Gallirea - Příspěvky uživatele

Původce v tomto případě byl strach z umrznutí. Z utonutí ve vysokém sněhu. Ze ztráty všech bližních. Z úplné samoty. Ne, Yggdrasil nebyl žádným vyděšeným mládětem. Na svůj věk dospěl až přehnaně rychle, byl ostrý a neoblomný. Byl prudký a paličatý. A rozhodně měl pro strach uděláno. Ale teď, v téhle kalamitě, se i on bál o holý život. A o život vlků, kteří mu ještě zůstali. Odine, doufám že jsi někde zalezlá a v bezpečí. Pomyslel si. A Dante taky. Snad ho zia někde nevyhodila a neponechala ho osudu. Jako madre. Slovo madre mělo hořkou pachuť. Vztek a nenávist se smíchaly s bolestí a záští a vytvořily mocnou kombinaci emocí, která se nedá jen tak přehlušit ani zabít. Nikdy matce neodpustí její chování. Neodpustí jí, že je opustila a úplně nejhorším jejím prohřeškem ze všech bylo, že sourozence rozdělila. Za to shnije v pekle.
Kráčel po zamrzlém jezeře, o kterém ani netušil, že tam je. Mohl zdánlivě vědět, že se tu nachází, ale pod vším tím sněhem se zdálo, že jde jen o obyčejnou pustinu. Nikde ani živáčka, každý rozumný tvor se schoval ve svém přístřeší, zatímco Yggdrasil s Odinem se tu brodili počasím a snažili se dostat do bezpečí. Zaslechl hlas. Stromy! Otcův hlas byl překvapivě jasný. Konečně se blíží k úkrytu. Stromy jim poskytnou alespoň trochu té ochrany.

//Východní hvozd

//Galtavar

Bylo to čiré šílenství. Silný vítr, tuny sněhu a nekonečná vánice. Zdálo se, že cesta nemá konce. Yggdrasil ani nevěděl, zda se má otáčet a hledět za sebe, nebo má otce hledat daleko před sebou. Nevěděl zda jde rovně, nebo se jeho cesta klikatí. Nevěděl, zda jsou tu ještě ve dvou, nebo zůstal úplně sám. A nevěděl ani, zda Odine zůstala v jeskyni, nebo je už dávno někde pryč. Pryč... kde pryč? Utekla? Odešla na jih? Brodí se někde ve sněhu a nemůže se z něj dostat ven? Nebo ji Smrt stáhla k sobě a nenechá ji už nikdy ani zahlédnout kousku světa tady venku? Hrozivá otázka střídala hrozivější, stejně jako jeden krok střídal druhý. Neměl ale ani možnost se strachovat nebo mít obavy. Ne. Teď se musel soustředit na to, aby nezakopl a nezabořil se hlouběji do sněhu. Protože pokud se tak stane, už se od sud nikdy nedostane. Otec! Je tu ještě? Vidí před sebou siluetu, nebo si s ním jen jeho mysl pohrává? Vidí fata morganu? Je vůbec možné vidět fata morganu v ledovém počasí? Není to záležitost pouští a podobně horkých oblastí? Zdá se, že mysl se na počasí neptá, když jí jednou přeskočí, Na původci nezáleží.

//Východní hvozd

Je ale dost možné, že tam zůstala kvůli vánici a čeká, až se bude moci vyhrabat ven. Jenže my to tu nepřežijeme, jestli zůstaneme byť pár dalších minut. Do zříceniny lézt znova nehodlal, Smrt by mu vyprášila kožich, tak s těžkým srdcem otočil směr zcela na druhou stranu. Měl výčitky, to skutečně měl, ale nemohli tu být. Jestli tu budou ještě pár chvil, je po nich! Vzhlížel směrem k obzoru, který nebyl skoro vidět. Dokonce by se dalo říci, že má trochu... strach? Ale proč vlastně? O sestru? O svůj život? O to, aby neztratil otce z dohledu? Otočil se, ale v té závěji s bídou zahlédl obrys vlčího těla. Nasucho polknul a doufal, že to není jen jeho touha a představivost. Musel jít však dál. Kráčel ve vysokém sněhu a šlo se mu těžko, ale nezastavoval. Něco mu říkalo, že jestli zastaví, už se nikdy nerozejde. To ne, musím najít Odine a Danteho. Dante! Jsi v bezpečí? Doufám že jsi někde zalezlý a že tě ta zia nenechala napospas. Pomyslel si hořce a neskutečně ho štvalo, že se o tom, zda je v bezpečí, nemůže sám hned přesvědčit. Hlavou mu běhaly myšlenky jako splašené, zatímco bojoval o vlastní život.

//VVJ

Otec vypadal nezaujatě vůči tomu, že se Odine ještě nevrátila. Zcela opačná reakce než ta Yggdrasilova. Ten byl naopak zhrozený a nervně se rozhléžel, zda ji neuvidí nebo neucítí, ale byl tu jen její starý pach, který rychle mizel pod sněhem. Zamračil se. Co se mohlo stát? Mluví ještě se Smrtí? Je pravda, že je klidnější a přátelštější než Yggi, možná si s ní ještě povídá, nebo tak. Yggdrasil tam moc dlouho nebyl, šup šup a byl venku. Rozhodně se však otci nesvěří, že rozzuřil i ji. To by dostal po hubě a o to nestál - stačilo že ho málem rozsápala Smrt.
Čekali notnou chvíli, ale Odine nikde a počasí se výrazně zhoršilo. Padla tma a sníh se valil jako šílený. Otočil se na otce a přikývl. Ukázal na flakónek s jakousi tekutinou, který mu dala božská entita. "Vlastně dostal. Jen nevím co to je." odpověděl a sám si prohlížel divně se chovající obsah flaštičky. "Nic mi k tomu neřekla, jen mi to dala a vyhodila mě." poznamenal. Přikývl na fakt, že by se tu neměli dlouho zdržovat, počasí totiž šílelo. "A-ale Odine-" ohlédl se, ale sestra nikde nebyla.

10/10

Jeho pach byl nasládlý a podivně štiplavý. Typický masožravec, i když šlo o něco drobného. Popošel o kousek blíž a snížil těžiště. I přes svou mohutnost byl tichý a obratný. Rychlost v tomto případě nepotřeboval, musel být jen přesný a neomylný. A to on skutečně byl. Krok za krokem a po notné chvíli zahlédl tvora, kterého stopoval. Malá lasice hranostaj. Pěkně ve svém zimním bílém kožíšku s drobnými černými znaky. Pohybovala se nerozvážně, prudce, bez ochrany. Nejspíš hodně mladý kus, ale masa měla dost na to, aby zahnala nejhorší hlad mladého vlka. Yggdrasil se plížil jako stín, číhal na malou lasici a dýchal tak tiše a pomalu, že se zdálo, jako kdyby dýchat ani nepotřeboval. Jeden krok, druhý a najednou... byl přímo u ní. Jeden dlouhý skok a mocné cvaknutí čelistmi stačilo na to, aby byla lasice lapena ve smrtelném obětí Yggdrasilových zubů.

Leden 9/10

Ale dost dumání nad negativními věcmi. Neměl radost, když něco nebylo dle něj, ale to neznamenalo, že se tím nechá rozhodit. Zvlášť ne teď. Teď když má hlad. Nasál vzduch do čenichu a hledal tam náznak lahodného pachu zdejší fauny. Ale... nikde nikdo. Byla zima, venku sněžilo a blížilo se něco... něco příšerného. Že by veškerá zvěř utekla do teplých krajů? To přece není možné? Ale... co když skutečně ze zdejších lesů zmizel veškerý život? Co potom? Bude o hladu? Bude muset hledat mršiny jako mrzký kojot? K tomu se nesníží? Popošel o kus dál a stále hledal závan lahodné vůně živého masa. Poštěstí se mu? Po notné chvíli konečně jeho čenich zachytil vůni drobného dravce. Malé šelmy. Nepoznal o co jde, ale rozhodně věděl, že tenhle tvor se živí masem.

Loterie 5/5

Leden 8/10

Příliš mnoho svobody vytváří problémy. Vymýšlí nelogické hlouposti a páchají chyby, které jsou naprosto zbytečné. Přináší to bolest a nejistotu. Yggi byl plný bolesti, která ho požírala zevnitř. Toužil po tom, aby všichni jeho bolest pocítili. Aby ji chápali. A aby mu ji přestali způsobovat. Toužil po tom, aby ho všichni poslouchali, aby následovali jeho instrukce. Nevzpírali se mu. Nesnažili se jednat dle svého prostoduchého uvážení. Nedělali chyby, které by Yggdrasil nikdy nedopustil. Aby ho na slovo poslouchali. Nejblíže k tomu měl s Odine. Byla jeho malá milovaná poslušná sestra. Držela se ho jako klíště, nechávala ho vést a ctila jeho názor. A tak to mělo být. Jeho slovo by měl být zákon. Jedině tak budou všichni šťastní a v bezpečí. Yggdrasil se vydal směrem, který sliboval široké pláně. Doufal v nalezení oběti.

Loterie 4/5

Leden 7/10

Lov byl jeho vášní, šel mu od prvního okamžiku, kdy je Lacrima učila základům stopování. Lacrima. Nenáviděná matka, jíž označení madre již nenáleží. Kde té je konec. Ne že by ho to až tak zajímalo, ale věděl, že Dante se přes její zmizení ještě nepřenesl. A Odine možná taky ne. Vztekle sám pro sebe zavrčel a odplivl si. Dante. Další dýka v jeho zraněných zádech. Další osten v srdci a tříska v oku. Miloval ho a nenáviděl zároveň. Nechtěl ho už nikdy vidět, ale bylo nad slunce jasné, že kdyby ho potkal, už by ho nenechal odejít. Bránil by se mu? Snažil by se mu vytrhnout? Utekl by od něj? Na tom nezáleží, Yggdrasil ho nenechá. Už nikdy. Posledně ho nechal jít, protože věřil, že je to pouze dočasné. Ale s ubyvajícími dny svůj názor rapidně mění. Vlci by neměli mít svobodnou vůli.

Loterie 3/5

Leden 6/10

Hlad. Nejzákladnější potřeba každého vlka. Silný neustávající pocit hladu, který každému připomíná, že je naživu. Nicméně pokud se tato potřeba ignoruje příliš dlouho, dar života bude nešťastníkovi sebrán. A tak všichni živí tvorové intenzivně pracují na tom, aby pocit hladu zahnali. Aby uspokojili své potřeby a vyživili své tělo. Problém s vlčím hladem je ten, že nikdy neodchází. Zmenšuje se a zvětšuje podle toho, zda je tělo v deficitu či nikoliv, ale nikdy zcela nezmizí. Vlk není nikdy syt. A tak ani Yggdrasil není, naopak se jeho žaludek hlásí o pozornost víc a víc. Mladý vlk již odrůstá vlčecím střevícům a stává se z něj mladý puberťák. Dlouhé nohy, štíhlé, ale poměrně silné tělo, ostrý pohled a dravost, která se každým dnem stupňuje. Již dokáže existovat bez rodičů, dokáže se o sebe postarat a především si dokáže něco malého ulovit.

Loterie 5/5

//Stará zřícenina přes jedlový pás

Yggdrasil se přivalil jako velká voda a byl rád že je rád. Otce našel poměrně snadno, stál tam, kde ho s Odine zanechali. Odkašlal si, oklepal se, decentně se upravil a kráčel k němu jako vyrovnaný silný vlk. Nesmí mu ukázat, že se mu klepou kolena jako šílená. "Otče, jsem zpět." promluvil k otci. Všiml si však, že jeho sestra tu ještě není. "Kde je Odine?" zeptal se nechápavě a hlavou se mu prohnala věta, kterou na něj řvala Smrt při nedobrovolném odchodu. A zapomeň, že se setkáš se svou sestrou. Co to mělo znamenat? Udělala jí snad něco? Nebo hodlá udělat? Měl ji napřed najít, než se rozhodl odejít? A nechala by ho Smrt vůbec? Byl z toho celý nesvůj, pořád se rozhlížel, ale známý hnědý kožich neviděl. Střelil po otci pohledem. "Nelhal jsi, Smrt byla... intenzivní." zhodnotil svůj výlet, který se mu sice nejspíš vyplatil, ale byl z toho setkání na vážkách. Celá tahle situace byla taková hořkosladká. Ale hlavně hořká, zvlášť proto, že Odine se ještě nevracela.

Loterie 4/5

//Severní Galvatar

Vstoupili se sestrou spolu, ale uvnitř se ocitl každý sám. Yggdrasil se zmateně rozhlédl, ale Odine nikde neviděl. Šel dál, ale čím déle šel, tím menší měl naději, že ji zahlédne. Kam to šla? Pomyslel si nevraživě a ani nečekal, že by mu někdo na jeho myšlenky mohl odpovědět.
"Jsem tady." zašvitořil někdo jedovatě sladkým hlasem, až Yggi nadskočil leknutím. Odpovědí byl hlasitý škodolibý smích. "I ty hrdino, lezeš mi až do světnice a pak se lekáš mého hlasu." smála se mu bytost, kterou ne a ne zahlédnout. Naštvalo ho to. Frustrace začala přetékat z hrnce ven.
"Kdo jsi?" udeřil ostře. Smích ustal. Uslyšel kroky, měkké a hladké, ale přesto hlasité a zlověstné. Bytost kráčela pomalu a výhružně, jako když se lev chystá zaútočit na nic netušící kořist. "Lezeš mi sem do jeskyně, rušíš můj klid a ještě jsi drzej jak vopice? Přišel sis pro smrt, spratku?" Bytost zasyčela a na slovo smrt dala obzvlášť velký důraz. Yggi se podvědomě přikrčil a stáhl bázlivě uši. Její hlas byl něco strašlivého. Byl sladký a krásný, ale vstávaly mu z něj chlupy na hřbetě. Na stěně jeskyně se objevil mohutný stín. Mladý vlk zacouval a výrazně znejistěl. "Jste Smrt." zkonstatoval klidně, ale byla v něm malá dušička. Chodbou se ozvalo tiché vrčení, ze kterého tuhla krev v žilách. "Štveš mě, fracku. Co tu chceš? Maminka tě nenaučila slušným způsobům?"
Yggdrasil odvrátil hlavu a konečně se mu na tváři objevil nějaký výraz. A byl to výraz plný bolesti. "Nenaučila. Matka se na mě a na mé sourozence vykašlala. Rosteme jako dříví v lese." Bylo to bolestivé téma, o kterém se nechtěl bavit. Ale něco mu říkalo, že kdyby byl zase drzý, mohlo by ho to stát život.
Smrt se rozesmála, štěkavě a odpudivě. "No prosím! Ona ho ani matka nechce, bodejď by to nebylo drzé a nevychované." Tlemila se a měla z toho náramnou srandu. Yggi jen mlčel a tiše trpěl. Co jiného mohl dělat? Ohradit se? Kde pak, na Vlčíška byl sice hubatý, ale bylo nad slunce jasné, že tahle vlčice tak shovívavá nebude. Smrt se znova pohnula směrem dopředu a odhalila tak svou tvář, která byla až do teď schovaná ve stínu. Zářivě zelené oči a temná srst v něm vyvolávaly divné pocity zmatku, strachu a hněvu. Chtěl jí na to něco říct, ale nemohl. Chtěl utéct, ale nohy ho neposlouchaly. Chtěl zmizet, ale neumí to. Byl bezbranný. Zranitelný. A neskutečně vyčerpaný.
"Nepřišel jsem být drzý ani Vás otravovat." zkusil o poznání smířlivěji.
"A přesto tu jdi. Držkuješ a otravuješ mě u mě doma." ušklíbla se Smrt a bylo vidět, že čeká co z něj vypadne.
"Přišel jsem sem na popud otce. Řekl nám, že jsi mocná a dokážeš svou sílu... prodat jiným." Smrt vypadala nezaujatě. "A co mi fakan jako ty může nabídnout?" zeptala se na oplátku. Znuděně se opřela o stěnu jeskyně a pořádně si zívla. Celým svým tělem ukazovala nezaujatost, znuděnost a velmi omezenou dávku trpělivosti.
"Drahé kameny." odpověděl Yggi bez okolků, ale nedíval se na ni. Nedokázal to. Nejde to! Její pohled bodá a zakusuje se hluboko do hloubi duše. "Oh no jó, tak ty máš kameny." uchechtla se. Nebrala ho moc vážně. "No a co teda chceš?" zeptala se netrpělivě a už ho dost popoháněla. Yggdrasil se zarazil. No jo. Co vlastně chce? Po čem touží? Co by opravdu rád? Sklopil hlavu a intenzivně přemýšlel, ale suma sumárum, měl v hlavě prázdno. "Hele mladej, neštvi mě, prostě mi řekni po čem nejvíc toužíš." prskla naštvaně.
Po čem touží. Chce mít vše pod kontrolou. Chce být silný. Chce přesvědčit všechny, že jeho slovo vždy platí. Chce, aby ho ostatní poslouchali, vážili si ho, dokázali uznat jeho sílu. Chtěl být...
"Velký." odpověděl bezmyšlenkovitě. "Chci být velký. Chci se přiblížit dospělým vlkům. Chci být pánem svého osudu."
Smrt protočila očima a na moment zmizela ve tmě. Když se vrátila, držela v zubech flakónek. Předala ho mladému vlčkovi a nastavila tlapu. "Zaplať." zavrčela, načež Yggi předal sumu, o které byl přesvědčený, že se bude Smrti zamlouvat. Ta si kamínky prohlédla, nakrčila čumák, chvíli otáčela hlavu a nakonec svolila. "Fajn, to by šlo." odpověděla a nasoukala kameny do srsti, která jako kdyby je spolkla. Hotová černá díra. "Tak? Já čekám." Yggi se zarazil. "A na co?" nechápal. Smrt protočila očima. "No na poděkování. A na omluvu! Vlezl jsi sem a přinesl své hloupé problémy, obtěžuješ mě v mém příbytku a dožaduješ se mých schopností." vyčetla mu. "Nuže?" Bylo vidět, že ho nenechá odejít jen tak. Musí poděkovat a omluvit se. Jenže... Yggi nemá nikdy pocit, že něco takového je potřeba. "Zaplatil jsem Vám." odpověděl chladně. "A neudělal jsem nic špatného, navíc hned zase odejdu."
Smrt ho probodla vzteklým pohledem a hluboce zavrčela. "Ty malej nevychovanej spratku. Ty hloupej strakatej fracku, ty nanicovatý zmetku, obtízný hmyze, ty malý smrtelný otravný červe!" Yggdrasilovi došlo, že udělal něco, co neměl. Měl raději zvolit diplomatičtější odpověď. Celá jeskyně se otřásla, bylo nad slunce jasné, že za to může hněv Smrti.l Bylo to nanejvýš děsivé, teď už mu vážně šlo o život. Beze slova se otočil a pelášil pryč. "MŮŽEŠ ROVNOU ZAPOMENOUT, ŽE SE SETKÁŠ SE SVOU SESTROU!" vřískla a jak se ozývala všude ozvěna jejího hlasu, náhlý tlak vzduchu ho doslova vymrštil z jeskyně ven.

//Galtavar

Loterie 3/5

Cenných informací přibývalo a Yggdrasilova ochota mluvit naopak ubývala. Ne že by neměl další otázky, spíš potřeboval trochu prostoru na zpracování toho, co se dozvěděl. Rozhodně vše chtěl kvalitně zužitkovat a to nebylo jenom tak. Obecně měl spíš sklony k mlčení. Ale co mu chybělo ve výřečnosti, to bohatě nahrazoval řečí těla. Zatímco se Odine nahlas chystala navštívit Život a poznat všechny magie, Yggi se na ni natiskl a hrdě se nad ní tyčil. Měl ze sestry radost. Jako malá byla nedochůdče, měli s bratrem dokonce obavy, jestli zvládne dosáhnout dospělosti a u toho přežít. Sice dospělost mají daleko před sebou, ale vede si náramně dobře. Je chytrá, vnímavá a odhodlaná. Vše, co jako malá nebyla. Shlédl dolů, aby se setkal s jejím pohledem a na malý moment se pousmál. I když... dost možná to nebylo vůbec vidět.
Otec je nasměroval ke staré zřícenině, kde měla údajně sídlit ona Smrt. Nechal je jít samotné, ale Yggdrasila to vlastně vůbec nepřekvapilo. Proto mlčky následoval svou sestru.

//Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

Loterie 5/5

Leden 5/10

Yggdrasil neměl nijak zvlášť dobrou náladu. I když, na druhou stranu... kdy ji měl dobrou? Kdy naposledy se usmál? Kdy naposledy měl radost z hezkého dne? Už si ani nepamatuje. Je to smutné? Ne, asi ani ne. Yggi by to za smutné nepovažoval, kdyby nad takovými věcmi přemýšlel. Jenže nepřemýšlí. Pragmatický vlk ve štěněčím kožichu totiž na takové věci neměl ani čas, ani prostor. Odjakživa vyrůstal venku jako tulák. Nepoznal teplo ani lásku smečky, natož milující rodiny. Nikdy neměl možnost bezstarostně dovádět, radovat se z bytí. Možná tyhle časy kdysi vzdáleně zažíval, ale to bylo tak dávno, že si to ani nepamatoval. Pokud vůbec nějaké byly. Vzhlédl, aby zkontroloval přítomnost sestry. Jeho jediné rodiny, kterou měl a považoval za jistotu a stabilitu. Byla v jeho životě jediná, kdo ho neopustil. A udělá cokoliv proto, aby to tak zůstalo navždy. Důvěřuj ale prověřuj, říkává se. A Yggdrasil tohle pořekadlo má vytesané na kostech.

Loterie 5/5

Jak vstupuje do Vrby, neviděn a neslyšen, a jde přímo k Dantemu, který se mu nemůže schovat. Nemůže, protože o něm vůbec neví. Jak se tak zasnil, zapomněl vnímat konverzaci mezi Odinem a Odine. Vzpamatoval se až když se Odine ptala na oheň. Zamyslel se a rozvážně stočil pohled k otci. "Tohle všechno získáme u Smrti?" vznesl dotaz, který byl doslova jediný, který ho doopravdy zajímal. Pokud byla takhle mocná, byl ochotný se dokonce chovat slušně. "Ta magie... nese barvu očí, že? Co když se někomu z nás barva nezmění? Jak přijdeme na to, která je nám dána do vínku?" Skutečně, co dělat když se oči nezabarví? A poznají, která barva patří jaké magii? Co když získají magii, kterou otec nezná? Co potom? Tolik otázek a odpovědi v nedohlednu.

Loterie 4/5

Ale největší dojem na něj udělala magie zcela prostá a obyčejná, na první pohled naprosto neužitečná a nicneříkající. Všichni tři ráz naráz zmizeli. Puff! Byli fuč. Yggdrasil zíral na místo, kde před chvílí stáli otec i sestra, ale jediné, co tam zůstalo, byly otisky tlapek ve sněhu. Pohlédl dolů na své nohy a nemohl se vynadívat na to podivné prázdno. Jeho zmatený mozek nedokázal pochopit, že se dívá na sebe, ale neviděl se. Jen otisky. Nic víc. "Páni." vzdychl. To je panečku magie! Chodit si po světě nepozorován. Plížit se za zády a nebýt viděn ani když ho dotyčný zdánlivě objeví. Ta hrůza, ten děs, když se dotyčný otočí, ve snaze Yggdrasila odhalit, ale nikoho nevidět. Být sledován někým, koho nejde spatřit. Představil si, jak mu nic nebrání ve splnění svých cílů.