Gallirea - Příspěvky uživatele

Padre sem, padre tam. Ať dělali co chtěli, byli na něm závislí. Ať už si o něm myslel cokoliv, byl velký, silný a uměl se o ně postarat. To mu prostě nemohl upřít. Nevraživě zabručel, ale neoponoval. Na otázku o jelenovi nereagoval, ale bylo mu jasné, že před sestrou neskryl své obavy. Nešlo to, situace byla příliš vážná. Navíc se v ní zvedala panika a to nebylo dobré. Museli zachovat chladnou hlavu. "To zvládneme, musíme jen..." Než stačil dopovědět větu, ozvalo se vytí několika tvorů. Znělo to skoro jako vlčí volání, ale ne zcela. Oba museli poznat, že šlo o úplně jiný živočišný druh. Nemohou na nic čekat, musí pryč. "Tak jo, pojďme. Otec je silný a zkušený. Najde nás." prohlásil, ale spíš než důvěra v otce zazněla v jeho hlase naléhavost. Další zaváhání je může stát život. Šťouchl do Odine a zvolil směr. Kam? Neměl ponětí. Ale to momentálně stejně nehrálo roli.

//Tulipánová louka

Odine byla nesmělá, ale nesmírně chytrá. Vcelku rozumně navrhla vyhledat úkryt, ale čekala na požehnání Yggdrasila. Ten ale měl spíš v plánu zdrhnout od rodiny co nejdál. Nemohl ale nechat fratella matce a utéct, to ani náhodou! odtáhl Odine, ale Dante... ten byl stále ještě v nebezpečí. Neměl momentálně nadhled, pocítil závan svobody. "Možná... ale Dante-" nedopověděl to, neboť se na něj sorella natiskla, aby si s ním vyměnila trochu tepla. Ihned prozřel. Proboha... co to vyvádí? Vždyť pro svou touhu odejít od rodičů by byl schopný je ohrozit! Donutil se trochu sklidnit. Zpomalil dech, uklidnil mysl. Dlouze vydechl. "Máš pravdu. Musíme se schovat a... a počkat na otce." Slovo otec procedil skrze zuby. Nemohl ale popřít, že bez něj nejspíš nemají šanci na přežití. Navíc ti tvorové... byli vážně blízko.
"Ne, jelen ne." uklidnil ji a olízl mezi ušima. Neřekl jí však, že tohle páchlo ještě nebezpečněji. Dravěji. Nechtěl ji však zbytečně plašit. "To zvládneme. Umíme lovit. Jsme dva a jsme... spolu jsme silní." prohlásil s tvrdým výrazem. Byl ochotný obětovat všechno ochraně sestry. Právě teď to byli jen oni dva. Neměli na výběr, museli si poradit sami. "Měli bychom jít někam, kde je bezpečněji." špitl a skenoval okolí očima. Neviděl nebezpečí, ale rozhodně se tak necítil. Potřebovali se někam schovat. Nevěděl však jak přesně to udělat. Cítil se bezmocně, najednou si uvědomil, jak málo toho o světě ví. Bylo to frustrující.

Neuhnula? Jak mohla neuhnout když tu stála a najednou nestojí! Yggi nechápal, co se s ním děje. První zkušenost s lehkým otřesem mozku byla opravdu výživná. Nepřítomnost otce byla pro malého vlka malým vysvobozením. "Tak o tomhle Nina mluvila? Ale... já myslel, že čas přijde, až listí opadá a naroste nové. Všechny listy jsou ale pořád stejně barevné a na stromech. Pomyslel si zmateně. Měl se ji na to optat pořádně!
Sorella poměrně rychle vzala realitu za pačesy. Vskutku, co tady dva malí špunti bez rodičů svedou? Neví kde jsou, kam jít, kde jsou ty Vrby ani jak se o sebe postarají. A vzduch už byl opravdu chladný. Oklepal se před ledovým větrem a tiše pšíknul. Tvořila se mu podsada, ale nebyla nic moc ve srovnání se srstí dospělých. Takže lehce profukovala. "Tak či tak jsme tu teď sami. Musíme se o sebe postarat." pronesl rozhodně. Nasál do čenichu vzduch a snažil se v něm najít nějaký známý pach. Ale jediné co spolehlivě zaznamenal je neznámá skupina tvorů. Páchli jako hlína, listí a prašivina. Byl to divný pach, vzdáleně podobný vlkům, ale byl si jistý, že v tomhle případě vážně nešlo o bandu staříků, kteří se vydali na podzimní procházku. Přejel mu mráz po zádech. "Něco tu je. Ale nevím co."

//Jezírko Lavender (vymrštěn Osudem)

Yggdrasil si pamatoval jen všudypřítomný chaos. Hlava ho bolela, celá duněla, kvílela, pískala a kdo ví co všechno. Dopad byl dost tvrdý. I když ho bublina celkem ochránila, to bláznivé hopsání a nárazy jím stejně otřásly. Zmateně koukal okolo sebe a pohledem se snažil najít Odine, ale viděl ji nejmíň trojmo. Na něco se ho ptala. Aha, jestli je v pořádku. Všechno k němu přicházelo jako kdyby hodně zdaleka. "Asi jo." odpověděl nejistě. "A ty?" Pokusil se ji dloubnout starostlivě čenichem do tváře, ale naklonil se ke špatné Odine a minul. Opřel se do vzduchu a upadl na ňufák. Vyškrábal se zpět na nohy a zamračeně se na ni otočil. "proč jsi uhnula?" zeptal se ublíženě. Konečně se mu obraz začínal dávat dohromady. "Kde to jsme?" zeptal se překvapeně a pokusil se zorientovat. Marně. Tady to vůbec neznal. "A kde je...?" došlo mu to. Výraz se mu změnil na radostný jako mávnutím kouzelným proutkem. "Sorella!" zalomcoval s ní. "Padre je pryč!"

Říjen 10/10 | Nina

Hluboce přemýšlel. Po dnešním setkání bude přemýšlet ještě mnoho hodin poté, neboť tahle témata byla pro něj opravdu důležitá. Zděšení vlčice bylo pochopitelné. Magie co poroučí je vskutku děsivá. Přikývl. "Když něco chce, poručí magii a ta nás donutí udělat do puntíku jeho vůli. Třeba nás umlčet, donutit nás někam jít, nebo s něčím okamžitě přestat. Je to hrozný pocit." otřásl se. Už to nechtěl zažít, tu bezmoc, která z toho pramení. "Taky ještě nevím, jak funguje. je děsivě silný." přiznal s nelibostí. Dělal jak všechno zvládne a vyřeší, ale ve skutečnosti se otce vážně bál. Byl si jistý, že může cokoliv. Povzbudivá slova by od jiného vyzněla planě, ale tahle se zdála, že ví o čem mluví. Navíc pocházela z podobných poměrů. To jí dodávalo na důvěryhodnosti. "Tak jo. Já něco vymyslím." Yggi to prohlásil tak tvrdě a přesvědčivě, až to mohlo kde koho vylekat. Vlčecí naivita dokázala občas přehlušit i hluboký pesimismus.
Otočil se za místem, které ukazovala. "Cedrová smečka... dobře! Až listy zase zčervenají a zežloutnou, přijdu tě navštívit." zavrtěl ocasem. V tu chvíli zaslechl známé štěkání sourozenců a tvrdý hlas otce, který ho nejspíš sháněl. Sklonil hlavu, protáhl sklopené uši a tiše zavrčel. "Otec volá, musím už jít." povzdechl si nelibě. Otočil se na Ninu a vyskočil, aby jí mohl rýpnout čenichem do tváře. Jeho obvyklý znak náklonnosti, který projevoval sourozencům skoro každou chvíli. "Tak až se listy zabarví. Měj se." rozloučil se s vlčicí a pelášil pryč co nejrychleji to šlo. Nerad by, aby se otec zlobil. Mohli by to schytat i Odine a Dante a to nemohl dopustit.

Byl to děs! Učiněný děs a hrůza. Všude vřava a povyk, otec zápasil s hordou mrňavých cukrových potvor a Yggdrasil s Odine uháněli co jim nožky stačily. Marně. Netrvalo dlouho a oba byli obalení v podivné sladké hmotě. Čím víc se tomu Yggi bránil, tím horší to bylo. Narážel do všeho okolo, jednou sejmul sestru on, podruhé zas ona jeho. "Odine!" křikl, ale hlas se prakticky ztratil v bublině. Co to?! Čím víc skákali, tím výš se dostali. V jednom bodě, chtě nechtě, se malý vlček omylem zasmál. A divili byste se mu? Lítal! Skákal tak vysoko, že na všechno a všechny viděl. Byl by si užíval možná déle, kdyby nespadli s Odine do jezírka. V panice se začal rozhlížet a mávat tlapičkami. Snažil se plavat, odstrkovat, hýbat! Nebylo mu to nic platné. Hmota byla pevná a nepoddajná. Vždy, když kopnul, hmota ho usadila na své místo. Proboha... oni se utopí!
Jak klesal ve vodě níž a níž, světla ubývalo. Ale i hmoty. Nevzdával to, škubal sebou dál a nedbal na nebezpečí. Všiml si ale, že čím je hlouběji, tím lépe se mu hýbe. Ztenčuje se snad vrstva hnusu? Pomyslel si nechápavě. Kolem nich se objevilo podivné fialkové světlo. "Páni." vydechl překvapeně a z tlamky se mu odpojila velká vzduchová bublina. Přímo pod nimi byla překrásná květina. Co byla zač? Rostla tady odjakživa? Neváhal ani chvíli, jakmile pocítil volnost pohybu, začal hrabat nohama a plavat přímo k ní. Byl jako omámený. Měl pocit, že umře, jestli se ke květině nedostane. Naopak vůbec mu nedošlo, že bez kyslíku umře tak či tak.

Říjen 9/10 | Nina (pardon, neumim počítat xD )

Několik nocí znělo jako ukrutně daleko. Navíc ho varovala, aby tam raději vůbec nechodil. Chápavě přikývl. "To bych stejně nemohl. Nemůžu tady Danteho a Odine nechat." vysvětlil. Sourozenci pro něj byli momentálně jeho jediná rodina. dychtivě se natáhl, aby ji dobře slyšel, a natočil k ní obě uši. Cosi se v něm pohlo. "Nemůže?" zopakoval překvapeně. Na chvíli odvrátil hlavu, aby se mohl v klidu zamyslet. "A co když má otec nějakou magii, která nutí vlky dělat to, co chce on? Jde se tomu bránit?" zeptal se s ještě větší vervou. Jestli existuje způsob, jak otci vzdorovat, sem s ním! Nesnášel poučování, nesnášel příkazy, nesnášel, když neměl svůj osud pevně v tlapkách. Dalo by se říci, že právě teď nesnáší svůj život, i když žádný jiný nezná.
Razantně přikývl. K tomu taky došel - když není matce dost dobrý, nebude se k ní hlásit. Ale to půjde velmi těžce, když si živě pamatuje dobu, kdy byli spokojení a spolu.
Krátký, ale velmi složitě kontrolovatelný výbuch vzteku opadl a tak měla Nina konečně možnost přeformulovat svá slova tak, aby se ten vztekloun konečně zklidnil. A podařilo se. Zkontroloval jev, o kterém mluvila a mlčky přikývl. Takže až budou stromy zase barevné, můžu odejít. Pomyslel si. Na to ale musím být dost silný. Vrátil oči k Nině a konečně se trochu pousmál. Oči měl ale stále tvrdé. "Dobře. Já počkám." přitakal rozvážně. Trpělivý? Ani náhodou! Ale už konečně měl nějaký přesný údaj. Nějakou jistotu. Něco, k čemu může vzhlížet a očekávat. Žádné "až přijde čas". Uklidnilo ho to, cítil se teď mnohem jistější a klidnější. Ocas uvolnil, uši už nebyly nastražené a čenich krpatý.
Useklé vyprávění by jindy Yggiho popudilo a chtěl by slyšet víc, ale teď měl plnou hlavu jiných věcí. Třeba jak přesně utečou až přijde čas. Budou připravení i sourozenci? Zvládne je odvést? Půjde i Dante? Zdá se, že má matku rád, což Yggdrasil neuměl pochopit. Ale už teď jasně viděl, že jsou mezi nimi velké rozdíly.
"Takže... jsi utekla sama?" v hlase bylo cítit zklamání. Její sourozenci utekli též, ale co když ti jeho to nezvládnou? Tahle šedá vlčice byla individualistka. Bylo to jasně znát, i jemu totiž radila je nechat si vyřešit svou budoucnost sami. Zamyslel se. Představil si několik různých situací a razantně zavrtěl hlavou. "To nepůjde. Nemůžu riskovat, že neutečou." vysvětlil. Úplně ignoroval tu důležitou část "můžeš jim přehnanou starostí uškodit". Jako kdyby to vůbec neslyšel. Byt tvrdohlavý a měl vlastní katastrofickou představu prakticky o všem. Povzbuzení vlčice přišlo vhod. Zavrtěl ocasem. "Jsi zkušená." ocenil bez skrupulí. "Potkám tě ještě někdy?" Zamrkal na ni velkýma žlutýma očima. Měl pocit, že by ho mrzelo, kdyby ji už nikdy nepotkal. Možná by mu při příštím zbarvení listů dokázala pomoct, nebo alespoň poradit. Kdo ví.

Říjen 8/10 | Nina

Pomluvila otce, což se Yggimu líbilo. "To teda neví!" štěkl na znak souhlasu. Cítil k němu možná až nepřiměřenou zášť. Narušil jim jejich rodinnou pohodu a vleče jeho a Odine od malého bratra. Takové věci Yggdrasil není schopen nechat jen tak být. "Ze severu? Jak daleko je sever?" naklonil hlavu na stranu. "My jsme se narodili tady nedaleko." ukázal tlapičkou směrem k Vyhlídce. "Matka nás učila mluvit, ale pak přišel otec a řekl, že takhle mluvit nebudeme.." zavrtěl nechápavě hlavou. Však se mohli naučit oba jazyky, ne? Je ale pravda, že i tak má tendenci používat spíš matčin jazyk. Ať už je to na znak vzdoru, nebo protože je mu milejší. "Ale nevím, jestli je matka... odjinud. Neřekla nám to. Ona obecně moc nemluví." houknul nespokojeně. Vydolovat z matky pár slov byl někdy nadvlčí výkon. Pochvala Yggiho celkem potěšila. Uznání, byť od cizinky, bylo příjemnou změnou. Nepotřeboval chválu ani ujištění, že něco dělá správně. Chtěl vědět, že jsou jeho schopnosti ceněny. A to mu vlčice právě teď dopřála.
Bohužel se sympatie opět vytratily. Dala mu další nejistý termín, který pro malého Yggdrasila nedával smysl. "A to je kdy?!" vřísknul zoufale. "Všichni říkáte až budeš velký, až budeš silný, až povyrosteš, až přijde čas. Proč mi prostě nemůžeš říct kdy? Porca miseria (zatraceně)!" pustil emoce ven. "Merde!" Kopl do nejbližšího kamínku, který zmizel kdesi v trávě. Vztekal se, ale měl stažený ocas. Bylo vidět, že je zoufalý. A má strach.
Nina kousek poodhalila také svou minulost. Schoulený Yggi natočil jedno ucho směrem k ní a s každým sloven se otáčel víc a víc, až na ní utkvěl lítostivý pohled. "Jak jsi utekla?" zeptal se slabým hlasem. Bylo to jako kdyby viděla každou minutu jiné vlče. Jednou sebevědomé, poté drzé, vyděšené, smutné, naštvané a nakonec zvědavé. Jekyll a Hyde. S tím rozdílem, že Yggdrasil byl v tomhle mrňavém slabém těle úplně sám. "Máma je hodná." přiznal s nelibostí. "Za všechno může otec. Bylo nám hezky, ale on pak přišel a všechno zničil. A matka vůbec nic neudělala. Nic neřekla. Nechala ho, dala mu mě a sestru. Malý bratr je prý její a brzy se rozdělíme. Já ale nechci! Co bude s bratrem? Co bude se sestrou?" posteskl si. "Utekli i tví sourozenci?" zvedl k ní oči plné naděje. Jak to udělala? Jak se stala svobodnou?

Říjen 7/10 | Nina

Nina promluvila a použila slova, která se vzdáleně podobala těm otcovým. Její výslovnost byla měkká, mnohem hladší. Vztyčil uši a udělal dva malé kroky směrem k ní. Zaujalo ho to. Jen špatně slyšel, nebo vážně použila jiný jazyk? Promluvila znova a tentokrát rozuměl každému slovu. "Mluvím jazykem, který mě naučila madre. Ale otci se to nelíbí." vyloudil nespokojený výraz. "Odtud? Jsem odtud! Odkud bych měl být?" Yggi zjevně nepochopil otázku. Nevěděl, že vlci mohou pocházet z různých míst. Matka taky mluvila jinak, když zrovna mluvila, a žije tu. Neví ale, zda přišla z jiných krajů, to jim neřekla. Možná se na to zeptám. Určitě se na to zeptá. Je zvědavý. "A ty... nejsi odtud?" zeptal se na oplátku.
Rada vlčice byla jako dýka do zad. Rád by odešel, vážně jo. Ale zdálo se to nemožné. "Otec je silný..." odpověděl tiše. "Kdy to půjde?" Chtěl odpověď. Chtěl jasný časový údaj, chtěl ideálně aby řekla "teď hned". Nedočkavě přešlápl, opravdu rád by zmizel i s bratrem a sestrou. Ale měl pocit, že je to jen zbožné přání. Otec má moc. Když řekne že nesmíme nikam jít, tak nepůjdeme. Dobře si pamatoval na ten strašný pocit, kdy ho tělo přestalo poslouchat. "I tví rodiče jsou zlí?" Zatoužil po troše sdílení. A Nina vypadala jako někdo, kdo rozumí jeho trápení. Ostatní byli pořád že "jsou to tví rodiče, mají za tebe zodpovědnost" a blá blá blá. Štvalo ho to.

Říjen 6/10 | Nina

Vlčice se nakonec nezdála tak špatná. Ona možná od samého začátku špatná nebyla, jen prostě Yggi neměl absolutně náladu a potřeboval si to na někom vybít. Naštěstí je malý, roztomilý a v dospělých celkem často vzbuzuje jakousi potřebu ho chránit. Díky bohu, jinak by mu už dávno někdo prokousl hrdlo za ty jeho blbé kecy. Poslouchal pečlivě co mu vlčice říká. Mluvila tvrdě, trochu jako otec. Ale bylo jí rozumět, jen prostě jemu všechno v otcově jazyce dotýkalo pomaleji. nakonec se rozzářil. "Che figata! (super) To se mi líbí." zavrtěl ocasem. Konečně z něj bylo vidět taky kuse vlčete. Navíc mu jasně řekla, že ho nesní, to byl taky fajn bonus.
"Piacere." odpověděl potěšeně, ale pak se opravil. "Teda - těší mě." Vlčice mu v matčině jazyce určitě rozumět nebude, na to musí myslet. Nina byla překvapivě upřímná, nechodila kolem něj na špičkách jako jiní a ani tupě neobhajovala jeho rodiče jen proto, že jsou rodiči. "Já vím." odpověděl suše, jakoby se ho to vůbec netýkalo. "Ale nic s tím neudělám. Musím chránit sourozence." povzdechl si. Rád by to změnil, ale co zmůže? Padre je hodně silný a madre nic nedělá.

Říjen 5/10 | Nina

Takže uctivě. Ale jen když se oni chovají uctivě k němu. To dává smysl. Uznal v mysli. Za každou cenu být uctivý nechce. Co kdyby si to dotyčný nezasloužil! "A když uctivý není?" pokračoval. Musí se přeci naučit fungovat, no ne? Jen to teda teď docela zkazil. Měl vlastně pořádné štěstí, že byla vlčice klidná a neměla v plánu si z něj dělat boxovací pytel. V opačném případě by byl dávno pod drnem. Zajímalo by to madre vůbec? Vyloupla se temná myšlenka. Otec by se jistě zajímal, kam jeho malý projekt zmizel. Ale matka by měla nejspíš za to, že to není její starost. Nálada se mu měnila rychle jako na horské dráze. Opět potemněl při otázce na rodiče. Proč se vůbec stará? K čemu jí to bude? "Chceš si být jistá, že ti nikdo nepřijde vyprášit kožich když mě sníš?" zeptal se podezřívavě, ale spíš to tak nějak utrousil. Hluboce si povzdechl.
"Jsem Yggdrasil." vyloudil ze sebe své jméno, které se jemu samotnému velmi těžce vyslovovalo. Bylo to čistě severské jméno a ještě k tomu poměrně náročné na hlásky. "Klidně mě sežer, matka si ani nevšimne a otec si udělá další." zavrčel protivně. Celkem tvrdá slova tak tak malého prcka. Byl tak naštvaný, že to vyznělo jako typické pubertální bručení. Nesedělo tu jen to, že Yggi měl k puberťákovi ještě hodně daleko. "A kdo jsi ty?" loupnul po ní pohledem typicky žlutých očí.

Říjen 4/10 | Nina

Otočka o 180 stupňů přišla vhod, nakonec se zdálo, že je vlčice vlastně celkem normální. Nelze říct, že by Yggi věděl co je to normální, ale minimálně mu to přišlo jako něco žádaného. Hlavně odpovídala ve větách a nebála se klást otázky, narozdíl od matky. Na moment mu hněvem zabublala krev, ale hned to zas přestalo. Nechtěl spratkovatět před cizinkou.
"Chápu." odpověděl. "Taky ještě nevím jak mluvit s cizinci." přiznal na oplátku. Mluvil s ní otevřeně a více méně bez filtru. Zda je to správné, to mu nikdy nikdo neřekl. S otcem takto mluvit nemohl a matce to bylo fuk. No a sourozenci... na ty by takhle hubatý nebyl. Asi. "A co znamená "jinak"? Jak se mluví s dospělými?" naklonil hlavu na stranu zvědavě. Okamžitě setkání využil a otočil ve zdroj informací. Byl hodně malý, nic moc toho neviděl ani nezažil a upřímně nemá ani moc dobré zázemí k tomu, aby se plynule učil a získával znalosti.
Cizinka čučela na vlče stejně, jako ono na ni. Bylo to legrační, jakoby oba spadli z višně. Přiznání magie Yggdrasila nadchlo, už už se nadechoval k salvě otázek, vlčice mu do toho hodila vidle tou nejhorší možnou otázkou. Zamračil se. "Do toho ti nic není!" vyštěkl nahněvaně. Paradoxně hněv nepatřil jí, ale spíš těm, koho nazvala jeho rodiči. poměrně rychle se proto dal do kupy a významně si odkašlal, než se mu podařilo nahodit neutrální výraz. Šlo to ztěžka. "Mají teď něco na práci." zalhal raději. Nebo možná taky ne, co on ví co tam dělají. Pravděpodobně ale vůbec nic. Otec nejspíš rozdává rozkazy, Odine stojí v pozoru, Dante asi někde čmuchá neplechu a matka leží opodál a okatě ignoruje vše, co vidí. Nic, u čeho by chtěl být.

Říjen 3/10 | Nina

Vlčice byla... divná. Byla strašně nepřirozená. Ne že by Yggdrasil věděl co to znamená, ale prostě... byla. Divný hlas, divné chování... i její úsměv byl divný. To se takhle šklebí pořád? Doufám že ne. Spustila příšerným vysokým přeslazeným hlasem a měla zjevně za to, že to flekáče naláká. Opak byl pravdou. Zmateně stáhl uši vzad a vycenil zoubky. Vůbec se mu to nelíbilo, připadal si jako v noční můře. Nezdálo se mu o něčem takovém nedávno? Že potká vlka, který se na něj přeslazeně culí, pak ho zavede do temného lesa a začne ho lovit jako kořist. Brrrr! Naštěstí se hned vzchopila. "To teda doufám." odpověděl Yggi nejapně a zaškaredil se. "Co to vůbec mělo být?" zeptal se nechápavě. Zmínila jeho rodiče, což v něm okamžitě vyvolalo další vlnu nevole. "Blízko." odsekl. Bohužel. Prohlédl si ji. Byla celá šedá, měla hustou srst jako otec, ale světlé modré oči jako Shahir. Co že je to za magii? Zahleděl se na ni a zkoumal barvu jejích očí. "Ty ovládáš vítr?" zeptal se bez okolků. Měl možnost zpovídat cizího vlka. Takovou šanci si přece nenechá ujít!

Říjen 2/10 | Nina

Urval se na chvíli od rodiny. Otec mu na to nic neřekl, jen ho provázel pohledem. Sourozenci se zrovna pošťuchovali a matka... ta se na něj ani nepodívala. Odcházel hrdě a bez větších emocí, ale jak zmizel v houštinách, stáhl oči a zachvěla se mu bradička. Měl chuť brečet, vztekat sel, řvát. Jenže byl moc blízko a nedej bože aby ho někdo slyšel bulet. No to nikdy! Vylezl u jezera, kde kdysi potkal Shahira. Jaké bylo překvapení, že tu zas někdo byl. Schladím si žáhu?" Napadlo ho kousavě. Ale nebyl přece žádný drzý zmetek, nechá to být. Velcí vlci nepláčou.
Vlčice se snažila o cosi s listím, ale těžce se jí to nepovedlo. Všechno jí to přistálo v obličeji. Tomu se musel ušklíbnout, cizí neštěstí právě teď potřeboval. "Patetica." prohlásil nezaujatě. Samozřejmě šel hned pokoušet štěstí a k neznámé se ještě víc přiblížil. "Nejde ti to." řekl s měkkým jižanským přízvukem. Už se mu dařilo mluvit otcovou řečí, ale ještě to nebylo úplně ono. Jinak ale nezněl posměvačně ani zle. Prostě byl jen zvědavý a naštvaný na celý svět. Chtěl úlevu, která nepřicházela. Možná měl ještě lesklé oči z potlačeného pláče.

Otec se zachoval způsobem, který by od něj nečekal. Postavil se ochranitelsky před ně. Nechápavě k němu vzhlédl, ale neměl moc čas přemýšlet nad jeho chováním, neboť se k němu dostala podezřelá hrouda čehosi a začala na něj dorážet. Yggdrasil zavrčel a rozhodl se udeřit jako první. Skočil na divného tvora a šel mu po... krku? Vždyť žádný neměl! Zuby se zabořil náhodně do rosolovitého těla a pokusil se trhnout, ale místo toho se mu kousek té věci rozpustil v tlamě. "Bleh, sakra co to je?" Odtáhl se a snažil se dostat sladkou pachuť z tlamy. Možná by to bylo za jiných okolností příjemné, ale momentálně ho to spíš šokovalo. Hrouda do něj strkala a dorážela, vždycky ho malý kousek pohltila do sebe. Bylo to lepkavé, rosolovité a šíleně sladké. Yggi si všiml, že mu z huby odkapává pěna a pociťoval obrovskou touhu ponořit hlavu do jezera a celý ho vypít. Neměl ani možnost kontrolovat sestru, protože mu ta věc ne a ne dát pokoj. "Nech mě bejt! Nemám na tebe čas, jdi pryč!" Ani vyhnout se tomu nemohl, tak se otočil a začal utíkat. Všiml si, že Odine byla poměrně blízko a že její hrouda ji obtěžuje úplně stejným způsobem, jako jeho. Běžel k ní a chytil ji po cestě za kožich. Pokoušel se ji od té potvory odtáhnout a ideálně tomu utéct. Ale dá se to vůbec? A pokud ano, jak dlouho mohou vlčata utíkat, než se unaví a budou potřebovat pauzu? No, rozhodně na pauzu neměli nárok, to bylo jisté.