Gallirea - Příspěvky uživatele

9. Ulov si kapříka

<< Zrcadlové hory (přes Východní hvozd)

Pokračovali dál a procházeli poměrně rozmanitým terénem. Yggdrasil byl celkem zvyklý z cest a tak mu to ani nepřišlo. Zato zima se mu dostávala pomalu pod kožich, což nebylo příjemné. Ale ještě se to dalo. Možná mu víc vadilo to podivné vlhko, než samotný chlad. Mrazík mu byl spíš příjemný, štipkal do čumáku a do tlapek. Ale ještě nezažil tu pořádnou pravou zimu jak se sluší a patří. A otec jim to potvrdil. Místo, ze kterého pocházel, bylo o mnoho studenější než tyhle roztomilé mrazíky. Pro vlčata to však byla příliš abstraktní informace. Nicméně způsob, jakým otec mluvil.o své rodině, o jejich rodině, prozrazoval, že mu záleží jen na síle jedince a jeho užitku. Nejsi užitečný, můžeš klidně umřít. To byl způsob, jakým otec žil a hodlal v tom vychovat i tyhle dva. Yggi na to nic neřekl. Asi na to nebylo co říct, vypadal dost neochvějně. Nebylo však jisté, zda to bylo skutečně tak.
Starcova štědrost jistě kdekomu přišla vhod, Yggi s tím nemohl nesouhlasit. "Být vlčetem je výhoda?" zeptal se skoro až překvapeně. Zatím v tom viděl jen samé nevýhody. Byl malý, slabý a neuměl se pořádně bránit. Všechno se musel teprve učit a spoustu věcí nezvládl. Třeba ovládání magie. Aspoň něco dobrého z toho kápne, když už je slabý a neznalý světa. "Malý, roztomilý... to spíš zvládneš ty." otočil se na sestru. Byla droboučká a sladká, i hlásek měla jemný a nevinný. Yggdrasil sám sebe neviděl jako roztomilého. Navíc se neuměl tvářit. Nevěděl jak na to.
Bedlivě poslouchal vysvětlování otce. Magie ho skutečně zajímaly. "Ty magie... jak zjistíme, co umíme? Musíme taky za těmihle... bohy?" hledal správné slovo a ani nebyl schopný říct, jestli zvolil to nejsprávnější. Ale jestli magie dostává od entit, měl by je navštěvovat sakra často.
Otec se jal lovit rybu. To vlčata ještě nezkoušela. Malý vlček se naklonil, aby dobře viděl, a pozoroval počínání dospělého zkušeného vlka. V jeho podání to vypadalo snadno, tak se hned jal to zkusit. Hned jak vlezl do vody, zjistil, že to není ani zdaleka tak lehké, tak to mohlo působit. Voda byla celkem prudká a ledová. Díval se na hladinu a tak tak držel rovnováhu. S jeho velikostí to šlo dost blbě. Zíral na hladinu a vlastně ani nevěděl, co hledá. Co má vidět? Žádné ryby nepostřehl, jenom hýbající se vodu. Bylo to frustrující. Netrpělivý Yggdrasil velmi brzy začal pociťovat vztek. Proč to nejde? Kde jsou všechny ryby? Stojí tu a čumí jako pako na vodu a vidí kulový. Z hrdla se mu vydralo zavrčení, plácl naštvaně tlapkou o hladinu. "Porca miseria! (sakra)" zanadával a jak flákl tlapou do vody, ztratil rovnováhu a slítnul do vody. Jak tak vletěl do řeky tlamou napřed, nedopatřením cvakl zuby a ucítil krev a cosi mazlavého. Byla to docela maličká rybička, velká jen asi tak, aby se vlčeti vešla do tlamy. Ale jak bojovala! Mrskala sebou jako šílená, ale Yggi ji samým překvapením držel železným stiskem. Zvedl se, vrávoravě se dopotácel k otci a vyplivnul rybku hned vedle té jeho. Ten rozdíl ve velikosti byl směšný. Skoro stejně směšný, jako jeho výkon založený na čisté náhodě a nešikovnosti.

7. Naplánuj si svou první zimu

//Valhalla

Otec upřesnil popis onoho Dědka. Odine se taky osmělila a začala se pořádně vyptávat. Nakonec z téhle výpravy vlčatům taky něco kápne. Vydali se ihned od hor a Yggdrasilovi se dostalo odpovědi o otcově rodině. Zdálo se, že o nich nic moc neví a je k nim i dost lhostejný. Navíc když je to tak daleko na severu, že se tam nedá pořádně dostat, musí to být jistě nehostinné místo. Navíc, proč by odcházel od rodiny, kdyby mu tam nic nehrozilo, ne? Muselo se něco stát. "Jsou mrtví?" zeptal se bez okolků. To byl ten důvod, ne? To je proč tam nežije a místo toho je tady a stěžuje si na nedostatečnost téhle země. Nebo je v tom něco jiného? Ach ty dospělácký problémy. Moc složité na to, aby to Yggi chápal, ale moc zajímavé na to, aby to nechal být.
Zvědavě natočil uši, když se otec zmínil o Wylanovi. Popravdě to co říkal dávalo smysl. Ale zas na druhou stranu mu tehdá Nina říkala něco docela jiného. Když si to nezaslouží, nemusí být k ostatním vlídný. To se mu líbilo. Jeho vlídnost si ostatní musí zasloužit. Ale zas jestli za předstíranou vlídnost dosáhne toho, čeho chce... to bylo vskutku lákavé. "A funguje to?" špitnul zvědavě. "Co když ani tak nedostanu to co chci?" zvedl k otci pohled, který prozrazoval maximálně tak to, že žije a dýchá. Nic víc. Ale uvnitř probíhala velká debata,
Yggi si užíval všudy přítomný chlad a sníh. Bylo to něco nového, něco co ještě nezažil a co zatím nevypadalo, že by to skrývalo jakákoliv negativa. Líbilo se mu to. A i když jeho srst nebyla nic extra, zatím se nezdálo, že by mu to mělo překážet. Hory se blížily a Yggdrasilovi se drala na mysl spousta plánů. Těšil se, až si vyšlápnou vrcholky hor. Chtěl se klouzat se sestrou z kopců, chtěl najít bratra a povalit ho do sněhu. Chtěl si vyhrabat v té bílé hmotě tunely a schovávat se v nich. Chtěl se jít podívat na nejbližší jezero a klouzat se na tom ledě, o kterém otec mluvil. Dá se to vůbec? Nerozpustí se led hned jak na něj šlápne? No, to zjistí až tam bude. Do té doby jsou to jen přání, spekulace a abstraktní plány do budoucna. Ale rozhodně musí najít Danteho a povalit ho do sněhu. Aspoň to.

>> Midiam (přes Východní hvozd)

90

16. Dováděj ve sněhu

//Vyhlídka

Odine se na něj otočila a mrskla na něj hroudu té divné bílé studené věci. Yggi cítil chlad sněhu, ale překvapivě mu nevadil. Šibalsky se zaxichtil, rozeběhl se a skočil na sestru. Celou váhou ji přišpendlil k zemi a hravě ji žvejkl do tváře. Byl už pořádně velký. Vysoký, celkem mohutný a s obrovskýma tlapama. Byly mnohem větší než dávalo smysl, snad do nich někdy doroste. Jinak bude vypadat vážně komicky. Teď byl ale ještě malý, tak to nebylo potřeba řešit. Co ale řešit musí, je odveta. Hrábl onou giga packou a nahrnul na Odine sníh smíchaný s trochou hlíny. Ještě ho moc nebylo, tak byl divně mazlavý a nahnědlý. Odskočil od ní a hravě zamával ocasem. Sníh dělal s vlčaty divy. Bylo tak zábavné v něm blbnout, že zapomněli na příkoří života. Ale koho to teď zajímá, teď se tu mordovali!
Ale jen do chvíle, než přišli ke známé jeskyni a vpluli dovnitř jako pěna. Yggdrasil odolával, ale chtě nechtě cítil jistý závan klidu a dobré nálady. Narodili se tu, znali tohle místo a jejich podvědomí jim nejspíš našeptávalo, že jsou tu v bezpečí. Nicméně rozum malému vlčkovi jasně říkal, že by to tu měl přímo nenávidět. Kde je Dante? Pomyslel si netrpělivě. Matka ho nezajímala. Chtěl jen vědět kde je bratr. Otec najednou promluvil směrem k nim a upřímně to byla překvapivě kladně hodnocená situace. Yggi vztyčil uši a bedlivě otce poslouchal. Nejdřív se zdráhal, hlas se mu zadrhával v krku. Ale nakonec ho přemohla zvědavost. "Kde to je?" zeptal se. "Je to tam, kam teď půjdeme, otče?" udělal krok k němu a podíval se mu zpříma do očí. Zajímalo ho to. Jsou místní hory to místo, kde se narodil a vyrostl? Půjdou se podívat na jeho domovinu? Žije tam smečka, o které mluvil? Mohl by se zeptat, ale obecně toho moc nenamluvil. A tak své otázky skrouhl jen na dva krátké dotazy. Ale upřímně ho informace od otce nadchly. Dědek co plní přání? To chce teda vidět!
Překvapilo ho, že jim padre dal na výběr. Otočil se na Odine, aby zkontroloval její stav. Byla stále maličká a křehká, ale vypadala odpočatě. Kývl na ni, aby si vyžádal potvrzení. Nechtěl, aby se jí cokoliv přihodilo. Nakonec ale otočil hlavu zpátky k otci a přikývl o mnoho rázněji. "Zvládneme rovnou." odpověděl rozhodně trochu krkolomným způsobem. Občas s jazykem ještě bojoval, ale už mluvil dost dobře. Odine taky zvládala, byl na ni taky za to náležitě hrdý. Snadno se adaptovala, narozdíl od Yggiho. On měl problém přijmout změny, zvlášť když nebylo v jeho silách je jakkoliv ovlivnit. Hned ho ovládl vztek.
Vyrazil za Otcem a sestrou ven z jeskyně, načež nezapomněl řádně odpovědět. "Děkujeme, otče." Neměl v plánu se sem bez něj vracet. Ale nemohl taky vědět, že to nikdy nebude potřebovat. A tak tento blahosklonný čin přijal s předstíraným vděkem. Předstíraným proto, že měl obecně v emocích takový guláš, že se od nich raději odprostil úplně.

>> Zrcadlové hory (přes Vyhlídku)

25. Ochutnej padající sněhové vločky

//Asgaar

Otec prohlásil, že půjdou do hor. Yggi moc nevěděl co to znamená, ale přijal to. Co měl taky dělat, že ano? A co znamená že začíná zima? Čím je to dobré? Nic však neřekl. Nevěděl, zda smí. Věděl od matky, že není vhodné se ptát, pokud není tázán. A tohle moudro se mu vrylo do paměti jako nějaké pravidlo, které nesmí porušit. Před otcem se planě nemluví. Kruci, ale když on by tak chtěl! Chtěl se ptát na tolik věcí! Nu, co nadělá. Bude muset počkat.
"Ano, otče." odpověděl roboticky na oznámení že půjde zkontrolovat úkryt. Yggdrasil nasál do čenichu okolní vzduch a zachytil mdlý pach matky, Danteho a domova. Tady se narodili. Tohle byl jejich domov. Yggiho se chopil zvláštní pocit, který neuměl identifikovat. Skoro jakoby se mu chtělo jásat i brečet zároveň. Raději ho potlačil. "Byli jsme blízko." pošeptal sestře povzbudivě. Ha! Neztratili se! Jistě by našli cestu zpítky, kde by je rodiče našli. To tedy znamená, že jsou už dost velcí, chytří a šikovní na to, aby se mohli toulat a hledat své štěstí. Ať už to znamená cokoliv.
Yggi si všiml, že se sestře zamlouvaly poletující sněženky okolo. Byly velmi řídké a padaly jen sem a tam. Nic velkého. Ale pro vlčata? Nikdy nic takového neviděli! Malý vlček se chvíli bránil, ale nakonec také podlehl náhlému veselí. Otec byl před nimi a moc se na ně neohlížel, tak si dovolil taky věnovat trochu své pozornosti malým vločkám. Otevřel tlamu, vyplázl jazyk a nechal drobný studený útvar vlétnout přímo do tlamy. Okamžitě zmizela a zanechala studivý pocit. Zvědavě naklonil hlavu na stranu. "Co je to?" ujelo mu nedopatřením nahlas. Ale vlastně mu to ani nevadilo. Vážně to chtěl vědět. Se sněhem se ještě nesetkal, bylo to více než fascinující.

//valhalla

Konverzace dospělých vlků byla u konce. Otec usekl debatu, získal informace a rozloučil se. Wylan nejdřív věnoval pozornost vlčatům a pak i otci. Celé to bylo krajně nepříjemné. Příjemná atmosféra zhoustla a poté se úplně vytratila. Otec zavelel. Yggdrasil se poslušně zvedl a otce následoval. K Wylanovi pouze pokýval hlavou na rozloučenou. Jakoby z něj byl někdo úplně jiný. Mlčenlivý, tvrdý, poslušný. Bez emocí a bez vlastních názorů. Otec má totiž vždycky pravdu. Není potřeba cokoliv říkat. Ne když se to po něm vysloveně nechce. Zpomalil, aby počkal na svou sestru, která se měla vzápětí přidat po jeho boku. Bez ní by neodešel. I když... to tvrdil i o Dantem. A jak se to celé vyvrbilo. Oni jsou tu a Dante... někde. S matkou. Yggi stáhl koutky tlamy a měl sto chutí si pro sebe zavrčet. Místo toho však jen naštvaně hleděl do dálky a snažil se odfiltrovat všechny ty nepříjemné emoce, které cítil. Ponechal pouze tu, která mu vadila nejméně. Vztek.

//Vyhlídka

Yggi zalapal po dechu. Kouknul po Odine, aby věděl, jak se tváří. Tohle byla pecka! "Takovou magii chci taky!" vísknul a zavrtěl ocasem. Dobře, tak tedy na svůj TO DO LIST má nově zařazeno "získat magii myšlenek". Ještě nevěděl jak, ale rozhodně na to přijde. Inu, bohužel sranda skončila. Otec si je přišel vyzvednout, přesně jak tušili. Jeho vytrénovanému čichu nemohli ujít a popravdě Yggdrasil moc ještě nevěděl jak moc je za to rád či nerad. Možná by i uznal špetku radosti z toho, že nejsou ztracení a bezprizorní, ale jeho tvrdohlavá vzpurná nátura mu to nedovolovala. Ne teď, ne dnes a možná ani ne v nejbližší době. Na to byl moc dětinsky protivný a příliš se bál o své pouto se sourozenci.
Dospěláci se bavili mezi sebou a Odin vcelku hrdě zareagoval na Wylanovu pochvalu vůči vlčatům. Yggi tušil, že je to jen zástěrka. Celé své vystupování přizpůsobil cizinci, takhle se totiž obvykle nechoval. Přesto malý vlček překvapeně vzhlédl k otci a vyhledal jeho pohled. Neptal se, ani jeho výraz nic moc neprozrazoval. Ale potřeboval se alespoň ujistit o tom, že to skutečně říká jejich otec. Ten chladný odměřený sadistický vlk, kterého znali. A přesně jak očekával - nezjistil nic důležitého. Jaká škoda. Uhlazeně se posadil vedle dlouhých nohou Odina a vyčkal chvíle, než se dají na odchod. Jistě k tomu dojde, ne? Proto sem přišel.
Otec se dost vyptával, což bylo něco, co Yggdrasilovi imponovalo. Tuhle zvědavou zkoumavou náturu měl zjevně po něm, neboť se také tak vyptával kohokoliv potkal. Škoda že se Wylan kousnul a začal se choval dost chladně a odměřeně. Ví že to padre jen hraje? Napadlo ho hned. Kdo ví. Dospělí vlci byla jedna velká složitá neznámá. Střelil pohledem po Odine, aby ji zkontroloval a zjistil, jak na tom je. Snažil se najít její pohled, kam kouká? Na cizince? Na otce? Na něj? Je v pořádku? Dvakrát mrknul, aby jí dal najevo, že potřebuje ujištění. Že alespoň ona má v celou tuhle situaci důvěru.
Nabídka Wylana byla zajímavou a překvapivou vsuvkou. Smečky takhle ochotně přijímají cizince? Pomyslel si nechápavě. Nějak žil v přesvědčení, že jsou smečky zavřená společenství vlků, kteří si k sobě cizince moc nepouštějí. Ale řekněme si to upřímně, Yggi toho o smečkách věděl tak málo, že to byly jen prostoduché domněnky.

Lywelin / Listopad 2/10

Vlčice se hned naježila a spražila ho ostrým pohledem. Yggdrasil zaváhal. Doposud se musel vyrovnat pouze s hněvem otce a to ideálně tak, že ho bez okolků poslechl. Tahle cizinka ale nebyla otec. Nebyla ani nikdo známý, nevěděl tudíž najednou jak se zachovat. Když se k tobě nechovají hezky, ani ty nemusíš. Vzpomněl si na slova Niny, která se mu tuze líbila. Nicméně když je měl aplikovat v praxi, najednou to nebylo tak snadné. Asi to mělo co dočinění s tím, že on byl malý a cizinka sice stará, ale taky zatraceně velká. Varovné zavrčení však vyvolalo v malém vlčkovi přirozený instinkt, který mu velel "zavrč zpátky". Věnoval vlčici pěkně protivný pohled a zavrčel jak nejlépe uměl. Ocas se však podvědomě stáhl skoro až na břicho. Cítil se ohrožen.
Nicméně zlatá cizinka se rozhodla raději prcka poučit o slušném chování, i když si ani zdaleka nebrala takové servítky jako jiní. Sjela ho a rázně odstrčila tlapou. Yggi si zmateně kecnul na zadek a zůstal na ni koukat. Má žlutý oči. Napadlo ho zaujatě. "Málem jsi mě zašlápla." vyčetl jí místo omluvy. Vlčice si mohla všimnout legračního měkkého jižanského přízvuku, který byl způsobený matčiným jazykem, který až do nedávna ovládal mnohem lépe, než ten otcův. Zřejmě se ještě nepřeladil zcela na místní řeč. Ale vyslovoval celkem správně a i větná skladba dávala smysl. "Proč máš žluté oči?" zeptal se zvědavě, jakoby úplně zapomněl na to, že se před chvílí málem stal její večeří. "Ty neovládáš žádnou magii?" naklonil hlavu na stranu. Byla to celkem logická myšlenka. Žlutoocí jsou vlčata, ta ještě magii ovládat neumí. Když se vlčeti v dospělosti nezmění oči... znamená to, že žádnou magii nemají, ne? Jejda, snad se mi to nestane. To musí být strašné. Pomyslel si se značnou obavou. To by ho otec rozhodně nepochválil.

Lywelin / Listopad 1/10

Utekl otci. Zase. Sestra s ním nechtěla jít, protože se bála, ale Yggi potřeboval chvíli klidu. Stávalo se čím dál častěji, že se potřeboval zdejchnout někam pryč, aby trochu vychladnul. Měl hluboko zakořeněnou nedočkavou a ohnivou náturu, ale moc dobře věděl, že výbuchy vzteku mu nebudou tolerovány. A tak to do sebe tlačil a tlačil, až nemohl jinak než se jít vyvztekat jinam. Kráčel kolem jezera a snažil se neexplodovat příliš blízko otcovým uším. No, bohužel se někomu zamotal do nohou. Jak šel vztekle s hlavou sklopenou, nevšiml si starší vlčice, která nevypadal zrovna přátelsky. Ihned ucouvla a zavrčela na něj. Yggdrasil už to nedal. Cizinec necizinec, tohle nedá. "Koukej kam šlapeš!" urval se na ni přidrzlým dětským hláskem. Vrčení jí sice neopětoval, ale zato na ni pěkně ostře koukal. Byla by z něj šla i hrůza, kdyby nebyl velký maximálně po břicho vlčice. Koukala na něj pěkně shůry a kdyby jó chtěla, klidně by mohla na Yggiho dupnout a zlomit mu vaz. Malý vzteklý vlček však na nebezpečí nedbal. Bylo toho na něj dneska nějak hodně a nedovedl sám sebe držet pevně v tlapkách.

Bonus počasííí

Obě vlčata se řádně rozpovídala. Vlk byl skutečně asi neškodný, dokonce jim ochotně odpovídal. Zvlášť potěšený Yggi byl z informace o bájné Vrbě. Vztyčil ušiska i ocas a skoro Wylanovi vlezl do obličeje. "Opravdu?!" zalapal po dechu. Na jihu, skoro u moře, fajn pláž. To najdeme! Pomyslel si pln nadějí. Najednou měl pocit, že dnešek je nejlepší den jeho krátkého života. Nečekal pomoc zrovna tady. Ve smečce. Od úplného cizince, kterému vlezli na území.
Yggi se trochu zamračil, když vlk nazval jeho vyprávění fantazií. Nic na to ale neřekl, neměl důkaz, že to byla pravda. Konverzace se začala zamotávat, vlk si všiml protichůdných informací, které mu vlčata dávala. Inu, nelhali mu. Jen mu neříkali všechno. Z myšlenek ho vytrhl až cizí hlas v hlavě. Bylo to jako kdyby někdo zavolal do jeskyně a ta jeskyně se nacházela přímo v jeho mysli. Leknutím odskočil a omylem se převážil. Udělal kotrmelec vzad a překvapeně zamrkal. Co to bylo? Až po pár vteřinách mu došlo, co ten hlas říkal a čí byl. "To ty?" zeptal se trochu otřeseně a vyskočil na nohy. "Ukaž znovu!" poručil si dychtivě a přiskákal k vlkovi, v očích se mu zračila nedočkavost a touha vidět víc. Odine se mezitím ptala co těma bílýma očima myslí. "Koukej sorella, on umí ovlivnit myšlenky!" prohlásil a ukázal čenichem směrem k jeho očím. Byly hodně světlé, skoro průzračné. Takové ještě neviděl. "Slyšel jsem jeho hlas, on-"
Aniž by dokončil větu, zaslechl vlka, kterého sice očekávali, ale stejně to byl šok, když se najednou objevil. Padre je tu.
"Otče." otočil se na něj Yggdrasil a rázem celý zvážněl a zamknul veškeré nadšení a jiné vlčecí emoce hluboko do sebe. Při otci se musí chovat slušně, nezostuzovat ho. Nedělat nic, co by bylo k jeho nelibosti a hádal, že rozjařené povykování nebylo zrovna něco, co by rád viděl. Mluvil k Wylanovi a byl i docela uctivý. Yggdrasila to překvapilo, takového ho neznal. Dospělácká debata nabrala směru, který však byl pro vlčata dost špatný. Wylan se zmínil o tom, že se ptali na Vrbu. Vlčeti přejel mráz po zádech. Bylo to v pohodě? Nebo mají problém? Tohle by je mohlo stát... co vlastně? Pospolitost? Život? Madre? Co jim ještě může vzít? Yggi to ale nechtěl vědět, prostě nechtěl! Měl však pořádný strach, který se snažil zatlačit co nejlépe to šlo. Strach je slabost. Nesměl být slabý. Ale sakra byl ještě malé vlče, měl by se bát pokaždé, když čelil něčemu děsivému. A hněv otce skutečně děsivý byl. Přistoupil k Odine, jak měl vždy ve zvyku, a věnoval otci poměrně tvrdý výraz, ve kterém však nebyla ani špetka vzdoru. Nemluvil, nevymlouval se, nic nevysvětloval. Pokud bude chtít otec vysvětlení, zeptá se. Do té doby, po vzoru jejich matky, bude mlčet a konat co je potřeba. Spolkne všechen strach, který se v něm kumuluje, bude ignorovat každý nežádoucí proces, který se v něm odehrává.

Vlk se pohotově zeptal, zda hledají něco jiného. Yggi přimhouřil oči a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Nakonec to musel uznat - vypadal neškodně. "Vlastně jo... hledáme Vrbu." vyžvanil nakonec informaci, která mu ležela už hodně dlouho v hlavě. "Měla by tam být smečka naší madr-matky. Smečka naší matky." opravil se. Nabídl jim, že tam na otce můžou počkat spolu. Tím si zcela získal jeho důvěru. Přesně jak řeka Odine, kdyby je chtěl sežrat, udělal by to už dávno. "Hai ragione, sorella. (máš pravdu, sestři) přiznal, zatímco se vydal přímo k Wylanovi. Stoupnul si před něj a vzhlédl nahoru, aby mu viděl do tváře. "Co je to za smečku? Je velká?" zeptal se se zaujetím. Hned jak pocítil bezpečí, hodlal z tohoto setkání vytřískat maximum. Sestra se jala hned slova a vysvětlila vlkovi, proč tu jsou a jak se sem dostali. "Nevíme, dostal nás sem divný hopsavý sliz z jezera." odvětil a ani se nepozastavil nad tím, jak absurdně to znělo. "Rozdělilo nás to a poslalo kousek od tud." doplnil a prohlížel si neznámého jako když rentgen skenuje tvrdé struktury uvnitř těla. "Kdo jsi ty? Bydlíš tu?" zeptal se a prohlížel si jeho oči. "Šedé. Co je to za magii?" Nutno říci, že byl Yggdrasil dost upřímný a neomalený. Ptal se na co chtěl a příliš nedbal slušného vychování.

Vlk se vymlouval, ptal se proč by jim ubližoval a snažil se jim vetřít do přízně. Yggi nevěděl, co si má o tom myslet. Byl vážně neškodný? Rozhodně ho však zaujalo co řekl Wylan následně. "Smečky?" natáhl k němu uši a dovolil si přijít trochu blíž. Ale jen o pár centimetrů. "Ah, Asgaarské." zopakoval a nedokázal skrýt menší zklamání. Trochu zadoufal, že se dostal do té Vrby, o které mluvila madre. Střihl ušima a otočil se víc na Odine. Snažila se bratra trochu zklidnit. A i sám Yggdrasil musel uznat, že vlk nejevil žádné známky agrese. "Sorella, ne sei sicuro? (víš to určitě?) To přece nepoznáme." špitnul směrem k ní pochybovačně. Vlk si ale sedl, mluvil klidně a používal docela legrační slova a fráze. "Allora." souhlasil vlček nakonec a poodstoupil od sestry, aby měla taky výhled na vlka a přístup k němu. Dával si ale pořád dost pozor.
"Jsem Yggdrasil." představil se tak trochu neochotně. "Ztratili jsme se otci z dohledu... nedopatřením. Ale je blízko." zalhal. Měl pocit, že když mu řekne celou pravdu, zneužije toho. Nějak.

Yggdrasil překvapením nadskočil. Přišel k nim znenadání úplně cizí vlk a celkem naléhavě je konfrontoval. Yggdrasil zacouval a zatlačil sestru za ním. Celou dobu na něj vrhal výhružné pohledy a vrčel. Vlk byl hnědý a obrovský. Pro osamělá vlčata to byl děsivý pohled, zvlášť proto, že se nad nimi hrozivě tyčil. Jakmile promluvil, veškerá hrozba opadla. Malý vlček ubral na výhružnosti a přidal na intenzivitě pohledu. Doslova vlka propaloval očima. "Neublížíš?" zopakoval po něm nedůvěřivě. Sice se představil, ale Yggi se představovat nehodlal. "Co je ti do toho!" štěkl na něj a z obranného postoje neslevil ani o píď. Co kdyby jim kecal? Co když je chce přinutit snížit obranu a pak se na ně vrhnout? To tak! Pootočil se tak, aby mohl koutkem oka zahlédnout Odine. Je v pořádku? Bojí se? Zvládá situaci? Ne že by sestře nevěřil, ale měl vůči ní extrémně protektivní sklony. Byla malá, křehká, závislá. musí udělat cokoliv proto, aby ji ochránil před vším, co je ve světě čeká. Zvlášť před takovými nedůvěryhodnými vlky, jakým byl tenhle hnědý Wylan. Změřil si ho pohledem a maličko zmírnil svůj postoj vůči cizinci. "Otec je na cestě." řekl mu, ale sám tomu nevěřil. Chtěl ho přítomností otce postrašit, ale pravda byla taková, že neměl nejmenší ponětí, kde jejich padre je.

//Tulipánová louka

Míjeli hranice lesa a samým vyčerpáním a zmatením a touhou po úkrytu si ani nevšimli, že tu sídlí smečka. "Ještě kousek, už tu začínají stromy." řekl Yggdrasil Odine s nadějí v hlase. Vonělo to tu listnáčema. Krásný barevný podzim a i když byl terén dosti náročný, šlo to ujít celkem v pohodě. Pro vlčata zvyklá na skalistou Vyhlídku a Orlí hory to bylo vlastně celkem přirozené prostředí. Jen kdyby nebyli tak uťapkaní. Čím dál šli, tím divněji se Yggi cítil. Co se to děje? Co je to za pocit? "Hej sorella, taky máš... takový zvláštní pocit, že tu nejsme sami?" zeptal se pro jistotu, aby si nepřipadal jako blázen. Možná Odine cítí stejně divné vibrace? Ještě kousek, ještě kus. Už tu začínají být pořádné kameny, jistě tu najdou nějakou puklinu, ve které se schovají. Jenže... místo úkrytu potkali vlk. Yggi se prudce zarazil a schoval sestru za sebou. Co tu dělají? Proč je necítil? Jsou přátelští? Co budou dělat? Tiše zavrčel, aby jim bylo jasné, že se nevzdá bez boje. A chraň je ruka páně, jestli se pokusí sáhnout na sestru!

Pochvalu sestry přešel, nepřišel si vůbec jako "nejlepší". Naopak, vystavil je nebezpečí a dokonce uvažoval o tom, že do něj přímo nakráčí. Cítil se spíš hrozně. Nechal ji o sebe se opřít a pocuchal jí kožich mezi ušima. Tyhle letmé doteky byly jeho bezpečným místem. Mohl se spolehnout jen na své sourozence. A on byl jediný, na koho se mohli spolehnout oni.
Sorella vypadala, že jí doopravdy nic není. Jaká úleva! On sám se otočil kolem dokola a zkontroloval vše, kam dohlédl nebo dosáhl. Byl překvapený, že ani jeho nic nebolelo. "Asi ano." přitakal. Možná něco začne bolet až to přijde k sobě, kdo ví. Cítil otok v tlapkách z dlouhé cesty.
Podíval se směrem k vysokým stromům. A vlastně mu to přišlo jako dobrý nápad. Co jim v lese může hrozit? Cestovali lesem dlouhou dobu, lovili v něm, ví co a jak, kde se schovat. Bylo to rozhodně bezpečnější než tahle otevřená louka. "To by šlo." přitakal a olíznul ji. Byl to chytrý nápad. A tak se vydali znovu na cestu. Čím dřív tam budou, tím dřív si odpočinou.

//Asgááárd

//Šakalí mýtina

Cesta byla delší, než si vlčata původně uvědomovala. Plížili se okolím, schovávali v trávě a Yggi intenzivně nasával pachy, aby se spolehlivě vyhnuli těm tvorům na mýtině. Zdálo se, že měli štěstí. Šakalové totiž nejevili žádné známky toho, že by chtěli jít po vlčatech. Ale i tak to byl obrovský stres, Yggdrasilovy stopovací schopnosti byly pofidérní. Měli jen jedenu lekci! Mohl se kdykoliv zmýlit a nejednou se stalo, že na chvíli ztratil jejich stopu. A to byla teprve panika. Snažil se ale na sobě nedat nic znát, nechtěl zbytečně plašit Odine. Bylo to na něm. Musel se poprat nejen se situací, ale i se svými emocemi.
Naštěstí v pořádku zmizeli z území a přišli na velikou louku. Momentálně tam nic nekvetlo samozřejmě, byla tu jen seschlá tráva, připravená na zimu. "Ufff, zvládli jsme to." vydechl Yggi úlevně. Ukázal víc emocí, než chtěl. Ale na to už bylo pozdě, bylo na něm vidět, jak obrovský kámen ze srdce mu spadl. "Jak ti je? Jsi unavená?" rýpnul ji do tváře a začal ji obcházet. Koukal jestli se jí klepou nohy, jestli není zraněná, bolavá, nebo jestli před ním netají vyčerpání. "Měli bychom si odpočinout." zavelel a rozhlédl se. Nebylo to o moc bezpečnější místo, ale tady necítil žádné cizí pachy. Jen spoustu myší a hrabošů.