Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím i Zakara

Nehodlal jsem nijak do jejich rozhovoru zasahovat. Přeci jen tu šlo o Jennu, ne o mě. Já jsem se o záchranu a úkryt neprosil. Stáhl jsem se nedaleko ke křoví. Pozoroval jsem tak celý scénář z dálky. Ten vlk mi přišel sympatický. Chtěl pomoci i navzdory tomu, že jeho společnice ze smečky silně nesouhlasila. Neslyšel jsem úplně vše co říkali a rozhodně jsem nehodlal využívat svou magii myšlenek. Bylo mi jedno, co si kdo myslí. Hlavně jsem potřeboval načerpat zpátky energii.
V tom jsem ale ucítil silný pach. Zpozornil jsem, jelikož přišla černá vlčice a nesla se jako paní světa. To musí být alfa. Proběhl menší rozhovor a ten vlk se pustil do práce. Nedalo mi to, abych se neukázal. Bylo to docela neslušné v přítomnosti alfy se někde skrývat. Ať už jsem byl jakýkoli, dokázal jsem uznat, vážnost situace, jakmile přijde alfa. ,,Jmenuji se Zakar a téhle jsem pomohl, aby cetou někde nezkolabovala," řekl jsem jednoduše jako své představení. Sice jsem tušil, že Jenna už o mně něco řekla, protože když jsem šel směrem k nim, podívali se na mě, ale... Přeci to dokážu i já sám. V tom Sigy, teda pokud jsem zachytil jeho jméno správně, rozhodl rozdat nám instrukce. Jen jsem pokýval hlavou na znamení a podíval se na Jennu. Netušil jsem, co hodlá udělat a jaké bude její rozhodnutí. Chce tu tedy zůstat a nabrat síly, nebo půjde dál? Radši bych byl, kdyby tu zůstala. Přeci jen si s ní poradí lépe, než já. A už potřebuji mít nějakou volnost. Potřebuju být sám. Vlk má být společencké zvíře. Tvořit smečky a být loajálný. Ale já jsem chtěl být radši sám, společnosti se vyhnout a někde si hřát svůj zadek. Zkusím jít na jih. Tam by třeba mohlo být tepleji.
Z myšlenek mě vytrhla slova alfy. Já jen zakýval hlavou v nesouhlas. ,,Omluvte mě, ale já s radostí půjdu dál. Nevím, jak se rozhodne Jenna, ale to už není má starost. Každopádně velice děkuji za nabídku," podíval jsem se jí do očí. Docela jsem byl potěšen, protože měla stejnou vrozenou magii. Hmmm, jestli někdy nastane v mém životě zlom a já se budu chtít přidat, pravděpodobně zvážím tuhle smečku. Já se nestyděl za to, že vlky s magií myšlenek jsem bral za ty nejsilnější. Ta alfa ve mně vyvolala větší respekt, ani o tom nevěděla. Každopádně stále jsem nebyl přesvědčen se kamkoli přidat. Ano, časy byly krušné a logicky by dávalo smysl se přidat, ale já prostě nemohl věřit všem. Jakm bych mohl být přospěšný pro smečku, když si buduji důveru tak dlouho? Třeba s tou béžovou bych asi měl problémy. Smečka jednoduše není teď nic pro mě. Střihl jsem ušima. Odstoupil jsem trochu, abych udělal mezi námi větší prostor. Teď jsem jen čekal, co Jenna. Přeci jen jsem to potřeboval vědět, než chladně odejdu a nechám jí tu.

Celá situace se začala vymykat kontrole. Jenna prostě musela být nepříčetná a urážlivá. Trochu jsem tu vlčici nechápal. Však jí jde o život. Alespoň pro jednou by se mohla krotit. Ale je to její volba. Ta béžová se s tím taky tolik nemazlila. Vlastně jsem ani netušil, zda tu Jenna bude v pohodě takhle sama. Vypadala dost nepřátelsky a netušil jsem, zda je to jen ona, nebo se tak chová celá smečka.
Když však Jenna pronesla o zvěří, že bychom ji ukradli, béžová se naježila a zaujala bojovou pozici. Štěkla na nás, že tady pomoc nenajdeme. Ono to tak trochu byli jasné na začátku, ale zkusil jsem to. Chtěl jsme jí odpovědět, popadnout Jennu a zmizet. Já se tady zbytečně kopat do prdele za někoho, kdo o to nestál, nebudu. V tom ale přišel nějaký nový vlk a ptal se, co se tu děje. Otočil jsem se na něho. ,, Hledáme pomoc tady pro zraněnou," hodil jsem hlavou směrem k Jenne. ,,Já jí jen pomáhal hledat smečku, která by jí mohla pomoci a vzít za člena. O mě tady vůbec nejde, jsem jen doprovod." Nehodlal jsem dál víc vysvětlovat. Prostě jednoduše a stroze, aby byl v obraze. Pokud i ten se rozhodne, aby Jenna vypadla, víc se snažit nebudu. Jde o tvůj krk, ne o můj.

Vlčice ze začátku cenila zuby a vrčela, ale pak po našem rozhovoru polevila. Ne však v ostražitosti, spíše vypadala více, hmmm, jak to říct. Přístupnější. Ale naprosto jsem jí chápal. Kdo by přece chtěl další hladové krky do smečky? Ale až na to, že my úplně hladový nejsme, ale to ona neví. Jenna svými výhovorky vůbec nepomáhala. Jen jsem nad tím zakroutil očima a nesouhlasně kýval hlavou. Měl jsem chuť jí dát tlapku na její tlamu, co tuhle situaci jen zhoršovala. Podíval jsem se na ni a svými oči vysílal signál, že pokud nezklapne, tak má po ptákách.
Ta béžová vlčice byla potěšena zprávou, že ti, co nás zřídili, jsou mrtví. Teda, já na tom tak špatně nebyl, rozhodně ne jako Jenna a asi ani jako tahle vlčice, ale jop. Prostě jsem vochechuli zabil a čím dál více se mi prostě ta myšlenka líbila, než hnusila. Každopádně se jen tak nedala, a pak pronesla na mě docela hloupou otázku. Málem jsem se neudržel a trochu se uchechtl, ale zachoval jsem si docela kamenný výraz, aby tak nemohla postřehnout, co jsem si myslel. Je ta béžová slepá? Já mám myšlenky a jak asi s nimi pomohu vyléčit? A Jenna je totálně vyřízená. Ta nemůže nic použít. Trochu jsem si odkašlal, protože se mi udělal knedlík v krku. ,,Neslyšel jsem nikdy o tom, že by magie myšlenek zázračně uměla uzdravovat povrchová zranění. Ani jeden z nás nemáme magie, kterými bychom si pomohli. Možná by to Jenna zvládla, ale pravděpodobně by se dostala vyčerpáním do kómatu. Takže, kdybychom mohli, poradíme si, ale jak vidíš, tak nějak to nejde," oznámil jsem ji prostě. Fakt jsem nedoufal, že by byla tak blbá. Její oázka byla stupidní, ale mohla vidět, že prostě asi nemáme tu kapacitu na to, abychom tohle zvládli. A prostě jen potřebuje pomoci. O mě ani nejde. ,,Je zde někde alfa? Asi by bylo lepší kdyby o nác věděla, nebo věděl, nemyslíš?" pronesl jsem a pozvedl obočí. Zatím jsem se stále nehnul z místa, aby se ta béžová necítila více v ohrožení. Na Jennu jsem občas koukl, abych zjistil, zda je stále ok a žije.

Na nic jsem nečekal. Jakmile se Jenna sesunula k zemi, zavyl jsem. Přeci jen to bylo slušené, abychom oznámili, že jsme na hranicích. Jenna se o to pokusila taky, ale její vytí bylo dost chabé. Bylo to znát na jejím stavu. Netušil jsem však, jak bych jí více pomohl. Se svými magiemi jsem jí nemohl ohřát, poskytnout jí vodu nebo třeba obstarat bylinky na rány. Nic jsem v tuhle chvíli nezmohl, a tak jsem spíše jen tak stál a díval se, zda někdo nepřiběhne.
V tom se na mě udiveně podívala, když jsem jí zmínil fakt, že mám obrannou magii. Musel jsem se ušklíbnout. Každopádně měla pravdu. Moc to fér nebylo, ale já to nijak neřešil. ,,Život kolikrát není fér a tahle si to založila. A pravděpodobně si ohřívá svůj špinavý zadek někde v podzemí, tak by vlastně měla být ráda, že se tu neklepe zimou," řekl jsem to tak, jak kdybych jí vlastně prokázal laskavost tím, že jsem jí zmordoval. Nezabil jsem ji, ale tušil jsem, že jí Sty dorazila a tak byla dávno po smrti. Nijak mě to netrápilo a na duši jsem necítil žádný šrám. Když se však Jenna zmínila o mě jako o hromádce kostiček, chtěl jsem jí něco namítnout, jenže jsem ucítil pach nějakého vlka, co se k nám blížil. Nastražil jsem uši a díval se směrem, odkud ten vlk přibíhal. Teda vlčice. Správně chránila svou smečku, takže byla v bojové pozici, vrčela a ptala se, proč tu jsme. Podíval jsem se letmo na Jennu a udělal krok blíž. Rozhodl jsem se mluvit za nás oba. Teda spíše za ni. Ona byla v pekérní situaci, já jí jen pomáhal. ,,Chceme požádat o pomoc. Teda, spíše tady vlčice. Pomohl jsem jí na cestě při hledání nějaké smečky, nebo kohokoli, kdo by jí pomohl se zraněním," uvedl jsem jí do problému jednoduše a stroze. Nechal jsem jí prostot, aby si mohla Jennu prohlédnout. Už od pohledu vypdala fakt mizerně, takže jí mohlo dojít, že Jenna asi na ně těžko zaútočí. Na mém těle nějaká ta zaschlá krev taky byla. Zejména na mém zátyklu, toho si určitě mohla všimnout. ,,Chápeme, že je zlá doba. Jen jsme se přišli zeptat," pronesl jsem.

// to je jen malý rozdíl

//z tohohle chce udělat meme :D kde je sionn?

<< Východní hvozd (přes Kaskády)

Slunce zapadlo a nastala velká tma. Trcohu se ochladilo, ale za to vítr se zmírnil, což jsem asi víc uvítal. Cítil jsem, že se někam blížíme, ale šlo to pomalu. Zejména, když jsme šli tou cestou, kterou jsme šli. Jenna mi jako náznak nesouhlasu trochu kousla do ucha. Já se na ni se zamračením podíval, ale když jsem viděl, jak se ušklíbla, musel jsem se pobaveně uchechtnout. Zakroutil jsem pak jen hlavou a prostě pokračoval dál. Však taková hrůza to nebude.
Koverzace pokračovala dál a Jenna se zajímala o to, proč na mě vochechule nepoužila magii. Věděl, jsem, že není tak blbá, aby mi na moji poznámku: byla asi moc unavená, skočila. Nevěděl jsem, zda jí chci hned prozradit, že mám sílu, která brání v magiích, aby na mě měli účinnek. Ovšem, o tom, jaké to má pak na mě dopady, to vědět nemusí. Nakonec jsem tedy uznal za vhodné, že bych jí o tom mohl říct. ,,Pravděpodobně mě Smrt obdařila magií, která nějakým způsobem neguje magické účinky ostatních. Prostě mě nemohla magií ublížit," řekl jsem prostě. Nijak jsem se tím nepyšnil. Jo, magie to byla fakt silná, ale za to to mělo svoje mouchy. Zajímalo by mě, kdyby na mě použila nějakou magii na fakt velké úrovni. Omdlel bych? Měl jsem docela na mále. Zastřihal jsem ušima. Do nosu mě praštil pach hranic. Zastavil jsem a dal jsem pozor, aby to nebyl prudký pohyb pro Jennu. Smrděl mi nějak povědomně. Tenhle pach jsem už u někoho cítil, ale teď nevím u koho. Otočil jsem se na Jennu. Zkontroloval jsem jí, zda je její stav horší. No, nevypadala zrovna nejlépe, ale nepřišlo mi, že by se jí zranění otevřelo. Každopádně vypadala šíleně vyčerpaně. ,,Co kdyby sis tu lehla a já kousek popošel a oznámil ostatním, že jsme tady? Pomoc fakt potřebuješ, nic ve zlém," pronesl jsem, když jsem jí svým tělem pomáhal podepírat, aby si mohla pohodlněji lehnout do sněhu. ,,A pokud si dobře pamatuji, tak já tě svými kostmi rozmetal," mrkl jsem na ni, když měla poznámku, že se promění znova na ducha. Jo, na tohle jsem už radši úplně zapomněl.

// zatím se držíme na hranicích, nejsme nikde hluboko v území

<< Východní galt.

Pokračovali jsme pomalu dál. Cesta ubíhala ale i tak docela rychle. Znova jsme se ocitli v nějakém lese, kde už sněhu opět bylo méně. Packou jsem naznačil Jenne, že zastavíme, protože i já se potřeboval vydýchat a odpočinout. Nebylo to jednoduché dávat bacha za dva vlky a ještě k tomu pomáhat s chozením. Hlavně má zranění, i když už tolik nekrvácela a spíše se pomalu hojila, stále docela bolela. Hlavně ten čumák. Hodně mě svědil. Sehnul jsem hlevu k zemi a packou jsem se snažil na nose poškrábat, ale vůbec to nepomáhalo. Nechtěl jsem si sahat na tu část, která je řízlá, abych si více neublížil, takže jsem se škrábal nahoře. Vzdal jsem to a položil jsem si čumák do sněhu. předtím to na okamžik pomáhalo. Popravdě, až teď jsem si uvědomil s jak málo zraněními já vyvázl. Smrt mě musela fakt obdařit silnými magiemi. Nemohla na mě zaútočit tou svou magií. To je neuvěřitelné. Ale taky byla dost vyčerpaná už na začátku. Nějak mi to celé nedokácházelo, čím vším já disponoval. Ale rozhodně nechci končit tady. Oheň by se třeba hodil, nebo voda. Zahřát se a mít neustálý přísun vody. A i elektřina by se šikla. Poslední dobou jí vidím všude. Má ji Lenni a i Jenna. Je to hodně silná magie. Z myšlenek mě vytrhl hlas. Byla to Jenna. Zněla trochu pošramoceně. Asi jí ta cesta musela vyčerpat více, než mě. ,,O pomstě budeme mluvit, až ty se dáš do kupy. Ale, klidně bych se přidal. Ta vlčice je fakt zákeřná. Minule chtěla zaútočit na nebohé vlče," sdělil jsem ji nevěřícně. Vlastně, Lennie jen slyšela její myšlenky, ale vlkům ovládájící tuto magii já věřím, takže rozhodně by na ni zaútočila, kdybychom kolem nebyli.
Koukl jsem se na Jennu s tím, že jsem opět připraven jí pomoci dál v cestě. Vůbec jsem netušil kam jdeme, ale v tom mě do čichu praštil divný pach. Jako kdyby tu byla...Tady musí být smečka. Smrdí to tu tak. Nastražil jsem uši a našpicoval nos. Sice se mi teď blbě zařazovaly pachy, ale rozhodně jsem něco cítil. Směsici pár vlků. Rozhodně smečka. Podíval jsem se na Jennu a hlavou naznačil směr. ,,Myslím, že je tu nedaleko smečka. Něco jsem zachytil. Půjdeme po pachu a uvidíme," pronesl jsem pouze a nečekal, co mi na to odpoví.
A když už jsme se bavili o těch smečkách, stále jsem si prostě stál za svým, jenže Jenna nemohla pochopit, proč to tak mám. ,,Ano, to vím, ale jak už jsem jednou říkal u jezera, tuším, mám problémy s důverou. A smečka o důvěře je. Pokud najdu svou rodinu a ta bude chtít být v nějaké smečce, půjdu za nimi. Chci být hlavně s nimi, což je pro mě mnohem důležitější. Budu je moc chránit, když jsem to nebyl schopen udělat teď. Odčiním tak věci, které jsem způsobil, ale se smečkou možná budu mít problém," trochu jsem se rozpovídal, ale snažil jsem se jí to co nejstručněji vysvětlit, o co mi jde a proč se vlastně přidat nechci. Hlavně, už mi tak nic nehrozilo. Zima začala polevovat, mám plné břicho, zranění nejsou tak fatální jako u ní, ale možná žízeň je teď problém, ale to se zatím taky zvládá. Neměl jsem o sebe strach a smečku nepotřeboval. Za to ona ano. A to hodně rychle.

>> Maharské močály (přes Kaskády)

<< Smrkáč (pře řeku)

Jak byla maličká, mohla se o mě opřít prostě celým svým tělem, což zejména pro ni byla výhoda. Já se jen musel snažit, abych šlapal na správná místa a třeba nezakopl, protože by to nejvíce odnesla ona. Když jsem se díval, jak svou nohu vláče v tom sněhu, sám jsem uznal asi po dlouhé době, že ten sníh k něčemu je. Sice po nás zbyla velká spoušť krve, ale co se dalo dělat. Nijak mi nevadilo, že za námi zůstane stopa, že jsme tam byli.
Šli jsme fakt pomalu, alespoň jsem se o to snažil. Jenna mi pověděla o jejím domově a o tom, že každého, koho potká, tak pojde. Musel jsem se letmo usmát. ,,Hm, takže Styx je asi výjimka," pronesl jsem. Měl jsem další poznámku na jazyku, že já jsem taky ještě nezmizel, ale věděl jsem, že to dřív nebo později nastane, pokud teda najdeme nějakou tu smečku. Možná dohlédnu na to, aby si jí tam vzali. Vlastně ani nevím, jak to udělám, ale pak stejně odejdu. Ale o tom prostě život je. Málokdo zůstane takovou dobu, když se vlk rozhodně žít život tuláka. možná i z toho důvodu se Jenna rozhodla přidat do smečky. Tam bude spousta vlků a jen tak neodejdou. Nechal jsem si však svoje teorie pro sebe.
Narazili jsme na řeku, která byla celá zmrzlá. Byla docela široká, takže jsem se podivil, že se to stalo i této řece, ale příroda dokáže být sama magická, když chce. Přešel jsem opatrně s Jennou ke břehu. Trochu jsem ji od sebe odsunul, když do mě drcla, abychom si dali pauzu. Rozhodl jsem se zkusil olízat ten led. Bylo to mnohem lepší, než sníh, protože tohle byla zmrzlá voda z řeky. Chutnalo to lépe. Podíval jsem se na ni, aby to udělala taky. Když tam tak stála, spíše polostála, tak jsem využil situace a tlapkou po ní hodil snít, který jí směřoval na obličej. ,,To máš za minule," pronesl jsem a lízal led dál. Mohla si myslet, že ji ignoruji, ale když někdo po někom háže sníh, těžko se to jen tak přejde.
Jakmile jsme byli hotovi, opět jsem posloužil Jenně jako opěradlo, jenže nám nezbývala jiná možnost, než přejít přes to kluziště, což byl rozhodně boj. Jak ale na tom ledu byl napadaný sníh, tolik to neklouzalo, ale opatrný jsme museli být o to více. Držel jsem se zuby nehty, aby nespadla. Občas jsem před ní, před její hruď dal packu, když to vypadalo, že hodi držku. Nakonec jsme úspěšně přešli a ocitli se na otevřené pláni. V tom Jenna pronesla něco o smečce. ,,To máš sice pravdu, ale nemohu se přidat k někomu, koho neznám. Jen tak, i když se jedná o mé přežití," pronesl jsem. Nechtěl jsem však více rozebírat, co tím myslím a doufal jsem, že jí to bude stačit.

>> Východní hvozd

Jak jsem tam stál, Jenna se snažila zvednout, ale bylo vidět, že jí zadní nohy absolutně nefungují. Měla je fakt oddělané. Proto jsem na nic nečekal a přiskočil vedle ní a nabídl jí tak své tělo na podpírání. Sám jsem byl sice unavený, ale reálně bych si dokázal představit, že bych si ji hodil na záda a pomohl jí tak, jenže jsem se bál, že bych tím její bolesti zhoršil, a proto jsem jí nechal, aby se o mě opírala. Do toho mlela něco o tom, že se jí stejně moc nechce žít. Na to jsem jen zakroutil hlavou. ,,Ještě nevíš, co tě v životě může potkat," dodal jsem. Sice jsem nečekal, že najednou z toho bude celá rozjařená a nadšená, že jsem ji vliv život do žil, ale prostě jsem nemě rád, když se vlci zbytečně vzdávali. A ona měla potenciál. Taková vlčice se v životě neztratí. Servítky si nebere, což je mnohdy hodně důležité. Doufal jsem, že ji alespoň moje podpírání teď při chůzi pomůže, ale museli jsme prostě zmizet. Dělal jsem kratší kroky a dával pozor, aby to na ni nebylo moc. Zmínila se o smečce a o plán, kam jít. Popravdě jsem o ničem nepřemýšlel. I když jsem tu nějakou dobu, pořádně jsem nevěděl, kde je jaká smečka. ,,Já se rozhodně nikam přidávat nebudu, ale tebe někam dopravíme. Máš fakt velká zranění. Věřím, že by ti někde mohli pomoci, ale moc netuším, kam jít," pronesl jsem. Doufal jsem, že nějak ví, kam bychom mohli jít, ale nehodlal jsem čekat, až se vymáčkne a tak zatím prostě někam šel.

>>Východní Galt (přeš Řeku Mahtaë)

Nějakou chvíli jsme tu ztrávili a zase pomalu končil den. S tím i opět poklesla teplota, ale ne nějak výrazně. Každopádně jsem si nemyslel, že by bylo dobré tu zůstávat delší dobu. Srpna už byla sežraná, zbyla z ní jen kostra, takže nás tu nic nedrželo. Přeci jen bylo nepohodlné ležet ve sněhu, nebo být jim obklopen. Studilo mě pak všechno. Sice mi to pomáhalo na má zranění, ale to bylo tak vše.
Podíval jsem se na Jennu, která si momentálně libovala v mém utrpení, protože nejen, že jsem snad na vše v životě v jednu chvíli zapomněl, ale já byl do ní i zamilovaný. Svraštil jsem čelo, zamračil se, ale v realitě jsem se strašně styděl a červenal. Odvrátil jsem zrak. Nevěděl jsem, co bych měl na to říct, ale mlčet jsem nemohl. ,, Asi jsem se uhodil kamenem. Takže si to neber nějak osobně," řekl jsem pouze. Radši jsem se do jejich očí nedíval. Teď jsem opravdu nestál o to, co by mi podotkla dál, nebo co si myslí. Vědět jsem to nechtěl. Byl jsem tedy rád, když se konverzace přesunula k její rodině. Moc toho neřekla, ale dalo se z toho usoudit, že skvělé vztahy s nimi fakt neměla. Vlastně, já ani nevím, jaký vztah se svou rodinou mám. Určitě je muselo nějak poznamenat, že jsem odešel. Myslí na mě pozitivně, nebo mě nenávidějí? Vůbec nevím. Povzdechl jsem si. Chtěl bych je tak moc potkat a dozvědět se, co se po mém odchodu stalo, jak si žijí, zda mě mají pořád rádi.
Trochu jsem bloudil v myšlenkách, když se opět změnilo téma a mluvili se o Styx. Na to jsem jen kývl, protože já jsem k ní neměl nějakou svou teorii, každopádně Jenna měla pravdu. Byla dost mladá, takže jich může být mnohem více. Třeba je někde taková smečka, třeba v jiné zemi je to plné vlků bez magie, co já vím. Celý svět neznám, jen je mi to divné. Já se s magií taky narodil. Každopádně mě už ten sníh kolem začal štvát. Pomalu jsem se zvedl. Byl jsem přeci jen hodně unavený, ale rozhodně by bodlo se někde úkryt než tu ležet ve studeným. Podival jsem se na Jennu, jelikož měla docela v háji zadni nohy. Nabral jsem si do tlamy sníh, abych měl z toho nějakou vodu, protože ta mi taky chyběla. Jenna udělala to samé. Polkl jsem. ,, Hele, není úplně nejlépší tu vylehávat. Zmrzneme na kost. Pokud chceš přežít, musíme se někde schovat. Pomohu ti, nabídl jsem se. Tak když už mi pomohla několikrát, měl bych pomoci taky. Tak chladný nejsem.

Na okamžik jsem usnul. Věděl jsem, že to nebylo moc dlouho, ale popravdě se spát ani nedalo. Zima sice nebyla tak hrozná, ale stejně ten větřík, co se o naši srst otíral nebyl extra příjemný. Stále jsem ještě cítil přítomnost mých ran. Ta na čenichu mě však otravovala ze všeho nejvíce. Oklepal jsem se a položil na okamžik čumák do sněhu a zadržel jsem dech. Jen chviličku jsem ho tam nechal. Pomohlo to zahnat na okamžik to šílené svědění. Cítil jsem, že je prostě část natrhnutá. Ta blbá vochechule. Snad si teď hnije v pekle. Nechtěl jsem však dál o té nicotné vličici přemýšlet. Už to stačilo. Dostala, co si zasloužila, a tak to i tak bude.
Jenna pokračovala v naši konverzaci a podotkla, že já jsem ten, co pořád zapomíná. Podíval jsem se na ní s výrazem, zda to myslí vážně a zakroutil nesouhlasně hlavou, ale musel jsem se uchechtnout. Přeci jen to bylo docela vtipný. Prostě já mám na tyhle věci v poslední době štěstí. Nechápu, proč zrovna já. Nehodlal jsem to však řešit. V téhle zemi jsem se naučil, že ne na vše budu mít prostě hned otázky. Sice mi to vadilo, ale co jsem mohl dělat. Spokojeně si žiju dál. Vnímal jsem tak v sobě posun. V tom se ale zmínila o rodině. Naklonil jsem hlavu na stranu a zadíval jsem se na ni. Nedokázal jsem si představit, že bych rodinu již neměl, prostě nedokázal. Ale přeci jen jsem od nich odešel a nechal je na pospaz osudu. Mohli umřít a já o tom nevědět. Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou nad touto myšlenkou. ,,Měla jsi s nimi alespoň dobré vztahy, nebo máš spíš špatné vzpomínky?" zeptal jsem se ji.
Za tu dobu, co jsem ležel na jednom místě, jsem si vytvořil ďůlek pro mé tělo. Bylo vtipné jako okolo mě byla větší vrstva sněhu. Opět jsem si dal čumák do sněhu, protože začal svědit. Jsem zvědavý, kdy tohle přejde. Uslyšel jsem, jak se Jenna směje. Pobavil ji fakt, jak říkám té debilce. Jo, vochechule je fakt trefná přezdívka. Sám jsem se jen pousmál. Pak Jenna zmínila Styx. Na to jsem zvedl hlavu a zmateně se na ni podíval. ,,To je ale zvláštní ne? Přeci i ona je vlk s magií, nebo už je jedna z posledních druhů, co magii nemá?"

//svědí mě za uchem, tady se o mně nějak moc mluví

Nenuceně jsem tam ležel a hleděl někam do dáli. V hlavě mi probíhalo všechno, co se událo za poslední dny. Setkání u jezera, přesun do jeskyně, divnosti v jeskyni, lavina a útok na vochechuli. Strašně moc věci za krátký čas a moje mysl to musela pomalu zpravovávat, protože z většiny jsem nemyslel úplně tak, jak mi to svědčí. Zase jsem dělal blbosti a zase jsem nevěděl, proč tomu tak bylo. Tahle země je fakt něco, to se musí uznat. Sám jsem začal na svém těle pociťovat, jak zima polevovala. Obloha se pomalu čistila a teplota klesala. Svítilo hezky sluníčko, a i když vítr stále foukal, svítalo na lepší časy. Před námi ležela skoro již snězená srna. No, vlastně spíš už jen kostra. Jenna se snažila vést konverzaci. Musel jsem uznat, že mi už tolik nelezla krkem, jako prvně. Hlavně si musela docela vytrpět, jelikož jsem se choval fakt šíleně. Možná i proto jsem jí uznal a nechal tedy konverzaci dál plynnout. Nechtěl jsem, aby se po tom všem cítila blbě a odstrčeně. ,,Pokud si nezapomněla, jmenuji se Zakar,"neodpustil jsem si poznámku, ale jízlivě jsem to nemyslel. Jen jsem se chtěl zbavit jakýchkoli známek, které připomínali věci v jeskyni i po ní. Nepotřeboval jsem to mít na talíři, i když jsem si to zasloužil. ,,A mám asi tak jeden cíl. Po této zemi se mi potulují dvě sestry a jeden dlouholetý kamarád, který je ve smečce a má dokonce rodinu. Nevím, jaký kamarád to je. Život mi to oznámil, když jsem u něho byl, a já je chci najít," řekl jsem zahleděn někam do dáli. Jakmile tahle proklatá zima skončí, což už by mohlo brzo, tak se je vydám hledat. Možná by mi mohla pomoci smečky najít, nebo zda nějaké zná. V tom ale začala pokračovat se svým vyprávěním. Podíval jsem se na ni. Na okamžik vypadala mimo. Jako kdyby mě nevnímala, když to vše popisovala. Netušil jsem, jaký má k tomu místu vztah, ale znělo to velice osobně a silně. Jen jsem jí na to pokýval hlavou. Můj domov byl velice daleko a cestu jsem vůbec neznal. Pokud jsem však měl část rodiny tady, nač se trmácet zpátky? Třeba se s nimi někde usadím. Budeme v nějaké smečce, nebo budeme pobývat v nějaké jeskyni, lese. Ale budeme spolu. Ta myšlenka byla krásná, ale za tou myšlenkou se skrývalo hodně úsilí v hledání mých ztracených sourozenců. Netušil jsem kde jsou. Mohly být spolu, mohly být každá zvláš't na jiném konci. Doufal jsem, že v tomhle bude štěstí na mé straně.
Naklonil jsem se pro své poslední sousto a začal žvýkat to studené maso ve své tlamě. Už to šlo těžce, ale dalo se to. Musel jsem přežvykovat opravdu dlouho, než jsem to sousto spolkl. Jenna v tom zaběhla k tématu ohledně toho útoku. ,,Vochechule jen otravovala každému život. Nesnáším tu vlčici a ta nenávist byla vzájemná. On se stejně blížil den, kdy bychom se porvali. A tohle byla jedinečná příležitost, jak jí ukázat, že mám navrch. Moc si slečinka vyskakovala," řekl jsem se svou chladnokrevností v hlase. Bylo mi fuk, že byla vlčice a já jsem vlk, tudíž mám od přírody trochu více síly. A že se má na vlčice jít zjemna, na tohle jsem kašlal. Jsme si rovnoceni. Existují vlčice, jsou jsou storkát silnější než kdejaký vlk, proč bych jí tedy měl brát jinak? I když vím, že ona prostě byla slabá jak fyzicky, tak i na duši, ale to mi nebránilo v útoku na ni. Podíval jsem se Jenně do očí. ,,Nelituji toho. Stejně jí pak dorazila Styx. Jo a mimochodem, ony jsou spolu ve smečce, a pokud sis všimla, vochechule na Styx zaútočila. Což mi vůbec hlava nebere," zakroutil jsem nevěřícně hlavou, abych dodal váhy na svých slovech.
Jenže, po té rvačce a po vydatném jídle jsme oba tak nějak začali pociťovat únavu. Byli jmse v lese, tolik nesněžilo a zima už nebyla tak hrozná, jako předtím. Proto jsem v klidu nechal poklesnout víčka a usnul jsem.