Trhal jsem kusy té srny a snažil se nevnímat tu bolest, která mi vystřelovala v zátylku. Krev sice už nějak zaschla, díky té zimě, ale věděl jsem, že to budu muset nějak vyřešit. Taky nos mě celkem štípal, tak tak hrozné to nebylo. Malé rány na hrudi už taky přestaly tolik krvácet a vše je pomalu klidnilo. Hubu jsem měl teď celou od krve, jak jsem trhal maso té polosežrané srny. Bylo to fakt výborné a já si užíval této hostiny. I když teda, byla tu i Jenna a já fakt nevěděl, jak mám reagovat.Doufám, že to nějak zvládneme ututlat a že se na nic nebude vyptávat. Třeba jen tiše odejít a nevidět se, to by mi taky vyhovovalo. Jenže jsem měl tu myšlenku moc brzy a moc rychlou. Jenna prolomila ticho. Podíval jsem se na ni a spolkl sousto. Podíval jsem se někam za ní, protože mi vítr zavál cizí pach, ale byl dost daleko. Nevypadalo to, že by se k nám měl někdo přidat. Pak jsem se zase podíval na Jennu a rozhodl jsem se prostě nijak nepanikařit, že po tom všem s ním mám mluvit. Zachoval jsem chladnou hlavu. ,,Až dojím srnu, najdu si asi nějaký úkryt a tam zůstanu," řekl jsem pouze a utrhl si další část srny. Byl to docela velký kus, ale nedělalo mi to nějk velké problémy. Měl jsem docela hlad. A to jsem si myslel, že ryby budou stačit. A v tom mě to napadlo. Když jsem se díval tak na ten krvavý sníh, řekl jsem si, že by asi sníh pomohl té ráně na zátylku. Polkl jsem, sehnul jsem se a lehl si na zem. Převalil jsem se na záda. Pohyb mě docela bolel, ale cítil jsem, že sníh má docela efekt. Šílěně to studilo a pálilo zároveň, každopádně jsem tak na okamžik setrval, než jsem se přetočil zpět. Olízl jsem si svou poraněnou přední pravou tlapu. Podíval jsem se na Jennu. ,,A kam ty se hodláš teda přidat?" zeptal jsem se, aby tu nebylo teda to hrobové ticho, když už ho nalomila.
<< Ostružinová louka
Snažil jsem se to tahat sám, nechtěl jsem moji drahou Jennu tím nějak zatěžovat. Bylo to celkem do kopečka a po tom sněhu to šlo o něco hůře, ale postupovali jsme docela spolehlivě. Zvedl jsem zrak zrovna v momentě, kdy jsem uvidět Styx se sklánět nad Vochechulí. Díval bych se dál, ale funění mé společnice se nedalo přehlédnout. Bylo tiché, ale byla dost blízko mě, abych ho občas uslyšel. Ach, chudáček. Musím jí pak olízat rány, abych jí pomohl. Sníh by třeba mohl rozhodně pomoci. Tušil jsem, že se drží zejména proto, aby mi nepřidělávala starosti. No, takže jsem rychle zapoměl na vraždu vochechule, protože stejně byla zbytečná a chtěl se soustředit na svou milovanou společnici, jenže jak jsem šel pozadu, zapomněl jsem se kouknou a zadkem jsem to napálil do stromu. V tom momentě, jako kdybych se probral a byl zpátky. Moje osobnost roztrhla ty okovy a pořádně se probrala. Oklepal jsem se, jaká náhlá změna to byla. Všechno jsem si ale bohužel pamatoval. To si děláte srandu!??! To se musí vždy stát jenom mě. Ten blbej amor si prostě ze mě střílí! Doslova. Naštvaně jsem tiše zavrčel.
Ale každopádně jsem s ní srnu dotáhl. Když jsme byli nějak pořádně v lese a měli rovný plácek. Srnu jsem pustil. Bylo mi neuvěřitelně trapný začít nějak konverzaci a vůbec si tak připustit ty všechny blbosti, co jsem poslední dny dělal. Nemohla za to, nemohla za nic. To jsem dobře věděl, a tak nějak byl rád, že to celkem vzala, i když já bych na sebe asi zaútočil. Jsem fakt blbec. Podíval jsem se na ni, když upustila srnu i ona. Ostatně, byla naše. Takže jsem na nic nečekal a z mé strany si začal okusovat maso. Byl to tak skvělý pocit mít zase prázdné břicho.
Naše společná bitka trvala část večera. Zaregistroval jsem to až v momentě, kdy začalo svítat. Bolení hlavy povolovalo, ale stále jsem zhluboka dýchal. Přede mnou se tak vytvářely obláčky mého dechu. Ale nenechal jsem se jen tak rozptýlit. Vochechule tam ležela a snažila se mi namluvit, jak jí šlo jen o jedno. Protočil jsem oči. Wow. Ta má opravdu koule na to ještě si hrát ke konci na chudinku. Neměl jsem na to nervy. Rozhodně jsem nehodlal tady plácat svoje drahocené plíce nad někým tak bezcenným jako byla ona. Vypadala na tom opravdu špatně. Na okamžik se mi v hlavě objevil hlásek, který toho litoval, ale ten jsem hned zahnal, protože... já si tohle užíval. Naučil jsem jí lekci, aby se mi nepletla do cesty, a pokud si bude chtít zahrávat, bylo jasné, kdo z nás dvou má navrch. Jelikož nebezpečí pominulo, moje magie se vypnula. Už jsem se nechránil a tím zmizelo i to dvné šumění v hlavě. Očkem jsem pohlédl na druhou stranu. Jenna měla navrh. Jak jinak. Byl jsem na ni pyšný. Moje holka šikovná. V tom mě ještě napadlo se zkusit podívat do hlavy vochechule, než odtáhnu tu pitomou srnu. Slyšel jsem její hlas, jak mě ve své duté hlavičce pomlouvá. ,,Ach, ty jsi tak hloupoučká. Kdybych tě zabil na místě, nemohl bych si užít to utrpení, kterým procházíš. Takhle je to mnohem lepší," nakrčil jsem nos a zavrčel jsem. Hlavně se takhle holka mohla naučit lekci. Sice měla dost silně na mále a byla to velká šance, že pojde, ale pokud přežije, věřil jsem, že se jí to doživotně podepíše na zdraví, takže si pak na mě holka nikdy nezačne. Hlavně už teď vypadá tak mrtvolně, jak to jen jde.
V tom se k nám blížila opatrně Styx, která na mě zavrčela. Postavil jsem se do bojové pozice a zavrčení oplatil. Avšak z jejího postoje bylo vidět, že se nehodlá dál rvát, a proto jsem polevil. Nechtěl jsem tuhle vlčici poslouchat, ale rozhodně jsem nehodlal být dál ve společnosti s tou umírající blbkou. Pohled na její roztrhané tělo vypadal sice slibně, ale teď jsem se musel postrat o Jennu a o mé břicho a ... jau. Šíleně mě píchla bolest na zátylku. Musel jsem vymyslet, jak si to zahojím. Zkřivil jsem na okamžik tvář bolestí. Zatřepal jsem hlavou, abych to odehnal. Podíval jsem se ještě jednou na Styx, která stála nad Cynthiou a jen na ni hleděla. Chtěl jsem vědět, co se jí honí hlavou a překvapilo mě, co si myslela. Nadzvedl se mi koutek do úšklebku. Wow, a já si myslel, že si pomáhají, ale vlastně Cynthia na ni zaútočila a...počkat, však smrdí stejně. Ony jsou ze stejné smečky? No potěš koště. Ta vochechule je fakt blbka. Neuvěřitelný. No, už jsem se nehodlal starat. ,,Je tvoje," řekl jsem ke Styx s náznakem, že chápu její pochod myšlenek. Ovšem co s ní udělá, je prostě na ni. Já bych na jejím místě tu čůzu opustil a nechal ji umřít. Má Styx měkký srdce? Nebo je to drsňačka, jak se jeví? Otočil jsem se za Jennou a šel jí pomoci se srnou. Z náš čtyř jsem na tom byl asi lépe. I když už jsem fakt na nic neměl energii. Jen si lehnout, být s Jennou a žrát. Sice zbyla polovina srny, ale oba dva naše žaludky se tím dokázaly rozhodně naplnit. Proto jsem se opřel do tahání, aby to na Jennu nebylo tolik. Konečně jsem se začal vzdalovat od vochechule. Mnohem bezpečnější bude tu srnu odtáhnout do lesa, což jsem měl taky v úmyslu.
Rvačka byla u konce, ale zima stále řádila. Sice jsem byl potěšen, ale to ovšem netrvalo dlouho. Jak dlouho nám ta srna vydrží? Asi bychom ji neměli sežrat celou.
>> Erynijský les
Tady už nešlo o ten blbý kus srny. Všichni jsme tu bojovali o život. I když můj boj s touhle mrchou měl trochu jiné důvody, než měla milovaná Jenna se Styx. Mezi námi tu proudila ve vzduchu zájemná nenávist, která se každou vteřinou prohlubovala. Stejně jako se začal sníh rychle zbarvovat do červené barvy. Směsice našich krví. Ta nenávist mezi námi byla tak silná, že nám otupila mysl a mi se prostě rvali, co nám síly stačily, ale bylo jasný, že mám navrch já. Těšil jsem se z tého výhry, protože tohle dá životní lekci té blbce si se mnou kdykoli zahrávat. Určitě k tomu dopomohl fakt, že už předtím byla trochu vyčerpaná, za to já měl dost energie, i přes tohle hnusný období. Hlavně jsem před pár dny jedl a nebyl jsem tak hladový, jako asi ony. Všechno mi tu nahrávalo k tomu, abych s ní jednou provždy skoncoval.
Cynthia se snažila do mě ještě zarýt drápy, což se jí taky podařilo. V jeden moment se zaryla docela hluboce, kdy jsem na okamžik trochu polevil a hrdelně zavrčel, no nedal jsem jí možnost, aby situace využila. Její kopy slábly a její tělo mi chablo pod mým silný stiskem. Krev se z jejího krku stále řinula ve velkém množství. Mísila se s tou mou, která mi tekla z čenichu. Musel jsem uznat že se nevzdávala. Prala to době s magií. Cítil jsem, jak se mi tu bariéru snaží prolomit a chrlí na mě vše, co dokáže. Způsobovalo mi to neuvěřitelné bolesti hlavy. Musel jsem sevřít oči, jenže blbka si to zhoršila. Ta bolest byla silná, že jsem stiskl zuby ještě více. V tom na mě promluvila a koutkem oka jsem zachytil její pohled. Ona mohla z mého pohledu vyčíst, jak si užívám jejího utrpení. To si piš, že tam budeme spolu. Stáhnu tě s sebou. Na ten závěr, kdy už její tělo chablo a mohe hlava nepřestala třeštit, tak jsem jsem na okamžik nic neslyšel, trhnul jsem hlavou a urval jí kus kůže s chlupy. Zavrčel jsem, jelikož to blbé třeštění hlavy nepolevovalo a když jsem jí pustil, trochu jsem ustoupil. Věděl jsem, že už je dodělaná, ale já se potřeboval na okamžik sklidnit, abych se zase dal do normálu. Olízl jsem si svou tlamu, která byl celá zakrvácená. Otevřel jsem oči a viděl dvojitě. Musel jsem rychle zamrkat, ale postoj jsem měl stabilní. Wow, sice účinná magie, ale taky si vybírá svou daň. přeszo pomalu účinky začaly slábnout, jelikož docházela její síla a magie už na mě nepůsobila tolik. Jakmile se mi srovnal zrak, díval jsem se na tu spoušť před sebou. Hleděl jsem na tu chudinku, ale nijak svých činů nelitoval. ,,Dostala jsi, co si zasloužíš. Jen škodíš, kam jdeš. Táhni pryč, nebo tě během chviličky dodělám," zavrčel jsem. Slova jsem cedil skrz zuby, jak nasraný jsem na tu mrchu byl. Dávám jí možnost přežít, tak doufám, že nebude tak blbá jak vypadá. I když v tomhle stavu pravděpodobně daleko nedojde. Začal mě šíleně pálit čumák a do zátylku, jako kdyby se mi vypalovala rána. Začalo to šíleně bolet.
Tak nějak jsem ignoroval dění kolem, jelikož jsem sám měl co dělat, abych tu vochechuli konečně vyřídil jednou pro vždy. Snažila se vyprostit z mého sevření, které jí způsobovalo opravdu nepříjemnou bolest. Už z grimasy to bylo vidět a já měl neskutečný požitek z toho, jak trpěla. Zadní tlapou mi to naprala do břicha a já se trochu zapotácel. Rána to nebyla tak silná, jelikož byla v nestabilní poloze, ale stejně mi zasáhla žebra, takže to zabolelo. Předními tlapami se mi snažila škrábat hruď a krk. Jenže v tom se stalo něco nevídaného. Cítil jsem, jak na mě útočí pomocí magie a snaží se ze všech sil, ale magii, kterou jsem ovládal tomu bránil a dost silně, jenže se to podepisovalo na mém stavu. Začala mě šíleně třeštit hlava. Na okamžik jsem musel rychle zamrkat, abych zase zaostřil a stisk jsem povolil. Kdyby do ní nenapálila Jenna elektřinu, určitě by ten moment využila. Nemohl jsem teď poděkovat své milované. Doufám, že jí Styx nedává moc zabrat a je v pohodě. Chci mít Jennu celou. Ale nemohl jsem si dovolit dál přemýšlet, protože jsem stále držev v šachu tu blbku. Hlavně mě teď bolela hlava, ale nehodlal jsem to dát na sobě znát. Ona byla jak smyslu zbavená. Trhla s sebou, takže jsem jí rozhodně zanechal hlubokou a velkou ránu na pravém uchu. Využila situace a zaútočila na moji hruď. Překvapilo mě to, protože jsem asbolutně nečekal, že půjde takhle přes bolest. Díky tomu překvapení mi sekla po čumáku a já cítil tu teplou krev, co mi stékala po čumáku. Ty mrcho malá, za to zaplatíš. Rána se táhl k mé tlamě. Úplně jsem cítil jak to hoří. Zavrčel jsem a i když se snažila zaútoči po mých očích, neměla teď už šanci. Snížil jsem se a hlavou jí plnou silou praštil do spodní čelisti, což jí odhodilo na okamžik stranou a v ten moment jsem se jí vrhnul po krku přesně na tom místě, které má pod hlavou. Silně jsem stisknu, trhal hlavou. Její krev mi začala plnit tlamu a já si ten hřejivý pocit náramně užíval. Cítil jsem, jak je oslabená, protože už předtím tady útočila a chytala srnu, určitě. Já měl energie dost, i když teď mi do toho bylo nevolno.
Díky tomu silnému stisku a lomcování mou tlamou, abych jí tu ránu udělal hlubší a bolestnější, jsem lomcoval i jejím tělem. Zapřel jsem se svými tlapkami, abych měl stabilnější pozici a veškerou svou sílu dal do toho, abych tu mrchu mohl rozcupovat na kousky. Tohle jsem si užíval. To máš za ten čenich, blbko. Přesto i já jsem začínal cítit vyčerpání. Třeštění hlavy mi nepomáhalo. Nehodlal jsem se však vzdát. Hnala mě chuť jí prostě zabít, přinejhorším jen zmrzačit.
Věděl jsem, že se moje společnice ke mně připojí a pomůže mi. Pronesla něco o vochechuli stím, že má iluze. Zlostně jsem se koukl na tu hromádku neštěstí. Jo, to já vím, proto je to taky vochechule. Koukl jsem na okamžik zpátky směrem k Jenně, jak se snažila čapnout tu půlku, která zbývala a odtáhnout ji se mnou, jenže v tom na ni zaútočila Styx. Chtěl jsem na ni hned skočit, jenže jsem tu měl jiný problém, a tu hloupou vochechuli, která prostě nemohla na místě zdechnout, ale musela mi ničit romantickou večeři s milovanou Jennou. Zakousla se mi do zátylku a to docela silně, že jsem cítil, jak mi teče krev. Pustil jsem se té blbé srny. Zavrčel jsem a jediné, co mě napadlo, je spadnout na její stranu. Tudíž jsem se odrazil a celou vahou jsem se položil na její přední půlku těla, která byla momentálně podemnou. Byl to prudký pohyb, ale sníh určitě zbrzdil náraz, každopádně jsem docílil toho, že moje váha se položila na její hnusnou kebuli, takže byla nucena se pustit, aby se mohla nějak dostat ven. Nečekal jsem na ni, když jsem byl na zemi, otočil jsem se a chňapl po první věci, co jsem viděl. Z boku jsem se jí zakousl do pravého ucha a tak jí stáhl na mou stranu. Muselo jí to bolet, protože jsem se zakousl na té části, která dělila ucho od hlavy. Začal jsem tlamou lomcovat, což způsobilo, že se mi zuby zarývaly hlouběji. Nesměl jsem jí dát možnost, aby na mě mohla zaútočit. Všiml jsem si, ža na jednu tlapku špatně došlapuje, proto jsem jsem svojí tlapkou se do té její zaryl. Užij si bolest.
<< Erinyjský les
Pomalu jsme došli ke kraji lesa a čekala nás široká pláň. Díky silnému větru jsem nedokázal nejdříve zachytit pachy vlků, kteří zde byli. Jediný, na com mi záleželo, byla společnost mé milované Jenny. Šla celou dobu za mnou, takže jsem ji mohl ze svých tlapek dělat cestu, aby to měla mnohem jednodušší na přechod. Byl jsem na sebe pyšný, že alespoň takhle mohu ulehčit cestu. Když došla ke mně, zeptala se mě na magii. K čemu je to dobré? Hmm. Chvíli jsem zamyšleně stál a hleděl kamsi do dáli. Přemítal jsem si v hlavě všechny vzpomínky spojené k mému dětství. ,,Je to skvělá magie k přečtení ostatních. Když máš magii na dobré úrovni, můžeš si vybrat je slyšet nebo neslyšet. Pomůže ti to znát jejich taktiky, možná i jejich slabiny," podíval jsem se na ni a snažil se zachytit její pohled. Doufal jsem, že moje poznámka ji přesvědčí o tom, že magie myšlenek není zcela k zahození. Protože prostě nebyla.
V tom se ale na mě obořila s hladem. Připadal jsem si hloupě, ale zároveň potěšeně, jelikož mě oslovila jako "drahý". Neovládl jsem své potěšení a začal máchat ocasem. V tom mi prolítla hlavou její myšlenka. Ani jsem se nepotřeboval tolik soustředit. Je pravda, že jsem si nevšiml faktu, že je vlastně dost hubená. Podíval jsem se na ni, jelikož jsem měl možnost si prohlédnout opět její tělo. Má pravdu. Je docela hubená. Musíme najít něco většího. Energii celkem mám, možná bych to zvládl za nás oba. No, ale nedokázal jsem odolat poznámce, která se mi drala na jazyk. ,,Klidně si kousni do mě, zlato," ušklíbl jsem se na ni, ale tenhle moment dlouho nevydržel. I přes ten silný a hnusně ledový vítr jsme ucítili pach krve nějaké srny a Ona je tu vochechule? No potěš koště. Kolikrát na ni ještě za život narazím? To je smůla. Přesto jsem se potěšeně ušklíbl. V očích, jako kdyby mi přepnulo. Hlad mě ovládl a myšlenka, že bych mohl Cynthii ukradnout jídlo mě přímo ovládla. Otočil jsem se na Jennu, která to cítila stejně. Na nic jsem nečekal a začal běžet s Jennou.
Snažil jsem se utíkat přímo za tím pachem krve. Čím více jsem byl přesvědčený, že tu srnu má vochechule, protože se mi její pach mísil s tou srnou. Jenna běžela vedle mě, ale až moc jsem se nechal ovládnout ti potěšením, že konečně dosáhnu své odplaty. Kdyby mě teď někdo z mých známých viděl, nepoznal by mě. Bylo vidět, na co myslím. Na odplatu a těšil jsem se z toho. I přesto, že nesněžilo, jak byl vítr silný, sníz ze země poletoval kolem nás. Zahlédl jsem další vlky, ale ty jsem ignoroval. Bojovali se svou částí a o tu jsem neměl zájem. Stočil jsem to tak, abych mohl tu vochechuli překvapit zezadu. Kolem jsem zahlédl pár zajíců. Byli strašně divní a útočili na vlky. Trochu jsem zpomalil, jenže v tom jsem ucítil kousnutí na mé přední noze. Automaticky jsem vykopl a do něčeho narazil. Z hrdla se mi vydralo nebezpečné zavrčení. Ti zajíci mě štvou. Co je jeich problém. Naštěstí to kousnutí nebylo tak silné, aby mi rána začala krvácet, ale zabolelo. Nenechal jsem se déle zdržovat. Už jsem byl blízko. Ušklíbl jsem se a skočil. Přední tlapky se mi rozsvítily a aktivovala se mi má nová, neobjevená magie. Nejen že jsem blbou vochechuli srazil k zemi, ale tak jsem jí svou tlapkou označil na zadní levé noze. Sice jsem tuhle magii nikdy nepoužil, ale jako kdybych ji znal od samého začátku. Prostě přestala mít cit v té noze. Dopadl jsem na nohy. Usmál jsem se. ,,Nazdar vochechule," pozdravil jsem ji. Zaroveň jsem cítil, jak mě trochu začala třeštit hlava. Aktivovala se mi další magie, ale ostatní o tom netušili. Cítil jsem, jak se mi na srsti vytvořila tenká vrstva účinná proti jakékoli magii. Neváhal jsem a chňapl jsem po srně hned, jak jsem mohl. Začal jsem ji tahat opačným směrem připraven kdykoli ji bránit. Doufám, že Jenna dorazí a pomůže mi. Netušil jsem kde je, ale teď jsem si chtěl užít překvapený výraz vochechule.
<< VVJ (přes Cedrový háj)
Byl jsem rád, že se rozpovídala. Trochu to oživilo tu cestu, která byla před námi. Je ale zvláštní, jak moc se pohybuji tady na severu. Už ty místa poznávám, takže tuším, že tímhle směrem bude moře. I přes tu noc jsem poznával, kde jsme. Bylo to zajímavé. No, ale dál jsem se věnoval mé překrásné společnici. ,,Souhlasím. Lesy budou mnohem příjemnější na přechod. Tolik toho sněhu by tam nemuselo být." Jen co jsme přešli přes otevřená pláně a dostali se blíže k lesu, průchod byl snesitelnější. Sníh tu sice stále byl a docela ho bylo dost, ale dalo se to zvládnout. Díval jsem se na Jennu, aby náhodou nezapadla, jelikož byla drobounká. Až vlastně teď jsem si uvědomil, jak maličká oproti mě vlastně je, přesto její osobnost byla určitě mnohonásobně větší, než ta moje. Usmál jsem se.
Začala mi vyprávět o svém nálezu. Díky pauze, kterou udělala a s jejím zahleděným pohledem jsem jen mohl hádat, co vše se k tomu pojí. Zároveň to umělo zajímavé věci, kdy jí malé plamínky začaly tančit po srsti. Nepálilo jí to, nebo to alespoň nedala znát. Úžasle jsem na to hleděl, když v tom mi to došlo. Pojí se to ke vzpomínce na smečku. Pokud mě paměť neklame, říkala, že od ní odešla a teď se vlastně toulá. Nebo byla vyhnána? Teď opravdu nevím, ale už trochu chápu. Otočil jsem se, abych viděl před sebe. Pravděpodobně nechtěla tohle nějak rozebírat ještě více. Nechal jsem jí proto, aby se v tom srovnala sama a dál nic neříkal. Jen jsem pokýval na znamení, že jsem poslouchal.
Procházeli jsme se lesem a já měl co dělat, abych se vyhnul stromům. Bylo jich tu strašně moc. Hlavně byly šíleně blízko u sebe. Očkem jsem pozoroval Jennu, zda jde za mnou a zda je v pohodě. Vedle sebe tu jít prostě nešlo. Když jsem jí vysvětlil svůje počínání, pochopila to a vzala moji omluvu. Jaká to chápavá vlčice, začínám ji fakt zbožňovat. Na poslední poznámku jsem se jen zasmál. ,,To je docela trefné. Možná se mi prostě vymstila, že už jsem jí dlouho nepoužil," pokrčil jsem na oko rameny a pokračoval dál v cestě. Už jsme byli skoro na druhém konci.
Zeptala se mě na mou energii a trochu jsem se začal soustředit. ,,Hmm, ta zima tomu rozhodně nepomáhá, ale řekl bych, že bych něco ulovit zvládl. To hrabání díky tvé pomoci nebylo tak náročné, takže asi ano. Jestli jsi unavená, ulovím něco za nás oba. Máš veliký hlad?" optal jsem se jí a ustaraně si jí prohlédl. Vypadá trochu unaveně, ale nevím. Nic neříká. Doufám, že přede mnou nic netají.
>> Ostružinová louka
<< Východní úkryt (přes Neprobádaný les)
Vylezli jsme ven z úkrytu a já se mohl nadýchat toho čerstvého, mrazivého vzduchu. I když všude panovala černá tma, díky bílému sněhu bylo dostatečně vidět, kde je co. Museli jsme však být opatrný, protože ta lavina tu zanechala doslova spoušť. Bylo šíleně těžké se nepřizabít. Klouzalo to. Trochu jsem se oklepal, abych ze sebe schodil tu zmrzlé kapičky vody, když v tom, jako bych procitl. V hlavě mi proběhli všechny vzpomínky, vše co jsem dělal a má osobnost se zase snažila drát ven. Jen co jsem pohlédl na Jennu, zase vše bylo pryč a já neznal nic jiného, než tu zamilovanost. Objevila se vedle mě a vyzvala mě k "protažení svalů". Usmál jsem se a rozeběhl jsem se za ní, ale jen v momentě, kdy jsme byli už z té skály pryč, jinak by to byla jistá sebevražda. Jenna určila tempo, které nebylo úplně rychlé. Šlo spíše o takové rychlejší chození, ale naprosto mi to vyhovovalo. Když jsem se na ni podíval, vypadala rozkošně. Mohu použít svoji magii a trochu si přečíst, co si myslí. Otočil jsem hlavu dopředu, aby jsem nevypadal moc nápadně, že se jí hrabu v hlavě. Nemusel jsem se ani nijak soustředit a její poslední myšlenka mi zazněla v hlavě. Musel jsem se usmát. Však počkej. Uvidíš, jak na tebe zapůsobím. Prohodil jsem ocas. V tom něco pronesla nahlas. Něco o tom, že bychom měli běžet směrem k moři. Její pochod myšlenek jsem zbožňoval. ,,To by dávalo smysl. Moře, nebo skály, ale prozatím bychom se těm skalám měly vyhnout," souhlasil jsem s ní a dál běžel po jejím boku. Všiml jsem si jejího přívěšku, který měla kolem nohy. Byla to velice zajímavá květina. Nikdy jsem takovou neviděl. ,,Poslyš, mohu se zeptat, odkud si získala tu kytici? Velice ti ladí ke kožíšku," chtěl jsem jí zalichotit a doufal jsem, že jsem nenarazil na nějaké citlivé téma. Chtěl jsem totiž zapřednout k nějaké konverzaci. A zároveň jsem se cítil trochu provinile, za své chování. Potřeboval jsem to vysvětlit. ,,A jinak už si na vše vzpomínám. Vše se mi vrátilo a omlouvám se. Já nejsem vlk, co vyhledává společnost a po určitých zkušenostech jsem více ostražitý vůči neznámému. Proto jsem asi i reagoval přehnaně," vysvětlil jsem situaci u jezera, kde jsem se setkali. Pohlédl jsem na ni a snažil se zachytit její pohled. Chtěl jsem jí ukázat, že mě to opravdu mrzí, jenže v tom momentě jsem trochu zakopl, škobrtl jsem a málem se naplácl na sníh přede mnou, ale ustál jsem. Začal jsem se prosě smát.
>> Erinejský les (přes Cedrový háj)
Chtěl jsem jí dokázat, že mi na ni záleží, že nás chci zachránit, a tak jsem prostě jednal. Neřešil jsem fakt, že z toho nebyla nadšená, a i když vypadala naštvaně, bral jsem to pozitivně. Asi se bojí, že se mi něco stane. Určitě mě tu ráda nevidí, jak za nás všechny riskuji zrovna já svůj život. Ach, jak ona je sladká. Trochu jsem zatřepal hlavou. Musel jsem se soustředit na práci. Zhluboka jsem se nadechl a čekal na Jennu, až povolá svoje ohnivé síly a budeme se moci vrátit k zachraňování. Cítil jsem, jak mi začaly zářit tlapky. Vlastně jen na okamžik, jelikož jsem měl co dělat, abych nezačal klouzat dolů. Sníh začal tát, přeměňoval se na vodu, ale stále byla potřeba mé síly. Začal jsem hrabat jak diví. Tušil jsem, že to mé milované sebere neuvěřitelné množství síly, takže jsem se opravdu snažil. Spodní tělo pomalu klouzalo dolů, ale stále jsem hrabal, až se mi podařilo vyhrabat otvor. Všechno tálo a otvor se zvětšoval. Naděje na nás svitla. Do toho jsem měl pořádnou koupel. Bylo mi docela příjemně, i když to studilo neuvěřitelně. Oklepal jsem se. Největší část však udělala Jenna. Otočil jsem se a rychle se sunul dolů, načež mě pochválila a můj ocas se nedokázal zastavit. je na mě hrdá, že ano. Snažila se na mě chrstnout vodu, ale jak byla zima, tak to úplně nedopadlo. Zasmál jsem se. ,,Jsi skvělá! Zachránila jsi nás, i když jsem pomohl, ale máme možnost odsud utéct," pronesl jsem a snažil jsem se nemrknout. Pokušení bylo silné, ale nechal jsem to na neutrální vlně. Tady hlavně šlo o naše zadky. Lásku mohu vyznávat později. ,,Ale fakt bych byl radši, kdybychom odsud vypadli. Další lavina může zasáhnout co nevidět," řekl jsem jí a zase se vydal nahoru.
>> VVJ (přes Neprobádaný les)
Situace, ve které jsem se nacházeli nebyla vůbec v pohodě. Vypadalo to, že jsme zavaleni velkým sněhem, ale zase tu je i ta pozitivní stránka. Mohu mít více času s touto kráskou, co leží vedle mě. Bohužel ta nebyla nadšená z toho, že vedle, tedy skoro na sobě, ležíme a tak rychle vstala. Pomalu jsem se postavil taky a díval se na tu hordu sněhu. Dobře, teď zamilovanost stranou a budeme nějak logicky přemýšlet nad tím, co bychom měli dělat v takové situaci. Snažil jsem se dívat všude kolem, najít nějaký otvor. Přistoupil jsem k tomu sněhu dřív, když zrovna se Jenna ptala, co budeme dělat. Dal jsem tlapku na sníh, a ikdyž byl jemný, vypadal, že se úplně neprobořím. Napadl mě nápad. ,,Co kdybych šel nahoru a vyhrabal nám díru? Ten sníh nevypadá nestabilně," pronesl jsem zadumaně při pohledu na ten sníh. Zkusil jsem udělat pár kroků. Opravdu jsem se tolik nebořil do sněhu. Vypadalo to nadějně. Byli tu sice nějaká rizika, docela velká, ale musel jsem nás všhny zachránit. Hlavně ukázat Jenně, že už nechci být samotář, že chci být po jejím boku a klidně s ní půjdu do nějaké smečky. Však smečka vypadá fajn, ne? Měl jsem zaměstnanou mysl a pomalu a opatrně pokračoval vzhůru, jenže v tom se mi propadla noha a část sněhu se začala sunout víc do jeskyně. ,,Sakra," zanadával jsem tiše. Nohu jsem po chvíli vyprostil, ale teda sníh se sunul trochu dolů. Já šel ale dál. Byl to jen moment, kdy to vypadalo kriticky, ale pak už to bylo dobré. Mohl jsem v pořádku pokračovat nahoru. Otočil jsem se na Jennu. Koukej, zachráním nás. A pak jsem se otočil a hrabal. Opatrně, ale snažil jsem se nám vyhrabat díru. Doufal jsem, že tu bylo méně sněhu než dole. Bude to bohužel chvilku trvat. Pak mi ale svitlo. ,,Jenno, jak moc by ti to ubralo energii, pokud bys mi pomohla tady nahoře sníh roztát? Pomohlo by mi to více v hrabání a třeba najít pro nás otvor?"
Všiml jsem si, že poslední dobou často přemýšlím nad určitými momenty ve svém životě. Vlastně se jedná tak nějak o jeden moment. V té době jsem netušil, jak mohou mít má rozhodnutí dopad. Věděl jsem však, že mě to ovlivní, něco převratného se stane. Však je to normální, když vlk dojde na rozcestí. Vždy si musí vybrat, zda půjde vlevo nebo vpravo, ale nikdy neví, která cesta je více klikatější, křovinatá a plná strastí. Vybral jsem si tu lepší nebo horší? Vlevo nebo vpravo? Většina otázek prostě zůstane nezodpovězena, jako třeba tahle. Vytěsnil jsem však už tu myšlenku, že bych na to někdy přišel. Však je to nemožné. V životě se nikdy nikomu nepodařilo přehrát tu samou událost dvakrát, aby se mohl vrátit a předělat své rozhodnutí. V ten moment se vždy rozhodneme, co je nám k srdci nejblíže, co je pro nás nejlepší, nebo pro okolí. Vůbec nikdo netuší, kam jde, co za cestu ho čeká. Vědět to dříve, třeba se rozhodneme jinak, ale je to opravdu pravda? Vlastně, určitě existují vlci, co by šli tou trnatější cesotu, protože mají rádi výzvy. Výzvy, které je třeba dovedou k úspěchu, ke kterému cíli a nebo spíše k propasti, která na ně čeká. Volit si cestu bez toho, aniž bychom o ní něco věděli je mnohem lepší, protože i když něco málo o té cesté víme, nikdy to nemusí znamenat, že je lepší nebo horší. Ve výsledku můžeme nad situacemi přemýšlet jak chceme, ale v ten moment si vždy vybereme jen to, co uznáme za vhodné, a kdybychom to měnili, neměli bychom to, čeho jsme dosud dosáhli. Víte, trvalo mi dlouho dojít k takovému výsledku, k takové myšlence. Vlastně si nemyslím, že by o tom někdo tolik přemýšlel jako já, ale to nevadí.
I když jsem se snažil zapůsobit, evidentně to nefungovalo tak, jak jsem si v hlavě představoval. A že by to byla podívaná, pokud by se to reálně stalo. Ale skutek utek a realita se prostě rozhodla nehrát v můj prospěch. Nevěděl jsem, zda je to tím, že absolutně postrádám smysl pro romantiku, nebo zda nemám zkušenosti, ale Jenna prostě nadšená nebyla a vypadala ještě více rozzuřeně. Musel jsem z toho couvnout, protože docela ukazovala svoje krásně nablýskané zoubky. Možná to má radši drsnější... no ale podle toho, jakou má reakci bych měl asi zmírnit. Jak si jí jen získat na svou stranu? Bude to těžké, ale jsem tady, abych to dokázal. Zima stále panovala v celé své kráse. Pořád nám mrzly zadky a vlastně celé tělo. Ovšem mě spalovala vášeň. ,,Dobrá, omlouvám se. Možná lehce přeháním, ale mlátit mi hlavu o kámen nemusíš," nervózně jsem se zasmál a udělal krok vpřed k ní. ,,Já jen opravdu nevím kdo jsem, co jsem. Nevím, co se stalo, ale...třeba bys mi mohla pomoci? Co o mě víš?" rozhodl jsem se hrát na nevinnou notu. Je pravda, že nemám absolutně žádné ponětí, kdo a co vlastně jsem, ale to teď hrálo v můj prospěch. Alespoň jsem doufal. ,,A nebo se neznáme natolik, abys to byla schopna říci?" Proč bych jinak byl s touhle skupinkou? V tom však zmínila něco o lovu a došlo mi, že tady asi každý má hlad, ale největší právě Jenna. Já se cítil celkem sytý. Možná jsem jedl nedávno, ale ani to jsem nevěděl. Reálně jsem uvažoval o tom, že bych něco chytil, ale když jsem Jennu obešel a stoupl si vedle ní, což byl tak nějak okraj té jeskyně, podíval jsem se na tu bílou spoušť, která dosahovala do všech krajin a koutů.
A v tom se to začalo dít. Jemné třesení. Zaskočeně jsem se podíval na Jennu a pak zase ven. Bylo jen jemné a nastalo ticho. Vše jako kdyby bylo v naprostém klidu a pořádku. Něco mi tu nehrálo. V tom mi můj instinkt řekl, abych ustoupil. Normálně venku sníh nepadal, ale přes náš otvor v jeskyni se začal sníh objevovat a padat pomaličku dovnitř. Nebezpečí. Otočil jsem se k Jenně a rychlým pohybem do ní strčil tak, aby uhnula dál od kraje a spadla více dovnitř jeskyně. Upadl jsem hned vedle ní, ale právě jsem nám zachránil zadky. Přes naši skálu, náš úkryt se přehnala lavina, a kdybychom tam stáli dál, stáhne nás s sebou. Část sněhu zůstala v naší jeskyni, ale tím, že sem přístup byl strmý, tak se tu sníh nezasekl a pokračoval dál. Bude těžké se odsud dostat, ale zatím jsme živí. Otočil jsem se na Jennu. ,,Jsi v pořádku? Omlouvám se, asi jsem tě strčil silně, že? Nechtěl jsem," koukal jsem se na ni v naději, že jsem jí nic neudělal.
//doufám, že nevadí, že jsem tu popsala situaci s lavinou (nebo je to scénář k osudu? i když je to napsané v počasí) - pokud jo, tak to smažu + snad nevadí, že jsem "manipulovala" s Jennou...i když vlastně moc ne, ale...
Mým tělem cloumala vášeň. Tušil jsem, že to bude tahle emoce, protože mi to rozpalovalo tělo a horečku jsem určitě neměl. Ocas mi kmytal sem a tam, když jsem jen očkem pohlédl na Jennu přede mnou. Oh a nebo se můžeme taky ohřát. Svou vzájemnou láskou. Vypadá tak...rozpáleně. Určitě by nám to pomohlo v tomto hnusném a chladném počasí. Usmíval jsem se jak debílek. Protože jsem se cítil tak blaženě. Zajímalo by mě, jaký jsem měl vlastně život. Poznal jsem nějakou lásku? Z mysli mě však dostala až Jennina slova. Chtěl jsem jí poslouchat celý den. Něco zmínila. Překvapeně jsem zamrkal. ,,Já jsem chtěl být sám? To by mě zajímalo, proč jsem něco takového řekl v přítomnosti tak nádherné bytosti, jako si ty, Jenno," snažil jsem se o svůdné mrknutí. Vůbec jsem netušil, jak v tomhle chodit. To bylo jediné, co jsem mohl tak odtušit, že jsem asi nikdy neuměl. Ale, snažil jsem se. ,,Co chci? Ráda bys to věděla? V mých myšlenkách si momentálně ty." V mé tlamy se vydralo zvláštní hrdelné zavrčení, ale nebylo to to nebezpečné, ale takové s jemným tónem. Samotného mě to překvapilo. Netušil jsem, že něco takového svedu. V tom se na mě obořila, což jsem vůbec nechtěl. Byla naštvaná, viděl jsem to. Jak bych jí jen mohl rozveselit? Co bych mohl udělat? Napadla mě květina, ale při pohledu na venek mě to hned přešlo. Všude zima a sníh, nikde určitě nic není. Nezbývalo, než použít prostě slova a přesvědčit ji. ,,Ale vůbec ne. Třeba bychom mohli spolu něco chytit. K jídlu. Určitě máš hlad a já nechci, aby tě bolelo bříško. Nebo seženem někde větvičky, abychom nějak zapálily oheň. Vy to nějak umíte, že? Oh...ano, tohle si pamatuji. Vy přeci umíte vytvořit oheň. Nevíš, zda umím i něco já?" byl jsem nadšen, že třeba umím taky nějaké speciální věci, jako moje dvě milované bytosti tady. Spíše jen Jenna je moje milovaná, prozatím. Otočil jsem se na Launee a jen se na ní díval. Mrzelo mě, že si se mou tolik už nechce bavit a věnovala se svému menšímu já, ale určitě to nebylo nic osobního. Do teď se ke mně chovala velice mile. A je tak nádherná. No, ale Jenna je mi teď přednější. Otočil jsem se na ni zpátky. Mezitím něco pronesla, ale já to nějak nezaregistroval. Jen jsem na ni hleděl se zamilovaným výrazem.
Velice mě potěšila Jenny reakce. Začala vrtět ocásek, ale ne nijak zřetelně, spíše jen tak zamávala. Musel jsem se ušklíbnout, protože to už značilo, že má o mě zájem, no ne. Neměl jsem sice žádné zkušenosti v nabalování vlčic, ale pravděpodobně to se mnou není až tak špatné. Launee a toho prcka jsem tedy odignoroval. Sice jsem po očku koukal po Launee, která mě prostě svým nádherným kožíšek přímo uchvátila, ale pokud nestojí o tu pozornost, tak nač ztrácet čas že. Mám tady důležitou práci. Bylo by fajn ji poznat blíž. Prohodil jsem ocasem na stranu a nahnul hlavu. ,,A proč tak sama? Žádná společnost se ti nenaskytla? Já teď taky cestuji dost sám a společnost by se mi velice hodila," mrknul jsem na ni. Ignoroval jsem fakt, že mi mrzlo tělo a že mi skoro tlapky přimrzávaly k zemi. Byl jsem až moc ponořen do toho zamilovaného pocitu, abych dokázal vnímat cokoli jiného. Proč jsem se takovým věcem vyhýbal? Však ten pocit je moc fajn a tak kráska přede mnou vypadá, že jí má společnost taky nevadí. Doufám, že nevypadám moc okatě. Nevím, jak se tyhle věci dělají, ale věřím ve svůj instinkt. Zmínila něco o tom, že bychom si měli dát toho prcka. Trochu jsem se zamračil. ,,Kanibalismus by ti neslušel, krásko. Ale rozumím, že hlad je kolikrát silnější. Možná, když se podíváme ven na chvíli, třeba na něco narazíme. Co říkáš? Jen my dva?" Doufal jsem, že bude souhlasit. O to větší možnost jí lépe poznat. Ale na druhou stranu byla opravdu kosa a nechtěl jsem, aby venku trpěla. Bylo těžký vymyslet dobré východisko.
V tom se stoly otočily a najednou ta kráska chtěla vědět něco o mě. Moc mě to potěšilo, jenže... já nevěděl, co bych jí měl říct. ,,Vlastně... momentálně nevím. Netuším, co se stalo, ale nevím kdo jsem, co jsem, odkud jsem, takže ti moc neodpovím,"přiznal jsem se a doufal jsem, že jí to nijak neodradí.