Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vyhlídka přes Zarostlý les

Držela se ho melancholická nálada. Copak sedá mít náladu jinou, když těsně před chvílí navštívil místo svého dětství? Asi těžko. Rodná jeskyně v něm vyvolala spoustu nepříjemně příjemných vzpomínek. Vzpomínky na dobu, kdy bylo vzdáleně vše v pořádku. Dobu, kdy Lacrima byla madre a padre neexistoval. Dobu, kdy vlčata byla spolu a mělo to tak být. Na dobu, kdy spali poklidně a bez obav. Ta doba je ale dávno pryč a jediné co po ní zbylo, jsou nejasné emoce, kterých by se beztak nejraději úplně vzdal.
Okolí, kterým prochází, je stejně šedé a teskné, jako jeho myšlenky. Jako kdyby ho osud sem zavát vysloveně chtěl. Netřeba si nic nalhávat, potřebuje se trochu vybrečet, ale to nemá v plánu. Už není malý. A už nemá v sobě dost života na něco tak náročného, jako je upřímný srdceryvný pláč.

//Narvinijský les přes řeku Midiam

//Zrcadlové hory

KONEČNĚ! Se slzy vzteku a zoufalství na krajíčku se vymotal z hustého lesa. Běžel ještě notnou chvíli, než zpomalil tempo a se zběsile tlukoucím srdcem se konečně zhluboka nadechl. Tohle bylo... šílené. Popotáhl a zatlačil do sebe veškeré emoce. Hlava se mu začala pomalu pročišťovat a přemýšlet kloudně. Byla černočerná tma a počasí chmurné. Vzhlédl nadějně k obloze, aby vyhledal měsíc, ale střetl se pouze s hustými těžkými mračny pohlcující oblohu. Povzdechl si. Tohle bude dlouhá noc.
Vykročil směrem kamsi a snažil se zorientovat. Zná tohle místo? V té tmě je těžké se orientovat, když jediný zdroj světla, který by mohl využít, je kompletně skrytý. Našlapoval opatrně a pokoušel se naslouchat. Ale vítr hučel příliš silně. Frustrovaně zaštěkal, aby uvolnil tenzi. Trocha té vznětlivosti v něj přeci jen ještě zůstala. Jaké bylo překvapení, když mu odpověděla sova hlasitým zahoukáním. Nějak to nečekal. Trhnul sebou leknutím a ohlédl se směrem ke zdroji zvuku. Další zahoukání, tentokrát před tím. Otočil prudce hlavu a hledal zdroj. Nic. Jen tma a hučení větru.
Dobře, tahle noční procházka začíná být nějaká... nepříjemná. Šel dál, ale rázně zpomalil. Ne že by bylo možné narazit do sovy, ale tak nějak nechtěl nic riskovat. Další houkání, zas z jiného směru. "Sakra nech mě být!" Křikl po sově nepřirozeně pisklavým hlasem. Odkašlal si. "Nech mě být." Zopakoval a snažil se nastrojit hlubší hlas. Co kdyby tu někdo byl a slyšel ho? Ten trapas!
Odpověď na sebe nenechala čekat dlouho. "To jsou... křídla? No vážně, slyší třepotání křídel. Stovky křídel. Vyplašeně se rozeběhl. Musí tomu uniknout! Co je to za zvuky? Sovy přece nejsou slyšet když letí! Běžel tryskem a najednou... náraz. Neběžel daleko, narazil do nějaké stěny ještě dřív, než vyvynul svou plnou rychlost. Naštěstí, jinak by si určitě něco zlomil. Náraz vyplašil stovky probuzených netopýrů, kteří se chystali na svůj každonoční lov. Rychle sebou plácl na zem. Cítil, jak o něj škrtají nožičky netopýrů a jak nad ním sviští. A tu náhle... bylo ticho. Ufff, jen netopýři! "Auuuu." Zaúpěl. Náraz byl vážně hodně nepříjemný.
Obloha se rozestoupila a konečně vysvitl kousíček měsíce. Bylo to jako pohlazení po duši a přímo před Yggdrasilem se objevila jeskyně. "Valhalla." Vydechl užasle. Pohltil ho podivný palčivý pocit. Tomuhle místu kdysi říkal domov. Zíral do prázdné jeskyně, ve které se narodil. Ve které býval šťastný. Upřímně nevěděl jak se má cítit. Smutně? Šťastně? Nostalgicky? Cítil pach Odina, který tu očividně byl celkem nedávno. Hrábl vztekle do země, počůral stěnu jeskyně a vydal se pryč. Tohle už není jeho domov. Přesto tu nechal vzkaz. Vlastně sám nevěděl proč to udělal, ale jedno bylo jisté. Nemá v plánu to tu nazývat domovem.

//Hadí ocas přes Zarostlý les

Zajdi v noci na strašidelnou procházku. = 3 body (pouze v sobotu)

//teleport Čáryles

Jako náhle se vlček objevil na neznámém místě. Byl tu někdy? Povědomé a přitom úplně neznámé. V panice se rozeběhl vstříc skalnatým útvarům s vědomím, že by tudy měl vést východ. Jak šeredně se spletl. Kdyby jen trochu zpomalil. Kdyby se zamyslel. Kdyby nebyl tak zbrklý a vzteklý a vystrašený a kdyby v jeho hlavě bylo taky něco jiného, než jeho sourozenci. Kdyby se řídil otcovou radou.
Běžel neznámým místem a zamotával se víc a víc. Zdálo se, jako kdyby hory houstly, klikatily se, otevíraly a zdánlivě expandovaly. Yggiho výraz mluvil za vše - děs a panika. Šílenství vepsané ve tváři. Jediná chvíle, kdy nedokáže uvažovat jasně - když jde o Odine a Danteho. Zatracený hory, zatracený skály, zatracenej strom. Zatracenej padre, a kurňa prokletá Lacrima! Proklel každého, kdo mu kdy způsobil trápení, nehledě na to, že za tuhle situaci vůbec nemohli. Potřeboval to na někoho svést, potřeboval nenávidět. Protože kdyby to nedělal, zbláznil by se už dočista.

//Vyhlídka

Ztrať se v horách. = 1 bod

Vše se událo tak... tak rychle! Odine zmizela, Dante se ji vydal hledat a Yggdrasil... ten zmizel taky. Co je tohle za místo?! V klidu si řeší úkol, radujeí se z úspěchu a ze znovu shledání a než se nadáli, tenhle podezřelý les sourozence opět odtrhává jeden od druhého. Rozděluje je, snaží se o to, aby nikdy nebyli spolu. "Odine! Dante!" Volá na ně, zatímco jeho tělo pohlcuje neznámá entita. Shlédne na své nohy, které se jeví, jako kdyby je něco požíralo. Šílený tlak a tah, vlnění vzduchu a pak... nic. Jen nic a divný pocit, že ať už se sourozenci ztratili kamkoliv, on od nich bude dál, než kdy jindy.

//Teleport Zrcadlové hory

Říjen 1/10 - Odine

Odine to řekla naprosto přesně. Transakce. Dohoda. Obchodní pakt, nic víc. Tehdy si to neuvědomovali, ale teď, když byli skoro dospělí, jim mnohé docházelo. "Madre si nikdy Danteho nezasloužila. Stejně jako si padre nikdy nezasloužil nás." Konstatoval Yggdrasil tvrdě. Oproti sestře on na lásku zanevřel. Nevěřil v ní. Nevěřil v bezpodmínečnost, nevěřil v čistou náklonnost. Všechno byla jenom transakce. Jenom výměna užitečného. Jen prostá potřeba přežít. Je zvláštní, že někdo s tímto druhem smýšlení dokázal tolik milovat své sourozence. Láska mu nechyběla, on lásku měl v sestře a bratrovi. Nebo posedlost. Vesměs je to to samé, ne?
Jak mluvil, z tlamy se mu linul zamlžený dech. Bylo chladno, padal večer. "Vrba je na jihu. Při nejmenším se tam schováme před zimou." Prohlásil místo toho prakticky. "Už teď je chladno. Ráno bývá mlha a v noci promrzá holá země. Nerad to přiznávám, ale fratello nejspíš opravdu udělal dobře, že se tehdy nepřidal k nám a k padremu. Kdo ví jak bychom dopadli, kdybychom nemuseli hledat jiný svět. Jiný život a každý sám." Povzdechl si. Ačkoliv chtěl za každou cenu mít ty dva u sebe, nebyl hloupý. Vidět přínos i nebezpečí jejich rozhodnutí. Učí se z chyb a rozhodnutí svých i ostatních.

Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí. = 1 bod *

Září 9/10 Odine

Úsměv jsem Odine neopětoval, neboť jsem už zapomněl, jak se to dělá. Já lásku a péči projevoval docela jinak, i když by mě kde kdo označil za studený psí čumák, nebylo tomu docela tak. Spíš jsem otupěl, přestal se projevovat, ale vnitřně mě úsměv sestry hřál a uklidňoval. Když věřila ona, muselo to něco znamenat. Ale raději budu na stráži, co kdyby se mýlila. "Padre nikomu nedůvěřuje." Poznamenal jsem zádumčivě. "Nemá blízko ani k sourozencům. Jeho život není o nás." Ano, otcova filozofie měla mouchy. Ačkoliv jsem převzal většinu jeho učení, ne vše se do mě zcela zapsalo. Sorella zmínila Danteho a ve mně se opět cosi hnulo. Přešlápl jsem si a potlačil potřebu se z nervů oklepat. Kde je fratello teď? Proč není poblíž, tak jako sorella? Proč se mi pořád vzdaluje kdykoliv ho mám skoro na dosah? "Potřebuju ho najít." Najednou můj hlas zhrubl. "Pak si o všem proluvíme." Ano, to je jediná možnost. Musíme vše spolu probrat. Nejde aby byli pořád někde ve světě, zatímco já šílel strachy o jejich bezpečí.

Kiss - Keziah
Yggdrasil není někým, kdo by o partnerství přemýšlel. Nemá k takovým věcem vztah, nejspíš pro to nemá ani vlohy, kdo ví. Taky je to ještě vlče, ale upřímně... není pravděpodobné, že by se to někdy v budoucnu mělo změnit. Proto ani polibek není něčím, co by jen tak rozdával, jediná pusa, kterou by dal dobrovolně, patří jeho sourozencům, Odine a Dantemu. Ale romantický polibek? To spíš ne. Je ale možné, že by si dokázal k někomu vypěstovat něco jako vztah a byl by ochotný dotyčnému věnovat podobně sourozenecký polibek. A ten někdo by mohla být pravděpodobně Keziah. Je tu jistá myšlenka, že by s ní dokázal uzavřít partnerství, neboť vlčice nemá emoce, což by Yggdrasilovi dost vyhovovalo. Ale nechme to u polibku, už to je víc než dost.

Marry - Launee
Vzít si někoho, to je ošemetné téma. V Yggiho nejbližší rodině se partnerství mezi jeho rodiči uzavřelo v rámci paktu. Žádné emoce, žádná láska, jen prostá dohoda. Yggi vlastně kvůli tomu neví, co to ta romantická láska je. Ví ale, co je to potřebovat někoho. Jistě by se dokázal přivázat k nějaké rodičovské autoritě, která by mu částečně nahradila chybějící lásku rodičů. Launee by pro tento úkol byla přímo ideální. Laskavá, trpělivá a pečující. Šlo by o pakt, nikoliv o běžné partnerství - Yggdrasil by jí dal svou přítomnost, svou sílu a loajalitu, zatímco Launee by vlčkovi ukázala, co znamená mít někoho po svém boku. V podstatě by si ho... adoptovala. Ale v dospělosti se takovému paktu říká partnerství.

Kill - Odin
Bez pochyby by zabil svého otce, Odina. Tahle věta sama o sobě stačí, finito, die ende. Ale abychom to rozvedli a pochopili motivy takového činu, je potřeba několika slov navíc. Odin je jediným přítomným rodičem vlčecího trojlístku. Matka prchla, možná je mrtvá a otec, ten si nezaslouží o moc lepší osud. Odtrhl je s Odine od bratra a matky, vláčel je po světě, dělal ze sebe pomalu jejich spasitele, zatímco mu na nich ani trochu nezáleželo. Yggi si časem vypěstoval silnou averzi vůči němu, i když je to mnohem méně odůvodněné, než nenávist k Lacrimě. Dost možná je Yggi jen tak naštvaný na celý svět, že to potřeboval manifestovat do jedné jediné emoce. Nenávisti. A tu obrátil proti Odinovi, ať už je to oprávněné, nebo ne. Už na tom nezáleží. Jeho smrt by ho nemrzela.

Září 8/10 Odine

Ah, už rozumím. Čerpá z jejich zásob, spí v jejich jeskyni a je pod jejich ochranou. Je to užitečné, výhodné, rozumné. Pomalu kývu, hledám v jejích očích odpovědi na nevyřčené otázky. Nenacházím je. Ale asi je teď ani nepotřebuju, stačí mi její přítomnost. Kéž by tu byl fratello, je mi ouzko z pomyšlení, že je někde daleko od nás. Sice byl nepřítomen po skoro celou dobu mého života, ale slíbili jsme si blízkost a věrnost. A sliby se plní. Příkazy se plní. Musí se udělat to, co je potřeba. "Ty a Dante jste jediná rodina, kterou potřebuji." Prohlásil jsem odměřeně. V těch slovech byla ale absolutní nepoznamenaná pravda. Poslední kousek dětské nevinnosti, která ve mně zůstala. Poslední záchvěv Yggdrasila, kterého znala. A já doufal, že bude stačit na to, aby moje nynější já přijala. I když... jaké vlastné mé já bylo? Mám vůbec nějaké? Jediné co znám je hledání a ztrátu. Ale co na tom záleží, už vím kam jít. "Takže... Vrba." Uvědomění, přijetí. Jdu do Vrby. Vracím se domů.

Září 7/10 Odine

Poslouchal jsem svou drahou sestru a tvářil se... nijak. Nicméně v hlavě se mi odehrávalo opravdu mnoho, spousta možností, názorů, připomínek, dotazů... rozebíral jsem každičké slovo které Odine vypustila. Ne jako s otcem, ne jako s námi. Tak co to tedy je? Možná nejsme rodina, možná je rodina něco méně než naše spojení s Odine a Dantem. Ale jsme sourozenci, takže zákonitě být rodina musíme, ne? Stejně jako s otcem a... s ní. Ať tak či onak, příslib dobrého jídla, suché jeskyně na spaní a možná i trochu té společnosti zní vlastně víc než dobře. Což mi připomíná... "Jíš dobře?" Zeptal jsem se znenadání a prohrábl jí čenichem srst na žebrech. Musel jsem se pořádně sklonit a pořádně zblízka se podívat, jestli pod tou smíšenou srstí neskrývá viditelná žebra. "Mají jídlo, dávají ti dost? Nebo lovíš sama?" Jak žije? Jak zvládá život mimo moje zraky? Jsem nervní jen co pomyslím na všechny ty dny, kdy byla úplně sama. Nebo hůř, s někým nebezpečným.

Září 6/10 Odine

Na mě nemá? Ah... jistě, moje výška. Také jsem vyrostl. Opravdu hodně jsem vyrostl, vlastně můj růst byl tak rychlý, že mě po větší námaze bolí klouby. Nejspíš je pro moje tělo namáhavé snést zátěž a rychlý růst zároveň. Navíc můj tulácký život znamená, že nemám vždy k dispozici tolik jídla, kolik bych chtěl a potřeboval. Šlachovitá postava jasně vypovídala o nepravidelném příjmu potravy. Ale jsem díky tomu skutečně zdatný lovec.
Kývu na souhlas a zvedám jednu nohu, abych poukázal na svoje dlouhé hnáty. Legrační věk, vypadám jako kdyby mě někdo poskládal z různých vlků. Odine na tom byla obdobně, ale na ní to nebylo tolik vidět, vzhledem k drobnějšímu tělu.
Zia Lia ze slov sestry působila... vlastně docela v pohodě? Bylo těžké si na ni udělat názor když o ni mám tak protichůdné informace. "Rodina." Zopakoval jsem to slovo a z mých úst to znělo jako zcela smyšlené slovo. Bylo cizí. Nemělo žádnou váhu. Já znal jen jednu rodinu, a tím byli sorella a fratello. Nikdo jiný.

Září 4/10 Odine

Zvláštní, sestřin slib mě spíš zarmoutil než potěšil. Možná proto, že jsem ještě stále nemohl uvěřit tomu, že tu přede mnou stojí, nebo kvůli nejasnému pocitu, že tenhle druh slibu není reálné splnit. Bylo pošetilé předpokládat, že tentokrát se nám to podaří, zvlášť když svět nám neustále házel klacky pod nohy.
Nic jsem jí na to neřekl, jen ji mlčky olízl takřka suchým jazykem. Příliš jsem bál o tom mluvit. Slabě jsem se usmál. "Zesílila jsi." Prohlásil jsem s hrdostí v hlase. Ne že by se pod mým dohledem měla o něco takového starat, ale aspoň vím, že není z cukru. Nemohla být, ne když se narodila do těchhle poměrů. Vzhlédl jsem k obloze a zkoumal chvíli pozici slunce. Klesalo k obzoru, brzy bude večer. "Jaká je?" Zeptal jsem se znenadání. "Zia Lia." Upřesnil jsem svou otázku. Při našem prvním setkání se nevykreslila zrovna v dobrém světle.

Září 3/10 Odine

Zvala mě, lákala do Vrby, o které mluvila madre. Už jen z toho důvodu se mi to místo příčilo, ale na mém názoru nezáleželo. Nezáleželo na tom, jaké antipatie jsem ke komukoliv choval, nebyly důležité. Půjdu za sourozenci na konec světa, když to bude potřeba. Kývu. "Půjdu." Souhlasil jsem. Nehledal jsem domov, já ani nevěděl co to ten domov je. Já jen následoval svou sestru. Ochotně a poslušně.
Politovala mě, nechápal jsem to. Inu nic jiného jsem neznal a dle otcových představ jsem se stal tvrdým a rozvážným. Někdejší vzteklost a výbušnost byla pohřbená někde uvnitř mě a už netvořila součást mé osobnosti. Tak jako spousta dalších věcí, které mě dělaly mnou. "Ano. Chyběla jsi mi." Kéž bych to dokázal říct emotivněji, ukázat jí jak moc mi její přítomnost scházela. Ale nevěděl jsem jak. Odine si ale taky prošla krušnými chvílemi. Proradná Smrt ji ode mě odtrhla a přenesla kdo ví kam. Matně si vzpomínám i na velmi krátké setkání u stromu, kde jsme se také rozdělili. Celý život je jenom hledám, tak teď odmítám připustit, aby nás rozdělila matčina smečka.
Matka ve Vrbě nebyla, nezajímalo mě to. Chtěl jsem ji mrtvou. Ale na tom nezáleží. Prohrábl jsem jí jemné chlupy na hlavě. "Teď se o tebe postarám já." Prohlásil jsem, jako kdybych mluvil o počasí. Ale myslel jsem to smrtelně vážně.

Září 3/10 Odine

Tiskla se ke mně a mě hřálo u srdce. Nemohl jsem se pořádně nadechnout už dlouhé měsíce a teď, když už jsem alespoň jednoho z nich našel, připadalo mi, že už to neumím. Že moje plíce se už nedovedou roztáhnout tak, aby každý nádech nebolel. A ten knedlík v krku... dusil mě teď jako ještě snad nikdy.
Zvědavě jsem shlédnul k sestře. Hledala mě... nechápu čím jsem si to štěstí zasloužil. To, že se ani po takové době nic mezi námi nezměnilo. Vidí to tak i fratello? Kéž by. Nemluvil jsem, má tvář byla ztuhlá a nicneříkající, ale ocas a uši odvedly všechno, a nutno poznamenat že fenomenální, práci. Zia Lia? Mluví o ní dost... neutrálně. Neměl jsem na ni názor, ale rozhodně nešlo zapomenou na to, jak od nás odvedla bratra. Nezáleželo na tom, že si to vybral on sám. Ne, já to svedl na ziu.
Zvědavě jsem k sestře natáčel uši, ale při zmínce o smečce se mi přes tvář na moment mihla nedůvěra. Ta však zmizela jako pára nad hrncem a já jen neurčitě přikývl. "Půjdu kam půjdeš ty a fratello." Prohlásil jsem. Žádná radost, žádné nadšení, žádný názor. Jen fakta. Jsou tam oba a já chtěl být s nimi. Navždy.
Zavrtím hlavou. "Rozdělili jsme se." Jen prázdná odpověď, nemrzelo mě to, ani nebolelo. "Když jsem tě šel hledat. Smrt tě odnesla jinam a byla vánice." V podstatě jsem jí říkal, že jsem se o ni šíleně bál, ale tato myšlenka byla zabalená v prostých slovech, které měly pramalou výpovědní hodnotu. Život se na mně podepsal. "Matka?" Vlastně to ani nebyla plnohodnotná věta, ale Odine jistě věděla, na co se ptám. Zda ví, jestli není mrtvá.

Září 2/10 Odine

Oslovila mě tím známým způsobem a z mého ledového srdce se odlomil pořádný kus kry. Přestože má tvář by s přehledem splynula s kdejakou sochou vytesanou z mramoru, ocas dal jasně najevo radost. Fratello. Znělo mi v mysli a já se topil v jejím hlase.
Opatrně přistoupila, zatímco já stál na stejném místě a nejevil jsem pražádnou snahu se k ní přiblížit. Ačkoliv to mohlo působit jako nezájem, pravdou bylo, že jsem... zamrznul. Našel jsem ji tu naprostou náhodou a ta náhoda mi vyrazila dech. Po tolika dnech... Stále jsem se vracel k dlouhým dnům a bezesným nocím, kdy jsem se snažil ji zoufale najít. Ji a Danteho. Naše rozdělení se jsem nenesl dobře.
Pomalu jsem přikývl. "Hledal jsem tě." Promluvila má kamenná tvář. Tolik si přeji pocítit úlevu, ale místo toho mi vzadu v hlavě svítila červená kontrolka. Může se ti zas kdykoliv ztratit. Ano, s tímhle pocitem budu nejspíš do smrti žít. S pocitem, že se mi zas může ztratit. Ale teď... teď tu byla. A opírala se o mě. Sklonil jsem hlavu, abych jí pročísl srst čumákem, jak jsem to vždy dělával sourozencům jako malý.

Září 1/10 Odine

A přišel podzim. léto se ještě nestačilo pořádně odklidit, takže, i přes chladnější svěží vzduch, se mi do zad opíralo vřelé slunce. Mé tiché kroky vůbec neodpovídaly zjevu. Vyrostl jsem, opravdu hodně jsem vyrostl. Tělo mi zmohutnělo a hlava se stala výraznou s ostrými rysy dospívajícího vlka. Nohatý a vysoký, rostl jsem jako z vody a nikdo, ale skutečně vůbec nikdo tomu nebyl svědkem. Od otce jsem se dávno odpoutal, sestru se mi ve vánici nepodařilo najít a bratr... kde jemu je konec.
Procházel jsem křovím tiše jako pěna, mou přítomnost prozrazoval jen pach a dvě jasné žluté oči číhající zpoza listí. Nedůvěřivě jsem zavětřil. Pachy se mi slily v jeden velký chumel, ve kterém jsem hledal známky vetřelce. Jakým bylo mi překvapením, když se mezi vší tou směsicí mihl jemný a vzdáleně známý pach. Neusmál jsem se, ale duše zaplesala. Voní jinak. Napadlo mě, když jsem se k ní blížil zezadu.
Stála u jezera a hleděla do dáli a já... já se zastavil. "Sorella." Prořízl vzduch cize hluboký hlas, který však tím oslovením přivábil staré vzpomínky.