Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Konečně! Nalezli zřejmě společné rozuzlení zápletky zvaná "omluva a její využití". Yggi si z toho samozřejmě vzal především to, co už dávno věděl a praktikoval. Sytý vlk - spokojený vlk - žádný problém. Jak se říká, moudřejší ustoupí. Ještě že je Tristan moudřejší, protože tvrdohlavější by být opravdu nemohl. Ne když je jeho vytrvalostním sokem Yggdrasil. Na to jak málo slov z něj padalo, byl svou urputností přesvědčivý až až.
Bohužel své vítězství neslavil dlouho. Magie si z něj dělala dobrý den a on nechápal co se s ním děje. Být na to sám, propadl by čisté hrůze, ale štěstěna je vlčkovi zjevně nakloněna, protože mu přihrála do cesty Tristana. Jak zvláštní, cesty Osudu jsou očividně nevyzpytatelné. Hned jak ho starší vlk oslovil, začal konečně vnímat. Dýchal sice zrychleně a oči mu tikaly na všechny strany, ale uši měl natočené ke zdroji útěchy a klidu a konečně přestal vyřvávat. Přesně jak mu Tristan radil, díval se na něj. Díval se vlkovi do vyrovnaných zlatých očí a snažil se ze všech sil uklidnit a hlavně nezmizet úplně. "M-mluvím." Snažil se splnit co mu říká, ale nevěděl CO má říkat. Hlas se mu zadrhával v krku a neměl ponětí jak to překonat.
Vlkovo ubezpečení nebylo všespásné, ale při nejmenším to Yggimu dovolilo aspoň trochu přemýšlet. Cítil klidnou přítomnost slepého vlka, jeho klidný dech, neochvějnou náturu. A jistotu v hlase. Dech se mu uklidnil a třes v celém těle se smrsknul jen na oblast hrudi. Stále nepříjemné, ale už snesitelné. "Sul serio?" Zeptal se opatrně a otočil hlavu k vodě. Přikráčel nejistě k hladině a podíval se dolů. Byl stále průsvitný, bylo to... divné.
"Magie..." Zopakoval omámeně. Je tohle dílo jeho magie? Je možné že by uměl... tohle? Nebylo to tak dech beroucí jako magie ohně nebo příkazu, jako má padre. Ale tak či onak to byla magie. Hleděl na svůj odraz a viděl skrz sebe nebe, mraky, krásu přírody a svlj prapodivný obrys. Je snad tohle jeho budoucnost? Bude... mizet? Rozhodně se to naplní pokud svou magii nezkrotí. Dokud nevezme svůj život pevně do vlastních zubů.
Jen co se uklidnil zcela, jeho odraz nabral barev a pevnějších tvarů. Byl zpátky. "Finito." Prohlásil už svým obvyklým tónem. "Co to... je za magii?" Ptal se opatrně. Najednou on byl tím, kdo pokládá dotazy a snaží se z toho druhého vytáhnout informace. Znova byl v roli vlčete, které musí někdo naučit znalosti o světě.

Najednou se Tristan začal chovat podivně. Jakoby něco hledal, ale co? Proč? Oslovil ho, tiše a slabě, hledal ho. Mladý vlček se zarazil a nechápavě hleděl na vlka před sebou. Vždyť jsem tady. Pomyslel si nechápavě a drknul do Tristana čenichem. "Sono qui." Oznámil mu svou přítomnost. Nekrotil se v používání různých jazyků tak, jak by mohl. Překvapivě se cítil v přítomnosti cizince docela uvolněně a postupně se uklidňoval. Mohl mluvit svobodně, vlk ho nikterak nesoudil ani nedával najevo že by ho Yggi otravoval. To bylo dobré znamení, ne?
"Že jsem co?" Zeptal se nechápavě, zatímco se Tristan obsloužil u řeky. Nevypadal ale že by mu chutnalo. Jeho znechucený výraz Yggdrasila pobavil a to do té míry, ale se mu lehce zachvělo břicho. Nepatrná předzvěst smíchu, který se nedostal ven. Bylo to ale zvláštně příjemné, uvolňující. Přikráčel k vodě a podíval se dolů. Ale to co uviděl ho upřímně vyděsilo.
Díval se na svůj odraz ve vodě a bylo to jako kdyby viděl ducha. Byl průhledný! Slunce svítilo skrz něj, viděl prosakoval mraky a byl bledý až běda. Ztrácel se doslova před očima. "Dios mio!" Vykřiknul zděšeně. O magiích toho nevěděl tolik co Odine, vlastně ani nevěděl jak se taková magie získává a jak zjistí která je ta jeho. A hlavně netušil že existuje něco jako magie neviditelnosti, tu jim padre neukazoval. Byl na to úplně sám a i v takhle kritickou chvíli, jako je objevení magie, se neměl ke komu obrátit. A tak to "schytal" jediný vlk, který byl přítomen. "Tristane!" Vyjekl v panice a přiskočil k vlkovi. "Já mizím! Dios mio, dios mio! Co se to děje?!" Vždy perfektně klidný, vyrovnaný a stoický Yggdrasil projevil poslední kousky svého pravého vlčecího já a řádně projevil děs, který jím lomcoval.

Tristan měl snad všechnu trpělivost světa. Přestože padre jim nikdy informace nezatajoval, nestrávil s ním dost času na to, aby pobral dost informací o světě a o ostatních vlcích. Rostl jako dříví v lese a nikdo se nestaral o to, zda tohle dříví nepotřebuje náhodou s růstem trochu pomoct. A teď tu byl tenhle podivný slepý cizinec, který mu trpělivě odpovídal na každý nesmysl který z něj vypadl. Podporovalo ho to v kladení dalších a dalších dotazů a rozvíjení diskuze. Pořád to bylo zvláštní a ne úplně příjemné, ale svým způsobem to ocenil. Konec konců ještě byl pořád vlčetem.
Bohužel ani tak ani onak se Tristanova slova k Yggdrasilovi zcela nedostala. Možná to bylo jazykovou bariérou, možná odlišnou náturou či faktem, že každý žil v docela jiném světě, ačkoliv sdíleli stejný vzduch. Ať už to bylo jakkoliv, bylo to matoucí. Yggi byl z toho dost nešťastný a rozmrzelý, ale držel své emoce pod pokličkou. Přesně jak ho to učili rodiče. "Confuso." Zamumlal si sám pro sebe trochu podrážděně. "Non capisto. Není lepší místo slov dát... non so... třeba zajíce?" Trochu se mračil, ale hlas měl stále stejně klidný. I když nutno poznamenat, že už se o něj pokoušela jeho netrpělivá výbušná povaha, kterou krotí od chvíle kdy se poprvé nadechl.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

Tristan se moudře rozhodl, že se zarazí svou potřebu omluvy. Ta potřeba byla naprosto pochopitelná, ale pro Yggdrasila tak surrealistická, že ho znervózňovalo ji slyšet tolikrát. Zvedl se z mladého vlčka s lehkostí, která Yggiho překvapila. Skoro jakoby na malou chvíli viděl. Ale to je nesmysl, ne? Byl slepý. Nebo aspoň tak to Yggi bral. Přirozená otázka, žluté zabodnuté do hnědého společníka. Zavrtěl hlavou, ale v zápětí mu došlo, že ten pohyb nevidí. "Neublížil." Ubezpečil ho. "Stai bene? Uh... v pořádku?" Dlouho nemluvil, bylo to znát. Krkolomná slova. Ani taká ani saká. A s pořádným měkkým přízvukem, který bůh ví odkud se bere.
Vyškrábal se na nohy a pro jistotu zkusmo nastoupil na každou nohu zvlášť. Ne, nic mu není. Vše je bene, netřeba to nadále řešit. Proto ho řádně překvapila Tristanova snaha mu dělat oporu. Byl větší a mohutnější, takže by se to jistě bývávalo hodilo, kdyby Yggi tenhle pohnutek pochopil. Nechápavě sledoval vlkovo počínání a pocítil teplo cizího těla. O co jde? Potřebuje navést znova na cestu? Si, cesta. Tak to bude. Proto se do vlkova těla lehce opřel, jemně směroval, ale něco mu říkalo, že nedělá správně.
Vysvětlení přišlo z čista jasna a upřímně Yggiho ještě více zmátlo. "Záměr?" Střihl ušima a jak to slovo zopakoval, překvapivě převzal i kousek Tristanova přízvuku a stylu mluvy. Jako když drozd imituje zvuky, které slyší kolem sebe. Sklonil hlavu, zíral si na mohutné packy, která absolutně neodpovídají zbytku těla, a přemýšlel. Ne, nedávalo mu to smysl. Nechápal to. Vrátil pohled k nepřítomným zlatým očím a trochu se zamračil. "Proč... dělat něco bez úmyslu?" Zeptal se nechápavě a najednou zněl přesně tak, jak by na svůj věk znít měl. Ztraceně, zvědavě, trochu vzpurně. "Když se chyba už neopakuje... nestačí to?" Ano, Yggdrasil existoval a projevoval se skrze činy, nikoliv slova. A nejen slova omluv, ale jakákoliv slova. Beztak nemají takovou váhu, jakou by si představoval.
A proto i nyní se jal pomoci v něčem, v čem absolutně pomoci nemohl. Díval se na snahu Tristana ohřát vodu a fascinovaně sledoval drobounké jiskřičky. Že se tím nezahřejí Yggiho absolutně nezajímalo. Byl okouzlen magií. Co když mám taky magii ohně?" Vskutku by to byla magie odpovídající Yggiho někdejší povaze. Ale teď? Kdo ví. Díval se na zdroj vody a pekelně se soustředil. Hřát, pálit, oheň, světlo." Opakoval si v mysli pořád dokola. Ale místo vyčarování ohně se stalo něco docela jiného. Yggiho pach kompletně zmizel. Úplně. Nebyla po něm ani památka a co víc, jeho tělo propouštělo skrz sebe víc světla než by mělo. Propo nemělo by světlo propouštět vůbec.

//Prstové hory přes smrčiny

Tristan byl překvapivě trpělivý a ohleduplný. Na takové chování nebyl zvyklý, na cestách prakticky nikoho nepotkával, ba dokonce se snažil komukoliv cizímu vyhnout. Padre by ho ještě spráskal za to, že je pomalý nekňuba a madre... by neřekla nic. Ach to urvané dětství. Teď by ho potřeboval aspoň o trochu úplnější, možná by tak dokázal fungovat s cizím vlkem bez zbytečného stresu. "Aha." Krátké zaváhání. "K čemu? Ta... omluva. Nic nespraví." Poznamenal s upřímnou zvědavostí. Pravděpodobně nic nezmění jeho názor na prázdnost těchto slov, ale nebylo od věci si vyslechnout někoho, kdo se omlouvá celkem pravidelně. Dost změna oproti Yggdrasilovi, kterému slova omluv nikdy neprošla tlamou.
Otázky vlka byly vlastně úplně normální, v tom nebyl problém. Problémem byla Yggiho neschopnost na některé z nich odpovědět. "Non so. Před východem slunce jsem tam byl poprvé." Přiznal tónem, který prozrazoval samozřejmost. Nechápal podivnost tohoto prohlášení. Mluví jazykem smečky, kterou včera navštívil poprvé. Pozdravil rodinu Lacrimy, a tudíž i tu svou, a vzápětí odešel. "Teplo tam je." Doplnil informaci, kterou přeci jen znal. Bylo tam tepleji než kdekoliv jinde.
Po tolika slovech potřeboval malou pauzu v mluvení. Jazyk byl namáhán víc než obvykle a přízvuk ho rozčiloval. Připadal si jakoby se mluvit teprve učil. Vlk potvrdil svůj severský původ. Pravda, taková srst se netvoří mezi jižany. Hustá podsada se už připravovala na zimní měsíce a Yggi té hustotě nemohl absolutně čelit. Ani jeho severské kořeny nemohly pokořit někoho, kdo ze severu skutečně pochází. Byl také dost mohutný a vysoký. Vlastně dost impozantní vlk, postavou a silou mu připomínal otce. Ale povahově nemohli být rozdílnější. Bylo to zvláštní, Yggi se tak přistihl jak přemýšlí o tom, jak vlk jako je on vychovává svá vlčata? Jaké to je mít otce tak jemné a uctivé povahy? Nepředstavitelné. Ačkoliv otce nikterak nemiloval, vzhlížel k němu. Moc a schopnost přežít i v nejhorších možných podmínkách byly něco, co se obdivovat prostě muselo.
A pak přišla první skutečná rána. On ho... pochválil? Co to má být? Celý ztuhnul, nevěděl co si má s touhle informací počít. Ceněná? To slovo mu udělalo v hlavě pořádný nepořádek. Není to tak že by nikdy neslyšel slova chvály. S Odine a Dantem si mezi sebou slova podpory předávali pravidelně. Ale už je dlouho neviděl, dlouho si s nimi nepromluvil, dlouho neslyšel povzbudivá slova z jejich úst. S jakýchkoliv úst. A pak ho zcela náhodně pochválí cizinec? A ještě tak cíleně, nebylo to žádné plytké pochlebování. Našel jednu z Yggdrasilových vydřených vlastností a kladně ji okomentoval.
Byl natolik zaražený a zkoprnělý, že nedokázal ustát náraz Tristanova mohutného těla, a svalil se pod ním do rozbředlého sněhu, který tál a mizel pod mdlými slunečními paprsky. Zůstal ležet pod hnědým vlkem, který vypadal že mu mozek udělal nejméně deset kotrmelců. "Non." Vyjelo z něj jako první trochu splašeněji než by se dalo očekávat. "No scusa. Omluvy ne." Ani sám nevěděl proč mu to zakázal. Možná jen nemá v oblibě pustá slova, možná ho chtěl neobratně ujistit, že se nic nestalo. Inu, význam zmizel v chaotickém momentu.

Nejistý krok neznámého nebylo ničím co by Yggdrasila tížilo či překvapovalo. A přesto se ten podivný shrbený vlk nepřestával omlouvat. Tentokrát to nepřešel mlčením, ale nechápavě se na Tristana zadíval. Na malý moment se jeho tváří mihla skutečná emoce - zmatenost. Byl zmatený z toho nadužívání slov, které dle něj postrádaly význam. "Omluva? Perché? Um... proč?" Zeptal se s drobnou opravou. Bylo znát že vlastně nevěděl jak mluvit. Ani jeden z jazyků mu nebyl bližší než ten druhý, a přece měl problém s oběma. On měl vlastně obecně problém s mluvením.
Jejich kroky vedly pryč z hor, což bylo dobré znamení. Ačkoliv to nebylo špatné místo, Yggdrasil si uvědomoval rizika, jež nesl stav jeho společníka. Konverzace zlehka houstla a Tristanovi se dokonce povedlo z Yggdrasila dostat pár plnohodnotných slov, ba dokonce vět. Bylo to vyčerpávající, ale ne vysloveně nelibé. Byl jako vlče, které se sotva učilo mluvit, s tím rozdílem, že on měl už dávno plně vyvinutá mluvidla. A to nejspíš také hnědého vlka pobavilo. Na jeho tváři se na moment objevilo něco jako úsměv. Ten už viděl, sestra se takhle někdy shovívavě usmívala když Yggi dělal nebo říkal něco naivně nerozumného. Řekl snad nyní něco takového? Řekl... hloupost? Naštěstí se nestihl zacyklit, neb Trist měl na jazyku hned další otázky. Kývl na znak souhlasu, ale pak mu došlo, že to vlk asi neviděl. "Sí. Jih. Domov madre." Prohlásil nezaujatě, ale uvnitř to vřelo. Zmínka o Lacrimě byla naprosto zbytečná a Yggimu vadilo, že se zlákal k tomu si ji připomenout. Zvědavě natáčel uši k Tristanovi. Není odsud? A kde se tu teda vzal? Přišel ze severu, tak jako padre? Ale... nevypadal na to. "Sever?" Zeptal se ve zkratce. Ne že by nedokázal složit větu, ale nyní se víc věnoval svým myšlenkách, při čemž na slova už nezbylo dost pozornosti.
Dostal kladnou informaci o stavu vlkových očí. Že je slepý mu bylo vesměs jasné, ale bylo zajímavé, že občas viděl něco málo a jindy zase vůbec nic. Naklonil hlavu na stranu a trochu mu vstoupil do cesty. Tak aby byl v jeho zorném poli. Co hledal? Kdo ví, on určitě ne. Díval se do nepřítomných, ale naprosto živých očí a hledal náznak změny. Pohyb rohovky, zmatnění barvy, viditelné zaostření... prostě něco. Slepého vlka potkává prvně. Z pozorování ho vytrhl hlas. Skoro leknutím nadskočil, jako kdyby tušil že dělá něco společensky nepřijatelného. "Attento?" Nechápal. "Divné?" Uf, takových obav a nejistot. připadal si že cokoliv udělá nebo řekne, je v rozporu s tím, jak fungují či mluví vlci běžně. Tohle se někomu líbí? Tohle... tlachání? Pozorování jeden druhého, ostražité dávání si pozor na to, aby udělali vše správně? Vlci jsou divní.

//Mathae přes smrčiny

//Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích / odvděč se za poskytnutou pomoc *

Ano, už se rozhodl. Pomůže mu. A proč by taky ne, že? Však ho to nic nestojí. Byl zvyklý konat co se po něm chce a očekává a i nyní cítil, že ve vlkovi ona očekávání klíčí jako popínavá rostlina. Možná by jej kde kdo mohl zneužít, možná je jeho chování bláhové. Ale Tristan se zdál být jedním z těch, co by pomoc ani neočekával. Nechal mu dostatek času na rozmyšlenou, což Yggi rozhodně potřeboval. Své kroky, a obzvláště slova, si musel vždy důkladně promyslet. Zbrklost a nedočkavost se mu nikdy nevyplatily, a tak se naučil být opatrný ve svém konání.
Ani si neuvědomil, že na něj žbleptnul jazykem Lacrimy. Nikdy se nedozvěděl co je to za jazyk, ale věděl, že není místní. A že jím mluví vlci ze smečky. A Tristan si toho všiml. Ale... odkud že to vlastně pocházel? Ví že se narodil ve zdejších krajinách, ale původ? Neměl ponětí. "Valhalla." Odpověděl ve zkratce slovem, které cizinci dozajista nic neřeklo. "Otcova jeskyně." Doplnil se, aby tak předešel nepochopení. "Jazyk... Vrba. Mluví jím vlci z Vrby." Vysvětlil a konečně se do jeho řeči vkradl přízvuk. Měl by se také ptát? A na co by se měl ptát? Na co se při konverzaci vlci ptají? Nechtělo se mu, není v tom dobrý. Nikdy konverzaci řešit nepotřeboval a teď je po něm vyžadována. Měl z toho trochu nervy. Ale jedna věc ho zajímala. "Occhi." Promluvil snad úplně poprvé sám od sebe. "Nevidí?" Zeptal se nevýrazně. Hlas nedokázal ukázat zájem, který se za otázkou skrýval.
Přestože se pekelně soustředil na interakci s živým skutečným vlkem, dával pozor na cestu. Byl Tristanovi hodně blízko a kráčel podél prázdné scenérie, aby se ujistil, že jeho společnost se nezřítí dolů. Blízkost jejich těl mu byla dost ukradená, teď to mělo důvod. Kdykoliv se Tristan vychýlil, byl tam Yggdrasil, který ho pošťouchnul zpět na cestu. No jo... kam že to vlastně jdou? Yggi mapuje okolí, ale co Tristan? Prozatím vypadal, že je spokojený tak jak je.

Na pochválení jména nic neřekl. Dal mu ho otec, to je jediné, co mu mohl o svém jménu sdělit, ale nebylo to důležité. A proto to jen tak přešel. Bylo to jen jméno. Tristan se naladil na Yggdrasilovu vlnu a zvolnil naléhavost i počet svých slov. A upřímně? Bylo to přesně to, co mladý vlk potřeboval. Nemusel se tak moc namáhat, aby zachytil každé sdělení. Takhle se mu s dalším vlkem existovalo mnohem snáze. Jen moc nechápal proč se mu omlouvá. Na co ta omluva byla? Co vůbec taková omluva znamená? Nikdy moc nechápal co byl účel takového "promiň". Cosi prázdného co bylo vneseno do vzduchu. Tristanovi se opět dostalo mlčení.
Ticho bylo uklidňující, dovolovalo Yggimu přemýšlet, analyzovat, odhadnout příští minuty tohoto setkání. Ale nic ho nemohlo připravit na vlkův emoční výlev. Opět stáhl uši vzad a drobně ucouvl. To je pro něj tak důležité slyšet, že je Yggi skutečný? Páni... jeho slova mají větší váhu než si myslel a byla to opravdu zahlcující informace. Teď má štěstí že odpověděl správně, ale příště už takové štěstí mít nebude. Zhroutí se tenhle nešťastný cizinec když mu Yggdrasil odpoví nesprávně? Ta představa v něm vyvolala vlnu nevole, stejně jako nutnost fyzického kontaktu při odklonění nebezpečné situace, do které se málem dostal. Jeho nedobrovolný společník vyhrkl své díky, kterému Yggdrasil rozuměl snad ještě méně než omluvám. Tenhle zdvořilostní koncept šel úplně mimo něj. Nechápavě se na vlka zahleděl a snažil se zjistit, co se mu honí hlavou.
Naštěstí to bylo úplně jasné - jeho nešťastný výraz přímo křičel o pomoc. Odvrátil pohled a chvíli se zamyslel. Stejně chtěl tudy projít a podívat se, zda tu někde nenajde Odine a Danteho. Taky hledal nějaké pěkné místo kde by si mohl odpočinout a tenhle nešťastník vypadal, že by to uvítal taktéž. "Andiamo." Pokynul a v podstatě ho popostrčil směrem, kterým Yggi původně šel. Lehký přízvuk v jednoslovných odpovědích nešel moc poznat, ale teď cizinci muselo být jasné, že mlaďoch má odlišné kořeny.

Vlk sebou cukal a nejistě popocházel. Hrbil se a krčil a Yggdrasil nevěděl co má dělat. Může vůbec něco dělat? Odejít je taky možnost, ale co když není správná? Uh, nerad potkává cizince. Interakce jsou šíleně náročné, nikdy neví zda se rozhodl správně. Ale vlk se zdál hned v lepší náladě, v hlase cítil úlevu. Takže... to bylo správně? Snad ano. A jako blesk z čistého nebe se neznámý rozštěbetal. Yggi překvapeně zacouval a nadzvedl přední nohu, jakoby se snažil mezi nimi vytvořit zeď. Další otázka. "Yggdrasil." Přišla opět jednoslovná odpověď. Vlk se představil jako Tristan, inu dobrá. To si zapamatuje.
Pokračoval, ale v jeho slovech a větách nebyla naznačená žádná otázka, a tak mlčel. Mlčel a čekal až bude muset znova odpovědět. Ačkoliv byl málomluvný, výzvu k mluvení nezahazoval. K tomu přece jsou, ne? Aby musel aspoň občas mluvit. Ne že by se mu chtělo, mluvení je další sociální akt, který ho nikdo nenaučil. "Ne." Další strohá odpověď. Není blízko, dělily je alespoň tři metry a to se nedalo považovat za blízkost. Ujištění o své bezbrannosti a fyzickém nedostatku. Tak měl pravdu, vlk je skutečně slepý. Nebál by se ho ani tak, neměl to v povaze. Bláhový vlček v tomto věku měl pocit nedotknutelnosti, který samozřejmě byl daleko od pravdy.
Otázky stále přicházely a Yggdrasil se začínal cítit opravdu nejistý. On si s ním chce... povídat? Proč? Možná žádá o pomoc. Yggi tu subtilní žádost pocítil, byla vepsaná ve vlkově tváři. Sociálně byl neschopný, ale rozpoznat potřeby ostatních? V tom byl dobrý. Však své sourozence bedlivě sledoval od... no vlastně odjakživa. "Ano." Další odpověď. "Jsem skutečný." Překvapivě víc slov než je průměr. Divný dotaz, ale kým je aby hodnotil co koho zajímá? Kroky vlka začínaly být poměrně nebezpečné, terén byl nerovný a jen pár centimetrů od jejich tlap se nacházel sesuv. Rozhodl se cizince odříznout, splnit jeho němou prosbu dřív než ji vyslovil. Pokud by ji vůbec vyslovil. "Propast." Varoval ho, zatímco se dostal k Tristanovu boku a zlehka ho svým tělem odsunul blíž k bezpečnější straně. Vlčecí tělo bylo nezvyklé, vysoké a mohutné, ale pořád samá tlapa, velká hlava, štíhlý pas a nohy tak dlouhé, že vypadal až komicky. A ty obří packy? Ty vůbec nedávaly smysl, byl jako koláž. Nesmyslná a chaotická, ale překvapivě funkční. Setrvával v tomto těle už nějakou dobu, ale ačkoliv byla dospělost za rohem, růst ještě nebyl ani zdaleka u konce.

Yggdrasilova samota netrvala dlouho. Docela krátce poté, co překročil kamenitý práh hor, ho udeřil do čenichu velmi slabý závan cizího pachu. Měl pocit, že by se mu měl vyhnout, ale vůbec to tady nezná a zrovna kráčel po nejbezpečnější cestě, jakou našel. Zhluboka se nadechl a vyfouknul teplý vzduch z nozder. Fajn, nedá se nic dělat, dojde k setkání. Nemusí se vůbec zdravit, ani si sebe navzájem všímat, můžou jít každý svou cestou a neřešit přítomnost toho druhého. Ano, vše je pod kontrolou.
Inu, více zmýlit se nemohl. Vlk se stále přibližoval, což vlčkovi nebylo vůbec po chuti. Zvykl si na naprostou samotu, neměl důvod se s kýmkoliv potkávat. Měl svůj klid rád. A tenhle milovaný klid byl narušen vzrostlým zjizveným hnědým vlkem, který se pohyboval vážně divně. Jeho kroky byly plaché, nejisté, jako kdyby nevěděl kam šlape. Jako kdyby byl slepý. A tato teorie se mu překvapivě rychle potvrdila. Vlk zavolal přímo jeho směrem. Yggi vztyčil uši a zastavil se. Co má dělat? Má ho obejít? Nebo se otočit a odejít? Je bezpečné vůbec míjet slepé vlky? Co když se lekne a napadne ho? Uhhh, nepříjemné. Nezná nikoho slepého, neví co to pro vlka znamená ani jak se takoví vlci chovají. A tak mlčel. Stál a nic neříkal, dokud nepřišla vysloveně otázka.
"Ano." Odpověděl zcela popravdě nevýrazným hlubokým hlasem, ve kterém byly ještě slyšet pubertální změny. Jeho hlas je položen v nezvyklých hloubkách, a to nejen na štěně. Ale pořád byl ještě hodně mladý a jeho tělo se vyvíjelo. Nic víc ale vlkovi neřekl, na nic víc se totiž neptal. Podivnost ve vlkově chování se odrážela na ještě podivnějším Yggdrasilovi. Přesně jak by řekla jeho matka. Na nic víc jsi nebyl tázán.

//Ježčí plácek přes Uhelný hvozd

Hvozd plný jisker a popele byl šok, který neví, zda úplně chtěl prožít. Jistě, před chvílí si posteskl kvůli zimě, ale tohle byl extrém. Hned jak vylezl ven a vstoupil na další hornaté území, úlevně se oklepal. Stále byl trochu cítit ohněm, ale už si připadal o něco čistší. Kráčel podivným vratkým terénem a přemýšlel, zda je vůbec bezpečné tu být. Příkrý sráz, spousta štěrku, kamenů, nedůvěryhodné skaliny, podezřelé pachy zvířat, které možná ještě nikdy nepotkal. Ale co naplat, vracet se mu nechtělo a tím hvozdem už jít nehodlal. Zašedlá srst pomalu nabírala zpět svou přirozenou barvu, vzhledem k jejím samočistícím vlastnostem, a vlastně přestával i pokašlávat. Vzduch nebyl ledový, ale svěžest se mu upřít nedala. Přeci jen to byly pořád hory, je tu blíž slunci, ale také dál od pevné země. Tady byl na pomezí. Čerstvý vzduch nebyl cítit tolik přicházející zimou a packy mu nezábly a to bylo pozitivní. Ale ušel velký kus a napadlo ho, zda by nebylo od věci si krátce odpočinout. Cesta byla dlouhá a klikatá a ačkoliv byl spokojený s tím, jak se věci ve Vrbě vyvrbily (//pun intended), nutno poznamenat, že byl to byla vskutku náročná interakce. Náročnější než si chtěl přiznat. Ale teď byl tady a mohl si v klidu vyčistit hlavu.

//Pahorkatina přes meandry

Prošel pahorkatinu a minul Meandry, u kterých byl... byl tu vůbec? nepamatoval si že by tu někdy byl, vždy se zdržovali spíše na severu s otcem a pak... pak došel nanejvýš k čarovnému lesu. Ale v těchto končinách je dozajista poprvé. Byla lezavá zima, vlhko se mu sráželo na srsti a stékalo v kapičkách na zem. Nebyla mu vysloveně zima, ale nebylo to úplně ono. Možná až bude starší, doroste mu otcova srst. Nebo zůstane takto, s krátkými jemnými chlupy jako má matka. Otřásl se. Radši by komfort podsady, ale nedá se říct, že by měl vysloveně radost. Je příliš brzo soudit. A vlastně to vůbec nechtěl řešit. Teď chtěl prostě jen jít.

//Prstové hory přes uhelný hvozd

// vrba

Kráčel pozvolna, nikam nespěchal. Neměl důvod spěchat, slib sestře splnil. Našel Vrbu. A i když tam Odine ani Dante nyní nebyli, měl jistotu že je potká. Je to jejich útočiště, nový domov. Yggdrasil to nevnímal stejně jako ti dva, ale vzal nové místo na milost. Byl přijat celkem dobře, tak neměl pochybnosti. Nebyl si jistý zda někdy Vrbu bude považovat za domov, ale minimálně je to místo kde se nají, vyspí a hlavně kde má jistotu, že se setká s fratelli.
Tady to zná, tudy už šel. Pahorkatina se pomalu ukládala ke spánku, zvířata se připravují na zimu a sbírají poslední jídlo, které příroda je ještě schopná nabídnout. A v tomto ruchu se Yggi procházel. Beze spěchu, bez nutnosti bát se zimy, a s jasným cílem. Kde zas vězíte? Pomyslel si nervózně. Ale navenek se vůbec nic nezměnilo. Byl stále stejně stoický, jako socha. Zvláštní chování na někoho tak mladého. Touhle dobou by měl skotačit nebo aspoň bojovat se svou dospívající náturou. A on místo toho prochází životem jako klidná těžká mlha. Jako tichá předzvěst časů budoucích. Jako někdo, kdo viděl příliš mnoho na to, aby se oddával běžným radostem. Kdo ví zda se ještě umí upřímně smát, jak jako to dovedl kdysi. Ale byl svobodný. A teď se dokonce cítil zajištěný a měl pevnou půdu pod nohama. A to se rozhodně počítá.

//Jžčí plácek přes staré meandry

185

//Lesík

Natáhl spolu se ziou Liou srnu dovnitř vzrostlí staré vrby a po vzoru černé vlčice ji pomohl dotáhnout do kouta. Neočekával pochvalu ani díky. Vlastně neočekával nic, spíš už zas dumal nad tím, že nechá na hranicích svůj pach, kdyby se Odine či Dante vrátili před ním, a půjde je hledat. Je to sice jako hledat jehlu v kupce sena, ale párkrát se mu už podařilo tyhle dvě jehly najít. Tedy alespoň si myslel, že je našel on a ne oni jeho. Minimálně Odine se zdála že věděla naprosto přesně že ji Yggdrasil najde. Zvláštní.
Opět pohlédl na vlčici a nespouštěl z ní oči. Jeho sociální inteligence byla kdesi na bodě mrazu, tak bezvýsledně přemýšlel co má dělat. Nedal tomu však tolik času kolik by mohl. Bylo tu na jeho vkus až moc vlků, navíc opravdu nechtěl trávit nečinně zbytečně mnoho času. Jeho poškozená mysl si představovala jak se mu sourozenci víc a víc vzdalují, zatímco on čupí tady ve Vrbě. Nezáleželo na tom, že je tu sotva chvíli. Vnímání času se stávalo absurdní, když šlo o ty dva.
A tak nasměroval své kroky k východu z Vrby, a aniž by cokoliv komukoliv řekl, odešel. Ještě že měl aspoň tu slušnost a dost zdravého rozumu na to, aby na hranicích ještě zavyl, aby dal najevo svůj odchod. A nechal tam taky trochu svého pachu. Kdyby náhodou.

//Pahorkatina přes les

Potvrzení, že oba se tu sem a tam mihnou. Odine obrazně, Dante doslovně. Kýve, nic neříká. Dostal odpověď, pro kterou přišel. Navíc mu zia vlastně sdělila, že je tu vítán a smí tu na ty dva tuláky počkat. Bylo však nad slunce jasné, že k tomu nedojde. Ačkoliv se naučil trpělivosti, ještě stále se s ní seznamuje. Čekání na sourozence je něco, co zatím není v jeho moci.
Nicméně teď má práci, musí odtáhnout maso do úkrytu. Následoval Liu dovnitř, odložil zajíce a kus srny a vrátil se ven. Neměl radost, ani se nezlobil. Bral to jako něco, co mu bylo přikázáno. Nikdy nebyl vlkem který slepě poslouchá kde koho, ale vždy byl někým, kdo se drží rodiny a toho co je pro ni nejlepší. A právě teď to bylo uklidit maso. Měl v plánu vzít srnu, ale byla u ní tmavá vlčice. Zarazil se. Má něco říct? Něco udělat? Nebyl si jistý. Chvíli na ni tak podivně zíral, než odklonil hlavu směrem k Lie a rozhodl se vzít její srnu za druhý konec a zatáhl mrtvé zvíře taktéž do velké staré vrby.

//Úkryt.