Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ageronský les

Pokračoval jsem dál v cestě a docela jsem zklidnil své tempo. Nebylo se zase kam moc hnát, nevěděl jsem svůj cíl, ale měl jsem jedno jasný. A to, že je prostě nějak najdu. I když jsou pro mě důležití, přece nebudu jak utržený ze řetězu a pobíhat tady a křičet jejich jména, kdyby se někdo ozval. Najednou jsem ucítil takové studené pohlazení. Spadla mi totiž na čumák vločka. Podíval jsem se nahoru. Nevypadalo to, že by se měla strhnout nějaká chumelenice, ale zatím si jen sníh volně poletoval, což bylo více než příjemné. Zima je tu! Doufám, že bude sněhu hodně. Měl jsem rád toto období. Kožíšek jsem na to měl vybavený, takže mi to nijak nevadilo. Hlavně mi přišlo příjemný si lehnout do sněhu.
Zastavil jsem se a rozhlédl se. Nevěděl jsem, kam pokračovat, když v tom se ozval můj žaludek. Pěkně zakručel. Neměl jsem ale náladu na to chytat nějaké zajíce, či jiné tvory. V dáli jsem uviděl jezero. Bylo docela blízko. Jo, rybu už jsem dlouho neměl. Jen doufám, že jezero je dost velké a měl jsem tak možnost lovit. Protože kdyby bylo pokryté ledem, mohl bych se tak akorát po něm klouzat. Hahaha. Vykročil jsem směrem k tomu jezeru a doufal, že na mě čeká ještě jezero plné nezamrznuté vody.

>> VVJ

<< Ragar

Docela jsem se ploužil na cestě zpátky. Nechápu, proč jsem nepospíchal, protože už jsem fakt nechtěl dýchat stejný vzduch s tou běsnící vlčicí, ale nějak jsem věděl, že vlastně nemám kam spěchat. Sice teď stál přede mnou důležitý úkol, a to najít rodinu. Nevěděl jsem jak to udělám a zda se mi to povede, ale cítil jsem se pozitivně. Na okamžik jsem se zastavil a otočil se. Díval jsem se na ten les, který jsem už nechal za sebou. Bude ta malá v pořádku? Ale tak snad jo. Vypadala, že toho okřídleného má docela ráda. I když jsem si to nechtěl připustit, ta malá mi byla docela sympatická. Jakože, asi to bylo i z důvodu, že jsem si dlouho s nikým pořádně nepokecal, a že mě poslední dobou fakt ta vochechule prudila. Oklepal jsem se a vyrazil na cestu. Kam bych vlastně měl jít? Kam vede má cesta? Asi nechám svoje tlapky aby mě někam vedly, třeba dojdu za nimy. Možná ne, ale chci je vidět. Moc.

>> Západní Galtavar

Nijak jsem na ostatní nereagoval. Vochechule se vybavovala se Styx, která se teda chtěla přidat, ale stále jsem jí nedokázal věřit. Ale tak, můj problém to není. Moje smečka taky ne, takže co vlastně řeším? Možná je to z toho důvodu, že tu je Nym a Lennie, ale tak Lennie je silná vlčice. Ta Styx pošle do háje a ta malá, ta se jen tak nedá. Nym se smála a vrtěla se, jak jsem jí lechal. Smála se a snažila se se mě odstrčit, ale svými malými packami neměla tolik síly, jenže s příchodem té nové vlčice se vše umlčelo. Všichni byli nějak zaujati jejím ocasem, no já to nijak neřešil. Nechtěl jsem a nepotřeboval jsem. V tom jsem to ucítil. Ten prudký závan vítru. Otočil jsem se a podíval jsem se nahoru. Byl tam hnědý vlk, co měl křídla. Okay. Byl jsem u Smrti a i u Života. U bytostí, které by vlastně logicky neměli existovat, ale v téhle zemi vlastně nic nemá logiku. Vůbec nic. Takže jsem měl asi očekávat, že tady bude nějaký vlk, co lítá a má křídla, ne? Asi to zapadá do zdejší logiky. Svoje mírné překvapení jsem nedal nijak znát. Přistál u Nym a pak se otočil na nás s tím, že teda svoje křídla schoval, aby mu je asi nikdo neočumoval. Pozdravil členy smečky a pak se zaměřil na mě a na Styx. Ptal se nás, co tu děláme. ,,Já jsem zde pouze jako doprovod Nym. Totiž, stal se takový incident, řekněme... a nepřišlo mi vhodné je nechat samotné. Chtěl jsem dohlédnout na to, že bezpečně dorazí domů a budou předány někomu zodpovědnějšímu." při poslední větě jsem se otočil na vochechuli. Byla to poznámka o ní, ale to vlk nemohl vědět. Ale také jsem nehodlal tady rozebírat, že měla Lennie dojem, že ta cizinka zaútočí na Nym, a že to byla asi pravda a v rámci obrany před vlčetem jí sekla do tváře. To bylo na malé, zda se Falionovi svěří. Hlavně, zbytečně tu rozdmýchávat blbé vztahy, když třeba ta Styx nechtěla ublížit, jsem nechtěl. Kdyby přeci jen něco chtěl udělat, ten alfák se to hned dozví. Svojí pozornost jsem stočil zpět na alfáka. ,,Myslím, že mě zde již není potřeba. Nebudu vám tu narušovat prostor," řekl jsem tomu alfákovi a otočil jsem se k Nym. Tlapkou jsem jí rozcuchal srst na čele. Usmál jsem se. ,,Tak se snad někdy ještě uvidíme, ty bojovnice," mrkl jsem na ni a otočil se. No, a moje hledání rodiny začíná.

>> Ageronský les

// je ok, že Zaky nemá ještě schváleno u Smrti? :D

//to pořeším se Skyl :)

Ty dvě se haštěřily. Nym ze sebe na oko dělala vlče, kterého asi oslnilo boží světlo a byla jako andílek, ale vochechule jí to nežrala. Byla to zábavná podívaná, až jsem se musel ušklíbnout. Bylo vidět, že je z toho solidně podrážděná, že má kolem obecenstvo, co jí dvakrát nemusí. Samozřejmě si neodpustila poznámku, že na území nemám vlastně co dělat. Zase se snaží o všem rozhodovat a dělat ze sebe strašně důležitou. Vsadím se, že je jen méněcenná kappa. Ani nemá kdovíjak vysoké postavení a naparuje se, jako by sama byla alfou. Pche. To by ta smečka dopadla. Její další poznámky jsem ignoroval. Nehodlal jsem se s ní dál bavit. Svůj názor jsem jí řekl a tím to končilo. Bylo fajn, že to nakonec vzala a přestala pak dál kvákat. Už to začínalo být neúnosné. Ale zároveň mě jí bavilo točit. Třeba zvážím přidání se do smečky už jen z principu. Ale, asi bych to tu dlouho nevydržel a jakožto ten chytřejší z nás odešel. Taky, co bych vlastně řekl alfovi? Jdu se přidat, abych nasral jednu z tvých členek? Asi není úplně dobrý důvod. Pokrčil jsem na oko rameny.
V tom se ta bílošedá začala představovat. Styx. Docela to jméno na ní sedí. Vzhledem k tomu, že chtěla útočit na malou. Nijak jsem však na ní nereagoval. Ostatně proč bych měl. Tohle nebylo o mě, ale o ní a přidání se do téhle podivuhodné smečky. Já jsem tu byl na víc a stejně jsem plánoval zase odejít, takže. Nebylo třeba se představova a mísit se do jejich rozhovoru. V tom promluvila vochechule. Cynthia. Je jasný, proč jsem to jméno zapomněl. Takové nevýrazné a divné. Vochechule jí sedí líp.
Do toho mě Nym mě povzbuzovala v zůstání a dokonce i zalichotila. Líbilo se mi, co z ní rostlo. Usmál jsem se a do té mrňavé trochu drsnul. ,,Však ona se totiž vochechule nemůže mnou nabažit, víš? Snaží se to skrývat, ale evidentně po mě strašně touží," mrkl jsem na ni a otočil jsem se na vochechuli a vyplázl jazyk. ,,A ty maličká, jsi úplně k šežrání," otočil jsem se zpátky na tu malou a začal si s ní hrát. Měl jsem dobrou náladu. I přes to, v jaké společnosti jsem se nacházel, nedokázal jsem být pořád negativní. Ne potom, co jsem se u Života dozvěděl. Budu tady jen chviličku a pak se vydám zpátky do světa a budu hledat svoje sestry! Povalil jsem Nym na záda tím, že jsem čumákem drnul do jejího boku, nebo drcnul. Prostě jsem jí tím čumákem převalil na zem na záda a lechtal jí na bříšku. Ocas mi zvesela mával ze strany na stranu. Vochechuli a její proslov o tom, že jako ona je ta, co na nás tedy má dohlédnout, protože tu není alfák, jsem ignoroval. Zůstanu tu, dokud se tu neobjeví. Nevěřím jí, že by prostě zvládla útok Styx. Vypadá dost silně a jakože má už dost věcí za sebou. Za to vochechule... ta by se složila při prvním úderu.
Hrál jsem si s Nym, když v tom sem ucítil krev, zajíce a divný pach. Před námi se objevila další vlčice. Asi členka smečky? Hlavně další ženská. To ten alfák tady provozuje harém nebo co?

Měl jsem asi dávat větší pozor na Farona, protože i přes to, v jaké kondici byl nás dokázal před honit. Doufám, že mě Život neoklamal a za chvíli budu na tom podobně jako on. Teda, ne že bych chtěl být na pokraji smrti, ale má docela fyzičku na to, jak ho Smrt zřídila. Zabrzdil jsem a jen sledoval věci kolem. Stalo se to všechno nějak rychle. Ta bílošedá sekla Nym do tváře, Faron odtrhl malou docela s hrubou silou a hodil jí ke mně. Podíval jsem se na tu černou kouličku a než jsem se stačil zeptat, zda je vlastně v pořádku, už si jí brala Lennie. Ale jako, ještě že ten Faron takhle zakročil. Udělal dobře. Ta nová nevypadala, že by zrovna chtěla útočit, taky že byla v přesile a komu by se chtělo? Docela jsem jí chápal. Hlavně hledala domov, no a asi jí Lennie vyčetla blbě. Jenže dokáže číst myšlenky, dokáže říct, co cítí. Nemůže se zase tak plést. Asi si to rozmyslela, když jsme se sem všichni postupně dostali. Kdyby tu byla vochechule sama s tou malou, myslím, že by to tu vypadlo jinak. Myšlenky jsem zahnal, jakmile na mě Lennie promluvila. Jen jsem na její slova kývl. Ostatně, bylo fajn s nimi trávit čas. Necítil jsem se tak prázdně. Ale stále jsem nevěděl, co si mám o nich myslet.
Lennie odešla za Faronem a vochechule dostala na starost obě dvě vlčice. Tu novou a malou. Vochechule nevypadala vůbec nadšeně a já jsem si to jen užíval. Když mě ale Nym zvala k nim, hned mi to zamítla. Zavrčel jsem. ,,A ty jsi jako kdo, aby rozhodoval o tom, co udělám?" chovala se, jak kdyby řídila celý svět. Pche, jsem zvědav, jak tohle zvládneš. Když jsem se ale na tu trojici tak podíval, v hlavě mi vyskakovalo hned několik scénářů, jak tohle mohlo dopadnout špatně. Hlavně jsem nevěděl, jak daleko je jejich smečka. Protočil jsem očima a vyšel jejich směrem. Byly jen kousíček přede mnou. Postavil jsem se vedle Nym a zároveň tak byl i vedle vochechule. ,,Já tě Nym doprovodím, ale pak půjdu zpátky, dobře?" řekl jsem té malé a otočil jsem se na vochechuli. ,,Co se stane, kdyby se ta vlčice rozhodla zaútočit, když je Lennie pryč? Jsi snadným terčem. Nedokážet ubránit sebe ani to vlče. Takže se kousni, oba tohle budeme muset přetrpět. Taky nejsem dvakrát nadšený z toho, že tě vidím, ale nemyslím si, že by Lennie o té vlčici kecala. Může to na nás jen hrát a smečku tak vystavuješ nebezpečí ," šeptal jsem jak nejvíce jsem mohl. Taky jsem se musel k vochechuli trochu přiblížit, což mi nebylo zrovna hej, ale podařilo se mi jí předat zprávu jak nejtišeji to šlo. Hlavně ta vlčice měla docela odstup, takže to nemohla slyšet. Každopádně mi bylo jedno, jak na mě vochechule bude reagovat, nehodlal jsem odejít. Mohlo se stát cokoli. Takhle to nebylo jen jedna na jendu, ale dva na jednu, což prostě mohlo pomoci, pokud by se cokoli pos*alo.

>> Ragar

Nym byla celou dobu zamklá. Byl jsem si tím už stoprocentně jistý, že se něco stalo. Jak moc vážné to bylo, to jsem však netušil. Lennie zareagovala na můj dotaz a říkala, že je docela v pohodě, jen že se setakl se smrtí. Tak to chudák schytal za nás všechny. Snad se brzo postaví na nohy. Nehodlal jsem však kontrolovat jeho stav. Je to přece vlk a vlk má větší šílu než vlčice. Tohle určitě dokáže přežít. Mezitím se ta vochechule chytla s Lennie. Hlavně celou dobu mi přišlo, že kdokoli se teď postaví před Lennie, tak to solidně schytá. Byl jsem rád, že já jsem byl na její straně. Jako, ona má docela slušnou magii a ještě ovládá myšlenky a bůhví co ještě. Prostě, je fakt mít na straně někoho, jako je ona. Jenže na jednu stranu jsem musel uznat, že tu vochechule byla dřív než my všichni a mohla tak zabránit nebezpečí, pokud by se blížilo a uchránit to vlče. Takže... sice jsem nebyl nejradši, že je to zrovna ona, ale byla na ten okamžik potřebná. Teď už ne. Teď nás tu bylo více. Nemusí už do nás rejt a zbytečně tu oxidovat. Ať si táhne zpátky. My se o ní nějak postaráme. Jenže jsem to v duchu zakřikl. Sice si Lennie dala ochranitelsky a trochu i mateřsky Nym pod sebe, aby jí tak chránila, protože údajně tu byl někdo, kdo měl v úmyslu zaútočit, jenže... Nym prostě smyslu zbavená vyběhla z bezpečí a utíkala za nebezpečím. No to si děláte srandu?? Čím jí ta smrt naočkovala, že se te'd chová jak smyslu zbavená. Zavrčel jsem. Tohle se mi vůbec nelíbilo. ,,Nym zaútočila první. To tu ještě scházelo," řekl jsem ironicky k Lennie. Vochechule vyběhla a já hned za ní. Připraven snad na cokoli. Bude rvačka, to cejtím ve vzduchu. Bohužel jsem ještě neměl tak vypracovanou magii, abych něco zvládl udělat. Musel jsem vystačit se svými svaly.

Evidentně jsem vypustil více slov, než jsem měl. Byl jsem vyčerpaný z běhání tam a sem a do toho mě ještě chytli záda. Hlavně jsem prostě měl strach. Nym však jen odvětila, že to bylo v pohodě a tak jsem se radši na nic jiného neptal. V pohodě to asi až tak nebylo. Normálně říkala více věcí, ale bylo poznat, že se něco stalo. No, nebyla vhodná chvíle, protože tu byla ta vochechule. Najednou mě pozdravila. Otočil jsem se na ní, podíval se a zhodnotil, že mi ani nestojí za to, se na ní dívat. Proč by? Však vůbec není k pokukání. Prostě normální vlčice. Najednou jsem uslyšel zavolání. Byl to hlas Lennie. Podíval jsem se tím směrem. Kolem ní to probleskávalo a hned vedle ní ležel polomrtvý Faron. No to ještě scházelo. Co se mu sakra stalo? To ho skolil nějaký medvěd nebo co? Nechtělo se mi za ní běžet, protože jsem nechtěl nechávat vochechuli samotnou s tím prckem. I když vypadala, že jí neublíží. Takže jsem jen zakřičel zpátky. ,,Co se s ním do háje stalo? Potřebuješ pomoc?" Kdyby totiž odpověděla kladně, byl jsem připravený vzít to mrně do tlamy nebo na záda a jít tam za ní. Rozhodně bych jít u nenechával. No ale, do toho spustila vochechule. Začala nám nadávat. ,,Hleď si svého," řekl jsem jen. Však Nym nebyla její a i když byla ze stejné smečky, zbytečně se do nás navážela. Ale pak zmínial jednu věc. Někdo nás šmíruje? Nasál jsem pach. A byla to pravda. Objevil se tu další pach a byl nedaleko od nás, jenže jsem nikoho neviděl. No a co, i kdyby. Tady stejně není nic k vidění.

// welcome

<< Jedlový pás

Běžel jsem jak rychle jsem jen mohl. Přišlo mi, že jsem dostal nějakou obří rychlost. Jako kdyby mi někdo pomáhal. Pach Nym byl čím dál tím silnější a já pociťoval radost, jenže v tom mě do čenichu udeřil další pach. Spíše puch. Byla tu s ní vochechule. No tak ta mi ještě chyběla. Ty kráso. PROČ? Ze všech vlků zrovna ona? Nemyslel jsem na nic než na to, že jí budu muset zase čelit. V tu chvíli jsem jí uviděl. Malou černou kouličku. Přiběhl jsem k ní a drcnul do té malé ignorujíc tu vochechuli. ,,Ty jedna malá! Tak velký strach jsem měl! Byl jsem u Života a ten mi řekl, že jsi šla za Smrtí. Co jsem ti říkal? Víš jak jsem se bál? Měla si se skrýt a počkat na mě. Vidíš, netrvalo mi to dlouho a jsem teď s tebou. Jsi v pořádku? Není ti nic?" huba mi nezavřela. Fakt jsem se bál, ale od pohledu vypadala docela v pořádku. Tu vochechuli jsem prostě ignoroval. Nehodlal jsem jí zdravit, ani si to nezasloužila. Pche! Ještě na ní budu plácat svoje hlasivky. To tak. Ať radši zmizí. Třeba jí to ignorování pomůže se rozhodnout jít pryč. Usmál jsem se na Nym. ,,Ale teda, jsi statečná! Sama takhle u prastaré bytosti. Jaké to bylo?" doufal jsem, že nezažila žádné trauma. Přeci jen Smrt vypadala hrozivě. Ale zážitek musela mít na celý život.

<< Řeka Mahtaë

Doběhl jsem na místo a ještě mě čekal kus cesty lesem. Cítil jsem silný pach Lennie a ostatních vlků, ale ten Nym se tu pomalu vypařoval. No to si děláte srandu? Jak to, že tu není? Nebo je? někde se holčička skrývá a maskuje si tak pach? To by byla velice chytrá. Tím by si tak moc pomohla, ale je to přeci jen vlče. To nic takového nezvládne. Nabral jsem na rychlosti, i když jsem začal pociťovat palčivou bolest. Kvůli tomu jsem se mračivě dostal na místo, kde jsem naposledy Nym viděl. Nejenže jsem neviděl Lennie, ale ani tu Nym. Zkusil jsem použít svůj čenich a začít čenichat o sto šest. Přeci tu někde musí být! Alespoň poblíž. Vnímal jsem její pach, který směřoval ke smrti, ale byl slabounký. Za to jsem ucítil její pach na druhé straně. Musela utéct tímhle směrem. Snad není daleko. Rozeběhl jsem se a doufal. Tak moc doufal, že ta maličká je v pořádku.

>>Ageroncký les

<< Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

Ve vzduchu jsem cítil pach Lennie. Pravděpodobně utíkala zptáky za vlčetem. Tedy, alespoň jsem doufal. Docela jsem se už tady orientoval, takže jsem věděl, kam mám běžet. Doufám, že je teď u ní a všechno je v pořádku. Sice asi od ní dostanu sprda, ale čert to vem. Ona měla hlavně na starosti to mrně. Hlavně je z její smečky. Nevím, proč jsem měl pocit se tak přehnaně omlouvat za to, že jsem u nym nebyl a nedávat si to tak za vinu. Jako bych se snažil najít každý důvod k tomu se necítit provinile.
Musel jsem ale na okamžik zpomalit. Ta páteř mi dávala zabrat a já opět funěl. Byl jsem rád, že jsem se už nacházel u řeky, což znamenalo, že mě čekal jen kousek cesty. Rozhodl jsem se na malou chvíli zdržet a napít se. Potřeboval jsem přeci jen si trochu odpočinout, když jsem spadl z kopce. Jen co jsem se napil, vyběhl jsem za holkama.

>> Jedlový pás (přes Smrkový les)

<< Kopretinová louka

Proč jen ta maličká mě neuposlechla a nezůstala na místě. Nebo nešla domů? Což pak nevěděla, kam má jít? Cítil jsem se blbě. A vlastně i trochu zodpovědně. Malou jsem tolik neznal, ale musm říct, že když jsem jí tam tak nechal, bylo mi jí prostě líto. Hlavně, přeci jen jsem s ní nějakou chvliku trávil čas, takže jsem jí jakoby znal, ale... Povzdychl jsem si. Moc jsem doufal, že se jí nestalo nic špatného. Smrt byla docela dost rozječená a vypadala, že kdyby mohla, tak si ze mě urobí další hromádku kostiček. Nedokázal jsem si tedy představit, co by mohla té malé udělat. Tak, pro ní by byla spíše jako menší zákusek. Hlavně takové vlče je strašně bezradné před něčím takovým, jako je prastará bytost. Zakousl jsem se a rozeběhl jsem se. Sice mě páteř docela bolela a vystřelovala do mého těla ostrou bolest, ale rozhodl jsem se to neřešit. Pro mě teď záchrana vlčete byla přednější.

>> řeka Mahtaë (přes Náhorní plošinu)

<< Narrské kopce

Šel jsem celkem pomalu, ale tím, že jsem se nezastavoval, tak mi i tak cesta ubíhala rychle. A já měl možnost tak přemýšlet. Takže Lethia a Kaleo jsou tady. To je neuvěřitelné, že došly až sem. Hledaly mě? Přišly společně? A jak dlouho už jsem je neviděl? Tak dva - tři roky? Určitě nějak tak, možná i více. Čas tak rychle utíká. Ale moc mi chyběly. Moje drahé sestřičky. Doufám, že jsou v pořádku a že se jim nic nestalo. Usmíval jsem se, jak měsíček na hnoji. Vidět mě tak někdo cizí, asi si umane, že jsem se fakt do té hlavy pořádně praštil. Po dlouhé době jsem opravdu vnitřně pocítil obrovskou radost. Klid a mír. Do téhle doby mi duši sužoval zármutek, zlost, stres a bůhví jaký ještě negativní věci. Byl jsem opravdu podezřívavý. Sice nemohu říct, že najednou začnu všem věřit a ke všem se budu chovat jako sluníčko. To ne, ale... možná jsem to přeháněl. Možná si vochechule takové zacházení nezaslouží. Jenže v tom jsem si vzpomněl na celou událost, když jsem ležel na louce a rychle jsem tu myšlenku zahnal. Ne, ta si takové zacházení zaslouží. Pfffft, jak jsem jen mohl na okamžik uvažovat opačně? Nechápal jsem sám sebe. Možná na mě působí ještě magie Života, že jsem pociťoval nutkání být milejší. No, ale... to se nestane. Ne v jejím případě. Jenže v tom jsem si opět vzpomněl na Nym a rozhodl se zrychlit tempo. Vydrž maličká!

>> Středozemní pláň

<< Vrchol

Upaloval jsem jak nejrychleji jsem mohl. Bohužel cesta dolů byla ještě o to více zrádnější, než když jsem jí šlapal nahoru. Jak jsem pospíchal, zavadil jsem nohou o nějaký kámen, co byl pod pískem a najednou jsem se prostě začal kutálet dolů. Dělal jsem kotrmelce, což bylo ještě horší pro mé už tak dost otlučená záda. Bolelo mě to ještě víc. Do toho všeho jsem se praštil do hlavy a pořádně to zadunělo. Nakonec jsem čumákem přistál dole zabořen v písku. No skvělý. To fakt budu prospěšný. Postavil jsem se na nohy. Pořádně mě to bolelo. Takhle mě to rozhodně za chviličku nepřebolí. A ke všemu mě čeká ještě taková dálka za Nym. Budu rád, pokud se tam dostanu celý. Oklepal jsem se a vydal se na cestu, ale ze začátku jsem to tolik neriskoval. Nechtěl jsem se zřídit úplně a tak jsem prostě šel a doufal, že cestou naberu nějaké síly.

>> Kopretinová louka (přes řeku Tenebrae)