Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(hledání nor 5/5)

<< Řeka Tenebrae

Snažil jsem se čichat co nejníže u země. Bylo to opravdu složité v tomhle dešti, ale to bylo jediné, co mě nějak udrželo v chodu. Jakmile bych se zastavil, upadnul bych do negativního kola myšlenek. A to jsem si chtěl ponechat k Životu. Potřeboval jsem se prostě na něco soustředit, jenže jak pršelo, nic jsem necítil. Nedokázal jsem nic zaregistrovat. Bylo to šíleně těžké najít v okolí nějakou noru nebo nějakou prezenci zajíce. Jak jsem postupoval dál, měnil se i terén a mě bylo čím dál jasnější, že v tomhle okolí mám prostě smůlu. Hlavně který zajíc by byl venku a poskakoval všude kolem, když je takové počasí? A pokud přežili, nory budou mít dostatečně schované a vybudované tak, aby jim d toho nezatékalo. Snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil. Nory jsem předtím nalézal, ale život v nich žádný. Pravděpodobně jsem tomu to nápadu musel dát sbohem, jelikož mě začalo deptat, jak jsem nic nenacházel. Žádnou známku života. Nic jsem prostě necítil, kvůli tomu děšti, který každý pach jen tříštil.
Podíval jsem se vzhůru a zavřel oči. Bylo to docela příjemné. Kéž by ten désť smyl ze mě všechny problémy. Všechny strasti, vše by bylo pryč. Přál jsem si nemožné. Podíval jsem se před sebe a viděl ke velký kopec pískovce, který stál přede mnou. Tohle vše jsem musel zdolat, abych došel nahoru a pokecal si s Životem. Ví, určitě ví, že jsem tady a musí vědět proč. Jen jsem netušil, jak bude reagovat, jak se to vyvine. Co se vlastně má stát a možná i stane. Zhluboka jsem se nadechl, protož mě čekalo něco, co mě asi roztříští ještě na více kousíčků, než jsem momentálně. Život je dobrým bohem, ale netušil jsem, jak takový bůh vypadá, když se rozzuří. A znát to radši ani nechci.
Udělal jsem krok v před a nehodlal zastavovat. Čekala mě docela šílená cesta nahoru, protože písek nevsakuje tolik tu vodu, ale drží ji na povrchu, čímž se tvořili takové potůčky. Hrozilo, že prostě sjedu a namelu si hubu. To by ještě scházelo. Mrsknul jsem ocasem a šel opatrně vzhůru.

>> Vrchol

(hledání nor 4/5)

>> Sarumen

Ze Sarumenu jsem vyklusal a hlavu jsem měl ponořenou v myšlenkách. Byl jsem sám ze sebe zmatený, co se všechno událo. Hlavně jsem opouštěl vlčici, která vypadala mými slovy zraněně, což jsem nechtěl. Musel jsem nad tím začít uvažovat logicky. Ona je ve smečce, Vennir byl tulák. Když jsem potkal vochechuli, byla tulákem taky. To je jedna věc. Další věc jsou její oči. Má je oranžové, tamti je mají růžové. Oba na mě tu magii už použili, ale Litai ne. Nezdálo se, že by mi pomátla mysl. Sama vypadala zmateně. Povzdechl jsem si a svůj krok zpomalil. Nedokázal jsem se vyznat sám v sobě. K vochehuli jsem choval tak silnou nenávist hlavně kvůli jejím očím a kvůli její povaze. To co jsem udělal bylo opodstatněné, ale zároveň... neměl jsem to právo jí sebrat život. Byl jsem v jasné převaze. Cítil jsem se těžce, cítil jsem se na dně. Hlavně jsem stále měl před očima její pohled. Jak se na mě podívala Litai, když jsem odcházel. Tu vlčici jsem neznal, ale i tak mě dokázala rozhodit. Dokázala mi zamotat hlavu a litovat svých činů. Ukápla mi slza. Dokáže se mnou vůbec někdo mluvit, když se dozví, že jsem zabil? Že jsem měl tu sílu zabít? Já tohle potřebuji někomu řít, potřebuji se vzpovídat. Ale poslechne mě někdo? Bylo mi na nic tak, že jsem se zastavil a slepě koukal před sebe. Stál jsem u břehu rozvodněné řeky. Dala se přejít přes strom spadlí nedaleko mě, ale já se jen díval na svůj odraz a viděl prázdno. Na to, jak jsem údajně byl v pohodě s faktem, že jsem někoho zabil, jsem byl teď přímo rozebrán na kousky. Rozpadal jsem se. A to jen kvůli jejímu pohledu. Ani se na mě takhle nepodívala Wizku, nebo Izumi, kteří vědí, co jsem udělal. Jenna byla se mnou, tak to brala v pohodě, nebo ne? Cítil jsem se hodně na dně. Co jsem to udělal...
Popravdě, vochechuli jsem neměl rád a vůbec mi neseděla. Její osobnost byla špatná, ale i mé odsouzení a nedání jí šance bylo špatné. Vennir byl prostě hnusný vlk, co měl zrovna růžové oči. Vochechule to samé, teda... Cynthia. Povzdechl jsem si. Ano, sice žije, ale to neomlouvá moje činy a to, jakým způsobem jsem se k ní choval. Sice iluze nesnáším, ale na základě magie hodnotit i jejího uživatele není správné. A ano, nemusím věřit vlkům, ale to neznamená, že na ně hned zaútočím, jak fyzicky tak i slovně. Musím mluvit se Životem. A to byla má finální myšlenka.
Zakručelo mi v břiše a já se z toho tranzu probral. Bylo to divný, jelikož jsem před chvílí jedl, i když toho nebylo dost. Asi se žaludek potřeboval dosytosti nasytit. Rozeběhl jsem se po spadnutém stromě a začal větřit. Utápět se v myšlenkách je špatné a než dojdu za Životem, měl bych zaměstnat nějak svou mysl. Jdu hledat zajíce. Protože pokud mohli oni porazit srnu, já mohl najít zajíce. Ve vzduchu bylo mnoho pachů. Hlavně ten Sarumenský. Otočil jsem se a hleděl ještě ke stromům. Budu se muset přijít někdy omluvit Litai. Bylo mi těžko. Ale zpátky k hledání. Poblíž řek nic nebylo, ale čím dál jsem byl od řeky, tím víc jsem narážel na díry v zemi. Nemyslel jsem si, že by to mohli být zajíci, ale i to se mohlo stát. Jenže s tím jak hodně pršelo se to plnilo bahnitou vodou, což jasně ukazovalo na to, že tam nežijí. Jak moc je vlastně těžké najít nějakou tu noru? Na to přijdu.

>> Narrské kopce

Bylo mi hodně příjemné být po boku s Litai. Bylo to tak povznešující. Mít někoho po svém boku, někoho, ke komu cítím takhle hřejivý pocit. Vlastně, nikdy jsem nic podobného necítil, ale dokázal bych to přirovnat k pocitu, který cítím většinou v okolí svých nejbližších. Podíval jsem se na ní, když jsem zrovna přežvykoval kus v tlamě. Je zajímavé, jak rychle dokáže vlk najít tak silné pouto k někomu, koho skoro nezná. Ale nijak dál jsem to neřešil. Ten pocit jsem plně přijal a bral ho za svůj vlastní. Vím, že mám v tendenci o všem přemýšlet, všechno řešit, ale tohle jsem cítil a věděl, že to tak je. Nepotřeboval jsem nad tím dál uvažovat.
Když jsme se dali do řeši ohledně magie, já si začínal plně uvědomovat situaci kolem. Ten pocit k Litai nemizel, ale ta negativita okolo iluzí mi začala požírat mysl. Vzpomněl jsem si na Veinnera a Vochechuli. Litai byla jiná tím, že jí ta jedovatá magie nevzala oči. Co když ta magie pohltí mysl vlka kompletně, změní se mu oči? Co, když litai není tou magií tak zkažená, ale pokud se jí změní oči, bude? Docela jsem se toho děsil a nějak sám nemohl uvěřit, že s ní vedu konverzaci o Iluzích, o magii, kterou nesnáším. Mé srdce bylo velice těžké. Ten hřejivý pocit vymyzel a já se bál, že jsem byl obalamucen. Zneužit. Ale kým? Litai nevypadá, že by to způsobila ona. Ohlédl jsem se za sebe, ale nikoho nespatřil. Musel to být jeden z nich. Docela mě to štvalo. Tahle situace. Byl jsem zase okouzlen něčí magií. A nechápal jsem, že mě má magie od Smrti nezachánila před použitím, ale asi se nejednalo o něco, co by mi mělo ničit život. Povzdechnul jsem si. Musela být zmatená tím, jak jsem najednou ztichl a jak se mi změnil pohled v očích. Naštvanost a zmatenost. Bylo to docela těžké. ,,Iluze já nesnáším, nenávidím a je pro mě těžké mluvit vlastně s někým, kdo je jich vlastníkem. V životě se mi stalo a přihodilo hodně věci a vždy za to mohli vlci s hnusnýma růžovýma očima. Ale ty je máš měďové. Jak to, že jsi tak milá?" nebyla zlá. Vůbec ne, ale bál jsem se, že by to mohla být jen kamufláš. Stejně jako Vennir, který dělal, že mi zachraúje život, a pak mě jen chtěl ve skutečnosti zabít. Nebo ta svině vochechule. Povzdechl jsem si. ,,Nebo je to jen tvá maska?" zvedl jsem k ní oči. Snažil jsem se v nich najít odpověď. Vědět, zda mi je lháno, zda jsem spadl do spárů dalšího vlka, který se vyžívá s iluzemi. Bylo mi těžko.
Nedokázal jsem dál jíst. Byl jsem tak zmaten sám v sobě a naštván na toho, kdo mi zamotal hlavu. Litai byla velice milá a krásná vlčice, do bez debat, ale já nejsem vlk, co se mazlí s kýmkoli. Můžu jim vůbec věřit? Litai jsem neznal, jen pár minut. Newlina jsem znal nějakou dobu, ale nic, čemu bych mohl říkat pravé přátelství. Já nechtěl být znova lapen do něčích spárů.
Musel jsem odejít. Jít někam dál. Nechtěl jsem zranit dalšího vlka na základě iluzí, ale nemohl jsem jen tak změnit své přesvědčení, že jsou všichni stejní. Hlavně jsem byl na území smečky a já si nechtěl dělat nepřátele. Neměl jsem náladu tu být obklopen vlky, co mě jen využívají.
Vstal jsem, sklopil pohled k zemi. Bylo těžký se na ni podívat z několika důvodů. Před chvíli jsme spolu sdíleli intimní moment, naprosto se neznáme, takže i ona musí být z toho všeho vykolejená a má magii iluzí. Co když tohle vše je jen jedna velká iluze? Musím pryč. Přeci jen jsem ale ne ni pohlédl. Chtěl jsem jen vidět, zda se tu nehroutí z toho všeho, co teď prožila. Povzdechl jsem si a otočil se. Klusem jsem běžel lesem. Nehodlal jsem běžet vnitřkem, stačilo mi jen po kraji tady toho hvozdu.

>> Řeka Tenebrae

(promluvit si s někým s Iluzema)

Celá ta atmosféra kolem byla tak povznešující. Cítil jsem se tak lehce, jako bych lítal. Všude kolem poletovaly ti lístečky a jahodová vůně mi přímo bránila cítit cokoli jiného. V mém břiše se dělo něco, čemu jsem absolutně nerozumněl. Nechápal jsem ty pocity, ale nechal jsem proudit mým tělem a nechal jsem je, aby mě ovládli. Hleděl jsem na Litai, která vypadala stydlivě. Dívala se na mě pronikavě těma očima, ale pak občas uhnula pohledem. Musel jsem se pousmát. Bylo to moc roztomilé. Pak vstala a postupně se přibližovala ke mně. Každý krok, který udělala způsobil to, že začaly rozkvétat květy. Velké růžové květy. Jako kdyby byla vílou a květy ji následují. Tvoří její cestu. V tom jsem slyšel její zvonivý hlas. Prozradila mi, jakou magii má a v tom se můj svět zastavil. Jako kdyby byl zamrazen čas a má hlava byla zmatená. Ta jedina v tom zastaveném čase pracovala. Zvláštní myšlenky, zvláštní emoce. Nedokázal jsem to vůbec pochopit. Cokoli, co se dělo v mé hlavě. Měl jsem mějaký blok. Iluze, iluze, iluze, iluze.To bylo jediný, v čem byla má hlava polapena. V hlavě jsem měl totální zmatek a já to nechápal. Jako by emoco vedle sebe bojovaly a já netušil, co je špatně. Iluze, iluze, iluze, iluze. Na okamžik mi to zatěmnilo mysl. Jen tohle slovíčko. Já věděl, že je něco špatně, ale nemohl jsem vědět, co to bylo přesně. Tlačili mě do toho i jiné myšlenky. Něco ve mně bylo špatně tím slovíčkem. A to se snažilo potlačovat ten zvláštní hřejivý pocit, co mi dávala Litai. Neuvědomoval jsem si nic.
Jenže v tom ke mně přišla a otřela se o mojí spodní čelist a všechny ty zlé možné myšlenky, které mi začaly plnit mysl byly pryč. Jenom ona a já. Žádná iluze, nic. Měla tak krásné oči. Krásné zlaté oči. ,,Víš ty co? Iluze nemusejí být nakonec tak špatné," řekl jsem si spíše pro sebe a uvědomil jsem si váhu těch slov. Iluze nevadí. Nevím momentálně proč, ale nevadí mi. Rozhodně nevadí. Švihl jsem ocasem a otřel se o její tvář. Přišlo mi to správné. Měla i docela hravou, že přiskočila k naší kořisti a hodila ke mně velký kus masa. Tlapkou jsem to zarazil a usmál se. ,,Jak šlechtná jste, slečno," usmál jsem se, udělal malou úkolnu a pak si ukousnul.

(vtip 4/5)

Stál jsem vedle Litai a přímo jsem dokázal hmatatelně pociťovat to, co cítila ona. A že to nebyli hezké pocity. Cítil jsem se docela zodpovědný, že jsem jí hodil do něčeho takového, i když jsem věděl, že to má chyba není, ale tady toho trotla, který asi rád kazí vlkům nálady. Hlavně jsem to nechápal. Však jsou spolu ve smečce, tak proč si takhle zatěžovat život? Povzdechl jsem si a svůj zrak zaměřil na Newlina, který vypadal poměrně zaskočen informací o mém jméně. ,,Neřekl jsem ti své pravé jméno, protože jsi s Maleem byl tak spokojený, že jsem ti nechtěl kazit radost," pronesl jsem s nevinným úšklebkem. Byla to pravda, i když ne úplná. Nechtěl jsem mu říkat své jméno, protože jsem v té době věřil, že když mě nebude tolik vlků znát, nikdy je už nebudu muset potkat. Což bylo zajímavý, když se nad tím zamyslím, jak moc jsem se posunul od totálního izolátora a nevrlého týpka k vlkovi, kterému už tolik společnost nevadí. Nevyhlédávám ji, ale nevadí mi.
Pak se Newlin dal do dalšího kecání a já už fakt na to neměl nervy, i když to byl Newlin. ,,Newline, už fakt stačí. Dlěat takové závěry není hezké a už vůbec příjemní. Litai je ještě ke všemu tvoje spolučlenka smečky. Není hezké se takhle chovat," snažil jsem se používat slova, aby ho neublížili a zároveň mu dal jasně najevo, co vlastně udělal. Pak jsem se otočil na Duncana, který byl na okamžik ticho, ale bylo mu jasně vidět do hlavy. Ušklíbl jsem se. ,,Ale ale, co tak protáhlej ksicht?Ach, pardon. Ty tak vlastně vypadáš normálně," zavtipkoval jsem a ušklíbl se. Blbeček.
Litai už spěchala, aby se dostala odsud. Mému pokynutí, tedy porozuměla. Všichni se loučili, já radši už nic neříkal a následoval jsem ji. Poklusával jsem po jejím boku. Neuvěřitelně pršelo. Měl jsem tak koupel zadarmo, i když bych se vsadil, že to stejně už tolik mojí ránu na zátylku nevyčistilo. Olíznul jsem si nos, jelikož mi vyloženě z něho kapalo. Ohlédl jsem se a nikoho už za námi neviděl. Zpomalil jsem a oddechl si. ,,Páni. Musím říct, že tohle bylo setkání za všechny prachy, jak by se řeklo," musel jsem se zasmát tomu všemu a trochu odlehčit tu atmosféru tady. Bylo mi Litai líto, ale více mi líto bylo toho, že se jednalo o členy její smečky. O ty, co s ní žijou. Proč se tak k ní chovali? Musel jsem se zeptat. ,,Pověz, Litai. Ty jsi zde nová? Přijde mi to jen zvláštní, že by se takhle někdo choval k někomu ze smečky," pronesl jsem a otočil se ještě za sebe, abych se ještě jendou ujistil, že jsou pryč. Došli jsme už k jídlu. Jop, vypadalo, že mu zbývá ještě pár dní a pak bude fakt hnusný. Ani jsem si neuvědomil, že jsem docela hlad měl. Pohlédl jsem na Litai. Nehodlal jsem začít jíst dříve, než ona.
Když jsem tak stál naproti ni, až teď jsem si všimnul jak hezké oči má a celkově jak elegantně vypadá. Mé srdce se najednou roztlouklo při pohledu na ni. Nechápal jsem to, tenhle pocit byl tak náhlý a silný. Jako kdyby už žádný déšť kolem nebyl, ale jen hezký jarní vánek, který počechral naši srst a já mohl cítit její nasládlou vůni. Voněla krásně. Vsadil bych se, že jsem viděl i ptáčky kolem poletovat, švitořit a usedat na všechny stromy kolem nás. Objevily se i okvětní lístky. Všechno to působilo magicky. Hlavně s ní. Ani jsem si neuvědomil, jak musím nepříjemně zírat. Potřepal jsem hlavou. ,,Omluv mě. Jen tvé oči. Jsou tak krásné. Jakou máš vlastně magii? Vodu? Docela se v nich topím."

Konverzace s Litai mohla v klidu porkačovat u jídla, jenže to se tak nestalo a oba dva jsme byli vyloženě překvapeni, co se na nás valilo. To, že Newlin mlel blbsoti, na to jsem byl docela zvyklý, ale že ho v tom bude podporovat ten druhý a plnit mu hlavu dalšími ptákoviny, na to jsem připravený nebyl. Musel jsem se nadechnout a všechno to nějak pobrat, protože toho bylo na mě moc. Upřímně jsem si připadal, jako by mi měla hlava explodovat. A oni jsou na tohle tady zvyklý? Tohle je šílenost. Otočil jsem svůj zrak na Newlina, který potřeboval trochu umlčet, protože informací, kolik ten vlk byl schopen napálit za pár vteřin bylo požehnaně. Můj mozek sice dokázal přemýšlet rychle, ale na tohle neměl fakt kapacitu. Vlastně jsem si za to mohl sám, jelikož jsem se zmínil o té veverce. Upřímně, ta povznešená nálada začala pomalu, ale jistě klesat. Atmosféra tu kolem nás zhoustla a cítil jsem se docela rozpačitě. Očkem jsem se podíval na Litai. Ta z toho musela být nepříjemný dvakrát tolik.
Na všechno jsem Newlinovi kýval, aby si alespoň nějak myslel, že dávám pozor, ale netušil jsem, která bije. Do toho vstoupil ten Duncan, co začal s těmi milenci a Newlina krmil dál. Protočil jsem očima nad jeho poznámkou, že to hraji dobře. Avšak jsem se pozastavil nad zdůrazněním mého jména. Pochopil jsem. ,,Ach, ano. Newe, já nejsem Maleo, ale Zakar," otočil jsem se k němu a mrknul jsem na něho. Počkat, to jsem neměl. Teď začne zase klábosti o jménech. Nechal jsem to radši být a věnoval se tomu tmavěhnědému vlkovi. Litai byla celou dobu zamlklá. Když jsem se tak na ni podíval, bylo mi jí líto. Newlin pokračoval ve svém žvatlání dál. ,,Hele, srandy asi bylo dost. Mně a ani Litai tohle není příjemný, tak buďte té lásky a přestaňte říkat nesmysly," svůj zrak jsem zaměřoval na Duncana a falešně se ušklíbl. Přeci jen čeho je moc, toho je příliš. Ale oni nemohli přestat. Duncan nás prohlásil za pár. Vůbec jsem nechápal, co se tím snaží ukázat, nebo na čem si hodlá pochopit ego. Akorát tu znepříjemňuje atmosféru a Litai je z toho očividně na nic. Opravdu tyhle srandy nepobírám. Podíval jsem se na Litai a posunkem hlavy naznačil, že bychom mohli přeci jen se pokusit vypařit těm dvěma a dát si to jídlo. Doufal jsem, že to pochopí.

(úkol s vtipem 3/5)

Stál jsem tam a díval se na Wolfganii, která se mi začala představovat a popisovat smečku. Netušil jsem, že se do toho tak pustí, ale poslouchal jsem jí a snažil se pamatovat všechny možné informace. Zatím to všechno znělo jako místo, které je totálně nebezpečné. Mlha, která obklopuje vetřelce, jedovatá jezírka. Určitě to má výhody, když je tu vlk členem, ale tohle místo mi přijde vyloženě udělané proti útokům. To zní hodně dobře pro smečku, ale ne pro vetřelce. Dobrý. Zatím mi to přišlo hodně dobré strategické místo, ale to i celkem ostatní smečky. Tohle jen mělo takové své kouzlo. Zahaleni mlhou. Pak pokračovala dál o tom, že je vede jedna alfa a že je jich dohromady šestáct. Bylo to obdivuhodné číslo, protože v naší smečce nás bylo sice o něco víc, ale v téhle zemi, která má dohromady pět smeček je tahle nejpočetnější. A možná i nejsilnější. Co mě ale udivovalo asi nejvíc byl fakt, že se jednalo o další smečku, kde je vedl jen jeden. Buď alfa samec nebo samice. Nechápal jsem, co je to poslední dobou za trend, nebo se jedná jen o úplnou náhodu, ale pokud vím, tak tu byla jen jedna smečka jako alfa pár.
,,Děkuji za informace. Vážím si toho," řekl jsem ještě předtím, než se začala loučit a nabízela mi jídlo. Byl jsem docela překvapen pohostiností. Litai se přidala a já se ušklíbl. Byl bych debil, kdybych to odmítl, když mi to nabízely obě dvě. Tudíž jsem jen kývl na souhlas. ,,Děkuji," řekl jsem celkem potichu. Podíval jsem se jen na Wolganii, jak odchází a otočil se na Litai. Byli jsme tu teď sami a já nehodlal udělat ani jeden krok, dokud ona neřekne. Vypadala celkem spokojeně s tím, že mi Wolfi už něco naznačila a tudíž toho ona nebude moci tolik doplňovat, ale stále tu bylo dost o čem si povídat. Řekla mi o řece, která tu nedaleko tekla. Docela mě to pobavilo. ,,Vypadá to, že máš sama vlastní zkušenosti?" zeptal jsem se, abych rozvedl nějakou konverzaci. Vlastně mě to i docela zajímalo. Stylem, jakým to řekla jasně vypovídal o tom, že něco podobného snad sama zažila.
V tom se zeptala na Newlina, musel jsem se uchechtnout. ,,Ano. Tuším, že jsem s ním hledal nějaké vodní veverky," zavzpomínal jsem na dobu, kdy jsem byl stále egoistický debil, co opovrhoval blbci. Newlin je sice hloupý, do určitý míry, ale přijde mi, že je za to velký srdcař a to jsem ho viděl jen jednou. Sice nemohu hned říct, že jsme snad byli nějací kamarádi, ale za to byl rozhodně pro mě pozitivním vlkem. Dalšího setkání jsem se nestranil. A nemusel jsem čekat dlouho.
Najednou se Newlin přiřítil a začal zase mluvit, div mu nevypadly panty z tlamy. Musel jsem se zasmát. Úplně jsem zapomněl, že mi říká Maleo. Omluvně jsem se podíval na Litai.
,,Taky tě rád vidím, Newe. Nene, já jsem si jen přišel zjistit něco málo o vaší smečce," řekl jsem ve zkratce Newlinovi, který už začal vytvářet pro mě plány, abych zůstal v jejich smečce. ,,A jak se má tvoje veverka? Že by jí narostly žábry, jak pořád plave ve vodě?" zavtipkoval jsem a přátelsky jsem do něho ze strany drcnul. S ním prostě ta nálada docela vzroste a vlk má chu't se usmívat. Já sice byl docela v dobré náladě poslední dobou, ale tohle mě rozveselilo. Nemohu kecat.
Do toho přišel i Duncan, jak New zmínil. Podle pachu mi přišel neuvěřitelně povědomí, ale nedokázal jsem si ho zařadit. ,,Zdravím," pozdravil jsem ho nazpět. Začínalo to tu být docela veselé a přeplněné. Když zmínil to o milenci, překvapivě jsem zamrkal a zmateně na něho hleděl. ,,Eh, to si mě asi s někým pleteš. Já jsem tu jen přišel pro informace," řekl jsem mu, abych dal jasně věci na jevo. Otočil jsem se na Litai s otázkou v očích a s pobaveným úšklebkem.

Kolem se toho začalo dít nějak hodně. Litai se dáva bavila se Sigym, který vypadal, že na mě zapomněl a já neměl potřebu se připomínat. Žádní staří známí jsme nebyli a už né "kamarádi", co by se potřebovali zdravit, ovšem byla to jen má slušnost. Nechtěl jsem přeci, aby si mě pamatovali špatně. S Wizku to budu muset ještě napravit. Ale dokud jsem měl tu možnost, hodlal jsem všem ukazovat tu část, kterou jsem chtěl. Ostatně jsem přeci došel k závěru, že jsem docela společenský, nebo že mi společnost rozhodně nevadí. Já věděl, s čím jsem měl problém. A to bylo v pořádku. To bylo to, co jsem prostě věděl a měl.
Radši jsem seděl na místě a nechal Litai vyřídit její věci. Vlče si šlo někam hrát, ani na mě nereagovalo, což jsem radši nechal bez povšimnutí. Přeci jen jsem byl někdo neznámý a nepotřeboval jsem být středem pozornosti. To rozhodně ne. Sigy stejně prohodil pár slov a pak se zase otočil. Zachytil jsem jen kousek konverzace, který se jednal o smečky, ale nehodlal jsem nijak poslouchat. Nešlo to neslyšet, ale šlo to ignorovat, o což jsem se i snažil. Přemýtal jsem v hlavě, co budu dělat dál. Pokud si pamatuji dobře, je tu vedle hned Život. Až si nějak pokecám s Litai o smečce, mohl bych pak jít za Životem a promluvit si s ním. O vochechuli, o tom všem. A co bych dělal pak? Vlastně bych mohl dostat informaci o rodině. Mohl bych zjistit, kde jsou sestry, kde je bratr. Mohl bych za nimi a konečně se připojit k mé rodině. Povzdychl jsem si a sám pro sebe jsem se usmál s pohledem k zemi. Ignoroval jsem celý svět a jen se utápěl v té myšlence, jak se znovu vrátíme všichni k sobě.
V tom jsem zaznamenal pach dalšího vlka, co sem přicházel. Byla to vlčice a stála naproti nám. Vstal jsem a při tom pohybu jsem nasál další pachy, které se trochu tříštily s tím hustým deštěm, co se najednou zpustil z oblak. Počkat, ten pach poznávám... New? Oh, to je Newova smečka. však mi říkal, že pochází ze smečky! Jenže jak hodně mlel, už jsem většinu zapomněl. Bylo fajn tady někoho znát. ,,Zdravím. Jmenuji se Zakar a stavil jsem se jen pro pár informací. Dlouho se nezdržím jen, u vás ve smečce je New? Vlk, co je bílo-šedý a hodně mluví?" naznačil jsem. Mohl jsem se přeci jen plést. Déšť vždycky ty pachy dobře tříští a nedokázal jsem být přesný v tom, abych uhádl, zda je to určitě on. Litai mě pak představila taky a dodala více informací. Já jsem jen kývl na schávelní všeho toho, co řekla. I na fakt, že jsme zatím na hranicích. Sice jsem neplánoval jít nikam hloubeji do lesa, ale nějaký úkryt by docela bodl.

Hlásím Zakara

// klidně mě přeskočte, protože se stejně na mě nereaguje a já nevím, co psát

// Sigy už Zakara potkal u vás na hranicích s Jennou, nebo Sigy zapomněl?

Vlčice se mi představila jako Litai. Z nějakého důvodu mi přišlo, že to jméno k ní náramně sedí. Nechápal jsem vůbec tenhle můj posudek, ale nijak jsem mu ani poté nevěnoval pozornost. Začínal jsem však mít radši fakt, že mě vítali členové smečky, než samotné alfy. Přišlo mi, že jsou trochu povolnější a řeknou mi zajimavé informace, které alfám občas uniknout. Docela pochybuji o tom, že by mi alfa Borůvkáče řekl o historii jejich smečky. Vlastně to i bylo celkem logické. Členové smečky to vnímají trochu jinak, než samotná alfa a spíše je pro mě důležitější, jak to vidí ostatní. Jak moc jim bude záležet na tom, když budou mít ve smečce někoho, jako jsem já. Respekt si k alfě mohu vybudovat hned, to mi nedělá problém.
Litai se docela rozpačitě pousmála na mojí poznámku o tom, že nedaleko je ještě někdo. Pravdepodobně na tyhle obhlídky nebyla zvyklá a nebo sama byla docela novým členem, který nebyl zběhlý v těchto povinnostech. Vsadil by se, že kde kdo by to využil ve svůj prospěch. Zmatená vlčice, po pořádně nechápe věci, jak se mají, ale to jsem nebyl já. Hlavně jsem sem nepřišel dělat problémy. Vyzvala mě, abych se k ní připojil. Že mě zahrne informacemi hned, jak vyřeší další problém. Příkývl jsem. ,,Dobrá, tak jí tedy popřemýšlím," pousmála jsem se a vydal se za ní. Až díky tomu, že jsem vlastně viděl spíše její zadnici jsem si všimnul zajímavé věci na její zadní noze. Další vlk s nějakým kamenem. Pořád jsem ale nechápal, kde k tomu přišli a zda jim to vůbec k něčemu sloužilo. Když se občas ohlédla, nalonil jsem hlavu na stranu a zastřihl uchem na znamení, že jsem stále tu.
Dorazili jsme za druhou skupinkou, což byl Sigy a malý prcek, kterého Litai nazvala Kenai. Netušil jsem, co se tady děje, ale rozhodl jsem se pozdravit Sigyho. Nakoukl jsem z poza Litai a trochu uhnul stranou. ,,Zdravím," řekl jsem pouze a přikývl jsem. Mé oči se zaměřili na toho malého. Poslední dobou jsem potkával samá vlčata ve smečkách. Je tohle Sigyho vlče, nebo Litai? Je načichlý oběma pachy, takže vůbec netuším. Naklonil jsem hlavu na stranu.

//pořadí: Litai, Zakar, Sigy, Kenai (pro tu chvíli, co budeme hrát)

Než jsem byl do smečky přivítán, seděl jsem dál na místě a čekal. Moc jsem se ani rozhlížet nemohl, jelikož mi to ta hustá mlha ani nedovolovala. Občas jsem sem tam máchl ocasem a snažil se jí trochu zachnat, ale ona neodcházela. Pohnula se, ale hned se vrátila. Došlo mi, že nějakým způsobem musí být napojena na tento les a opravdu mě fascinovala. Co když třeba chrání smečku a je hustá jen na hranicích, ale vevnitř ne? Měl jsem nějakou svojí teorii, ale tu jsem si hned potvrdit nemohl. Musel jsem počkat. V rámci mého čekání jsem i ucítil další pachy. Nejen ten smečkový, ale i jeden povědomý. Musel být někde nedaleko, ale vůbec jsem ho neviděl. Ve své paměti jsem si ho ale nedokázal přiřadit. Rozhodně jsem ale ten pach znal, jenže ta mlha mi v tom trochu zabraňovala. Nemohl jsem ho nasát zcela a totiž si ho ani zařadit.
V tom se začala mlha rozestupovat a já zaznamenal, že ke mně někdo přichází. Vstal jsem, abych neseděl jak trvdé Y a vypadal slušně, i když to se o mém vzhledu říct nemohlo. Zaznamenal jsem červeno-hnědá a bílou barvu. Zarazila mě ta barevná kombinace. Rozhodně to nebylo zbarvení typické pro vlka. Mlha odešla úplně a přede mnou stála vlčice, která byla o něco menší než já, ale vyzařovala z ní sebejistota. Taky její kožíšek nezářil tolik tou červenou barvou, ale bylo poznat, že je něčím jiný a zvláštní. Pozitivně zvláštní, pomyslel jsem si. Řekla mi hned na začátek jméno smečky a hned mi řekla o tom, že tu alfa není. Nemyslel jsem si, že to byla dobrá taktika z její strany na začátek, aby tulákům hned ze začátku řekla, že tu alfa není, ale já jsem rád věděl, na čem jsem hned zezačátku. Takže Sarumenská smečka. Teď už jen zjistit jméno té v močálech a ...no počkat, není to ten...hmmm.. Sigy z močálů? Zastřihl jsem ušima. Než jí ale řeknu o tom, že tady má dalšího vetřelce, hodlal jsem se představit. ,,Jmenuji se Zakar a rád bych se něco dozvěděl o tvé smečce. Nehodlám se zatím nikam přidat, ale chodím po smečkách a hledám v nich svůj možný budoucí domov a tvoje smečka je má poslední na seznamu," řekl jsem a dal jí hned veškeré informace o tom, proč jsem přišel. Přišlo mi to správné, aby věděla s kým vlastné má tu čest. A možná fakt, že jsem navštívil zatím všechny zbylé smečky jí trochu uklidní, že rozhodně nejsem žádný terorista, co vyvražďuje smečky. I když se vsadím, že na to tak vypadám s tou jizvou na čenichu, olíznul jsem se. ,,Jo a, pravděpodobně tu máš i dalšího vetřelce nedaleko. Tuším, že i zavyl, ale tolik jsem neslyšel kvůli té mlze," uchechtl jsem se trochu. Prohodil jsem ale hlavou směrem, odkud to vycházelo. Hodlal jsem vyjít s ní, protože přeci i jako Aranel, určitě i jí se uleví, když bude mít nás všechny pohromadě.

(navštívit zbylé smečky 3/3)
<< Ježčí mýtina

Štěstí stálo na mé straně a já se té dvojici úspěšně vyhnul. Možná zaznamenají můj pach, možná zaregistrují fakt, že jsem i prošel okolo. Teda hlavně Jenna. Nevyhýbal jsem se, to rozhodně ne. Jen jsem teď nepotřeboval jejich společnost, když jsem měl namířeno za smečkou. Což bylo pro mě mnohem prioritnější, než se někde zase zdržovat a klábosit. Jenny společnost mi nevadila, to rozhodně ne. Ale vsadil bych se, že by to nebylo setkání jen na pár minut, pomyslel jsem si. Nikam jsem nepospíchal, o tom žádná, ale přeci jen jsem ty návštěvy těch smeček ctěl mít za sebou. A tahle byla poslední. Čím dřív to budu mít za sebou, tím pak budu mít vlastně více času. Teda, času mám stále dost, ale tuhle jakousi povinnosti budu mít z krku. Prohodil jsem ocasem.
Blížil jsem se k velkému lesu, který obklopovala mlha. Neuvěřitelně mě to mátlo. Nechápal jsem, co to má znamenat. Takhle hustá mlha, co se drží poměrně nízko? To jsem ještě neviděl. To se musí žít poměrně blbě, nebo ne? V téhle zemi je vlastně možné cokoli. Stále jsem ale zmateně stál. Zvažoval jsem, zda mám vůbec jít nějak dál do lesa, nebo zůstat takhle mimo. Měl jsem jisté obavy, že bych se v tom lese mohl ztratit, že bych zabloudil. Ale přeci nějak ta smečka v tom lese musela žit. Netušil jsem jak, ale alespoň jsem měl nějakou otázku, na kterou jsem se mohl dotyčného, kdo mě najde, zeptat. Takže jsem tedy do toho lesa vešel, ale ne daleko. Alespoň jsem si myslel, že jsem stále na hranicích. Sednul jsem si a zavyl, abych všem oznámil, že jsem u hranic. Byl jsem zvědav, kdo mě vyzvedne tentokrát. Bude to alfa, nebo ochránce? Nebo jen nějaký člen? Jako Aranel? Čímž jí nechi nějak schazovat. Ona byla docela fajn společnost. Pomyslel jsem si a zastřihl ušima. Vlastně si na její společnost nemohu stěžovat. Možná jsem radši, že mě navštívila ona a pověděla mi o smečce, protože mi mohla říct takovou rozsáhlou historii jen ona. Popravdě jsem přemýšlel i o tom, že bych jí někdy navštívil a jen hodil pár řečí. Protože toho prožila hodně a já rád poslouchat historii vlků. Klidně jsem dál seděl a čekal na tom jednom místě. Mlha mě obklopovala a přišlo mi, že se stala snad i více hustou, než jsem do ní vstoupil. Netušil jsem, co to vůbec znamená, ale zatím jsem se necítil šptně nebo mi ani není nijak nevolno. Třeba mi ta mlha jen zamezuje kouknout se hlouběji do lesa.

(hledání nor 3/5)

Pokračoval jsem dál v hledání nějaké známky toho, že je tu život. Život ve smyslu toho, že bych mohl něco zakousnout a najíst se. Já jsem vlastně takový hlad tase neměl, ale rozhodně by mi to pomohlo. Hlavně jsem hodlal zaměstnat svou mysli, co nejvíc to šlo a prostě momentálním cílem bylo hledání nějakých nor nebo třeba samotných zajíců, do kterých bych se zakousl. Ale čím dál jsem hledal, tim více mi přišlo, že nikde nic není. Že vše sebrala zima. Předtím, co jsem narazil na nory, tak byli prázdné, jako kdyby v nich vlastně nikdy nebyl život. Teď se hlavně dostávám na území, které žádné nory nemá, ale i tak je tu mrtvo. Teda až na těch pár pachů, co jsem zaznamenal. Počkat, však to je Jenna? Pokud si to teda dobře pamatuji. Ovšem nikde jsem jí nezahlédl. Ale usuzoval jsem, že je dostatečně daleko na to, aby i ona zmerčila mě. Podle pachu byla celkem na Jihu. Hlavně mě nějak mátl fakt, že je vůbec tady. Měl jsem za to, že bude polehávat se svým zraněním v té smečce, ale asi tak tomu není. Stalo se tam něco? Vykopli ji? Jako, ani bych se nedivil, ale když jsem odcházel, tak ta alfa nevypadala tak chladně, jako ta Lyl. Ale co mi mohlo být do toho. Byl to její život a její rozhodnutí. Vsadil bych cokoli za to, že se nechala vykopnout sama a nikdo to za ní udělat nemusel. Hlavně nebyla sama. Mísil se do toho pach ještě někoho dalšího, ale to jsem nemohl rozpoznat. Každopádně jsem se k nim nehodlal přidávat. Já tu měl něco jiného na starosti a to jak zaplním břicho, abych zahnal ty divné myšlenky. Ale, co jsem tak začal cítit, byl neuvěřitelný zápach. Smečka, jsem docela blízko, pomyslel jsem si. Pravděpodobně hledání nor a zajíců bylo u konce. Ještě jsem se na chvíli rozhlédl, zda přeci jen nezaznamenám nějaký pohyb, ale nic. Ani žádný zaječí pach. Vzdal jsem to.Pro zatím. Chuť na mrtvého zajíce mě uritě nepustí, ale teď se mi jen prostě změnili plány. Pak budu určitě pokračovat.
Teď jsem se tedy zaměřil na to, abych se dostal k té smečce a zároveň se nějak vyhnul Jenně a jejímu společníkovi. Tak tahle mýtina je celkem obří, to půjde. Nijak jsem však nepospíchal, jen jsem si dával bacha, kudy vlastně jdu.

>> Sarumen (přes řeku)
//mám domluvenou hru s Litai, nemusíš nikam utíkat Morfe :D