Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 9/10 Odine

Úsměv jsem Odine neopětoval, neboť jsem už zapomněl, jak se to dělá. Já lásku a péči projevoval docela jinak, i když by mě kde kdo označil za studený psí čumák, nebylo tomu docela tak. Spíš jsem otupěl, přestal se projevovat, ale vnitřně mě úsměv sestry hřál a uklidňoval. Když věřila ona, muselo to něco znamenat. Ale raději budu na stráži, co kdyby se mýlila. "Padre nikomu nedůvěřuje." Poznamenal jsem zádumčivě. "Nemá blízko ani k sourozencům. Jeho život není o nás." Ano, otcova filozofie měla mouchy. Ačkoliv jsem převzal většinu jeho učení, ne vše se do mě zcela zapsalo. Sorella zmínila Danteho a ve mně se opět cosi hnulo. Přešlápl jsem si a potlačil potřebu se z nervů oklepat. Kde je fratello teď? Proč není poblíž, tak jako sorella? Proč se mi pořád vzdaluje kdykoliv ho mám skoro na dosah? "Potřebuju ho najít." Najednou můj hlas zhrubl. "Pak si o všem proluvíme." Ano, to je jediná možnost. Musíme vše spolu probrat. Nejde aby byli pořád někde ve světě, zatímco já šílel strachy o jejich bezpečí.

Kiss - Keziah
Yggdrasil není někým, kdo by o partnerství přemýšlel. Nemá k takovým věcem vztah, nejspíš pro to nemá ani vlohy, kdo ví. Taky je to ještě vlče, ale upřímně... není pravděpodobné, že by se to někdy v budoucnu mělo změnit. Proto ani polibek není něčím, co by jen tak rozdával, jediná pusa, kterou by dal dobrovolně, patří jeho sourozencům, Odine a Dantemu. Ale romantický polibek? To spíš ne. Je ale možné, že by si dokázal k někomu vypěstovat něco jako vztah a byl by ochotný dotyčnému věnovat podobně sourozenecký polibek. A ten někdo by mohla být pravděpodobně Keziah. Je tu jistá myšlenka, že by s ní dokázal uzavřít partnerství, neboť vlčice nemá emoce, což by Yggdrasilovi dost vyhovovalo. Ale nechme to u polibku, už to je víc než dost.

Marry - Launee
Vzít si někoho, to je ošemetné téma. V Yggiho nejbližší rodině se partnerství mezi jeho rodiči uzavřelo v rámci paktu. Žádné emoce, žádná láska, jen prostá dohoda. Yggi vlastně kvůli tomu neví, co to ta romantická láska je. Ví ale, co je to potřebovat někoho. Jistě by se dokázal přivázat k nějaké rodičovské autoritě, která by mu částečně nahradila chybějící lásku rodičů. Launee by pro tento úkol byla přímo ideální. Laskavá, trpělivá a pečující. Šlo by o pakt, nikoliv o běžné partnerství - Yggdrasil by jí dal svou přítomnost, svou sílu a loajalitu, zatímco Launee by vlčkovi ukázala, co znamená mít někoho po svém boku. V podstatě by si ho... adoptovala. Ale v dospělosti se takovému paktu říká partnerství.

Kill - Odin
Bez pochyby by zabil svého otce, Odina. Tahle věta sama o sobě stačí, finito, die ende. Ale abychom to rozvedli a pochopili motivy takového činu, je potřeba několika slov navíc. Odin je jediným přítomným rodičem vlčecího trojlístku. Matka prchla, možná je mrtvá a otec, ten si nezaslouží o moc lepší osud. Odtrhl je s Odine od bratra a matky, vláčel je po světě, dělal ze sebe pomalu jejich spasitele, zatímco mu na nich ani trochu nezáleželo. Yggi si časem vypěstoval silnou averzi vůči němu, i když je to mnohem méně odůvodněné, než nenávist k Lacrimě. Dost možná je Yggi jen tak naštvaný na celý svět, že to potřeboval manifestovat do jedné jediné emoce. Nenávisti. A tu obrátil proti Odinovi, ať už je to oprávněné, nebo ne. Už na tom nezáleží. Jeho smrt by ho nemrzela.

Září 8/10 Odine

Ah, už rozumím. Čerpá z jejich zásob, spí v jejich jeskyni a je pod jejich ochranou. Je to užitečné, výhodné, rozumné. Pomalu kývu, hledám v jejích očích odpovědi na nevyřčené otázky. Nenacházím je. Ale asi je teď ani nepotřebuju, stačí mi její přítomnost. Kéž by tu byl fratello, je mi ouzko z pomyšlení, že je někde daleko od nás. Sice byl nepřítomen po skoro celou dobu mého života, ale slíbili jsme si blízkost a věrnost. A sliby se plní. Příkazy se plní. Musí se udělat to, co je potřeba. "Ty a Dante jste jediná rodina, kterou potřebuji." Prohlásil jsem odměřeně. V těch slovech byla ale absolutní nepoznamenaná pravda. Poslední kousek dětské nevinnosti, která ve mně zůstala. Poslední záchvěv Yggdrasila, kterého znala. A já doufal, že bude stačit na to, aby moje nynější já přijala. I když... jaké vlastné mé já bylo? Mám vůbec nějaké? Jediné co znám je hledání a ztrátu. Ale co na tom záleží, už vím kam jít. "Takže... Vrba." Uvědomění, přijetí. Jdu do Vrby. Vracím se domů.

Září 7/10 Odine

Poslouchal jsem svou drahou sestru a tvářil se... nijak. Nicméně v hlavě se mi odehrávalo opravdu mnoho, spousta možností, názorů, připomínek, dotazů... rozebíral jsem každičké slovo které Odine vypustila. Ne jako s otcem, ne jako s námi. Tak co to tedy je? Možná nejsme rodina, možná je rodina něco méně než naše spojení s Odine a Dantem. Ale jsme sourozenci, takže zákonitě být rodina musíme, ne? Stejně jako s otcem a... s ní. Ať tak či onak, příslib dobrého jídla, suché jeskyně na spaní a možná i trochu té společnosti zní vlastně víc než dobře. Což mi připomíná... "Jíš dobře?" Zeptal jsem se znenadání a prohrábl jí čenichem srst na žebrech. Musel jsem se pořádně sklonit a pořádně zblízka se podívat, jestli pod tou smíšenou srstí neskrývá viditelná žebra. "Mají jídlo, dávají ti dost? Nebo lovíš sama?" Jak žije? Jak zvládá život mimo moje zraky? Jsem nervní jen co pomyslím na všechny ty dny, kdy byla úplně sama. Nebo hůř, s někým nebezpečným.

Září 6/10 Odine

Na mě nemá? Ah... jistě, moje výška. Také jsem vyrostl. Opravdu hodně jsem vyrostl, vlastně můj růst byl tak rychlý, že mě po větší námaze bolí klouby. Nejspíš je pro moje tělo namáhavé snést zátěž a rychlý růst zároveň. Navíc můj tulácký život znamená, že nemám vždy k dispozici tolik jídla, kolik bych chtěl a potřeboval. Šlachovitá postava jasně vypovídala o nepravidelném příjmu potravy. Ale jsem díky tomu skutečně zdatný lovec.
Kývu na souhlas a zvedám jednu nohu, abych poukázal na svoje dlouhé hnáty. Legrační věk, vypadám jako kdyby mě někdo poskládal z různých vlků. Odine na tom byla obdobně, ale na ní to nebylo tolik vidět, vzhledem k drobnějšímu tělu.
Zia Lia ze slov sestry působila... vlastně docela v pohodě? Bylo těžké si na ni udělat názor když o ni mám tak protichůdné informace. "Rodina." Zopakoval jsem to slovo a z mých úst to znělo jako zcela smyšlené slovo. Bylo cizí. Nemělo žádnou váhu. Já znal jen jednu rodinu, a tím byli sorella a fratello. Nikdo jiný.

Září 4/10 Odine

Zvláštní, sestřin slib mě spíš zarmoutil než potěšil. Možná proto, že jsem ještě stále nemohl uvěřit tomu, že tu přede mnou stojí, nebo kvůli nejasnému pocitu, že tenhle druh slibu není reálné splnit. Bylo pošetilé předpokládat, že tentokrát se nám to podaří, zvlášť když svět nám neustále házel klacky pod nohy.
Nic jsem jí na to neřekl, jen ji mlčky olízl takřka suchým jazykem. Příliš jsem bál o tom mluvit. Slabě jsem se usmál. "Zesílila jsi." Prohlásil jsem s hrdostí v hlase. Ne že by se pod mým dohledem měla o něco takového starat, ale aspoň vím, že není z cukru. Nemohla být, ne když se narodila do těchhle poměrů. Vzhlédl jsem k obloze a zkoumal chvíli pozici slunce. Klesalo k obzoru, brzy bude večer. "Jaká je?" Zeptal jsem se znenadání. "Zia Lia." Upřesnil jsem svou otázku. Při našem prvním setkání se nevykreslila zrovna v dobrém světle.

Září 3/10 Odine

Zvala mě, lákala do Vrby, o které mluvila madre. Už jen z toho důvodu se mi to místo příčilo, ale na mém názoru nezáleželo. Nezáleželo na tom, jaké antipatie jsem ke komukoliv choval, nebyly důležité. Půjdu za sourozenci na konec světa, když to bude potřeba. Kývu. "Půjdu." Souhlasil jsem. Nehledal jsem domov, já ani nevěděl co to ten domov je. Já jen následoval svou sestru. Ochotně a poslušně.
Politovala mě, nechápal jsem to. Inu nic jiného jsem neznal a dle otcových představ jsem se stal tvrdým a rozvážným. Někdejší vzteklost a výbušnost byla pohřbená někde uvnitř mě a už netvořila součást mé osobnosti. Tak jako spousta dalších věcí, které mě dělaly mnou. "Ano. Chyběla jsi mi." Kéž bych to dokázal říct emotivněji, ukázat jí jak moc mi její přítomnost scházela. Ale nevěděl jsem jak. Odine si ale taky prošla krušnými chvílemi. Proradná Smrt ji ode mě odtrhla a přenesla kdo ví kam. Matně si vzpomínám i na velmi krátké setkání u stromu, kde jsme se také rozdělili. Celý život je jenom hledám, tak teď odmítám připustit, aby nás rozdělila matčina smečka.
Matka ve Vrbě nebyla, nezajímalo mě to. Chtěl jsem ji mrtvou. Ale na tom nezáleží. Prohrábl jsem jí jemné chlupy na hlavě. "Teď se o tebe postarám já." Prohlásil jsem, jako kdybych mluvil o počasí. Ale myslel jsem to smrtelně vážně.

Září 3/10 Odine

Tiskla se ke mně a mě hřálo u srdce. Nemohl jsem se pořádně nadechnout už dlouhé měsíce a teď, když už jsem alespoň jednoho z nich našel, připadalo mi, že už to neumím. Že moje plíce se už nedovedou roztáhnout tak, aby každý nádech nebolel. A ten knedlík v krku... dusil mě teď jako ještě snad nikdy.
Zvědavě jsem shlédnul k sestře. Hledala mě... nechápu čím jsem si to štěstí zasloužil. To, že se ani po takové době nic mezi námi nezměnilo. Vidí to tak i fratello? Kéž by. Nemluvil jsem, má tvář byla ztuhlá a nicneříkající, ale ocas a uši odvedly všechno, a nutno poznamenat že fenomenální, práci. Zia Lia? Mluví o ní dost... neutrálně. Neměl jsem na ni názor, ale rozhodně nešlo zapomenou na to, jak od nás odvedla bratra. Nezáleželo na tom, že si to vybral on sám. Ne, já to svedl na ziu.
Zvědavě jsem k sestře natáčel uši, ale při zmínce o smečce se mi přes tvář na moment mihla nedůvěra. Ta však zmizela jako pára nad hrncem a já jen neurčitě přikývl. "Půjdu kam půjdeš ty a fratello." Prohlásil jsem. Žádná radost, žádné nadšení, žádný názor. Jen fakta. Jsou tam oba a já chtěl být s nimi. Navždy.
Zavrtím hlavou. "Rozdělili jsme se." Jen prázdná odpověď, nemrzelo mě to, ani nebolelo. "Když jsem tě šel hledat. Smrt tě odnesla jinam a byla vánice." V podstatě jsem jí říkal, že jsem se o ni šíleně bál, ale tato myšlenka byla zabalená v prostých slovech, které měly pramalou výpovědní hodnotu. Život se na mně podepsal. "Matka?" Vlastně to ani nebyla plnohodnotná věta, ale Odine jistě věděla, na co se ptám. Zda ví, jestli není mrtvá.

Září 2/10 Odine

Oslovila mě tím známým způsobem a z mého ledového srdce se odlomil pořádný kus kry. Přestože má tvář by s přehledem splynula s kdejakou sochou vytesanou z mramoru, ocas dal jasně najevo radost. Fratello. Znělo mi v mysli a já se topil v jejím hlase.
Opatrně přistoupila, zatímco já stál na stejném místě a nejevil jsem pražádnou snahu se k ní přiblížit. Ačkoliv to mohlo působit jako nezájem, pravdou bylo, že jsem... zamrznul. Našel jsem ji tu naprostou náhodou a ta náhoda mi vyrazila dech. Po tolika dnech... Stále jsem se vracel k dlouhým dnům a bezesným nocím, kdy jsem se snažil ji zoufale najít. Ji a Danteho. Naše rozdělení se jsem nenesl dobře.
Pomalu jsem přikývl. "Hledal jsem tě." Promluvila má kamenná tvář. Tolik si přeji pocítit úlevu, ale místo toho mi vzadu v hlavě svítila červená kontrolka. Může se ti zas kdykoliv ztratit. Ano, s tímhle pocitem budu nejspíš do smrti žít. S pocitem, že se mi zas může ztratit. Ale teď... teď tu byla. A opírala se o mě. Sklonil jsem hlavu, abych jí pročísl srst čumákem, jak jsem to vždy dělával sourozencům jako malý.

Září 1/10 Odine

A přišel podzim. léto se ještě nestačilo pořádně odklidit, takže, i přes chladnější svěží vzduch, se mi do zad opíralo vřelé slunce. Mé tiché kroky vůbec neodpovídaly zjevu. Vyrostl jsem, opravdu hodně jsem vyrostl. Tělo mi zmohutnělo a hlava se stala výraznou s ostrými rysy dospívajícího vlka. Nohatý a vysoký, rostl jsem jako z vody a nikdo, ale skutečně vůbec nikdo tomu nebyl svědkem. Od otce jsem se dávno odpoutal, sestru se mi ve vánici nepodařilo najít a bratr... kde jemu je konec.
Procházel jsem křovím tiše jako pěna, mou přítomnost prozrazoval jen pach a dvě jasné žluté oči číhající zpoza listí. Nedůvěřivě jsem zavětřil. Pachy se mi slily v jeden velký chumel, ve kterém jsem hledal známky vetřelce. Jakým bylo mi překvapením, když se mezi vší tou směsicí mihl jemný a vzdáleně známý pach. Neusmál jsem se, ale duše zaplesala. Voní jinak. Napadlo mě, když jsem se k ní blížil zezadu.
Stála u jezera a hleděla do dáli a já... já se zastavil. "Sorella." Prořízl vzduch cize hluboký hlas, který však tím oslovením přivábil staré vzpomínky.

Děkuju za akci, prosím o hvězdu do elektřiny a mušle.

// Přidáno

Duben 4/10 | Odine

Blízkost sestry mu hned zlepšila náladu. Vždy byl vůči sourozencům kontaktní a vyžadoval jejich přítomnost. Možná by byl takový i ke zbytku světa, ale to je informace, kterou kdysi osud pohřbil hluboko do věčné propasti. Všichni ostatní byli cizí a Yggdrasil se k cizím vůbec neměl. Dokonce ani k vlkům z Vrby. Odine namítla, že už nejsou malí a mají svou cestu. Yggi cosi zamrmlal, nebylo mu vůbec rozumět. Ale rozhodně šlo z toho poznat, že se mu to nelíbí. "Proč nemůžeme jít stejnou cestou? Chtěli jsme být navždy spolu." Oponoval nakonec o poznání hlasitěji a tak, aby mu bylo rozumět. Zpruzele vyfouknul vzduch nosem a na moment se zdálo, že je... uražený? Nakonec ale jen otočil hlavu a položil ji na Odine. Byl dlouhý, mohutný, měl překvapivě velkou kebuli a dlouhý čenich. Překvapivá směsice severských a jižanských genů. A taky pěkně těžká. "Hej Odine... ty vždycky víš kde jsme. Proč to nevíme my? Teda... myslím si, že Dante to taky neví, jinak by..." nedopověděl větu. Nebylo to důležité a ta myšlenka ho příliš bolela. Nicméně chtěl znát odpověď na ten zbytek. Zeptal se na otázku, která mu dlouho vrtala hlavou a využil ji i k tomu, aby nemusel odpovídat na tu hanebnou poznámku o tom, že by s ní stejně cestovat nechtěl. Než aby byl podrážděný a zbytečně protivný přešel to. Dělal to takhle často.

Odine si s tím nedělala těžkou hlavu. Prostě se nechala sklepnout jako čerstvý sníh a nechala ho blbnout. Přestože z nich působil nejodměřeněji a nejdospěleji, dřímalo v něm to nejneposednější vlče ze všech. Provokace sourozenců bylo něco, s čím nikdy nepřestal. A oni ho většinu času nechali. Odpověděla mu a Yggi přikývl. "Dobře." odpověděl jí, ale srdce mu pokleslo. Ve Vrbě." Byl z toho faktu nesvůj. Byli k té smečce připoutaní, ale jediný kdo tam našel skutečný domov je Dante. Kdo ví zda za to může Yggdrasilova náročná povaha nebo jeho ještě náročnější vztah k rodičům. Nicméně nejen on, ale i Odine to tam nebrala zrovna jako fajn místo. Avšak proč, o to se s ním nepodělila. A on neměl ve zvyku tápat ve věcech, o kterých nebyl přesvědčen, že je užitečné vědět. Střihl ušima. Nemám si dělat starosti? "To nejde." odpověděl úskočně. "Jsi moje sestra. A Dante je můj bratr." Byla to divná odpověď, která ale vysvětlovala naprosto vše. Yggdrasilovy vztahy, emoce, celý jeho svět. Vše se dalo shrnout do prostého vysvětlení, které zdánlivě nevysvětlovalo vůbec nic - jsi má sestra a on je můj bratr. Tohle nejspíš mohla pochopit jenom Odine, neboť jim oběma viděla pomalu až do žaludku. Povzdechl si. Bylo mu najednou hrozně těžko, tak ze sestry sundal tlapu a svalil se vedle ní.

Duben 2/10 • Odine

Netrvalo dlouho a Yggdrasilovi hledaná osoba odpověděla. Hlas jeho sestry byl jako elektrický ohradník. Celým jeho tělem projela úleva, ale i leknutí. Byla tu celou dobu? Nesmysl! Ucítil by ji jinak mnohem dřív, přišla za ním. Věděla naprosto přesně, kde ho hledat. Sotva se otočil, skočila po něm jako kočka a pověsila se mu na záda. Yggi nehnul ani brvou, byla lehoučká. Z tří sourozenců byl on nepoměřitelně velký a silný. I přes štíhlost z matčiny strany rodiny nešlo si nevšimnout severských rysů. Třeba jako obří tlapy a výrazný silný hrudník. Byl víc otcem než Dante a Odine. Podobal se mu tělem i duší. Jedním prudkým pohybem rozvířil své tělo a oklepal se. Sklepal tak sestru na zem a přišpendlil ji packou. "Dante?" zeptal se Odine na bratra. Určitě věděla, co chce vědět. Kde je a zda se k nim přidá. Pročísl jí srst na tváři čumákem. Známé gesto, kterým vítal své sourozence. Jeden z mála projevů lásky, který byl schopen projevit činy. Už dávno se naučil pracovat se svou sílou a netahal ji za kožich jako když byli malí, ani s ní nelomcoval kdykoliv po ní něco chtěl. Choval se k ní něžně a s úctou, zatímco ji špendlil k zemi. "Nezvedneš se" říkal jí neverbálně. Přestože tvář měl kamennou až zamračenou, škádlil ji. Chyběla mu.

Duben 1/10 • Odine

Uhlově černé oči zíraly na svůj odraz ve známém jezeře. Chodíval sem často, byl to zapadlý kout, kde byl po většinu času klid. Ne že by ho nutně potřeboval, společnost mu nevadila o nic víc či méně než samota. Navíc musí být opatrný, aby byl neustále k dispozici. Komu? Inu... Odine vždy věděla, kde se nachází. Měla zvláštní šestý smysl, který on a Dante postrádali. Přesto však zůstával vidět, kdyby ho náhodou jeho sourozenci akutně potřebovali. Přestože měl kamennou tvář a ostrý pohled, byl úzkostlivý. Bál se, že nepřijde včas, když ho budou potřebovat. To by si neodpustil.
Krátce se napil a otočil se k odchodu. Kde se asi teď toulají? Jsou poblíž? Dal by cokoliv za to, aby měl stejnou schopnost jako sestra. Aby věděl, kde se ti dva nacházejí. I když... možná není na škodu, že o nich neví. Nenechal by je na pokoji, neustále by ho měli za ocasem. To by nedělalo dobrotu. Nicméně vadilo mu to prázdno, když nebyli u něj. Vždy to nesnášel, odjakživa. A pravděpodobně by to nesnášel i kdyby se je osud neustále nesnažil rozdělit. Jak tak dumal nad bytím i nebytím, nad tím či oním, ucítil známý pach a koutkem oka zahlédl lehký třepotavý pohyb pláště. "Odine?" promluvil kamsi do dálky hlubokým tichým hlasem. Mluvil slabě, ale dunivě. Jako temná ozvěna v hluboké propasti. Hledal svou sestru kdesi mezi stromy a přemýšlel, zda se mu to jen nezdálo.