Gallirea - Příspěvky uživatele

Velice moc děkuji za tuhle úžasnou akci! Zakar prozkoumal spoustu míst, konečně se odhodlal navštívit smečky a našel svého ztraceného kamaráda. Plnění úkolů mě opravdu bavilo. Nejdřív jsem se bála, co mě za úkoly čeká, ale jak pak jste vymyslely ty první čtyři úkoly a nápady se jen rojily. Hlavně to bylo kolikrát vtipné a fakt jsem se smála nad tím, co jste vymyslely

Ale na co jsem nejvíce pyšná je, že jsem tuhle akci dokončila, ale za OBA chary! Prostě i s Noroxem jsem splnila EXTRA úkol (i když jsem si vybrala ten "lehčí"). Prostě jsem na sebe pyšná, že jsem to takhle zvládla a tuším, že jsem byla jediná, kdo to dokončil se dvěma, hihi. to my zvedá ego :D
Já tedy mám jen samé chvály. Tahle akce byla opravdu úžasná a ty ceny? Klaním se před vámi!

A k bodování. Mám tedy 40 bodů a rozděluji to na:
10b. = 250 oblázků
8b. = 60 květin
15 b. = 120 drahokamů
7 b. = 10 křišťálů

A jako magii si vybírám Elektřinu

Převedeno ✔

Na okamžik jeho pohled nabral vážný výraz, když mi zkoumal tu jizvu, co se mi táhla na nose. Popravdě nebyla tak hrozná, jako asi ta na zátylku, ale tu už jsem ani necítil. Občas jen při nějakém blbém kroku, ale mám za to, že se mi to jinak vše hezky zahojilo. Hlavně jsem si taky všimnul, že už na nás neprší. Trochu jsem si poodstoupil, abych svého přítele více neohodil a oklepal ze sebe veškerou vodu. Tráva byla pořád stále nasáklá a i když jsem cítil sluneční paprsky, byl tu dost hustý les, takže tady bude dlouho trvat uschnutí zeminy.
Zastřihl jsem ušima a pokýval mu na srozuměnou. Je pravda, že za svůj život jsem ani já nic tak drsného nezažil, ale přeci co nás nezabije, to nás posilní a já se opravdu cítil ve své fyzické zdatnosti na jiné úrovni, než před zimou. V tom se ale zmínil o tom, jak jsem ho našel. Usmál jsem se. ,,Tak já tě hledal od té chvíle, co jsi jen tak odešel. Popravdě, Finnura to dost zasáhlo, žes zmizel bez rozloučení. Což jsme ale udělali všichni, když jsme se vytratili ze smečky, každopádně pár dní na to zmizel taky. S Ghariolusem jsme ještě putovali nějakou dobu sami, než se rozhodl hledat Finnura, protože měl o něj strach. No a dostal jsem se sem, kde mi bylo řečeno, že je tu Život a Smrt, o kterých mi mluvi Renodés, takže jsem zjistil informace od nich. Teda hlavně od Života. A pak potkal Morfeuse, který mi to jen vše potvrdil," ušklíbl jsem se. Bylo vidět, že jsem asi hodně dobrý v hledání svých nejbližších. I když, docela se bojím, jak na tom jsou sourozenci. Co když jsou taky tak zlomený a prázdný. Budu jim to muset vynahradit.
V tom ale přišla na řadu jeho story. Pokyvoval jsem, nebo vrtěl hlavou, když bylo potřeba. Třeba v moment, kdy se ptal, zda jsem ji někdy potkal. Podle popisu nezapadala nikam. K žádné vlčici. Musel jsem se pousmát, když řekl to podivné slovo ohledně spojení. Zvedl jsem obočí a nechal ho mluvit dál. ,,Takže říkáš, že jste se spojili, jo?" významně jsem na něj mrknul a na to se zasmál. ,,Ne, já jsem moc za tebe rád. Zní mi jako skvělá partnerka pro tebe a moc rád bych jí někdy potkal a tvojí rodinku viděl. Fakt jsem za tebe rád," řekl jsem mu od srdce upřímně. A na to si trochu povzdechl. ,,Však mě znáš, Nokte. Pro mě bude těžký si někoho najít. Hlavně po určitých událostech mám problém s důvěrou. Než se vůbec někam přidám, budu si potřebovat tu smečku prokouknout. A potkal jsem pár vlčic, ale abych za ně položil život, nebo to k nim měl nějak podobně jako k rodině, jako k tobě. To bude běh na dlouhou trať ti říkám."

//kazič bromance, fakt :((( :D

Jeho přivítání mě potěšilo. Přeci jen už uběhlo několik zim od té doby, co jsem ho vlastn naposledy viděl. A vůbec se nezměnil, jen měl teď trochu splihlejší srst, jak pršelo, ovšem na sobě žádné šrámy neměl, alespoň co jsem stihnul se podívat. Jeho oko pořád bylo takové maličké, ale ta rána vypadala mnohem lépe. Byla zahojená, žádné stopy po spálení, bylo to, jako kdyby to měl od malička. Hlavně celkově vypadá, že je dobře živený. Má dobrou postavu.
Když se ale odtáhl, měl pár otázek. Musel jsem se stále smát, protože vypadal nadšeně a překvapeně ze všeho zároveň. A pak i trochu ustaraně. Uchechtl jsem se. ,,Hm, tuším, že tohle je má druhá zima tady, takže tak dlouho to zase není, ale jinak se mám fajn. Zima byla opravdu krutá, pro tuláka docela zabijácká, což vlastně dokazuje moje zranění," sklonil jsem hlavu, aby se mohl podívat na tu jizvu, která se mi táhla přes čumák. ,,Porval jsem se o jídlo," přiznal jsem, ale víc radši nerozebíral. Určitě si mohl představit, jak těžké to musí být pro tuláka, co prostě chodí a nemá kam se pořádně vrátit. I když i on to musel mít těžké. Musel se starat o rodinu a uhlídat děti. Pozvedl jsem obočí několikrát za sebou, v náznaku, že vím. ,,Ale jinak jsem slyšel, že ty ses rozmnožil. Povídej a přeháněj. Jsem jedno velký ucho," chtěl jsem slyšet naprosto vše. Jak se sem dostal, jak se seznámil se svou partnerkou a co teprve děti?

//incestní vztahy jsou v tomhle případě vítány, no ne? :DDD

Morfeus odešel řešit svoje problémy, ale zároveń mi vřele poděkoval. Dovolil mi zde zůstat, odpočinout si a počkat na Nokta. Pořád stále hustě pršelo a já nevěděl, kde mají úkryt. Hlavně mi to prostě bylo všechno hrozně divné. Byl jsem ve smečce naprosto cizí, takže mi moc nezbývalo nic jiného, než se procházet po lese. Přeci jen byl dost prostorný. Pach jsem cítil pořád jen Morfův, ale ten už se taky vytrácel kvůli dešti. Stejně mi to nějak nedává. Morf musí být alfa, však už pár šedinek na něm bylo, autorita sebe sama a moc toho nevěděl o okolí. Normální člen přeci jen tak odejde a projde se a pak se vrátí. Alfa musí většinou hlídat les. Jen je zvláštní, že mi to neřekl? To se snad stydí? No, vůbec jsem tomu nerozumněl. Možná měl nějaké svoje důvody, ale tak přeci alfa svoji pozici nikdy nezatají, nebo ano? Jenže to nebyla jediná věc, co mi zaměstnávala mysl. Byla to i jeho odpověď na to, že i někde kolem prochází "má spřízněná duše". Nebyl jsem vlk, který by byl proti vztahům, je jsem je nikdy nevyhledával a nevěděl jsem jak na to. Za dobu, co jsem tady na Galliree jsem zažil pár divných chvil, ale nikdy to nebylo to pravé, co vycházelo ze mně. Vždy to bylo pod kouzlem magie. A to mě štvalo. Rozházelo mi to tak pocity toho, zda opravdu někdy něco takového budu schopen cítit sám od sebe. Ale věřím tomu, že někde tu je někdo, kdo mi bude rozumět. Kdo mě vyslyší a vezme takového, jaký jsem. A pokud ne, mám svou rodinu a přátelé. S tím bych si nějak mohl vystačit. Nemohu kecat, že nezavídím párům. Však Nokt už má dokonce malá vlčátka a já mu to hrozně přál, protože alespoň jednomu se dařilo na takové úrovni.
Zahlodán v myšlenkách jsem neviděl blížící se siluetu, která se přibližovala. Až prudký pohyb nasvědčil tomu, že jsem musel prudce zamrkat a soustředit se na toho, kdo se blíží. Jen co jsem poznal tu srst, moje srdce se rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí a já se začal usmívat. Šel jsem naproti a začal se nahlas smát. Věřil bych tomu, že bych i poskočil, ale to jsem neudělal. Jen mi štěstí zatemnilo mozek.
,,Nokte!" vykřikl jsem, když už byl dostatečně blízko. Přidal jsem do kroku a jakmile jsme se střetli v tváří v tvář, hlavou jsem ho drcnul do plece. Narovnal se a vyprsil se. ,,Tak jsem tě konečně našel!"

//odpovím zítra snad dopoledne, jsem dead

<< z Oázy

Jo, bylo to slušně složité. Jít podél vodopádu bylo dost na přesdržku. Museli jsme jít ještě kousek po písku, ale pak nás čekala skála. Naštěstí měla něco jako schody, po kterých jsme mohli vylézt nahoru, protože nebyla jiná cesta, jak se dostat na druhou strnu. Věřil jsem, pokud můj orientační smysl nekecal, že kdy jsem dostaneme na druhý břeh řeky, budeme Sarumenu blíže. Každý krok jsem dělal opatrně a s velkou dávkou přemýšlení. I když to bylo celkem přístupné, jak pršelo a zároveň to bylo blízko vodopádů, bylo to dost klouzavé. Morfeus šel za mnou. Dával jsem si tedy bacha, abych na něho neházel kamínky, jak jdu nahoru.
Ale povedlo se. My se vyškrábali úspěšně na suchou, teda vlastně morkou zem, kde nás obklopovaly stromy. A přesně jak jsem si myslel. ,,Jsme na druhé straně břehu," pronesl jsem na Morfeuse, když už stál vedle mě. Rozešli jsme se pomalu tedy někam, kam jsem doufal, že bude Sarumen. Přeci jen jsem nikdy v téhle části nebyl, ale vedla tu řeka a co říkal Morfeus, řeka je hned vedle, tudíž nemůžeme jít blbě.
Když už jsme se nějak uklidnili a byli tak mnohem blíž jeho domovu a mému kamarádovi, navázal jsem na jeho otázku ohledně rodiny. I když, neodpověděl jsem hned. Bylo by to asi fajjn. Najít si nějakou partnerku a mít vlčata, ale než já začnu jakékoli věřit, než najdu v někom takovou důvěru jako mám ve svých sourozencích a přátelích, bude to dlouho trvat. Ale myšlenka je to... docela fajn A asi mám už na to věk. Prohodil jsem ocasem a zastřihal ušima. Ten déšť mi docela narušoval pochod myšlenek. ,,Mít svou vlastní rodinu by asi nebylo špatné, ale nemám v životě nikoho, kdo by mi mohl být tak blízký," řekl jsem mu. Byla to pravda. Já vlastně ještě nikdy neměl partnerku. A s partnerstvím je to prostě složité. Nikdy jsem se do toho nehrnul. Ale kdo ví. Třeba na někoho narazím, s kým budu chtít strávit zbytek života po boku.
V tom jsme se ale dostaly do části lesa, kterou jsem už i já začal poznávat. Nic jsem ale necítil a ani nikoho neviděl. ,,Jsme v Sarumenu?" otázal jsem se Morfeuse, který to tu musel znát jako svoje tlapky. Já si nebyl jistý, ale jinde než v Sarumenu jsem nebyl. Takže to musel být jistojistě on.

(s někým novým navštívit zajímavé místo)

<< Poušť Ararat

Déšť prostě ne a ne přestat. Musel jsem docela hodně mrkat, protože ze mě vyloženě tekla voda. Netušil jsem, jak na tom byl Morfeus, ale mě už to začínalo srát. Nakrčil jsem nos a tím ukázal své bílé tesáky. ,,Tohle snad nemá konce," pronesl jsem docela tiše s tlumeným zavrčením. Musel pochopit, že to nemyslím na něho. Přeci jen, proč bych na něho asi vrčel, že? To ten déšť prostě dokázal poškádlit moje nervy. Odfouknul jsem si, ale nijak jsem si pomoci nemohl. Do toho se na moje tlapky lepil písek, protože jak byl plný vody, tak se mi míchal do srsti a úplně jsem cítil, že se mi na tlapkách tvoří divný chuchvalce. Vlastně by se koupel hodila, pomyslel jsem si.
Když jsem se ale tak zahleděl před sebe, myslel jsem si, že mě šálí zrak. Jak kdyby to místo samo zářilo. Zeleň byla zelenější než jakou jsem kdy viděl, kolem bylo pár divných stromů a několik křovisek. Podíval jsem se zmateně na Morfeuse. ,,Vidíš to taky?" zeptal jsem se ho. Bál jsem se, že mě šálí zrak, protože posledních pár hodin jsem viděl poušti a jen poušti. Hlavně mi to přišlo zvláštní, aby tady najednou bylo takovéhle pěkné místečko. ,,To je divný," řekl jsem si spíše pro sebe. Ale na nic jsem moc nečekal a rozešel jsem se k tomu místu. Nebylo moc daleko, ale radši jsem si popoběhl, takže jsem k tomu místu dorazil dřív. A bylo opravdové. Vážně tam bylo menší jezírko a tráva byla měkká jako bavlnka. Díval jsem se na Morfeuse, který dorazil po mně. ,,Tohle je upřímně úžasné. Jak něco takového může růst na poušti," to místo bylo opravdu zajímavé a krásné. Když jsem se ale tak rozhlížel, zaznamenal jsem v dáli vodopád. To znamenalo, že tam řeka končí a slejvá se sem do toho jezírka. Oči se mi zvětšily, protože jsme uspěli. ,,Morfeusi, když obejdeme ten vodopád, dostaneme se bezpečně na druhou stranu. Ta řeka se vlejvá totiž sem," zvolal jsem poměrně až moc nadšeně. Znamenalo to, že mohu jít do Sarumenu a podívat se na svého kamaráda a na jeho... vlčata. Bylo to neuvěřitelné. Prostě ten trotl zvládl založit i rodinu. Jak se na tom má Finnur? A Ghariolus? Mají taky rodiny? Musel jsem se pousmát. Měl jsem opravdu velkou radost, protože jsem byl strejdou. ,,Moc mu to přeji," zmínil jsem se Morfeusovi. I když jsem to ta nějak tušil od Života, když mi to posledně prozradil, ale přeci jen to takhle slyšet od někoho, koho Nokt zná a s kým žije ve smečce bylo něco jiného.
Nehodlal jsem se tu zdržovat. Čekala nás poměrně složitá cesta podél vodopádů.

>> Sarumen (přes starý ostrov)

<< Tmavé smrčiny

Na to, že jsme šli docela pomalu, cesta ubýhala rychle. Stromy se začaly řídnout a my pomalu přecházeli do pouště. Vůbec jsem netušil, kam nás tohle může zavést a zda jdeme správnou cestou. Řeka se nám z dohledu na okamžik ztratila. No, vlastně ani ne na okamžik, spíše úplně. Ale já věřil svému instinktu a šel jsem prostě dál. Každopádně se mi nelíbilo, přes co všechno vlastně jdeme. Zažil jsem jen ten výšlap k Životu a to mi stačilo, ale teď se před námi rozprostírala samotná poušť. ,,Budeme muset být opatrnější," oznámil jsem mu jen tak na prázdno. Tlapky s mi začaly propadat do té pisečné směsi, což nás relativně zpomalilo.
Oba dva jsme nějak utichly. Já jsem nepotřeboval tolik konverzovat či načínat něco nového, o čem mluvit. Oba dva jsmě byli zaměřený na cestu a na to, se dostat na druhou strnu. Pravděpodobně ho doprovodím do smečky, protože přeci jen tam na mě čeká Nokt, který vlastně neví, že jsem tady. A ještě Litai. Potřebuju s ní mluvit. Měl jsem tedy i své důvody, proč s ním pokračovat v cestě. Hlavně mi to takhle bylo více pohodlné. Přišlo mi, že sám má plnou hlavu věcí, o kterých potřebuje přemýšlet. A jak jsem to poznal? Měl jsem magii myšlenek. Nepotřeboval jsem jí nějak zaktivovat, abych poznal na něm, že toho má hodně. Vlci s myšlenkami mají tendenci o všem do hloubky přemýšlet a rozebírat. Alespoň se to stalo vždy, když jsem někoho takového potkal. Proto mi cestování s ním za ticha nevadilo.
Ovšem, ticho nebylo dlouho. Jakmile jsem mu řekl o smečkách, jeho pohled mluvil za vše. ,,Je jich tu pět. Nová, Ragarská na severu pod vládou okřídleného vlka. Pak jsou dvě smečky žijící hodně blízko u sebe. Borůvková a Asgaarská a nedaleko od nich je jedna ležící v močálech. A pak ta, ve které jsi," řekl jsem shrnutě. Popravdě jsem moc netušil, zda je dobrý vlkům dalších smeček říkat nějak víc informací. Mohl bych tak narušit strukturu smeček a ostatní by si mysleli, že jsem nějaký špión. Takže jsem nehodlal říkat víc, než tohle. Ale když se zeptal na to, zda mě nějaká oslovila. Trochu jsem se zamyslel. Vlastně ano, i ne. Nemůžu úplně hrát na první dojem. Sice jsem ve většině případů poznal i alfu, ale u dvou smeček to tak není, což hraje pro mě zásadní roli. A co se týče těch, kde jsem alfu viděl, Asgaarská se jevila, jako dobré místo. Ale co já vím. Ještě potřebuji najít svojí rodinu. Zastřihl jsem ušima a otočil svůj zrak na něho. ,,Každá smečka má své plusy a mínusy, ale upřímně pořád nevím, do které bych se přiřadil. Nejdříve však musím najít svoji rodinu, která se mi tu potuluje, a pak se rozodnu i s nimi," odpověděl jsem mu na otázku docela neutrálně. Neřekl jsem žádnou konkrétní. Jen potvrdil, že tu nějaká asi pro mě bude. Která, to se ještě uvidí.
Poušť nás značně zpomalovala. Nohy se nám propadaly, ale nic nenaznačovalo tomu, že bychom uvízli. Hlavně bylo zvláštní, že ten déšť byl i na takovém místě jako je tato oblast. Nepředstavoval jsem si, že by na poušti pršelo. Ale nad tím jsem nehodlal nějak více dumat. Naším cílem bylo najít místo, kde se dá projít řeka a ač jsme se vzdálili, byl jsem si jistý, že jdeme dobře.
Morfeus mi pak odpověděl na otázku ohledně Nokta. Upřímně jsem žasl nad tím, že se stal Betou. Byl jsem na svého kamaráda pyšný. Beta přeci jen byla pozice, která si vyžadovala mnohé. Bety jsou pravou rukou alf a víceméně pomáhají vést smečku. Usmál jsem se nad vzpomínkou, kdy jsme byli ještě vlčata. Kam nás to ten osud zavedl, pozvdechl jsem si a koukal se před sebe. ,,Nokt je můj přítel z dob, kdy jsme byli ještě malý kluci. S ním jsme totiž opustil smečku," s poslední větou jsem se otočil na svého společníka. Moc mi chyběl a nemohl jsem se dočkat, až ho uvidím.

>> Pouštní oáza

<< Narrské kopce

Vyšel jsem teda směrem na jih. Popravdě jsem vůbec netušil, co nás čeká a zda moje teorie je správné, ale lepší něco dělat, než si někde válet šunky a doufat v nějaký zázrak. Sice jsme byli poblíž Života, ale za tu dobu, co tu jsem jsem nějak zjisti, že tolik to počasí neovládá. Na to, jak miluje svoje vlky, tak by určitě nedělal tyhle věci a kdyby mohl, zasáhnul by. Tudíš jsme opravdu nemohli očekávat, že jak to přijde, tak to taky rychle odejde. Jen jsem opravdu doufal, že se v tomhle nijak nemýlím.
Vlk, jehož jméno jsem zatím neznal mi potvrdil, že je členem Sarumenu, ale nijak mi to více nespecifikoval. Bylo mi to divné, protože jsem byl přesvědčen, že se jedná o alfu. No, pokud je jen členem, asi se nemá moc čím chlubit. Nehodlal jsem však dál tohle téma rozebírat ve své hlavě. Ještě by mi do ní mohl nakouknout a vysmát se mým myšlenkovým pochodům. Při jeho zmíňce louky jsme akorát vstoupily do hlubokého lesa a tudíž se déšť trochu zmírnil. Bylo to fajn. Oklepal jsem se a tak pár dešťových kapek dopadlo i na mého společníka. Omluvně jsem se ušklíbl.
V tom se začal smát mému nepovedenému vtipu, ale tedy asi tak nepovedený nebyl. Úšklebek mi nemizel z tváře. Zase tolik jsem se usmívat neuměl. nebo ne, že bych to neuměl, ale rozhodně nebylo časté, že bych se smál od ucha k uchu. ,,A jak jste vůbec zvládli zimu? Všiml jsem, že hodně ubylo zvěře. Nedávno jsem zkoušel hledat zajíce a všechny nory byly až mrtvolně prázdné. Nikde nic," podělil jsem se o svou zkušenost. Vlastně mi přišlo, že smečky, co jsem navštívil, tak na tom byli dobře. Sarumenští měli i dost jídla na rozdávání. Sám jsem se přeci najedl. Ale to mohli ulovit nedávno. Pochybuji, že se srny nebo jeleni v půlce té kruté zimy někde toulali. Ale stjejně na tom nejhůře museli být tuláci, jako já. I když já měl to štěstí, že jsem se před začátek zimy docela nažral a pak narazil na tu srnu.
Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal ty myšlenky, které se mi draly na povrch. Nebyl čas opět zabrouzdávat do minulosti. Po očku jsem sledoval Morfeuse, který se už představil, načež jsem mu kývl na srozuměnou. Všiml jsem si, kolik svalů mu jeho tělo pokrývalo. Nepřipadalo mi, že by nějak tou zimou byl poznamenán. Bylo to až neuvěřitelné. Hlavně jsem po dlouhé době narazil na vlka, který vypadal v kotoutku vyšší, než já. Je pravda, že co jsem zatím potkal vlky, byly výškově menší nebo na stejné úrovni. Všiml jsem si až te'd pořádně té jeho jizvy na oku. Sice to bylo od začátku do očí bijící, ale až teď jsem to nějak zaznamenal. Docela by mě zajímalo, co se mu stalo, ale nemyslel jsem si, že by to bylo vhodné vytáhnout do konverzace.
Morfeus se mě teď zeptal na smečku. Měl trochu zvídavou náladu pravděpodobně. ,,Já do žádné smečky nepatřím, ale uvažuji o tom, že bych se někdy do budoucna možná přidal. Proto jsem navštívil snad všechny smečky, co tu jsou. I tu tvoji. Snažil jsem se posbírat informace, abych mohl vyhodnotit, která by se mohla stát mým potenciálním domovem," rozmluvil jsem se. ,,Narodil jsem se v jedné smečce, která byla dlouho mým domovem. Pak jsem ale odešel a teď poznávám svět, jenže by bylo fajn mít nějaké místo, kam se vracet. Ale tohle rozhodnutí chce pořádně promyslet. Nehodlám se přidat někam, kde by mi to nevyhovovalo. Jasný, že je blbý hodnotit smečky podle jedné návštěvy, ale věř mi, že to už dokáže říct hodně," pokýval jsem jemně hlavou, abych dodal váhy na svých slovech. Byla to pravda a stál jsem si za tím. Ragar byl pro mě vyloučen z několika důvodů, močálová smeška vypadala dobře, ale až na ty močály teda, který nebyly úplně fajn, Asgaar mi přišel velice stabilní a silný, Borůvkáč trochu ochuzený, ale se zajímavou historií. No a Sarumen byl nejpočetnější, a tím možná i nejsilnější, i když s Asgaarem by se vyrovnal. Jenže mi přišel, že není tolik stabilní. Pokud si členové dělali takové naschvály, asi to nebude úplně nejlepší. Ale je tam Nokt, což dává tomu všemu velké plus. ,,Slyšel jsem, že ve tvojí smečce je i Noktisiel. Je to pravda?" Věděl jsem, že by mi Život nelhal, ale chtěl jsem si to radši ještě potvrdit.

>> Poušť Ararat

(vtip 5/5)

Vlk si mě chvíli nevšimnul, ale pak na mě otočil svůj zrak a hned se posadil. Můj výraz však byl celkem neutrální, jelikož jsem netušil o koho se jedná, ale hned začal mluvit a zmínil i Sarumen. Když jsem na něho tak koukal, připadal mi na vlka velký, mohutný a vyzařoval z něho respekt. Musí být alfa, prolítla mou hlavou myšlenka. Ale mohl jsem jen hádat. ,,Patříš do tamnější smečky?" řekl jsem s otázkou v očích a doufal jsem, že jsem se s tou alfou trefil. A pokud ne, dost na to vypadal. Hlavně jsem si všimnul jeho šedých, pronikavých očích. Automaticky jsem se cítil lépe v okolích vlků s myšlenkami, jelikož jsem věděl, že konverzace s takovými vlky vždy stojí za to. ,,To je velice nemilé. Není náhodou ta louka blízko Sarumenu? Aby to nezasáhlo hvozd," zamyslel jsem se nad pohledem na rozvodněnou řeku. Vlastně se to dalo očekávat, že něco takového nastane po těch dlouhých dnech pršení. Však oba dva jsme vypadali jako zmoklé slepice, bylo to vtipné.
,,Každopádně máme koupel bez toho, aniž bychom museli skákat do řeky, že?" řzavtipkoval jsem a snažil se trochu odlehčit náladu. ,,Vlastně je pravda, že jsem se dlouho nemyl," uvědomil jsem si. Ale to mohlo jít stranou. Když se mě vlk zeptal na další otázku, došlo mi, že jsem se za celou dobu ještě nepředstavil. A jeho jméno taky neznám. ,,Práve jsem od tamtud přišel. A jmenuji se Zakar," řekl jsem.
S vlkem jsme tam tak seděli a nevěděli, co dál podniknout. Řeka se rozvodňovala každou minutou více a více. A pokud si dobře pamatuji, tahle řeka je napojena na další na Severu, takže pokud to takhle vypadá i jinde, nemáme šanci přejít a zda je alfou, no potěš koště. Musí být docela v pekérné situaci. Ale kdybychom šli na jih, tam by to snad tolik vadit nemuselo. Někde ta řeka musí končit a možná to tam na jihu zná. věřím, že se někde dá přejít. Otočil jsem se na svého momentálního společníka. ,,A co jít na jih? Na severu je spousta řek, pravděpodobně to tam je stejné jako tady, ale co jí trochu níž? Možná budeme š'tastlivci a narazíme na území, kde se dá přejít?" pronesl jsem, ale vlastně jsem nějak nečekal. Otočil jsem se a doufal, že mě bude následovat a s plánem souhlasit. Jemu šlo o smečku, mě hlavně se dostat na druhou stranu.

>> Tmavé smrčiny

<< Vrchol

Doběhl jsem na kraj, kde stále nepršelo, jelikož tu vládla Životova moc. Shlédl jsem dolů a viděl jsem, jak se kymácí stromy, jak je těžce vidět, protože hustě prší. Vůbec jsem se natěšil na cestu dolů, protože budu vyloženě jen klouzat. což je sice fajn, ale zároveň obrovská záludnost. Udělal jsem pár kroků napřed a začal se propadat do písku. Jak byl nasásklý tou vodou, začínal připomínat bachno. A samozřejmě, že jsem začal klouzat. Má hlava byla prázdná, protože jsem se potřeboval soustředit na každičký krok, který jsem provedl. Poslouval jsem se rychle, ale zároveň bořil. Musel jsem tedy nejenom dávat bacha na to extra klouzání, ale taky na to, jak jsem se začal šíleně bořit.
Konečně jsem se dostal dolů. Byl jsem neuvěřitelně promočený. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že jsem u Života uschnul a bylo mi tam fajn. Otočil jsem hlavu směrem k vrcholu a vyslal mu ještě jednou tiché díky. Pak jsem začal pokračovat v cestě. Nikoho jsem neviděl a ani necítil. Ten déšť byl ohlušující a zamezoval mi zaznamenat jakýkoli pach. Jenže jsem si všiml velké černé hromady před sebou. Ta tu předtím nebyla. Zamračeně jsem na to hleděl a až když jsem udělal pár kroků blíž, uvědomil jsem si, že je to velký černý vlk. Díva se na řeku, což bylo opačným směrem, než jsem šel, takže jsem mu byl za zády. Abych ho nevylekal stoupl jsem si tak, aby mě viděl. ,,Myslím, že tohle není nejlepší nápad. Ležet tu, když tak šíleně prší," prohodil jsem. Ať už ten vlk měl jakékoli problémy, bylo by lepší, kdyby si našel úkryt. Zkoušel jsem nasát do plic jeho pach, ale nic jsem necítil.

// OBJEDNÁVKA

Vlastnosti
ID - V02/síla/1* >> 80%
ID - V02/rychlost/1* >> 60%
ID - V02/vytrvalost/1* >> 60%
ID - V02/obratnost/ 1* >> 50%

celkem - 200 (drahokamů nebo květin)

SLEVA 10% --> 180

--------------------------------------------
--------------------------------------------
CELKEM DOHROMADY ODEČÍST

- 40

- 35

- 5

- 40

- 20

- 40

--------------------------------------------
--------------------------------------------
V INVENTÁŘI ZBYDE

- 15

- 2

- 0

- 7

- 20

(úkol - omluvit se Životovi)

<< Narrské kopce

Bylo velice obtížné stále šlapat nahoru. Pršelo tak neuvěřitelně hodně a hlavně do toho ještě více foukalo. Nejenom, že jsem klouzal dolů, já jsem vlastně ani nikam nepostupoval. Potřeboval jsem ale jít na ním. Promluvit si o tom, dostat to z hlavy a vyslovit to pořádně ven. Tohle bylo něco jiného, než s Wizku nebo s Izumi. Pořádně jsem jim to ale nebyl schopen říct, vysvětlit co se vůbec v mé hlavě děje. A tohle mě velice deptá. Zatnul jsem zuby a opravdu jsem se snažil. To, že jsem mohžná po tom písku udělal nahoru dva, tři kroky se však vždy vynulovalo, protože jsem sklouzl zpátky. Do háje. Tohle nemá smysl! Bylo to velice únavné a hlavně nekonečný boj s pískem jsem fakt prohrával. Doufal jsem na jednu stranu, že mě Život vidí a nějakým způsobem pomůže. Zastavil jsem se a jen nastavil svou tvář tomu šílenému dešti. Jen jsem tam stál a doufal, že se něco stane. Nějaký zázrak od Života, ale asi jsem požadoval hodně. Proč by se zahazoval s ubožákem jako jsem já? Musel nade mnou zlomit hůl. Měl jsem zavřené oči a jen si představoval, že ten déšť ze mě smývá všechno. Ale bohužel to byla jen představa.
Najednou déšť ustal a když jsem otevřel oči, byl jsem na vrcholu toho pískového kopce. Překvapeně jsem zamrkal a podíval se dolů. Pršelo a foukalo stále stejně, ale tady přesně na tom místě, kde jsem byl se nic nedělo. Rozhlížel jsem se kolem sebe v naději, že zjistím, o co se jedná, ale já tak nějak už tušil. Měl to na starost Život, čímž mi dal jasně najevo, že u něho ještě tu šanci mám. Chvíli jsem však postával na místě, protože v momentě, kdy jsem si uvědomil, že se mám s ním sejít a čelit mu, moje mysl se naprosto zbláznila. Přemýtala o všem, co se za poslední měsíce dělo a čím jsem se provinil. Bylo to jako přijít ke svému finálnímu soudu. Věděl jsem, že on je hodný, ale zároveň jsem ve svém těle měl strach. Po všech historkách, které mi Renodés řekl, věděl jsem, že není dobré si bohy rozlobit. Dokážou vyloženě za života udělat hotové peklo. I tenhle milý huňatý vlk, který si říká Život. A já netušil na jak moc tenkém ledě vlastně stojím.
Nadechl jsem se a vyšel po cestičce dál. Následoval jsem vyšlapané kroky několika vlků přede mnou. Nasál jsem vzduch do plic, a jako kdyby mě chtěl nakazit. Všude jsem cítil vochechuli. Obklopoval mě její pach ze všech stran. Je to nějaký začátek mého trestu? Mého probuzení? Mého litování nad tím, co jsem udělal? Rozhlížel jsem se všude kolem, ale on si dával na čas než se objeví. Opatrně jsem pokračoval dál až jsem dorazil k mostu. Zadíva jsem se na druhou stranu, do toho krásného příbytku. Nikdy jsem tam ještě nebyl a velice mě to lákalo, ale ze všeho nejdřív jsem si s ním musel promluvit. Věděl jsem, že minule se objevil, když jsem stál na mostě, a proto jsem udělal pár kroků dopředu. Zapojil jsem všechny své smysly, které jen čekaly na jakýkoli náznak jeho prezence.
,,Zdravím tě, Zakare," řekl svým líbezným hlasem za mými zády. Vůbec jsem ho neslyšel přcházet, ani necítil jeho pach/vůni. On byl mistr kamufláží. Rychle jsem se tedy otočil a díval se mu do tváře. Cítil jsem to příjemné pohlazení, ale jeho tvář jakoby byla z kamene. I přes to, že jeho přítomnost ve mě vyvolávala nekonečnou radost, jeho tvář jako by byla bez citu. Jeho oči prázdné. Tiše mě sledovaly a já věděl, co to znamená. Zklamal jsem. Svěsil jsem hlavu a jen se díval na své tlapky. Tohle mě moc bolelo. Stejně jako kdybych zklamal někoho ze své rodiny, což se už pravděpodobně stalo díky mému odchodu. Ta tíha byla čím dál tím větší, čím více jsme byli potichu a jen stáli naproti sobě. ,,Toho, čeho ses dopustil. Varoval jsem tě. Já ve své zemi nestrpím vraždy tak chladnokrevné, jako byla ta tvoje. Však ona se ani nemohla bránit, Zakare. Na to, jakým vlkem jsi, si klesnul opravdu hluboko." Jeho slova byli jako kudly, které se zabodávaly do mého srdce. Stáhlo se mi hrdlo a já nemohl dýchat. Atmosféra se všude kolem změnila. Žádná radost, ani v nejmenším, ale hněv a smutek. Přišlo mi, že ale nejde jen od něj, ale že vychází i ze mě a společně se tak míchají dohromady a vytváří tohle. To, v čem jsem se nacházel. Mohl jsem jen zatnout zuby a vydržet ten nápor. ,,V Galliree nebude nikdo nikoho zabíjet! To si pamatuj, Zakare," pošeptal mi a já cítil tu jedovatost jeho slov. Jako kdyby se on na okamžik stal Smrtí. Přeci jen se jedná o jeho sestru. Něco společného míst musí. Musel jsem tomu všmu čelit, a proto jsem zvedl hlavu a podíval se mu do očí. ,,Lituji toho. Nechal jsem se ovládnout tím vztekem, tím hněvem a nenávistí. Všechno se to ve mě vzbouřilo. Její růžové oči mi připoměli toho neřádá a já se tím nechal unést. Jen na základě těch očí jsem jí odsoudil k smrti a neuvěřitelně si to vyčítám. I když je živa, neznamená to však, že jsou mé hříchy odpuštěny," řekl jsem mu hned na to. Chtěl jsem se bránit, ale jedinou mou obranou bylo to, že jsem to všechno přiznal. Že jsem ty pocity akceptoval a dal je do slov, která mohl slyšet on. Tak moc jsem se v sobě zmílil, tak moc jsem pochybil, když jsem si myslel, že mi je její smrt naprosto jedno. Jen jsem tím pohřbil problém, který ve mě rost už dva roky minimálně. Potřebuji se toho zbavit. ,,Udělej mě silnějším proti těmto pocitům," vyřkl jsem a jako bych Života opět probudil do jeho normálního stavu. Párkrát zamrkal, zatřepal hlavou a svým pohledem mě konějšil. Všechny emoce projevil do svého pohledu. Lítost, pochopení, smutek a radost. Radost, že hodlám svým démonům čelit a bojovat. ,,Zakare, něco ti řeknu. Je naprosto v pořádku nemít něco rád. Každý má nějakou věc, kterou nemusí, ale občas se ta nechuť promění do nenávisti a to už je špatné. Nenávist je jako jed, která ti požírá postupně celé tělo, až dojde k mysli, kterou pohltí a tvé oči zaslepí. A to se přesně stalo tobě. Je v pořádku nemít rád iluzi. Způsobila ti velké problémy, ale není v pořádku se tím nechat ovládat. Svou nechu't si začal projektovat do vlků a ať už je Cynthia vlčicí jakou je, smrt si nezasloužila. A od toho jsem tady, abych tomu zamezil," vysvětloval mi to takovým způsobem, který bych mohl poslouchat pořád. Ač se jednalo o téma, které bylo velice nepříjemné, přichytil jsem se jak se na něho culím. Jeho líbezný hlas mi hrál v uších a mou duši tak konějšil. Připadal jsem si, jako bych se houpal na obláčku a všude kolem vál jemný vánek, který mi čechrá srst. Tak jsem si připadal v jeho přítomnosti. ,,Neudělej znova tuhle chybu," řekl mi, což mě dostatečně probudilo na to, abych na něj slovně reagoval. ,,O to se snažím. Nedávno jsem byl v Sarumenu, kde jsem potkal vlčici Litai. Omámen nějakou magií, vznikla mezi námi určitá vazba, ale jen co jsem se dozvěděl o iluzích, opět jsem spadl na to černé dno. Poprvé jsem prozřel a pochopil špatnost mých myšlenek, ale bojím se, že se to stane znova. Což nechci," odvrátil jsem pohled někam jinam, jenže Život se ke mně naklonil. Byl tak blízko, že jsem mu mohl hledět do očí a vidět jak se mu tam míchají veškeré odstíny modré barvy. Jako by jeho oči byly samá hloubka moře. Bylo to hypnotizující a věřil bych, že bych usnul. ,,Ty tu sílu v sobě máš. Kdybys neměl, tohle by sis neuvědomil," řekl pouze a vzdálil se. Vzdálil se ale tím způsobe, že ve vzduchu udělal otočku a já jen mohl sledovat jeho ladné pohyby. Přesto mě to ale nezastavilo v myšlení. Má pravdu. Já tu sílu v sobě mám. To, že to chápu teď v hlavě, to musím ale pochopit i v srdci. Přijmout to celým svým bytím. Pochopit dopad tch slov. Je v pořádku nemít rád iluze, ale není dobré na základě magie odcuzovat ostatní. Vyhledal jsem Života pohledem. ,,Budu se muset Litai omluvit." ,,To i Cynthii, hochu, i když na to chce opravdu čas. Všechno je to ještě čerstvé a její mysl se nezotavila z šoku návratu mezi živé. Popravdě si myslím, že to nikdy nebude jednoduché. Vaše setkání. Ale pokud ten krok uděláš, budu s tebou, i s ní. Pomohu vám tuhle strast překonat. Ikdyž je to hlavně vaše práce, pomocnou tlapku vám mohu přeci nabídnout, no ne?" Na to jsem jen přikývl. Vlastně měl pravdu. Budu se jí muset omluvit, jenže pouhá slova nezachrání to, co jsem jí udělal. Nevrátí minulost zpátky. Něco takového budu muset mnohem víc promyslet. A ano, na tohle potřebuji čas. Jak ona, tak i já. Ona mě nanávidí, ale její nenávist je opodstatněná. Má nebyla. Byly to jen bludy, které mi zatmavily mysl. Sice mi její povaha nemusela vůbec sedět, ale na základě této informace přeci nikdo nezabije. Musel jsem si oddychnout. Tohle bylo opravdu těžké. Nevím, zda tohle zvládnu někdy někomu říct. Život to vycítil. ,,Rozhodně to bude těžké pro kohokoli, ale zda tě opravdu milují a uvidí v tobě tu obrovskou lítost a těžkost celé záležitosti, kterou na srdci neseš. Ponesou ji s tebou. Ale nijak na to nespěchej. Všechno chce čas. Však víš, co se říká. Čas rány hojí," mrkl na mě a ocasem ve vzduchu zamával. To byl pro mě dostatečný náznak, abych šel. Život nikdy nikoho nechtěl vyhnat, ale já už byl spokojen se vším, co jsem na srdci měl. I když tu byla vlastně ještě jedna věc. ,,A Živote nevíš náhodou,....",,Náhodou vím, kde máš své sourozence. Tvá sestra Lethia je docela blízko. Asi jen o dvě území dál. Kaleo putuje ze severu na jih a tvůj bratr... Thoran je zaseklý někde na západě. A neboj, vím že se staráš i o svého kamaráda... je to Noktisiel a žije dost blízko," mrknul na mě, pozvedl obočí a čekal jen na mou rekaci. Moje mozkové závyty pracovaly o sto šest a mé štěstí nemohlo být větší. Pak jsem přestal dýchat, byl jsem jako zadušený, vykulil jsem oči a jen pronesl. ,,Sarumen?" Život jen se smíchem přikývl a já nemohl být o nic víc šťastnější. Srdce mi bilo na poplach, celé mé tělo bylo pohlcené návalem energie. ,,Děkuji, děkuji, děkuji," začal jsem děkovat a málem povyskočil. Život jen pokýval hlavou a už nic dalšího neříkal. A já vyrazil tryskem. Jenže jsem zapomněl, že stále pršelo.

>> Narrské kopce