Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čekal jen malou chvíli, a čekal s pocitem, že za chvíli práskne do bot, ale osud tomu chtěl jinak. Pokud štěstí existovalo, mělo zatraceně špatný smysl pro humor. Chvilka čistého štěstí znamenala pro Yggdrasila většinu času taky hrozivé utrpení, zmatenost a nepochopení. A ani nyní tomu nebylo jinak. Jako velká voda se k němu přiřítil ten nejméně pravděpodobný vlk široko daleko - Dante. Yggi ho ucítil už z dálky, uši i čumák zbystřily, tělo se napjalo. Kde? Dante kde?! Myslí mu běhala jediná otázka - nezdá se mi to? A v tu z čista jasna se z boku vyřítila hnědá koule chlupů a čisté kinetické energie.
"Dan-UH!" Ne, ani oslovit ho nestihl. Prásknul sebou na zem a překvapeně se díval do neznámé tváře, kterou by však přesto poznal i v jiném životě a v jiném světě. Už už si chtěl dovolit mít radost, uvažovat o životě jako o krásným a jasným, ale osud tomu chtěl opět jinak. Ráz na ráz se vypařila Štěstěna a odtáhla s sebou i bratra. Yggi se vyšvihl prudce na nohy a pokusil se ho chytit zubama, ale cvakl naprázdno. "FRATELLO!" Zaječel nepříčetně. "DANTE!" Hlas se mu zlomil. Tohle nemůže být pravda. Sotva ho našel, zas o něj přišel. Jako pokaždé.
Zhrouceně se posadil u zajíce a zíral do Vrby, která mu vrátila a opět sebrala bratra. Pohled upínal do neznáma a v prázdných očích se zračilo zklamání a zlomené srdce.

//Středozemka přes potok

Přicházel pomalu a nejistě, ale skrývat se nemohl věčně, ani se tomu vyhýbat. Byl tu. Díval se přímo na vysoké kudrnaté vrby, které skrývaly smečku vlků. Držel v zubech zajíce, ze kterého kapala krev a upřímně už mu bylo dost nepříjemné tu těžkou potvoru držet. Stál na hranici a uvažoval, co má dělat. Jak se mám chovat na cizím území? Ne že bych na žádném nebyl, ale byl jsem malé vlče. To už mi teď asi neprojde. No jo, tak asi počkám. Nebo jim tu nechám zajíce a odejdu. Nebo odejdu a zajíce si sním. Takových možností... Ne, nebudu srab, tak třeba zavyju. Pak už se nebudu muset vymlouvat. A jak myslil, tak učinil. Pustil ušáka a velice krátce zavyl, aby na sebe upozornil. Těžko říct zda by byl radši, kdyby ho slyšeli a hned přišli, nebo ho přeslechli a on by musel doopravdy odejít. Inu kdyby přišla Odine nebo Dante, to by byla jiná. Nicméně neměl naději že by se mu něco takového poštěstilo.

Uspořádej s někým poradnou podzimní hostinu 2

//Travnatý oceán přes Esíčka

Nohy mu cestou zpomalovaly, cítil, že se blíží k jihu. Vábivý potok lákal k napití se, a tak se troška napil. Vzhlédl k obzoru a přišlo mu, že vidí měnící se listí Vrbového proutí. Stáhl uši vzad. To se mu jen zdá, na téhle pláni široko daleko žádná vrba není. Ale byl už tak jižně, že už se musel blížit. Jak daleko je Vrba? Za jak dlouho tam dojde? Co jim řekne? Co tam bude dělat? Najde sourozence, nebo jsou někde pryč? Tolik otázek a žádné odpovědi. Co když ho budou považovat za vetřelce? Ať tak či onak, zjistí to až tam dojde. Neměl by ale přicházet jen tak s prázdnou, ne? Rozhlédl se, zavětřil a snížil těžiště jak nejvíc to šlo. Byl výborný lovec. Za ty dlouhé dny samoty se naučil být plně soběstačný a byl skutečně zdatný v umění přežití. Netrvalo dlouho a tiché šustění v trávě a listí vystřídalo smrtné zapískání. Yggdrasil vyrazil přímo ke zdroji a neomylně chytil ušáka za krk. Jedním stiskem zubů mu zlomil vaz a narovnal se. Zajíc to byl pořádný, dlouhé tělo skrývalo spoustu masa. Macek byl velmi dobře připravený na zimu, bohužel pro něj však potkal vlka. Výborně. Tohle by mohlo stačit.

//Vrbový lesík přes Roherský potok

Uspořádej s někým poradnou podzimní hostinu 1

//Vřesoviště přes Kierb

Kráčel podél vodnaté řeky a hlava se mu plnila čím dál tím nesmyslnějšími výjevy. Chvílemi se mu zdálo, že vidí Lacrimu jak vylézá zpoza rohu a dívá se na něj bezemočníma prázdnýma očima, ve kterých není nic než pohled cizince. Co by měl udělat? Samozřejmě by měl najít bratra a sestru, dokonce věděl, kde jednoho z nich hledat. Navíc měl pocit, že na témže místě najde i toho druhého. Váhal však, nebyl si jistý, zda se chce vydat na místo, kterému Lacrima říkávala domov. K zie Lie taky nepociťuje zrovna silné sympatie a Vrba jako taková nebyla lákavým místem pro vlka, který nesnáší změny. Zvykl si být sám, což ve smečce zřejmě už by být nemohl.

//Středozemní pláň přes Esíčka

//Jezevec přes Jezevčí plácek

Odcházel s podivným pocitem, kterému tak úplně nerozuměl. Má být smutný? Je vůbec na místě být smutný že jeho matka žije? Má být šťastný? Jiní by asi na jeho místě šťastní byli, znamená to, že se s ní ještě někdy může sejít. Chce se s ní vlastně sejít? Asi spíš ne, ale kdo ví co bude třeba za deset let? To je dlouhá doba, nicméně pravděpodobně tou dobou bude už Lacrima doopravdy mrtvá.
Těžké myšlenky ho provázely celou cestou a nebylo zcela jisté kdy dojdou konce, pokud vůbec. Těžkou hlavu měl skoro pořád, ale vždy uměl dobře z myšlenek filtrovat emoce. Nyní jich měl naopak přehršel, plazily se jedna přes druhou, kalily mu myšlení a nebraly konce. A jako na potvoru ho začala bolet hlava.

//Travnatý oceán přes Kierb

Říjen 5/10 - Odine

Sorella na sebe nenechala čekat. Smála se a skotačila jako kdysi a Yggimu došlo, že tohle jsou ty ztracené chvíle štěstí, které celý život hledá. Házel po Odine bordel a šišky a snažil se uhnout bordelu a šiškám přicházející od sestry. Nebyl zrovna obratným vlkem, dlouhé nohy s obrovskýma tlapama, do kterých ještě nestačil dorůst, mu nedovolovaly uskakovat tak ladně a s lehkostí, jak to svedla droboučká Odine. Nicméně on měl něco co ona ne. Obří těžké tělo, které po ní skočilo a svalilo ji na zem. Stál nad ní s mrtvým výrazem, ale s hravě máchajícím ocasem. Tohle byla zábava! Sklonil se k sestřině tváři a trochu hrubě jí pročísl srst na tváři. Jako kdyby jí říkal Tady jsem. Jsi tu taky? Slezl z ní a taktéž sebou plácl na chladnoucí zem. "Co teď?" Zeptal se znenadání. Znělo to skoro až ztraceně. Co měli dělat? Cestovat dál spolu? Vrátit se do Vrby? Zůstat tady a dělat, že se jich okolní svět netýká? Yggi nikdy neměl na věci odpověď hned. Vždy se k ní dopracoval až časem, takže ani nyní neočekával, že se něco hodnotného dozví. Věděl ale, že časem na tuhle otázku odpověď najde. Protože on najde cokoliv, co si zamane. Jeho tvrdohlavá urputná povaha mu dovolovala vytrvat, naučit se zvládnout svou netrpělivost, a získat vše, co hledá.

Říjen 4/10 - Odine

Hřejivá slova sestry byly pohlazením na duši. Nic na to neřekl, ale zato se do důvěrného doteku opřel. Na to, že se z něj stal odměřený psí čumák, byl překvapivě kontaktní. Aspoň co se sestry týče. Jejich konverzace byla zvláštní, ale Yggdrasil cítil, že jsou na stejné notě. Ačkoliv mnoho nemluvil, a když už, nebylo pořádné znát co si o tématu myslí, Odine to nevěděla. Odpovídala s jistotou a porozuměním. Jako kdyby do něj viděla. "Nevím." Připustil. "Vím jen co mi řekly duše." Pravda, mohli být nedůvěryhodní. Neznal je a neměl tušení co byli zač. Třeba se duchové navzájem neznají? Ale proč by potom odpovídali tak jak odpovídali? To už asi nezjistí.
Přikývl. "Život jí byl peklem. A peklem je snad pro ni i smrt." Bylo to kruté, ale Yggi měl za to, že si pohrdání zaslouží. Přivedla je na svět nemilované a nemilovanými je také opustila.
Ještě že se tohle temné téma odklonilo kamsi a jejich společné chvíle se obrátily v hru. Odine neváhala a do hry se zapojila. Yggi uhnul přilétající šišce, aby hrábl čenichem do země a vyhodil hroudu hlíny a šišek do vzduchu. Třeba se pár šišek nějaká hlína dostanou do sestřiny srsti. "Nepočkám." Odpověděl pustým hlasem. Uvnitř se ale smálo jeho někdejší vlčecí já. To veselé, hlučné a mnohomluvné já.

Říjen 3/10 - Odine

Na moment se mu přes tvář mihl úšklebek. "Jo. Otcův první výtvor." Prohlásil s trochou znechucení. Nemohli popřít, že jsou svým rodičům podobní. I Yggi měl v sobě něco z matky a něco z otce. Mohl to nenávidět jak chtěl, pravdu nešlo popřít. Byl synem svých rodičů.
Sestra ho smířlivě usměrnila a zeptala se na očividnou otázku. Zavrtěl hlavou. "Těžko říct, ale mám dojem, že je žije." Poznamenal. "Na druhé straně od toho údajného lesa je takové divné místo. Narazil jsem na něj úplnou náhodou. Potkal jsem tam... vlčí duše." Na moment se zamyslel, aby to neznělo jako naprostý výmysl. "Takoví dva zvláštní vlci, neměli žádný pach a mluvili o světě na druhé straně. Ptal jsem se jich na Lacrimu a prý tam nikdo toho jména není. Ale kdo ví kde je pravda." Popravdě byl zklamaný a zároveň potěšený, že madre žije. Na jednu stranu jí život nepřál, na stranu druhou... měl z toho divný pocit.
I Odine potkala na své cestě zajímavá místa a vlky. Zamyslel se. "Hmm, možná s námi duchové vlků skutečně zůstávají." Pronesl a sledoval sestřino jiskření v očích. Přikývl souhlasně. Ano. Mohou to prověřit. A proč by také ne, že? Však je to zajímavé! Ale napřed...
Šlápl na mokrou kluzkou šišku, která vystřelila přímo na Odine. "Ups." Prohlásil mimoděk a šlápl vědomě na další.

Uspořádej šiškovou bitvu. (min. 2 posty) – 3 body *

//Erinijský les přes Jezevčí hájek

Šel tvrdým krokem, ale bylo na něm znát, že je úplně bez nálady. Sice se nijak nehrbil ani se nekrčil a neplížil okolím, ale jeho pustý výraz prozrazoval jakousi... odevzdanost. Ano, byl odevzdán osudu. Nic nešlo podle plánu, nic nebylo podle něj, nikdy se mu nepodařilo zajistit, aby věci byly jak on určil. A to byla skutečně tvrdá životní lekce. Zdaleka nejtvrdší mu však bylo potkání rodné jeskyně, ve které se narodil. Kdokoliv jiný by za to byl asi rád a s radostí by si zavzpomínal, ale Yggdrasil ne. On byl zklamán. Hluboce zklamán.
Dorazil tak bezmyšlenkovitě na místo, které doslova páchla jezevci. Smradlavá zvířata sama o sobě, ale tady to bylo snad ještě horší. Jako kdyby to páchlo nejen zvířetem, ale i smrtí. Podivné. Šel dál a skutečně, velmi brzy postřehl mizící pruhatý ocas. Yggdrasil vztyčil oči a rozeběhl se za ním. Když už má trpět, tak ať trpí aspoň s plným žaludkem.
Jaké však bylo zklamání, když místo jezevce objevil jen nějakou pustou louku. Stáhl uši a zpruzele vycenil zuby. Super, ani tohle se nezadařilo. Dnešek je vážně k nezaplacení. "Ale ale, copak to tu máme?" Ozval se neznámý, trochu zastřený hlas. Yggi se prudce otočil a tam... levitovali? Dva vlci. Mlčel, nevěděl jak se zachovat, ale přítomným to očividně vůbec nepřekáželo. "Živáček? Páni! Dlouho se tu žádný nestavil, touhle dobou je tu většinou zástup." Ozval se druhý. Yggi mrskal očima z jednoho na druhého a vůbec nechápal co se to tu děje. "Co tak vejráš, mladej? Nikdys neviděl duchy?"
"Ne. Odpověděl popravdě, načež se ti dva na sebe tázavě zadívali, načež vrátili pohledy opět na nově příchozího. "No... tak teď už jo. To tu fakt nikoho nehledáš?"
"Jo! Třeba nějakého příbuzného, nebo praprapraprapra *nádech* praprapradědu?"
Yggi se hluboce zamyslel, odmlčel, sklopil oči k zemi a přemítal, zda se teda nechce s někým z rodiny setkat. A upřímně... ne. Nechtěl. Nechce mít nic společného s nikým kromě Odine a Danteho. Nikdo jiný ho nezajímá, ale... "Je tu někdo jménem Lacrima?" Zeptal se když konečně zvedl hlavu.
Oba duchové se zamysleli a svorně zavrtěli hlavou. "O nikom takovém nevíme, pravděpodobně není vůbec mrtvý. Ale můžeme se zeptat kde se nachází, někteří dokážou cestovat, mohli by-"
"Netřeba. Chtěl jsem jen vědět, jestli je mrtvá."
"Oh... ne, tím pádem není."
"Škoda."
A tak se otočil a bez rozloučení odešel.
"Divný vlk." Zaslechl ještě než duchům zmizel z dohledu.

//Vřesoviště přes jezečí hájek

Navštiv mrtvé. = 2 body (lze splnit na specifickém herním území)

Říjen 2/10 - Odine

Odine byla vždy ta, co si držela naději ze všech nejdéle. Jako poslední věřila, že se najdou, jako poslední věřila, že nás madre opět najde, a že nás má svým způsobem ráda. A nejspíš jako poslední také věřila na lásku. Její něžný úsměv při vzpomínce na minulou zimu to jasně dokazoval. Byla snílek. Slabá tělem, ale duchem zdaleka nejsilnější. Yggi se přinutil otevřít bránu svého nitra na malý kousek a vytáhnout z ní sotva znatelný úsměv, který však nedorazil k očím. "Jak bych mohl zapomenout? Byla tam šílená zima. Mně naštěstí kožich docela narůstá, tak třeba to letos snesu lépe. Nemůžu uvěřit, že už je to tak dávno. Už tehdy jsi byla ta rozumná. A já... ho nejspíš pořádně naštval. A otce taky." Ušklíbl se. "Od té doby se toho stalo tolik... věděla jsi, že tu nejspíš žije příšera?" Nahodil zamyšleně. "A někde na západě prý dokonce v nějakém lese straší. Slyšel jsem, že tam zní vytí zemřelých, kteří nenašli klidu." Pravda, tahle historka byla jednou z těch, které zněly opravdu přitaženě za vlasy. Na druhou stranu... setkali se se Smrtí. A tomu by jen z vyprávění dozajista nevěřil.

Vyměňte si s někým strašidelnou historku (pravdivá/nepravdivá). = 2 body *

//Hadí ocas přes řeku Midiam

Podzimní temná nálada se Yggdrasila držela i nadále. Neměl v plánu teď cokoliv dělat ani řešit. Chtěl být sám, chtěl se utápět ve své pochmurné náladě a dělat, že neexistuje. Jaké by to vůbec bylo zmizet? Ne navždy, jen... z života ostatních. Jaké by to bylo zmizet z něčích myšlenek? Kéž by někteří vlci zmizeli z těch jeho. Věří, že by se mu při nejmenším ulevilo. No a co když... co když na ni myslím zbytečně? Ah ano, co když Lacrima už není mezi živými a žije nadále jen v jeho vzpomínkách? To by bylo zbytečné držení něčí osoby naživu. Kéž by věděl jestli ještě žije. A pokud ano, kéž by to dokázal změnit. V každém případě mu jeho matka otravovala mysl až až a to se mu nelíbilo.

//Jezevčí plácek přes Jezevčí hájek

//Vyhlídka přes Zarostlý les

Držela se ho melancholická nálada. Copak sedá mít náladu jinou, když těsně před chvílí navštívil místo svého dětství? Asi těžko. Rodná jeskyně v něm vyvolala spoustu nepříjemně příjemných vzpomínek. Vzpomínky na dobu, kdy bylo vzdáleně vše v pořádku. Dobu, kdy Lacrima byla madre a padre neexistoval. Dobu, kdy vlčata byla spolu a mělo to tak být. Na dobu, kdy spali poklidně a bez obav. Ta doba je ale dávno pryč a jediné co po ní zbylo, jsou nejasné emoce, kterých by se beztak nejraději úplně vzdal.
Okolí, kterým prochází, je stejně šedé a teskné, jako jeho myšlenky. Jako kdyby ho osud sem zavát vysloveně chtěl. Netřeba si nic nalhávat, potřebuje se trochu vybrečet, ale to nemá v plánu. Už není malý. A už nemá v sobě dost života na něco tak náročného, jako je upřímný srdceryvný pláč.

//Narvinijský les přes řeku Midiam

//Zrcadlové hory

KONEČNĚ! Se slzy vzteku a zoufalství na krajíčku se vymotal z hustého lesa. Běžel ještě notnou chvíli, než zpomalil tempo a se zběsile tlukoucím srdcem se konečně zhluboka nadechl. Tohle bylo... šílené. Popotáhl a zatlačil do sebe veškeré emoce. Hlava se mu začala pomalu pročišťovat a přemýšlet kloudně. Byla černočerná tma a počasí chmurné. Vzhlédl nadějně k obloze, aby vyhledal měsíc, ale střetl se pouze s hustými těžkými mračny pohlcující oblohu. Povzdechl si. Tohle bude dlouhá noc.
Vykročil směrem kamsi a snažil se zorientovat. Zná tohle místo? V té tmě je těžké se orientovat, když jediný zdroj světla, který by mohl využít, je kompletně skrytý. Našlapoval opatrně a pokoušel se naslouchat. Ale vítr hučel příliš silně. Frustrovaně zaštěkal, aby uvolnil tenzi. Trocha té vznětlivosti v něj přeci jen ještě zůstala. Jaké bylo překvapení, když mu odpověděla sova hlasitým zahoukáním. Nějak to nečekal. Trhnul sebou leknutím a ohlédl se směrem ke zdroji zvuku. Další zahoukání, tentokrát před tím. Otočil prudce hlavu a hledal zdroj. Nic. Jen tma a hučení větru.
Dobře, tahle noční procházka začíná být nějaká... nepříjemná. Šel dál, ale rázně zpomalil. Ne že by bylo možné narazit do sovy, ale tak nějak nechtěl nic riskovat. Další houkání, zas z jiného směru. "Sakra nech mě být!" Křikl po sově nepřirozeně pisklavým hlasem. Odkašlal si. "Nech mě být." Zopakoval a snažil se nastrojit hlubší hlas. Co kdyby tu někdo byl a slyšel ho? Ten trapas!
Odpověď na sebe nenechala čekat dlouho. "To jsou... křídla? No vážně, slyší třepotání křídel. Stovky křídel. Vyplašeně se rozeběhl. Musí tomu uniknout! Co je to za zvuky? Sovy přece nejsou slyšet když letí! Běžel tryskem a najednou... náraz. Neběžel daleko, narazil do nějaké stěny ještě dřív, než vyvynul svou plnou rychlost. Naštěstí, jinak by si určitě něco zlomil. Náraz vyplašil stovky probuzených netopýrů, kteří se chystali na svůj každonoční lov. Rychle sebou plácl na zem. Cítil, jak o něj škrtají nožičky netopýrů a jak nad ním sviští. A tu náhle... bylo ticho. Ufff, jen netopýři! "Auuuu." Zaúpěl. Náraz byl vážně hodně nepříjemný.
Obloha se rozestoupila a konečně vysvitl kousíček měsíce. Bylo to jako pohlazení po duši a přímo před Yggdrasilem se objevila jeskyně. "Valhalla." Vydechl užasle. Pohltil ho podivný palčivý pocit. Tomuhle místu kdysi říkal domov. Zíral do prázdné jeskyně, ve které se narodil. Ve které býval šťastný. Upřímně nevěděl jak se má cítit. Smutně? Šťastně? Nostalgicky? Cítil pach Odina, který tu očividně byl celkem nedávno. Hrábl vztekle do země, počůral stěnu jeskyně a vydal se pryč. Tohle už není jeho domov. Přesto tu nechal vzkaz. Vlastně sám nevěděl proč to udělal, ale jedno bylo jisté. Nemá v plánu to tu nazývat domovem.

//Hadí ocas přes Zarostlý les

Zajdi v noci na strašidelnou procházku. = 3 body (pouze v sobotu)

//teleport Čáryles

Jako náhle se vlček objevil na neznámém místě. Byl tu někdy? Povědomé a přitom úplně neznámé. V panice se rozeběhl vstříc skalnatým útvarům s vědomím, že by tudy měl vést východ. Jak šeredně se spletl. Kdyby jen trochu zpomalil. Kdyby se zamyslel. Kdyby nebyl tak zbrklý a vzteklý a vystrašený a kdyby v jeho hlavě bylo taky něco jiného, než jeho sourozenci. Kdyby se řídil otcovou radou.
Běžel neznámým místem a zamotával se víc a víc. Zdálo se, jako kdyby hory houstly, klikatily se, otevíraly a zdánlivě expandovaly. Yggiho výraz mluvil za vše - děs a panika. Šílenství vepsané ve tváři. Jediná chvíle, kdy nedokáže uvažovat jasně - když jde o Odine a Danteho. Zatracený hory, zatracený skály, zatracenej strom. Zatracenej padre, a kurňa prokletá Lacrima! Proklel každého, kdo mu kdy způsobil trápení, nehledě na to, že za tuhle situaci vůbec nemohli. Potřeboval to na někoho svést, potřeboval nenávidět. Protože kdyby to nedělal, zbláznil by se už dočista.

//Vyhlídka

Ztrať se v horách. = 1 bod

Vše se událo tak... tak rychle! Odine zmizela, Dante se ji vydal hledat a Yggdrasil... ten zmizel taky. Co je tohle za místo?! V klidu si řeší úkol, radujeí se z úspěchu a ze znovu shledání a než se nadáli, tenhle podezřelý les sourozence opět odtrhává jeden od druhého. Rozděluje je, snaží se o to, aby nikdy nebyli spolu. "Odine! Dante!" Volá na ně, zatímco jeho tělo pohlcuje neznámá entita. Shlédne na své nohy, které se jeví, jako kdyby je něco požíralo. Šílený tlak a tah, vlnění vzduchu a pak... nic. Jen nic a divný pocit, že ať už se sourozenci ztratili kamkoliv, on od nich bude dál, než kdy jindy.

//Teleport Zrcadlové hory