Gallirea - Příspěvky uživatele

Tohle rozhodně bylo příjemné a o to ještě lepší vědět, že Litai z toho byla nadšena. Nebo spíše lépe řečeno, se jí z toho pěkně rozklepaly kolena. Vědět, co to s ní udělá a jaké to je, dříve, asi bych na nic nečekal. Moje myšlenky pořád běhaly kolem toho. Stále jsem cítil ty mírné záchvěvy vzrušení, bylo to naprosto skvělé, ale jak už jsem říkal Litai, bohužel budeme muset jednu určitou nemilost vyřešit co nejdříve.
Pomyšlení na to mi přivádělo trochu špatné myšlenky. Udělali jsme něco bez vědomí alfy a zrovna potomstvo by se řešit mělo, ale Launee, kterou jsem znal, prostě nebyla zlá a hlavně. Sama měla vlčata a určitě pochopí naší situaci, ač bude asi trochu zuřit. Zuřit je silné slovo. Bude to nepříjemné, ale ne něco, co by musela hrotit a za co by nás vyhodila ze smečky, že? Doufám, že to není tak zlé, jenže zabořen v těchto myšlenkách jsem si nevšiml, že Litai zavírá očka a upadá do říše snů. Jemně jsem jí olízl ještě čumák a nechal jí v klidu ležet. Když vyslovila její starost, zda se nám to povedlo, nechtěl jsem si připouštět žádné špatné myšlenky o tom, že se to nepovedlo. Prostě muselo. Budu otec... a s tímto jsem ulehl vedle ní, spokojen a milován. Nechtěl jsem řešit teď cokoli, co by mohlo upozadit tento krásný pocit.

V hlavě jsem přemítal nad tím, co jsem s Litai vše zažil. Byly to krásné momenty, kterých si budu do smrti nesmírně vážit. Hlavně ona byla jediná, co věděla o mém prohřešku a...neodsoudila mě, naopak. Přijala ten fakt i přes to, že byla nejdříve vyděšená, co jsem udělal, ale neodsoudila mě. Jenna, to je jiná situace. Byl jsem opravdu rád, že jí vedle sebe mám. Až jsem i začal přemýšlet nad tím, že si její lásku nezasloužím. Byla totiž na mě až moc hodná. Moc. Musím pro ni být dobrý partnerem. Ne, tím nejlepším. Nesmím ji zklamat, nechci jí zklamat. Otřela se o mou tvář a následně položila svojí hlavu na můj krk. Vyslovila ta dvě slůvka, která se mi labužnicky rozlila v uších. ,,Taky tě miluji, Litai. Nechci...nechci tě nikdy zklamat," řekl jsem, když zvedla zrak a podívala se na mě. Ty její oči, ta její láska. Nechci to nikdy ztratit, nechci jí nikdy ublížit. Byla pro mě až moc vzácná a já moc doufal, že to vidí, cítí a slyší. ,,Jsi pro mě moc důležitá," řekl jsem šeptem, ač to musela slyšet.
Nevnímal jsem svět kolem sebe, měl jsem tu Litai a to bylo jediný momentálně, na co jsem dokázal myslet. Neřešil jsem, co se děje okolo mne. Proč taky? Nikdo tu nebyl. Hlavně proč se taky zabývat okolím, když řešíme...rodinu. My fakt řešíme rodinu, to není možné! Byl jsem nadšen, ač mě ta myšlenka děsila, protože v tom bylo hodně velké zodpovědnosti. Nebudu se starat jen o Litai, ale i o vlčata. Prostě, co to jako je? Nesmím jí zklamat! O to víc mi tato věta rezonovala v hlavě. Bál jsem se, nebudu lhát, ale věřil jsem, že tohle je správné rozhodnutí. ,,Budeš rozhodně skvělá matka. Moc se těším. Budeme mít rodinu, Litai. Spolu!"
Olíznula mi čenich a tak potutelně se usmála, bylo mi jasné, že to chce. Že chce mít rodinu se mnou. Zvednul jsem se a slezl z ní, přitom jsem se však otřel o její tvář a následně olíznul její čumák. ,,Slibuji, že budu opatrný, Litai," zašeptal jsem jí do ucha a jemně ho skousl v momentě, kdy vstala a čelila mi. Nechtěl jsem, aby jí to jakkoli bolelo, aby to pro ni bylo nepříjemné. Chtěl jsem, aby si to užila. Přešel jsem tedy k její zadní části a přitom se otíral o její bok. Laškovně jsem čenichem zajel do její srsti na bocích. Když jsem už stál vzadu, řekl jsem: ,,Sehni se." Můj hlas trochu přeskočil, jelikož mé srdce teď pumpovalo nesmírně rychle. Byl to adrenalin, vášeň a mnoho, mnoho pocitů. Příjemně jsem zabručel (resp. takový ten hrdelní zvuk). Čekal jsem jen, až se mi nastaví. Budeme mít rodinu.

Byli jsme na sobě. Díky mechu byl tenhle rádoby kotrmelec celkem i příjemná věc. Ale rozhodně to dobrovolně nebudu opakovat. Než jsem však ale cokoli stačil udělat, moje oči spočinuly na Litai, která byla nade mnou. Její krásně zlatavá očka zářila v téhle ponuré místnosti jako světélka naděje. Rozhlížela se a podivovala se, co je to za místnost. Já nějak nevnímal, co vlastně říkala. Pohodlný mech, přítmí a mí milá byla nade mnou. Nevím, kdo z těch nahoře chtěl, aby se tohle stalo, ale asi mi už docházel záměr.
Krásně se zasmála. Mech její smích pohltil, vyloženě absorboval, protože se prostě ztratil. Na to se však na mě otočila a olízla mne. Pousmál jsem se. ,,Rozhodně mi je příjemnější, že jsme tu sami," řekl jsem. Ano, potřeboval jsem se seznamovat se smečkou a ano, asi by bylo fajn zjistit, co se tady teda potřebuje udělat, zda je vůbec něco potřeba udělat. Ale to jsem neřešil. Smečka šla stranou v tom momentě, co jsme se tu ocitli. Protože jsem byl konečně s ní, sám. V útulné místnosti.
Natáhl jsem krk a otřel se o její tvář. Bylo mi příjemně a upřímně jsem se nechtěl pohnout. Chtěl jsem jí mít v této pozici snad napořád a jen se dívat na její krásné oči. ,,Moc mi na tobě záleží, Litai. Nechci se od tebe nikdy vzdálit," říkal jsem šeptem mezitím co jsem natáhl tlapky a vlastně jí přitiskl k sobě. Bylo to divné objetí, moc mi nešlo tlapky křížit, ale ona se přeci jen dobrovolně na mě natiskla. Nasával jsem její vůni a jen se snažil každou buňkou svého těla si užít tento moment.
Když v tom, jako když mě udeřil blesk jsem prudce otevřel oči, ale opět je příjemně zavřel. Podíval jsem se na ní. ,,Litai, co kdybychom...co kdybychom měli rodinu?"

<< les

Když jsem se Litai zeptal na tu zimu, že je tu krutá, mělo mi hned dojít, že nemá možnost co porovnávat, ale zase mohla říct, zda se to poslední dva roky horší, nebo zda to tak bylo pořád. Přivedlo mě to na myšlenky na můj domov. Celkově ale na přemýšlení o zimě tam, o mé první zimě. Vzpomínky byly celkem matné, protože přeci už je to jen pár zim, které jsem prožil a jedno se mi míchalo s druhým, ale pamatoval jsem si, jak jsem vyšel ven z úkrytu a jen tak stál a koukal na tu velkou hordu sněhu, která napadala přes noc. Moji sourozenci se do toho vrhli po hlavě. Studily je tlapky a píchaly čumáčky. Jen já koukal na ten sníh nevěřícně. Věděl jsem, že se jedná o zmzlou vodu z nebe už takhle malinký. Povídal mi totiž o tom Renodés. A ač mi to vše vysvětloval, můj malý mozeček stále nebral v potaz to, že se jedná o zmrzlou vodu. Totiž jakto? Kde dochází k té mrazivé reakci, že se z vody stane tohle? A proč jezera najednou taky nejsou plná sněhu? Šrotovalo mi to v hlavě jako ostatně vždy. No, neotálel jsem a také si na ten sníh stoupl. Využil jsem vyšlapaných cestiček, které udělaly moji sourozenci, tudíž jsem tak studené tlapky neměl, ale přeci jen se zima snažila a já se ošil. A poprvé jsem pochopil, co znamená, když ti přejede mráz po zádech.
,,No, tam u nás byla zima normální, dalo by se říct. Ano, každý někdy asi zažije za život sněhovou bouři, ale přijde mi, že se Gallirea poslední dva, tři roky prostě zbláznila. Jako kdyby tu řádila nějaká další božská bytost, kterou Života a ani Smrt nemají pod kontrolou," zamyslel jsem se. Protože upžímně mi to dávalo větší smysl, než že by v tom měla prsty Smrt. A taky, s porovnáním toho, co jsem měl možnost zažít v mém rodišti, co se dělo tady bylo mnohonásobněji smrtelnější. Hlavně ty zimy u nás vypadaly více kouzelně. Dobře, Litai mezi padajícími vločkami je kouzelná, ale kdy ona není? Upřímně. Každopádně tohle se jen horšilo a horšilo. Byl jsem celkem zvědavý, kdy to přestane. Kdyby ta zima byla jako u nás, bylo by to vše lepší. Mohli bychom si hrát ve sněhu. Ač už jsem starší, neuškodí to být občas...vlčetem. Nebo jen trácit prostě čas venku, ve sněhu. Myšlenky mi opět zabloudily k mému dětství, kdy jsme na sebe neustále házeli sníh, ač jsem se zezačátku ani nechtěl zapojovat, protože proč by. Vlastně až teď jsem si začal uvědomovat, že jsem zimu asi neměl nikdy rád, ale zimní radovánky nebyly rozhodně na škodu, nicméně si vzpomínám, jak jsem Thorana jednou porazil a svalil ho na zem. Skutáleli jsme se ze svahu dolů, jeden na druhém. Sourozenci se samozřejmě všichni lekli, abychom si nic neudělali, ale když nás viděli, že jsme nakonec celý a ani jednomu se nic hrozného nestalo, zopakovali to samé. Jeden po druhém se začali kutálet ze svahu, div se přitom tím sněhem nezakuckali. To byla asi jedna z mých pozitivních a šťastných vzpomínek, ač...ač si upřímně už tolik nepamatuji. A s tímhle jsem se na okamžik zastavil. Podíval jsem se před vstupem za sebe. Kde jenjsou ti moji sourozenci?
Vešli jsme oba jeden vedle druhého do úkrytu a hned mě do čumáku praštilo tolik pachů. Samozřejmě, že se tu všichni skrývají před tou strašnou vánicí tady venku. Nedivil jsem se tomu. Každopádně přeci jen to bylo poprvé, co jsem viděl, jak to vevnitř vypadá a nebud lhát, celkem jsem žasl. Celá jeskyně byla pokryta mechem, který svítil. Správně řečeno, jednalo se o fosforeskující mech. Litai z toho byla nadšená. Její ocásek se tak rychle rozhýbal, bylo to roztomilé. Každopádně jsme narazili na zbytek a já si všiml nové tváře. Teda ne zcela úplně nové. Oh, to je ta z močálů. Že by sem patřila taky? Vzpomněl jsem si na setkání mé a Jenny v močálech. Tehdy nám pomohl milý vlk....Sigy? Asi tak nějak se jmenoval, ale tahle ten den byla pěkně mrzutá. Co je vlastně s Jennou, tu jsem taky dlouho neviděl. Snad přežila, pomyslel jsem si. Pokýval jsem jen hlavou na znamení přivítání a pak se podíval na ostatní v moment, kdy se Litai zeptala, zda můžeme nějak pomoci. Jenže, co se nestalo. Jak bylo vše pokryté mechem, blbě jsem přešlápl, což následovalo k tomu, že jsem z boku strčil do Litai, která se držela vedle mě a tím jsem jí nechtěně přitiskl ke zdi. Za normálních okolností by nás to zastavilo a já bych se mohl omluvit, ale ona padala dál. Mech tu zarostl i nějaký otvor, který nebyl na první pohled vidět. Otvor tak nějak akorát, aby jím prošel vlk a nějakým způsobem jsme tam zapadli oba dva. Udělal se jeden, dva, tři přemety a dopadl na svá záda. Cítil jsem na své hrudi Litai. Bylo tady opravdu temno. Mech tu jen slabě poblikával. Aniž bych chtěl, našel jsem nám s Litai menší soukromou místnost od všech ostatních. Podíval jsem se na ní s lehce vyděšeným výrazem. Doufal jsem, že se jí nic nestalo, ale hned jsem se na to lehce zasmál. A zrovna před chvílí jsem přemýšlel o tom, jaký přemety jsme dělali se sourozenci ve sněhu, přišlo mi to komické.

//pro všechny...Zakar reaguje na Lyl pokývnutím hlavy, podíval se na ostatní a při tom pohybu omylem přešlápl a spadl na Litai, která spadla do tajné komůrky (potřebujeme rychle dělat děti, aby mohli hráči hrát), takže další posty s Litai a Zakarem ignorujte...nejsou vidět (i když je možné, že je uslyšíte, hihihi)

Když se tak usmála, měl jsem sám hned lepší náladu. Ač tu zuřila vánice, sněhové vločky se nám zabodávaly do kožichu, vše bylo najednou jak mělo být, protože jsem teď byl s Litai po jejím boku. Ne někde na kraji Gallirei, hledající a řešící divnosti, které se tu dějí. Ale s ní. Nechtěl jsem už nikdy být takovou dobu od ní. Ano, třeba někdy odběhnu. Vlk občas musí, ale nehodlám se nikde zdržovat. A vlastně já ani nechtěl, někdo mě prostě najednou vyhodil u pláže. Bez mého svolení a to se mi nelíbilo. Což vlastně znamenalo, že bych mohl být daleko od své milované. To rozhodně nechci. Budu muset popřemýšlet, jak zůstat v kontaktu a dávat Litai vědět, že jsem třeba v pořádku. Možná by mi mohla pomoci Smrt? a se vzpomínkou na ní jsem se ohlédl. Nebyl jsem u ní nějakou dobu. Cítil jsem se provinile. Říkal jsem jí, že za ní přijdu a budu chodit i bez žádosti o něco a teď? Teď zase mám nějaké prosby... Oklepal jsem se a vyšel jsem směrem, kudy jsem věřil, že by měl být náš úkryt. Litai si taky nebyla moc jistá, kudy se tam jde. Hlavně s tímhle silným větrem? Bude to celkem zázrak tam zalézt.
,,Litai. Přemýšlela jsi někdy o tom, proč je tu tak krutá zima? Když si vezmu, jaké zimy jsem zažíval v dětství," začal jsem o zimě. Nějak mi ta zima pěkně uvízla v hlavě. Nemohl jsem se toho zbavit. Byl jsem trochu za ní, ale hned jsem jí doběhl a otřel se o ní bokem. Už jen kousíšek a budeme mít naše vytoužené teplo. Doufám, že nebude v úkrytu moc vlků. Dávalo by to smysl, ale...chci s Litai nějaké soukromí.

>> Úkryt

Silný poryv větru jasně naznačoval, že není bezpečné zůstávat venku. Mé vzpomínky se opět uchýlili k zimě, která se tu odehrála před dvěma lety. Zrádná zima, která se šplhala po vlcích jako smrt. Své studené pařáty zabodávala do našich kožichů, jako bysme byli její hračky. Zachvěl jsem se, protože přesně podobný pocit jsem začínal mít i teď. Zamračeně jsem hleděl do dáli, avšak jsem samozřejmě nic neviděl. Jen bílou stěnu z vloček. Zimu vlastně nemám vůbec rád. Způsobuje jen samé potíže. Vlk se musí jen neustále schovávat a doufat, že se dostatečně nažral, aby přežil. což mě přivedlo opět k myšlence na tu zimu. Dá se tomu vůbec říkat zima? To byl pochod smrti. Kohokoli, koho jsem potkal, zažíval jen příkoří. Launee, Jenna, Morfeus, Arcanus. Kdokoli, ať už tulák, nebo smečka. Vzpomněl jsem si na Cynthiu a spolkl velký knedlík. Hořký, plný hněvu. Hněvu sám na sebe. Může za to zima, pomyslel jsem si. Byla to totiž ideální výmluva, protože jsem momentálně neměl sílu bojovat sám se svým vědomím. Jakmile přijde zima, vše jde prostě do háje. Přijde mi, že zima je poslem špatných zpráv, prohodil jsem ocasem a svým povzdechem vypustil páru do ovzduší. Olíznul jsem si čenich a v tom dostal chuť se napít. Napít? Ale z čeho? Zima je od přírody nepřítelem vlků, a proto jí Život a Smrt nemohou zastavit... Zima má za cíl nás prostě všechny zabít. Možná to bylo tou melancholickou náladou, možná to byl prostě nějaký filosofický nesmysl, který můj mozek vyplodil, ale stál jsem si za tím. A klidně bych o tom vedl debaty hodiny, ale tohle se stalo pravdou, kterou mi jen tak někdo nevymluví. Nohama zabořen ve sněhu, začaly mi brnět tlapky. Ten hnusný mrazivý pocit se začal po mém těle plazit jak nějaký ohavný had. Oklepal jsem se, chtěl jsem ho setřást. Ale nešlo to. Táhl se po celém mém těle. Trochu to šimralo, zejména na místech jako byly konečky mých uší, konec ocasu, či čenich, ale bylo to nepříjemné zejména na zátylku. Jako kdyby se mi tam tenhle had zakousl. Hlavně, byla tu Litai a já konečně mohl trávit čas jen a jen pouze s ní, tak proč se zabývat nějakou zimou? Proč si nechávat kazit náladu? I když, rozhodně bychom odsud měli zmizet. Poslední, co bych si přál, aby se nám něco přihodilo. Zima se dostane kamkoli, před ní nezmizíme, ale můžeme si zajistit teplo. Tělesné teplo. Ano, a tak tu hnusnou zimu zvládneme. Společně.
,,Co kdybychom po zimě šli navštívit Sarumen? Nokt by si zasloužil vědět tyto novinky a Morfeus může zase vědět, že se ti daří jinde. Byl to správnej alfák," řekl jsem a mírně se pousmál. Nechtěl jsem nijak pokračovat o rozjímání nad tím, že se kolem nás smrt snad jen plíží a bere všechny kolem. Sice je pravda, že jsem sám věděl jen o dvou vlcích, ale oba dva byli alfy. Něco špatného se děje, došel jsem k závěru a opět se otřásl. Teď z důvodu toho, že jsem byl pokryt vločkami. Ač vál silný vítr, vločky jako kdyby se na mě přilepily. Bylo fakt šílené počasí. Litai se snažila něco říct, ale sotva jsem její slova zachytil. Usmívala se a to mi stačilo. ,,Co zalézt do úkrytu? Alespoň unikneme tomu větru a můžeme být vedle sebe. Bude nám hezky teplo," navrhl jsem, protože kam v tomhle počasí jinam? Úkryt byl jasná volba. Přesto jsem ale čekal, co mi na to odpoví má milá.

Snažení zesílilo. Bylo to čím dál tím horší. Tu šílenou zimu rozhodně nechci zažít znova, takže budu doufat, jako jsem doufal i minule, že nás to opustí a bude vše v klidu, zastřihl jsem uchem, když mi velká vločka spadla do ucha. Pěkně to zastudilo. Ale od té hrozivé zimy mám vždy nutkání někam zalézt, pořádně se nažrat a doufat, že přežiju. Každé roční období tu je pěkně na hlavu, ale zimu mám asi nejméně rád. Přináší jen samé potíže a skoro žádné potěšení. Skoro.
Otočil jsem se na Litai. Její kožíšek teď byl skoro celý bílý kvůli sněhu, což vypadalo roztomile. Na ní, která je normálně červená až hnědá. Jí snad sluší vše. Něžně jsem na ní hleděl, jako kdybych měl svým pohledem všechny ty vločky roztát. Odvrátil jsem zrak někam do dáli, když mi pověděla, že jí je líto Launee. Jen jsem si povzdechl, což způsobilo, že z mých nozder vyšel výpar. ,,Ona to zvládne," dodal jsem jen. Má smečku, má nás. Teď má nově i bety, o kterých sice nic nevím, ale snad jí budou jen k užitku a ne naopak. Hlavně bych moc rád s čímkoli pomohl, ale přišlo mi, že zatím mají všechno vyřešený a vše šlape jak má. Což tedy znamenalo, že jsem mohl být teď s Litai a jenom s ní. Avšak melancholická nálada nikam nemizela a jen sílila. Když zmínila Nokta, vytvořil se mi v krku knedlík. Tohle bude hodně těžké. ,,Nemyslím si, že o tom ví. Launee s velkou pravděpodobností měla co dělat, aby s tou informací sama nějak naložila. A řekla to nám," pohlédl jsem opět někam do dáli. Všiml jsem si až v tenhle moment, že jediné, co vidím, je padající hustý sníh, ale dým není. Ani ten divný štiplavý zápach. Prostě někam zmizel. Alespoň nějaká dobrá zpráva, a s tím jsem se otočil k Litai. Pousmál jsem se a opět se o ní otřel. Nechtěl jsem, aby měla smutný výraz na tváři. Ano, bylo to...těžké, ale život jde dál a my dva jsme konečně spolu. Theriona jsem vlastně taky moc neznal. Jediné, co mě na tom mrzí, jen vlastně fakt, že to byl bratr Nokta. Sám jsem o něm měl pochybnosti, ale chtěl jsem mu dát šanci. Jenže tu zahodil i se svou smrtí. Rozhodně mi bylo líto Launee, ale smečka rozhodně půjde dál a já, jakožto kamarád i čeln smečky, jí hodlám pomoci. Když bude třeba.
,,Jsem tak moc rád, že jsem tu zase s tebou. I přes všechny ty smutné zprávy, konečně vedle tebe," povzdechl jsem do jejího kožíšku, když jsem se k ní znovu natáhnul. Jak jsem konečně měl ve svých pocitech jasno, nechtěl jsem se od ani ní na chvíli odtrhnout.

To ležení tady mě celkem unovovalo, nebo respektivě jsem fakt netušil, co to dělám a jak to hodlám zachránit. Pokud vůbec něco bylo k zachraňování. Vlček mi totiž přišel hodně zmaten celou situací a já, ač jsem teda něco říkal a byl v jeho přítomnosti, jsem se stále cítil nevítán. Což jen umocňovalo pochybnosti, které jsem měl již od začátku. Přeci se ale rozmluvil, ač mi přišlo, že mluvím do zdi. Hm, možná to bude tím, že se třeba nacházem u Theriona dlouho? Pochytil jeho myšlenky?, ale radši jsem nedával nic najevo. Vlček prostě zarytě věřil tomu, že svými emocemi ubližuje druhým. Chápal jsem však část, že nechce, aby ho Launee viděla. Projevovat emoce před druhými je prostě zapeklité. ,,A jak vlastně Launee a Theriona znáš?" zeptal jsem se, abych ho teda trochu poznal a zjistil si o místních vlcích trochu víc, když už s nimi mám být ve smečce.
Začala už pořádná zima a pár vloček mi dopadlo na čumák. Zvedl jsem zrak vzhůru. Ač se blbě dýchalo přes ten kouř a přes tu zimu, bylo přeci jen na tom něco magického. Ušklíbl jsem se. Žiju v magické zemi, ještě aby to nebylo magické. Nakonec jsem se podíval zpátky na něho, když měl otázku na Theriona. ,,Ano. Takové, které má každý z nás, jen třeba nejsou tolik silné a zákeřné, jako byly ty jeho," dodal jsem. Nechtěl jsem nic popisovat. Přeci jen jsou tyto informace staré a od jeho bratra. Sám mi je neříkal, ale proč by mi Nokt lhal, že?
Vlastně mi to vše jen následně potvrdil, čímž jsem si povzdechl a narovnal se. ,,Myslím si, že Therion byl na tebe hrdý. Alespoň z toho, co povídáš, on tě měl taky rád. Mysli hlavně na tyhle dobré vzpomínky," díval jsem se přitom na něj. Potřeboval slyšet povzbudivá slova. Je možné, že si je nevezme tolik k srdci vzhledem k tomu, v jakém stavu je, ale je potřeba tohle slyšet. A já o tom nepochybuji.
Pak se stala nějaká divná věc. Moc jsem neregistroval, co se přesně děje a jen jsem se díval na vlčka, co dělá. Objevila se před ním nějaká třpitivá věc. Ne, už žádné další náhrdelníky nebo cetky. Prosím, a zvedl jsem se. Nechtěl jsem být do čehokoli zatáhnut a cetkám jsem nevěřil. Každopádě, stejně byl asi čas už odejít a nechat ho samotného. ,,No, nechám tě už samotného, každopádně...kdybys někdy potřeboval, můžeš za mnou zajít. A, asi jsem nepostřehl úplně tvé jméno?" řekl jsem ještě, než jsem se konečně otočil k odchodu. CÍtil jsem se před ním celkem staře. Už ani nevím, kolik zim mám za sebou, došlo mi.
Vydal jsem se po paměti a po stínech, které jsem tak nějak viděl. Přeci jen ten kouř, ten padající sníh mi hodně zamezovali ve vidění, ale nakonec jsem se přeci jen trefil. Ostatně jsme se Saturnusem (budu brát, že se představil a už zná jméno) nebyli moc daleko od skupinky. Našel jsem tam stát Litai. Všichni se někam přesunuli, tudíž jsme opět byli sami. Otřel jsem se jí o tvář a pak se oddálil. ,,Tak takové zprávy jsem opravdu nečekal," povzdechl jsem si.

Mlha se kolem nás zhušťovala, pak zase se trochu roztáhla a bylo více viditelno, ale přesto jsem na ostatní vlky neviděl tak zřetelně. Jenom jejich obrysy. A opět nechávám Litai samotnou. Po dlouhé době se vrátím, vyznám jí city a zase jsme od sebe, nechápal jsem sám sebe. Možná mě ta láska měnila. Ošil jsem se nad tou myšlenkou. Však to bylo hrozný klyšé.
Cítil jsem jeho zrak, jak se na mě upírá. Bylo mi jasný, že se cítí nesvůj. Do dneška jsme se nepotkali, neznali jsme se a já ho budu jako ukliďňovat? Potichu jsem si povzdychl a sám si nakonec lehnul. Hlavu jsem na tlapky nedával jako on, měl jsem stále hlavu zvednutou. Neležel jsem vedle něho, byl mezi námi prostor, alespoň ten jsem mu mohl dát, když už moje hlava si usmyslela, že budu dělat nějakého "pana utěšovatele".
Nechal jsem ho, ať mluví a dal m tak čas se jakkoli vyjádřit. To, že nechtěl zatěžovat Launee bylo celkem pochopitelný. Každý by se tak cítil. ,,Chápu tvé pocity, ale věř mi, že tímhle bys jí starosti nepřidělával. Je to... běžná reakce na takovou zprávu. Všechny to jistým způsobem otřese. Někoho dřív, někoho později, některé vůbec," odpověděl jsem mu, přičemž jsem se na něho podíval. Vlastně až teď jsem si ho mohl prohlédnout, jak byl blízko. Byl to...zajímavý vlk. Nebo spíše měl hodně zajímavé zbavení a to, jak se jistým způsobem leskl bylo podivné, ale příjemné. Tuším, že za to může Život, a s touto myšlenkou jsem se podíval směrem, kde by měli být další členové smečky. ,,Ukázat před ostatními to, že tě ta zpráva zasáhla, není žádnou přítěží. Zkus si sám sebe představit na pozici Launee. Byl bys radši, kdyby se všichni radši uzavřeli s touto myšlenkou v hlavě a nebo byli u tebe a tys mohl sdílet s nimi pocity?" zeptal jsem se ho, jak to vidí on. Aby si uvědomil, že to, že ho to bolí, není nic špatného. Všichni si myslí, jak ukázat slzy je druh slaboty. Možná jsem si to jistou dobu myslel taky, ale... dospěl jsem. A taky možná zjemnil. Určitě je to tím, že jsem s Litai a že jsem ve smečce. Reálně bych takhle za nikým nikdy nešel. Pořád jsem to nějak nechápal.
Nechal jsem ho, ať chvíli nad tou otázkou přemýšlí a pak spustil. ,,S Therionem jsem vyrůstal v jedné smečce daleko na severu, mimo Gallireu. Popravdě jsem si byl více blízký s jeho bratrem, Noktem, která shodou okolností žije v Sarumenské smečce tady na jihu a je betou té smečky," pousmál jsem se lehce při vzpomínce na Nokta a na naše shledání po letech, jenže úsměv mi hned přešel, kdy jsem si uvědomil, že mu to budu muset říct. Však Nokt z poslední návštěvy ani nevěděl, kde Therion je, došlo mi, jak jsem si vybavoval více a více to setkání. Tohle byla hodně zapeklitá situace. ,,Therion se...nezměnil, alespoň z toho, co jsem měl možnost ho vidět a mluvit s ním. Neustále se utápěl ve svých myšlenkách, sotva promluvil. Jistou dobu jsem byl jako on, jenže... jeho myšlenky byly temné. Neustále o sobě pochyboval, alespoň to tak i jeho bratr říkal," posunul jsem si ocas a trochu se narovnal. Ale nemohu samozřejmě vědět, zda to tak měl na 100 % pořád. Viděl jsem ho jen dvakrát, třikrát? Co jsem na Galli. Neznám ho, ale chtěl jsem mu říct, že s ním mám historii.

Jen jsem tam seděl a tiše vyčkával, co se bude dít. Tušil jsem, že se dostaví další členové a... nebylo jich nějak hodně. Mechová smečka vypadala býti malou smečkou. Ale je možné, že další členové se potulují někde kolem, každopádně kdo ví. Já rozhodně ne.
Litai seděla v blízkosti mě a lehce jsem se o ní otřel. Jen nenápadný dotek jsem jí chtěl věnovat, než se Launee pustí do vysvětlování, proč si nás svolala. A jak jsem se na ní otočil, spustila. Představila nás a ještě jednoho, což jsem asi odtušil, že bude ten malý prcek. Bylo z něho cítit, že ještě nenačichl místnímu lesu, ostatně jako já. Každopádně jsem si opět odkašlal, jak jsem nabral vzduch do čenichu. Pořád tak podivně štípal.
Po vysvětlení jsem jen všechny sjel pohledem, kývl hlavou a řekl prosté: ,,Zdravím," aby se neřeklo, že tu jen mlčky sedím.
V tom začala nové téma, to důležité. Už jen začátek mi zněl podivně, ale u Theriona vlk nevěděl. Byl tak zamlklý, ponořen do sebe. Nikdo pořádně netušil, co se mu tam v té hlavě vlastně děje. A pak to řekla. Potvrdila mé tušení, které jsem si ani v hlavě nepřipustil. Stočil jsem zrak k zemi a svěsil uši. Neznal jsem ho tak dobře. Ani jako vlče jsem se s ním tolik nebavil, přesto to byl někdo, koho smrt mě mrzela. Byl jsem tak blízko. Tak blízko k tomu, abychom se viděli zase všichni. Therion určitě o Noktovi ví. Vidět se pohromadě byla tak krásná myšlenka...oh, ale... Nokt asi netuší. Budu, budu mu to muset předat. Co nejdříve," došlo mi vzápětí. Jen pomyšlení na to, jak bude Nokt zdrcen drtilo mě.
Povzdechl jsem si. když řekla o možném navrácení, jistá úleva mi spadla ze srdce. Na tohle jsem zapomněl, a přišlo mi, že je vhodné se o tom zmínil, jelikož sama Launee pochybovala. Jenže když jsem si zpětně formuloval její slova v hlavě, ona si byla jistá, že se nevrátí a ani Život jí nemohl povrdit, či vyvrátit její myšlenky. Proč? byla má jediná otázka. Pokračovala v monologu dál. To, jaké rozhodnutí učinila, bylo velice chytré. Mít konečně bety se rozhodně vyplatí, protože... cokoli se může stát a je důležité mít někoho na tak důležitém postu. Podíval jsem se na zmíněného Meinera, toho jediného jsem poznal. Lindasu, o které mluvila, odtušil jsem, že to je ta hnědá vlčice, ale nechtěl jsem dělat unáhlené závěry. Bylo jasné, že to vezmou. Nebo spíše to byla jejich povinnost, ač Launee zněla, že bude chápat, pokud odmítnou. Ale tohle jsem neřešil. Zaujal mě vlček, který po sdělení, že Therion umřel, vypadal, že se proměnil v bílou zeď. Hrůza v očích, strnulost. Muselo mu na Therionovi hodně záležet. Začal plakat a bylo vidno, že slzy jen tak nepřestanou. Nevypadalo to, že by se dokázal ovládnout a pak je utekl pryč. Bolest, jakou cítil, jsem neznal. Nikdo neumřel, nedokázal jsem s ním totiž soucítit. Ani s Therionovou smrtí. Přesto vidět, jak se zachoval, mě jistým způsobem bolelo. To začínám mít reálně emoce i pro jiné vlky než pro Litai a rodinu? Trochu jsem se ošil. Tahle vlna soucitu nebyla mně známa.
Otočil jsem se na Launee. V jejích očích bylo vidět, že fakt přijala, ale bolest neustávala. Jak jsem byla vedle ní, měl jsem k ní blíže. Bylo mi ale jasné, že musí řešit teď bety a tohle postavení, takže bude zaneprázdněna na okamžik. ,,Mrzí mě to, Launee. Smečka je tu pro tebe, a kdybys potřebovala si promluvit, řekni," řekl jsem jen polohlasem, aby mě slyšela ona a případně i někdo okolo. Launee byla vlčice, která se mi v minulosti zalíbila a jistým způsobem jsem donedávna měl podivné pocity, ale teď byla moje alfa a já měl vůči ní respekt. Přesto i alfy potřebují dát volný průběh svým emocím a ne se tvářit drsně po celou dobu. To by je vnitřně sežralo. Chtěl jsem tudíž dát najevo, že pokud chce, abych nebyl jen člen smečky, ale i jejím přítelem, jsem zde.
Otočil jsem se na Litai a jen se na ní podíval. Přišlo mi nevhodné jakkoli se k ní přiblížit a otřít se čumákem o ten její. Nakonec jsem se ale opět otočil na Launee. ,,Půjdu za ním," řekl jsem jen a na místě se otočil.
Sice bylo stále špatně vidět, měl jsem potuchy, kam šel. Čich tolik nefungoval, ale přeci jen něco zachytil a tak jsem jen šel podle něho a doufal, že mě to vede správně. Proč to dělám? Není to má starost, že se tady složil. Stále jsem nechápal, co jsem tím chtěl ukázat. A hlavně jaký motiv jsem za tím měl. Ale mé tělo jednalo a já musel jednat taky. A co mu jako řeknu? Netušil jsem, ale jelikož už jsem tu byl, musel jsem udělat, co bylo třeba. Zůstat s ním.
Nešel někam daleko. Jen za křoví, které bylo nedaleko, ale jak se tu pohybovala ta mlha, docela lehce jsme se ztratili z dohledu ostatních.
Sedl jsem si vedle něho a nedíval se na něj. Jen tam seděl. Ani jsme se neznali, neznal jsem jeho jméno. Musel si připadat ještě více hloupěji, než kdybych tu nebyl. Ale...moje tělo prostě neposlouchalo. Nemohl jsem být však pořád ticho a musel jsem něco říct. ,,V takových chvílích by neměl být vlk sám," řekl jsem pouze a stále se díval někam před sebe. Když už jsem tu byl a tak způsobil tu divnou atmosféru, nechtěl jsem, aby se cítil ještě více divně. Tiše jsem si povzdechl. ,,Za své emoce se nestyď," řekl jsem hned na to. ,,Přišel jsi o někoho, kdo ti byl blízký. A to hodně bolí," nakonec jsem se na něho otočil a podíval se na hromádku neštěstí, která se schovávala za tím křovím. Měl to být jeho štít? Ochrana? Tak křehká věc, jako keř? Nakonec jsem opět zrak odvrátil a díval se jinam. Bude pro mě lepší poslouchat, tak snad se rozmluví a pokud ne, no...alespoň tu budeme tiše. To by mi nějak nevadilo. Odejít by bylo neslušené a divné vzhledem k tomu, že jsem Launee jistým způsobem dal slovo.

Ty slova vyslovit, no musím říct, že pro mě to byla velká dávka odvahy, ale také neskutečná úleva. Vědět, co cítím, být si tím jistý. To jsou věci, kterých si cením a jakmile k nim dojdu, něskutečně si jich vážím. Od narození jsem věděl, že moje rodina je pro mě nejdůležitější. Sestry, bratři. To, že jsem pak poznak partu, to se dostavilo taky až po nějaké době. Neměl jsem je rád ze začátku.
Rodina je něco speciálního, láska k Litai taky. V obou případech miluji, ale miluji jinak a toto milování je asi nejsložitější ze všech. Vlk se musí mít napozoru, aby si ta dvě slova nespletl jen tak s lehkým poblázněním a to já vím, že mezi námi není. A já konečně mohu být pro Litai tím vlkem, jakým ona potřebuje.
To, že se na okamžik zarazila, jsem si nijak nebral k srdci. Ostatně na jejím místě by mi to zaražení trvalo asi nějakou chvíli. Litai se z toho vzpamatovala celkem rychle. Usmál jsem se, když jsem viděl, jak se jí zorničky roztáhly a její ocas nedokázal přestat kmitat. Opět se ke mně přitulila a řekla mi ta slova zpátky. Mým tělem projel výboj. Nejdřív jsem si myslel, že jen mám husí kůži, ale evidentně se mi spustila magie a tak nějak celé mé tělo bylo z tohohle momentu v háji. Naštěstí výboje nebyly nijak nebezpečné, ale projely těla nám oběma. Hezky to na hřbetech zajiskřilo a pak zmizelo. Jenže, to bych nebyl já, aby to zůstalo jen u jedné magie. Evidentně jsem dlouho nepocítil sílu emocí. Jak se ke mně přiblížila a položila se, vlna jejích emocí se smíchala s těmi mými. Mohla je cítit zpátky, avšak ne v takové míře, jako jsem je cítil já. Ještě štěstí, že to bylo vše pozitivní, ale i tak mi moje srdce málem z těch silných emocí, které máme vůči sobě, prasklo. Tak moc ji chci mít jen pro sebe. Moc ji chci ukázat, jak mi na ní záleží, jak moc jí miluji.... a v tom se ozval jeden problém. Ještě štěstí, že Launee zavyla a Litai se odtáhla. Moje vlčí nádobíčko totiž začalo býti nějak moc napozoru. Do háje, do háje...mysli na něco smutnýho. Mrtví králící...MRTVÍ KRÁLÍCI! oklepal jsem se. Snažil jsem se všechno ze své hlavy odehnat. No, nešlo to tak lehce, proto, když mě Litai pobídla, že bychom měli jít, bez řečí jsem vyšel a celou svou mysl soustředil hlavně na to, abych se uklidnil a mé tělo nebylo tak moc natěšené z její přítomnosti. HOŘÍCÍ KRÁLÍCÍ, MRTVÍ KRÁLÍCÍ....sakra, funguj!

Každopádně nebylo třeba myslet na ošklivé věci. Díky volání Launee jsme měli možnost odhadnout, kam běžet. Přeci jen můj čenich tu tolik nefungoval, takže jsem byl rád, že se ohlásila. Atmosféra tu byla nějaká ponurá. Muselo to být vážné. Taky jsme doběhli tak, že jsem se ocitl vedle Launee. Podíval jsem se na ní. Něco tu nehrálo... Její oči postrádali jistou jiskru. ,,Launee, je vše v pořádku?" zeptal jsem se. Ano, jsem jen člen smečky, ale nemohu ignorovat fakt, že se s Launee znám. Poté jsem se otočil na všechny ostatní. Bylo tu pár nových tváří. Nejdřív jsem se zastavil u Ismy a pousmál jsem se. Lehkým kývnutím jsem jí naznačil své přivítání. Pak jsem se podival na další vlčata. Jedno se drželo blízko Launee, tudíž to muselo být její a to další bylo šedé. Asi nějaké sirotče? Nakonec jsem se podíval na toho dvoubarevného. Opět jsem jen kývl na pozdrav. Nechtěl jsem se představovat, či jakkoli tuto atmosféru narušovat. Něco mi říkalo, že to muselo být opravdu důležité a zásadní.

Rozhodně to, co se dělo, bylo neobyčejné. Sám jsem moc nevěřil tomu, co jsem řekl. Nebyl jsem si tím vůbec jistý, ale co jiného za slova mi zbývala? Musel jsem prostě být nějak optimistický a nevidět věci negativně. Hlavně to už dýcháme nějakou chvíli a nevypadá to, že bychom měli umřít nebo tak, pomyslel jsem si a chvíli jsem se soustředil, zda mě náhodou něco nezačíná bolet. Ale necítil jsem nic. Spíše jen štěstí z toho, že jsem opět s Litai.
Vysvětlila mi, co dělala. Řekla jména členů, které jsem nikdy neviděl a neznal. Počkat, Meinere. To bude ten černobílý, že? Hm, ale další vůbec netuším, pomyslel jsem si. Ani jsem si nedokázal udělat obrázek. Když však zmínila Asgaar, sklopiljsem smutně uši. ,,Jo, o tom vím. Vím i kdo to udělal. Totiž... byl se mnou Arcanus, což je partner zemřelé. Cestou jsme potkali Styx, nebo spíše jí jen cítili a Arcanus neskutečně zuřil. Takový hněv jsem snad nikdy neviděl. Ale naprosto ho chápu... užírá ho to," řekl jsem jí, abych jí vlastně doplnil informace. Bylo mi ho neskutečně líto, ale o lítost on se nežádal. A já mu ji ukazovat nebudu, až ho příště uvidím.Ale co do háje ta Styx dělá. Přináší všude chaos, naštvaně jsem hrábl do mechu pod náma, ale hned na to jsem vydechl všechen udržovaný vzduch a povzdechl si. Podíval jsem se na Litai a usmál se. Olíznul jsem jí čumák. ,,Ještě, že ty jsi v pořádku," řekl jsem se starostí a něhou v hlase.
Pak ale přešla ta důležitá řeč. Byl jsem docela nervozní. Musela to na mě i vidět, protože jsem sklopil hlavu a nějak nabíral kuráž jí to říct. Jakože, ona si to zasloužila, o tom žádná, ale pro mě to taky byl dost velký krok jí to říct. Nakonec jsem se zhluboka nadechl, podíval se na ní a prostě to řekl: ,,Miluji tě," tahle slovíčka ze mě vyšla, jako kdybych si s nimy pohrával na jazyku už nějakou dobu. S takovou lehkostí vyšly ven, až jsem se sám divil. Ale dal jsem do nich vše. V mých očích se zračilo vše. Všechny ty emoce, které mi Litai způsobovala. I tu starost, zodpovědnost. Bylo tam vše, ale...hlavně ta láska. Velká láska, kterou ona tak moc potřebuje. A já jí to hodlám dám všemi doušky.

Ta pichlavá mlha se tu roztahovala jak nějaká peřina. Nebyla sice moc viditelná, ale za to fakt pořádně štípala do čenichu. Kdybych tak mohl mít něco, čím ten čenich zakrýt nebo jak zamezit tomu štípání, to by bylo opravdu dokonalé, zastřihl jsem ušima. Ale i tak to nijak nenarušovalo atmosféru, která se kolem nás vytvořila. Díval jsem se jí stále do očí, snažíc se nevnímat to nepříjemné šimrání v čenichu.
Když přiznala, že jí není moc dobře, na okamžik jsem měl srdce zalité starostí. Když následně ale vysvětlila, že je to celou touhle situací, povzdechl jsem si taky, ale cítil jsem se lehčeji. Je v pořádku, jen se bojí, přiblížil jsem se k ní blíže a otřel se o její tvář. ,,Určitě to není tak hrozné, jak to vypadá. Ale je to rozhodně nepříjemné," řekl jsem a stočil jsem tvář směrem, odkud jsem si myslel, že jsem přišel. Kdybych měl tak více odpovědí na její otázky, tak by se jí třeba mohlo ulevit a mě též.
Litai mi následně popsala mé zmizení. Vůbec jsem netušil, že jsem tu udělal takový binec. ,,Což mi připomíná, kde jsou všichni? Nikoho vůbec necítím, ani tebe jsem nezaregistroval a jak to tu neznám pořádně, ani nevím, kam mám jít," řekl jsem popravdě. Jak nás ta mlha obklopovala, cítil jsem se tu sám jen s Litai, což mi nijak nevadilo, ale přeci jen bych rád věděl, kde jsou ostatní. Co když tu jsou, jen nebudeme schopni na sebe narazit? Budeme jako bludičky, vzpomněl jsem si na jedno povídání z mého dětství.
Z mé vzpomínky na dětství mě vytáhl Litai s jejím dotykem. Pousmál jsem se. ,,Neboj se, už jsem u tebe," řekl jsem se a víc jsem se k ní přiblížil. Hlavu jsem jí dal na zátylek a trochu zatlačil tak, aby se na mé tělo více přitiskla. Byli jsme teď ve velice těsném objetí. Cítil jsem každý záhyb jejího těla, slyšel jsem jak mělce dýchá a dokonce i jak jí bije srdce. Moje, zavřel jsem oči a jen vdechoval její vůni. Tohle jsem potřeboval tak moc, vůbec jsem si neuvědomoval, jak moc je pro mě Litai vlastně důležitá. Chtěl jsem se s ní jen objímat, mazlit, být po jejím boku navždy. Neopustit jí. Tak moc jsem teď pociťoval ten silný pocit, který mi kolovat v žilách a rozproudil krev, že jsem měl rozpálené tváře.
Nějakou dobu jsme byli k sobě takhle blízko, ale nakonec jsme se museli odtáhnout. Opět jsem se jí zadíval do očí. Srdce se mi tak neskutečně rychle rozpumpovalo, že jsem se divil, že mi hrudní koš ještě nepraskl. ,,Litai. Chtěl bych ti něco důležitého říct."

Nakonec jsem radši zastavil a prostě stál na místě. Hrozilo totiž, že bych se dostal někam, kam bych nechtěl. Teď jsem se nemohl spoléhat na svůj čenich, protože jsem necítil nic kolem, tudíž ani značkování území by mi neřeklo, zda jsem vyšel ven, či jsem stále ve smečce. Byl to celkem pech, že jsem vlastně neznal svůj domov. Rozhodně, až vše řeknu své milované, to budu muset napravit. Jenže ten kouř ne a ne odejít, prohodil jsem ocasem ve snaze trochu rozehnat tu mlhu, jež se tvořila.
Sem tam jsem si odkýchnul, jelikož mi ten štiplavý pach dráždil čumák. Byla to celkem na nic situace. Neslyšel jsem, že by třeba někdo zavyl zpátky, jako: "Hej, jsme tady. Pojď sem!" Věřil sem, že kdyby tu někdo byl, určitě by už tak učinil.
V tom se ale objevila nedaleko silueta vlka. Snažil jsem se mžourat co to šlo, ale nedokázal jsem přesně říct, kdo to je. Jak jsem necítil, ani jsem nemohl poznat, zda je to někdo ze smečky. V tom ten někdo začal vyslovovat mé jméno a já uviděl Litai. automaticky mi radostně začal vrtět ocas. Stačil jim udělat dva malé kroky dopředu, už byla u mě. Otírala se, ale neunikl mi jeden fakt. Třásla se. ,,Jsi v pořádku?" vypadlo ze mě hned. Starost v mém hlase byla značná a kdyby se odtáhla, rozhodně by ji mohla vidět v mých očích. Jenže třas po chvíli přestal a následovala otázka, kterou jsem samozřejmě čekal. Odtáhl jsem se a podíval se jí do těch zlatých očí. ,,Život má blbý smysl pro humor. A nebo to byla Smrt? Každopádně jsem se prostě ocitl někde u pláže a spolu s dalšími vlky hledal nějaké cetky. No, prostě jsme nemohl jen tak odejít. Ovládala nás magie," řekl jsem velice shrnutě. Jak jsem byl tak odtažený, mohl jsem si jí prohlédnout. To, že měla dokonalou povahu, o tom bych básnil pořád, ale měla též nádherné tělo. Její kožíšek se opět zbarvoval do hnědé a červená se pomalu vytrácela. Něžně jsem se na ni usmál, udělal krok, který nás dělil a šeptem řekl: ,,Moc jsi mi chyběla," a otřel se o její tvář.

Aké je to vlastne milovať som sa dozvedel len nedávno a to už tento pocit mám v sebe nejaku tu dobu. Niektorí z vás už to poznaju, iní to ešte len spoznaju, ale každý bude mať inu skusenosť, takže sa prosím posaďte, pretože vám idem porozprávať o tej svojej.
Milovanie je strašně zložitá vec. Najskor je totiž doležité si tie pocity naplno uvedomit a stát si za nich, o čo mi hlavne išlo, pretože som vlk, ktorý veci skor rieši zo stránky logiky. Ale tu logika jednoducho nefunguje.
Moje precitnutie nastalo až v momente, kedy mi Život vlastne pomocou mágie ukázal, ako sa vlk cítí, keď miluje. Telo sa vám samo od seba začne zlahka triasť a každou bunkou tela cítite ten spalujuce horko. Niekto má touhu po tom druhom skočiť a mazlit sa, iní zase skor uvítaju, keď možu byť jednoducho v prítomnosti toho druhého. A ja som ten druhý typ. Kedykolvek Litai vidím, či len na ni pomyslím, srdca sa mi rozbucha, či vynechá úder. Hlavne mám pocit, ako keby ma len myšlienka na ni objala a dodala pocit domova a bezpečia. Ak ste však v tom až po uši, nedokážete prestať na toho druhého myslieť. A to može byt aj zlé, pretože to nemusí byt myšlienky plné úsmevu a hrejivého pocitu, ale možu to byt myšlienky plné starostí a strachu o druhého. Ale to si myslím, že je prirodzené a normálne. Mám tu však radu najma pre tých, čo ešte len tento pocit zažiju. Neponáhlajte sa. Všetko má svoj čas. Nechte svoje emócie, aby ovládli vašu mysel, ale nesmie ovládnuť vaše telo. Počkajte si, až bude ten správny čas, tá správna chvíla. Nechcete svojho milovaneho predsa vystrašiť, nie? Dávajte najavo svoje pocity aj v menších dávkach, najma zo začiatku. Ale akonáhle to bude velmi vážne a obaja budete na rovnakej kolaji, potom nastáva ten správny čas všetky tie emocie vypustiť.