Gallirea - Příspěvky uživatele

Když s ní komunikovali, bylo to jako kdyby se mohli svobodně projevovat jen pokud se projevil Dante. Kráčel před matkou v jeho stínu, zatímco před otcem byli sourozenci ve stínu Yggdrasila. Jen s tím rozdílem, že Yggi stál před otcem jako zeď, jako pomyslná hranice, jako ostnatý drát, která drží sourozence v bezpečí. Zatímco Danteho stín byl spíš jako doprovod. Ukazatel. Když mohl Dante, mohli i oni. Každý měl svou roli. Každý kromě Odine. Věděl, že je malá sestra v neustálé nejistotě, ale zároveň mu bylo jasné, že z nich tří je nejsvobodnější. Nesvázaná očekáváními. Ale zároveň rozpolcená.

Za myškama skákal pořád, asi by mu unikl znechucený výraz, kdyby jim madre řekla, že jdou lovit prťavé hlodavce. Nene kdepak, pořád měl víru ve svou matku. Jistě by je nenechala lovit žádnou titěrnou havěť. Co teda ale budou dělat? Matka se odebrala kousek bokem a u toho jim vysvětlovala, jak se mají chovat. Natáhl uši a sledoval ji pohledem. Otáčel za ní hlavu a drhnul u toho bradou o malého bratra. Nejspíš už ho to štvalo, protože mu dal najevo, že se hodlá zvedat. Ať teď mu došlo, že se o něj opíral víc, než měl původně v plánu. Vyskočil na nohy a prakticky okamžitě se rozešel za ním. Dante byl matčin.

Tiše naslouchal matčiným slovům. Neřekl půl slova, nebylo proč. Musel by použít otcův jazyk, jinak by byl kárán. A to se mu nechtělo. A tak tvrdohlavě mlčel. Ale na lov se těšil, lov znamenal soběstačnost. A jak řekla matka - lov je povinnost, přežití. Bylo to nadmíru důležité. Jaké však bylo zklamání, že ve skutečnosti nikam lovit nešli. Nedal na sobě nic moc znát, ale byl hluboce zklamaný. K čemu je lov bez lovu? Jak se to mají naučit jen tak, ze slov? Je ale pravda, že na velkou zvěř jsou moc malí, na malou moc pomalí a na pomalé drobky moc... vybíraví. Ne že by nechtěll jíst malé tvory, právě že naopak.

Září 4/10 - Odine a Dante

Všudypřítomný chaos způsobený Dantem byl pro klidného Yggdrasila poněkud otravným. Ale ještě mnohem otrávenější byl z faktu, že byl ze sourozenců nejpomalejší. Jistě, dávalo to smysl. Byl vysoký, silný a dost vychytralý. Neohrabanost a menší vlohy k rychlosti byly pochopitelné. Nicméně Yggdrasil, kromě nekonečné zvědavosti, zápasil taky se svým egem. Nespokojeně si zavrčel pod čenich, když vzdáleně slyšel bratra mu odporovat. Já ti dám ne, řekli jsme přece že nechceme problémy! Naštěstí se příliš soustředil na voňavé stopy, než aby se zabýval hořkou pachutí na jazyku. Přiběhla i sestra a po nějaké době i bratr, když si všiml, že ti dva lepí čenich k zemi.
Odine měla zcela pochopitelnou otázku. Přemýšlel poměrně dlouho a usilovně, než odpověděl - narozdíl od bratra, který sebevědomě prohlásil první věc, co ho napadla. Yggi však tento názor nesdílel. "Uvidíme." odpověděl na sestřinu otázku rozvážně. Rozhodně to ale chtěl zkusit. Bratr se hned vydal po stopách zvířete. Yggi škubl ušima. "My proti celému světu." zopakoval souhlasně tvrdým a přesvědčivým hlasem. Na první poslech se mohlo zdát, že neprojevuje žádné emoce, ale sourozenci ho znali. Jistě si všimli, že se tahle věta dotkla Yggdrasilova srdce. Nebo alespoň v to doufal.
Přikrčil se do vysokánské trávy, která jim dělala skvělé krytí. I kdyby bylo zvíře nad jejich síly, alespoň se mu můžou schovat. Byli malí, ale houževnatí. Yggi se nevybíravě vecpal dopředu. Byl trochu nervní z možnosti, že nebude mít situaci plně pod kontrolou. Předběhl bratra, chlácholivě mu pročísl čenichem srst na krku a pokračoval v cestě plížením. Otočil se jen tak, aby koutkem oka mohl zkontrolovat ty dva. Poté se hned otočil čelem a prudce se zastavil. Oj, byli blíž než si myslel. Přímo před nimi stál statný jelen v celé své kráse. Byl... OBROVSKÝ!

Září 3/10 - Odine a Dante

Než sestře stihl odpovědět, zmizel za křovím. Dalo se tudy v pohodě projít, pokud jste teda nebyli Dante. Být Dantem očividně znamenalo sebedestruktivně vrhat skrz cokoliv, co vám stálo v cestě. Samozřejmě ho bratr odbyl, na což Yggi reagoval mlčením. Samozřejmě mu výraz ztvrdnul, ale neměl tendenci se s ním hádat. Bylo by to hloupé a zbytečně by to zkazilo jejich výlet. Nechal ho pověsit se mu na ocas, neboť moc dobře věděl, že ho hned pustí aby se vylítal. Což se samozřejmě stalo. Protočil očima. "Popoběhnem." otočil se na sestru. "Ať se neztratí."
Běžel ale mnohem pomaleji než malý brácha. A to nejen proto, že nechtěl sestru nechat samotnou, ale také z důvodu nedostatku vlohy pro rychlost. Byl pomalejší. Nehledě na to jak moc ho to štvalo, nemohl si nalhávat opak. "Lento!" zavolal za bratrem aby zpomalil. Hned jak otevřel tlamu věděl, že je to zbytečné.
Bratr na ně křičel cosi o lovu. Yggi se zamračil. On chce lovit? Hned si vzpomněl na matčinu lekci taktiky a základů lovu. A vlastně mu přišlo, že to není až taková blbost. Cože to madre říkala? Že se mají nejdřív ujistit, že v okolí nějaká kořist je. Za hektického běhu se ale nedokázal soustředit na pachy, až v jednu šťastnou chvíli zachytil... cosi. Prudce zabrzdil, nehledě na to, zda je sestra v těsném závěsu nebo ne. Něco cítí. Něco voňavého, hodně voňavého. Byl to tak silný pach, až ho to překvapilo. Zjevně to má co dočinění s těmi otisky kopyt na zemi. "Tady!" zvolal, aby sorella a fratello věděli, že se zastavil.

Pokud nevadí, potřebovala bych ještě chvilku na rozmyšlenou k některým odměnám.

Ale aspoň kus, zkusím to vypsat co nejpřehledněji dovedu.

Pro Sikua:
Lesní strážce - Liška obecná (zadarmo)
Magie Emoce s 5* (-170 bodů)
75 % sleva k Božstvu (-250 bodů)

Pro Yggdrasila:
Vymaxování jedné vlastnosti - síla (zadarmo)
Magie Bolesti s 5* (-170 bodů)
12 mušlí (-10 bodů)

Pro Morghanu:
Magie předmětů s 5* (-170 bodů) (//Přidáno )

Yggdrasila jednoho dne z rána pozdravila černá vrána. Nerozuměl ani slovo, škoda - padlo jich mnoho. Ptal se jestli něco chce, ale z ní jen krá krá a víc moc ne. "Mluv jasně!" houkl Yggi, neměl rád tyhle okamžiky. Vrána krá krá a byla pryč, odletěla rychleji než by práskl bič. "Počkej!" volal na opeřence, ale vrána mu nerozumí přece. Letěla pryč a vlček za ní, následoval její pírka vraní. Do cesty se však připletla nora, vidět byla jenom shora. Příště matko líp své mládě uč, chvíli byl tady a teď je fuč. Za zvuku rozbitého skla ze sklenice, padá lišce do světnice. Co to děláš? Zase ty?!" dělá liška drahoty. "Utíkáš zas rodičům? Nerozumím vám, tropičům." "Neutíkám!" bránil se Yggi. Liška z něj dostává tiky. "Takže jenom tisícimilová procházka?" Samozřejmě to byla nadsázka. "Ztratil jsem se když jsem běžel za vránou." Na tohle nemá liška nervy takhle po ránu. "Tak hádám, že tě zase doprovodím. Tím směrem poslední dobou pravidelně chodím." A tak liška dělala vlčkovi garde, lepší společnost by ti dva hledali marně. Pořád se smáli, mluvili o všem možném a nevšimli si, jak už je venku pozdě.

Září 2/10 - Odine a Dante

Požehnání od matky mají - teda alespoň tak si to Yggi přebral - a sourozenci už se třásli na dnešní výpravu. Sestra o poznání méně než Dante, zatímco Dantemu narostla místo ocasu vrtule. Sotva Yggdrasil dal znamení k pohybu, byl v čudu. Vletěl do křoví jako neřízená střela a s pořádným rachotem překonal divoké větvičky a listí. Yggi na to nic neřekl, jen odevzdaně hleděl na místo, kde jeho malý bratr zmizel. Sestra mu tiše oznámila, že je připravená. Naklonil se k ní a prohrábl jí srst na líci čenichem. Dělal to sourozencům často, asi to byl nějaký jeho způsob jak jim vyjádřit náklonnost, aniž by bylo potřeba slov či jiných expresivních prvků, které Yggi obecně moc neovládal. Kývl na ni a tiše se proplížil kolem keřů, kde už na ně čekal Dante.
"Tišeji to nejde?" oplatil mu trochu podrážděně, ale neřešil to. Věděl, že bratrovi energie teče ušima, takže nemělo smysl ho poučovat. Navíc matka o nich už ví a otec... inu, buď spí, nebo ho to nezajímá. Tak či onak, první krok dopadl dobře. Připojil se k bratrovi a šťouchl ho do tváře, podobně jako před tím sestru, ale bylo to trochu hrubší. Pokud dotek pro sestru byl konejšivý, tenhle pro bratra byl spíš napomínající. "Guidaci, fratello.*" pobídl bratra. Bylo mu jasné, že se na to třese od první chvíle, co se dohodli uskutečnit tuhle výpravu.

Yggdrasil si sedl za malého bratra a Odine, aby dobře viděli, a položil si na jejich hlavy bradu. Víc se opíral o Danteho, aby sestru nezatěžoval. Pomalu začínal chápat koncept váhy a bolesti. Chápal, že je větší a že jeho velikost může působit ostatním diskomfort a a bolest. A on neměl v úmyslu něco takového dělat, alespoň ne svým sourozencům. Má je přece chránit. Být tu pro ně a zabránit jejich rozdělení. Takže si musel dávat pozor.
Z pozice na Dantem a Odine se díval matce přímo do očí a pohledem ji vybízel k tomu, aby pokračovala. Dante zjevně věděl, o co jde, neboť se rovnou zeptal co budou lovit. Pravda. Co mají lovit? A nejsou moc malí? Kdykoliv Yggi zahlédl zvěř, byla veliká. Mnohem větší než on a občas větší než madre a otec. Musí být vážně silní. Pomyslel si na účet svých rodičů. Přejel mu mráz po zádech. Čelit jim v případě nouze bude náročný úkol.

Pohodu a zábavný program jim narušila matka. Yggi z toho byl tak v šoku, že se zarazil uprostřed pohybu a vyjeveně na ni zíral. Co to? Madre promluvila? Jen tak? Asi jí to přikázal otec, ale ten stál bokem. Jistě by jim to přišel říct sám, kdyby to bylo z jeho hlavy. Nebo snad ne? Nicméně ať tak či onak, překvapilo ho to. Nechal Danteho sklouznout, on sám se převalil na nohy a přikráčel blíž k matce, aby pořádně slyšel, co jim chce říct. Mluvila otcovým jazykem o lovu.
Něco takového říkal i Shahir, ale... co přesně že to je? Přemýšlel nad otázkou, ale nic neřekl. Nebyl tázán. Malý bratr se natiskl zpátky k nim a i přes svou zvědavost se snažil udržet jejich trojlístek pohromadě. Konečně taky chápe, proč je Yggdrasil vždy tak úzkostlivě drží u sebe. Aby jeden o druhého nepřišli.

Přepadení sestry se rychle změnilo ve spiknutí. Nutno poznamenat, že do téhle sourozenecké války vstupoval s tím, že nic není fér. Že by ale tenhle názor sdílel i teď, to se říct nedalo. Fratello a sorella na sebe mrkli a skočili na něj. Nehledě na výškový rozdíl, Yggdrasil neměl šanci vzdorovat. A ani se o to nesnažil, pěkně dobrovolně se svalil na zem, aby ty dva setřásl. Nicméně mise nebyla tak úspěšná, jak očekával. Vycenil zuby a hravě cvakal kolem sebe, aby na sourozence házel pěkně výhružné xichty. Samozřejmě u toho náležitě vrčel a vydával pazvuky boje. Byla to paráda, na chvíli se mohli všichni uvolnit a dělat si něco po svém - hra totiž byla plně v jejich režii. Sorella ho zatahala za ucho, tak po ní zkusmo hrábl packou, ale samozřejmě se spíš trefoval do vzduchu.

Setkání s Shahirem mu solidně vrtalo hlavou. Úspěšně mu vysvětlil, že získá nějakou magii, kterou bude moci ovládat a cvičit, ale nevěděl kdy, jakou ani jak to pozná. Aby toho nebylo málo, bylo mu řečeno, že se mu oči vůbec změnit nemusí, a tak bude čistě na něm, aby na svou magii nějak přišel. Litoval toho, že ho nevyzpovídal víc. Cílem bylo sice se trochu osvěžit ve vodě a vyčistit si hlavu, ale tohle bylo o mnoho důležitější, než nějaký hloupý odpočinek. Kdyby věděl, že tak rychle potká někoho úplně cizího, kdo bude ochotný mu vysvětlit fungování světa, připraví si otázky předem. Matka by mu sice mohla povědět víc, ale bylo mu nepříjemně ptát se jí v přítomnosti otce. Evidentně při něm mlčí víc, než obvykle a to už je vážně co říct, neboť matka mlčí prakticky pořád. Došel zpátky k rodině, ale už z dálky na něj dýchala tíživá atmosféra. A Yggdrasil okamžitě zalitoval, že u jezera nezůstal déle. Enormní odpor hnul vlčkovi žaludkem, když se rozhodl pro drastický krok. Kostrbatě oslovil otce, který bude určitě vědět, jak magie fungují a dá mu odpovědi, které potřebuje a po kterých baží jeho nekonečná zvědavost.
"To není něco, co se projeví u každého stejně, ale až to přijde, já to rozhodně poznám." Možná očekával, že se s ním o tom bude doopravdy bavit, možná chtěl jen ukojit akutní nával zvědavosti a náhlého pocitu nedostatku pozornosti a snad otcovské lásky. Yggdrasil samozřejmě nedostal ani jedno z toho, a tak jen přikývl a frustrovaně si lehl, aby zpracoval alespoň to, co zná.

Nikdy by sám do sebe neřekl, že bude dobrodružným typem. Nejraději měl, když byli všichni hezky pohromadě, tulili se k sobě v útulné jeskyni, společně jedli kořist, kterou ulovil padre a nikdo se nechystal nikam odejít. Nikdo nemluvil o rozdělování se. Nikdo neměl potřebu se rozdělit. No, jenže časy se mění a doba je zlá. Neměl z toho radost, ale bylo potřeba učinit rázný krok. Nicotní, jako srnka písku na poušti, se tři sourozenci rozhodli utéct od rodičů, aby mohli být nadále spolu. Nerozlučné trio spřádalo plán. Nikdo z nich však nevěděl, jak vlastně takový plán vytvořit. Nový měsíc zářil vlčatům tak jasně, že je ani příliš netížila potřeba spánku.
"Nevím co teď, utečeme jen tak? Nevíme ani kam jít." Nesouhlasila s impulzivitou plánu Odine.
"No přece do Vrby." Neváhal s odpovědí Dante, který laškoval s představou kouzelných vzrostlých stromů, milých, usměvavých vlků a matčina bratra, který je vítá s otevřenou náručí a připravenou hostinou jen a jen pro ně.
"Nebuď hloupý, nevíme ani kde je." Neudržel Yggdrasil zbytečně prudkou reakci.
"Nejsem hloupý, jenom ty jsi posera."
"Nehádejte se." Napomenula je Odine. Nicméně jejich výměna názoru vyrušila ze spánku otce, který na ně zíral hnědýma očima a tiše vrčel. Nebylo těžké pochopit, že se mají ztišit a jít spát.

I teď, když si tu spolu hráli a svět byl krásný, neusmíval se. Měl celkem neutrální, skoro až prázdný výraz. Ocas mu lítal, řeč těla prozrazovala veselí a neškodnou hru, ale jeho tvář vypadala jako kámen. Neovládal to, takovým se prostě postupně stával. Neochvějným. Nepřístupným. Tvrdým. Už jako vlče musel čelit mnohým potížím dospělého světa, navíc zjistil, že velké projevy emocí se nevyplácejí. A tak je uzamknul. Zavřel je v těle, které si chtělo hrát, objevovat, projevovat se. Pořád všechny tyhle věci cítil, ale už to nebylo vidět. Už neštěkal naštvaně na fakt, že se mu něco nepodařilo na první dobrou. Už se neculil na sourozence, když se dobře vyspal. Už hravě nevrčel na motýla, který se odvážil mu přilétnout na čumák. Teď šlo jeho náladu a emoce vyčíst jen povrchově a poměrně vzdáleně z řeči jeho nedospělého těla. Kdo ví, jestli přijde i o tenhle projev zcela přirozených pochodů - pocity.

Odpor byl marný. Oba samci, byť ještě nedorostlí, byli zkrátka větší, silnější a mohutnější než jejich malá sestra. Navíc jí drželi uši svými malými ostrými zoubečky. Ne ne, kdepak, měli navrch a ona s tím nemohla vůbec nic udělat. Jen se na ně naoko zlobit. Odine vždy ráda hrála hru "hádej co si myslím" a u toho nespočet výrazů a hraných emocí. Dante zas byl upřímný po všech směrech, i ve svých projevech. Když má radost, raduje se. Když je nejistý, strachuje se. Když cítí splín, mračí se. A když se zlobí, škaredí se. A Yggi... ten postupně, pozvolna, kousek po kousku přestal používat své mimické svaly k projevům emocí. Nikdy nebyl příliš zdatný v emočních projevech, ale bylo naprosto běžné, že když cítil něco negativního, dal to nějakým způsobem najevo. Jak čas plynul, tyto projevy ustávaly. Přestal se hlasitě zlobit. Přestal plakat, když mu bylo těžko. A přestal se usmívat.