Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 3/5

Otec se jevil potěšeně, že si pamatují zážitky s magií. Ušklíbl se. To Yggdrasila trochu popudilo, on ani zdaleka neměl tenhle druh reakce na vzpomínku jejich prvního setkání. Ale co, to byla minulost a otec se jevil naopak nyní velmi užitečně. Byl jejich jediným pojivem, ačkoliv se to zdálo být absurdní. Jeho demonstrace magie loutkaře byla skutečně velmi nepříjemná. Prudce se s Odine zastavili a v následující vteřině rozeběhli jako smyslů zbavení. Yggi na to nabručeně zavrčel. "Tuhle známe." prsknul otcovým směrem, ale vysloveně drzý nebyl. Nedovolil si to. Ačkoliv by to nepřiznal, k otci vzhlížel. Sledoval jeho chvástání se a musel uznat, že to skutečně bylo impozantní. Jiskření v srsti, voda vytažená ze země, popis různých situací, kdy se to může hodit a v kombinaci s čím... bylo to opravdu něco.

Loterie 5/5

Nalevo nikdo, napravo jakbysmet. Kam jenom šli? Rozeběhl se do vánice a křičel a křičel, ale v tom sněhu a větru neslyšel ani sám sebe. Bylo to opravdu děsivé. Když v tu na moment v dálce zahlédl siluetu. "Otče?" zkusil, neboť tvor byl vyšší než by byla silueta jeho drobné sestry. Zahlédl krémovou srst a kapičku na obličeji. "Dante? Fratello! Fra-" zasekl se v nadšeném křiku. Zastavil svůj krok, nakrčil čumák a z hrdla se mu vydralo zavrčení. Hluboké, vzteklé a bolestné. "Madre." odplivnul si a naštvaně ji začal obcházet. "Co tu chceš?" ptal se rozčíleně, ale matka neodpověděla. Nikdy nemluvila, byla mlčenlivá jako pěna. To Yggdrasila dopalovalo ještě víc. "Jak se opovažuješ... Cosa vuoi? (co tu chceš?)" Nic. Jen na něj zírala svým jedním zdravým okem. Žádný výraz, žádná slova, prostě nic. Mladého vlka nepříjemně bodlo u srdce. Otočil se k ní zády a nechal ji být. Odcházel. Odcházel hledat ty, na kterých mu záleželo a nechával madre za sebou, spolu s jejich společnou minulostí. "Portatemi fuori dalla vista. (jdi mi z očí)" zavrčel v jejich společném jazyce a okolí se podivně zvlnilo. Viděl před sebou divnou mlhu, která se rozšířila, až vzniklo jen bílo.
Yggi se se zalapáním po dechu probudil a hned se podíval na všechny strany. Odine nalevo, otec opodál. "Grazie a Dio. (díky bohu)" zašeptal a utekla mu jediná slza úlevy.

Loterie 4/5

Uprostřed noci se spustila sněhová vánice. Yggdrasila to přirozeně vzbudilo, jak by taky ne, vítr foukal jako urvaný ze řetězu a těžký sníh podivně studil. Zvedl prudce hlavu a jak se hned budit sestru, ale... ta vedle něj nebyla. Proč ne? Kde je Odine?! "Otče, Odine je... otče?" otočil hlavu, kde ale nikdo nebyl. "OTČE! ODINE!" Panika! Lomcovala s ním taková panika, že se mu udělalo nevolno. Kde je Odine? Kde je jeho sestra? "SORELLA!" Vřískal jako smyslů zbavený, až ho z toho bolelo v krku. Cítil své hlasivky skoro až žaludku, kam spadlo také srdce a společně s ostatními orgány se sevřelo. Yggi nevydržel ten tlak a podivný pocit a vyzvracel celý obsah žaludku. Bylo to odporné a na prázdný žaludek i extrémně bolestivé. Ale teď ho nic nezajímalo, musel najít zbytek své rozpadlé rodiny.

Loterie 5/5

Yggi se probral v překvapivě dobré náladě. Nic tak špatného se mu dnes nezdálo, Odine ležela hned vedle něj, v bezpečí a klidná. Otec je hlídal a byl jim vždy k dispozici. Chránil je, mohli tak klidně spát bez obav. Tížila ho pouze absence Danteho, ale... už si zvykl na myšlenku, že ho zkrátka musí přivést násilím. S tím opravdu neměl problém. Zvedl se ze svého vyhřátého místečka a pořádně se protáhl. Prohlédl si své dlouhé nohy. Byly trochu zvláštní, ale nemohl si na ně stěžovat. Nesly ho daleko a spolehlivě. Měl v nich sílu a vytrvalost. Odpich a vytrvalost, jen obratnost a rychlost scházely. Nebylo to ale překvapivé, i přes svou lehkonohost nebyl z těch, co by se vyžívali ve sprintu. Byl spíš ochranným golemem. Vyšel ven a prohmátl sníh. Skutečně nebyl pravým jižanem po matce. Sníh mu nevadil, ba dokonce byl příjemný. Zdědil geny severu. Nemohl to popřít.

Loterie 5/5

//Sráz

Šli bok po boku se sestrou a skoro se od sebe nevzdalovali. Yggdrasil by to ani nedovolil. Byl na ni fixovaný, stejně jako ona byla fixovaná na něj. Byli jako dva dílky jednoho celku, ve kterém by měly být dílky tři. Absence bratra ho užírala, ale momentálně nebylo možné s tím cokoliv udělat. "Počkáme." rozhodl bez váhání. Odpověď to byla jasná a odměřená. Spíš rozkaz zhůry, než nabídka či názor. Yggi převzal veškerou zodpovědnost za jejich životy a budoucnost. I za tu Danteho.
Netrvalo dlouho a dohnal je otec. Jak se odpovědět na každou jejich otázku, za což si ho vážil. Mluvil hodně a upřímně, co bylo vše, co kdy chtěl. Informace. Nedělá věci bezdůvodně. Tak to by mě ty důvody zajímaly. I když... možná ani ne. Pomyslel si Yggi pohrdavě. Matka v jeho mysli pomalu umírala a nahrazovala ji jen dutá vzpomínka na vlčici, která je porodila. Už si ani nepamatoval na šťastné chvíle, které spolu zažili. A že jim bylo vážně skvěle! Ale ty okamžiky pominuly, hlava zapomněla, amygdala se odpojila a zůstaly jen pusté obrázky, které nic neznamenaly.
Naštvání vůči fratellovi Yggi chápal. Cítil to taky. Ten hněv, tu hořkost, tu zradu. Otec měl plné právo se zlobit a Yggdrasil s Odine jakbysmet. Ale to teď nebylo důležité, teď byli na cestě poznání. A mířili ke Smrti. "Něco mám." přikývl a v hlavě si spočítal své jmění. Bude to stačit? Těžko říct. Rozhodně byl ale na tu Smrt zvědavý. Jestli ale bude stejně neschopná jako Vlčíšek, tak to nebude dobré. Otec je ale dost navnadil. "Minimálně jednu jsme už poznali." připomněl mu ostře a propálil ho pohledem. Jejich seznámení ve znamení magie příkazu bylo opravdu něco, co jen tak nezapomene. "Ale zajímá mě to. Co všechno umíš? Jak silné ty magie jsou? Řekni které za to stojí, otče. Ukaž jejich sílu." vyzval ho. Zvědavost v něm přímo kypěla. Jedna z vlastností, která v něm hořela už od narození a ještě nepohasla. A nejspíš nikdy nepohasne.
Nicméně přestože on sám byl zvědavý, vcelku nápadně přikryl sestru vlastním tělem, jako kdyby tím říkal "ale na ni nesahej". Odine nesmí nikdo ublížit. Ani otec s cílem výuky.

//Armánské hory

Loterie 5/5

Leden 1/10 | Dante a Odine

Yggdrasil kráčel podél kranic Vrbové smečky. Viděl už pořádný kus Gallirei, měl zmapované všechny smečky široko daleko a často chodil na průzkum. Byl velmi loajálním členem Cosa Nostry, i když měl dojem, že ho nikdy pořádně nepřijali. Byl velmi užitečný jak silou tak tvrdým charakterem, vždy poslušný a neoblomný. Ale nebyl Ital. Přestože mluvil jejich jazykem, rozuměl jim a narodil se matce jižance, nemohl popřít fakt, že patřil severu. Bylo jedno kde žil a s kým se stýkal, byl zkrátka jiný. A to jak vzledem tak povahou.
Vyrostl do všech stran, byl vysoký s masivní kostrou. Jeho atletická štíhlost nebyla ničím v porovnání s masivním hrudníkem, velkými tlapy a obrovskou hlavou. Yggdrasilův zjev, zvlášť v kombinaci s černýma očima, budil respekt a možná i trochu hrůzu. Jeho tvrdý výraz se skoro nikdy neměnil. Skoro.
"Fratello." oslovil svého mladšího bratra, kterého už dlouho neviděl. Na moment se mu přes obličej mihlo něco jako úsměv. Ihned k němu zamířil a bez okolků mu pročísl čumákem chlupy na pravé tváři. Jeho typické gesto, kterým častoval jen a pouze své dva sourozence. "Parlando di nuovo?" (Zase si mluvíš pro sebe?) zeptal se ho jazykem, kterému rozumí pouze jižané z konkrétní oblasti. Nicméně ačkoliv mluví tímto jazykem často, bylo znát, že jeho výslovnost je tvrdší a kulatější, než ta Danteho. Než zbytku smečky.

Yggi je hodně mladý vlček. Narodil se celkem nedávno, takže toho z podstaty věci tolik zažít nemohl. Ale i to málo, co stihl prožít, na něm zanechalo mnoho jizev a jiných následků. Některé jsou možná i celkem pozitivní, ale většina... uh, no páni. Začněme raději od začátku a pěkně popořadě.
Narodil se alfě Vrbové smečky a severskému vlkovi, který má očividně velký odpor k čemukoliv, co zavání závazkem. Jak se ti dva spolu sčuchli... kdo ví, možná není dobrý nápad do toho vůbec šťourat. Ale stalo se. Jižanka vrhla tři mladé, z nichž Yggdrasil byl první. Taky byl největší, nejsilnější a byl samec. Bylo mu souzeno patřit severu. Druhá byla sestra Odine, samice. Spíš vedlejší produkt, než očekávané mládě. A poslední Dante, také samec. Ten měl patřit jihu, pro otce byl spíš odpad, než cokoliv jiného. Chvíli rostli spolu a vytvořili si velmi blízký vztah, ale to netrvalo dlouho. Po příchodu otce jim začal zcela nový režim. Yggi byl matčiným chováním znechucen a kompletně na ni zanevřel. Vytvořil si posedlost sourozenci a touhu mít vše plně pod kontrolou.
Když se s Odine oddělili od matky a malého bratra, začala jim celá zbrusu nová kapitola. V té době potkali pár nových tváří a jednu opravdu hodně divnou příšeru, která flusala své miniaturní klony, které chutnaly jako hodně sladké želé. Celé tohle dobrodružství vyústilo v odpálení obou sourozenců kamsi na plácek, kde zjevně žili šakali. Utekli proto na území Asgaarské smečky, kde poprvé potkávají cizince, Wylana. A byl... překvapivě milý a vstřícný. Tam je také našel otec a zas si je sebral pod svou ochrannou tlapu.
Dlouho spolu cestovali skrz sever, kde se seznámili s Vlčíškem. Yggi ho taky pořádně nakrknul svým neomaleným chováním. Ale nejspíš se díky tomu setkali s bráškou. Dante byl ale s někým úplně jiným. Zia Lia vypadala pěkně zle, vůbec se mu nelíbila. Navíc jim odcizila bratra, který si, kdo ví proč, zvolil ji a odešel s ní. To Yggimu zlomilo srdce. Rozhodl se proto, že přitáhne bratra stůj co stůj a zajistí, aby sourozenci byli konečně spolu. A udělá pro to naprosto cokoliv.
Yggiho zážitky nebyly zrovna veselé, navíc si vypěstoval zvláštní nezdravý vztah k sourozencům, nenávidí svou matku, která je kdo ví kde, a je podivně poslušný vůči otci, který je momentálně jeho jedinou jistotou v životě.
Yggdrasilovo předsevzetí pro další rok proto bude najít onu pověstnou Vrbovou smečku a najít bratra. A udělá to i kdyby to mělo někoho stát život.

Přidáno.

Prosinec 5/10

Yggdrasil byl po zradě fratella zničený. Úplně do puntíku zničený. Nedával to na sobě před ostatními moc znát, zvlášť proto, že nechtěl přidělávat sestře starosti, ale bylo to nad jeho síly. Bratr mu neskutečně chyběl. Částečně se mu ulevilo, protože byl živ a zdráv a mohl ho na malou chvíli konečně vidět, ale... i tak. Odešel. Dobrovolně! Narozdíl od sestry neměl tolika pochopení vůči tomu, že nechtěl padnout do spárů otce. Však viděl že je jim s ním dobře, ne? Inu, teď už je to jedno. Jsou poblíž srázu, dávají si oddych a Yggdrasil si šel trochu ulevit doslova za roh. Venku masivně sněžilo, vítr foukal snad ze všech stran a mrzlo. Yggiho srst už byla tvrdší, měla víc vrstev, tak mu to zpočátku nevadilo, ale časem se mu lezavá zima dostávala víc a víc na kůži. Oklepal se a chtěl se vrátit za Odine a otcem, ale bouře se stala překvapivě rychle bujnou a neproniknutelnou. Byla tak silná, že ohýbala kmeny i těch největších a nejsilnějších stromů a Yggi, ačkoliv nebyl daleko, nebyl schopný se vrátit. Slyšel vzdáleně volat otce, ale když volal zpátky, neslyšel se. "Otče! Odine!" křičel co mu hlasivky stačily, ale zvuky bouře byly mocnější. Brzy zjistil, že netuší kam jde, ani zda je to správný směr. Rychle se schoval za strom a modlil se, aby se neskácel k zemi. Choulil se v klubíčku a čekal a čekal. Bouře byla dlouhá a silná, ale i ty nejhorší přírodní úkazy musí jednou polevit.
Po chvíli, která trvala věčnost, se vítr začal uklidňovat. Yggiho přikrýval zlomený strom, který se naštěstí svalil tak šikovně, že mu tvořil přístřeší a zároveň ho neohrožoval na životě. Zasněžený vlček se vyhrabal ven ze sněhu a rozhlédl se. Vítr ho odvál o pořádný kus dál, ale konečně byl schopen rozeznat kde je. "Otče! Odine!" zkusil zavolat do éteru. Jaká radost nastala, když po notné chvíli zaslechl z jedné strany volat otce i sestru zpět. Hned se tím směrem rozeběhl a doufal, že je najde nezraněné. Chytila bouře i Danteho?" Pomyslel si.

Odine měla naději, otec je káral a byl naštvaný, že věřili v nějaký hloupý happyend. Yggi nebyl ani na jedné z lodí. Nevěřil, že by je brácha neuměl zatratit a nevěřil ani tomu, že lpět na něm nemá smysl. Byl přesně mezi. Což u něj znamenalo jedinou věc - donutí ho být s nimi. Donutí ho, aby se vrátil. A když se nevrátí po dobrém, odvleče ho. Co jiného měl dělat? Nechat to být? Toho není schopen. Věřit, že to bude dobré? Ani náhodou, tak naivní není. Vzhlédl k otci a přikývl. "Za to může ta... ta zia." zavrčel tiše, ne však na otce, ale spíš na celou situaci. "Bratr je... hloupý." povzdechl si a nechal to být. Neměl sílu nic řešit. Neměl sílu mít na nic názor. Chtěl jenom pryč. Pryč odtud a pryč z dosahu kohokoliv, kvůli komu by mohl cítit ještě víc negativních emocí. Chtěl být teď jen se sestrou a otcem. Oni dva teď tvořili celý jeho svět. Byli jeho jistota.
Sorella se vyptávala na madre, ale ta Yggdrasila vůbec nezajímala. Měla by. Bylo by dobré vědět, co se s ní stalo, proč zůstal fratello sám, ale teď by je všechny beztak jenom proklel. Natiskl se na sestru, kde hledal podvědomě jakousi útěchu. Nepotřeboval slova, ani pozornost. Jen ji potřeboval mít blízko. Co nejblíž. Tyčil se nad ní jak co do výšky i do mohutnosti, ale v tuhle chvíli byl spíš on tím zranitelným, i když tvář měl jako chladný mramor.
Na otcovu nabídku o cestování už zareagoval. Pokýval hlavou nad Odiiným návrhem, že by chtěli vidět všechno. Možná se mu lehce zatřpytilo v oku nadšením. "Entity! Na severu prý bydlí Smrt. Tehdy jsem nevěděl, co to znamená, ale... je Smrt něco jako Vlčíšek? Jaká je, otče? Setkal ses s ní?" Opravdu ho to zajímalo, prý je zlá a vypočítavá. Ale na druhou stranu... pokud k ní vlci chodí, tak musí mít něco opravdu skvělého, když tam jdou!

>> Dlouhá řeka

21. Zkus postavit Iglú

Prosinec 4/10 - Juniper

Jak Juniper slíbila, tak plnila. Běhala s Yggim kolem jezera až vzduch kolem vlčkových uší pěkně svištěl. Napřed byl trochu zdrženlivý, moc emoce neprojevoval a nedával průchod radosti, ale každým ujetým metrem byl rozpustilejší a klidnější. Juniper byla fajn, chovala se k němu hezky a plnila mu každé jeho rozmarné přání. Jak jen to říkala Nina? Mám se chovat dobře a hezky a uctivě jen když si to ostatní zaslouží. Hmmm... asi si to zaslouží. Pomyslel si. Bezprostřednost cizinky ho načapala nepřipraveného, ale celkem rychle došel k názoru, že sem tam se objeví čistě přátelští vlci, kteří se mu nepokoušejí ublížit.
Smál se na celé kolo a vesele zpíval píseň, kterou znal jen z doslechu, takže mnoho slov komolil, sem tam neznal text a nebo něco zazpíval trochu jinak. A co jako, je to sranda. A Juniper to zjevně vůbec nevadilo, takže co. Nakonec se ale museli zastavit. Yggi trochu nespokojeně zabručel, ale už byl dost velký na to, aby chápal, že každý má nějaký limit a musí si občas odpočinout. On by se ale vozit zvládl klidně celý den.
Seskočil z kůry a zvědavě se zahleděl na unavenou Juniper, která měla smutný výraz ve tváři. "Zranila ses?" zeptal se překvapeně a prohlédl si její nohy. Nekulhala a nevypadalo to, že by někde nějak krvácela. Překvapeně sebou cuknul, když mu mateřsky pročísla srst na čele. Zvedl hlavu a naklonil hlavu na stranu. Nevadilo mu to. Vlastně to bylo podivně příjemné, ale pořád mu přišlo, že je Juniper myšlenkama trochu jinde. Nakonec ale promluvila a Yggimu se ta otázka vůbec nelíbila. "Protože chci." odpověděl jednoduše a poněkud odměřeně. Nechtěl se bavit o tom, proč je tu sám. Musel by myslet na svoji divnou rozlámanou rodinu, a to nechtěl. Důrazně zavrtěl hlavou. "Vím kde je moje rodina." Opět úsečná odpověď, skoro až chladná. Nejspíš byl k vlčici nespravedlivý, ale on to jinak neuměl. Navíc ho pobolívalo srdce z tolika zklamání, kterým neustále musel čelit. Pro tvrdohlavého srdcaře, jakým je Yggdrasil, je to obzvlášť těžké na zpracování. A tak se prostě uzamknul v sobě.
"A kde je tvé vlče?" ptal se hned necitlivě. Myslel to dobře, ze zvědavosti. Nemohl ani tušit, že Juniper své vlče nemá u sebe. rozuměli bychom si? Co to znamená? Na to už se nezeptal. Přišlo mu, že by mu ta otázka nedala odpověď, kterou chce. Podvědomě plácal tlapičkami do sněhu, rozhrabával ho a šťoural se v něm. Má srst hustou po otci, takže mu nebyla kdoví jaká zima. Nechal své dotěrné myšlenky vyhrát a začal do sněhu intenzivně hrabat. Usilovně všechen sníh nakupil na jedno místo a vyskočil na tu velikou hroudu. Utlapkával a udusával, až vznikl celkem symetrický kopec. A co teď? Seskočil dolů a prohlédl si útvar. "Pojď mi pomoct." houknul na Juniper a začal hloubit do kopce otvor. Nevěděl, o co se pořádně snaží, ale rozhodně ho to bavilo.
Celkem brzy se v kopečku objevil otvor dost velký na tři štěňata nebo jednoho dospělého. Otočil se na vlčici, pak na igloo, na vlčici a na igloo. "Se tam oba nevejdeme." poznamenal.

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Ouvej. Yggdrasil byl jako opařený, jako kdyby se na něj vylila konev s horkou vodou, ptssssss. Kdyby tak věděl, co to ta konev vlastně je. Ach ach, těžké to rozhodnuté pro sestru, ale on měl jasno. Netřeba nikam běžet, před nikým utíkat. A vlastně co to? Utíkat před otcem. Pfff, blbost. Buď by ho to vůbec nezajímalo, nebo by je okamžitě dohnal. Ťapity ťap a byl by u nich. No vážně, si jako myslí, že on se svýma štěněčíma nožkama otci uteče? Utekl by maximálně Yggimu, který je velký a těžkopádný. Rozhodně ne atletickému otci s ohromnou silou v nohách. A který je hlavně dospělý. A zia? Prťavá vlčice by neudělala ani dva kroky, aniž by ji chytil. Teda, kdyby neměla ten ohromný náskok. Jenže ona jen díky tomu udělala puf! A byla ta tam. Nechala Dantemu možnost se rozhodnout, což nasvědčovalo tomu, že je docela solidní. Asi. Jenže on se rozhodl, že uteče s ní. Hop hop a byl taky pryč.
Odine byla z toho samozřejmě zničená. Otočil se na ni a se zcela vážným výrazem jí odpověděl. "Můžeme." Byla to jeho jediná odpověď. Poté se otočil zpátky k otci a šel za ním. Křup křup, zněl sníh pod jeho těžkým krokem. Nehnul ani brvou. Vypadal naprosto stojicky a neochvějně. Jako kdyby se ho to vůbec netýkalo. Ale uvnitř něj bublala krev. Bubly bubly.
Měl jasno. Fratello je slabý duchem, je snadno ovlivnitelný. Nedrží se zásah a hledá lásku u jiných. Nedivím se mu, madre a otec nejsou zrovna ideálem mezi rodiči. Až povyrosteme... až list stromů znova zčervenají a zežloutnou, půjdeme si pro něj do Vrby. Zajistím mu lásku a bezpečí, když není schopen vidět věci jasně. To nic, Dante. Přijdu si pro tebe. Bylo ujednáno. Tumb tumb, pečeť odbouchnuta, hotovo. Teď chce odejít, ale brzy se k nim zase vrátí. A budou jen oni tři proti celému světu. Jak jak to má být.
Zběžně se otočil na Odine a kývl na ni. Byl přesvědčen o tom, že dělají dobře. Stejně by teď nemělo smysl ho kamkoliv tahat. Vždy měl toulavé tlapky. "Vrátíme se pro něj." ujistil ji pevným hlasem. Skoro z toho chladného prohlášení šel strach. Ale jen skoro.

Prosinec 3/10 - Juniper

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Vlčice se hned dušovala, že ho nechtěla polekat. Yggdrasil se na ni zamračil, ale hned toho taky nechal. Však se navíc omluvila, takže to zjevně vážně nebyl její úmysl. Sklonila k němu mateřsky hlavu, což Yggiho trochu polekalo. Co chce dělat? Pomyslel si zmateně. Vysloveně mateřský vzor neměl, Lacrima k nim nikdy nebyla vysloveně něžná. Hnědka se ale nezdála jako někdo, kdo by mu chtěl ublížit. "Jsem Yggdrasil." představil se po menším zaváhání. Pořádně si vlčici prohlédl z adekvátní vzdálenosti a zvědavě se zaměřil na její oči. Světle modré. Takové už viděl. Nina takové má! Takže ovládá vzduch, jestli si pamatuje správně. Zatím ale nic neřekl. Naučil se pozorovat sám a pokud něco neví, zeptá se. Tady si byl celkem jistý. Ale zajímalo ho, jestli umí ovládat nějaké další magie, tak jako otec. To už ho ale táhla někam k nějakému klacku. Překvapeně vztyčil uši. "Povozíš?" Je tohle nějaká léčka? Nasedne na klacek a zmizí s ní bůh ví kam? Ale blbost, byla jen o něco větší než on. Už nebylo lehké ho jen tak ukrást nebo sežrat. Vcelku odměřeně a bez zbytečných emocí se na ni zadíval a odpověděl: "Fajn, ale musíš být fakt rychlá." souhlasil, ale popravdě ho to celkem nadchlo. Tohle si chtěl taky zkusit jako ten, kdo někoho veze. Posledně vláčeli s Odine otce a teda byl to fakt děs.
Nadšeně naskočil na provizorní dopravní prostředek a podvědomě pohnul ocasem z leva doprava. "Můžem." souhlasil a lehce se usmál. Často se neusmíval, nebylo to pro něj přirozené. Hned spustil písničku, kterou si oba před chvílí zpívali a dělali u toho pořádný bugr. Ještě by mohlo začít sněžit. Pomyslel si a dychtivě se zahleděl na oblohu. Těžká bílá mračna vypadala, že by i mohla poskytnout nějakou tu sněhovou spršku. Mít tak magii zimy nebo tak něco. mohl by spustit sníh kdykoliv se mu zachce! Pořádně se soustředil a hrozně moc si přál, aby teď hned začalo sněžit. Nejdřív se nic nedělo, ale za krátkou chvíli se objevily první vločky sněhu. Zalapal po dechu. Já přivolal sníh! Pomyslel si nadšeně. Jistěže nepřivolal. Prostě jen začalo sněžit a vzhledem k tomu, že mraky byly těžké a plné srážek, bylo otázka minut, než by začalo samovolně sněžit. Yggdrasil to moc dobře věděl, ale zrovna dnes měl chuť na tyhle naivní myšlenky. Chtěl neřešit nic závažného ani těžkého. Chtěl věřit, že má skutečnou moc.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Yggdrasil byl zahlcen celou touhle situací. Byl tu otec, ale taky tu byl Dante. A nějaká Lia, která vypadala jako zmenšenina madre a trochu tak i voněla. Celý se z toho machu naježil. Madre. To slovo pro něj nemělo tu váhu, co pro všechny ostatní. Byla to urážka. Nadávka. Prokleté slovo, po kterém si musel vždy odplivnout. Madre je pro něj mrtvá. Ne, nemiloval otce. Ale nějak ho snesl. A byl vůči němu poslušný. Otec totiž dokázal o ně i pečovat a pečlivě jim vše vysvětloval. Byl tu pro ně vždy, když se ho na něco zeptali. To bylo víc, než byla pro ně kdy madre. Na první krásné chvíle bezstarostného života už skoro úplně zapomněl. Na chvíle bezstarostné radosti. Teď tu byla realita. A ta přinášela jen nejistotu a obezřetnost.
Dante na ně vřísknul a Odine se rozeběhla vstříc bratrovi. Yggdrasil se neubránil emocím a vystřelil jako šílený vstříc bratrovi. "Fratello!" zavolal přidušeně. V krku ho tlačil knedlík. Sejmul oba své sourozence a poválel je ve sněhu. Mimoděk je zatlačil k sobě a objal je v majetnickém gestu. Možná je trochu dusil, ale to nebyl schopen vnímat. Hlavní bylo, že cítil pachy svých sourozenců blízko u sebe. "Dante, dove sei stato? Perché sei... con lei?" otočil hlavu na vyzáblou malou vlčici s protivným výrazem. Pokřikovali na sebe cosi, ale Yggi to nevnímal. Odignoroval vše, co se netýkalo Odine a Danteho. Nic ho nezajímalo, nic než tohle.
"Fratello, kde je madre? Kdo je... zia?" ptal se bratra nechápavě. Ne, nezajímalo ho, co je s matkou. Chtěl vědět, proč ho opustila, když se o něj měla starat.

//ciao madre

Prosinec 2/10 - Juniper

4. Zazpívej někomu koledu.

Yggdtasil měl celkem neutrální náladu. Nic skvělého, ale ani se nehněval na celý svět. Zároveň necítil nekonečnou prázdnotu ani neutichající smutek či stesk. Bylo mu prostě tak nějak normálně. A tak nějak se taky nudil. Bloumal po blízkém okolí a hledal něco, co čeho by mohl píchnout. No jo, ale jak se taková věc hledá? Dobře se píchá do vlků, ale zrovna tu žádný nebyl. Taky teď v zimě neviděl ani živáčka - myšky byly v norách pod sněhem, ptáci odlétli pryč, nebo se někde schovaní zahřívají, a po větší zvěři nebylo ani vidu ani slechu. Ne že by chtěl píchat do jelena nebo do medvěda, ale chápeme. Zkrátka tu nikdo nebyl.
Otráveně si kecnul do studeného sněhu a omotal kolem sebe ocas. Bylo by to tu fajn, kdyby neměl zrovna chuť na nějakou akci. Začal si kreslit drápkem do ledovky a pobrukoval si smyšlenou melodii. Postupně broukal hlasitěji a hlasitěji a do toho zaslechl něčí líbezný zpěv. Ah, tu znám. Nedávno jsem slyšel nějakého vlka, jak si ji tu prozpěvuje. Jak jen že to bylo?

"Tichá noc, svatá noc,
jala psy v blahý klid.
Dvé jen srdcí tu ve smečce bdí,
hvězdy při svitu u nory dlí,
v níž malé vlčátko spí,
v níž malé vlčátko spí.

Tichá noc, svatá noc!
Co Život vyprávěl,
přišel s jasností k tulákům zván,
zní již z výsosti, z všech koutů stran:
„Vám je dnes spasitel dán;
přišel alfa sám!“

Jo, slova si celkem pamatoval, hehe. Najednou zvuky zpěvu utichly a do nosu ho štípnul cizí pach. Nadskočil leknutím, když se za ním vynořila neznámá vlčice. "Co děláš?! proč mě strašíš?" zavrčel na ni nepřátelsky, ale nemyslel to vysloveně zle. Spíš se lekl, což mu nebylo příjemné.