu vůbec nepomáhala, ale... byl jsem zvědav, což mě pohánělo jít dál.
Procházel jsem kolem kamenů, které lemovaly cestu, jenže to, co jsem spatřil potom mi vyrazilo dech. V tom měsíčním světle to vypadalo úchvatně. Zřícenina, či co to bylo, byla postavena z hladkého kamene, avšak bylo znát, že tu stojí už delší dobu. Byla zvenčí prorostlá mechem a různými zelenými žilkami. Nic takového jsem ještě v životě neviděl. Bylo to úchvatné, avšak to, co mě zaujalo nejvíce, byly ty žilky. Na první pohled mě to netrklo, ale pak jsem si řekl, zda nemají nějakou symboliku. Přistoupil jsem tedy blíž a pozoroval je. Vypadají, jak kdyby to byly žilky nějakého živého tvora. Co když ta zřícenina žije? Že by v ní koloval život? Ale to je nesmysl. Vždyť tady sídlí Smrt. Ona by nepřipustila, aby něco živého bylo kolem. Přemýšlel jsem, když jsem se na ně tak díval. Rozhodl jsem se vejít dovnitř, do zříceniny a zkusit přijít těm žilkám na kloub. nevím, co mě na nich tak lákalo, ale na okamžik jsem zapomněl, proč jsem sem vlastně přišel. Jenže jsem absolutně nečekal zelený oheň, který prostě jen tak plápolá uprostřed vchodové místnosti nad podivným sloupem. Jenže než jsem vešel dovnitř, do nosu mě udeřil ten hnusný zápach. Něco tu hnilo, a to už hodně dlouhou dobu. Musel jsem se zakřenit, avšak to ničemu nepomáhalo. Tak už jsem tady, tak jdu dovnitř ne? Nebudu tu postávat, když jsem šel takovou dálku. Jakmile jsem vkročil do místnosti, moje tlapky se dotkly toho hebkého kamení. Bylo to zajímavý pocit. Jako kdybych stál na něčem kluzkém, ale to netrvalo dlouho. Když jsem zamžoural očima, abych pořádně viděl, jelikož ten oheň nedodával tolik světla, zjistil jsem, že je tu spousty děr, rozbitých kamenů a nástrah přímo na to, si zlomit nohu. Musel jsem být opatrný. Pomaličku jsem tedy přešel k ohni a chvíli ho pozoroval. Úplně dodává tomuhle místu na tajemnosti. Jak to jen může plápolat takhle ve vzduchu? Neuvěřitelné, ale to je prostě moc, které snad nikdy nedocílím. Smrt je prastará bytost. Je jasné, že mnohé věci zvládne levou zadní a tohle... tohle je určitě pro ní brnkačka. Nevím proč jsem nad tím začal uvažovat. Věděl jsem, že vlci s magií ohně na dobré úrovni by mohli zvládnout něco takového taky, ale ubíralo by jim to energii udržovat plamen ve vzduchu, takže by to pak museli odvolat, ale byl jsem si jistý, že ona ten plamen tu má pořád. Aby lákal ztracené duše. V tom, jako bych uslyšel nějaký zvuk. Vycházel z pravé místnosti. Srdce se mi neuvěřitelně rozbušilo a já věřil, že ten zvuk zaplnil celou zříceninu.
Vyšel jsem tedy opatrně tím směrem a došel do prázdné místnosti. Nic tu nebylo, ale všiml jsem si schodiště, které vedlo nahoru. Chtěl jsem k němu dojít, když v tom ze stínů přede mě skočil vlk. Černá srst, jako samotná noc... Zelené oči má, jak kdyby samotné byli polité jedem... To je SMRT. Ano, přede mnou se objevila Smrt, která byl ode mě tak na krok. ,,Myslíš si snad, že tohle je nějaká rozhledna? Že si tu můžeš chodit, jak se ti zlíbí?" vyjela na mě. Jako kdybych vyrušil její klid. Polkl jsem. Nedokázal jsem z ní odtrhnout oči, jelikož ty její... jako by mě žraly zaživa. ,,Co na mě tak čumíš, ty pse!" zavrčela. V tom, jako bych procitl a opatrně začal couvat. Slova jsem nebyl schopen. Jako když se mi zadrhlo v hrdle. Nedokázal jsem vydat ani hlásku. Náhle se však začala smát. Její smích byl pronikavý, až skoro trhal uši. ,,Všichni jste stejní. Zbabělci, co se pose*ou jen co se na ně kouknu. Jen se koukni na sebe! Klepeš se jak ratlík," nedokázala se přestat smát. Já si však až v ten moment, kdy to zmínila, uvědomil, jak se mi třese tělo. To se jako kdy stalo? Celá ta situace byla pro mě velice zmatená. V té temné noci se na mě dívaly dvě smaragdové oči a slyšel jsem jen pronikavý smích. Samozřejmě jsem viděl siluetu Smrti, ale jak byla černá, nedokázal jsem úplně určit, kde je jí konec. ,,Já.." vyloudil jsem ze sebe. Smrt se v tu chvíli přestala smát a jen na mě udiveně hleděla. ,,Ale, ale... ono nám to i mluví?" Vůbec mi tohle nepomáhalo. Sice jsem byl zprvu docela natěšen, spíše zvědav, ale takhle jsem si setkání se Smrtí vůbec nepředstavoval. Že se rozklepu, ztratím hlas a že nohy jsou jako kámen. Tohle jsem neměl vůbec v plánu. Ale já jí musím říct, proč jsem sem přišel. Možná mi bude moci pomoct mě posilnit. Dát mi nějakou magii, co mě ochrání před iluzemi. Jenže v tom jsem zaznamenal prudký pohyb. Smrt skočila a srazila mě k zemi. Stála nade mnou a vrčela mi do obličeje. Já jsem silně narazil na zem. Vyrazila mi doslova dech. Rozkašlal jsem se. Projela mi páteří ostrá bolest. Pravděpodobně jsem si něco narazil. ,,Pokud ses sem přišel jen kochat, tak tě hošánku zklamu, ale tady nenajdeš nic, než jen smrt! Nemám na tebe čas a ani náladu, takže zmiz!" zařvala na mě. Byl to děsivý pohled. Samotná smrt mě přišpendlila k zemi jen tak. Což nejsem nijak silný? Slezla ze mně a vypadala, že odejde. ,,Ne! Počkej!" křikl jsem doufajíc, že neodejde. A neodešla, pouze se zastavila a otočila hlavou mým směrem. ,,Což pak jsem nějaký "hej počkej"? Co sakra chceš?" Snažil jsem se vstát. Šlo to docela těžce, ale nakonec jsem to zvládl. Nebylo to nic hrozného, potřeboval jsem to jen rozchodit. ,,Vím, že dokážeš pomoct s magiemi. Přišel jsem... přišel jsem požádat o... pomoc.",,Hahaha. A kdo si jako myslíš, že jsem? Já, abych jen tak někomu pomáhala. Pche. To je urážka!",,Mám kamení. Spoustu drahokamů, křišťálů. Dám ti je. Klidně všechny," řekl jsem rychle, abych jí zaujal. Ještě, že jsem potkal tu Lucy, která mi o tom pověděla, jinak bych neměl ani nejmenší tušení a byl v pěkném maléru. Jako na zavolanou se přede mnou objevilo všechno, co jsem vlastnil. Smrt na to hleděla se zájmem. Obešla mě dokola, jako by se snažila sama sebe přesvědčit, aby mě hned na místě za ty kameny nezabila. ,,Co za to chceš? Ale mluv rychle. Nemám na tebe celý den, ty prašivej pse." Co jsem za tu chvíli postřehl bylo, že Smrt rozhodně nadávkami neplýtvala. Bylo vidět, že její samotné bytí je postavené na nenávisti. Ono jí to bylo vidět i z očí, což mě přinutilo se nijak nezdržovat a vysoukat ze sebe všechno, co jsem měl na srdci. ,, Chtěl bych se zlepšit ve své magii a naučit se nové. Potřeboval bych magii, která mě dokáže ochránit před ostatními magiemi, zejména před iluzemi." Náhle jsem sám pocítil, jak ve mně narůstá nenávist, jelikož jsem v mysli uviděl obraz Vennira. Měl jsem chuť zavrčet, ale naštěstí jsem si to uvědomil dřív, než se tak stalo. Když jsem se tak koukal na Smrt, vypadalo to, že se potěšeně ušklíbla. Jakoby vycítila moje pocity a byla potěšena tím faktem, že ve mně koluje podobný pocit. Jenže jsem se mýlil. Ona si se mnou totiž začala hrát.
Díky tomu, že jsem si vzpomněl na Vennira, se prostředí začalo měnit přesně v tu krajinu, kde se mi stala osudná věc. Rozhlížel jsem se kolem, když v tom jsem spatřil tu tůňku. Rozeběhl jsem se k ní. Srdce mi splašeně bušilo. Cítil jsem nechuť, nenávist, naštvanost... a bezmoc. Když jsem k té tůňce dorazil, spatřil jsem na hladině svůj odraz. Moje oči byly zelené, jelikož moje tělo naplňovala nenávist. V tom jsem uviděl odraz Vennira. Vzhlédl jsem, ale nikdo tam nebyl. Zavrčel jsem, rozhlížel jsem se, a pak jsem se opět podíval do té tůňky. Byl tam a smál se mi. ,, Ty jeden haj-" V tom jsem se opět ocitl před Smrtí v temné místnosti. V žilách mi koloval adrenalin. Zrychleně jsem dýchal a nahlas funěl. ,,Takže proti iluzím říkáš? Hahahaha, no dobrá, ale musím říct, žes mě velice pobavil. Měla jsem si s tebou pohrát ještě chvíli," prolomila ticho Smrt, která se mi opět začala vysmívat. Žádný strach jsem nepociťoval, jen chuť jí zbavit a zprovoznit ze světa. Nesnášel jsem, když se mnou někdo takhle manipuloval. A ona se v tom vyžívala, jenže jsem nesměl zapomenout, že se jedná o samotnou Smrt. Nic jsem si dovolit nemohl. Proto jsem se rozhodl to zahodit za hlavu, a pokračovat ve svých požadavcích. ,,Potřebuji magii, která mi pomůže zneškodnit protivníka. Znecitlivět, ochrnout, něco, co prostě znevýhodní druhého v boji. Nebo magii, která mi dovolí dělat s druhým, co se mi zachce. Ovládnout mu tělo.",,A vládce světa třeba být nechceš?" zasyčela na mě. Evidentně se jí nelíbilo, jaké nároky jsem měl. ,, Tvé úrovně bych nikdy nedosáhl.",,A taky že nedosáhneš. Prašivý pes jako ty a na mé úrovni? O tom si tak jen můžeš nechat zdát!" zavrčela na mě a já měl tak možnost zase koukat na její bílé tesáky. Jenže já nebyl spokojen. Neřekla mi, zda mým žádostem vyhoví a rozhodně jsem nechtěl odcházet s prázdnou. Nasadil jsem kamenný výraz a jen čekal, dokud nesvolí. ,,Dobrá, tvoje požadavky splním, ale teď už táhni!" křikla na mě. Chtěl jsem odejít, jenže jsem stále neměl dost. Podíval jsem se na všechno to kamení, co jsem jí tu nechával. Věděl jsem, že mám právo si říct o víc. ,,Ještě něco. Chci mít možnost se dostat na vzdálené místo, abych nemusel procházet vším územím.",,To si děláš ze mě srandu? To jsem ti pro smích? Tak já ti dám magie, ale tobě to není málo? Na tu svou tvrdohlavost jednou pojdeš, tupče!" Nebezpečně se ke mně opět přiblížila, ale já tam jen odhodlaně stál a zamračeně se na ní díval. Nehodlal jsem odejít, dokud neuslyším, že i tohle mi odsouhlasí. ,,Vypadni ty, prachsprostý ničemo! Nebo se přidáš k mé sbírce kostí!" Cvakla mi zubama před obličejem. Na nějakou odvahu jsem zapomněl. Otočil jsem se a utíkal jsem pryč. Už jsem tady nehodlal strávit ani jednu minutu. Tak tohle mi na nějakou chvíli stačilo.

>> Jedlový pás

<< Řeka Mahtaë (sever)

Pokračoval jsem dál v cestě necestě. Popravdě jsem moc netušil, proč všichni jdeme tímto směrem, ale vzhledem k tomu, že nikdo nic nenamítal a nestěžoval si, vedl jsem naši menší skupinku dál. Když jsem však přišel na další území, můj nos se mále zbláznil z těch všech pachů všude kolem. To se i tady snad něco děje? Že by nějaká další duha? Jenže to byla blbost, vzhledem k tomu, že byl večer a tma jako v pytli. Zkusil jsem se rozhlédnou, ale jediné, co jsem zahlédl byli dva vlci docela daleko od nás, ovšem siluety jsem mohl vidět. Počkat. Ten pach poznávám! To je přeci ta... eh... Lucy? Jo! Ona byla prvním vlkem, se kterým jsem mluvil. Ke všemu měla dost utříděné myšlenky. Vlastně to ona mi vše pověděla o téhle zemi. O Smrti a Životu. Docela jsem se zamyslel a málem tu maličkou nepostřehl. Začala totiž hodně brebentit. Snažila se mě přesvědčit, abych se do smečky přidal. ,,Ono je to trochu složitější. Jako vlče bys můj postoj vůči smečkám asi nepochopila. Do smečky se mi nechce z mnoha důvodů. Nebyl bych vůbec užitečný," snažil jsem se to co nejvíce shrnout. Nemohl jsem té malé říct, že mám problémy s důvěrou. Mohla by si to převzat nějak jinak, ale hlavně by to její hlavička stejně nepochopila. Teď se to taky jeví, jaký jsem velký kamarád, ale my se přeci jen tak nezávazně bavíme. Nevím, zda bych komukoli znich věřil. Poté se mi představila jako Nym. To jméno už mi k ní více sedělo. A pak se chytla té přezdívky, kterou si vymyslela. Docela mě to pobavilo, protože okamžitě poskakovala a říkala nějakou básničku. Bylo to vtipné. Co ty vlčata nevymyslí. Běžela před námi a já se opět ohlédl na toho hnědého. Jenže on tam nebyl. Probůh, kam zmizel? To mi prostě nechal na krku malé vlče? Co já teď budu dělat? Trochu jsem začal v hlavě panikařit, jenže... to vlče přeci nebylo moje a patřila k nim do smečky, ne ke mně. Takže plnou zodpovědnost ponese Faron a Lennie. Bylo špatné, takhle přemýšlet, ale já nechtěl být po zbytek života strejdou Nym. Sice byla vtipná, nic hrozného neudělala, ale... ne.
Náhle jsem něco pocítil. Čím hlouběji jsme šli, tím byla existence temné síly více znatelná. Bylo tu dusno a temno. Začalo mi být těžko. Že ona tu sídlí ta Smrt? Neříkala Lucy něco o tom, že pomáhá? Ale Smrt je zlá, že? Vábilo mě to, ale děsilo zároveň. Jako omámený jsem prostě šel dál za tou temnou magií, která mě volala. Nym jsem nechal za sebou.

>> Stará zřícenina

<< Dlouhá řeka

Všichni jsme pokračovali v cestě, vlastně neznámo kam. Absolutně jsem netušil, kam mám jít, ale říkal jsem si, že by bylo fajn jít co nejdál od toho místa. Vlastně bych se mohl zeptat, kde ta jejich smečka sídlí, abych se tomu místu vyhýbal... a nebo tam někde číhal a při příležitosti, že ta příšera vyleze z úkrytu, tak jí napadl. Otočil jsem se za ostatními a všiml si, že nám jeden člen chybí. Lennie někam zmizela a neřekla ani popel. Nijak jsem to neřešil. Pravděpodobně měla důležitější věci na práci. Ovšem, tím pádem jsem tu zůstal s malým vlčetem a se starým brumlou. Musel jsem sse uchechtnout, v jaké situaci jsem se nacházel.
Faron začal mluvit na vlče s tím, že pokud nebude jít, rychle pojde. Což měl pravdu, jenže Flundra vypadala, jako kdyby se nenarodila správně. Jako kdyby litovala toho, že je vlk a že musí zabíjet. Vlčata jsou ještě tvrdohlavá. Však ono jí to dojde až vyroste. Jenže tahle věc se zahodila rychle za hlavu a Flundra se velice rychle chytla myšlenky, že bych se přidal. Protočil jsem očima. Tohle mi tak ještě scházelo. Začala do mě hučet, jak bych tam měl jít a vlastně tu vochechuli zneškodnit, protože zničí celý les. A do toho se mě ještě ptala na jméno. Vypadala u toho velice vesele. Evidentně měla dobrou náladu. Pravděpodobně i za to může fakt, že ten mužíček neumřel a žije dál. Nadechl jsem se, abych se jí připravil vymluvit tu myšlenku, kterou jí tam Lennie zakořenila. ,,Sdílím tvou nenávist vůči tý vochechuli, což je mimochodem skvělá přezdívka, co říkáš? Takový vlk, jako je ona si nezaslouží oslovovat jménem. Takže až jí uvidíš, je to vochechule," její přezdívku jsem se snažil dobře artikulovat, aby si to Flundra dobře zapamatovala. Líbila se mi myšlenka toho, že až se dostaví zpátky do lesa a uvidí jí tam, první, co jí řekne bude přezdívka, kterou jsme jí dal a ona tak pocítí ten nehezký pocit toho, že se mě nezbaví a budu jí sledovat na každém kroku. Možná jí to přesvědčí z toho lesa odejít, když naočkuju všechny v lese tím, že je to vochechule. Usmál jsem se sám pro sebe. No, pokračoval jsem dál. ,,Tvého alfáka neznám a tudíž nemám potřebu nijak pomáhat. Hlavně pokud bych musel být na jednom území s ní, no, řekněme že by to nedopadlo dobře. Já a ta prašivá vochechule se nemáme rádi. Nesnášíme se, což by ani pro tvého alfáka nebylo dobré. Ale," udělal jsem dramatickou pauzu, ,,mohu ti a Lennie pomoci třeba něco na ni nastražit. Spíš teda mimo smečkové území, ale klidně se mnou počítejte," mrknul jsem na ni. ,,Mimochodem, kde ta vaše smečka leží? Jen, abych věděl," otočil jsem se i na toho hnědýho, který šel mlčky s námi. Bylo mi blbý na něho nijak nereagovat.
Když se začali řešit jména, Flundra se otočila na Farona, když zmínila přezdívky. Hmm, mně stejně přijde, že mají moc divný jména. Oba. Určitě to jsou jen nějaké maskovací přezdívky, nebo tak něco. Ten kdo to vymýšlel musel být pěkně na hlavu.... Lennie? ,,Jmenuji se Zakar, takže jsi to správně pochytila, ale ty se určitě nejmenuješ Flundra, že?" zeptal jsem se jí a čekal na její odpověď. Koukl jsem se na hnědýho. Jop, Faron se k němu vůbec nehodí. ,,A ty Faron taky nebudeš, že?" otázal jsem se, když už jsme byli u toho. Pak jsem se však otočil na vlče, které bylo plné energie a veselí. ,,Ale říkej mi jak chceš. I když to Běloočko se mi líbí zatím nejvíc z přezdívek."

>> Jedlový pás (přes Cedrový háj)

// tohle že jsou chudáci? hnus pidižvík. SMRT PIDIŽVÍKŮM!

Netrvalo dlouho a už ke mně přišel ten stařík, který mi pomohl ho tak nějak rozcupovat na kousky. Jeden kus se hodil Nym. Lennie přišla sama a zakousla se. Nijak jsem moc nevnímal, pokud na mě někdo promluvil. Měl jsem hlad a jak se říká? U jídla se přece nemluví. Takže jsem se soustředil na asi levou ručičku toho malého stvoření a užíval si pocit čerstvé krve, která mi stékala do hrdla. Byl to blažený pocit, dokud se naše obět nezačala smát. Zavrčel jsem, protože jsem chtěl mít klid. Dožvýkal jsem sousto a až při polknutí mi došlo, kdo se zasmál. Podíval jsem se tím směrem. Ono ho to... lechtá? Pozvedl jsem šokovaně obočí a jen se na to díval. On si zvesela poskočil na svých nově narostlých nožičkách a mával svými novými ručičkami. Je tohle normální? Ale proč já se pořád divím. Třeba bude více jídla. Už už jsem se chystal po něm skočit znova a trhat mu ručičky, dokud nebudu do syta nažraný. Ostatně, jeho to bavilo a lechtalo, takže nikdo netrpěl. Teda až na Flundru a to byl důvod, proč jsem se zarazil. Slyšel jsem její vzlykání. Otočil jsem se k ní a koukal se, zda není někde zraněná. Zda třeba jeden z nás v zápalu hladu jí neuhodil, ale nic se nestalo. Ani ruky se nedotkla. ,,Maličká, jsi v pořádku? Stalo se něco?" zeptal jsem se opatrně, protože mě to docela vyděsilo, že nám tu malé dítě brečelo. Třeba se nás lekla, jak jsme se pustili do toho divnýho tvora. Nebo... nechtěla, aby jsme ho úplně zbavily? Nebo brečí radostí? Kdo se v tom má vyznat? Vlčata jsou komplikované. Nikdo neví, co chtějí a proč dělají, co dělají. Povzdychl jsem si. Když jsem se otočil zpátky, byl tam ten pidižvík. Měl jsem ho dost a tak jsem ho zase čapl do huby. Tak. Budeš naše nekonečná večeře. Jenže, v tom jak kdyby nějaká neznámá síla mi ho vytrhla z tlamy a ten mužík přiběhl k duze, která pomalu začala mizet. Jenže co udělal potom nemělo obdoby. Zavřel nám všem oči a náhle jsem pocítil, že se děje něo hrozně divného. Oči jsme otevřeli a on... prosím... na nás všechny začal čůrat duhu, co se měnila v kamení a květiny. Moje instinkty mi řekly, ať rychle uhnu, ale bohužel mě to zasáhlo. No to je hnud velebnosti. Ani jsem neměl chuť na to sahat, ale... kamení ce může někdy hodit ne? Myslím, že ti Bozi, co tu sídlí, jsou na tyhle věci, když po nich něco chceš. Vzal jsem si to, ale s pořádnou nechutí. Nečekal jsem na nic a otočil jsem se. Ta maličká Flundra vypadala jak hromádka neštěstí. Drcl jsem do ní. ,,Pojď. Je na čase zmizet odsud. Co říkáte?" otočil jsem se s otázkou na ostatní. Lennie za mnou vyšla a řekla něco, co mě donutilo se zastavit. Díval jsem se na ní na okamžik s šokem ve tváři, ale pak jsem se začal smát. ,,Hahahahahahaha! Tak to ti fakt nezávidím! Taková pohroma. kdo by pak do té smečky chtěl? No jako já se tam rozhodně nepřidám. S ní sdílet nějaký úkryt? Dýchat stejný vzduch? Fuj! Ale peklo ze života jí mohu dělat mimo. Nalákej jí někdy ven a sejmeme ji!" mrkl jsem na ni a vydal se někam, prostě pryč.

>> Reka Mahtae

// díky za osud, bylo to moc fajn zpestření

Nikdo se nijak neměl k tomu tomu tvorečkovi pomoci. Ani on nevypadal, že by nějak nutně potřeboval zpátky. Když přiběhl ten starouš, jen se zbaběle schovával za Lennie a strkal jí k duze. Ta se na něj osočila a pak jsem jen viděl, jak Flundra se staříkem odskočili a u jejich čumáků se objevila jiskra. Ušklíbl jsem se. Tahle skvadra se mi zamlouvá. Panuje tu taková nevraživá atmosféra. Ale v dobrým slova smyslu. I když mi teda stařík z nich nejvíce lezl na nervy, dokázal jsem si představit, že bychom si řekli i pát milých slov, ale to možná později. Teď jsem hodlal odpovědět Lennie. ,,Je pravda, že bych tvojí vrozenou magii podle očí neodhadl, ale co se myšlenek týče. I když to může být občas otravné, považuju ji za jednu z těch silnějších, ne-li nejsilnější magii. Moje matka a můj učitel Renodés ji ovládali na úctyhodné úrovni a musím říct, že větší husinu jsem z magie nikdy neměl. Každopádně elektřina zní velice zajímavě. O té jsem ještě neslyšel," uznale jsem pokýval hlavou. Rád bych v rozhovoru o magiích pokračoval a své moudrosti, které mi Renodés předal mohl tak konečně s někým sdílet. Je však pravda, že moje znalost byla omezená. Věděl jsem jen o těch základních, které se běžně mezi námi magickými vlky vyskytovali, ovšem netušil jsem, že lze mít magie jako je právě ta, kterou disponuje Lennie. Také mě velice nadchlo, že má více jak jednu. Ovšem že vlk je schopen být nosičem mnoha magií, ale za život jsem poznal jen asi jednoho, a tím byl Renodés. Jeho magie neměly limity. Měl jich tolik. Jop, byl mým vzorem. Doufal jsem, že jednou dosáhnu taky takové moci, kdy budu mít magií nespočet. Ale já si nedokázal vybrat, které by byly ty dobré.
Lennie pak začala mluvit o tom staříkovi. No, jen jsem pokýval hlavou, protože tohle nebylo zrovna téma, kde bych se dokázal rozvášnit. Vztahy. Tak moc komplikovaná věc. Radši neřešit. Bylo mi jedno, jaký vlastně vztah má s tím Faronem. I když jakým způsobem se chovali mi přišlo, že jsou spíše "nepřáteli" než "přáteli". Ale... byla v tom vidět ta přátelskost. Evidentně se snášejí lépe, jak Lennie říkala. Zatřepal jsem hlavou a koukl se po té malé vlčečí slečně. Byla nazlobená a vypadalo to, že kdyby měla tu možnost, z ní tím vztekem vyletí blesky a těch tu nebylo málo. Přišel jsem k ní. ,,Lennie to určitě tak nemyslela. Přeci jen si hezčí, než tenhle...pidi-mužík, či co to stvoření divný je. A pokud to tak myslela, tak má rozhodně divný vkus," dodal jsem a koukl se na Lennie. Ten pidi-mužík vypadá nechutně. Být tebou, bych si fakt nechal to vlče a nějak s tím žil. A nebo zda máš jiné plány, ale tohle tu nechávat nebudeš. Mluvil jsem k ní v mysli, jelikož jsem tušil, že bude s myšlenkami na lepší úrovni a přečte mi je. Podíval jsem se opět na maličkou. ,,Evidentně se stejně nikdo nemá k tomu se ho zbavit, tak já ho odhodím zpátky na tu duhu, co říkáš? A tak tě tedy neunese," mrkl jsem na ni. Lennie a Faron se haštěřili, takže jsem je nějak neřešil. Prostě jsem došel za mužíkem a řekl jsem, jak kdybych mluvil na teprve narozené vlče. ,,Ty, tam!" prohodil jsem hlavou, chytl ho za ruku a hlavou ho rozhoupal, jenže... co se nestalo? Můj stisk byl silnější, než jsem chtěl a ta malá zrůdička se začala moc cukat. Náhle jsem v tlamě pocítil teplou krev a moje zorničky se rozšírily. Uvědomil jsem si. Jak moc velký hlad mám. Jak se mi cukal, nechtěně jsem ho pustil. Jeho krev mi tekla po tlamě a já se olíznul. Byla taaaak dobrá, teplá a hlavně se ve vzduchu rozšířila ta lákavá vůně masa. On tak voní. Musí opravdu chutnat dobře. Chudák byl přede mnou a držel si krvavou a asi zlomenou ručičku. ,,Hele Lennie. Nakonec tvůj nápad s tím ho sežrat asi nebude úplně k zahození. Je...lahodný," usmál jsem se tak, jak by se smál vrah. Vycenil jsem zuby a díval se na svou oběť. Znova jsem se olízl. ,,Flundor, myslím, že se opravdu nemusíš bát. Tenhle tě nikam neodnese. Ten se ponese v mém bříšku," a rychle jsem ho znova chytl za poraněnou ruku. Opět se mi zmítal v tlamě, ale teď jsem ho držel pevně a nehodlal stisk polevit. Otočil jsem se a snažil se přes něj mluvit. ,,Dá ši taki nikdo?" (//Dá si taky někdo?)

Šel jsem velice pomalým tempem napřed, protože jsem nějak čekal, že se ke mně alespoň jeden z nich připojí. A vlastně jsem ani neměl důvod proč spěchat. Nevěděl jsem, co se zase může stát. Za tu dobu, co jsem tady v téhle magické zemi se mi stalo to, že jsem byl omámen práškem a pak jednal na základě svých chtíčů a poté se proměnil v kostlivce. Vlk ví, co přijde teď. Jako duha by mohla být mnohem milejší, ale tady si fakt nikdo nemůže být jistý, co se stane. Zívl jsem si. Kupodivu jsem byl docela unaven z té dlouhé cesty. Byl jsem si jist, že jsem prošel snad přes celou zemi. Každopádně jsem došel asi ke svému cíli, nebo ne cíli, ale k menšímu stopu. Byl jsem docela rád, že vidím někoho známého, i když o těch dvou se to říct nedalo. Jeden bl mrzutý starouš jménem Faron a tiše musel souhlasit s Lennie, že to jméno nebylo nijak dvakrát extra vábivé, který sežral asi všechno vědění světa a druhé bylo vlče jménem Flundra. Upřímně jsem proti vlčátům nic neměl. Každý jsme se přeci narodili jako vlčata a pročli jsme si stejným obdobím. Hlavně vypadala mile. Alespoň se na mě usmála. Ale i vlčata mají své temné stránky. Sám to znám. Neřekl bych, že bych si tím prošel, ale ve své době jsem znal mnoho vlčat a řekněme, že některá jen na oko hrála svou andělskou tvář. Povzdechl jsem si.
V tom ke mně dorazila Lennie a připojila se ke mně na obhlídku té věci. Vysvětlila mi tu věc ohledně vlčeti a já jen kývl na srozuměnou. Ostatně, ne každý prostě musí mít v lásce vlčata. A neměl jsem nic, co bych na to odvětil. To vlče jsem neznal, a i když jsem nebyl zcela toho názoru nechat vlče pojít, neměl jsem potřebu nic proti tomu říct. Jenže když se zmínila o mém kožichu, musel jsem se ušklíbnout. ,,Já ti říkal, že můj kožich mi přidá na mém půvabu." Svůj kožich jsem měl rád. Byl takový, obyčejní, ale zároveň zvláštní. Geny si na mě prostě vyhrály a já jim to neměl nijak za zlé. Poté však zmínila mé oči a magii. Překvapilo mě, že ona jí má taky, jelikož její barva očí byla míchaná. ,,Ani ne. Nebo, nepocítil jsem to. Ale to je možná taky z důvodu, že společnost tolik nevyhledávám. Nedůvěřuji moc vlkům a radši se snažím být stranou. Zejména nevěřím těm, co mají růžové oči. Iluze, fuj!" Odplyvl jsem si a následně ze mě vyšlo tlumené vrčení. Jak já tu magii nesnášel. ,,Ale divím se, že ty víš něco o myšlenkách. Tvoje oči vypadají totiž jako směsice vzduchu a země. Nebo máš nějakou speciální?" O magiích jsem věděl své. Jako jeden z mála jsem se o nich dozvěděl v brzkém věku a doslova hltal vše. Moc jsem si přál magii myšlenek. Doteď o té magii smýšlím jako o té nejsilnější a nejvíce užitečné, ale každá magie měla něco do sebe. Moc mě však zajímala Lennie a její vztah k magiím. Její oči mě fascinovali. ,,Máš krásné oči. Ta barva ti sedí." Nijak jsem se nepozastavoval nad tím, že jsem jí vlastně dal kompliment. Neříkal jsem to nijak, že bych jí tim chtěl nějak potěšit. Byl to fakt a řekl jsem to, jako by to byla normální věc a dál pokračoval v cestě. Ptala se mě dál. Upřímně mě to momentálně nijak nevadilo. Normálně bych byl otráven z toho, že mi někdo pokládá tolik otázek. Ale teď ne. Nebylo to tím, že se jednalo o Lennie. Bylo to prostě tím faktem, že jsem si konečně mohl s někým v klidu popovídat, jelikož jsem vlčici znal alespoň trochu a spojovala nás jedna věc. Vochechule. Eh, ale alespoň něco pozitivního. ,,Nic. Proměnil jsem se zpátky v sebe, oklepal se a tak nějak kráčel světem. Nemám žádný cíl, žádné místo, kde bych se usadil. Ani nechci. Prostě jsem někam šel," kdybych mohl, pokrčím rameny. Svým čenichem jsem začmuchal. Cítil jsem něco ve vzduchu. To není dobré. Určitě to nevěstí nic dobrého. Doufám, že se nám nic divného nestane. Když už, tak teď ať jsem čarodejnice já a vochechule kostlivec. Podíval jsem se na Lennie, která se mě ptala na jaro a já se musel upřímně z hrdla zasmát, až jsem se zastavil. ,,Tak teď si mě dostala," řekl jsem mezi smíchem. Musel jsem se uklidnit a zhluboka nadechl. S úšklebkem jsem se na ni podíval. ,,Vlčice mi nestojí za řeč. Jakože, nic proti vám. Nejsem vlk na vztah a už vůbec ne na rodinu." Podíval jsem se někam za ní. Vlastně jsem si to ani nedokázal představit, že bych s někým byl. Je to nesmyslné. Když už by se nějaká našla, musela by mít velkou trpělivost, než by si prostě tu onu vlčici připustil vůbec k tělu. A zakládat rodinu? Ne, na to fakt nejsem stavěný. Oklepal jsem se a pak jsem zpátky pohlédl na ni. ,,A co ty? Našla sis nějakého zajíčka? Nebo mi snad nechceš říct, že by ten bručoun támhle vzadu byl tvůj obětní beránek?" zasmál jsem se.
Došli jsme na místo. Lennie zavolala všechny sem, ale já to šel obhlédnout, když jsem najednou na duze viděl nějakého pidi-mužíčka, který mluvit velice divně. Dopadl na zem a prošel kolem nás a až teď jsem si všiml, že mi moje srst hraje snad všemi barvami. No, tohle je ta lepší varianta, řekl bych. Všichni jsme byli nějak divně zbarvení. Nic tu nedávalo smysl. Malý mužík, duha, barevný snad vše kolem. Ale nu což, jsem v magické zemi. Tady nemá nic dávat smysl. Malý mužík poskakoval a snažil se dostat zpátky na duhu, jenže to jiskřilo. Zkusil jsem jít blíž sám, a kdybych rychle neuskočil, popálí mě to taky. Otočil jsem se na Lennie. ,,Ten mužík asi musí zpět na duhu, jinak nevím, co se stane jemu, nám, všemu okolo. A dost to jiskří. Co ho tam prostě hodit? Snad se chytne." Jiný návrh snad ani nepřišel v úvahu, pokud jeden z nás nechtěl být sežehnut zaživa.