Gallirea - Příspěvky uživatele

Kolektivní rozhodnutí vyvolalo příjemný pocit pospolitosti. Yggdrasil se cítil uspokojeně. Jeho návrh prošel a byl podpořen oběma sourozenci. Sorella i fratello byli spokojení s tím, že půjdou do Vrby a budou hledat podporu v tamnější části rodiny. Jsou od matičny strany, tak budou jistě přívětivější, než padre. Ten jim vyvolával akorát husí kůži.
Oba se zcela ponořili do Yggiho poňouknutí ke hře, což bylo skvělé! Sorella se ani nebránila, prostě se svalila a nechala celou jejich chlupatou pyramidku se zhroutit. Yggdrasil se pousmál a s radostí se k nim svalil. Dobrý tah. Pomyslel si rozjařeně. Vypadal nedůtklivě a tvrdě, ale ve skutečnosti měl radost. Byla to zábava! Dante začal Odine ožužlávat ucho a nezbedně na Yggiho mrknul. "Deliziosa." souhlasil Yggdrasil a začal žrát její druhé ucho. Nenechal se pobízet dvakrát, hra musela pokračovat. Mával ocasem jako šílený a těšil se z toho momentu obyčejné hry vlčích mláďat.

Oba sourozenci vesměs souhlasili, jen každý svým vlastním chaotickým způsobem. Yggdrasil se snažil zachovat co nejchladnější hlavu. Jistě, tělem mu koloval strach, adrenalin mu různě stoupal a klesal a bylo to hodně věcí, ale rozhodně to nebylo příjemné. Teneresi da madre... držet se matky je tedy náš cíl? Pomyslel si. Upřímně mu takový cíl připadal hodně nestálý. Neměla problém je přerozdělit a dvě svá vlčata dát cizinci. Proč by jim měla být schopná zajistit bezpečí? Bezpečí není vlk, jak už Yggi zjistil. Je to situace. A tahle byla silně mimo kontrolu a bezpečí.
Nicméně žádný ze svých pesimistických pohledů neřekl nahlas. Jen se mračil a tisknul se na sourozence. Byl vysoký, vytáhlý, rostl extrémně rychle. Narozdíl však od jiných vlčat, tihle tři neměli čas ani náladu se poměřovat, radovat se ze svého růstu a pomalu a opatrně objevovat svět. Ne. Oni byli vrženi do světa bez možnosti na moment zaváhat.
Dante zatoužil po tom, aby se Vrba a vše, co s ní bylo spojováno, prostě zmizelo a už se nevrátilo. "A co když je tam bezpečí?" nadhodil. "Co když tam zůstaneme? Všichni." zdůraznil. Moc tomu nevěřil, ale potřebovali naději. Aspoň trochu a aspoň falešnou. Dante nakonec přišel s podobnou teorií, což bylo dobřé znamení. "Takže musíme do Vrby. A pak uvidíme." potvrdil. V průběhu rozjímání a nacházení plánu opětovat Dantemu malé ťuknutí čenichem, zatímco hlavou pořád rejdil za sestřiným krkem. Chudák se nejspíš pod ním dost vzpírala, aby ji nezatlačoval do země víc, než je ochotná snést. Drobný záchvěv pozitivní atmosféry poňouklo Yggiho k typicky vlčecímu chování. Jak tak koukal směrem dolů a opíral se o sestru, vědomě zatlačil bradou ještě víc. A pak, v nestřežené chvíli, jí šťouchl do přední packy, aby se náhle ohnula a ztratila pevný opěrný bod. "Hups." řekl na to jen Yggi a měl ve tváři nevzrušený výraz. Nicméně srdce se mu chvělo touhou po zábavě. I když se to vůbec nehodilo.

Dante tlačil na pilu. Přirozeně, v jejich neznalých nedospělých hlavičkách byl svět tak nekonečný, že musel obsahovat všechny možnosti. Nebylo možné, aby něco nešlo. Kdyby to tak bylo, nač by byl nekonečný? Ale jak sama Odine přiznala, padre byl silný. Donutil je udělat něco proti jejich vůli. Yggdrasil odměřeně přikývl. Nechtěl na to myslet a emočně se angažovat. "Něco udělal a my jsme... ho poslechli. Nešlo to neudělat. Non capisco, nechápu to." přiznal a hodil očkem po otci, který by se měl každou chvíli zjevit mezi keři. Byl rád, že dohnali madre s fratello. Takhle mohli aspoň spunktovat nějaký plán. Vše jim však házelo klacky pod tlapky.
"Per riassumere. Padre je silný, madre nám nepomůžu a Vrby jsou asi daleko, ale nevíme kde." šeptal sourozencům shrnutí toho, co už vědí. "Sorella." oslovil sestru. "Padre je daleko za námi a neudělal tu divnou věc, abychom zpomalili." poznamenal s naději v očích, ale s tvrdou tváří. "Když půjdeme u sebe, nic neřekne. Jen ho nesmíme rozzlobit." došel k finálnímu názoru a koukal z Danteho na Odine a zpět, aby slyšel jejich názor, případně nesouhlas. Taktika držet se u sebe a poslouchat byla poměrně bezpečná. A Yggdrasil měl za to, že i jediná k dispozici. Zhluboka si povzdechl a zanořil čenich do zátylku Odine.
"Madre má ve Vrbě bratra." zahučel jí do chlupů. "Budou hodní?" vypustil zamyšleně dotaz do éteru.

Tiše našlapoval po měkkém jehličí. Co tu hledal, to neměl zdání, ale rozhodně věděl, co tu nehledá. Své sourozence. Schoval se za nedaleký strom a neslyšeně se zachichotal. Tady ho jistě nenajdou. Byl to perfektní úkryt, pod kořeny starého stromu, zarostlého mechem a pokrytého starými masivními choroši. Byl tu tak nenápadný, že i náhodní hlodavci se zděsili, když před nimi náhle vykouknul. Ideální. Ale... jak dlouho tu musí být? Neurčili si pravidla, tak vlastně netušil. Jen věděl, že ho musí najít. Co když ho ale nenajdou? Co pak? Jaká jsou pravidla když ho nenajdou? Slyšel Odine, jak chňapla po Dantem, který se snažil ukrýt v rákosí. Teď hledají spolu. Když ho najdou, je to jasné, ale co když ne? Má vylézt? Má se ozvat? Dát jim nápovědu? Ale to by ho okamžitě našli, ne?

Podivný sen rozbouřil vlčkovu šílenou noc. Probudil se s vyděšeným výrazem uprostřed noci a nevěděl, co má dělat. Probudit madre? Proč by to dělal. Popošťouchnout sourozence? Pfff, to jim neudělá. Padre? Pitomost. Přestal dumat nad tím, komu by si tak postěžoval a spíš se zaměřil nato, jak se uklidnit. Povědomé zvuky tvorů, kteří žijí převážně v noci, a které slyšel i v rodné jeskyni, ho uklidňovaly. Ptáci brzy začnou cvrlikat, viděl to na obloze, brzy bude svítat. Podivné, co že se mu to zdálo? Prchlivost sna Yggiho málem donutila zcela zapomenout, ale emoce byly příliš silné. Plytké babrání se ve vzpomínkách mu objasnily podstatu znepokojivého snu. Pohostinná liška ho nalákala do svého brlohu, kde mu vyprávěla děsivé příběhy a objasnila mu pravdu o jeho původu. Původu, o kterém mu měla říct madre. Původu, který sice neznamenal mnoho, ale Yggdrasilovi na něm záleželo, zvlášť proto, že si tolik zakládal na informacích. Pozdě si však uvědomil, že si oni pravdu vůbec nepamatuje. Pouze bolestivý pocit, který z ní měl. Pocit, který ho sžíral zevnitř a zabraňoval mu dýchat. Pocit, který ho bude pronásledovat ještě velmi dlouho poté, co opustí tento bohem zapomenutý les.

Dante byl krásně uvolněný, sestra vyhledávala jistotu v kontaktu. Nic neříkal. Sourozenci se ujišťovali v tom, že vše dopadne dobře, ale Yggi jejich optimismus nesdílel. Nicméně nehodlal být tvůrcem obav, proto neodpovídal. Byli zatím spolu. Na ničem jiném nezáleželo. "Insieme." zašeptal jim do kožichů. "Spolu." zopakoval otcovým jazykem. Bratr se ptal matky, ale Yggi se na ni ani nepodíval. Neochránila je. Ochraňuje jen malého bratra. Aspoň jeho. Ozvala se Yggdrasilova ochranářská mysl. Avšak sestra byla očividně zcela na něm. On byl tím, kdo se o ni měl postarat. Neměl s tím problém. Avšak měl obavy. Dospěláci jsou obrovští! A otec byl obzvlášť vysoký a děsivý. Překvapeně se obrátil na bratra, když navrhl přeprat otce. Vzpomněl si, jak z něj a Odine udělal živé loutky. Naježila se mu srst na hřbetě. Razantně zavrtěl hlavou. "Padre neprohraje." vyvrátil mu jeho myšlenku, ačkoliv se nezdálo, že by se jí držel.
Pohlédl do dálky, kam se vydali za vedení matky. "Dove sono i Vrby? Jsou daleko?" zeptal se sourozenců tiše a pohlédl na bratra. "Fratello, madre ti nic neřekla?" zeptal se v naději, že by Dante snad mohl něco vědět. Něco, co on a Odine nemohli slyšet.

1/28

Yggdrasil se dnes probudil obzvlášť nerudný. Včera měli hodně těžký den, dlouhou cestu, padre byl obzvlášť přísný a madre mu na to nic neřekla. Šel spát naštvaný a se slzou na krajíčku. Měl za to, že se z toho vyspí a bude mu líp, ale opak byl pravdou. První, čeho si ráno všiml, byl divný tlak v tlamě. Nepříjemně ho bolela horní čelist a přišlo mu, že má i nateklou hubu. Hned po probuzení naštvaně zavrčel do větru a šel se napít k jezírku. Voda byla studená a příjemně ho chladila na bolavých dásních, což mu dovolilo pocítit alespoň malou úlevu. Ta však netrvala dlouho.
"Co tam děláš? Pohni sebou, musíme jít." hlas otce vyvolal v Yggim obzvlášť velkou vlnu rozmanitých emocí. Chtěl křičet, chtěl brečet, chtěl kňourat a naštvaně mlátit pacičkama o tu jeho chlupatou, tupě vystrčenou hruď. Proč se vůbec tak naparuje? Co má furt za problém?
"Io sto arrivando." odpověděl nerudně, že už jde. Otec se ale zamračil tak temně, že ani bouřka se neuměla takhle škaredit. "Mluv normálně!" poručil mu nabroučeně.
"No." odvětil vzpurně. Otec udělal několik kroků směrem k němu. "Povídám mluv normálně." Otcův hlas byl klidný, ale bodal jako dýka. Nebral to jako hru, buď ho syn poslechne, nebo ho poslechnout donutí. Yggdrasil zatlačil přicházející slzu vzteku, smutku, zoufalství a vzdoru. "Dobře, otče." procedil skrze bolavé zoubky a nabroušeně se vrátil k sourozencům. Dance a Odine na něj smutně hleděli a nic neříkali. Matka se na něj nedívala vůbec. Yggi už to nesnesl. Otočil se a rozeběhl se kamsi skrz houští. Slyšel za sebou naštvané volání otce.
"Vrať se zpátky, ty nevděčný smrade!" Yggdrasil však byl už pryč. Běžel a běžel a nezastavoval. Nohy se mu motaly do sebe, ale nějakým zázrakem ustál každé klopýtnutí. Až najednou zakopl a děsivým hlukem přistál v roští.
Vymotal se z větviček a listí a dal konečně průchod všem svým emocím, které se snažil tak dlouho ukrývat. Před sourozenci, před otcem, ale hlavně sám před sebou. Srdceryvně se rozvzlykal. Zajíkal se pláčem, polykal hořké slzy. Nevěděl, jestli je naštvaný, smutný, nebo ho po tom pádu něco bolí. Věděl jen, že není v jeho silách tenhle proud slz zastavit. Štěněčí naříkání a pláč přitáhl nechtěnou pozornost. Zpoza keříku na něj koukala kulatá očka s heterochromií. Yggi popotahoval a utíral si tlapkama oči. "Chi-chi c'è?" zeptal se kdo je tam v matčině jazyce mezi vzlyky. Křoví zašustilo a vylezla z něj prazvláštní éterická bytost. Světlý kožich, dvoubarevné oči a křídla teňounká jako ta nejjemnější pavučina.
"Proč pláčeš, vlčku?" zeptala se líbezným hláskem. Yggi na ni zvedl uplakaná očka a vylil celé svoje bolavé srdíčko.
*"Mio padre era ingannevole per me e volevo solo una bevanda, ma mi urlava e era ingiusto e mia madre non gli diceva niente, io ero stanco e la mia bocca fa tanti male e tutti sono covati e non dissero niente a mio padre e voglio che tutto sia lo stesso!"
Bytost se zarazila, udělala výrazný krok vzad a šokovaně se na malého Yggiho dívala, aniž by notnou chvíli cokoliv řekla.
"Cože?" vypadlo z ní nakonec, otazníky lítající kolem hlavy.
Yggdrasil ještě chvíli vzlykal, než se konečně dokázal uklidnit. Pláč byl ten tam a jeho existenci prozrazovaly jen oteklé oči a občasné zajíknutí. Bytost se jemně usmála a jemně vlčka olízla na kuráž. "Povíš mi teď co se stalo? Ale prosím jazykem, kterým budu rozumět." zasmála se.
Yggdrasil se zhluboka nadechl, vydechl a nasadil klidný, relativně neutrální výraz. "Vůbec nic." odpověděl. Vlčice naklonila hlavu na stranu, ale dál se nevyptávala. Zjevně o tom mládě nechtělo mluvit. Ne znova. "Kdo jsi?" zeptal se Yggdrasil konečně.
"Já jsem víla Zuběnka. Když vlčátkům vypadnou mléčné zoubky, sbírám je a vlčkům za to dávám nějaké drobnosti pro radost." představila se víla. "A kdo jsi ty?"
"Jsem Yggdrasil." představil se víle poměrně stroze. Už byl konečně schopný vyslovit své jméno celé a bez větších obtíží. "A... proč sbíráš zuby?" nechápal. Víla se jemně zasmála. "To je tajemství." mrkla na něj, ale Yggimu to nestačilo. "A jak je sbíráš? To si je musí... vymlátit nebo vyškubat?" zamračil se. Víla se rozesmála. "Ty máš ale představivost! Kdepak, vlčatům zoubky padají samy."
"Cože?! Jak můžou padat samy?" skočil jí do řeči.
"Neděs se, malý Yggdrasile, má to tak být. Vy vlčata máte ještě mléčné zuby. Jsou ostré, ale malé a slabé. Když vám vypadnou, udělají místo novým, větším a silnějším zubům."
Yggdrasil se hluboce zamyslel. Takže až mu vypadají zuby, budou větší a silnější? Děsivá představa!
"Tak to teda nechci! Bude to bolet, nechám si svoje zoubky navždy." rozhodl se. Víla se potutelně usmívala a škodolibě mlaskla.
"To se obávám, že si vybrat nemůžeš. Navíc už ti stejně jeden vypadl." poukázala na malou díru v Yggdrasilově dásni. Yggi si zděšeně začal hledat díru jazykem a našel ji. "Já nemám zub!" vyjekl zděšeně. "Co budu dělat?" hodil na vílu zoufalý pohled. Ta jen pohodila hlavou. "No co by. Dáš mi ho." odpověděla nevzrušeně. Mávla tlapkou a v roští se cosi zatřpytilo. Zuběnčino kouzlo našlo Yggiho zoubek a přineslo ho přímo k ní. "Dáš mi ho, ne?" zeptala se pro jistotu.
"Jasně. Co bych s ním dělal." odpověděl nespokojeně.
"Neboj, až ti zub doroste, bude ještě mnohem lepší než tenhle." mrkla na vlčka a zmizela v třpytivém mráčku, který se rozprostřel všude kolem. Yggi překvapeně zamrkal a koukal na místo, kde před chvílí stála víla. Nezdálo se mu to jen? Inu, na tom nezáleží. Musí zpátky, jinak se bude otec hodně zlobit.
Chvíli to trvalo, ale nakonec se dokázal vrátit k rodině. "A heleme se, kdo se nám vrátil. Pan cestovatel se uráčil nakráčet zpět?" pronesl k němu uštěpačně otec. Yggdrasil se s neutrálním výrazem postavil přímo před něj a kajícně sklopil hlavu.
"Omlouvám se, už to neudělám." omluvil se bezvýrazně.
"Ts, to si piš že neuděláš. Jdeme!" zavelel a dál svého syna neřešil. Yggi si povzdechl a šel se zařadit k sourozencům. Všiml si, že na něj prazvláštně koukají.
"Fratello, co to máš na sobě?" zeptala se Odine tiše.
Yggi nechápavě zavrtěl hlavou. Co by měl mít na sobě?
"Svítíš." špitnul Dante a Yggi si všiml, že má na tlapičkách podivný třpytivý prášek. Překvapeně zalapal po dechu. Nezdálo se mi to!

Bylo ráno, počátek dalšího horkého letního dne. To ráno mohlo být s přehledem jako každé jiné, ale ne pro Yggdrasila a jeho rodinu. Byli totiž na cestě do matčiny domoviny, Vrbové smečky. Vlčata netušila kam jdou, ani co tam najdou. Nevěděla, jaký si pro ně osud nachystal překvapení, ani jak velký podíl na něm bude mít nově objevený otec. Malému vlčkovi vířila hlavou spousta myšlenek. Ty myšlenky překrývaly jiné emoce, jako třeba obavy, bohužel nebo bohudík. Ať tak či onak, museli se hýbat dál a cesta byla náročná. Ne ani tak terénem, jako spíš tím úmorným horkem. Yggdrasil cítil, jak z něj nelítostné slunce vypařuje i tu trochu vody, co v něm sídlila. Potřeboval se hned napít. Otočil hlavu k sestře, která vypadala stejně zdrceně a unaveně, jako on sám. Šťouchl do ni lehce čenichem a po očku kontroloval jak se padre tváří. "Sei bene? Jsi v pořádku?" zeptal se sestry a se strachem v srdci zjistil, že celá hoří. Čenich měla suchý a vařící, oči suché a jazyk skoro až na zem. V panice se rozhlédl kolem dokola a hledal alespoň náznak nějaké vody. Louže, potoka, čehokoliv. Nikde nic. Táhle zakňučel a hodil zoufalý pohled na matku, která byla k nim zády. Dante si však všiml, že něco není v pořádku. Jak viděl Yggiho výraz a Odine zchvácenou a bez života, rozštěkal se a začal tahat matku za chlupy a nohou. Ta se k němu sklonila a pokoušela se ho utišit. "No, qualcosa è sbagliato, qualcosa è sbagliato." povykoval malý bratr a ukazoval na něj a na sestru. Matka se zastavila a věnovala jim pozornost. Byla klidná a rozvážná, ale v její tváři se zračilo znepokojení. Velmi rychle jí došlo, že vlčata potřebují pít a odpočívat. V tomhle horku to nezvládnou. Dante se svou jemnou srstí možná nebyl vystaven přímému nebezpečí, ale sestra a Yggi rozhodně ano. Jejich srst byla hustší, delší a s věčně přítomnou podsadou. Ani její vlčecí jemnost je neuchránila před horkem. Madre stočila cestu kousek bokem a poměrně rychle je zavedla do stinného lesa, kde se vyskytoval velmi tenký, sotva tekoucí potok. Na uhašení žízně byl však více než vhodný. Vlčata se už už chtěla rozeběhnout a skočit do vody, ale matka je zastavila. "Lento." poručila nevýrazným hlasem, ale vlčata pochopila, že musí poslechnout. Když madre mluvila, bylo to důležité. Pomalu se tedy přiblížili k vodě a namočili rozpálené tlapky. Dostavila se okamžitá úleva. Voda byla sice teplá, ale byla to voda. Tekla sice pomalu, ale tekla. A hlavně dala se pít. Ponořili své malé čumáky do té trochy vody a nasávali a nasávali. Pili tak dlouho, že se zdálo, že brzy prasknou. Když se konečně odlepili od vody, bylo znát, že jim je všem o mnoho lépe. Suché čumáky zvlhly, suché oči nabyly na barvě a lesku a pohyby již nebyly tak vleklé a zhroucené, ale více méně... normální. Stále však vyčerpané. Padre jim nic neřekl, jen na ně koukal z povzdálí. V očích jasné a zřetelné zklamání nad tím, jak slabá jeho mláďata jsou. Bylo jasné, že ještě projdou tvrdým výcvikem. Byli sice malí, ale takhle se hroutit z trochy tepla? Strašné. Sám by však nikdy nepřiznal, že jeho soud je iracionální a nespravedlivý. On sám totiž horkem přímo umíral. Tuhá srst sice zajišťovala skvělou termoregulaci, ale čeho je moc, toho je příliš. Faktem bylo, že na dlouhá úmorná horka není stavěný. Krátce se napil, dovolil rodině si chvíli odpočinout, ale velmi brzy zase zavelel k pochodu. Měli před sebou ještě dlouhou cestu a čím dřív tam budou, tím dřív se bude moci věnovat tomu, čemu od samého začátku chtěl. Výchově silných vlků.

Přišel vlček na návštěvu k noře, kde to vonělo krásně něčím novým. Inu zvědavé tohle mládě vskutku bylo, to vám tedy povím. Zatoulal se rodině a rozhodl se trochu prozkoumat svět. Zpátky však musel být než padre napočítal jedna dva tři čtyři pět. O čas se nestaral, o nebezpečí taky ne. Co mu tak mohlo hrozit když se jen bude dívat nevinně. Nora byla temná a zela prázdnotou. Co kdyby omylem zakopl a spadl dovnitř nešťastnou náhodou? Než se však odhodlal k prvnímu kroku, liška už hrála na jeho notu. "Co to tu na mě vymýšlíš za nekalou botu?" Liška sice hubovala, ale na tváři jí zářil úsměv. "Vůbec nic nevymýšlím a prosím tě pusť mě! Non voglio sollevare nulla, quindi lasciatemi da solo." Liška jen koukala jak mládě prská na celé kolo. "Ty prcku, co je to za jazyk? A radím ti, aby sis na to vztekání nezvyk." Yggdrasil zaštěkal, zavrčel, pak přestal. Rozhodl se dát si pozor, aby od lišky nedostal. "Co jsi zač?" zeptal se přidrzle. Liška si docela cenila jeho výdrže. Pustila ho na zem, oprášila kožíšek, olízla čumák a a složila ocas kolem těla. "Jsem liška, jsem šelma, jsem zázrak přírody a abys věděl, nesežeru tě, i když bych měla."

Konečně! Byli všichni tři u sebe. Madre u nich, padre v zádech. Nejspíš... nejspíš to tak má být. A uměl s touto představou žít. Oba sourozenci se tiskli a zas jednou vytvořili ten známý chomáč bezpečí a hezkých vzpomínek. Dante se jako jediný nebál mluvit. Možná protože měl ochranu matky, možná protože prostě takový byl. Nedomýšlel důsledky. Nebo se o ně nestaral. "Vše si sedne?" zopakoval Yggi s pochybností v hlase, ale neoponoval. "Cosa ci succederà? Co s námi bude?" zeptal se tiše, aby to rodiče neslyšeli. Tohle bylo jen pro uši Danteho s Odine. Po očku sledoval počínání dospělých, ale neudržel na nich oči dlouho. Zamotal se hlavou a ocasem víc kolem obou mláďat. Jak postupně rostli, bylo vidět, že se Yggi dost vytahuje do výšky i do délky. Což se mu hodilo hlavně ve chvílích, kdy se chtěl kolem sestry a bratra omotat jako had.
Nervozita trochu polevila, cítil se lépe. Přítomnost známých těl bylo něco, co ho spolehlivě vrátilo nohama na zem. Jeho kotvy. Pevné body, se kterýma počítal.

//Vyhlídka

Otec samozřejmě vlčata, obzvlášť Yggdrasila, pokáral za jazyk madre. Nelíbilo se mu to, byl to jeho rodný jazyk. Ale aby byla rodina pohromadě, musel být poslušným synkem, který se chová dle přání rodičů. Tedy... otce, jak již pochopil. Madre se najednou zdála být tak vzdálená, jakoby se teleportovala na druhý konec Gallirei. A při tom kráčela kousek před ním. Svět byl pro něj čím dál tím méně pochopitelný a už vůbec nechápal, co se to děje v jeho křehkém nitru. Kráčeli dál z přehledné vyhlídky a nořili se do hlubokého jehličnatého lesa. Voněl krásně, ale byl děsivě tmavý a uzavřený. Ale ne příjemně uzavřený a útulný, jako jejich rodná jeskyně. Tohle byl zcela nový typ uzavřenosti, který v Yggim vyvolával neklid. Madre se z ničeho nic otočila na ně a čekala... nevěděl na co. Potlačil obrovskou chuť se k ní rozeběhnout, sejmout Danteho a radostí se k nim vecpat do pevného obětí. Místo toho jen přidal do kroku a zastavil těsně před bratrem. Bylo na něm vidět, jak moc si přeje něco říct. Ale nebyl si jistý, zda smí. A tak jen Danteho šťouchl čenichem do tváře na znak sourozenecké blízkosti a jakési nervozity, která v něm sídlila a ne a ne se vytratit. Potřeboval odpovědi. A ujištění. Ale místo toho měl jen nejistotu. A strach.

Kráčali bok po boku s Odine a pozerali spolu na matku s Dantem. Malý brat sa občas otočil a kútikom oka im dokázal venovať krátky znepokojený pohľad, než sa zo strachu radšej vrátil k pozorovaniu cesty. Yggdrasil nemal najmenšie poňatie kam idú. Niekam... do Vrby. Nejaké miesto, kde žije matkin brat. Prečo je to také dóležité? Budú tam teraz žiť? Budú tam spolu navždy a nebudú sa oddeľovať? Yggi sa pozrel na svoju malú sestru a hľadal v jej tvári náznak útechy. Sám sa však snažil tváriť nezaujato a pokojne. Rozhodne ju nechcel nijako rozrušiť. Ako veľký brat mal za nich za obaja zodpovednosť. Nemohol ukázať slabosť, nesmel ukázať strach. Ako veľký brat mal dóležitú úlohu. Ale aj keď navonok vyzeral tvrdo a nepoznamenane, vo vnútri kričal. Kričal a plakal a triasol sa ako steblo trávy vo vetre. Nevedel čo bude a nebol si vóbec istý, či to vedieť chce. "Všetko bude bene." zašepkal jej s vážnym výrazom. Nevedel, či jeho uistenie sestre pomohlo, ale rozhodne sa necítil tak neschopne a zraniteľne. Aspoň slovami mal nad situáciou kontrolu. Aj keď pomerne malú. Padre kráčal za nimi a kontroloval ich. Yggi cítil jeho ostrý pohľad jediného zdravého oka, ktoré mal. Ale aj s jedným okom bol jeho pohľad ostrý a bodal ho intenzívne do zátylku. Nehodlal urobiť ani jednu jedinú chybu. Bude presne taký, akého ho otec chce. A zaistí rodine pokoj a mier.

Den jako každý jiný, řekl by kdejaký náhodný vlk. Kdyby však ten vlk nebyl Yggdrasil. Lítostí nad změnou životního stylu mohl trávit jen pár chvil, neboť se prakticky okamžitě musel přizpůsobit novým pravidlům. Mnoho dnů uběhlo od jejich narození, nicméně už neměli nárok na to chovat se jako kdejaká jiná vlčata. Aniž by to vůbec tušili, museli se naladit na svět dospělých. Chrabrý Yggdrasil, silná Odine a houževnatý Dante byli teď jako tři mušketýři. I když se náhle museli chovat prakticky jako stroje, připravené poslechnout každý otcův příkaz, ani na moment by je nenapadlo se vůči sobě začít chovat jinak. Kdeže, byli sourozenci, mocné trio, mláďata mlčenlivé matky a dominantního otce. Erudovaní ani znalí světa nebyli, ale ani tak je nemohlo nic zastavit. Totiž když se sourozenci rozhodnou postavit osudu, je prakticky nemožné je ztrhnout a odvrátit od svých motivů. Už když byli hodně malí, matka jim nedopatřením vštípila sounáležitost. Tichý úkryt, ve kterém se narodili, jim poskytoval perfektní místo k tvorbě základních návyků a emocí jeden k druhému. Upozadění vnějšího světa v Yggim vytvořilo řádnou dávku loajality vůči svým nejbližším. Milovaným odevzdá klidně svou duši, hlavně aby je ochránil. List plný očekávání, plánů, pravidel a všeho, co se týkalo jeho tvořící se povahy se pomalu plnil převážně povinnostmi vůči jeho rodině, kterou převážně zahrnovali jeho sourozenci a Matka. Ano, přesně ta matka, která ho bez mrknutí oka odevzdala otci.

Malý vlček ještě pořádně netušil, jak používat místní řeč. Mohl se učit od otce, ale upřímně... měl z něj celkem hrůzu. Milý zrovna nebyl a pokud by si měl vybrat, chtěl by se učit od mámy, ale to asi nebylo možné. Máma totiž skoro vůbec nemluvila. Možná kdyby se jí víc ptali, ale když tu byl otec, mluvila jen pokud ji k tomu on sám vyzval, jinak ne. Mockrát si říkal, že by mohl třeba zdrhnout. Mohl by nějak najít Shahira a učit se od něj. Mladá krev byla přece super, ne? Měl za to, že když je tak moc chtěl otec, jistě to bylo tím, že měli nějakou cenu. Myslet ale znamená prd vědět, takže Yggdrasil se musel spokojit čistě se svou konspirační teorií o které neměl ani zdání, zda má v sobě ždibec pravdy. Mohl se tehdy zeptat Shahira, ale cožpak na to v dobu myslel? Měli úplně jiné téma k hovoru. Magie, způsob mluvy, jazyk... Mluvili o spoustě věcech, ale na cenu vlčat řeč nějak nepřišla. Mnoho myšlenek pro nic, ale upřímně, jak načnout řeč o něčem tak podivném, jako prodej a cenění vlčat? Mohl ho vůbec brát vážně, pokud by se na to skutečně zeptal? "Madre to určitě ví." Mluvil si nahlas. Momentálně měl náladu na trochu tréningu jazyka, tak si výjimečně mluvil nahlas. Mlel jen velmi výjimečně, normálně spíš mlčel a poslouchal. Moc toho nenamluvil. Možná se mu teď chtělo víc mluvit, protože to padle neslyší? Madre by mu na to jistě nic neřekla, ale padre by z toho mohl být naštvaný a zpruzelý. Minule se nakrknul kvůli nějaké titěrnosti, jako že se při svolání nesrovnali do řady. Mno, to byl teď jeho život. Moc si vybírat nemohl.

Srpen 8/10 - Shahir

Pozná? A kdy? Jak? Tyhle neurčité odpovědi byly trýznivé. To vážně neexistovalo nic, co má jasný plán a jasný cíl? Samé někdy? Děs! Nespokojeně zabručel a svěsil zklamaně uši. "Bene." odpověděl, ale bylo znát, že to rozhodně pro něj není bene. Vlastně to bylo hodně věcí, jenom ne bene, ale věděl, že lepší odpověď stejně nedostane. Poslušně tedy složil ocásek a nechal to být. Jako hodně vlče, kterým rozhodně nebyl. Ale snažil se být! Rozvážně pokýval i na vysvětlení ohledně únavy. Jasně, když dlouho běhal, taky pak byl unavený. To dá rozum. "Dobše." odpověděl měkce se špatnou výslovností. Nezajímalo ho to. Co ho však zajímalo o mnoho víc, byla informace o magiích. Zazářila mu očka a vyskočil do výšky své hlavy. "Super!" zamával ocáskem. "Můžu víc? A najít zkuše-zkunos-zkušenost-nostiti?". snažil se ze všech sil vyslovit to zrádné slovo. Koukal na vlka žádostivě a očekával něco děsně super. Něco, díky čemu bude moci se okamžitě naučit ideálně všechny čtyři magie naráz. A hned. I když mu Shahir jasně řekl, že to trvá a vyžaduje trpělivost. Ale cožpak Yggdrasil mohl vědět, co to ta trpělivost je a jak dlouho trvá nabrat zkušenosti? Spíš ne.