Gallirea - Příspěvky uživatele

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Cesta ho zmohla jak fyzicky, tak emočně. Jeho trpělivost obecně byla na bodu nula a tohle celé bláznění s provozorními saněmi ho zjevně dostalo do úzkých. Byl naštvaný a vrčel na někoho, na koho by rozhodně vrčet neměl. Všiml si, že Odine byla odevzdaná. Nejspíš byla tak unavená, že neměla sílu ani nic říct. Je v pořádku? Nezranila se? Spíš by se měl popravdě Yggi bát o sebe, to on se málem dostal pod otce na klacku. Ale na to nedbal, ani necítil žádnou bolest, i když byl řádně potlučený. Nejspíš adrenalin. Navíc nic nebylo dle jeho představ a to je zkrátka nepřípustné! Blbý sáně, blbej otec, blbá celá jejich situace a blbej Dante. Jo! Blbej Dante! Odešel s madre, která je zradila. Nevšímal si malého detailu, že vlastně oni odešli s otcem bez Danteho, ale to byl malý nepodstatný detail. Podstatné bylo jen to, že se rozdělili. A od té chvíle je Yggdrasil jen pořádný uzlíček nervů, nemyslí na nic jiného než na to, že nejsou spolu. Nejsou spolu. Stáhl uši a potlačil potřebu zakňučet. Dante kde jsi. Fratello, ty blbče! Přeji si, abys byl teď tady. Chci, abys tu byl a už s námi zůstal. Přeji si, abychom tohle vůbec nemuseli řešit. Fratello vrať se... Byl tak hluboce ponořený do myšlenek, že si ani nevšiml, že Odine povykuje. Až když zaslechl vzdálené volání jeho a sestřina jména, prudce se otočil. Dante? Napadlo ho hned. Pohled sestry ho přesvědčil o tom, že se nemýlí. "Dante!" pípnul nejistě. Splnilo se mu jeho přání? Přivolal ho tím, že si to opravdu hodně moc přál? Nebo mu to splnil Vlčíšek proto, že na něj naléhal a byl drztý? Takže s drzostí nejdál dojdeš? Napadlo ho. Byl tak přesvědčivý? Ne, všechno si musí zařídit sami. Jen on a sorella. Takže je to jejich práce. Jejich přání bylo tak silné, že se jim splnilo. "Fratello!" vřískl o mnoho hlasitěji směrem, odkud slyšel známý hlas přicházet. A skutečně, byl tam. On a nějaká béžová vlčice, kterou neznal. Ale byla cítit povědomě, asi s ní byl Dante už dýl. Všichni zkoprněli a nevěděli co dělat. Co mají dělat? Yggi se chtěl rozeběhnout a povalit bráchu, ale nevěřil té vlčici. A ani otci.

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

<< Ragar

Výtvor se povedl doslova jen otci. Ale s tím se dalo počítat, byl dospělý, větší, silnější, měl lepší motoriku a rozhodně to už někdy dělal. Oproti tomu vlčata... no... řekněme, že se snažili. Yggi, s tou svojí příšerně krátkou trpělivostí, byl hotov celkem rychle a taky se mu vlkulák celkem rychle rozpadl. Hlava se sesunula na hrbolaté hroudě, která měla představovat tělo, a šišky nebyly zapíchnuté dost hluboko, takže taky dlouho nevydržely. Co naplat, třeba si to někdy zkusí znovu a bude v tom rovnou mistr. A nebo taky ne že jo. To asi spíš.
Když se padre konečně rozhoupal k odchodu, Yggdrasil nijak neváhal. Byl totiž dávno "hotov" a jen blbnul nebo odpočíval. Odine byla nešťastná ze svého výtvoru, tak svou sestru krátce šťouchl do tváře. "Neřeš, stavět cokoliv ze sněhu je těžký." poznamenal. Nešlo to jim oběma stejně, takže chyba byla jistě v tom sněhu.
Jeho pozornost upoutal Odin. Hned malému padl zrak na blízký kus dřeva, o kterém mluvil. Popovézt? To zní dobře. Pomyslel si. No, jenže otec to myslel trochu jinak. Yggi zpruzele zabručel pod fousy. "A my se vejdeme kam?" broukl tiše. To ještě nevěděl, že se s jejich místem vůbec nepočítá. Nedůvěřivě si prohlédl jak otce, tak ten kus stromu. Prohlédl si ho ze všech stran a ze zvědavosti se do něj zakousl. Zkusil s ním pohnout, ale padre byl moc těžký. Moc to nešlo. Tak šup, tahejte. Znělo mu v hlavě ozvěnou. Nedopatřením vrhl na otce protivný zamračený pohled. Si jako myslí, že ho budou obsluhovat? No... a vlastně neměli moc na výběr. Povzdechl si a pokynul Odine, aby šla za něj. Jestli se ta věc rozjede, tak aspoň srazí jeho, ne Odine. No... jenže "ta věc" měla problém obecně se hnout.
Dělal co mohl, aby se konečně dostali dolů z kopce, ale i tam to šlo dost blbě. Přerostlé dítě na klacku povykovalo a popohánělo vlčata, aby přidala. "Seš těžkej!" urval se na něj Yggi naštvaně. V tu se sáně z kopce rozjely. Ne moc rychle, ale bylo to dost rychlé na to, aby malého Yggdrasila srazily a pár metrů kutálely. Odine si možná nevšimla, že Yggi spadl. Vyjekl a zabořil se do sněhu, zatímco klace ho valil dál a dál. Až úplně dole se mu podařilo vymanit z obětí lepivého sněhu. Vylítl jako čertík z krabičky a pořádně se oklepal.
Tak a dost. Hlasitě zavrčel, zakousl se do klacku a začal tahat jako šílený. Pokaždé, když zatáhl, s otcem to pořádně trhlo. Tahal a tahal a s Odinem to škubalo a škubalo. Po rovině to jeho hodně málo a protivně. Až se nakonec únavou svalil a halasně si povzdechl. Bylo to přesně to unavené a frustrované povzdechnutí s vrčivým zvukem k tomu. "A teď chci já!" zvedl hlavu a pořádně se u toho zamračil. Měl nárok na povození! A Odine samozřejmě taky.

Prosinec 1/10

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Yggdrasil dneska opravdu neměl náladu. Děs a hrůza, dostal od otce vyhubováno, Dante nikde, matka ta ho nezajímá, ale i tak ho štve, a Odine... ta od něj celou cestu zdrhala. Proč sakra?! Chtěl jenom aby byla v bezpečí! Je malá a nemotorná, mohlo se jí snadno něco stát. A díky němu byla v pohodě. Bez něj by v pohodě nebyla, tak proč to nevidí?
Nespokojeně plácl hlavou o zem a koukal ven na zasněženou krajinu z malé prohlubně ve skále. Nebyla to zrovna jeskyně, na to nebyla dost hluboká. Spíš by to nazval puklinou, nebo tak. Byl tu sám a mohl si tu vyčistit hlavu. V klidu. Bez nikoho. Protože kdyby tu s ním někdo byl, hrozně by se s dotyčným pohádal. Musel nejdřív... vychladnout. Sledoval velké těžké sněhové vločky, jak padají na zem a tvoří víc a víc vrstev sněžného závoje. A Yggdrasilovi se najednou zachtělo spát. Byl unavený z toho šíleného hněvu, který cítil. Ležel tu, sám a osamocen, z útulného sevření skal a díval se na bělostnou čistotu zimy. Nebyla mu zima. Už si stihl všimnout, že zimu zvládá lépe než sestra, které bylo občas docela velká zima. Její srst byla kratší jemnější, lehčí. Yggi ji měl spíš dlouhou a vrstvenou. Ne tak jako otec, ale rozhodně víc než Odine a matka. Madre... Proběhla mu hlavou tesklá myšlenka. Nenáviděl ji do morku kostí, ale přesto mu svým způsobem chyběla. Byl naštvaný, frustrovaný i smutný zároveň, když na ni myslel. Proto na ni přirozeně skoro nikdy nemyslel. Ale jak se tak díval ven a cítil ostrý mrazík na vlhkém čenichu, neubránil se obavám, zda to někdo jako ona - hubená jižanka s jemnou srstí, může zvládnout. Ale zima je vážně pěkná. Pomyslel si.

<< VVJ (přes Severní Galtavar)

5. Postav vlkuláka

Cesta pohořím byla náročná. Yggdrasil neměl problém s překonáváním překážek, spíš se ho jímala časem únava. Cesta na Zubatou dala zabrat sama o sobě a teď zdolávali další hornatý terén. Byl zvyklý chodit, ale i tak to nebylo lážo plážo. Odine se snažila celou dobu bratrovi vytrhávat, ale on na to nedbal. Byl jí neustále za zadkem, sledoval každý její krok a tahal ji dost nešetrně přes skaliny a chytal ji i preventivně za kůži, aby se nezřítila. Nutno poznamenat, že párkrát to bylo oprávněné, ale většinou... no, řekněme že to zbytečně přeháněl. Sorella mu na to nic neřekla, jen se mu vyhýbala víc a víc - nespíš protože ji z toho hrubého zacházení už bolelo tělo. Běžela jako šílená a Yggi jí samozřejmě nestačil. V rychlosti nevynikal, takže mu nakonec zvládla celý zbytek cesty unikat. Malý vlček z toho byl chvílemi dost frustrovaný.
Malá pauza přišla vhod, zastavili se na pěkném plácku a otec i Odine dokonce krátce spolu vyli. Yggdrasil se nepřidal. Ne že by nemohl popadnout dech nebo tak, i když se o něj únava rozhodně pokoušela, spíš neměl náladu. A taky skoro nikdy nevyl, neviděl v tom to kouzlo co jiní. Možná je jen moc malý, možná je moc zádumčivý a možná je to prostě proto, že nezažil smečkový bonding skrz rituál vytí. Kdo ví.
Sledoval však počínání otce, který plácal cosi ze sněhu. Naklonil hlavu na stranu a po jeho vzoru začal cosi plácat. Vyzval Odine pohledem, aby mu s tím pomohla. Vypadalo to totiž zábavně a navíc mu to nešlo. Nevěděl vůbec jak má co plácat, jak udělat jaký tvar, jak se sněhem zacházet a vůbec to prostě dělal poprvé. Uplácal divnou hroudu sněhu, která rozhodně nepřipomínala vlčí tělo. Navrch hodil sněhovou kouli, kterou horko těžko uválel, případně uváleli, a místo očí byly použity malé šišky horských jehličnanů. Spokojený s tím nebyl, ale co naplat. Aspoň se trochu zabavili a odpočinuli si. Následoval kroky jejich rodiče a beze slova se připojil k cestě.

>> Sráz

<< Gejzírové pole (přes Východní hvozd)

Materiální věci. Tohle už Yggdrasil uměl pochopit. Takže entity dávají spíš něco, na co si jde sáhnout. Ale... magie přece taky nejsou materiální, ne? Mají k nim speciální vztah, proto je dávali i prostým vlkům? Dávalo by to smysl. Yggi jen přikývl, ale už na to nic neřekl. Obecně byl málomluvný, takže to nebylo nic divného. Tohle získal nejspíš do vínku po matce. Mluvit jen když je tázán, nebo když je to vážně potřeba. Málo viditelných emocí, ale bouřlivé procesy uvnitř jeho malého těla. Snaha splnit svůj úkol stůj co stůj.
Otec a Odine řešili magie. Yggi se do konverzace nezapojil, byl příliš zahloubán v myšlenkách. Přemýšlel nad tím, jak se zachoval a zda něčeho z toho vlastně lituje. Byl nepřiměřeně vzteklý. Je ještě malý, ale příště ho to může stát víc, než je hněv otce. Cizí vlci tak shovívaví nejspíš nebudou.

>> Ragar (přes Severní Galtavar)

<< Zubatá hora
28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Yggi běžel a běžel. Snažil se nezakopnout a nezapadnout do sněhu, ale měl párkrát namále. Neměl ale v plánu zastavit, musel pryč. Byl frustrovaný, naštvaný a chtělo se mu brečet. To nikdo nemohl vidět! Otec i Odine byli ale rychlejší. Otec, protože je dospělý a silný a Odine, protože je mrštná a lehká. Až když byli skoro u něj, došlo mu, že na něj otec celou dobu volal. S velkou neochotou zastavil, aby čelil hněvu vysokého vlka. Hned ho spražil za to, že je zbytečně horká hlava. Yggi naštvaně odvrátil hlavu. "Omlouvám se." odpověděl hned. Ale spíš než skutečná omluva to znělo jako odplivnutí si. Byl hrozně naštvaný. Otec ale pokračoval. A pokračoval. A seřval ho i za hloupé přání. Reakce proto byla docela jasná. Další vztek. "Ale bylo to moje přání! Říkal jsi, že je přece plní, tak co je za problém?" zaštěkal drze. Došlo mu ale, že tudy cesta nevede. Otec měl vlastně pravdu, tedy z části. Nemůže se spoléhat na to, že za něj někdo něco vyřeší. A nemůže se pořád chovat jako malý vzteklý nedochůdče. Teď když trochu vychladl, začal se za své neuvážené chování stydět. Co jsem to udělal? naštval jsem entitu. Pomyslel si polekaně. To nebylo dobré, co má teď s tím dělat? Byl v právu, ale pokazil si tím reputaci. A Odine a Odinovi taky. Bylo to od něj hloupé.
Jak otec pokračoval a vysvětloval, Yggdrasil se uklidňoval víc a víc, až byl krotký jako beránek. Vzhlédl ke svému rodiči a chápavě přikývl. "Máš pravdu otče. Omlouvám se, už to neudělám. Bylo to... hloupé." stáhl uši a i když se jeho tvrdý výraz skoro nezměnil, tentokrát už to znělo, že to pochopil. Omluva omluva, na co to je. Úplně k ničemu. Omluva nikdy nic nevyřešila, ani nevyřeší. Zkazil jsem to, tak to napravím. Pomyslel si odměřeně. Omluva pro něj nic neznamená ani od něj, ani od nikoho jiného. K čemu to je, už se prostě omlouvat nebudu. Ano, došlo mu to. Lepší než slova jsou činy. A na teď jediných záleží. otcova hřejivá slova k vlkovi nedorazila. Byl příliš zklamaný sám sebou, protože ukázal slabost. Jejich otec viděl, jak jeho nejstarší syn udělal děsně stupidní chybu.
Odin rozhodl k odchodu hned poté, co ho vyzval k přemýšlení. Yggi přikývl a vyšel za ním. Musí si to srovnat v hlavě. Otočil se hlavou na svou sestru a nechal ji o něj krátce pečovat. Byla odhodlaná bratra najít stejně, jako on. V tomhle byli jednotní. Podíval se jí hluboko do žlutých očí a šťouchl ji čenichem do tváře. "Ti amo, sorella. Až Danteho najdeme, nenechám ani jednoho z vás už zmizet." odpověděl odhodlaně a pokračoval za otcem. Již se na sestru nepodíval, ani když se pochlubila svým přáním. Magie... to je dobré přání. Díky magiím zesílí. Pomyslel si a zamyšleně přikývl. "Magie budou důležité." přitakal, ale znělo to trochu prázdně. Jako kdyby byl Yggi někde daleko, zahloubaný ve vlastních plánech a myšlenkách. Popravdě i to ojedinělé vyznání sestře bylo... jiné. Divné. Znělo to skoro jako výhružka. Slib na život a na smrt. A bylo to... znepokojivé. Zaměřil se na ni, když se zmínila o tom, že nemá nic nikomu říkat o Dantem.
Přikývl. "Dobře." souhlasil. Bylonto rozumné.
>> VVJ (přes Východní hvozd)

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi (má nárok i na odměnu z rozcestníku) (4/4)

Dnešní sen byl obzvlášť podivný. Vlčíšek se mu opět zjevil, to ano. Nic neobvyklého, zdá se. Ale dnes v noci byl spíš odevzdaný a smířlivý, než naštvaný či zklamaný. Stáli oba na širé pláni, nikde nikdo. A ani jeden se na toho druhého nedíval. Bylo to podivné, Yggi se cítil zvláštně, nepříjemně. Ale jen do chvíle, než Vlčíšek konečně promluvil. "Odpouštím ti." Yggdrasil se na něj překvapeně podíval. "Neprosil jsem se." oponoval. "Nepotřebuji odpuštění, ničeho nelituji."
Bílý vlk se na mlaďocha smutně usmál. "Tak tvrdý musíš být, abys přežil?" zeptal se ho a bylo vidět, že je mu malého vlčka líto. To Yggdrasila dopálilo. "Nekoukej se na mě tak!" štěkl na něj nevraživě. Štval ho, jen nevěděl proč. Bílý vlk se však usmál. "S laskavostí nejdál dojdeš, malý Yggdrasile. Máš těžké mládí, ale dost si utváříš jen ty sám. Dovol mi ti poradit. Chraň si to, na čem ti nejvíc záleží. Buď laskavý k vlkům, které miluješ. Jedině tak prožiješ šťastný život bez výčitek."
Yggdrasil se zamračil. "Já nemám výčitky." oponoval tvrdohlavě, i když v něm byla malá dušička. Laskavost? To vážně? S takovou by dlouho nepřežil. Ne ve světě, do kterého se narodil. "Jistě že ne. Zatím." odpověděl Vlčíšek.
Zlověstná věštba z úst entity Yggdrasila lehce vyděsila. Co tím myslí, zatím? Jak jako zatím? Nemá výčitky! Nemá a nebude mít, tak to prostě je. Nemá důvod se cítit špatně a i kdyby měl, už je to stejně jedno. Stalo se. Minulost nezmění. Malý vlček nechápal, že co se stalo v minulosti, může přinést četné problémy v budoucnosti. Následky. To je to, o čem Vlčíšek mluvil. Následky za jeho chování. A to nejen ty krátkodobé, ale hlavně dlouhodobé. Vlk s touhle povahou nemůže být oblíbeným členem společnosti. Ale... stál o to vůbec? Chtěl jen svou rodinu. Chtěl mít Odine a Danteho u sebe, dávat na ně pozor a udělat cokoliv proto, aby se jim nic nestalo. Mít je pod dohledem. Kontrolovat je a... možná taky ovládat. Rozdávání radosti nebylo zrovna jeho top potřeba. Neměl v úmyslu scházet ze své cesty jenom proto, že mu nějaký divný bílý vlk s existencionální krizí leze do snů. Může si celou svou filozofií ohledně rozdávání radosti a pociťování zbytečných výčitek třeba strčit za ocas. Tady je na to krátký.
Yggdrasil se vzpurně zahleděl podivínovi do očí s jasným vzkazem. "Nemám v plánu tě poslouchat. Zmiz z mé hlavy. Zmiz z mého snu. Vypadni."

Přidáno.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi (má nárok i na odměnu z rozcestníku) (3/4)

Sen o Vlčíškovi se, oproti jiným vlkům, pro Yggdrasila zdál jako čiré utrpění. Spěšně otevřel oči, aby se přesvědčil o tom, že si pro něj ten podivín vážně nedošel. Štěstí, že vše bylo při starém, už se vážně bál, že se sen prolíná s realitou. Sen o tom, jak ho Vlčíšek navštívil před jejich rodnou jeskyní. Sen o vlkovi, který si přišel s ním konečně popovídat jako dospělák s vlčetem. Světe div se, Yggdrasil stále ještě matně doufal v jakési vyrovnání účtů, nebo spíš ve vyrozumění celé té nepříjemné situace. Strach neměl, to ne, neměl ani výčitky. Svědomí měl totiž čisté, neudělal nic, za co by se měl stydět, ani čeho by litoval. Správný vlk totiž svých rozhodnutí nelituje, a pokud ano, měl by udělat vše proto, aby se to příště už nestalo. Svíjet se však na zemi a omlouvat se nehodlal, přišlo mu to zbytečné. Směšné, hloupé a absurdní. Sám sobě nikdy nedokázal vysvětlit, k čemu taková omluva vlastně je. Svěřit se s tím ostatním taky nehodlal, a tak s tímto břemenem, v podobě nezodpověditelné otázky, musel žít sám. Sám a za přítomnosti mnoha podivných emocí, které měl. Světlo jeskyně ozařovalo cizí bílou postavu, která na něj mlčky zírala. Sebevědomí v malém vlčkovi dost chátralo, když se díval na smutný, skoro až zklamaný pohled entity, která se mu opět vloudila do snu. Snu, před kterým nebylo úniku. Snu, který stále ještě nechápal. Snu, kterého se chtěl za každou cenu co nejdříve zbavit. Šílené, jak onen sen, tak fakt, že se mu Vlčíšek dostal takhle pod kůži.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi (má nárok i na odměnu z rozcestníku) (2/4)

Séria o divných snoch Yggdrasila stále pokračovala. Kedykoľvek zavrel oči a zaspal, objavil sa priamo pred ním zvláštny usmievavý biely vlk. Vlčíšek. Zase. Či mu nedá pokoj ani v spánku? Robí to schválne?
"Ideš ma poučovať o slušnom správaní?" štekol na neho Yggi nevraživo. Minule sa chcel udobriť, ale vlk mu len povedal, aby už za ním na horu nechodil. A tak čo tu chce? Čo chce v jeho sne? Yggi vedel, že celá táto krajina je plná mágie, a tak predpokladal, že išlo o vedomý čin nadpozemskej entity, ktorá si z neho robila dobrý deň. Neznášal to. Neznášal toto povyšovanie starších. Nebolo to fér. A neznášal ani toto príšerné mlčanie. Pripomínalo mu to... matku.
"Čo na mňa tak vejráš? Povedz už niečo!" Nič, stále rovnaký výraz, žiadne slovo neuniklo z papule bieleho vlka. Yggdrasil sa naštval. Čo si to o sebe myslí? Nie je pre neho žiadnou autoritou, nikto doležitý, nevedel mu ani splniť jedno blbé prianie. Tak prečo sa naňho stále tak divne mlčky culi? Zavrčal naňho a rozbehol sa, s úmyslom po ňom skočiť. Lenže nech bežal ako bežal, k vlkovi sa nepriblížil ani o jediný meter. Každý krok bol ťažší a ťažší, bežal čo mu sily stačili, ale bol stále rovnako ďaleko. V samom zúfalstve sa mu spustili slzy hnevu, až cez ne nevidel. Bežal a kričal na Vlčíška, aby sa ten srab prestal schovávať. Aby šiel za ním, vybaviť si to ako vlk s vlkom. A potom... sa jednoducho prebudil. Príšerně divný sen. Eště že sa už prebudil.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi (má nárok i na odměnu z rozcestníku) (1/4)

Abychom si to shrnuli, Yggdrasilův den se skládal z několika tuze bizarních situací. I když to bylo pozitivní, na bizarnosti tomu neubíralo - otec je vzal na výlet. Takže se najednou dva osaměli vlčci dostali do spárů nenáviděného otce. Enormním překvápkem bylo, že zlý otec vlastně nebyl vysloveně zlým. Možná byl vypočítavý a nebral si servítky, ale vysloveně zlý asi nebyl. Laskavě, na své poměry, vlčatům odpovídal na všechny otázky a trpělivě jim vysvětloval fungování světa. A aby toho nebylo málo, zdobili spolu strom a blbli ve sněhu. Upřímně... celé se to jevilo jako sen. Nicméně tady Yggiho vyprávění nekončí, neboť se mu ve stejný den povedlo potkat zvláštní tentitu, zvanou Vlčíšek. Kluk rozverná, to teda byl tenhle divný vlk, který měl údajně plnit přání výměnou za prosík a hezký kukuč. Čáryfuk švindlířskej ale nebyl schopný mu ani splnit nejjednodušší a nejméně náročné přání ze všech. Chtěl jenom, aby se znovu setkal s bratrem. Možná to nebylo zrovna standartní přání, ale přece na něm nebylo nic těžkého, ne? Echt si dal záležet, aby byl na podivného vlka hodný, ale nakonec mu stejně ujely nervy. Yggdrasilovi se kvůli tomu nejspíš zdál dneska nejdivnější sen ze všech.
Chtěl běžet zpátky na horu, kde Vlčíšek pobývá, aby si s ním mohl znovu promluvit. Tedy omlouvat se nebude, nemá proč, myslel to přesně tak, jak to řekl, ale chtěl si s ním vyřešit možná nedorozumění. I kdyby mu to přání ani tak splnit nemohl. Lítost nad tím už necítil, ale zato šílený chlad ano. Obecně byla hora dost krutým místem, ale malému vlčkovi přišlo, že dnes byl vítr obzvlášť silný, obloha obzvlášť tmavá a vrchol obzvlášť daleko. Oblbnutý únavou měl dojem, že vidí Vlčíška na vrcholu hory, jak na něj shlíží a zklamaně kroutí hlavou. "Už se sem nevracej." Jistota ho rychle opustila. Ale... když on si chtěl vážně jenom promluvit! Tlukot jeho vlastního srdce byl tak hlasitý, že neslyšel nic jiného.
Otevřel prudce oči a roztřeseně zalapal po dechu. Uf! Foukání jemného chladivého větru a teplý kožich sestry ho ujistil o tom, že to byl naštěstí jenom hodně divný sen.

Přidáno.

23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)

Cesta byla náročná a dlouhá. Yggiho nohy jsou sice dlouhé a silné, ale i tak mu výšlap dal pořádně zabrat. Čím dál bylo víc a víc sněhu, silnější vítr a chladnější počasí. S každým krokem kontroloval sestru víc a častěji. Již pochopil, že otci záleží na tom, aby byli silní a odolní. A pokud neprokáží svou životní sílu... nechá je tam. Nevěděl to jistě, ale tušil to. Tušil, že slabost neodpustí a nechá slabý článek zhynout. A ačkoliv věřil v sílu své sestry, neměl v plánu nechat cokoliv na náhodě. Právě teď měl jen ji. Pokaždé, když zakopla, byl u ní. Kdykoliv se zakymácela, podržel ji. Při sebemenším náznaku, že by mohla spadnout, ji chytil za krk. Byl chvílemi i dost hrubý, snaha svou sestřičku ochránit v něm podněcovala jakousi úzkost, kvůli které byl lekavý a zbrklý. Byl tak zabraný do kontroly Odine, že nehodlal uposlechnout jakékoliv odmítnutí. Pokud by se Odine snažila ho odstrčit, nebo odmítnout jeho ochranu a pomoc, neposlechl by ji.
Když se dostali konečně na vrchol, zjevil se bílý vlk. Od prvního slova Yggi pochopil, že je to on. Entita, kterou hledali. Mluvil k otci velmi přátelsky a důvěrně. Bylo znát, že se již setkali a že si ho Vlčíšek moc dobře pamatuje. Yggdrasil se jim do konverzace nepletl. Stále ctil výchovu matky - nemluv, nejsi-li tázán. Bílý vlk se na vlčata otočil s širokým úsměvem. Oi, očekává se o něj něco? Má promluvit? Podíval se tázavě na otce, jakoby hledal ujištění. Nakonec se ale rozhodl jednat sám za sebe. Co že to padre říkal? Buď roztomilý, dospělí na to slyší. Přikročil k entitě a zahleděl se mu hluboko do modrých očí. Možná se v nich na malou chvíli ztratil. Nebyl však schopný samovolně se usmát. "Aby bylo jasno, věříme na vás." prohlásil znenadání. "Vidíme vás, takže existujete. A jsme tu minimálně my tři, kteří to vědí." Dávalo to přece smysl, na to nešlo nic říct. Vlk chvíli překvapeně zíral, než se rozesmál. "Nejsi ty náhodou rozumbrada! Hehe. Ale máš naprostou pravdu. Díky že na mě věříte." zamával nadšeně ocasem.
"No a..." nevěděl, jak se má zeptat. Má mu hned říct, že něco chce? "Tak ven s tím. Co máš na srdci?" usmál se Vlčíšek. Jako kdyby mu snad četl myšlenky!
"Chci, aby se k nám vrátil náš bratr." vyklopil na první dobrou bez okolků. "Jmenuje se Dante. Šlo by to?" Zatajil dech. Čekal co mu podivný vlk řekne. Ten se ale jen smutně usmál. Proč je smutný? Co se sakra děje? "Obávám se, že to není v mé moci." Už zase. Slyšel to od víly a teď i od tohohle šarlatána. Sklopil hlavu a přemítal. Vždyť toho nechce moc! Otci dal celou novou magii a teď ji učinil silnější. A on? On jen chce být se svými sourozenci a najednou to nejde?! "Tak k čemu tu jsme." zabručel pod čenich nakvašeně. "Je mi to moc líto, Yggdrasile. Kdybych jen mohl..."
"Nemohl, protože nic neumíš. Jsi jenom lhář, který hází sněhem a sedí si daleko na hoře, kam skoro nikdo nechodí. Možná by na tebe věřilo víc vlků, kdybys z toho svýho svatýho kopečku občas slezl a pozdravil je!" Rozohnil se. Zase ztratil kontrolu nad svými emocemi a vyplavil se jeho všudypřítomný hněv. Vlčíšek na něj shovívavě hleděl a nic neříkal. Yggi viděl smutek v jeho očích, ale na ten nedbal. Byl rozčílený. A neskutečně zklamaný. Dokonce se mu draly ven slzy, ale nechtěl za žádnou cenu, aby je kdokoliv viděl. Proto se otočil a rozeběhl z hory dolů.

>> Gejzírové pole (přes Sněžné hory)

<< Sněžné hory

Sestra se nechala do hry vtáhnout. Jaké štěstí, její utrápený starostlivý výraz mu trhal srdce. Veselou a hrající si ji viděl raději. Rázně mu oplácela každou trefu sněhovou koulí a nenechávala se zahanbit. Je neobyčejně mrštná, takže bylo o to těžší se trefit.
Jakmile otec zavelel k odchodu, neváhali. Bok po boku se vydali za ním, ale tentokrát měli již výrazně lepší náladu. Odine se dokonce ještě chvíli smála. Padre mu na otázku hned odpověděl, a to překvapivě uspokojivým způsobem. Byla to velká spousta informací, které měly cenu života. Chápavě přikyvoval. Voda ohřátá v podzemí, no páni! Přibližoval se otci víc a víc, aby lépe slyšel a vnímal. Bylo to... zvláštní. Ale osvěžující. Tenhle rodič jim odpovídal na každou otázku, předával jim informace a uměl se i bavit. Pořád z něj šel strach a nikdy by si Yggi netroufl mu odporovat, nicméně bylo to dostačující. Nebyli sami. Vlastně by dokázal být i docela spokojený, kdyby mu v životě tolik nescházel bratr. Dante, kde jsi? Zůstal jsi s matkou? Jsi v bezpečí? Pomyslel si a vzhlédl k dalekému vrcholku hory. Díval se na ni s odhodláním. Věděl naprosto přesně, o co bude kouzelnou entitu žádat.

<< Řeka Midiam (přes Gejzírová pole)

13. Zúčastni se koulovačky

Sestra se o něj strachovala. Nechápavě zavrtěl hlavou, on je přece ten, co se má o ni postarat, a tudíž se o ni také bojí. "Si capisce." odpověděl zamračeně a pročísl jí srst na krku. Byla mokrá, promočená stejně jako on. A oba se řádně třásli zimou. Naštěstí hořící strom je nejen zahřál, ale i usušil. Těžko říct, zda to otec zamýšlel, nebo se to stalo příjemným vedlejším efektem jeho blbnutí. Nezáleželo na tom. Vlčata byla suchá. Odine ale těžce nesla zničení jejich společného díla. Také se na krátký okamžik otočil na strom, který lehal popelem. Nebylo nic překvapivého. Společný výtvor samozřejmě musel hořet, nebylo na tom nic extra. Stejně jako jejich vztah, i tenhle strom musel být nakonec zničen. Bylo by naivní a krátkozraké předpokládat, že by se jako zázrakem dali dohromady jako milující rodina.
Procházeli zvláštním územím, které páchlo. Yggi jen nechápal čím. Byl to divný pach. Otec je upozornil na jakousi horkou vodu. Nechápavě po něm střelil pohledem. "Kde se tam vzala?" zeptal se nechápavě a pořádně se u toho mračil. Přišlo mu to jako naprostý nesmysl. Kde se tam ta voda vzala? Proč je horká? Ublíží jim? Podivnosti jen samé podivnosti.
Nelze říct, že by se mu sníh nelíbil. Naopak, byl legrační, studený a hezky bílý. Padre zřejmě tenhle názor sdílel, protože začal blbnout. Byl to pohled, který malému vlčkovi zmátl hlavičku ještě víc. Nicméně náhlé veselí a radost byly nakažlivé, takže i Yggdrasil podlehl nutkání se rozeběhnout. Strčil tlapkou do Odine a odběhl od ní. Zaštěkal a zavrčel, takový byl málo kdy. Ale když už, tak si rád hrál drsně a nekompromisně. To oba jeho sourozenci moc dobře věděli. Než se chudák sestra zmátořila a zareagovala, Yggi splácal ve sněhu něco, co vypadalo jako pořádně šišatá nepravidelná koule a jedním velkým zahrabáním zadních nožek ji po ní hodil. A další. A další. No hotová válka!
Když se dosyta vyblbli, otec zavelel k odchodu. Yggi se ihned přepnul do módu poslušného robota a přitakal. Na jednu stranu byl poslušný vůdči rodiči, ale taky na stranu druhou se těšil na toho staříka. Dává přece dárky jen tak, zadarmo!

>> Zubatá hora

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Magie byly velké téma, které si rychle a efektivně uložil do paměti. Stejně jako méně důležité okamžiky, jako třeba tahle bezvýznamná soutěž otužilosti. Nebo to bylo důležité? Yggi nevěděl, ale určitě nechtěl sám sebe předvést jako slabocha. Naštěstí se Odine poměrně brzy vzdálila, což mělo být uspokojivé. Ale nebylo. Sledoval sestru koutkem oka a napadlo ho, že jí je nejspíš zima. Je v pořádku? Blesklo mu hlavou. Neopustil však vodu dokud otec nezavelel. Jako kdyby ho někdo vytrhl z tranzu. Otočil hlavu k vzrostlému vlkovi a věnoval mu překvapivě tvrdý a bezemoční výraz. Nic, co by mu mohlo prozradit cokoliv o vlčkových interních konfliktech. Vylezl z vody a oklepal se. Jeho srst se zježatila, ale to mu bylo jedno. Cítil výrazný chlad, který ale nebyl nic proti tomu, jakou nejistotu cítil při pohledu na Odine. "Sorella." oslovil ji tak tiše, jak to jen dovedl, aniž by se jeho hlas ztratil ve větru. Přišel k ní promočený až na kost a zmrzlý jako rampouch. Nic neříkal, jen si ji prohlédl. Vypadalo to, že neodešla kvůli zimě. Ale protože nechtěla v té vodě prochladnout. Nechápal to. Vůbec to nechápal.
Otec náhle zavelel k podivné činnosti, které nerozuměl. Ale upřímně... byla to vskutku příjemná činnosti. Zdobil strom šiškami, větvičkami a samozřejmě ho i oklepal od sněhu. Yggdrasil magii ovládat neuměl tak si musel poradil jen s fyzičnem. Vzal několik šišek a zamotal je do větviček při zemi. Chtěl strom taky trochu ověšet spadaným listím, ale zvládl jen několik blízkých větví. Odine byla drobná vlčice, proto jí nabídl náznakem, že ji vyzvedne tělem. "Klidně si stoupni." nabídl jí.
Jakmile vyzdobili na co dosáhli, otec se jal činit neplechu. A že byla pořádná! Z ničeho nic strom zapálil pod vlivem blesku, který do něj uhodil. Yggi na ten zjev fascinovaně koukal a nevěděl, co má cítit. To byl ale upřímně jeho běžný stav. Nicméně nyní se nepotýkal s nejistotou ani strachem. Spíš odhodláním. Věděl jistě, že chce otcovy znalosti vlastnit.

//Sněžné velehory přes gejzírové pole

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Padre byl překvapivě trpělivý a odpovídal na všechny jejich otázky. To vlčata nutilo se ptát víc a víc. Matka byla nemluvná a v podstatě jim vštípila, že před otcem není vhodné mluvit bez vyzvání. Nejspíš se jí to povedlo nedopatřením, ale pro Yggdrasila se to stalo skoro zákonem. Zákonem, který se nyní ukazoval jako nesmyslným. Jak to ale mohl vědět, no ne? Poznámka o víře ve Vlčíška Yggiho zmátla. "Když ho uvidíme, tak přece musí být logicky opravdový, ne? To je ale divný vlk." zamračil se nespokojeně. Nedávalo to logiku. Ale tak, když mu tím udělají radost a něco za to dostanou... vlastně proč ne? I blbosti občas přijdou k užitku.
Magii mohou neobjevit. Taky nemusí vědět, která je jejich původní, protože se některé pbjevují náhodně. A některé od božstva. To bylo matoucí. "Ty sis o ty magie od Bohů řekl, otče?" zeptal se fascinovaně. Už teď věděl, že je musí navštívit. Jejich jména byla sice docela děsivá, zvlášť Smrt byla nejspíš vlčice, se kterou si nejdete zablbnout k řece, ale jestli umí vlky udělat silnějšími, tak sem s ní! Nepotěšilo ho však, že zase bude muset na něco čekat. Ale už věděl od Niny, že musí počkat až zase listy zežloutnou a zčervenají. Pak bude dost velký a silný a zvládne cokoliv.
Číhání v řece a čekání na rybu byl pro Yggiho frustrující záležitostí. Trpělivost bylo něco, co opravdu neměl, a tak si tímhle nedopatřením vypěstoval odpor k rybolovu. Stát a čekat až se ta slizká věc uráčí ke mně připlavat, to tak! Pomyslel si nespokojeně. Navíc to byl spíš chcípáček, než pořádný kapr. Zato Odine se náramně dařilo a počkala si na opravdu hezký kousek. Možná kdybych ještě chvíli počkal... Otočil se k vodě a nahodil protivný škleb. Ani náhodou, znova tam čumět na vlnky nepůjde. Žďuchl do sestry. "Týjo, tys vytáhla alfu všech ryb." pronesl ve srandě, aby jí dal najevo, že má z jejího úspěchu radost. Zároveň tím maskoval svoji spruzelost z čekání a z mizerného výkonu. Měl chuť řvát a ideálně se hryznout do ocasu, jak byl nervní. Ale držel se. Zatím.
Otec náhle promluvil a mláděti málem spadla brala. Nálada se vlčkovi změnila z otrávené na... na co vlastně? Věděl jen, že pochvalu nečekal. Popravdě čert vem pochvalu, jeho snaha byla zničena netrpělivostí a špatným výsledkem. Moc dobře věděl, že si dobře nevedl, a tak mu nějaká pochvala byla ukradená. Ale to, že otce nezklamal a získal jeho uznání, to už něco znamenalo. Beze slov si svou rybku snědl. V Yggim se cosi pohnulo. Ten zlý a proradný padre, nenáviděný a obávaný, se najednou začal jevit jako vlk, kterému je potřeba se zavděčit. Být dost dobrý. Být užitečný. Chtěl splnit jeho očekávání. Veškerá nervozita byla tatam. najednou byl plně soustředěný a odhodlaný. A proto, když je Odin vyzval k závodu, Yggdrasil neváhal. Vešel do vody, sahala mu až po břicho, a byl naprosto odhodlaný tam vydržet tak dlouho, jak bude potřeba. Nehledě na cokoliv. Voda byla ledová a vlčkův kožich nebyl dostatečnou bariérou mezi ním a řekou. Uklidnil dech, zatvrdil se a svou mysl vedl daleko od studeného vjemu. Na jeho výraze bylo poznat, že odmítá jakoukoliv možnost prohry.