Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ani jeden toho tolik neřekl, ale upřímně mi to vyhovovalo více, než třeba ten pošuk New. Ten mlel páté přes deváte a jeho huba prostě neměla chuť zastavit. Když si ale na to vzpomenu, byla to docela zábava. Jo, tam jsem poprvé došel k prozření, že i naprosto debilní vlk může být v pohodě. Trochu jsem nad svou myšlenkou zavrtěl hlavou, protože jsem Newlina nechtěl tolik schozovat. Stále jsem měl problém s vlky, co byli naprosto tupí a nevěděli, která bije, ale New byl trochu výjimka. Musel jsem se ušklíbnout nad tou představou, kdy jsem předstíral, že umím mluvit s veverkami. Přijde mi to tak neuvěřitelně padlé na hlavu. Ach, mám chu't se smát. No, zastřihal jsem ušima a očima se vrátil ke svým společníkům.
Stroze mi řekli, kde jsou, přičemž mě zaujala Wizku. Pozvedl jsem obočí. ,,Borůvková? To žijete na území obklopeném plných Borůvek?" Zajímalo mě to jméno. Každá smečka byla pojmenovaná po něčem. Po nějaké legendě, po místě, kde se nacházejí, po jméně daného místa. Tušil jsem, že jsem asi narazil do černého, ale i tak to bylo vskutku zajímavé. ,,A jak si ve smečce spokojená?" otázal jsem se. Popravdě jsem netušil tolik, ani proč, ale velice jsem se zajímal. Za své toulky jsem narazil na dvě. Tu v těh horách a v močálech. Sice ani u jedné netuším jméno, ale zatím se mi zalíbila ta v močálech. Ne, že bych tam v nejbližší době plánoval jít. Ale, v horách je Lennie a Nym, jenže tam je taky Styx a byla vochechule. Asi by mě alfa nepřivítal s otevřenou náručí, pokud se mu doneslo, že jsem jí skolil. Zatřepal jsem ušima. Docela mě to svědilo a tak jsem se za levým uchem podrbal.
Konečně něco pronesl i Izumi a, docela to byla očekávaná otázka. Bylo mi jasné, že se chce ujistit, že mu nic neudělám, že nehodlám zlikvidovat třeba tu Borůvkovou smečku nebo tak něco. Vlastně jsem ve svém stavu ani an žádné rvačky a boje neměl chuť. Ostatně ani za normálních okolností tomu tak nebylo. Nerad jsem se rval. Podíval jsem se směrem, kudy jsem plánoval jít. Chvíli jsem jen tak hleděl na to místo. Chtěl bych navštívit Smrt. Optat se na vochechuli a najít svojí rodinu. Jasné a zřetelné věci, jenže proč jsem se tak ponořil do myšlení, co mám v plánu? Byly to jasně dané plány na kratší dobu, jenže co hodlám dělat do budoucna? Vůbec jsem netušil. Ale nebyl čas tak přemýšlet. Otočil jsem se na Izumiho. ,,Plánuji jít za starou známou. Za Smrtí. Chci zjistit, jak se tam daří vochechuli, té mrtvé. A taky se optat na rodinu. Život mi před zimou řekl, že se na území pohybují moje dvě milované sestry a že v jedné smečce je jeden z mých dlouholetých kamarádů. Doufám, že zimu všichni přežili a doufám, že Smrt bude tak šlechetná a řekne mi, kde hledat," rozpovídal jsem se. Chtěl jsem dát jasně najevo, že neplánuji na nikoho útočit, neplánuji nikoho zabít. Vlastně v plánu ani nebyla vochechule, prostě se to stalo, ale rozhodně nejsem vraždící stroj. Chtěl jsem jim ukázat, že mám rodinu, o kterou se starám a kterou miluji a chci najít. Ale proč to vše říkám? Chci si tak moc napravit svojí repustaci, se kterou jsem sem přišel? Ach, jak úžasné Zakare. Však by mi to mělo být jedno, tak proč to dělám?

Položil jsem svou dokonale vyčištěnou tlapku na zem. Pár škrábanců na ni bylo, ale nic, co by se do pár dní nezahojilo. Trápil mě zatylek, protože mi bylo jasný, že si doživotně ponesu jizvu. Zastřihal jsem ušima a podíval se na své společníky. Izumi vypadal, že mu vylítla duše z těla. Bylo úplně jasné, co si o mě myslí, takže jsem magii zapojovat nemusel. Jeho postoj těla, jeho překvapení a zmatení v očích, jeho prudké vydechnutí. Vše mi dávalo jasně najevo, že má ze mě strach. Bylo to hodně zvláštní vidět někoho, kdo se mě bojí. Udělal jsem dobře, že jsem jim vše vysypal na podnos? Vlastně a co? Však tohle je jedno z mnohých setkáních, které jsou bezvýznamné a nic znamenat nebudou. Žádnou díru do země s tímhle neudělám, takže by mi to mělo být jedno. Jen se mi úplně nelíbí, že takhle reaguje. Ale nemám mu to za zlé. Možná je jen plachý a bojácný. Přijít s tím někdo za mnou, asi prostě pokrčím rameny. Bylo zajimavé, jak jsem se měnil a začal stavět k věcem. A stačila na to jedna zkušenost s jednou blbou vlčicí.
Wizku to měla jinak. Snažila se nějak navázat konverzaci, i když bylo jasné, že tohle není úplně něco, o čem by chtěla mluvit. Hlavně sem tam hodně zakašlala. Bylo vidět, že zima si vybírá svou daň na všech. ,,Neměla jsi možnost jíst?" zeptal jsem se pouze, když nadhodila téma o hladu. Je pravda, že jsem asi byl jeden z těch šťastlivců, kteří narazili na maso. Nevěděl jsem, jak je tahle země veliká. Neměl jsem probádané všechno, ale bylo mi jasný, že ne každému se zadaří.
Naklonil jsem hlavu na stranu, jakmile pronesla, že má ve smečce někoho, kdoho by neměla ráda, ale pronesla to takovým způsobem, jako kdyby chápala situaci Styx a Vochechule. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. ,,Takhle. Je mi jasný, že ne vždy si vlk s každým sedne. O tom nepochybuji, ale aby si při lovu zaútočila na svou členku smečky, která se snažila ulovenou zvěř dotáhnout do smečky, to si nemyslím, že je správné. I když dotyčného nemůžeš vystát, jste v jedné smečce a nějaká koexistence a spolupráce by měla fungovat." Zajímalo mě, jakým způsobem na to Wizku odpoví. Ale nechtěl jsem se zaměřit jen na ni. Podíval jsem se na Izumiho. Ač se mi nelíbilo, že je ze mě takhle vyděšený, a dávalo by smysl ho vynechat z konverzace, protože jsem se docela bál, když na něho promluvím, jak zareaguje, ale nebylo by fér ho nezačlenit, když už je tady. Je to dobrý nápad? Nechtěl jsem mít na srdci vyděšeného vlka, který vypadal, že by nejradši zdrhnul nebo se podkopal do země. Bylo mi ovšem mnohem zvláštní, že s tímhle bych nevěděl, jak se vypořádat, ale smrt a zabití vochechule mě tolik nepostihla. Zatřepal jsem hlavou, protože ten vítr začínal být otravný. ,,A v jaké smečce jsi? Jste tam spolu?" otázal jsem se, když už se nikomu z nás nechtělo jít. Já jsem na chvíli ten oddech potřeboval. Pak si zamířím za smrtí.

Reakce nebyly zcela takové, jaké jsem očekával. Čekal jsem vrčení, čekal jsem útěk, ale rozhodně mě nejvíce překvapila Wizku, která si pohodlně uvelebila ve sněhu a svým pohledem mě propalovala myšlenkou. Nedalo se jinak, než zapojit mou magii. A jak jsem očekával, vyzývala mě k vyprávění. Zastřihl jsem ušima, když jsem od Izumiho zaznamenal pohyb. Zbystřil jsem a byl připraven na vše, ale chudák mladej se mi začal...uklánět? Překvapeně jsem zamrkal. Díval se k zemi a byl přikrčený tak, že by snad měl každou chvíli pokleknout. Bylo to rozhodně zajímavý. Měl jsem chuť se zasmát, nervózně a zmateně, ale potlačil jsem to v sobě. ,,Prosím tě, tohle nemusíš. Neublížím ti," dodal jsem rychle a nervózně se uchechtl. Jen trochu, aby je to třeba nevyvedlo z míry, nebo aby si nemysleli... vlastně co mi na tom záleží. Rozhodně mi ale nebylo při chuti, že se Izumi takhle choval. Ne, bylo to docela pěkné a mé ego bylo pohlazeno, ale nechtěl jsem, aby se mě vlci báli. Ne ti, co vypadají normálně a ke všemu mi ještě pomohli.
Oba mi však připadali trochu vyvedeni z míry. Samozřejmě, že není normální zabíjet vlky, ale situace si to vyžadovala. Pořád jsem měl potřebu se ospravedlňovat za své činy, nacházet důvody, proč jsem vlastně udělal, to co jsem udělal. Cítil jsem, že jsem vlastně spokojený s tím, že jsem takovou hrůzu provedl. Vůbec jsem se za to nestyděl. Nestyděl ten fakt přijmout, ale další část mě pochybovala a byla zaleklá z toho, jaké pocity vlastně mám a že je vůbec mám. Byl jsem sám ze sebe zmatený. Část mě chtěla být opět stručná, další část, abych jim vysvětlil, co se stalo. Ale proč? Však jsou to vlci, které jindy v životě nepotkám, co jsou mi naprosto cizí. Proč bych měl chuť jim to vysvětlovat? Budu se pak cítit lépe? Když to řeknu na plnou hubu, přijmu ten fakt víc? Stále víc a víc otázek se mi vynořovalo. Musel jsem zavřít oči. Bylo to těžké ty hlasy ve mně utišit. Celé tělo se mi napnulo, stál jsem pevně na zemi. Po zátylku mi zase stekl pramínek krve. Jak jsem své tělo napnul, bolest se zase ozvala a rána trochu pootevřela. Opět.
Uvolnil jsem své tělo, povolil víčka a vydechl jsem. Zrak jsem měl na svých tlapkách. Potřeboval jsem, aby ty myšlenky zastavily. Aby stichly. Sedl jsem si, pomalu, ale obezřetlně. I to stání mě už unavovalo, protože pořád chodím a někam spěchám. Zasloužil jsem si po tom všem odpočinek. Pohlédl jsem na Wizku, která očekávala odpověď. A já ji to hodlal dát. Se vším. ,,Zima už trvá nějakou dobu a ze všech vlků jsou na tom nejhůře tuláci. Nemáme potravu, nemáme nic. Ale v pořádku. Tenhle životní styl jsem si vybral sám a vyhovuje mi. Jenže před pár dny, když jsem ucítil pach krve, všechny smysly mi pracovaly o to více než kdy jindy, a k tomu se připojila velká dávka hněvu a vzteku. Někdo už srnku skolil a žral, a shodou okolností to byl někoho, ke komu už delší dobu cítím hněv a vztek. Prali jsme se o zbytek srnky. Za normálních okolností by to byla prostě klasická rvačka, ale v téhle době ne. Zakousl jsem se jí do hrdla a nějakou chvíli nepustil. Už stejně byla vysílená, protože se prala před tím. Odešel jsem se srnou. Nevím, zda pošla na 100%, ale když jsem se otočil naposledy, stála nad ní její členka smečky a nevypadalo to, že by jí zrovna pomáhala. Leda tak do říše mrtvých," zakončil jsem své povídání a olíznul jsem si čenich. Stále jsem tam cítil tu trhlinu, kterou mi způsobila. Netušil jsem, jak daleko se mi ta jizva táhne, ale totálně mi znetvořila můj vzhled a to jsem prostě nesnesl. Všechno na mém těle mělo svůj řád. I srst, ale díky téhle kruté zimě, době, která si vyžadovala i kruté zacházení, jsem vypadal jak kus... no, nevypadal jsem zrovna nejlépe. I jejich reakce tomu odpovídali. ,,Stejně všem kolem sebe jen škodila. Přede mnou zaútočila na svou členku, prostě kdo to dělá? Kdo útočí na své členy? Ve smečce by si vlci měli pomáhat. Za každých okolností, kdy jsem jí potkal, přišel někdo k úrazu. Ať už fyzickému nebo psychickému. Docela i lituji Smrt," prohodil jsem jen tak mezitím, co jsem si začal čistit tlapku, protože jsem zjistil, že i na ní mám pár škrábanců po boji.
Jo, asi to o mě říkalo hodně, když jsem byl schopen zaútočit i na vlčici, ale začala si ona. Všechno se díky ní pokazilo a taky jsem kvůli ní teď ten, co vypadá špatně. Ale já si rozhodně nenechám svou repustaci poškodit. A jakou vlastně mám? Vlkům nevěřím a mám problém s komunikací a s otevřeností. Jasný, že by mě každý bral za špatného, ale je problém, že jsem asociální?

Vše už bylo u konce. Hodili mi další kupu sněhu na ránu. Chladilo to více a vsadil bych se, že i to krvácení se trochu zmírnilo. Divil jsem se, že vůbec začalo, ale tak přeci se mi ta rána zcela nevyléčila a bylo jasný, že asi takový tlak prostě tu ránu trochu poruší. Vlci přestali a já jsem měl možnost se zase postavil na nohy. Trochu jsem si musel dával bacha, přeci jen to nebylo příjemné a bolest mi vystřelila do nohou. Ale dalo se to. Postavil jsem se a otočil jsem se směrem k nim. Měl jsem tendenci se oklepat, ale potřeboval jsem, aby se mi ten sníh trochu na té ráně ulehl a začal působit trochu více. ,,Děkuji," řekl jsem jen. Všiml jsem si, že vlci jsou tak průměrné výšky. Vedle nich jsem nevypadal jako hora, jako třeba u Jenny, ale stále jsem měl v kohoutku více centimetrů než je běžné. Musel jsem fakt vypadat jak nějaký zloduch, ale je pravda, že část mě si tak připadala. Přeci jen jsmem zabil vlka, i když to byl někdo, koho jsem nesnášel a celým srdcem opovrhoval, ale nebylo to prostě příjemné. Nechtěl jsem se cítil zle, a asi nejvíce mě děsilo, jak v pohodě jsem tohle všechno bral. Stočil jsem pohled kamsi do dáli. Rozhodně bych to neměl brát s takovou samořejmostí a s tím, že prostě jsem zmařil někomu život, ale necítím v sobě žádný pocit zklamání nebo překvapení. Je to prostě zvlášstní. Měním se? Jsem já vlastně pro vlky nebezpečným? Ne, já nejsem. Myšlenky mi zase začaly zanořovat hlavu. Vytáhla mě z nich až otázka od Wizku. Podíval jsem se do jejích očí, které chtěli otázku. Najednou jsem si uvědomil té atmosféry kolem mě. Bojí se mě? Nevím, jak pocítit to, co jsem cítil. Zklamání? Smutek z toho, že vyvolávám strach? Bodlo mě u srdce. Já nechtěl být viděn jako zloduch, ale posledních pár měsíců jsem se tak choval. Radši bych byl neviděn úplně a jen našel rodinu. Vše by pak bylo mnohem lepší. ,,Ne, zvíře to nebylo," odpověděl jsem a pohledem uhnul k Izumimu. Vypadal mladě. Neměl na sobě ani škrábanec. Jako já ještě před pár dny. Učinila mě ta zkušenost starším a hroznějším? Netušil jsem. ,,Byl to vlk," otočil jsem se opět k ní. Měl jsem chuť se otočit a odejít, ale něco mi říkalo, že bych radši měl zůstat a podívat se na ty reakce. Dojde jim, že jsem někoho zabil? Nebo si jen budou myslet, že jsem byl ve rvačce? Ale však tyhle věci jsou zcela normální ne? Až na to zabití, asi.

Netrvalo dlouho a ucítil jsem náhr sněhu a pak zatlačení. Bylo jemné, cítil jsem, že se dotyčný snažil mi neublížit a vsadil bych vše, že to byla ta vlčice. Wizku, jak se mi představila později, ovšem i tak jsem nečekal, že to tak zaštípe. Rána se mi na okamžik zase otevřela, když jsem ucítil větší nátlak tím, že se přidal i ten vlk. Nakrčil jsem nos a tím ukázal zuby. Docela to bolelo, co si budeme, ale navrhl jsem si to sám a tak jsem prostě držel a napnul veškeré své svaly. Nic jsem neřekl, zadržel jsem i syknutí. Jen jsem zatnul zuby a držel. Cítil jsem, že se mi noří krev z rány, ale za to to pořádně studilo a píchalo. Netušil jsem, zda dělám dobře, ale rozhodně jsem musel něco udělat. Cítil jsem, že někdo na mě pořád hází sníh.
,,Dobře, teď pusťte a ještě něco nahoďte," řekl jsem se zadrženým dechem. Byl jsem celý napnutý a fakt jsem se držel, abych nezařval. Museli vidět, že se sníh na ráně docela uchytil, jelikož jsem to na té ráně vnímal, takže bylo jen jasný, aby se na to něco nahrnulo a už se to zachytí lépe. Bylo mi blbý, že prostě tohle musí dělat úplnému cizinci, ale alespoň mi nějak pomohou. Je tohle karma za to, že jsem ji zabil? Však jsem do teď byl v pohodě, tak proč to teď tak bolí?

Kupodivu to vypadalo, že jim má odpověď stačí, i když jsem jen cítil ty myšlenky, které se mi chtěli dostat do hlavy. Nehodlal jsem však ztrácet energii na něčem, co pro mě bylo de facto zbytečné. A to názor těhlech dvou. Jediný, co jsem prostě potřeboval, byl ten sníh. Jenže to by nemohlo foukat, aby to fungovalo bez problémů. Vítr se prostě rozhodl nám v tom dělat bordel a když už jsem cítil, že mi ta vlčice nahrnuje sníh na záda, většinu to toho ten vítr odfoukl. Sám jsem to cítil. Cítil jsem i to, že něco maličko mi na ránu dopadlo, ale žádná změna, nic. Potřeboval jsem toho sněhu více, a když už se přidal i ten vlk, stále to nebylo dost. Já jsem fakt blbec. Věřit těm dvou, když jim dávam možnost mě ještě více poranit. Ale zdají se, že nedokáží ublížit ani mouše. Snad je to pravda. Jenže už bylo pozdě litovat toho, že jsem došel za nimi a žádal o pomoc. Možná to byl náznak toho, že si zase začínám na vlky zvykat, možná to byl náznak toho, že se stávám naprostým blbcem a jen tak svým životem hážu okolo. Ale to zranění jsem potřeboval schladit, aby neštípalo. Nebylo to nic hrozného, ale už jen z toho důvodu, že ten sníh hrnuli až po chvíli, muselo to v nich vyvolat šok. Teď mi přišlo, že an mě čekají, co řeknu. ,,Mohl by jeden z vás prostě nahrnout sníh a přidržet ho tlapou? Klidně zatlačte," byl jsem si jistý, že to bude štípat a bolet jako čert, ale ten vítr mi nedával jinou možnost. Potřeboval jsem to schladit. Budu si fakt muset udobřit vztahy s Životem, jelikož budu od něho potřebovat naučit nějakou magii. Pak mi došlo, že jsem neodpověděl na otázku. ,,Jmenuji se Zakar," pronesl jsem. Ano, bylo to zdvořilé se představit, ale popravdě jsem toho seznamování měl už pokrk. Nejraději bych se někde ztratil a zašil. Byl sám, protože potřebuji detox od náhodných setkání.

Kupodivu to byli docela v pohodě vlci. Hrabali tu nějakou jámu. Pravděpodobně k tomu, aby si sami odpočinuli. Divil jsem se, že nemají problém pro mě místo uvolnit. Už jen z gesta, které udělala vlčice, jsem pochopil, že bych si tam měl lehnout. Podíval jsem se na ni a kývl v náznaku díku. Nechtěl jsem zbytečně plýtvat slovy, protože nač se namáhat, když mám docela co dělat. Sykl jsem trochu bolestí, když jsem si lehnul, protože jsem prostě blbě pohnul lopatkou, která rozhýbala svalstvo u zátylku a rána začala pálit víc. Tušil jsem, že je to asi už nějak zaschlé, že rána není tak otevřená, jako bývala, ale dávala mi docela zabrat.
Vlk měl otázku a já netušil, jak mu odpovědět. Tedy, tušil jsem, že ho budu muset ujistit, že kolem nikdo není, takže jsem věděl, jak začít, ale stále by se mě vyptával, jak se mi to stalo. Musel jsem přijít na to, jak to říct. A co když, když řeknu nahlas pravdu, tak mé tělo to přijme mnohem lépe, než když to budu potlačovat jen v myšlenkách? Co když to vidí Život a když mu dám náznak, že vím co jsem udělal, bude se mnou zacházet mírněji? Podíval jsem se letmo na vlka, ale musel jsem dát oči docela nahoru, jelikož jak jsem ležel, sotva jsem viděl na jeho tlapky. ,,Nikdo v okolí není, nemáš se čeho bát. Já se o to postaral," řekl jsem jen a dál věci nerozebíral. Rozhodně jsem neměl v plánu jim tu vyprávět celý svůj příběh. Stačilo jen to, že jsem dal jasně najevo, že jsem něco/někoho zabil. Dal jsem si hlavu před sebe. Teď už jen stačilo, aby mi na to nahodili sníh, já chvíli počkal a pak zase vyrazil dál.

Docela mi, vlastně silně mi nevyhovovalo, že jsem zase narazil na nějakou společnost. Sice vlci stáli opodál a bylo mi jasný, že mě už zaregistrovali, ale já se nehodlal nijak ze svého místa pohnout. Potřeboval jsem si na okamžik odpočinout, jelikož jsem přes několik území podepíral zraněnou vlčici a moje zranění se hlásí o pozornost. Nemohl jsem to jen tak ignorovat. Takže jsem se dodrbal a lehl si na zem. Potřeboval jsem ten blbej zátylek nějak schladit, protože mi ta rána začala vystřelovat. Věděl jsem, že mi žádná krev neteče, ale jak jsem konečně neměl nic jiného na starost než své myšlenky, které ale díky tomu utichly, zranění jsem začal vnímat celým svým tělem. Čumák mě opět začal šíleně svědit a pálit, protože jsem ho měl natrhnutý a ta jizva, jako kdyby jí někdo teď čerstvě udělal. Ta blbá vochechule. Musela zanechat vzpomínku na mém těle, fakt že jo. Nebyl jsem nadšený z toho, že moje tělo mi tak hlásilo všechna moje zranění. Chtěl jsem se oklepat a prostě pokračovat dál v cestě, ale to úplně nešlo. Jediný, co jsem mohl udělat je, abych si na zátylek dal sníh, ale jak foukal silný vítr, všechno to prostě odfoukne. Sám pro sebe jsem si zabručel, protože to znamenalo jediné. Musel jsem požádat ty neznámé vlky.
Postavil jsem se a šel směrem, kam mě jejich pach naváděl. Všechno jsem měl v pohodě. Šel jsem v pohodě, jen to prostě muselo tak štípat a pálit. Prostě skvělý. Došel jsem k vlkům. Jaký bylo moje zjevení? Netušil jsem. Na tlamě jsem měl zaslou zbylou krev od srny a po ráně a můj zátylek musel mít taky slušnou várku zaschlé krve. Celá srst zacuchanaá a ulepená. Prostě nádherný výjev, že? Ale na tom mi teď nezáleželo. Normálně bych musel být čistý, upravený, protože miluji pořádek a čisotut, ale doba si vyžadovala nějaké přizpůsobení. Takže jsem své zjevení nijak neřešil. Podíval jsem se na oba. Přišli mi, no, neznámí. Vůbec jsem netušil, o koho se jedná a zda budou v pohodě. Neměl jsem rád, když jsem musel rozhovor začínat já, ale potřeboval jsem od nich pomoc. ,,Potřeboval bych menší pomoc. Zvládli byste mi dát sníh na ránu co mám na zátylku? Docela to pálí a potřebuju to schladit," pravil jsem docela v klidu, jako kdyby to nebylo nic. Doufal jsem, že mi prostě dají sníh na zátylek a já co nejdříve vypadnu a všichni budeme dělat, že se nic nestalo.

<< Maharské močály

Docela jsem si začal zvykat na ten silný vítr. Nebylo to tak hrozné, protože to občas polevovalo. Každopádně i tak jsem slepě šel prostě dál a dál. Ponořen ve svých myšlenkách, co vlastně udělám a zda jsem si náhodou znepřátelil jednoho z těch bohů, konkrétně Život. Takhle, je mi jasné co jsem udělal a před samými bohy se nemá cenu nijak skrývat. Zajímalo by mě , zda se to nějak na mě podepíše? Osud mi zase něco postaví do cesty? Nemohu se mu vyhýbat, což vlastně ani nedělám. Budu ale za ním muset někdy přijít a nějak se mu omluvit? Za to, že jsem zabil Cynthiu? Však je to normální, že se vlci zabíjí. Proč by to byl problém.
Ponořen ve svých myšlenkách jsem pořádně nevnímal, kam kráčím. Vítr mi zaměstnával smysly, takže jsem ani necítil, že jsou tu nějací další vlci. Jediné, co mě opět probralo byla moje bolest na zátylku. všechny ta zátěž a to běhání probudilo tu bolest, kterou jsme myslel, že je v pořádku. Věděl jsem, že jsem si srst od krve nevyčistil. Ale tolik jsem jí určitě na sobě neměl. Teda, nemohl jsemotočit hlavu o 180, že? Každopádně mě to opět zabolelo a tak jsem zastavil. I moje myšlenky přestali proudit v hlavě. Zamrkal jsem a musel se opřít na okamžik o strom. Podrbat se, abych trochu odreagoval pozornost od mé bolesti. Taky jsem přeci jen potřeboval podrbat, protože už bylo na čase. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že tu jsou opodál dva vlci. Ach jo. Já fakt nikdy nemohu mít klid.

To se nemohlo říct o všech. Někteří plánovali svržení vlády a zbavení se prezidentů. Měla nastat anarchie.

Vláda taky pak zjistila, že za pomocí omamných látek mohou manipulovat s obyvatelstvem a jejich názory, takže všechno měli ve svých rukou a lidé se stali pouhými loutkami.

Nemusel jsem čekat dlouho. Alfa moje odůvodnění vzala a na nic dalšího se nevyptávala, což jsem bral jako plus. Přeci jen jsem očekával menší vyptávání, když už jsme tu vetřelci na cizím území, ale bylo vidět, že svým členům mění, aby pochopila, že nejsme žádní pošuci, co by začali útočit a brát nějaké zásoby. Taky mě docela potěšilo, že je tu možnost, že by mě mohla někdy uvítat znova. Bylo to potěšující ve smyslu, že kdybych se někdy chtěl usadit, asi jí úplně nebude vadit, kdybych prošel okolo. Ale momentálně mám své cíle, které potřebuji splnit. Musím najít rodinu.
Kývl jsem tedy na souhlas a podíval se na Jennu, která si se mnou vyměnila pohled. Bylo mi jasné, že mi asi něco říká, aniž by chtěl na živo promluvit, tudíž jsem zapojil svojí magii. Její myšlenku jsem zachytil celou. Kývl jsem směrem i na ni. ,,Tak jim to tu hlavně nezboř," dodal jsem trochu s úšklebkem a otočil jsem se.
Vyběhl jsem, jelikož jsem se nechtěl tady déle zdržovat. Potřeboval jsem se pohybovat, i když teda to počasí mi fakt přálo. Vítr se prostě rozhodl nabrat na sílé, takže bylo fakt těžké běhat. Spíše jsem musel po chvíli zpomalit a tak nějak tomu větru čelit. Ani jsem díky tomu nemohl tolik koukat na cestu, protože to fakt nešlo. Hlavně jsem si musel utřídit myšlenky v tom, kam půjdu a jak je budu hledat. Neměl bych dojít za Životem nebo za Smrtí? Popovídat si s nimi? I když, kdybych došel za Životem, asi by mě tolik nevzal, když jsem teď zabil Cynthii. Sebral jsem někomu život, i když teda mi to je docela jedno, nevím, jak mě vlastně vezme. Je to přeci jen hodný chlapík a nechci si ho znepřátelit. Nebylo by asi fajn tam jít hned. Možná ale Smrt bude potěšena a mohla by mi přeci jen trochu pomoci. Hledat někde.

>> Východní hvozd

Jenže omamné látky umocňují v lidech emoce, takže vrahové řádí, co jen mohou, lidi trpícíc depresemi skáčí pod vlaky, blázni jsou bláznější víc, než kdy dřív.

Jenže ne vždy jsou účinky pozitivní a v pohodě. Omamné látky používají i bad guys, co akorát tak mají větší chuť vraždit, takže stoupla kriminalita.

A celá planeta bude zhulená, zamořená tím smradem a smogem, který se vytváří při tvoření omamných látek.