Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//přeskakuji Launee, ať se trochu pohneme

Vykoukl jsem ven z našeho úkratu. Pořádně to fučelo, až mi se mi z toho rozklepala celá kostra. Ten vítr byl silný a studený. Ještě, že jsme sem přišli v čas, jinak by nás to odfouklo. Krajina před námi byla pokrytá bílou peřinou. Byl to krásný pohled, ale zároveň hodně děsivý. Pohlédl jsem na své nohy, nebo co to vlastně bylo a zkusil zahýbat vším, čím jsem mohl. Co vlastně jsem a proč znám všechny věci okolo, ale sebe ne? Dobře, vím, že jsem Zakar, ale... co to znamená? v tom jsem si všimnul, jak do našeho úkrytu vstoupila ta zrzavá a náhle jsem pocítil divné šimrání. Jako kdyby se mi najenou teplo rozlévalo tělem. Byl jsem rozpálený jen při pohledu na ni. Nesměle jsem ji uhnul z cesty. Byla naštvaná a já měl nutkání jí pomoci, aby necítila tu zlost. Promluvila na mne, ale vlastně ne úplně přímo. Usmál jsem se. Proč se cítím tak rozpáleně při pohledu na ni? Možná to je tím, že mi připomíná teplo. Celá její srst je zbarvená jako sám oheň. A její tělo je tak ladné a k sežrání. Rychle jsem zakroutil hlavou. Otočil jsem se na Launee a... panečku. Jakto že jsem byl schopen do teď ignorovat tu krásu přede mnou. Nahlas jsem povzdechl, až jsem se sám lekl a nesměle se na slečny přede mnou usmál. Netušil jsem, co mám dělat. V jeskyni tu jsou se mnou dvě nádherné bytosti. To malé tintítko, co se pořád schovává už ignoruji, ale co ty dvě vlčice? Co bych... proč jsem sem vlastně přišel? Že bych měl v plánu.. Kdyby to šlo, obě by hned viděli, jak jsem se začal červenat. Úplně jsem cítil, jak mi má tvář hoří. Podíval jsem se směrem na zrzavou. Přeci jen mě svou krásou uhranula dřív. Rozhodl jsem se zjistit, proč tu jsem a zároveň se k ní dostat blíže. ,,A opravdu jsme sem přišli jen kvůli tomu, že je všude zima?" usmál jsem se. Chtěl jsem prostě začít laškovat a nenápadně se dostat k důvodu, jakto, že jsme se zde ocitli takhle všichni. Třeba má opravdu se mnou jiné úmysly. A vůbec bych se nebránil. ,,Pověz mi, jsi už dlouho sama?"

Chvílu som tam len ležal a mal hlavu prázdnu. Nedokázal som na nič mysliet, o ničom premýšlet Cítil som sa ako prázdna schránka bez života. "Čo som to urobil? Ja ich zabil, odsúdil som ich na smrt." To bola jediná veta, ktorá mi hrala v hlave. Ale vedel som, moc dobre som vedel, že toto su lži. Že všetci žiju. Sám Život mi povedal, že tu pobýhají moje sestry, ale nebol som si istý matkou. Ja nemal rodičia nikdy tolko v láske. Boli to proste len vlci, ktorí sa jednoducho mali o nás starat, ale ani to poriadne nerobili. Kašlali na nás, na všetkých, ale napriek tomu zjistit, že by ju otec zabil. To bolelo.
Čo ma však desilo najviac bol fakt, že som namiesto seba videl jeho. Stávam sa otcom? Stávam sa snád niekým, kto je tak bezcitný, kto sa o svoje okolie nestará? Kto vlastne som? Ja rozhodne nechcem byť ako on. Nechcem. Vlastne ani neviem poriadne, kto bol, ale toto ... toto ma vydesilo dostatočne. Nechcem sa stat týmto monštrom. Som ja to monštrum? Stal som sa jím, bez toho aby som o tom vedel? Cítil som, ako by mi hlava mala každu chvílu vybuchnout. Takový nátlak, hlavne na srdce. Rychlo bilo. Cítil som sklamanie, vztak, zmatenost. Všetky tie pocity sa zrazu hromadili a neskutočne rýchlo rástli. Vstal som a sa zavrčením som labkou uderel do vody. "Ja nie som ako ty! Ty zabijaš. Ja som ich nezabil!"

Někdy se přichytím, jak přemýšlím nad jedním momentem ve svém životě. Ne někdy, spíše většinu času, když už přemýšlím o své minulosti. Nerozloučil jsem se s rodinou, a prostě odešel do světa. Náhle jsem se jim vypařil ze života. Netušil jsem, že ta noc bude pro mě zlomová. Na výběr jsem sice měl, ale zvědavost a pouto k mým přátelům vyhrálo. No, ale co kdybych se rozhodl jinak? Neprožil bych takový dobrodružství, jaká jsem měl možnost zažít. Nepoznal bych Gallireau a jiné vlky. Nym, Lennie a vlastně taky samotné bohy. Někdo z přátel tu je prý taky a vlastně i dvě moje sestry. Neměl bych se spíše radovat, že jsem si vybral tuhle cestu? Na okamžik jsem pohlédl na oblohu, která byla potemnělá. Někdy jsem si přál být tam nahoře a svítit na cesty svým nejbližším. Nápomocen jim být alespoň v jednom životě. Negativní myšlenky mi zase zaplavily mysl.
Nadechl jsem se zhluboka a vydechl. Ne, bylo to správné rozhodnutí. Někdy k tomu stejně muselo dojít, protože jsem se už ve smečce necítil... jako doma. Na svoje sourozence pořád myslím a doufám, že oni je měli mnohem lépe než já, ale... Nějak jsem se cítil, že už tam dál nepatřím. Nechal jsem ten studený vítr, aby mi projel srstí a já se tak zase cítil probuzen. Neměl bych o tom tolik přemýšlet a dumat nad tím, zda bych zareagoval jinak, jaké by to bylo. Nikdy to nepoznám, tak proč se snažit. Nevěřím tomu, že by nikdo něco takového nežažil. Nejdůležitější momenty ve svých životech, které rozhodnou o osudu daného vlka. Naprosto každý je má. Na to vsadím svůj život.
Nenuceně jsem se usmál s poslední myšlenkou na moje sourozence, zejména na moje sestry. Někdy vás najdu a nepřestanu vás hledat. Nenechám vás už samotné. Něco mi říká, že osud tomu chtěl, abychom se znova potkaly. Nadechl jsem se toho studeného vzduchu, který mě zaštípal do čumánku.

>> Neprobádaný les

Naše skupinka byla velice pozoruhodná. Ta zrzavá pořád nějak něco mluvila pro sebe, malý vlček pořád nic neříkal a jen byl nalepený na Launee a obě vlčice tuhle skvadru vedly do úkrytu, mezitím já začal prostě přemýtat, co vlastně jsem. Dobře, nemohu si absolutně na nic vzpomenout, ale vím, kdo jsou ony. Takže budu hodně moc doufat, že je nějak znám. Musí mě znát, jinak bych asi s nimi nikam nešel. Přeci bych nechodil do nějaký jeskyně se dvěma vlčicemi. Měl jsem zadumanou mysl. Sice jsem se zeptal Launee, ale v té zimě, v tom větru, chápal jsem, že nešlo tolik slyšet. Měl jsem tedy možnost nad tím přemýšlet dál. Nebudu utíkat. Za prvé je děsná zima, lepší být v okolí, kde jsou ostatní. Za druhé, je velká pravděpodobnost, že něco o mě vědí a nebudu přece utíkat někam a na dobro nevědět, kdo a co jsem. Co asi vím, jsem jako ony, ale...no. Launee se otočila! Zpozornil jsem a napjal uši. Začala mluvit, ale mluvila divně. Jako kdyby říkala básničku. Zamrkal jsem a vstřebával její slova. Ona sama vypadala zaraženě. Těkal jsem očima všude koelm a snažil se pochopit, co se vlastně děje.
Akorát jsme vstoupili do jeskyně. Byla velká a prostorná a vypadalo to, že i dost odolná zimě. Měl jsem tedy možnost lépe odpovědět Launee. ,,Dobře, takže se jmenuji Zakar, ale proč ty mluvíš tak divně? To je normální? Mám mluvit taky tak? Co vlastně jsi?" snažil jsem se vypadat serozně. porotže to holt bylo opravdu důležité, ale někde v sobě jsem cítil, že bych to měl hodit za hlavu a dělat, že si dělám srandu. Jo, asi je hodně zvláštní, když někdo někoho zná, že za ním přijde a absolutně neví, kdo je. Ale jak se to sakra stalo?

<< VVJ

Bylo zajímavé se kolem sebe dívat a vidět tu spoušť, ale na mé tělo žádný sníh nedopadal. Byl jsem v neviditelné bublině, která vlastně byla viditelná, protože všude kolem to fučelo a u mě ne. Zima mi však byla stále a já musel popotáhnout. Nesnášel jsem to. Jakmile začala být velká zima, spouštěl se mi automaticky nos. Už abychom byli v té jeskyni a nějak se zahřáli. Zůstanu tam, dokud to nepomine a pak udělám adios. Prohodil jsem ocasem, jelikož jsem měl pocit, že mi nějak zamrzl v poloze, ve které byl.
Vstoupili jsme do lesa a začalo nám svítat. Konečně jsme mohli vidět, kam vlastně šlapeme. Launee přestala s magií a všech se zeptala, zda jsme v pořádku. Když se na mě otočila, jen jsem kývl a rychle dodal: ,,Děkuji." Netušil jsem, jak moc energie jí tam magie mohla vzít, ale dokázal jsem tušit, že to nebylo úplně jednoduché. V tom Jenna prohodila něco o tom, že to bude hodně klouzat. Bylo mi jasné, že výšlap do hor bude nebezpečný, takže jsem byl připraven se soustředit na max, jakmile budu šlapat.
V tom jsem... vlastně počkat. Jak se jmenuju? Zastavil jsem se a podíval se na své tlapky. Nedokázal jsem určit, zda jsou moje nebo někoho jiného. A kdo já vlastně jsem? Ohlédl jsem se. Za mnou nikdo nebyl, takže to nemohly být nohy někoho jiného. A přede mnou jsou Launee a Jenna a... proč si sakra pamatuju jejich jména, ale svoje nevím? Co jsem zač? Věděl jsem, že je mám následovat. Už jsem byl od nich docela daleko, takže jsem si trochu popoběhl. Musel jsem zjistit, co jsem zač. Jsem jako oni? Oni jsou... jsou nějaká stvoření, co se jmenují Launee a Jenna. Dobře, ale vypadám stejně jako ony? Ty nohy mají podobné jako já, ale jinak barevné. Možná jo, ale CO JSEM!? Zatřepal jsem hlavou. Byl jsem tak zmatený. Doběhl jsem vedle Launee. ,,Prosím tě, je to fakt divná otázka, ale... nevíš, kdo jsem?"

>> Východní úkryt

Zima už začala být docela nesnesitelná. Svědilo mi v čumáku a nejen to, začala se mi spouštět rýma. Jak jinak samozřejmě. Hlavně už byl večer, ani jsem si nevšiml, což znamenalo, že teplota klesla ještě níž. Začínalo to být těžce snesitelné. Docela jsem chápal toho zrzka, jak se cpal do Launee. Pravděpodobně se chce zahřát. Oklepal jsem se, abych ze sebe setřásl tu pokrývku sněhu, která se na mě zatím vytvořila. Zamrkal jsem, jelikož se do nás všch opíral silný vítr. Budeme muset rychle honem něco najít. Tohle zda přežijeme, tak to bude zázrak. Ještě že jsem tu s někým. Sám bych už byl tuhý. Podíval jsem se na ty dvě vlčice, které sice stály docela blízko mě, ale tolik jsem je neviděl. Vítr a sníh do toho. To byla zrádná kombinace. Stiskl jsem zuby. Něco si ještě mezi sebou říkaly a pokud reagovaly na mě, nijak jsem jim reakci neopětoval. Buď jsem to neslyšel nebo jsem jednoduše na to neměl, co říct. Zbytečné plýtvání vzduchem. Ano, i se dýchalo těžce. Zaslechl jsem tu zrzavou, která něco pronesla o tom, kde se nachází ta sopka. Otočila se a opatrně vyšla. Za ní Launee i ten zrzek. Já je následoval jako poslední. Snažil jsem se být co nejblíže, ale občas jsem měl problém zachytit před sebou pohyb. Tohle bude ještě sranda. Jenže v tom, jakoby ten vítr přestal být tak silný. Ne, on nakonec nebyl žádný. Cítil jsem, jak se kolem mě, ale i ostatních vytvořilo bez větří. Jelikož byla ke mně Launee otočená zády, nemohl jsem kývnout na poděkování, ale říkat se mi to taky nechtělo. Takže jsem prostě mlčel a jen je následoval.

>> Neprobádaný les

Připojuji i Zakara

Silně sněžilo a byl opravdu velký mráz. Sice jsem měl hustý kožich, který byl na zimu jako dělaný, ale tohle byl jiný extrém. Takovou zimu jsem ještě nezažil. Neklepal jsem se, ani jsem nijak na sobě nedával znát, že by mi snad byla nějaká zima, ale věřím tomu, že kdybych tu zůstal ještě nějakou tu hodinku, packy by mi snad přimrzli k zemi. Zhluboka jsem dýchal a i v té noci byl můj kouř vzduchu vidět. Podíval jsem se nahoru a měl jsem co dělat, abych měl vůbec oči otevřené. Jako kdyby ty vločky na nás útočili. Oklepal jsem se a opět jsem se podíval na ty dvě. Rýpavou poznámku zrzky jsem přešel tlumeným zavrčením. Nehodlal jsem tu dál rozebírat tuhle úplně k ničemu událost. Sice mi stále vězilo v hlavě, proč se to vůbec stalo, ale už jsem se s mířil s tím, že nikdy nebudu vědět, proč tomu tak bylo.
Vlčice dále vedly spolu konverzaci, do které jsem se však zapojovat nehodlal. Čím dále se mi potvrzovalo, že mají nějaké ty léta za sebou a tím i nějaké to bytí spolu. Když jsem se tak koukl na Launee i na tu zrzku, neřekl bych ani do jedné, že by měly být starší než já. Ale podle toho jak zní, to tak i bude. Z jejich očí přímo srší ty léta zkušeností. Už mají něco za sebou, ale rozhodně to není na nich poznat. Že by nějaké kouzlo vlčic? I Lennie vypadá na to, že má věk kolem toho mýho, ale opak je realitou. Jak to ty vlčice dělají? Rychle jsem zamrkal a snažil se vyhnat ty zbytečné myšlenky stranou.
Když však začali mluvit o rodném místě Launee, trochu jsem uši nastražil. ,,Ale musí to být velice dobré strategické místo. Vezmi si, pokud by někdo na ně chtěl zaútočit. Přsně tím vším by se museli prodírat a zrovna takové bažiny. To by u nich dělali takový hluk, že by se na ně mohli v klidu připravit," dodal jsem k zrzce. A pozor. Teď to nebylo nijak rýpavé, ani bez vrčení. Prostě konverzace. Ale kdyby si měla chuť něco zkusit, byl jsem připraven. Launee v tom reagovala na mojí odpověď s tím, že smečku nehledám a mám jiný cíl. Její reakce mě docela překvapila. Naklonil jsem hlavu a poslouchal jí, přitom v hlavě mi to šrotovalo. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Oh, jakou ona má pravdu. Já taky spoustu věcí neplánoval a podívejme se, kde jsem skončil. Nakonec jsem přikývl. ,,Máš pravdu. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a vlk nikdy neví, co ho vlastně další den může potkat. Neříkám, že se někdy do smečky nepřidám, ale teď bych se chtěl zaměřit na něco, co je pro mě důležité. Pak? Kdo ví? Ale.. osobně si nemyslím, že bych byl vhodným členem," řekl jsem popravdě. Ono, i když jsem dokázal vést konverzaci s těmihle vlčicemi, i když jsou docela cizí, neznamenalo však, že bych jim věřil. Obzvlášť té zrzce. U každýho potřebuju nějaký ten čas si vybudovat důvěru. Nemohu ani u Lennie říct, že by mi třeba v nouzi pomohla. Ona je taková, že vlk u ní fakt neví, co v tu chvíli provede. Vlastně ani nejsme žádní kamarádi, jen si dobře pokecáme. Zatím. Ošil jsem se, protože jsem zase cítil, že jsem měl na sobě vrstvičku sněhu. V tom se na mě obrátila zrzka a položila mi otázku. Docela nenuceně a bez vrčení. Trochu jsem překvapeně naklonil hlavu. Poté její poznámka byla docela trefná, musel jsem se ušklíbnout. ,,Hmm, tohle je moje první zima v této zemi. Nebo abych byl přesný, druhá, jelikož jsem minulou zimu sem přišel, ale spíše k jejímu konci, avšak za tu dobu jsem potkal asi jen... jednu vlčici, u které si dokážu představit, že bych s ní chvíli cestoval a bavil se. Ale jinak tu nemám nikoho, s kým bych rád trávil čas. Nebo spíše... nenašel jsem zatím moc nikoho, s kým bych dokázal vydržet v blízkosti. Vyhovuje mi víc být osamotě." Docela jsem se rozpovídal. I mě to docela překvapilo, ale jen jsem nad sebou zakroutil hlavou. ,,Ale roky tuláctví musí taky stát pěkně za bačkoru, ne?" pozvedl jsem své obočí ve znaku otázky. Aby ta konverzace nevázla.
Hned na to ta zrzka zmínila, že by bylo faj jít se někam schovat. Sice mi přišlo lepší, kdybych prostě někam šel a schoval se sám, ale obě vlčice měli magii ohně, kterou jsem já nedisponoval. Nedokázal jsem si tedy představit, kde bych se lépe vyspal a hlavně v teple, než někde, kde budou ony zahřívat místo. Alespoň doufám, že to mají v plánu. Všem nám tu mrznou zadky, tak se snad podělí. Zastřihal jsem ušima. ,,Konečně něco moudrého z tebe vypadlo. Nevím úplně, zda do lesa. Spíše by to chtělo najít nějakou jeskyni. Určitě bude něco poblíž." Moc jsem to tu neznal a mohl jsem jen hádat, co je kde. I když tamtím směrem to je ke smrti a nedaleko tu je smečka Lennie a Nym. Otočil jsem se na Launee, protože ta jediná tu byla ze smečky. Teda i s tím vlčekem. Málem jsem na něho zapomněl. ,,Sice nevím, jak daleko je ta vaše smečka, ale vypadá to, že se to snad i zhorši. Lepší zůstat pohromadě." Nedokázal jsem si představit, že by se Launee s tím vlčem rozhodla v tak šílené vánici jít někam sama. Ještě by umrzla.

Rýpavé poznámky té zrzky jsem jen přešel žral dal rybu. Byl to už druhá z těch tří. Docela to do mě padalo. Asi mi ta jedna ryba, co jsem měl předtím, nestačila. Do toho všeho jsem měl docela na nic náladu, takže i to byl asi důvod, proč jsem ty ryby doslova hltal. Podíval jsem se však an ty dvě, ovšem pohledem jsem se zabodl do zrzky. V tom jsem pocítil mojí magii myšlenek, která se drala na povrch. . Jak jsem na ní koukal, slyšel jsem její proudy myšlenek. Ah, takže slečinka nerada ryby? To je ale vybýravá vlčice. Měla by být ráda, že může co žrát. Ne všichni mají tu možnost. Odvrátil jsem od ní rychle zrak a spolkl poslední sousto ryby. Kousek mi hezky sjel až do žaludku. Byl to příjemný pocit mít plné břicho. Ovšem ta zrzka si toho asi nevážila. Už už jsem se měl, abych se otočil a odešel prostě pryč. Přeci jen se ty dvě vybavovali o věcech, o kterých jsem neměl páru. Zlatavá smečka, Maharská smečka, možná budou někde v okolí. Jenže v tom nám položila otázku Laune. A tím nám myslím mě a zrzce. Ta se chopila odpovědi jako první, když v tom řekla něco, co mi došlo hned v ten moment. Spojilo se mi tak vše dohromady. ,,Jo tak to jsi ty, co byla nedaleko jezera jako hromádka neštěstí? A prosím, kdo že měl lovit koho? Pokud si vzpomínám, tak my kostivlci jsme rozmetaly každýho ducha, a tys byla mou první obětí. Takže bych se tu nenaparoval," přišel jsem blíž a ušklídl se. Asi jsem jí posledně moc rozmetal, protože to nemá moc v hlavě srovnané. Otočil jsem se pak na Launee. ,,Popravdě smečku nehledám, ani žádné "pravé místo". Prostě se jen toulám. Mám tu jiný cíl." Nechtěl jsem se moc rozpovídat o tom, že tu hledám své sourozence a jednoho z mých přátel. Však to ani nemuseli vědět. Hlavně její smysl otázky směřoval, zda hledáme to pravé místo. Takže jsem odpověděl. Vlastně mě zatím nijak nenapadlo, že bych se měl někdy usadit. Být někde ve smečce. Však já bych ani nemohl. Než bych si vybudoval k vlkům důvěru, trvalo by to. A protože se Launee snažila mě neignorovat, což bylo zároveň milé, ale zároveň bych spíše uvítal, kdyby si mě nevšímali a já jen mohl odejít, tak jsem se rozhodl trochu zapojit do konverzace. Hlavně nebudu tu snahu zahazovat za hlavu. Tahle vlčice neudělala nic zlého, hlavně se chová opravdu mile a mateřsky. Takové vlčice by snad přeci nemohly být jízlivé. ,,A ty jsi v té tvojí smečce spokojená?"

Jak jsem se tak díval na tu skupinku vlků, začal jsem pociťovat nechuť se s kýmkoli bavit. Zrzka už od pohledu nevypadala sympaticky a ještě o to hůř se i chovala. Její gesta, její styl mluvy mě dost iritoval, až jsem musel protočit oči. Kdykoli se na mě ta zrzka podívala, vyhrnul jsem pysky. Oh drahá, to že jsi vlčice mě nezastaví. Působila dojmem, že tím, že je pohlavím vlčice, si může dovolovat rýpavé poznámky a všechny možný provokativní gesta. Když jsem však nad tím začal přemýšlet, zatím, co jsem byl v této zemi, mě štvali jen vlčice. I když se teda našly výjimky. Pak jsem však stočil zrak na toho rozklepaného vlčka, co vypadal jak nějaká přísavka. Byl na Launee zcela zavěšen. Pozvedl jsem obočí a jen nad ním imaginárně zakroutil hlavou. Celou dobu nic neřekl. Ani když Launee odmítla mojí nabídku s pomocí a předvedla svoji magii v plné kráse. Počkat, počkat. Její oči hází světlejší odstín modré. Takže další vlk s vícero magiemi. Jsem zvědav, zda mám už taky nějakou tu magii. Na okamžik jsem zavřel oči a soustředil se na svoje bytí. Cítil jsem, že v mém těle koluje nová síla. A ne jedna. Mám jich více. Cítil jsem, že i myšlenky se zlepšily. Musel jsem se sám pro sebe lehce ušklíbnout. No, rychle jsem zas ty své oči otevřel. Vlček si mezitím ukradl už jednu rybu a Jenna si vzala hned dvě. Její rýpavá poznámka mi neunikla. Neubránil jsem se hrdelnému zavrčení. Chloupky na krku se mi zježily. ,,Dávej si bacha, zrzko," řekl jsem tlumeně. Ovšem dál jsem nijak nereagoval. Nehodlal jsem se nechat vytočit takovou budižkničemu vlčicí. Hlavně, tady okolo jsou další vlci. Ten vlček vypadá, že by to s ním kleplo, kdyby se tu začali dva vlci hádat nebo nedejbože prát. Launee mi přišla v pohodě, i když konverzaci hlavně vedla s tou zrzkou, což jsem nějak nechápal. Jak se s ní dokáže bavit? Však je jasně vidět, že je tak paličatá. Ale, kdo jsem abych tu soudil? Evidentně se znají a dlouho se neviděli. Nehodlal jsem zasahovat do jejich konverzace. Přišel jsem si tu zcela zbytečný. Ovšem, stále se na zemi cukalo pár ryb a já cítil, že budu mít ještě místo pro dvě. Pohlédl jsem na Launee, a abych nebyl nezvořilý, poděkoval jsem. ,,Děkuji," řekl jsem směrem k ní a po dvou rybách rovnou chňapnul. Vzal jsem si je do pusy a poodešel stranou, aby se mohly vykecávat v klidu. Odposlouchávání je neslušné a navíc, v blízkosti té vlčice fakt nechci být. V tom jsem ucítil brnění hlavy a náhlý pocit bezpečí. (// aktivace Māntrikaty) Nechápal jsem co se děje, ale neřešil jsem to. Usoudil jsem, že možná je tu na mě hodně hluku.

Děkuji za skvělou akci. A také blahopřeji vítězům.

Prosila bych o:
10 % slevu k Životu (10 b.)
10 % slevu ke Smrti (10 b.)
8 křišťálů (10 b.)
16 drahokamů (10 b.)
48 oblázků (6 b.)

Já jsem byla letos velice potěšena. Povedlo se mi splnit skoro vše, až na dva dny, kdy jsem fakt byla mimo a úkoly jsem prostě nezvládla. Ale tak, co se dá dělat, já jsem sama se sebou spokojená a i s tím, jakým způsobem byly úkoly podány. Snažilo se to držet vlčího pohled, za což jsem ještě radši. Lehkost úkolů je strašně super, protože prosinec je měsíc stresu (více méně), jelikož nám končí škola, začínají Vánoce a tak, je toho hodně, tudíž jsem opravdu uvítala, že to nebylo tolik těžké. Podařilo se mi i pár úkolů udělat hned po zadání, hehe. Takže moc děkuji za nápady, bylo to skvělý. Moc jsem se na to každý den těšila. A těším se na další rok. Snad se to ponese ve stejném duchu.

Tan vlček se třásl a třásl. Jako kdyby nemohl přestat. Začal jsem pochybovat, že by to bylo zimou, protože to by určitě už Launee něco dělala. Vypadá to, nebo podle toho, jak k němu přistupuje, že je asi její vlče. To by ale mateřské pudy zareagovaly a nějak ho zimy zbavily. Jen co jsem myšlenku dovedl do konce, začal se kolem nás ohřívat vzduch. Netušil jsem, zda to jde od Launee, nebo od té divné vzadu. Na tu jsem radši ani nereagoval, protože jsem si nechtěl plítvat plíce. Hlavně za poslední dobu jsem se štval až moc. nepotřebuji, aby mi vkráčel do života zas nějaký vlk, co by se jen hádal a provokoval. Stačí mi vochechule. Tiše jsem zavrčel, asi tak nějak sám pro sebe. Ty dvě se začaly bavit. Já se alespoň mohl podrbat za uchem, protože jsem konverzace ženských nechtěl být zcela přítomný. Řeči o vlčatech, porodech a partnerech fakt není pro mě. Ale alespoň vím, jak se ta zrzka jměnuje. Ušklíbl jsem se a pak jsem si zase stoupl, jelikož při škrábání jsem si přeci jen musel sednout. Podíval jsem se na Launee, která chtěla udržet konverzaci i se mnou. Ptala se na ryby. Přišlo mi to vtipné, ale nedal jsem to nijak najevo. ,,Co jsem zatím mohl ochutnat, byly vcelku chutné," odpověděl jsem jí. ,,Měl jsem ale docela hlad, takže nevím, jak moc jsem byl tím ovlivněn," dodal jsem už tak nějak sám pro sebe. Občas se stávalo, že jsem prostě vypustil myšlenku nahlas, ale tak. Nebylo to nijak na škodu. Ohlédl jsem se očkem po tom vlčkovi. Strkal hlavu do jejího kožichu, jakmile jsem se začali bavit o rybách. Že by měl hlad? Alespoň to tak vypadá, ale... tohle je prostě zvláštní. Vypadá jako normální vlk v normální velikosti, ale chová se jak malé vlče, co se teprve vše učí. To je nějak mentálně zaostalý? Chudák Launee, že za něho musí dělat vše sama. Ale, asi bych neměl dělat ukvapené závěry. Co když je to jinak? I když teda se to jeví tak, jak si myslím, každopádně nemá cenu se tím asi nějak víc zabývat. Do života se jim míchat nehodlám a takové otázky by byly zcela nevhodné. Mlaskl jsem si, když jsem v puse ucítil tu chuť ryby. Nemohl jsem si ale pomoci a otázal jsem se. ,,Jestli chceš, nějaké ryby vám ulovím." Myslel jsem to samozřejmě tak, že bych jí pomohl, aby na to nebyla sama, ale to jsem řadši nedořekl. Bůhví, jak by to vzala. Celou dobu jsem ignoroval tu zrzku, která se k nám stále nepřipoji, což dobře dělala. Její přítomnost mi nesvědčila.

~Jedl jsem dál svojí rybu. Byla to hotová mňamka. Když jsem si takhle ukousl jeden kousek, zadíval jsem se na tu krajinu kolem sebe. Sněžilo a to celkem hustě. Jedna vločka mi při přežvykování dopadla na čumák a po chvíli roztála. Pěkně to zašimralo. Na okamžik jsem si sedl a jen to pozoroval. Vlatsně, tohle je první zima, kterou zažívám na tomto kraji. I když se jedná o úplně normální sníh, přesto mi to přijde takové magické. Netušil jsem, proč si něco takového myslím, když šlo jen o normální sníh, ale možná to byla určitá nostalgie toho, že už je to několikátá zima, co jsem odešel z domova a první, kterou zažívám vlastně tady. Kolem mě se začala tvořit ze sněhu bílá peřinka. Vstal jsem a ustoupil stranou, aby ten sníh mohl dopadnout i na místo, které jsem zasedl a kam se nemohl do teď dostat. Cítil jsem tu býlou pokrývku i na svém těle. Musel jsem se oklepat. Vylétlo hned několik vloček, až jsem si nachvíli myslel, že je to nějaký druh magie. Bylo to příjemné. Zimu jsem měl moc rád. Když nefoukalo, úplně nemrzo a jen bylo sluníčko, ale příjemná zima. Jo, na tohle jsem se moc těšil a cítil jsem v kostech, že každou chvíli takové počasí nastane. Ocasem jsem rozvýřil tu bílou peřinku kolem mě. Připadal jsem si opět jako malé šťěně, co vidělo poprvé sníh. Připomělo mi to chvíle strávené s mou rodinou a s přáteli. Musel jsem se usmát. Tolik krásných vzpomínek. Viděl jsem před sebou Kaleo jak se vrhala do kopy sněhu, Lethii, která na ní dávala pozor, ale zároveň s ní dováděla. Kluci se prali a váleli se ve sněhu. Ne bylo to žádné drsné praní, spíše takové kamarádské. A já je z povzdálí sledoval. Všichni jsme byli společně. Věřil bych, že kdybych v té vzpomínce žil ještě chvíli, rozbrečelo by mě to, ale já zatřepal hlavou. Když jsem se opět koukl na to místo, padal jen sníh, ale moje rodina zmizela. Už tam nebyli. Otočil jsem se teda zpátky. Podíval jsem se na jezero, ve kterém se ztráceli všechny ty vločky. Hned tály, ale na kraji bylo vidět, že se drží. Že to jezero chtějí pomalu polapit. Přešel jsem k tomu jezeru a zanechal v té kupce menšího sněhu své tlapky. Bylo to... vlastně ani nevím, proč jsem to udělal, ale bylo to hezky mrazivé. Pohlédl jsem do dály, do lesa, který se halil v temnotě, ale jak kolem něho poletoval ten hustý sníh, nevypal tak strašidelně. Spíše jako by mě lákal. Že tam nebude taková zima a že tam se budu moci skrýt před případnou větší chulemenicí. Usmál jsem se. Vše mi najednou přislo mnohem hezčí a příjemnější, jak tu kolem poletoval sníh. Já vím, proč mám tohle období nejraději. Je to prostě nádhera, co si budem. Otočil jsem se a šel zpátky ke své rybě. Už z ní moc nezbývalo, za to byla pokrytá vrstvou sněhu. Musel jsem jí oklepat a opět jsem se pustil s chutí do jídla.~

Jak jsem si tak dojídal svou rybu, ucítil jsem cizí pachy. A to hned dva. Podíval jsem se tím směrem, krev mi stékala po tlamě. Šli ke mně dva vlci. Jedna hnědě zbarvená vlčice a za ní vyklepaný zrzavý vlk. To má ze mě strach, nebo proč se tak klepe? Či je mu velká zima? No, vypadá, že jeho kožich není zrovna hustý. Nijak jsem je nechtěl řešit, takže jsem si utrhl poslední kus ryby a vychutnával si poslední sousto. Jenže, ti dva měli jiné plány. Vlčice ke mně přistoupila. Zvedl jsem zrak. Až teď jsem si jí mohl blíž prohlédnout. Měla hezké zbarvení. Konečně nějaká vlčice s pěkným kožichem. Promluvila na mě a zněla velice zdvořile. Představila se mi a pak...Ona se mě ptá, zda mi je zima? To ať se spíše postará o toho chudáka za ní. Schovává se a klepe se jak ratlík. Spolkl jsem zbytky a olízl si tlamu. Musel jsem uznat, že po velice dlouhé době se ke mně někdo choval normálně a dokonce s úctou. Bylo mi blbý se zachovat chladně hlavně k tak pěkné vlčici. ,,Jsem Zakar," řekl jsem pro začátek. Zvedl jsem se z místa a trochu se protáhl. Nějak mi z toho sezení ztuhly záda. Prokřupl jsem si krk, jelikož jsem hlavu dal z jedné strany na stranu. Pak jsem se koukl po tom vlku. ,,Nemyslím si, že jsem tady ten, kdo potřebuje zimu," prohodil jsem hlavou směrem k tomu vlkovi. Hlavně jsem nechápal, jak by mi mohla ona pomoci. To by si ke mně lehla a hřála mě svým tělem, nebo jak? Co tím myslí? Nechápal jsem a vlatsně jsem se radši ani nechtěl ptát. V tu chvíli kolem prošla další vlčice. Její pach mi byl povědomý, ale nedokázal jsem si jí k nikomu přiřadit, každopádně nejevila žádnou známku interakce, jenže... nemohl jsem necítit ten její pohled na mě. Otočil jsem se a podíval se. ,,Hlavně mi nevypal díru do kožichu," pronesl jsem směrem k ní. Jestli něco chce, tak ať to řekne, ale ať na mě tak nečumí. No, odvrátil jsem od ní zrak. Nepotřeboval jsem se zabývat s dalším vlkem. Dal jsem jí jasně najevo, že se s ní nehodlám nijak bavit. Svým zrakem jsem spočinul na vlčici přede mnou, která vypadala nesměle. Zvedl jsem jen obočí a čekal, co mi dál řekne.

<< Západní Galtavar

Tak moc mi kručelo v břiše, že jsem už ani nemohl slyšet své vlastní dýchání. Je pravda, že jsem několik dní byl teď bez jídla. Docela jsem tenhle fakt ignoroval, ale vůbec se mi to nevyplatilo. Kručení přerostlo v křeče. Blížíl jsem se čím dál víc k jezeru, ale šel jsem pomaleji. Začalo to bolet takovým způsobe, jako kdyby mi někdo bodal nože do břicha. Zkřivil jsem tvář bolestí a i tiše sykl. Tohle ještě scházelo. Ale za chviličku tam budu. Když jsem se tak podíval na jezero, bylo obrovské. Dokonce jsem si už vybavil, o jaké jezero se jedná. Tady jsem se schovával, abych načapal ty duchy, co? Uchechtl jsem se trošku, ale hned na to zavrčel. Tiše, ale přesto. Začínalo to být nesnesitelné.
Dobelhal jsem se k jezeru a stál na jeho okraji. Díval jsem se do vody. V tom, jako by mi to prostě nebylo souzeno. Obloha se zatáhla, začal silný vítr a do toho padaly vločky. Musel jsem vstoupit do vody a prostě čekat. Mrznout a čekat na kořist. Voda byla opravdu studená a vydžet v ní mě stálo docela dost sil, protože jsem si musel v hlavě říkat, abych se nehnul, jelikož bych vyplašil potenciální jídlo. No tak ryby. Buďte trochu zvědavé, ne? Jsme tady. Mám hlad. V tom jedna kolem zaplavala a já po ní hned chňapl. Nijak jsem se nerozmýšlel, jak by bylo zvykem, ale hned jednal a... uspěl jsem. Asi jsem se v tom zlepšil. Třeba... to je i díky Životu? Mám lepší schopnosti. Ryba byla docela velká. Vytáhnul jsem jí na břeh a za foukání a padání vloček jsem se pohostil. Bylo to moc dobré a mé bříško bylo také spokojeno.