Příspěvky uživatele

// Asgaarský hvozd

Nechal jsem se odnést do úkrytu smečky. Já, oproti sestřičce jsem byl najezený a nevadilo mi to. Ona sice té vlčici nevěřila, což jsem jí nevyčítal, že jo, ale já jsem z ní neměl špatný pocit. A máma by nás přeci nedala někomu, o kom by si myslela, že není vhodná hračka pro nás, že jo? Nebo ano?
Trochu jsem se nad tím musel zamyslet. Dala by nás máma někomu nezpůsobilému? Jo? Byla to nějaká zkouška? Ne, určitě ne. Celé tohle uvažování mě teda dokonale unavilo, až jsem z toho usnul. No fakt, že jo...

...a to jsem se dobře vyspinkal. A když jsem se vzbudil, fakt mi nevadilo, co se v jeskyni dělo. Cítil jsem se dobře. Ale něco přeci jen nehrálo, moje tlapky byly větší. Koukal jsem na ně jako vyoraná myš. Protáhl jednu a pak druhou. Když jsem se si je dostatečně prohlédl, zívl jsem si a postavil se na ně. Bylo na čase, prostě sebrat své tlapy a protáhnout je taky chůzí. Kde je sestra? A máma a otec a Hyetta? Rozhlížel jsem se kolem. Mrknu se ven. rozhodl jsem se a vyrazil z úkrytu.

>>> Asgaardský hvozd

Jestli jsem se bál věřit s jídlem? Pohlédl jsem na sestřičku a zazubil se na ni: "Ale však to říkal i táta..." Zarazil se. Směl vůbec říkat otci táto? Matka ho málem za to sežrala, co když to bylo špatně i u něj? "Bel, myslíš, že můžeme říkat tátovi táto? Nebo mu máme říkat Králi Podzimu?" Na chvilku jsem z toho byl zmatený.
Pohlédl jsem ze sestry na hnědou vlčici. Setřička jí nechtěla věřit a já? Já se cítil v pohodě. Jestli jsem jí chtěl věřit nebo ne, jsem zatím neřešil. "Proč chceš stavět oltář? Je to k něčemu dobrý? Jako, že třeba budeš královnou, hm, co já vím, oltářů?" Sice jsem neměl vůbec páru co to je, ale tak znáte to, mláděcí představivost byla široká. Kdyby mi řekla, že je třeba pampelišková vílá, proč bych tomu nevěřil, že jo?
řekla nám co je sníh. "Aha, zmrzlá voda. A teď té vody je tu hodně, koukám." Zazubil jsem se.
A pak jsme se dali do jídla, ke kterému jsme došli. Prostě jsem se na to vrhl a žvýkal. Hlavně pořádně to urvat. Ochutnal jsem snad od všeho cosi. Konečně jsem se trochu najedl.
"Ty, Hajato? nevíš náhodou proč mám... Rowenu, vytočilo, když jsme jí říkali mámo?" Tohe mě zajímalo.

25. Ochutnej padající sněhové vločky
.........................................................................................................................

← Elisino údolí

Otřepal jsem se, snad abych ze sebe shodil všechen ten stres, nebo to bylo snad zimou, co měla nastat? Počkat, jak měla, vždyť ona tu už byla. Zamžoural jsem na cosi, co poletoval vzduchem. Vypadalo to jak mnoho much. Ale, snášelo se to k zemi jako předtím listí. Kdo ví, byla zde možnost, že otřepání bylo kvůli obojímu. Tak či tak jsem chvílemi propaloval mámu. Dokud mi nepodala odpověď na mou otázku, protože upřímně, jsem nechápal, co jí tak vytočilo. Zastříhal jsem ušima a sledoval její výrazy. "Jasný," řekl jsem skrze zoubky, ale ve skutečnosti mi to vůbec jasný nebylo.
Pohlédl jsem na ségru, co ona na to říká? Také ji to tak vykolejilo, nebo jí to bylo jedno? Hm? Skenoval jsem ji. Přejížděl očima po mámě a sestře střídavě. Měl jsem hlad a to už jsme se ocitli v lese. Tu se nám do cesty připletla hnědá vlčice. Vypadala jako suché listí. Nabídla se, že jí můžeme s čímsi pomoci. A máma nás velice ochotně předala. Eh? Do teď jsme byli pouze s ní a teď? No? No, alespoň bude čas na zkoumání ostatních, že jo.
Matka zdrhla skoro nadstandardní rychlostí, zamračil jsem se a sledoval bod, kde se vytratila z dohledu. Pak jsem se otočil na hnědou. "Zdá se, že jsme ti k službám. A co na tom pěkném místě má být? A máš něco na jídlo? My už máme hlad." Tedy já měl. "Se tady slibovala nějaká hostina." Poznamenal jsem.
V tom mi opět nedalo to cosi, co poletovalo vzduchem, dost to šimralo na nose a občas mi to spadlo do oka. "Co to je?" A po té otázce jsem po tom chňapl. Jo, rozhodl jsem se ty divné bílé mouchy prostě pochytat. Jenomže ony se mi na jazyku a v tlamě rozpouštěly. A pak z nich byla voda.

"Myslíš, že všechny Píčely táta zabije?" Zeptal jsem se sestřičky. Byl tatínek tak silný a neohrožený, jak říkala? Možná ano, mohli jsme tomu věřit a ani by jsme okem nemrkli, že ano. Inu, děti přeci ve svých rodičích většinou vidí to nejlepší. Alespoň když jsou malé. Jenže... Zaslechl jsem hrozitánské zavrčení. Vyhledal jsem pohledem, kdo to byl. Byla to máma. Propalovala mě pohledem plným hněvu. Nechápal jsem to. Co se stalo, proč na mě vrčí?! Polekal jsem se a na chvíli stáhl ouška dozadu. Inu, nevěděl jsem co čekat. Nakonec jsem ale ouška zase stočil dopředu. Narazil jsem čenichem na ten její, páč byl mocinky blízko: "Jak?!" Vyjekl jsem lehce pisklavým, ale zcela odhodlaným hláskem. "Co jsem řekl špatně?!" Vážně jsem její reakci nerozuměl a jestli chtěla, abych to pochopile, měla by mi to říci jasně a ne takhle.
"Tak jo!" Naštvaně jsem si odfrkl, Vypjal hrudník a vyrazil. Byl jsem z toho celý zmatený. Takhle na mě ještě nikdy nevrčela. A vůbec se mi to nelíbí. I já zavrčel, jsen jsem si tak zkoušel hlasové projevy.

→ Asgaar

Náš táta se zjevoval a mizel, jako všechno co schováš večer pod víčky svých očí a ráno, když je otevřeš, to zase všechno najdeš. "Tati!" Zvolal jsem vesele. Stříhal ušima, když mluvil o jídle a o těch věcech. "Já mám hlad. Já bych na to jídlo i šel," ohlédl jsem se po tom, co otec přinesl, ale také jsem sledoval sestřičku a mámu. Půjdeme? Půjdeme tam? A Sionn, strejda Sionn taky pořád mizela objevoval se. No, možná nám to tak připadalo, že sjme byli mrňaví a hned se zajímali o to a tamto a kde co a jakmile byla naše pozornost zaujatá něčím konkrétním, tak jsme zapomínali "obrazně řečeno" na to co bylo před pár minutami.
Co to povídal otec sestře? O nějaké blátivé příšeře? Zastříhal jsem ušima a tlamka se mi pootevřela. Pak jsem se zamračil a zahulákal: "Žádná píčela z bláta sestřžičku neunese, protože ji hlyznu do zadele, jestli se o to jen pokusí!" Hrdě jsem se napřímil a bylo mi fuk, že jsem byl mrňavej!
Sestřičce vadilo, že není velká. No já se na tom snažil najít nějaká pozitiva. "Hm, ale když jsi velká, tak tě máma nemůže nosit," jenomže mě třeba moc nenosila. Byl to je takový flák, jak jsem se snažil vymyslet něco chytrého, ale přemýšlet se mi nechtělo, protože jsem měl hlad.
"ŘŘŘŘekl bych že šel lovit píčely. A já ti taky jednu ulovím a žádná píčela tě nesní." Kdepak, na sestřičku mi nikdo šahat nebude, natož nějaká blátivá píčela.
Pak začala mluvit mamka a to jsem se usadil a naslouchal. I když něco říkala sestře, stejně jsem to pouslouchal i já. "A jak se takový sprrrávný a špatný vlk pozná?" Tak to mě zajímalo. Zavrtěl jsem ocasem. Pak nám začala vysvětlovat pozice ve smečce. Přikyvoval jsem. "Jsme Kappy, ano, jako každý jiný člen? Kolik členů smečka má? Hm? A proč když jsme prrrincezna a prrrinc, tak se musíme chovat jako všichni?" Ptal jsem se dál a dál. Asi z nás a našich dotazů mamku brzo klepne.
"Strrrejda Sionn topič je tedy velký šéf? A on velí i tobě a tátovi jako krrráli a krrrálovně?" Další dotaz. Těšil jsem se, až poznám členy smečky. Otázkou bylo, jestli se z toho budou těšit oni. Bedlivě jsem naslouchal. A asi začínal chápat. "Aha, takže když budu chytrrrý a šikovný, tak budu moci být výše postavený a lépe se chovat?" Zavrtěl jsem ocasem. "Když budu výše postavený tak budu více princ?"
Máma toho tolik uměla, že jsem z toho měl oči a na vrch hlavy, ale nadšením, samozřejmě. "Ty jo, ty toho tolik umíš, mami. Ty jsi hotová krrrálovna kouzel, že jo Beleth? Naše mamka je nejlepší krrrálovna kouzel v celém lese." No, zeptala se jak nám voní. Začichal jsem. "Voníš moc hezky, mami. Mám rád tvoji vůni."

Pohlédl jsem na sestru. Jí se nelíbilo být princezna, protože královna jí znělo lépe. Já v tom zase tak velký rozdíl, jako Bel, neviděl. Ale ona očividně ano. "Prrrrrincezna nebo Krrrálovna, to máš jedno, ne? V obou je RRRRRR tak to musí být super čuper, královksý." Zavrtěl jsem ocasem. No i máma se toho ujala a vysvětlila další a další důvody, proč nemůžeme být král a královna.
"Být velký a velká. To možná ani tak dlouho nebude trvat, Bel, koukej, jak jsi už vyrostla!" Zvedl jsem tlapku a ukázal ji jí před oči. Taky s ní i zamával, aby lépe viděla. "Vidíš? A pamatuješ jak byla malá?" Samozřejmě, že jsme museli už trochu vyrůst. Ale taky nám to mohlo připadat, že to je dlouho. Čas sice plynul pořád stejným tempem, ale relativně se zdál být různorodě rychlý nebo pomalý.
"Jak se vystupuje ve společnosti? To se musí jít spříma, že jo, takhle, ale, musí se kvůli tomu lézt na ten kopec jako na něj lezl táta?" Zamžoural jsem směrem, kterým Belial předtím zmizel když si hrál na krále podzimu. A ještě jsem neměl dobrou slovní zásobu a slovo vystupovat mu trochu šlo šejdrem. "A ty další věci?" Byl jsem zvědavý, že jo.
"Tak magie, no, tak co umíš? A jak to máme udělat my?" Zajímal jsem se.
No a pak se zablýsklo na obloze a zaburácelo to, až jsem nadskočil a než jsem dopadl zase zpátky na tlapky, už jsem měl kožíšek jako larysový svetr po otření. "Co to je? Lechtá to." Vypískl jsem a otřepal si kožíšek, ale ten pořád zůstával nabitý. Než jsem se otřel o sestru a přeskočila mezi námi jiskra a tak jsme oba dostali kopanec od statické elektřiny.

"Oh, óh" Zavýskl jsem rozjařeně. Sestřička mě chňapla toiž do ocásku. No teda! Ale jsem se smál, protože to byla bžunda. Zubil jsem se na sestru, že jsem vyhrál a byl tak král. Jí se to ale nelíbilo. No, nevadilo mi to a přiskočil jsem k ní a otřel jsem se o ní hlavou. Pohlédl jsem na mámu: "Prrrrrincezna?" Hlavinku jsem dal na stranu. "Ploč ne krrrrál," občas mi to ještě přeskakovalo, to R. někdy vyšlo někdy ne, to když se mi zamotal jazýček. No co, však ono se to nějak dopiluje, že jo. "Aha, takže až budu táááááákhle velkej jako náš krááál, tak budu taky král," Zavrtěl jsem ocasem a dloubl nadšeně do sestry. "Jsme princové a princezny!" Smál jsem se na ni. Bylo to přece jasný ne? Když táta byl král a my jsme byli malí tak museli jsme být králové a královny, jak budeme velcí.
"Lovit? Jo, jo, to chceme, že jo, Bel?" Určitě to muselo být něco zábavného a jistě lepšího, než mokření kožíšků v jezeře. "Magie? Co je to?" Máma měla pořád něco v kožíšku, samé zajímavé nápady. Všechno jsme chtěli poznat! Koukl jsem na sestru a co ona na to řekne. "Budeme lovit nebo mágit?" zeptal jsem se jí s rošťáckým úsměvem. Ať už to bylo cokoliv, chtěl jsem to.

"To jsem já, malé zubaté zvííížééé!" Jo, to se mi líbilo. "A až vyroštu, budu velké zubaté žvížře!" Inu, občas se ta písmenka pletla nebo se různě zkroutila. Proč to mu tak bylo? Asi proto, že se mé tělo, včetně tlamky, pořád vyvíjelo.
Pak jsem začal pronásledovat sestru. Ta se však rozplácla na zemi a jí kolem profrčel jako blesk. Tedy samozřejmě to tak přišlo mě samotnému, ve výsledku jsem mohl být akorát tak rychlý, jako vlče, že jo. Ovšem ve svých očích jsem byl dokonalý a rychlý! "Zvedej se!" štěkl jsem na ni vesele. Chtěl jsem, aby se se mnou naháněla.
Proběhl jsem kolem otce. Něco divného povídal. Něco o králi podzimu a pak zmizel v lese, aby se po nějaké chvíli objevil obalený listím. Máma mě chtěla lapit společně se sestrou. Vyplázl jsem na ně jazyk a rozběhl se k otci se slovy: "Nechytíte, nechytíte. Jsem král větlu!" No, když mohl být táta král podzimu, proč bych nemohl být já králem větru, že jo? A už jsem se k němu blížil. Táta nechtěl, aby jsme mu na tu výzdobu sahali. No, ale neřekl, že si nesmíme utrhnout list. Proběhl jsem mu kolem tlap a chňapl po jednom lístku. "Vrrrhvamf! Mám fo!" A už jsem utíkal ke kameni, kam nás prve odkázala máma. "Krrrrál větlu!"

Voda, to byl tak trochu šok, ale nakonec jsem zjistil, že mi vlastně nijak neubližuje, kromě toho, že je studená, změní rychle mou teplotu a je co, mokrá? No, vydávala taky docela legrační zvuky, když do ní plácla tlapka a tak jsem tlakou bouchal do vodní hladiny, dokud nepřišel otec a nezačal mě umývat. "Špinavé divoké plase? Co je to, tatíííí?" Protáhl jsem jeho oslovení. Ale proč by mě nikdo neměl brát vážně? Už teď jsem věděl, že by mě měli brát vážně. I když jsem si nebyl jistý, jestli mě tak brali. A vlastně, co to vážně znamená?
Zachichotal jsem se a rafl jsem otce do tlapy, když se mě snažil umýt hlavu. Ale samozřejmě v tom kousnutí nebyla žádná zlost. Spíš to bylo, jako když máváte před štěnětem hadýrkou, aby jste ho vyprovokovali ke hře. No a to se mu také povedlo.
Máma nás poslala uschnout. Otřepal jsem se a pohlédl na sestru. Zablýsklo se mi v očičkách a hravě jsem zavrčel: "Chytím tě, zdlhej!" Vyzval jsem ji k honičce a vyskočil do vzduchu, abych následně rozpohyboval tlapky. Kdepak, stát na místě a čekat až oschneme? Nene!