Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná se sobě navzájem ztratili ve sněhu, možná stojí hned vedle sebe a jeden na druhého nevidí. To mladý vlček nemohl s jistotou určit a nevěděl, zda to v něm vyvolává vztek, nejistotu či strach. Asi... asi je to podivná směsice všeho možného. Bylo by divné, kdyby byl úplně v klidu, vlastně... dalo by se říci, že kdyby byl v klidu, s nejvyšší pravděpodobností by to znamenalo, že už nežije. Ano. Cítí strach, takže žije. To byla nyní jeho jediná jistota. A při této jistotě zůstal i ve chvíli, kdy stromy skryly jeho existenci a oddělily ho od zbytku světa. Hustý tmavý zasněžený hvozd zbrzdil mocnou vánici a vítr a učinil z něj obyčejný sněžný zimní den. Tmavý a neútěšný, ale ani zdaleka to nebyla ta hrůza, ze které se mladý vlk jen tak tak dostal za hranicemi lesa. Yggi překvapeně zamrkal a pokusil se ze sebe setřást těžký hutný sníh. A přesně jak sám tušil, otce nikde neviděl. Zůstal úplně sám.

Silný vítr se opíral do nebohého těla malého vlčete. Cítil, jak do něj poryvy větru narážejí mocnou silou a chvílemi měl dojem, že už leží na zemi. Vichr ho objímal a drtil a vyhrožoval mu věčným chladem, ve kterém ho uvězní a už nikdy nepustí. Yggdrasil měl dojem, že to nepřežije. Dnes je ten den, kdy řekne sbohem světu. Dá sbohem svým sourozencům, dá sbohem otci a pošle poslední nenávistný škleb své matce. Byl si jistý, že neexistující cit v nohách hlásá blízkou smrt a byl skoro připravený. Ale nechtěl. Bože tak strašně moc nechtěl! Bez ohledu na to, jak moc nesnášel svůj život, chtěl žít. Ani na malý moment by ho nenapadlo se jej vzdát a ani teď, v tomhle ledovém chaosu, nechtěl přijít o privilegium žít. Chtěl mít možnost potkat znovu svou sestru a svého bratra. Chtěl vidět otce a chtěl říct Nině, že to v tomhle životě zvládl. Že se o sebe postaral. Chtěl se ráno probudit a cítit chladný sníh, chtěl si ulovit nějakého malého bídného hlodavce a mít chvíli radost z jídla. Chtěl si zalézt do jeskyně a k někomu se přitulit. Chtěl výt s otcem na měsíc. Chtěl někomu říct, jak hrozný má strach.

Přidáno.

Dobrá nálada nebolo práve niečím, čo sa Yggdrasilovi bežne dialo. Väčšinu času sa buď mračil, alebo mal namiesto tváre soľný stlp. Nechcel sa veľmi s nikým vybavovať, ale zároveň mu chýbala niečia prítomnosť. Vlastne mu chýbala prítomnosť úplne konkrétnych vlkov. Jeho brata Danteho a sestry Odine. Toľko si ich oboch strážil, až nakoniec prišiel o oboch. A teraz tu behal po Galliree úplne sám a nemal najmenšie poňatie kde má tých dvoch hľadať. Tušil síce, že Danteho odviedla zia Lia do Vrbovej svorky, a že je tá svorka niekde na juhu, ale stále nevedel, ako sa tam má dostať. Je to ďaleko? Ako veľmi na juh má ísť? Kam presne má smerovať? Prežije vôbec návštevu svorky? Zia hovorila, že sú vítaní, ale môže jej veriť? Ako vlastne môže vedieť, že Danteho niekde nezhodila zo zrázu a nezametla stopy? Nemôže. Tak to bolo. Nemôže veriť nikomu a ničomu. Sestru mu najskôr niekam odniesla Smrť, podľa otca nedávalo zmysel, aby ju zabila. Ale úprimne... mohol si tým byť istý? Čo keď bežne zabíja vlkov, ale nikto o tom nevie, pretože nie je nikto, kto by o tom mohol rozprávať? Yggdrasilovi sa urobilo zle. Musel si na moment sadnúť, toto naňho bolo veľa. Čo ak na tomto svete zostal sám? Čo keď už nikoho nemá? Tá predstava v ňom vyvolala taký zvláštny pocit prázdnoty, že značnú chvíľu nebol schopný sa pohnúť. Len tam tak sedel medzi stromami a niekoľko dlhých chvíľ prestal existovať.

Hnedka z rána se Yggdrasil rozhodl, že bude produktivní vlk a vydá se hledat sestru, otce, bratra, nebo vlastně kohokoliv, kdo se mu ztratil. Letmo ho napadlo, že jediný, koho rozhodně hledat nebude, je matka. Ano, matka, madre, vlčice, která mu dala život a nic víc. Co by jako malý dal za to, aby se s ní opět sešel, ale ta doba pominula. Aniž by si to Yggdrasil pořádně uvědomil, zanevřel na svou matku tak, jako jako malé nemluvně málem zanevřel na otce. Enormní balvan v podobě hněvu, bolesti a záště se mu usídlil v jeho dětském hrudníčku a odmítal opustit vyhřáté místo v hrudním koši. I kdyby se tu madre nakrásno zjevila a omluvila se, k čemuž nikdy nedojde, Yggdrasil už by asi nebyl schopen jí odpustit. Tolik bolesti mu způsobila její přítomnost i nepřítomnost a on jí má dovolit vrátit se do jeho života? Ani náhodou. Obrovské sebezapření musel zdolat už při přijetí otce a ani to nelze považovat za zcela hotové a přijaté tak jak by se v normálních rodinách dalo očekávat. Ovšem tady nelze o normálnosti ani o rodině ani mluvit. Tichá existence vlčat z Vrbové smečky, která sídlí kdesi na jihu, která o mrňatech nemá nejspíš ani ponětí a která by měla být jejich domov, ale není a nikdy nebude. Existence vlčat, kteří se nejspíš nikdy neměla narodit. Takový je osud trojice vlčků, kteří se zrodily ze spojení severu s jihem. Matky, jejíž jediným úkolem mělo být krásná, a otce, který přežil, protože byl krutý a silný. Yggdrasil podědil od obou to nejhorší co mohl a spojil to v úplně novou strašlivou existenci silného vlčete, které přežije cokoliv.

Přidáno.

Ťapkala si liška směle s dobrou náladou cítila se skvěle, zachytila známý pach, ocáskem radostně zvířila prach. "Kdopak mi to tady kráčí? Zdalipak něco k snědku vláčí?" Liška mlsně olízne si pysky, vyšle pohled mezi třísky. I stojí tam vlče nohaté, jenže tváří se dost mrzutě. Liška učiní krok před, hasí úsměv, tu zazní skřek. "Co se ti to probůh stalo?" Vlče liščin údiv nepobralo. "Jak že co se stalo? Nic, však jak si slunce lehlo, tak i vstalo. Vyrostl jsem, jestli myslíš tohleto. Nejsem už malé nemehlo." Liška mlaskla, vrtíc hlavou. Tohle prtě její oči už neuhranou. "Vypadáš strašně. Strašně, ti povídám! Ke kolika jsi už přišel nehodám? Máš prázdné oči, zlostně vrčíš. Sice šeptáš, ale přesto křičíš." Yggdrasil odvrací pohled, mračí se jako bouřkový mrak. Nehodlal jí tu nic říkat, už by ho měla znát. Nikdy nebyl povídavý, nikdy neměl život rád. Na co? Nic dobrého od něj nikdy nedostal. Teta liška soucitně se přitiskla, objala vlčka ocáskem a zapředla. "To nic, chlapče, tady jsi v bezpečí. Řekni tetě lišce o svém trápení." Yggi kroutíc očima jen velmi nerad povídá. Ale copak by si dala liška říct? Ale tak, když chce drby, má je mít. I pověděl jí co se stalo za dob, kdy se vlče s liškou nevídalo. Liška vlčka vyslechla, dobroty u toho přinesla. Yggi s liškou poseděl, pojedl a pobrečel. A než se vydal zase zpátky, ulevil si i jazykem své matky.

Asi by nebylo od věci ctěnému čtenáři připomenout, že Yggdrasilův životní start stál opravdu za starou bačkoru. Absence otce byl ten nejmenší problém, Yggi totiž strádal nejistotou pramenící z nedostatku žrádla, přítomnosti predátorů, nedostatku bezpečí jeskyně a v neposlední řadě také citové rezervovaností matky. Ano, skutečně se i něco takového dá považovat za součást nedobrého startu do života, který sám o sobě není zrovna lehký. A tak začal podivně zamotaný a nepřejícný příběh malého vlčka, který se jen snažil být šťastný. Afektovanost nikdy nebylo něco, s čím by se mohl ztotožňovat, nicméně mladý vlk už to s tou citovou rezervovaností dost přeháněl. Asi to bude něco, co zdědil po matce, moc toho nenamluvil, příliš se neusmíval, ale ani nemračil. Ani neměl ve zvyku nahlas povykovat, skákat, štěkat, přetahovat se, ani dělat další typicky vlčecí věci. Anektoda o třech vlčatech by v jeho případě skončila u něj. Arogance se u něj objevila až později, když se v jeho životě zjevil otec. Aniž by si to kdokoliv uvědomil, rostla z něj nejhorší verze obou jeho rodičů - necitlivého otce a odměřené matky. A i když se snaží být lepším vlkem pro své dva sourozence, nejde říct, že by se mu to dařilo. Absolutní pravda samozřejmě neleží nikde, Yggi může ještě stále vyrůst v milého nadějného mládence. Ale řekněme si to zcela upřímně, věří tomu snad ještě někdo. Ani sám Yggdrasil už nedokáže sám o sobě říct, že by byl dobrým vlkem. Ach to ztracené mládí, možná kdyby měl trochu vyváženější dětství, mohl by mít ještě šanci. Ale na to už je nejspíš pozdě. Aspoň že dokáže v srdci chovat lásku. Aspoň tu lásku...

JUNIPER | únor 3/10

Milá vlčice se nenechala odradit. Ba naopak, mluvila k němu vlídně a s pochopením. Dokonce mu zalichotila? Yggdrasil na lichotky nikterak nereagoval, nebral je jako něco důležitého. Většinu času se spíš soustředil na to, aby sám se svými činy byl spokojený, než na to, co o něm říkali jiní. O chválu nestál. Navíc... tuhle ani nepovažoval za adekvátní.
"Mám hustou srst po otci." zkonstatoval svou situaci bez větší snahy o reakci. To se změnilo záhy se zvědavým dotazem na matčinu řeč, kterou nedopatřením použil. Yggdrasil ztuhnul a podvědomě vycenil zuby. Bylo mu to nepříjemné. "Ano. Si znamená ano." odpověděl a v odtažitém gestu odvrátil hlavu. "Zapomínám, která slova místní znají." přiznal neochotně. Byla to tak trochu forma omluvy, až na to že vůbec. Neměl ve zvyku vysvětlovat své činy, ale tentokrát potřeboval i sám od sebe slyšet, že matčin jazyk nepoužívá proto, že by chtěl, ale protože vlastně ještě neví, která slova jsou místní a která ne.
Vlčice mu logicky vysvětlila důvod proč tu je. Překvapivě se shodoval i s tím jeho. Ani on neměl to štěstí na úkryt či smečku. Jediný, který mu byl otevřen, byl otcův úkryt v horách. Ale tam se teď nedostane. Ne bez toho, aniž by ho to stálo zdraví či dokonce život. Chápavě proto přikývl. "Z téhož důvodu." odpověděl stroze. Chvíli to vypadalo, že pokračovat již nebude, ale nakonec ze sebe vytlačil dalších pár slov. "Jediný úkryt, který bych mohl mít k dispozici, je v horách. Teď tam není bezpečno." Juniper. Tak se vlčice představila. Změřil si ji pohledem, jako kdyby ji skenoval. Snažil se ji někam zařadit. Nakonec došel k názoru, že bude patřit spíš k otužilejším vlkům s hustší srstí. "Yggdrasil." představil se mladý vlk na oplátku a jen jemně kývl hlavou, že její jméno bere v potaz. "Kam hodláš jít, Juniper?" Překvapivě i on rozproudil prostou konverzaci. Asi to bude proto, že se ztratil otci i sourozencům a tak nějak na něj došlápla osamělost. I když byl na svůj věk tvrdý a asociální, pořád byl vlče. A vlčata něčí společnost potřebují, i když třeba tvrdí opak.

//VVJ

Yggi měl co dělat, aby se dokázal držet na nohou. Bylo chladno, to ale nebyl největší problém. Nejhorší byla neutichající sněžná bouře, která přinášela jen více sněhu, který mlžil zrak a zabraňoval dýchat. Bylo to jako kdyby se Yggdrasil topil. Byl vůbec nad zemí? Neprobořil se pod led a nezalyká se nyní ledovou vodou? Je pravda, že nebýt řvaní větru, ani by nepoznal, zda to kolem něj je sníh nebo voda. Šílenství v podobě nevlídného počasí se zdálo být jen horší a horší, a přestože Yggi už v dálce viděl stromy, měl dojem, jako by šlo o divnou formu fata morgany. Co když se mu to jen zdá? Co když projde mezi stromy, sníží svou ostražitost a v tu ránu udeří mocná ruka osudu a vezme mu život? Bude jako nespočet nebohých živočichů, které krutá vánice dohnala nepřipravené. Yggi zatnul zuby a přidal do kroku. Otce neviděl ani neslyšel.

JUNIPER | únor 2/10

Vlčice neb\la agresivní, bázlivá, protivná, nic. Naopak, chovala se vlídně, vlastně se chtěla... asi přátelit? Yggdrasil najednou znejistěl a ucouvl o malý krůček vzad. Nějak to... nečekal. A nevěděl, co má dělat. Kde jsou ty časy, kdy radostně vítal každou novou tvář a hned se jich jal vyptávat na svět? Možná by byl stále takový, kdyby těch tváří potkal víc. Nebo kdyby bylo víc tváří jako tady tahle vlčice - příjemných a vlídných. Mimoděk si vzpomněl na Ninu. Až znova opadají listy stromů, budeš moci odejít. Legrační, v podstatě odcházel pořád a mnohem dřív. Byl ještě malý a určitě by se sám o sebe teď ještě nepostaral, ale otec je s Odine nehlídal dost na to, aby se od něj nemohli hnout na krok. Dost překvapivý zvrat událostí.
Pohodil hlavou v neurčitém gestu. Ani ano ani ne. "Si." přitakal nakonec. Na moment se mu zkroutila tvář. Matčin jazyk... kdy začal mít vůči němu averzi? "Ale nevadí mi to." doplnil sám sebe. "Proč tu jsi, když je ti zima?" optal se ostře, ale popravdě to nemělo být myšleno zle. Jen... jinak asi mluvit neuměl. Tvrdě, úderně a bez zbytečných emocí. Usmívala se, ale Yggi jí její úsměv oplácel podivnou směsicí odměřenosti a mračení. "Kdo jsi?" Nakonec převládla zvědavost, která v něm dřímala od samotného narození. Chtěl všechno vědět a všechno znát. Ale už se do ničehjo nevrhal po hlavě. Naklonil hlavu na stranu a čekal na odpověď. Nebýt jeho výrazu, vypadal by možná i roztomile. Vlčata bývají roztomilá. Pokud jimi není Yggdrasil.

JUNIPER | únor 1/10

Dneska nebyl zrovna nejlepší den. Ale vlastně... který den byl dobrý? Od nepaměti byly jen dny průměrné a horší. Nic jiného neznal. Tudíž dnes, tak jako kdykoliv jindy, měl Yggdrasil dost špatnou náladu. Dlouhýma nohama překračoval kupy sněhu a nemohl se rozhodnout, jestli je mu zima nebo teplo. Ai oboje a ani jedno. Jeho srst byla divná, na omak jemná a tenká, ale měla pořádnou podsadu. To nejlepší i nejhorší z obou světů, dalo by se říci. Jeden by čekal, že by to měla být paráda, mít jižanské a severské geny zároveň. Pravdou však bylo, že to bylo prostě jen divné. A tak trochu o ničem. V třeskuté zimě ho srst neochrání, ve vedru mu bude nepříjemně teplo. Chlupaté polštářky by měly být super pro sníh i pro písek, ale sníh se na ně lepil víc než seveřanům a na písku se mu chodilo hůř než jižanům. Ani ryba ani rak, takzvaně. Jistě, oproti vlkům mírného pásu měl spoustu výhod, a samozřejmě neumíral horkem ani zimou, jako jižané či seveřané. Ale pořád to přinášelo zvláštní nejasný pocit neurčita.
Jak tak kráčel v celé své kráse, a že se v tomhle předpubertálním období nedalo o kráse ani mluvit, zahlédl pískovou vlčici, která vypadala že neví kudy kam. Světlý kožich jí připomínal madre a ziu, i když celkově vypadala úplně jinak. Tiše si pro sebe zavrčel a chvíli na ni nepřátelsky zíral, než se rozhodl kolem ní projít. Nespustil z ní však oči. A vlastně se skoro nehýbal. On spíš... stál. Probodával cizinku pohledem a čekal, co se bude dít. Nevychované? Rozhodně. Ale takový už Yggi byl. Drzý, nevychovaný a protivný. Co se to z něj jenom stalo...

Původce v tomto případě byl strach z umrznutí. Z utonutí ve vysokém sněhu. Ze ztráty všech bližních. Z úplné samoty. Ne, Yggdrasil nebyl žádným vyděšeným mládětem. Na svůj věk dospěl až přehnaně rychle, byl ostrý a neoblomný. Byl prudký a paličatý. A rozhodně měl pro strach uděláno. Ale teď, v téhle kalamitě, se i on bál o holý život. A o život vlků, kteří mu ještě zůstali. Odine, doufám že jsi někde zalezlá a v bezpečí. Pomyslel si. A Dante taky. Snad ho zia někde nevyhodila a neponechala ho osudu. Jako madre. Slovo madre mělo hořkou pachuť. Vztek a nenávist se smíchaly s bolestí a záští a vytvořily mocnou kombinaci emocí, která se nedá jen tak přehlušit ani zabít. Nikdy matce neodpustí její chování. Neodpustí jí, že je opustila a úplně nejhorším jejím prohřeškem ze všech bylo, že sourozence rozdělila. Za to shnije v pekle.
Kráčel po zamrzlém jezeře, o kterém ani netušil, že tam je. Mohl zdánlivě vědět, že se tu nachází, ale pod vším tím sněhem se zdálo, že jde jen o obyčejnou pustinu. Nikde ani živáčka, každý rozumný tvor se schoval ve svém přístřeší, zatímco Yggdrasil s Odinem se tu brodili počasím a snažili se dostat do bezpečí. Zaslechl hlas. Stromy! Otcův hlas byl překvapivě jasný. Konečně se blíží k úkrytu. Stromy jim poskytnou alespoň trochu té ochrany.

//Východní hvozd

//Galtavar

Bylo to čiré šílenství. Silný vítr, tuny sněhu a nekonečná vánice. Zdálo se, že cesta nemá konce. Yggdrasil ani nevěděl, zda se má otáčet a hledět za sebe, nebo má otce hledat daleko před sebou. Nevěděl zda jde rovně, nebo se jeho cesta klikatí. Nevěděl, zda jsou tu ještě ve dvou, nebo zůstal úplně sám. A nevěděl ani, zda Odine zůstala v jeskyni, nebo je už dávno někde pryč. Pryč... kde pryč? Utekla? Odešla na jih? Brodí se někde ve sněhu a nemůže se z něj dostat ven? Nebo ji Smrt stáhla k sobě a nenechá ji už nikdy ani zahlédnout kousku světa tady venku? Hrozivá otázka střídala hrozivější, stejně jako jeden krok střídal druhý. Neměl ale ani možnost se strachovat nebo mít obavy. Ne. Teď se musel soustředit na to, aby nezakopl a nezabořil se hlouběji do sněhu. Protože pokud se tak stane, už se od sud nikdy nedostane. Otec! Je tu ještě? Vidí před sebou siluetu, nebo si s ním jen jeho mysl pohrává? Vidí fata morganu? Je vůbec možné vidět fata morganu v ledovém počasí? Není to záležitost pouští a podobně horkých oblastí? Zdá se, že mysl se na počasí neptá, když jí jednou přeskočí, Na původci nezáleží.

//Východní hvozd

Je ale dost možné, že tam zůstala kvůli vánici a čeká, až se bude moci vyhrabat ven. Jenže my to tu nepřežijeme, jestli zůstaneme byť pár dalších minut. Do zříceniny lézt znova nehodlal, Smrt by mu vyprášila kožich, tak s těžkým srdcem otočil směr zcela na druhou stranu. Měl výčitky, to skutečně měl, ale nemohli tu být. Jestli tu budou ještě pár chvil, je po nich! Vzhlížel směrem k obzoru, který nebyl skoro vidět. Dokonce by se dalo říci, že má trochu... strach? Ale proč vlastně? O sestru? O svůj život? O to, aby neztratil otce z dohledu? Otočil se, ale v té závěji s bídou zahlédl obrys vlčího těla. Nasucho polknul a doufal, že to není jen jeho touha a představivost. Musel jít však dál. Kráčel ve vysokém sněhu a šlo se mu těžko, ale nezastavoval. Něco mu říkalo, že jestli zastaví, už se nikdy nerozejde. To ne, musím najít Odine a Danteho. Dante! Jsi v bezpečí? Doufám že jsi někde zalezlý a že tě ta zia nenechala napospas. Pomyslel si hořce a neskutečně ho štvalo, že se o tom, zda je v bezpečí, nemůže sám hned přesvědčit. Hlavou mu běhaly myšlenky jako splašené, zatímco bojoval o vlastní život.

//VVJ

Otec vypadal nezaujatě vůči tomu, že se Odine ještě nevrátila. Zcela opačná reakce než ta Yggdrasilova. Ten byl naopak zhrozený a nervně se rozhléžel, zda ji neuvidí nebo neucítí, ale byl tu jen její starý pach, který rychle mizel pod sněhem. Zamračil se. Co se mohlo stát? Mluví ještě se Smrtí? Je pravda, že je klidnější a přátelštější než Yggi, možná si s ní ještě povídá, nebo tak. Yggdrasil tam moc dlouho nebyl, šup šup a byl venku. Rozhodně se však otci nesvěří, že rozzuřil i ji. To by dostal po hubě a o to nestál - stačilo že ho málem rozsápala Smrt.
Čekali notnou chvíli, ale Odine nikde a počasí se výrazně zhoršilo. Padla tma a sníh se valil jako šílený. Otočil se na otce a přikývl. Ukázal na flakónek s jakousi tekutinou, který mu dala božská entita. "Vlastně dostal. Jen nevím co to je." odpověděl a sám si prohlížel divně se chovající obsah flaštičky. "Nic mi k tomu neřekla, jen mi to dala a vyhodila mě." poznamenal. Přikývl na fakt, že by se tu neměli dlouho zdržovat, počasí totiž šílelo. "A-ale Odine-" ohlédl se, ale sestra nikde nebyla.

10/10

Jeho pach byl nasládlý a podivně štiplavý. Typický masožravec, i když šlo o něco drobného. Popošel o kousek blíž a snížil těžiště. I přes svou mohutnost byl tichý a obratný. Rychlost v tomto případě nepotřeboval, musel být jen přesný a neomylný. A to on skutečně byl. Krok za krokem a po notné chvíli zahlédl tvora, kterého stopoval. Malá lasice hranostaj. Pěkně ve svém zimním bílém kožíšku s drobnými černými znaky. Pohybovala se nerozvážně, prudce, bez ochrany. Nejspíš hodně mladý kus, ale masa měla dost na to, aby zahnala nejhorší hlad mladého vlka. Yggdrasil se plížil jako stín, číhal na malou lasici a dýchal tak tiše a pomalu, že se zdálo, jako kdyby dýchat ani nepotřeboval. Jeden krok, druhý a najednou... byl přímo u ní. Jeden dlouhý skok a mocné cvaknutí čelistmi stačilo na to, aby byla lasice lapena ve smrtelném obětí Yggdrasilových zubů.