Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//mathae sever

Na moment zapomněl na všechny problémy světa. Matka ho opustila, otec se ztratil, sestra zmizela a bratr se rozhodl odejít s nějakou... ziou. Ale jemu teď bylo všechno jedno. Žije a má možnost žít dál. Po boku tříocasé příšery, která mu zametá cestu a nejspíš se ho nechystá sežrat. Asi. Doufejme. "Zajímalo." přitakal a dál ji propaloval pohledem. Rozhodně chtěl odpověď. Ledaže by příšera chtěla mlžit a projevit tak svou zkaženou náturu. Ale ona se raději rozhodla přiznat barvu. "Aha! Já to věděl? A co příšera dělá tady? Posílá tě Smrt?" zeptal se neohroženě. "Kdyžtak jí řekni, že mi má vrátit sestru. Ona nic neprovedla." Zabručel si pod fousky a na moment zvážněl. Neslušelo mu to, byl na vážnost moc malý. Ta ho přešla se zjištěním, že Rowena umí lítat. A to dost kuriozním způsobem. "Cože fakt?! Ukaž!" poručil a předběhl ji, aby jí mohl čelit přímo. "Fakt umíš lítat? A... a proč je teda taháš jako mrtvé lasičky?" Tohle nechápal, on mít takové možnosti, rozhodně by se o své ocasy staral s větší láskou a péčí!
Cesta utíkala a Yggdrasilovi se vracel elán.

//Čáryles

//Východní hvozd

Následoval Rowenu i klikatící se cestu, která vedla podél řeky. Znal ji jako bujnou řeku plnou ryb, ale nyní byla celá zamrzlá. Ani kdyby chtěl, nemohl by se z ní napít. Ještě že bylo všude kolem tolik sněhu, který mu na svlažení hrdla bohatě stačil. Ale i tak to bylo nepříjemné omezení. Střihl ušima a nejistě se vzdálil. Ale jen asi na půl kroku, vlčice byla nyní jeho jediná jistota, i když značně nestabilní. "Nemůžu." přiznal a přimhouřil oči. "A... jsi teda příšera?" zeptal se s nejistotou v hlase. Byl ale příliš zvědavý na to, aby vycouval. Navíc mu tohle stvoření celkem imponovalo. Rowena byla čitelná a chovala se k němu dost podobně jako otec - drsně, bez zbytečných zdvořilostí, ale zároveň klidně a ochranářsky. Pro Yggdrasila vlídnost znamená nebýt v ohrožení. I kdyby na něj byla protivná a zlá, nejspíš by ji stejně považoval za milou společnost.
"Proč máš tolik ocasů? Jsou k něčemu jinému než pro parádu?" naklonil hlavu na stranu a odolal pokušení jeden z nich chňapnout do zubů. Ochotně změnil směr dle rozkazu vlčice. Méně sněhu uvítá s radostí.

//Ranský les

Vlčice byla ostrá a hned Yggdrasila usměrnila. Navíc se tvářila, že zvažuje zda ho vůbec nechá naživu. Nebo alespoň jemu to tak přišlo. Promluvila a Yggi podvědomě nadskočil. Tak jo, asi to není nějaké monstrum z lesa. Zní jako normální vlk. Pomyslel si. Navíc měla hezký zvučný hlas, což malého vlčka podivně uklidňovalo. U už se chtěl začít vyptávat na její vzezření, jenže ona byla rychlejší. "P-půjdu!" zareagoval vzápětí a popoběhl, aby se vedle Roweny zařadil zkoumavě si ji prohlížel. "Yggdrasil." představil se jednoslovně, zatímco mu pozornost sjížděla na Roweniny nezvyklé ocasy. Byly divné nejen počtem, ale i vzezřením. Něco takového ještě neviděl. "Nevěděl jsem, jestli jsi vážně vlk, nebo nějaká příšera." vysvětlil Yggdrasil nové známé své jednání a rozhodnutí. "A příšeru bych nezdravil."
Dlouhé nohy byly na výšku sněhu příliš krátké, takže se mu šlo blbě. Zvolil taktiku poskakování a dělal co mohl, aby se mu Rowena neztratila z dohledu. Neměl ponětí, proč s touhle cizinkou vůbec někam jde. Vůbec ji neznal a šla zcela jinudy, než Yggi přišel. Takže otec musel zůstat někde v závěji daleko za nimi. Žije ještě? Bleskla mu hlavou nepříjemná myšlenka.

//Mathae sever

Ať dělal co dělal, sníh se valil ze všech stran a otec nikde. Začínal lehce chytat paniku. Vždyť byl hned za ním! Nebo před ním? Slyšel ho křičet... asi. Vlastně si ani tak jistý není. A když nad tím tak přemýšlel... popravdě neměl ani ponětí, zda šli stejným směrem. V té vánici toho moc odhadnout nešlo. Nic neviděl, neslyšel ani necítil. Hrozná situace. Zavřel oči kvůli řezavému pocitu z mrazu a rozešel se... kamsi. A poměrně rychle narazil. "Blbý stromy." zanadával a podíval se, jak moc ho má obejít. Jenže místo stromu tam stála neznámá vlčice. Stromy vánici trochu utlumovaly, takže na ni viděl a dokonce poznal, že vypadá... zbídačeně. A že má tři dlouhatánské ocasy. Leknutím nadskočil. "Co jsi zač?!" vyhrkl překvapeně a upřímně se jí trochu bál. Takového vlka ještě nepotkal. Je nebezpečná? Ublíží mu? Vypadala poměrně krotce a... unaveně? Zjevně ani tomuhle podivnému stvoření tohle počasí nevyhovovalo. Yggi se sice tvářil pořád stejně tvrdě a protivně, ale řeč těla nelhala - sklopené uši, stažený ocas, nahrbené tělo. Měl strach, byla mu zima a nevěděl co má dělat.

JUNIPER | únor 4/10

Vlčice byla milá a Yggdrasil pomalu začínal pookřávat. Už dávno zjistil, že tu žijí velmi přátelští vlci a od otce se naučil, že dokud je vlčetem, hodně věcí mu projde jen pro jeho hezká žlutá kukadla. Jakmile se mu očka zabarví magií, začnou vlci cítit hrozbu a všechny výhody budou pryč. Jen by ho zajímalo, jak je to u dospělých, kterým žluté oči zůstaly. Jsou pro ostatní méně nebezpeční? Menší hrozbou? Vyvolávají v cizích menší vlnu stresu? Nebo je to už jedno, protože jsou... no... dospělí. Rád by to zjistil, možná se na to vlčice zeptá, když bude mít příležitost a rozváže se mu trochu jazyk.
"Oh, ale ano, jsem místní." odpověděl bez okolků a tím nejspíš cizinku dočista zmátl. "Madre mluví tímhle jazykem." dovysvětlil úsečně, aby kolem sebe nepouštěl divný opar tajemna. Nic tajemného na tom totiž nebylo. No a bylo to tady. Rodiče. Juniper se přirozeně ptala na rodiče. Odvrátil hlavu. "Nevím." odpověděl stroze. V té odpovědi byla divná směsice smutku, strachu a lhostejnosti. Vzdáleně neslučitelná kombinace, ale to nebylo pro malého vlčka nic nepřekonatelného. Celé jeho bytí je jeden velký paradox. Cítí se Odine a Dante stejně? Nebo se už našli, zatímco on má problém snad úplně se vším, co jeho existence představuje? Těžko říct, nikdy se jich na to neptal. A měl nepříjemný pocit, že konkrétně fratella se už nikdy nezeptá.
Ještě že byla Juniper chodící úsměv. Vcelku úspěšně se jí dařilo odvádět Yggdrasilovy myšlenky k přítomnému okamžiku, což bylo vlastně docela příjemné. Přikývl. "Tak jo." souhlasil a lehkým pružným krokem se k vlčici přiblížil. Na malý moment vypadal a choval se přesně na svůj věk. Malý, dlouhonohý vlčí potěr s mléčným chrupem a silnými emocemi. "Taky mě těší. A... kam teda půjdeme?" zeptal se nevinně a jal se skenovat okolí. Tady to ale vůbec neznal.

Možná se sobě navzájem ztratili ve sněhu, možná stojí hned vedle sebe a jeden na druhého nevidí. To mladý vlček nemohl s jistotou určit a nevěděl, zda to v něm vyvolává vztek, nejistotu či strach. Asi... asi je to podivná směsice všeho možného. Bylo by divné, kdyby byl úplně v klidu, vlastně... dalo by se říci, že kdyby byl v klidu, s nejvyšší pravděpodobností by to znamenalo, že už nežije. Ano. Cítí strach, takže žije. To byla nyní jeho jediná jistota. A při této jistotě zůstal i ve chvíli, kdy stromy skryly jeho existenci a oddělily ho od zbytku světa. Hustý tmavý zasněžený hvozd zbrzdil mocnou vánici a vítr a učinil z něj obyčejný sněžný zimní den. Tmavý a neútěšný, ale ani zdaleka to nebyla ta hrůza, ze které se mladý vlk jen tak tak dostal za hranicemi lesa. Yggi překvapeně zamrkal a pokusil se ze sebe setřást těžký hutný sníh. A přesně jak sám tušil, otce nikde neviděl. Zůstal úplně sám.

Silný vítr se opíral do nebohého těla malého vlčete. Cítil, jak do něj poryvy větru narážejí mocnou silou a chvílemi měl dojem, že už leží na zemi. Vichr ho objímal a drtil a vyhrožoval mu věčným chladem, ve kterém ho uvězní a už nikdy nepustí. Yggdrasil měl dojem, že to nepřežije. Dnes je ten den, kdy řekne sbohem světu. Dá sbohem svým sourozencům, dá sbohem otci a pošle poslední nenávistný škleb své matce. Byl si jistý, že neexistující cit v nohách hlásá blízkou smrt a byl skoro připravený. Ale nechtěl. Bože tak strašně moc nechtěl! Bez ohledu na to, jak moc nesnášel svůj život, chtěl žít. Ani na malý moment by ho nenapadlo se jej vzdát a ani teď, v tomhle ledovém chaosu, nechtěl přijít o privilegium žít. Chtěl mít možnost potkat znovu svou sestru a svého bratra. Chtěl vidět otce a chtěl říct Nině, že to v tomhle životě zvládl. Že se o sebe postaral. Chtěl se ráno probudit a cítit chladný sníh, chtěl si ulovit nějakého malého bídného hlodavce a mít chvíli radost z jídla. Chtěl si zalézt do jeskyně a k někomu se přitulit. Chtěl výt s otcem na měsíc. Chtěl někomu říct, jak hrozný má strach.

Přidáno.

Dobrá nálada nebolo práve niečím, čo sa Yggdrasilovi bežne dialo. Väčšinu času sa buď mračil, alebo mal namiesto tváre soľný stlp. Nechcel sa veľmi s nikým vybavovať, ale zároveň mu chýbala niečia prítomnosť. Vlastne mu chýbala prítomnosť úplne konkrétnych vlkov. Jeho brata Danteho a sestry Odine. Toľko si ich oboch strážil, až nakoniec prišiel o oboch. A teraz tu behal po Galliree úplne sám a nemal najmenšie poňatie kde má tých dvoch hľadať. Tušil síce, že Danteho odviedla zia Lia do Vrbovej svorky, a že je tá svorka niekde na juhu, ale stále nevedel, ako sa tam má dostať. Je to ďaleko? Ako veľmi na juh má ísť? Kam presne má smerovať? Prežije vôbec návštevu svorky? Zia hovorila, že sú vítaní, ale môže jej veriť? Ako vlastne môže vedieť, že Danteho niekde nezhodila zo zrázu a nezametla stopy? Nemôže. Tak to bolo. Nemôže veriť nikomu a ničomu. Sestru mu najskôr niekam odniesla Smrť, podľa otca nedávalo zmysel, aby ju zabila. Ale úprimne... mohol si tým byť istý? Čo keď bežne zabíja vlkov, ale nikto o tom nevie, pretože nie je nikto, kto by o tom mohol rozprávať? Yggdrasilovi sa urobilo zle. Musel si na moment sadnúť, toto naňho bolo veľa. Čo ak na tomto svete zostal sám? Čo keď už nikoho nemá? Tá predstava v ňom vyvolala taký zvláštny pocit prázdnoty, že značnú chvíľu nebol schopný sa pohnúť. Len tam tak sedel medzi stromami a niekoľko dlhých chvíľ prestal existovať.

Hnedka z rána se Yggdrasil rozhodl, že bude produktivní vlk a vydá se hledat sestru, otce, bratra, nebo vlastně kohokoliv, kdo se mu ztratil. Letmo ho napadlo, že jediný, koho rozhodně hledat nebude, je matka. Ano, matka, madre, vlčice, která mu dala život a nic víc. Co by jako malý dal za to, aby se s ní opět sešel, ale ta doba pominula. Aniž by si to Yggdrasil pořádně uvědomil, zanevřel na svou matku tak, jako jako malé nemluvně málem zanevřel na otce. Enormní balvan v podobě hněvu, bolesti a záště se mu usídlil v jeho dětském hrudníčku a odmítal opustit vyhřáté místo v hrudním koši. I kdyby se tu madre nakrásno zjevila a omluvila se, k čemuž nikdy nedojde, Yggdrasil už by asi nebyl schopen jí odpustit. Tolik bolesti mu způsobila její přítomnost i nepřítomnost a on jí má dovolit vrátit se do jeho života? Ani náhodou. Obrovské sebezapření musel zdolat už při přijetí otce a ani to nelze považovat za zcela hotové a přijaté tak jak by se v normálních rodinách dalo očekávat. Ovšem tady nelze o normálnosti ani o rodině ani mluvit. Tichá existence vlčat z Vrbové smečky, která sídlí kdesi na jihu, která o mrňatech nemá nejspíš ani ponětí a která by měla být jejich domov, ale není a nikdy nebude. Existence vlčat, kteří se nejspíš nikdy neměla narodit. Takový je osud trojice vlčků, kteří se zrodily ze spojení severu s jihem. Matky, jejíž jediným úkolem mělo být krásná, a otce, který přežil, protože byl krutý a silný. Yggdrasil podědil od obou to nejhorší co mohl a spojil to v úplně novou strašlivou existenci silného vlčete, které přežije cokoliv.

Přidáno.

Ťapkala si liška směle s dobrou náladou cítila se skvěle, zachytila známý pach, ocáskem radostně zvířila prach. "Kdopak mi to tady kráčí? Zdalipak něco k snědku vláčí?" Liška mlsně olízne si pysky, vyšle pohled mezi třísky. I stojí tam vlče nohaté, jenže tváří se dost mrzutě. Liška učiní krok před, hasí úsměv, tu zazní skřek. "Co se ti to probůh stalo?" Vlče liščin údiv nepobralo. "Jak že co se stalo? Nic, však jak si slunce lehlo, tak i vstalo. Vyrostl jsem, jestli myslíš tohleto. Nejsem už malé nemehlo." Liška mlaskla, vrtíc hlavou. Tohle prtě její oči už neuhranou. "Vypadáš strašně. Strašně, ti povídám! Ke kolika jsi už přišel nehodám? Máš prázdné oči, zlostně vrčíš. Sice šeptáš, ale přesto křičíš." Yggdrasil odvrací pohled, mračí se jako bouřkový mrak. Nehodlal jí tu nic říkat, už by ho měla znát. Nikdy nebyl povídavý, nikdy neměl život rád. Na co? Nic dobrého od něj nikdy nedostal. Teta liška soucitně se přitiskla, objala vlčka ocáskem a zapředla. "To nic, chlapče, tady jsi v bezpečí. Řekni tetě lišce o svém trápení." Yggi kroutíc očima jen velmi nerad povídá. Ale copak by si dala liška říct? Ale tak, když chce drby, má je mít. I pověděl jí co se stalo za dob, kdy se vlče s liškou nevídalo. Liška vlčka vyslechla, dobroty u toho přinesla. Yggi s liškou poseděl, pojedl a pobrečel. A než se vydal zase zpátky, ulevil si i jazykem své matky.

Asi by nebylo od věci ctěnému čtenáři připomenout, že Yggdrasilův životní start stál opravdu za starou bačkoru. Absence otce byl ten nejmenší problém, Yggi totiž strádal nejistotou pramenící z nedostatku žrádla, přítomnosti predátorů, nedostatku bezpečí jeskyně a v neposlední řadě také citové rezervovaností matky. Ano, skutečně se i něco takového dá považovat za součást nedobrého startu do života, který sám o sobě není zrovna lehký. A tak začal podivně zamotaný a nepřejícný příběh malého vlčka, který se jen snažil být šťastný. Afektovanost nikdy nebylo něco, s čím by se mohl ztotožňovat, nicméně mladý vlk už to s tou citovou rezervovaností dost přeháněl. Asi to bude něco, co zdědil po matce, moc toho nenamluvil, příliš se neusmíval, ale ani nemračil. Ani neměl ve zvyku nahlas povykovat, skákat, štěkat, přetahovat se, ani dělat další typicky vlčecí věci. Anektoda o třech vlčatech by v jeho případě skončila u něj. Arogance se u něj objevila až později, když se v jeho životě zjevil otec. Aniž by si to kdokoliv uvědomil, rostla z něj nejhorší verze obou jeho rodičů - necitlivého otce a odměřené matky. A i když se snaží být lepším vlkem pro své dva sourozence, nejde říct, že by se mu to dařilo. Absolutní pravda samozřejmě neleží nikde, Yggi může ještě stále vyrůst v milého nadějného mládence. Ale řekněme si to zcela upřímně, věří tomu snad ještě někdo. Ani sám Yggdrasil už nedokáže sám o sobě říct, že by byl dobrým vlkem. Ach to ztracené mládí, možná kdyby měl trochu vyváženější dětství, mohl by mít ještě šanci. Ale na to už je nejspíš pozdě. Aspoň že dokáže v srdci chovat lásku. Aspoň tu lásku...

JUNIPER | únor 3/10

Milá vlčice se nenechala odradit. Ba naopak, mluvila k němu vlídně a s pochopením. Dokonce mu zalichotila? Yggdrasil na lichotky nikterak nereagoval, nebral je jako něco důležitého. Většinu času se spíš soustředil na to, aby sám se svými činy byl spokojený, než na to, co o něm říkali jiní. O chválu nestál. Navíc... tuhle ani nepovažoval za adekvátní.
"Mám hustou srst po otci." zkonstatoval svou situaci bez větší snahy o reakci. To se změnilo záhy se zvědavým dotazem na matčinu řeč, kterou nedopatřením použil. Yggdrasil ztuhnul a podvědomě vycenil zuby. Bylo mu to nepříjemné. "Ano. Si znamená ano." odpověděl a v odtažitém gestu odvrátil hlavu. "Zapomínám, která slova místní znají." přiznal neochotně. Byla to tak trochu forma omluvy, až na to že vůbec. Neměl ve zvyku vysvětlovat své činy, ale tentokrát potřeboval i sám od sebe slyšet, že matčin jazyk nepoužívá proto, že by chtěl, ale protože vlastně ještě neví, která slova jsou místní a která ne.
Vlčice mu logicky vysvětlila důvod proč tu je. Překvapivě se shodoval i s tím jeho. Ani on neměl to štěstí na úkryt či smečku. Jediný, který mu byl otevřen, byl otcův úkryt v horách. Ale tam se teď nedostane. Ne bez toho, aniž by ho to stálo zdraví či dokonce život. Chápavě proto přikývl. "Z téhož důvodu." odpověděl stroze. Chvíli to vypadalo, že pokračovat již nebude, ale nakonec ze sebe vytlačil dalších pár slov. "Jediný úkryt, který bych mohl mít k dispozici, je v horách. Teď tam není bezpečno." Juniper. Tak se vlčice představila. Změřil si ji pohledem, jako kdyby ji skenoval. Snažil se ji někam zařadit. Nakonec došel k názoru, že bude patřit spíš k otužilejším vlkům s hustší srstí. "Yggdrasil." představil se mladý vlk na oplátku a jen jemně kývl hlavou, že její jméno bere v potaz. "Kam hodláš jít, Juniper?" Překvapivě i on rozproudil prostou konverzaci. Asi to bude proto, že se ztratil otci i sourozencům a tak nějak na něj došlápla osamělost. I když byl na svůj věk tvrdý a asociální, pořád byl vlče. A vlčata něčí společnost potřebují, i když třeba tvrdí opak.

//VVJ

Yggi měl co dělat, aby se dokázal držet na nohou. Bylo chladno, to ale nebyl největší problém. Nejhorší byla neutichající sněžná bouře, která přinášela jen více sněhu, který mlžil zrak a zabraňoval dýchat. Bylo to jako kdyby se Yggdrasil topil. Byl vůbec nad zemí? Neprobořil se pod led a nezalyká se nyní ledovou vodou? Je pravda, že nebýt řvaní větru, ani by nepoznal, zda to kolem něj je sníh nebo voda. Šílenství v podobě nevlídného počasí se zdálo být jen horší a horší, a přestože Yggi už v dálce viděl stromy, měl dojem, jako by šlo o divnou formu fata morgany. Co když se mu to jen zdá? Co když projde mezi stromy, sníží svou ostražitost a v tu ránu udeří mocná ruka osudu a vezme mu život? Bude jako nespočet nebohých živočichů, které krutá vánice dohnala nepřipravené. Yggi zatnul zuby a přidal do kroku. Otce neviděl ani neslyšel.

JUNIPER | únor 2/10

Vlčice neb\la agresivní, bázlivá, protivná, nic. Naopak, chovala se vlídně, vlastně se chtěla... asi přátelit? Yggdrasil najednou znejistěl a ucouvl o malý krůček vzad. Nějak to... nečekal. A nevěděl, co má dělat. Kde jsou ty časy, kdy radostně vítal každou novou tvář a hned se jich jal vyptávat na svět? Možná by byl stále takový, kdyby těch tváří potkal víc. Nebo kdyby bylo víc tváří jako tady tahle vlčice - příjemných a vlídných. Mimoděk si vzpomněl na Ninu. Až znova opadají listy stromů, budeš moci odejít. Legrační, v podstatě odcházel pořád a mnohem dřív. Byl ještě malý a určitě by se sám o sebe teď ještě nepostaral, ale otec je s Odine nehlídal dost na to, aby se od něj nemohli hnout na krok. Dost překvapivý zvrat událostí.
Pohodil hlavou v neurčitém gestu. Ani ano ani ne. "Si." přitakal nakonec. Na moment se mu zkroutila tvář. Matčin jazyk... kdy začal mít vůči němu averzi? "Ale nevadí mi to." doplnil sám sebe. "Proč tu jsi, když je ti zima?" optal se ostře, ale popravdě to nemělo být myšleno zle. Jen... jinak asi mluvit neuměl. Tvrdě, úderně a bez zbytečných emocí. Usmívala se, ale Yggi jí její úsměv oplácel podivnou směsicí odměřenosti a mračení. "Kdo jsi?" Nakonec převládla zvědavost, která v něm dřímala od samotného narození. Chtěl všechno vědět a všechno znát. Ale už se do ničehjo nevrhal po hlavě. Naklonil hlavu na stranu a čekal na odpověď. Nebýt jeho výrazu, vypadal by možná i roztomile. Vlčata bývají roztomilá. Pokud jimi není Yggdrasil.

JUNIPER | únor 1/10

Dneska nebyl zrovna nejlepší den. Ale vlastně... který den byl dobrý? Od nepaměti byly jen dny průměrné a horší. Nic jiného neznal. Tudíž dnes, tak jako kdykoliv jindy, měl Yggdrasil dost špatnou náladu. Dlouhýma nohama překračoval kupy sněhu a nemohl se rozhodnout, jestli je mu zima nebo teplo. Ai oboje a ani jedno. Jeho srst byla divná, na omak jemná a tenká, ale měla pořádnou podsadu. To nejlepší i nejhorší z obou světů, dalo by se říci. Jeden by čekal, že by to měla být paráda, mít jižanské a severské geny zároveň. Pravdou však bylo, že to bylo prostě jen divné. A tak trochu o ničem. V třeskuté zimě ho srst neochrání, ve vedru mu bude nepříjemně teplo. Chlupaté polštářky by měly být super pro sníh i pro písek, ale sníh se na ně lepil víc než seveřanům a na písku se mu chodilo hůř než jižanům. Ani ryba ani rak, takzvaně. Jistě, oproti vlkům mírného pásu měl spoustu výhod, a samozřejmě neumíral horkem ani zimou, jako jižané či seveřané. Ale pořád to přinášelo zvláštní nejasný pocit neurčita.
Jak tak kráčel v celé své kráse, a že se v tomhle předpubertálním období nedalo o kráse ani mluvit, zahlédl pískovou vlčici, která vypadala že neví kudy kam. Světlý kožich jí připomínal madre a ziu, i když celkově vypadala úplně jinak. Tiše si pro sebe zavrčel a chvíli na ni nepřátelsky zíral, než se rozhodl kolem ní projít. Nespustil z ní však oči. A vlastně se skoro nehýbal. On spíš... stál. Probodával cizinku pohledem a čekal, co se bude dít. Nevychované? Rozhodně. Ale takový už Yggi byl. Drzý, nevychovaný a protivný. Co se to z něj jenom stalo...