Stále jsem nemohl uvěřit, že opravdu dělám, to co dělám. Já, který má problémy věřit ostatním jsem se uchazoval o místo ve smečce. Teda, zatím to není oficiální, ale už jen fakt, že jsem udělal tenhle krok jasně říká, že jsem ve své hlavě někde na 100% přesvědčený, že se jednou přidám. Ale bylo to i docela pochopitelný. Vlk se prostě za léta mění a vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal v docela fungující smečce jsem neměl potřebu se někam nepřidat. Jen jsem byl opravdu sám na sebe zvědaví. K alfám mám autoritu, to je jasné. Ale autorita je něco jiného, než důvěra.
Nym mě však vytrhla z myšlenek, když mi nadšeně pověděla, že je tu s Lennie a Saviorem, což mě zarazilo. ,,Počkat, a kde je Faron? A Savior je někdo nový?" řekl jsem mračejíc se na Nym. Spíše to bylo zmatené zamračení, než že bych se zlobil. To Lennie střídá společnost jak ponožky? Však bylo vidět, že si s Farone docela sedí, ne? No, jen jsem zastřihal ušima a dál se věnoval alfě. Vysvětloval mi, jak to u nich chodí. Vlastně takový klasický postup, který nějak funguje všude. I my jsme to tak měli, takže to nebylo nic nového. Přikývl jsem tedy na vše, co mi mezitím vysvětlil. ,,Rozumím. Prostě standardní postupy," dodal jsem jen, jakmile dokončil celý svůj popis procesu přijetí nového člena. ,,Jen by mě zajímalo, jak je to s vaší smečkou. Kolik máte členů, jak často se dělají společné lovy a tyhle věci. Všiml jsem si, že je sem docela obtížný přístup a vsadil bych se, že co se vody týče, budete závislí na okolních řekách." Nejvíce mě však zajímalo, jak se na tom tady mají, zda jim třeba hrozí nějaké nebezpečí a tak podobně. Hlavně se mi velice líbil jeho přístup. Už jen to, že měl šedé oči, které dávaly na jevo, že vlastní magii myšlenek, přidávalo této smečce plusy. Jakmile je Alfa vlastníkem myšlenek, je jasné, že ej to dobrý vůdce. Ušklíbl jsem se.
V tom se Nym rozpovídala a já měl možnost zachytit název smečky. Ragarská, skvělé. Teď jen vědět, jak se jmenuje ta v močálech. Hlavně se mi líbilo, že Nym konečně najde nějaké své vrstevníky. Někoho, s kým si bude rozumět na její úrovni. Přeci jen byla pořád obklopena dospělákami. A co vím, v Ragaru nemají vlčata. Zatím. Všiml jsem si však pohledu, jaký měl Arcanus. Pravděpodobně mi v hlavě šrotovalo, jakto, že se známe. ,,S Nym jsem se potkal, už ani pořádně nevím kde, ale jednu dobu jsem s nimi cestoval. S tou její celou partou," pronesl jsem. ,,Celou dobu byla obklopena jen dospělými. U nich ve smečce není totiž žádné jiné vlče," pronesl jsem směrem koukajíc se na roztomilou Nym. Mám za to, že si tahle malá nezbeda u mě už vyhrála srdce, jen já to pořádně nedokázal přijmou. ,,Asi to byla pro tebe velice fajn novina, že jsou kolem i další vlčata, že?" zazubil jsem se na tu malou a tlapkou jí pocuchal srst na hlavě. Už byla vysoká. Nebyla tak malinká, jako jsem si posledně pamatoval.
V tom jsem si všimnul kouře z dálky. Začalo to tu pěkně smrdět. Ono hoří?! křičel můj hlas v hlavě, ale bylo to daleko. Hlavně jsem moc nedokázal pochopit, proč by hořelo. Jen že by to někdo zapálil úmyslně. Než sjem však nějak stačil zareagovat, nebo něco udělat, nabídnout pomoc, oheň zmizel. A v tom mi to došlo. Iluze. Otočil jsem hlavu a tiše sám pro sebe zavrčel. Nesnesl jsem koukat na iluze. Pokud tu má někdo iluze, tak s tím daným vlkem rozhodně vycházet nebudu. Rozpumpovalo se mi srdce. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Musel jsem se uklidnit. Do toho jsem uslyšel, jak někdo křičí a pomalu se sem blíží další vyrostlé vlče. Ah, tak tady je.
Ale než se stačil přiblížit, využil jsem situace a dal si na stranu Nym. ,,Musím ti něco důležitého říct. Stala se nevídaná věc. Byl jsem ve rvačce s vochechulí a pořádně jí natrhl kožich. Vlastně tak, že umřela, ale nebyl jsem jediný, kdo jí vlastně zabil. Byla tam i Styx, na kterou vochechule zaútočila. Jenže co se stalo pak bylo, že si Styx z vochechule kousek ukousla. Celou dobu měla Lennie pravdu. Styx pro tebe není dobrá. Jo, a vochechule oživla, takže je pravděpodobně teď v Ragaru. Oživil jí Život," mluvil jsem potichu a rychle. Využil jsem chvíle, kdy byl Arcanus zaměstnaný svým synem a požárem. Podíval jsem se na Nym. Srdce mi enuvěřitelně bilo. Doufal jsem, že se na mě nebude dívat s hrůzou v očích, že jsem něco takového udělal, ale pochopí mě. Té malé jsem věřil.
//jinak, Zakar má jizvu na nose a na zátylku má jakoby kus bez srsti, jen kdyby se někdo zajímal :D
Nevěděl jsem, jak dlouho budu čekat, takže jsem si chtěl sednout, ale než jsem tak učinil, někdo vykřikl moje jméno. Ten někdo byla Nym. S radostí v očích po mě skočila, čímž mě povalila na zem. Za tu dobu, co jsme se neviděli, hodně vyrostla. Pomalu už z ní byla vlčice. Musel jsem se zasmát, i když jsem teď ležel pod její vahou a měl vyražený dech z nečekaného pádu. Tu malou jsem měl docela v oblibě. ,,Co ty tady?" zeptal jsem se jen, než ze mě pomalu slezla. Jenže jako na potvoru v té chvíli přišel pravděpodobně alfa smečky, jelikož z něho vyzařovala autorita. Promluvil na mě a zároveň se s pozvědnutým obočím podíval na Nym. Ucítil jsem i v okolí Lennie, ale tu jsem upřímně jen zahlédl, jak zase někam odchází. Měl jsem jen tušení, že Faron (Savior) bude někde kolem.
Vstal jsem tedy ze země a omluvně se podíval na Arcanuse, jak se představil. ,,Mé jméno je Zakar," začal jsem s představením. Asgaarská smečka. Tak znám jméno alespoň jedné ze smeček. Doufám, že mi nějak nenápadně Nym řekne, jak se jmenuje ta jejich. Budu se muset zepta. Jo, a asi jim sdělit o vochechuli. Zatřepal jsem jemně hlavou a hodlal mu odpovědět na další otázku. ,,Přemýšlím nad tím, že bych se přidal do smečky. Do jakékoli, ale předtím, než tak učiním, se chci obeznámit s tím, jak to ve smečkách chodí. Nechci vstoupit někam, kde si nejsem jistý, zda mě budou brát," vysvětlil jsem. Netušil jsem, jak moc špatné je si obcházet smečky a zjisti, jak to chodí, ale doufal jsem, že se mi dostane pochopení. Hlavně stále nejsem rozhodnut, že se přidám. Jen chci vědět, kam bych třeba mohl někdy v minulosti. Otočil jsem se na Nym a usmál se. Nějak jsem netušil, co ta tu dělá, ale pořád byla s Lennie a Faronem. Dostali se vůbec domů? Nebo přežili zimu někde venku? Pak mi došlo, že Arcanus neví, kdo Nym je. ,,Tohle je Nym. Je to členka ze smečky ze severu, že?" jemně jsem do ní drcnul. ,,Ale se mnou tu není," dodal jsem ještě.
(navštívit zbylé smečky 1/3)
<< Zrcadlové jeskyně
Proplítal jsem se mezi stromy a následoval ten pach. Popravdě mi ten pach přišel povědomí, ale nedokázal jsem ho úplně přiřadit ke komukoli, koho jsem dosud potkal. Taky bylo možné, že se spíše jednalo o o někoho, koho jsem jen minul a ani pořádně neznal. Ale dumat jsem mohl o tom dál a stejně bych na nic nepřišel. Dával jsem si proto radši pozor na to, kam šlapu, jelikož se jednalo o svah. přišlo mi, že se jedná o docela těžce prostupné místo. Od chvíle, co jsem vyšel z jeskyně, jsem šel stále dolů z kopce a lesů bylo požehnaně. Hlavně jsem šlapal celou dobu po té břečce a přišlo mi, že bych každou chvíli mohl uklouznout a sletět dolů. Proto jsem potřeboval utlumit myšlenky, abych se mohl soustředit na cestu, což se mi moc nedařilo. Jenže, neměl bych počkat na to, až najdu svoje sourozence? Nenene, určitě bude lepší, když si nejdrříve prohlédnu smečky a navštívim je, a pak se rozhodnu a třeba nalákám i sourozence, aby se ke mně připojili. Budeme žít opět všichni společně. Byla to tak moc krásná myšlenka, že bylo těžké uvěřit tomu, že by se to mohlo stát skutečností. Byl jsem opravdu rád, že sourozenci zabloudili sem a že mám velkou šanci se s nimi zase sejít a napravit vše, co jsem napáchal. Budu se jim muset za všechno omluvit. Doufám, že mi odpustí. Vůbec netuším, zda se nějak změnily, nebo jak vypadají. Ztěží jsem si vybavoval jejich barvy. Už to bylo opravdu dlouho, co jsem se s nimi neviděl a opravdu moc se mi stýskalo. Litoval jsem toho, že jsem se nerozloučil a odešel tak najednou. I pro mě to bylo náhlé. Ale věděl jsem, že jsem došel k názoru, že co se mělo stát, stalo se. Utápět se v lítosti nemělo smysl.
Zastavil jsem se v momentě, kdy jsem ucítil silný zápach. Pravděpodobně jsem se nacházel na samotných hranicích dané smečky. Nehodlal jsem tedy nic porušovat a překračovat, ale zavyl jsem, aby o mě věděli. Bylo to slušné a nechtěl jsem rozvířit žádnou možnou hádku. Nechtěl jsem, aby se cítili ohroženi. Hlavně, co bych sám asi tak svedl? Stále jsem však přemýšlel nad tou endávnou návštěvou smečky v těch močálech. Jsem zvědav, jaká bude alfa tady.
//Zakar se nachází přesně na hranicích
Šel jsem loukou, která byla porostlá mnohy druhy květin. Hodně to vonilo, bylo to příjemné. Sluníčko bylo na obloze samotné. Žádný mráček. Prostě jen krásně svítilo a hřálo mi srst. Cítil jsem se skvěle. Celé to vypadalo až moc perfektně. Lehnul jsem si do té louky a byl jsem obklopen různými vůněmi, bylo to moc příjemné, jenže v tom jsem to zaslechl. Líbezný hlas, který přicházel z dálky a volal moje jméno. ,,Zakare! Kde jsi?" Zvedl jsem hlavu a s úsměvem hleděl do dálky. Na někoho jsem čekal, ale pořádně jsem netušil, kdo to byl. Moje tělo přesto reagovalo, jako kdyby ten hlas poznávalo. Srdce se mi rozbušilo. Vstal jsem a šel jsem tomu líbeznému hlasu na proti. Viděl jsem nějakou postuavu, ale byla rozmazaná. Neměla žádné barvy na sobě, nic. Nemohl jsem říct, kdo to je, ale moje srdce ten hlas znalo, tu osobu znalo. ,,Zakare, chyběl jsi mi," ta osoba přišla ke mně a otřela se o mou tvář. Cítil jsem se naplněn, spokojen. Byl to tak úžasný pocit, ale nemohl jsem poznat, kdo to byl vedle mě a kdo mě hladil. Rozhodně to byla vlčice. Možná byla moje partnerka. Je to, co pociťuji, tedy láska?
Probudil jsem se. Otevřel jsem oči a jen chvíli hleděl před sebe. Nechápal jsem, co by měl můj sen znamenat, či ukazovat. Hlavně jsem teď v hlavě nedokázal ten hlas k nikomu přiřadit a ani pomyslet na nikoho, koho jsem do teď potkal, že by v mé hlavě udělal takový bordel. Potřeboval jsem však zjistit, o koho se jednalo. Ale já neznám pořádně do teď nikoho, u koho bych si myslel, že bych pociťoval něco takového, alespoň jsem v to doufal. Stále však venku byla tma, ale já se cítil dost odpočatý.
Protáhl jsem se, napnul všechny svaly a dlouze zívnul. Plácnul ocasem o zem. Pořád jsem viděl ven a nebl tedy polapen v jeskyni. Tohle rozhodně bylo moc fajn místo. Nadechl jsem se toho čerstvého vzduchu venku, jenže do toho se přimíchal jiný pach. Pach smečky. Mohl bych se tam jít podívat a začít zjišťovat, jak to v okolních smečkách chodí. Třeba tam na něco přijdu. Třeba zjistím, že by mi v nějaké smečce bylo lépe. Rozhodně jsem vstal a šel za tím pachem. Doufajíc, že to bude v pohodě, když se přijdu podívat jen na hranice.
>> Asgaar
(hledání úkrytu 5/5)
<< Řeka Mahtaë
Pokračoval jsem dál. Už jsem myslel, že nikdy nic nenajdu a nikam už nedojdu, ale jako kdyby mi někdo v mé hlavě říkal, ať pokračuji dál, že rozhodně na něco narazím. Proto jsem se nevzdával. Popravdě bylo dost těžké hledat jeskyně a úkryty. Kdybych byl ve smečce, rozhodně by to bylo jednodušší, protože někdo si už našel území s úkrytem kde přespat. To je možná jeden z důvodů, proč bych měl zvážit přidání se k někomu. Jenže tady byly další věci, na které jsem musel brát ohled. A to byla moje rodině. Vzpomněl jsem si na okamžik na věci, které jsem řekl Jenně. A stále jsem si za nimy stál, jen je pravda, že zima a veškeré okolnosti s tím spojené, ve mně zakořenily myšlenky o smečce a nějakém svém domově. Je pravda, že se nemohu toulat celý život. Usadit se někde budu muset, jednou určitě. Ale chci najít rodinu, svoje sourozence. Co kdybychom se přidali někam společně? To by bylo úžasné.
A jako na potvoru jsem konečně na něco narazil. Byl to otvor do jeskyně. Zastavil jsem a jen jsem tak stál a hleděl na ten otvor. Doufal jsem, že to není nějaká iluze, nebo halucinace z toho, jak dlouho už bloudím a hledám nějaký přístřešek. Vystoupal jsem nahoru, abych se mohl jít podívat blíže, ale už z té mírné dálky bylo poznat, že žádné studené svinstvo tam nebude a já si budu moct v klidu lehnout na suchou zem. Ta jeskyně vypadala úžasně a hlavně obrovksy. Nakoukl jsem dovnitř a upřímně se bál zajít dál. Viděl jsem, jak daleko by se mohlo dojít. Teda, vlastně jsem to netušil a riskovat nehodlal. Vypadalo to jako bludiště. V tomhle bych se ztratit rozhodně nechtěl. Kdoví, jak to dlouhé je a rozhodně to zmate smysly. Hlavně ta jeskyně byla tak lesklá, že jsem mohl vidět snad i tám sebe, ale bylo tu příjemně. Žádná břečka tu nebyla a já si mohl konečně spokojeně lehnout. Nikam dál jsem tedy nezacouval a spokojeně se uvelebil na jednom místě. Ohon jsem si dal okolo sebe, abych měl co nejvíce tepla. Stále nebylo úplně nejlépe, ale žít se dalo. Rozhodně budu potřebovat magii ohně, byla má poslední myšlenka, než jsem zavřel oči a nechal se ukolébat do říše snů.
(hledání úkrytu 4/5)
<< Vodopády
Šel jsem dál v naději, že narazím na nějakou jeskyňku nebo cokoli, ale místo toho, jak jsem šel dál podél řeky, jsem se spíše dostal do úseku, kde jsem řeku musel přebrodit. Bylo to dost na nic. Už jsem z toho všeho cestování a hledání úkrytů byl unavený a doufal jsem, že něco brzy najdu, ale to asi nebylo teď možné. Pokusil jsem se jít ještě nějakou chviličku podél řeky, ale na nic jsem narazit nemohl. Ani na blbé nory, nebo na cokoly, kam bych mohl zalézt. A to by u řek třeba něco mohlo být, nebo ne? Nějaký chytrolín to už někdy zkusit musel. Každopádně jsem hlavu hned nevěšel. Byla tu řeka a to znamenalo, že bych se mohl konečně nadlábnout a sníst nějakou tu rybu.
Došel jsem ke břehu. Jediný co, tak jsem byl opravdu rád, že se jednalo o dost klidnou řeku. Rozhodně bylo jednoduché něco ulovit, jen jsem musel chvíli čekat. Kolem mého čumáku se prosmýklo hodně rybek, ale já vydržel. Pokud jsem se nehnul dlouhou chvíli, ryby si zvyknou, že tam něco je a nějaká i třeba připlave, což se taky stalo během chviličky. Chudák rybka však nevěděla, že jsem vlk a mám hlad. Rychlým pohybem jsem se do ní zakousnul. Pěkná, macatá ryba se mi mrskala v tlamě. Odnesl jsem jí o kus dál a položil na tu břečku. Vytvořil se kolem ní kruh krve. Chudák se snažila ještě s sebou mrskat. Dal jsem na ni tlapku a jedním pohybem z ní urval kus těla. Bylo to dobré maso. Tak akorát na zažehnutí hladu. Rybu jsem nějakou chvilku neměl. Měl bych to asi trénovat častěji. Po té dlouhé zimě jsem hodlal jíst všechno. Žádné vybírání si, co mi chutná a co ne. Ano, ryby mi nikdy moc nejely.
Po chvíli jsem tu rybu měl snědenou celou. Utřel jsem si hubu od krve a narovnal se. Viděl jsem, jak měsíc už na mě hezky svítí, ale já pořád byl venku. Fajn. Zkusím se dostat na druhou stranu, třeba budu mít lepší šanci něco najít. Šel jsem ještě kousek, dokud jsem nenašel tu část, kde se dá přebrodit nejsnázeji. Bylo to docela úzké a měl jsem to rychle za sebou. Takže moje honba za hledáním úkrytu mohla pokračovat.
>> Zrcadlové jeskyně
(hledání úkrytu 3/5)
>> Lesík topolů
Vydal jsem se dál a konečně začal poznávat to místo, kam jsem chtěl jít. Musel jsem se sám pro sebe usmát. Vypadalo to tu skvěle a prostě, moc se mi tohle místo líbilo. Už z dálky jsem slyšel šumení vodopádu, kdy voda naráží do jezírka, které už z dálky má vůni nádherně čisté křišťálové vody. Nemohl jsem se dočkat, až se konečně napiju. Možná bych si mohl ulovit i nějakou tu rybku, ale spíše mám velkou žízeň. Moje tělo se najedou začalo pohybovat rychleji. Začal jsem běžet. Moje tělo pravděpodobně reagovalo na tu čerstvou vůni vody, která mě úplně položila. Spíše tak, že jsem nedokázal na nic jiného myslet než na to, že se dostanu co nejdříve k vodě.
Když jsem k ní doběhl, ponořil jsem celou hlavu do vody. Pravda byla, že jsem předtím plaval, spíše se namočil v jezeře, ale voda byla tak lidová, že jsem pořádně nemohl pít. Těšil jsem se hlavně tady na tu vodu, protože byla ta nejchutnější ze všech. Vypustil jsem čenichem pár bublinek, což "pošimralo" moji jizvu. Ignoroval jsem to a jen s tu vodu užíval. Byla studená, to ano, ale stále mnohem víc chutnější, než kdekoli jiná. Vynořil jsem se, oklepal jsem se a pořádně napil. Byl jsem spokojený. Moje tělo bylo spokojené a to bylo důležité. Jen ještě najít ten úkryt, složit někde hlavu a chvíli spát. Když jsem se ale pořádně rozhlédl, nemohl jsem na nic narazit.
Chtěl bych tu zůstat, ale spát na té mokré břečce jsem opravdu nechtěl. Obešel jsem z půlky jezírko, ale nemohl jsem prostě nikde nic najít. Bylo to tu fajn a krásné. Hlavně ta voda byla úžasná, ale úkryt jsem potřeboval někde najít. Někde, kde nebude na zemi tahle hnusota. Vyšel jsem tedy směrem, kterým jsem si myslel, že to bude nejlepší. Doufám, fakt doufám, že konečně něco najdu. Noc nebude trvat věčně a já se potřebuji na chvíli vyspat. Přijde mi, že už je to dlouho, co jsem nezavřel oči. Povzdechl jsem si a jen šel dál. Neutíkal jsem, jen jsem se procházel, aby mi v okolí nic neuniklo. Doufal jsem, že zahlédnu někde nějakou jeskyni, nebo cokoli, ale zatím se tak nedělo.
>> Řeka Mahtaë
(hlédání úkrytu 2/5)
<< Ageron
Šel jsem dál a rozhlížel se všude možně. Snažil jsem se najít nějaký úkryt, ale stále se mi nedařilo. Chůzi jsem měl již ustálenou. Neklepal jsem se tolik. Popravdě mi už ani nebyla taková zima a myšlenky si na okamžik daly pauzu. Měl jsem toho už dost a potřeboval jsem se posunout dál. Stále jsem netušil, co nastane, až se potkám s vochechulí. Nechtěl jsem ani nad tím mrhat čas. Tu vlčici jsem nesnášel, a pokud jí nemohu zabít, budu se snažit se jí vyhýbat. Je sice ve smečce, kde mám "přátele", ale rozhodně budu moci na ně narazit i někde mimo smečku. Vlastně jsem se nacházel docela blízko, a proto by bylo asi lepší hledat i úkryt někde jinde. Nechci ji zabíjet podruhé. Věděl jsem, že ve své mysli jsem se naprosto srovna s tím, že jsem zabil "nebohou" vlčici, která už tak byla vyčerpaná a já do ní šel se vší silou. Byl jsem s tím už v pořádku. Stalo se to, bylo to mou součástí, a pokud to budu nějakým způsobem popírat nebo se s tím nestotožním, bude mě to akorát žrát ve vnitř. Pokud na to nepadne řeč, nemá cenu to s kýmkoli rozebírat. Je to takové mé malé tajemství, které prostě nikdo nemusí znát. Což ale neznamená, že jsou to nepřijmul. Já vím, že zlý nejsem a nezabíjím an potkání. Vím, kdo jsem a to je důležité. Protože pokud bych měl bordel i v tomhle, dopadlo by to se mnou hodně špatně.
Uviděl jsem jeden vrcholek. Doufal jsem, že alespoň tam se nachází nějaké místo, kde bych se skryl na okamžik před světem, ale štěstí mi nepřálo. Musel jsem hledat dál. Nehodlal jsem přestat, dokud prostě na něco nenarazím. Hlavně se začalo stmívat, takže bych měl trochu pohnout. Do večera bych snad mohl něco najít, tedy alespoň jsem v to doufal. Každopádně jsem se ještě chvíli rozhlížel kolem, kdybych přeci jen na něco nenarazil, ale nestalo se tak. Hlavně jsem si uvědomil, že na tom to místě jsem ještě nebyl. Nepřišlo mi to ničím povědomé. Že se vůbec divím. Tady v té zemi bude ještě spousta míst, které jsem nenavštívil.
>> Vodopády
(hlédání úkrytu 1/5)
<< Stará zřícenina
Běžel jsem, co mi síly stačily. Zimu jsem už ignoroval, tu jsem už nepociťoval. Myslel jsem, že adrenalin naplnil mé tělo. Krev mi pumpovala v uších. Místo toho, abych přišel za Smrtí, aby mi odpověděla na otázky mám mnohem více otázek, co jsem od ní odešel. Vochechule žije. Styx jí žrala. Mám tu jednoho z bratrů. Byly tu určitá fakta, která jsem nepobral a z kterých jsem měl strach. Hlavně mi nic neřekla o rodině. Možná se jim daří a proto se o ně Smrt nezajímá, protože ona chce hlavně ty největší ubožáky. Zatřepal jsem hlavou a zastavil. Už jsem běžel dost dlouho a byl jsem dost daleko. Otočil jsem se za sebe a viděl, že mi to místo zmizelo z dohledu. Oddechla jsem si. Vždy ta setkání byla tak obtížná a těžká provést.
Jak jsem tam stál, sesypal jsem se na zem. Prostě jsem najednou upadl a ležel na zemi. Potřeboval jsem asi odpočinek. Někam si lehnout, na chvíli složit hlavu. Je toho strašně moc. To je prostě neuvěřitelný. Proč se to prostě všechno děje? Mně? Praštil jsem ocasem do země a zaryl drápy do země. Strašně mě to všechno štvalo a zároveń jsem se bál. Co když se to moje rodina dozví a zřekne se mě? Co když se mě už dávno zřekli? Už jsem ty myšlenky nemohl unést. Bylo to strašně těžké, všechno.
Vstal jsem, bylo to docela těžké, jelikož se mi všechny končetiny začaly třást. Skoro jako bych se na nich udržet nemohl. Potřeboval jsem se rozchodit. Udělal jsem pár kroků, a když jsem si byl jistý stabilitou, pokračoval jsem dál. Rozhlížel jsem se okolo. Do té břečky se mi lehat nechtělo. V tomhle lese jsem už byl několikrát, ale pořádný úkryt tu nikde nebyl. Možná bych měl hledat někde jinde. Není tu nedaleko vodopád? Tam by mohl být nějaký úkryt, ne? Ve své chůzi jsem však nezastavoval. Potřeboval jsem něco najít, kde složit hlavu.
>> Lesík topolů
<< Jedlový pás
Klepal jsem se zimou. I když jsem se pohyboval dost rychle, stále to nestačilo k tomu, abych zahřál svoje tělo. Bylvany mě opět vítaly. Jak ty velké, tak ty malé. Ukazovaly mi cestu, kudy mám jít. To, že pomalu roztával sníh vůbec nepomáhalo. Moje tlapky úplně mrzly. Brodily se do hnusné, pomalu roztékající se břečky. Lepilo se to na mě, bylo to hnusný. Rozhlížel jsem se okolo a viděl temno. Sice bylo ráno, ale přišlo mi, že tohle místo má svoje počasí. Jako kdyby to všechno bylo naaranžované, aby to jen umocňovalo ten pocit toho strachu, stísněnosti a hlavně vánek přicházející smrti. Šel jsem docela pomalu. Přeci jen se po mém těle plazil chlad.
Došel jsem nakonec, nebo spíše na začátek? Netušil jsem. Mysl jsem měl prázdnou. Jen jsem chtěl za ní jít a mít to vše za sebou. Srovnat se sám se sebou. Když jsem vzhlédl na tu zříceninu, stále mě fascinovalo, jak to bylo celé žilkovaté, jak to vlastně dýchalo, jak to žilo. Přiblížil jsem se a měl jsem pocit, že to na mě vydechlo. Prostě najednou se kolem utvořila pára. Dodalo to na tajemnosti, ale taky mě to docela vyděsilo. Obešel jsem tu žříceninu, abych mohl vejít tím hlavním vchodem, kde mě pak přivítá zelený oheň plápolající mezi dvěma mehiry. Přistoupil jsem k němu a až teď jsem se na něho mohl pořádně podívat. To jak byl ve vzduchu, všimnul jsem si jak vlastně klidný je, ale zároveň tak neuvěřitelně smrtelný. Jako kdyby z něho řvaly samotné duše. Díval jsem se dál a intenzivně. Jako kdyby mě ten oheň sám volal a říkal, že tam najdu její duši. Vsadil bych cokoli, že jsem zahlédl její tvář.
Rychle jsem zamrkal a vzdálil se. Nebylo to možné, rozhodně to nebylo možné. Nebo vlastně, zde mohlo být možné fakt všechno. Však jsem byl v obydlí samotné Smrti. Proč by duše mrtvých nemohly být uvězněné v tom ohni? Vlastně by to docela i sedělo a dávalo smysl, každopádně vždy tyhle ty výlevy, které jsem zažil, mě šokovaly. V tom jsem to slyšel. Ty tiché kroky, které se rozlehly celou zříceninou. Netušil jsem, odkud přichází. Jsou to ty polorozpadné schody támhle vzadu, nebo to je na tom patře nahoře, co je nad mou hlavou? Netušil jsem, jenže v momentě, jak jsem se otočil, viděl jsem ty prohnilé zelené oči. Couvl jsem, zatajil dech, ale nic jiného neudělal. Neměl jsem na to pomyšlení. Ušklíbla se, ukázala své bílé tesáky. ,,Musíš mít asi fakt koule na to, aby ses tu ukázal, Zakar," řekla tajemně a přiblížila se ke mně. Jen jsem polkl a díval se na ní, jak postupně kolem mě krouží. Jakockdybych byl mrtvola, nad kterou krouží sup, a který se chce nažrat. Díval jsem se dopředu, ani jsem se nepohnul, nepromluvil, nic.
,,Přišel ses sem podívat na svojí kamarádku, že? Musím říct, žes odvedl slušnou práci. Ani ti to nebylo blbý s tou silou jít na vyčerpanou vlčici," pošeptala mi do ucha. Měl jsem najednou strašnou husinu. Chtěl jsem se zároveň bránit. Přece na tom nebylo nic špatného. Jenže v tom se zastavila. Svým ohonem mi pošimrala čumák. ,,Jenže tě asi zklamu, chlupáči. Ona tu není. Žije, mrcha." ,,Cože?" konečně jsem promluvil. Byl jsem překvapen, až mě to posunulo o krok do zadu. Díval jsem se někam do dáli a myšlenky nešly zastavit. Cože, nezabil jsem ji? Ona je živá ? Jak to, však jsem viděl, že Styx... ,,Však ji Styx dorazila, viděl jsem to na své oči!" řekl jsem a podíval jsem se jí s šokem do očí. Ona si to užívala. Mé zmatení. Dávala si na čas. Olíznula si tlamu a spokojeně si mlaskla. ,,Ano. Styx si dokonce ukousla pár kousku z ní. A málem jsem jí měla. Duši, kterou jsem mohla mučit, ničit, rozebrat na kusy, ale můj stupidní bratr se rozhodl, že je lepší, když bude dál běhat mezi živými," zavrčela. Bylo na ni vidět, že jí to vyloženě sralo. Fakt, že přišla o duši, jenže já byl dál zmatený. Proč do toho vyšší vytosti zasahují? Má nás všechny Život na starosti, když umřeme, nebo si vybírá? Je to moje karma? Že vochechule dál pobíhá po téhle zemi? Co když jí znovu potkám? Zabiju ji znova a nebo půjdu prostě dál? Prostě jsem to nechápal, nepobíral a Smrt si to užívala, i když měla asi vlastní emoce. ,,Už se těším, až se zase potkáte.",,Jakto, že je možné, že zasahujete do životů, do rozhodnutí a věcí, jsou jsou dávno dány!",,Nevyskakuj si, pse! Jak my se rozhodneme, je na nás.",,Ale vypadá to, že ty nejsi dvakrát spokojená s tím, co se stalo," ani jsem to pořádně nestačil doříct a Smrt na mě skočila. Srazila mě k zemi a vyrazila dech. Dýchala mi do obličeně a děsivě civěla zuby. Přesně v takové situaci jsem rozhodně být nechtěl. Cvakla zubama u mého krku, možná i vytrhla pár chloupků. Tlapama mě tlačila na hrudi. Dost to bolel. Sykl jsem bolestí. ,,Buď rád, že tvoji duši nehodím do svého ohně!" tlapou mě praštil do ksichtu. Pravděpodobně mě poškrábala. Ucítil jsem totiž krev.
Slezla ze mě a ještě si nezapomněla do mě kopnout. Sebral jsem se ze země a odkašlal si. ,,Opovaž se po mě něco chtít. Takovému prašivému psovi nic nehodlám dát!" ,,Fajn, ale mohla bys mi říct, alespoň kde jsou moje sestry," řekl jsem ještě, když jsem si na to vzpomněl. Nehodlal jsem promarnit svou šanci tím, že odejdu bez zeptání se. Musel jsem vědět o své rodině, alespoň něco. ,,A na svého bratra se nezeptáš?" Otočil jsem se na ni. Moje tlama poklesla. Bratr? Cože? Kdo? Akero? Thoran? Jsou.... jsou tady? Moje rodina? ,,Nic ti říkat nebudu. Už vypadni!" zavrčela na mě. Nemohl jsem se ptát na víc. Prostě nemohl. Určitě by mi ublížila mnohem více, než do teď udělala. Musel jsem jít za Životem. Sice jsem se stále bál jít za ním, jelikož jsem nedokázal přemýšlet nad tím, co by mi mohl říct, co by udělal. Netušil jsem, ale než se honit celou zemí za někým, u koho nevím kde je, musím za životem. Prostě musím. Pokud tu mám i bratra. ,,Vypadni!" vykřikla a vypadalo to, jako by chtěla po mě skočit znova. Otočil jsem se a rozeběhl. Co nejrychleji jsem mohl. Potčeboval jsem odsud pryč.
>> Ageron
//přišel jsem sem jen nakouknout bez objednávky
<< VVJ (Západní Galtavar)
Běžel jsem dál a dál, co jsem mohl a co mi síly stačily. Přeci jen bylo složité v této kondici oběhnout celé jezero, abych se mohl dostat do toho lesa, který mě dělil od reality a od Bohů. Teda konkrétně spíše mluvíme o Smrti. Musel jsem si však občas dát pauzu a nadechnout se. Pořádně vstřebat ten vzduch do mých plic a nechat ho proudit v mých plicích. Měl bych, co nejrychleji dojít za ní a hned vyřešit všechno kolem. Já vím, že ona není ta hodná, která by mi pomohla vyžehlit všechny moje hříchy, která by se za mě postavila a pofoukala moje egoistické bebí, ale přeci jen mi dokáže odpovědět na otázky, alespoň doufám. Možná do ní vkládám veškerou svou důvěru, kterou bych ale neměl. Však vím, že ona je ta zlá, ona si libuje v tom ubližovat ostatním. Bude si libovat i ve mně. Vím to a přijímám to a musím to taky zvládnout. A já vím, že to zvládnu. Potřeboval jsem posilnit i svou mysl. A to v tom, že přeci jsem se už dávno rozhodl toto podstoupit a jít za ní a všechno tohle vyřešit. Nijak jsem se nebál, strach jsem necítil, ale přeci jen jsem šel do spárů samotného zla a netušil jsem, co přesně mě čeká.
Celou dobu jsem se opíral o strom, abych pořádně popadl dech. Ne že by to byl dlouhý běh, ale ta zima přeci jen se na mém těle začala trochu podepisovat. Musel jsem se zase dát do pohybu. Odhodlaně jsem se podíval směrem, kudy jsem měl každou chvíli jít. Ta ulička, která jako kdyby říkala, že na mě čeká smrt. Smrt samotná. Však to byla pravda, ale stejně to bylo zvláštní, jak i celé území kolem ní se té moci přizpůsobí a varuje všechny okolo, že by sem neměli chodit, ale stejně chodí, protože je to přitahuje. Přitahuje je fakt, že by mohli umřít? Proč vlastně chodíme za Smrtí? Já mám jiný cíl, než mají ostatní, nebo ne? Dal jsem se do pohybu a vyšel po té cestičce ke Smrti.
>> Stará zřícenina
<< Východní hvozd
Když jsem odcházel, měl jsem hlavu plnou myšlenek. Rána na zátylku docela pořád bolela, ale dalo se to. Potřeboval jsem vyřešit trochu svoje otázky, které se mi hodinly hlavou. Zaprvé to byl fakt, že jsem prostě nijak neřešil to, že jsem zabil vlčici, teda v mém případě blbou vochechuli. Zadruhé jsem však byl docela raněn, když to vezmu v uvozovkách, když ve mě začali ti dva neznámí vidět vraha a zlouna. Netušil jsem, proč mi na názorech začínalo záležet. Chtělo by si to utřídit myšlenky. Takže, proč do prčit to neřeším asi tak, jak bych měl? Proč ostatním přijde zabíjení vlků špatné a nebo dobré? Byla můj nepřítel číslo jedna, takže bylo jasný, že se někdy dostaneme do rvačky a budeme prostě se nesnášet do konce životů. A opravdu to zapříčinilo to, že jsem měl hlad, že byla zima? Zastavil jsem se a podíval se před sebe. Nijak jsem nevnímal, kam vlastně jdu, kam šlapu. Tak se udírají moje kroky. Podíval jsem se prostě nepřítomně před sebe a jen chvíli koukal na vodní plochu, která postupně tála. I sníh začal těžknout pod mými tlapkami. Podíval jsem se k nim a cítil, jak se ze sněhu stává mokrá břečka.
Zvedl jsem nejdřív jednu tlapku a pak druhou. Koukal jsem, jak se sníh pode mnou boří, stává se z toho takové menší stopy mých tlapek. Vytvářela se v nich pomalu voda, jelikož jak jsem tam stál delší dobu, trochu jsem to místo zahřál. Zastřihl jsem ušima, jelikož se zase začal zvedat silný vítr. Opět. mě to zaštípalo na zátylku a na nose. Vždy, když mě to štípání zasáhne, vzpomínka na louku se mi objeví v hlavě. Jako kdybych to měl před sebou. Mrtvá srna na půl sežraná, vochechule útočící na Styx. Cítil jsem ten adrenalin ve své krvi, jak mi proudí elý tělem a moje mysl je naprosto pohlcena. Vlastně, když se zpátky vracím k tomu momentu, na nic jsem nečekal. Prostě jsem jí chtěl rozpůlit na dvě. To nemohl být jen pocit hladu, naštvanosti. To byla čistá chuť zabít. Ne zvíře, ale jí. Jakmile jsem uviděl jí, celá moje pozornost přešla k ní. Nic jiného jsem vnímat nemusel. Sice to vzniklo kvůli krvi, kvůli té zraněné srně, ale já měl prostě záměr na ni.
Zastřihl jsem ušima a představa přede mnou zmizela. Moje tělo se třáslo. Ne zimou, ale tím adrenalinem. I moje srdce bylo jak kdybych právě běžel kilometry. Musel jsem se zhluboka nadechnout. Nádech a výdech. Musel jsem se uklidnit, ale jistým způsobem jsem se cítil dobře. Je to špatně nebo dobře? To, že se tak cítím, že jsem vlastně v pohodě a ještě ke všemu se cítím fakt skvěle. Však jsem zabil svojí nepřítelkyni. Měl bych se cítit dobře. Tohle je dobrý. Ale stále ve mně byla část, která si myslela, že je to špatné. A snažila se mi ukázat všechny důsledky toho, co jsem způsobil. Sebral jsem někomu život. I když to byla vochechule, ale byl jsem v jasné převaze. Byl jsem silnější, ona unavenější. Bylo to na ni vidět. A já jí chladně vzal život. Nebyl jsem sice u toho, jak umřela, ale způsobil jsem jí to zranění. Já jsem byl ten, kvůli kterému vykrvácela z hrdla. Zamrkal jsem rychle očima, jenže v tom se ale vochechule objevila přede mnou. Ležela tam, v tom pomalu roztékajícím se sněhu, který se pomalu začal zbarvovat do červena. Dívala se na mě těma mrtvýma očima. Ty hnusné fialové oči. Ty bylou příčinou všeho. Najednou se z vochechule stal Vennire. Hnusný, zablešený debil, co se začal hrozně smát. Ležel na místě místo vochechule, měl rozervaný hrdlo a smál se. Strašně moc se smál. Sralo mě to a začlo to ve mně strašně vřít. Začal jsem vrčet. Potřeboval jsem, aby přestal. Aby zatraceně přestal. Však měl rozervaný hrdlo, neměl se přeci smát, tak jaktože se do háje smál? Díval se na mě. ,,A tohle má být jako tvoje odplata? Ubohost," řekl mi. Viděl jsem, jak se baví a to mě sralo. Ten idiot nemohl odejít z mé hlavy. Odrazil jsem se a skočil po něm. Chtěl jsem mu urvat ty jeho oči z lebky, vyrval jeho hlasivky a sežrat je. Cokoli, co by ho přestalo, aby byl takový, jaký je. Jenže já dopadl do sněhu. Do prázdného sněhu, kde nebylo žádné tělo. Zakousl jsem se do té břečky a ještě k tomu mě chytla tlama. Jakože jsem dostal křeč. Byl jsem nasraný. Tlapkami jsem rozvětral všude kolem sníh. A hlasitě zavrčel a na to hned zařval. ,,Aaaaaaa DO HÁJE!"
Stál jsem tam a ztěžka dýchal. Koukal jsem se koelm sebe a v očích měl čistou nenávist. Jenže, nikde nikdo. Byl jsem tu já sám a jen bílá plocha ničeho. Nejen že jsem ve svém nitru cítitl nenávist, která mi přímo propalovala tělo, ale taky zvláštní pocit nedostatku. Něco mi chybělo a já tušil, že to byl fakt, že tahle celá situace není pravdivá. Že se to nestalo. Vennira jsem nikdy zabít nemohl. Ale mohl jsem zabít vochechuli. Stala se mým Vennirem a já začal chápat, kde se ve mně všechen ten vztek, hořkost a nadšenost ze zabití bere. Oddechl jsem si a podíval se směrem, kde je jezero. Bylo celé ještě pod přikrývkou ledu, ale okraje tály. Bylo vidět, že se ten led změnšuje každým dnem.
Zhluboka jsem se nadechl a vyšel jsem. Bylo zvláštní být zase po delší době sám. Sice jsem upřednostňoval samotu, ovšem nějak mi začínala být cizí. Přesto jsem si jí představoval jako starou známou, ke které jsem se rád vracel. Cizí mi mohla začít přijít, ale rozhodně mi samota nepřipadala špatná. Bylo zvláštní jak jsem se přes roky měnil. I jako vlče jsem byl radši někde sám, a nebo s někým, kdo mi rozuměl. Buď to byl Renodés, či Ghariolus. Tihle dva mi rozuměli ze všeho nejvíce. Sourozenci, ti mi byli velice blízcí, ale nikdo nebyl jako já. Ne tak, aby chápali moje myšlenky, moje činy. A zbytek přátel? Choval jsem je v srdci jako ty, co jsou mi též velice blízcí, ale věděl jsem, že to není takové, jako s Ghariolusem. Ten byl jediný, kdo mi rozuměl a nemusel ani nic říct. Nemusel jsem se na něho podívat, a dokonale věděl, co se děje. Jak myslím, co cítím a přesně to jsem potřeboval. Potřeboval jsem mít někoho takového. Vlastně já bych byl rád obklopen vlky. Byl s nimi, ale jen s těmi, co jsou mi srdci nejbliží nebo s někým, komu to myslí a nemusím moc říkat. Co mě pochopí, aniž bych něco pronesl. V mém srdci jsem začal pociťovat prázdnotu. Velkou prázdnotu, která mi začala prostupovat celým tělem. Cítil jsem to ve svých tlapkách, v hlavě, všude. Samotu. Silný cit samoty. Už se takovou dobu ploužím světem bez nikoho. Hledám svou rodinu, své přátele. Kohokoli, kdo by mi mohl být blízký a pochopit mě. A já vím, že tu mám sestry a jednoho z přátel, ale co když jsou jiní? Co když už mě nevezmou za toho, jaký jsem? Co když se otočí zády a odejdou, jakmile zjistí, že jsem zabil? Sebevíc s tím mohu být spokojen. Sebevíce mohu konečně pochopit, proč se cítím, jak se cítím, ale tohle nebudu schopen nikdy odhadnout. Jak zareagují? Co o mě řeknou? Došel jsem k jezeru a podíval se na sebe. Stále jsem měl zaschlou krev na tváři. Tlapky jsem měl poškrábané a viděl jsem, že i můj krk má zaslouchlou krev. Díval jsem se do svých očí. Mé šedé oči vypadaly prázdně. I když počkat... já ten záblesk zachytil. Co to je?
Nořil jsem se do svého obrazu a v tom jsem uviděl obraz svého otce. Nesnášel jsem ho a věděl jsem, v hloubi duši jsem věděl, že nebyl pro matku dobrý a námi opovrhoval. Nikdy jsem z něho necítil lásku, natož aby se vůbec staral. Ale tohle byl můj odraz a já viděl jeho, ne sebe. I když jsem si to nechtěl přiznat, bylo mi jasné, co to znamená. Praštil jsem tlapkou do jezera a vody se roztříkla na všechny strany. Selhal jsem. Kompletně jsem selhal. Všechny kolem a i sebe. Hlavně sebe. Však vypadám jako pravý vrah. Vrah vochechule, ale i své rodiny. Kvůli mě se rozpadla. Odešel jsem a nechal je na pospaz toho ďábla. Stal jsem se jím. Stal jsem se ďáblem samotným. A tohle já nechtěl. Ač voda studila tak, že jsem se bál, že umrznu, musel jsem se vykoupat. Potřeboval jsem ze sebe smýt to všechno, co ukazovalo na to, čím jsem. Věřil jsem, že když se toho zbavím na povrchu, odeznít to i věvnitř.
Jeden krok za druhým. Postupně jsem se nořil do vody. Zatnul jsem zuby, abych potlačil ten chlad, který mě štípal. Nadechl jsem se a celý se ponořil. Musel jsem vydržet chvíli. Dlouho jsem se necítil tak čistě. Potřeboval jsem to smýt a to rychle. Vynořil jsem se a lapal po dechu. Je pravda, že tohle by mě mohl zabít nebo stát zdraví. Vylezl jsem rychle ven. Krev ze mě opadla. Sice ne v takovém množství, asi, ale už to nebylo tak oči bijící. Ale za to mi byla opravdu obrovská zima. Sice bylo jasný, že se zima stahuje do ústranní a konečně začíná jaro, ale teplo hned nebylo. Hlavně ta voda byla totálně studená. Klepal jsem se zimou, ale to nebylo vše, na co jsem dokázal myslet. Moje mysl byla všude kolem, ale jen ne na správném místě. Potřeboval jsem se uklidnit, ale nešlo mi to, jak jsem očekával. Možná, kdyby mi vochechule odpustila, možná byhc došel uklidnění a nemusel se nikdy bát toho, že by se rodina obrátila ke mně zády? Ale co si to nalhávám. Kdo kdy odpustil vrahovi? Hlavně, jak bych si asi s vochechulí mohl promluvit? A taky fakt, že možná Život není andšený z toho, co jsem provedl. Čekají mě nějaké následky? Co si pro mě připravil? Nějakou velice složitou věc. Cítím to, však tohle nemůže úplně přejít jen tak, bez povšimnutí. Navštívil jsem ho sice jen jednou, ale vím, že on se o vlky stará. Díky němu vím, že tu mám někde sestry. Myšlenky mi jely, jako kdyby se neměly jak zastavit. Bylo to šílené. Trochu jsem doufal, že se díky té zimě budu soustředit na mé klepající se tělo, ale ani to jsem nemohl. Potřebuji odpovědi na otázky a vím, kde je mám hledat.
Podíval jsem se směrem, kam se měla uchýlit má následující cesta, která vůbec nebyla jendoduchá. Ne jen kvůli tomu, jak mrazivo mi bylo, ale i proto, že to nebude vůbec jednoduché, a pravděpodobně se mit o nebude ani v nejmenším líbit. Čekala mě cesta za Smrtí. Měla by mí její duši. Možná mě s ní může spojit a čelit jí a jejímu hněvu. Třeba mi to nějak pomůže? Nevím, netuším, ale musím za ní dojít. Ani asi nic nechci, nebo nevím, zda chci. Co chci? Chci klid ve své duši. Cítil jsem silné škubnutí v mém zranění na zátylku. Silně to štípalo a ironicky to začalo pálit. Asi jsem to s tou studenou vodou přehnal, protože to podráždilo jen nervy. Netušil jsem, kdy mě tohle všechno přejde a zda vůbec. Věděl jsem, že na svém těle mám doživotní vzpomínku na ni i na fakt, co jsem udělal. Rodina se bude ptát, všichni se budou ptát, co se stalo mému obličeji, mému krku. Budou tušit, že to bude od nějakého boje, ale dokážu udržet tajemství? Uvidí to na mě? Samozřejmě, že jo, protože je to něco, co je viditelné. Budou mít spoustu otázek. Snad mi Smrt dá jasně najevo, co musím udělat nebo cokoli. Ani nevím pořádně, co budu u ní hledat. Co vlastně hledám? Moje svaly byly napnuté. Odmítaly to chladno, jenže je přímo požíralo. Musel jsem se začít hýbat, jinak jsem měl to tušení, že se za okamžik proměním v kostku ledu. Potřeboval jsem se asi proběhnout, i když poslední dobou jsem byl neustále v nějakém spěchu. Běhal jsem, tahal srnu, staral se o Jennu, pořád něco dělal. Měl jsem však i chvilkový odpočinek, ale to nebylo nic. Necítil jsem se však tolik unaveně, jako bych měl, ale ta zima, která mnou teď prostupovala byla vražedná. Musel jsem rychle něco udělat.
Nemotorně jsem se tedy postavil. Nohy se mi třásly, celé tělo se mi třáslo. Ustál jsem však. Cítil jsem, jako by se mi stahovalo hrdlo. Musel jsem rychle jednat. Zahřát tělo, rozpohybovat svaly. Musel jsem se přinutit, abych se dal do pohybu. Bylo pro mě neuvěřitelně těžké udělat krok, natož abych běžel, ale věděl jsem, že jakmile se ponořím do pohybu samotného, bude to jednodušší. Jeden krok, druhý krok. Šlo to těžce, ale přeci jen. Pravá a levá. Přední a zadní nohy. Zastřihal jsem ušima, abych zahýbal i hlavou. Konečně jsem měl tělo trochu pod kontrolou. Silný vítr tomu vůbec nepomáhal a jen umocňoval třas mého těla, ale dalo se to konečně zvládnout. Přešel jsem opatrně do klusu. A z klusu do běhu. Mé svaly, celé mé tělo se rozpohybovalo. Zranění mě sice stále štípalo, ale mysl byla zaměřená na jednu věc. Na pohyb a na to, abych se rychle dostal ke Smrt. To bylo pro mě teď více důležité, než život samotný. Necítil jsem se sice na pokraji sil, nebo že bych měl umírat, ale tušil jsem, že to nebude jen tak. U Smrti je oheň, tam se určitě ohřeju. Nějk mi to pomůže, určitě. Nebo cokoliv, budu v pohodě. Rozhodně. Musel jsem běžet dál, celou dobu, abych alespoň udržel tělo v té iluzi toho tepla, které vytvářelo během běhu. Soustředit se jen na jednu věc a zatím mi to fungovalo. Doufal jsem, že takhle vydržím až do návštěvy Smrti. Už jsem se konečně blížil k těm prvním stromům, které mě přivítají na území plného zla.
>> Jedlový pás (Západní Galtavar)
Jenže i přes přiznání vlády se nemohlo zastavit to, co se tady rozjelo - rozbouření, nenávist, bitky. A nejhorší bylo, že se to začalo rozšiřovat po celé Evropě.
Jenže jeden vědec omylem leaknul mezinárodní tajemství a to, že v omamných látkách, co obyvatelům byla podávána, byli čipy, které sloužili jako GPS, ale i jako "našeptávač myšlenek". Lidé se začali bouřit.
Nakrčil jsem noc a otočil jsem prudce hlavou, abych se podíval na záda, ale bylo mi jasné, že nic neuvidím. Sníh mi z rány opadal a já cítil, jak to prostě hoří. Vítr tomu vůbec nepomáhal. Ach, jak je tohle nepříjemné. Měl jsem chuť se kousat, nebo podrbat na tom místě, ale nemohl jsem, protože bylo na nedostupným místě. Vlastně jsem byl docela rád, protože bych si tu ránu asi takhle zvětšil. Otočil jsem hlavu zpátky. Wizku na moje otázky nereagovala a byla zdráhavá. Teď jsem netušil, zda i ona se bojí mi sdělit cokoli jiného. Že by se bála mi říct cokoli o smečce? Abych třeba na ně nezaútočil. Sice jsem normálně nebyl tak komunikativní, nemluvil jsem a choval jsem se podobně jako Wizku, ale jistým způsobem mě to zraňovalo. Musel jsem sklopit pohled. Začínalo mi to být nepříjemné sejně, jako těm dvou. Tušil jsem, že prostě po tom, co jsem jim narušil soukromé tím, že jsem chtěl pomoci a náhle jim řekl, co se stalo, tak oba úplně zamrzli a byli nekomunikativní. Pravděpodobně jsou takový i normálně, ale cítil jsem, že mnou tady ta atmosféra neuvěřitelně poklesla. A já se stejně nechtěl nijak zdržovat a společnost jsem prostě nechtěl teď na nějakou dobu vyhledávat. Povzdechl jsem si, ale v tom větru to tolik nemohli poznat.
Zvedl jsem hlavu, když se mě Izumi začal vyptávat. Pokýval jsem hlavou. ,,Ano. Tady v té zemi žije jak Život, tak i Smrt. Oba jsou v podobě vlka a vlčice, aby se nám přiblížili. Život je ale naprosto jiný. Takový huňatý, má bílou srst a je neuvěřitelně milý. Pokud chceš pomoci s fyzičkou, rozhodně je dobré za ním zajít," vysvětlil jsem mu docela zkráceně. Já jsem byl přeci jen schopnější o tomhle mluvit více, protože to bylo něco, co mě zajímalo už jako malého.
Poté, co se Izumi vyptal Wizku, co budou dále dělat, byl to pro mě jasný signál, že mě tu více nechtějí. Já jsem jim to za zlé neměl. Oba dva prostě mě viděli jako vraha a já jim to brát nehodlal. Podíval jsem se na oba. Jen jsem je přelétl pohledem. ,,Ještě jednou děkuji," řekl jsem zdvořile, pokýval a zvedl se. Trochu to zaštípalo, ale nic, co bych nevydržel. Odpočinku bylo už dost a společnosti taky. Zejména té, co mě tu prostě nechtěla a já jsem to dokázal uznat. Můj odchod bude vyhovovat nám všem. Otočil jsem se a jednoduše si to začal kráčet směrem k jezeru, které bylo nedaleko.
>> VVJ