Gallirea - Příspěvky uživatele

Pokud nevadí, potřebovala bych ještě chvilku na rozmyšlenou k některým odměnám.

Ale aspoň kus, zkusím to vypsat co nejpřehledněji dovedu.

Pro Sikua:
Lesní strážce - Liška obecná (zadarmo)
Magie Emoce s 5* (-170 bodů)
75 % sleva k Božstvu (-250 bodů)

Pro Yggdrasila:
Vymaxování jedné vlastnosti - síla (zadarmo)
Magie Bolesti s 5* (-170 bodů)
12 mušlí (-10 bodů)

Pro Morghanu:
Magie předmětů s 5* (-170 bodů) (//Přidáno )

Yggdrasila jednoho dne z rána pozdravila černá vrána. Nerozuměl ani slovo, škoda - padlo jich mnoho. Ptal se jestli něco chce, ale z ní jen krá krá a víc moc ne. "Mluv jasně!" houkl Yggi, neměl rád tyhle okamžiky. Vrána krá krá a byla pryč, odletěla rychleji než by práskl bič. "Počkej!" volal na opeřence, ale vrána mu nerozumí přece. Letěla pryč a vlček za ní, následoval její pírka vraní. Do cesty se však připletla nora, vidět byla jenom shora. Příště matko líp své mládě uč, chvíli byl tady a teď je fuč. Za zvuku rozbitého skla ze sklenice, padá lišce do světnice. Co to děláš? Zase ty?!" dělá liška drahoty. "Utíkáš zas rodičům? Nerozumím vám, tropičům." "Neutíkám!" bránil se Yggi. Liška z něj dostává tiky. "Takže jenom tisícimilová procházka?" Samozřejmě to byla nadsázka. "Ztratil jsem se když jsem běžel za vránou." Na tohle nemá liška nervy takhle po ránu. "Tak hádám, že tě zase doprovodím. Tím směrem poslední dobou pravidelně chodím." A tak liška dělala vlčkovi garde, lepší společnost by ti dva hledali marně. Pořád se smáli, mluvili o všem možném a nevšimli si, jak už je venku pozdě.

Září 2/10 - Odine a Dante

Požehnání od matky mají - teda alespoň tak si to Yggi přebral - a sourozenci už se třásli na dnešní výpravu. Sestra o poznání méně než Dante, zatímco Dantemu narostla místo ocasu vrtule. Sotva Yggdrasil dal znamení k pohybu, byl v čudu. Vletěl do křoví jako neřízená střela a s pořádným rachotem překonal divoké větvičky a listí. Yggi na to nic neřekl, jen odevzdaně hleděl na místo, kde jeho malý bratr zmizel. Sestra mu tiše oznámila, že je připravená. Naklonil se k ní a prohrábl jí srst na líci čenichem. Dělal to sourozencům často, asi to byl nějaký jeho způsob jak jim vyjádřit náklonnost, aniž by bylo potřeba slov či jiných expresivních prvků, které Yggi obecně moc neovládal. Kývl na ni a tiše se proplížil kolem keřů, kde už na ně čekal Dante.
"Tišeji to nejde?" oplatil mu trochu podrážděně, ale neřešil to. Věděl, že bratrovi energie teče ušima, takže nemělo smysl ho poučovat. Navíc matka o nich už ví a otec... inu, buď spí, nebo ho to nezajímá. Tak či onak, první krok dopadl dobře. Připojil se k bratrovi a šťouchl ho do tváře, podobně jako před tím sestru, ale bylo to trochu hrubší. Pokud dotek pro sestru byl konejšivý, tenhle pro bratra byl spíš napomínající. "Guidaci, fratello.*" pobídl bratra. Bylo mu jasné, že se na to třese od první chvíle, co se dohodli uskutečnit tuhle výpravu.

Yggdrasil si sedl za malého bratra a Odine, aby dobře viděli, a položil si na jejich hlavy bradu. Víc se opíral o Danteho, aby sestru nezatěžoval. Pomalu začínal chápat koncept váhy a bolesti. Chápal, že je větší a že jeho velikost může působit ostatním diskomfort a a bolest. A on neměl v úmyslu něco takového dělat, alespoň ne svým sourozencům. Má je přece chránit. Být tu pro ně a zabránit jejich rozdělení. Takže si musel dávat pozor.
Z pozice na Dantem a Odine se díval matce přímo do očí a pohledem ji vybízel k tomu, aby pokračovala. Dante zjevně věděl, o co jde, neboť se rovnou zeptal co budou lovit. Pravda. Co mají lovit? A nejsou moc malí? Kdykoliv Yggi zahlédl zvěř, byla veliká. Mnohem větší než on a občas větší než madre a otec. Musí být vážně silní. Pomyslel si na účet svých rodičů. Přejel mu mráz po zádech. Čelit jim v případě nouze bude náročný úkol.

Pohodu a zábavný program jim narušila matka. Yggi z toho byl tak v šoku, že se zarazil uprostřed pohybu a vyjeveně na ni zíral. Co to? Madre promluvila? Jen tak? Asi jí to přikázal otec, ale ten stál bokem. Jistě by jim to přišel říct sám, kdyby to bylo z jeho hlavy. Nebo snad ne? Nicméně ať tak či onak, překvapilo ho to. Nechal Danteho sklouznout, on sám se převalil na nohy a přikráčel blíž k matce, aby pořádně slyšel, co jim chce říct. Mluvila otcovým jazykem o lovu.
Něco takového říkal i Shahir, ale... co přesně že to je? Přemýšlel nad otázkou, ale nic neřekl. Nebyl tázán. Malý bratr se natiskl zpátky k nim a i přes svou zvědavost se snažil udržet jejich trojlístek pohromadě. Konečně taky chápe, proč je Yggdrasil vždy tak úzkostlivě drží u sebe. Aby jeden o druhého nepřišli.

Přepadení sestry se rychle změnilo ve spiknutí. Nutno poznamenat, že do téhle sourozenecké války vstupoval s tím, že nic není fér. Že by ale tenhle názor sdílel i teď, to se říct nedalo. Fratello a sorella na sebe mrkli a skočili na něj. Nehledě na výškový rozdíl, Yggdrasil neměl šanci vzdorovat. A ani se o to nesnažil, pěkně dobrovolně se svalil na zem, aby ty dva setřásl. Nicméně mise nebyla tak úspěšná, jak očekával. Vycenil zuby a hravě cvakal kolem sebe, aby na sourozence házel pěkně výhružné xichty. Samozřejmě u toho náležitě vrčel a vydával pazvuky boje. Byla to paráda, na chvíli se mohli všichni uvolnit a dělat si něco po svém - hra totiž byla plně v jejich režii. Sorella ho zatahala za ucho, tak po ní zkusmo hrábl packou, ale samozřejmě se spíš trefoval do vzduchu.

Setkání s Shahirem mu solidně vrtalo hlavou. Úspěšně mu vysvětlil, že získá nějakou magii, kterou bude moci ovládat a cvičit, ale nevěděl kdy, jakou ani jak to pozná. Aby toho nebylo málo, bylo mu řečeno, že se mu oči vůbec změnit nemusí, a tak bude čistě na něm, aby na svou magii nějak přišel. Litoval toho, že ho nevyzpovídal víc. Cílem bylo sice se trochu osvěžit ve vodě a vyčistit si hlavu, ale tohle bylo o mnoho důležitější, než nějaký hloupý odpočinek. Kdyby věděl, že tak rychle potká někoho úplně cizího, kdo bude ochotný mu vysvětlit fungování světa, připraví si otázky předem. Matka by mu sice mohla povědět víc, ale bylo mu nepříjemně ptát se jí v přítomnosti otce. Evidentně při něm mlčí víc, než obvykle a to už je vážně co říct, neboť matka mlčí prakticky pořád. Došel zpátky k rodině, ale už z dálky na něj dýchala tíživá atmosféra. A Yggdrasil okamžitě zalitoval, že u jezera nezůstal déle. Enormní odpor hnul vlčkovi žaludkem, když se rozhodl pro drastický krok. Kostrbatě oslovil otce, který bude určitě vědět, jak magie fungují a dá mu odpovědi, které potřebuje a po kterých baží jeho nekonečná zvědavost.
"To není něco, co se projeví u každého stejně, ale až to přijde, já to rozhodně poznám." Možná očekával, že se s ním o tom bude doopravdy bavit, možná chtěl jen ukojit akutní nával zvědavosti a náhlého pocitu nedostatku pozornosti a snad otcovské lásky. Yggdrasil samozřejmě nedostal ani jedno z toho, a tak jen přikývl a frustrovaně si lehl, aby zpracoval alespoň to, co zná.

Nikdy by sám do sebe neřekl, že bude dobrodružným typem. Nejraději měl, když byli všichni hezky pohromadě, tulili se k sobě v útulné jeskyni, společně jedli kořist, kterou ulovil padre a nikdo se nechystal nikam odejít. Nikdo nemluvil o rozdělování se. Nikdo neměl potřebu se rozdělit. No, jenže časy se mění a doba je zlá. Neměl z toho radost, ale bylo potřeba učinit rázný krok. Nicotní, jako srnka písku na poušti, se tři sourozenci rozhodli utéct od rodičů, aby mohli být nadále spolu. Nerozlučné trio spřádalo plán. Nikdo z nich však nevěděl, jak vlastně takový plán vytvořit. Nový měsíc zářil vlčatům tak jasně, že je ani příliš netížila potřeba spánku.
"Nevím co teď, utečeme jen tak? Nevíme ani kam jít." Nesouhlasila s impulzivitou plánu Odine.
"No přece do Vrby." Neváhal s odpovědí Dante, který laškoval s představou kouzelných vzrostlých stromů, milých, usměvavých vlků a matčina bratra, který je vítá s otevřenou náručí a připravenou hostinou jen a jen pro ně.
"Nebuď hloupý, nevíme ani kde je." Neudržel Yggdrasil zbytečně prudkou reakci.
"Nejsem hloupý, jenom ty jsi posera."
"Nehádejte se." Napomenula je Odine. Nicméně jejich výměna názoru vyrušila ze spánku otce, který na ně zíral hnědýma očima a tiše vrčel. Nebylo těžké pochopit, že se mají ztišit a jít spát.

I teď, když si tu spolu hráli a svět byl krásný, neusmíval se. Měl celkem neutrální, skoro až prázdný výraz. Ocas mu lítal, řeč těla prozrazovala veselí a neškodnou hru, ale jeho tvář vypadala jako kámen. Neovládal to, takovým se prostě postupně stával. Neochvějným. Nepřístupným. Tvrdým. Už jako vlče musel čelit mnohým potížím dospělého světa, navíc zjistil, že velké projevy emocí se nevyplácejí. A tak je uzamknul. Zavřel je v těle, které si chtělo hrát, objevovat, projevovat se. Pořád všechny tyhle věci cítil, ale už to nebylo vidět. Už neštěkal naštvaně na fakt, že se mu něco nepodařilo na první dobrou. Už se neculil na sourozence, když se dobře vyspal. Už hravě nevrčel na motýla, který se odvážil mu přilétnout na čumák. Teď šlo jeho náladu a emoce vyčíst jen povrchově a poměrně vzdáleně z řeči jeho nedospělého těla. Kdo ví, jestli přijde i o tenhle projev zcela přirozených pochodů - pocity.

Odpor byl marný. Oba samci, byť ještě nedorostlí, byli zkrátka větší, silnější a mohutnější než jejich malá sestra. Navíc jí drželi uši svými malými ostrými zoubečky. Ne ne, kdepak, měli navrch a ona s tím nemohla vůbec nic udělat. Jen se na ně naoko zlobit. Odine vždy ráda hrála hru "hádej co si myslím" a u toho nespočet výrazů a hraných emocí. Dante zas byl upřímný po všech směrech, i ve svých projevech. Když má radost, raduje se. Když je nejistý, strachuje se. Když cítí splín, mračí se. A když se zlobí, škaredí se. A Yggi... ten postupně, pozvolna, kousek po kousku přestal používat své mimické svaly k projevům emocí. Nikdy nebyl příliš zdatný v emočních projevech, ale bylo naprosto běžné, že když cítil něco negativního, dal to nějakým způsobem najevo. Jak čas plynul, tyto projevy ustávaly. Přestal se hlasitě zlobit. Přestal plakat, když mu bylo těžko. A přestal se usmívat.

Září 1/10 - Odine a Dante

Je čas, je konečně čas! Madre a padre hluboce spí, venku svítí zářivý měsíc a oni mají konečně možnost jít prozkoumávat svět sami, bez dospěláků. Navíc s nimi nebyla žádná zábava, furt samé příkazy a dusivé ticho. Původně nechtěl nikam jít, ale Dante byl opravdu hodně přesvědčivý. Bylo to samé "bude to fajn, bude to paráda" a pak "buď jdu s váma nebo bez vás". A to na Yggiho působilo jako automatizovaný příkaz. Neexistuje, aby ho nechal jít někam samotného! A Odine byla taky dost dobrodružné povahy, takže nebylo zbytí. Musel jít taky. Ale i když by to sám nepřiznal, těšil se.
"Pssst." syknul na sestru, že je čas jít. Ukázal jí směrem k jednomu z křovin, o kterých věděl, že je za ním příjemná cestička. Pohledem hledal Danteho, ale setkal se jen se zrakem matky. Zarazil se. Tak ale nic neřekla, nic neudělala. jen se na něj dívala, ale nevypadala, že by byla proti. Yggi pochopil. Souhlasila. Jen ho varovala, aby se o ostatní řádně postaral. Přikývl, aby věděla, že to bere velice vážně. Měli zelenou.

2/28

Normální běžný teplý den, řekl by kdejaký vlk. Ale Yggdrasil ne. Pro Yggiho tenhle den byl mnohým, ale rozhodně ne normálním. Odplížil se od rodiny bokem, aby vymyslel a uskutečnil tajný plán. Chtěl ze Zuběnky vytřískat odměnu za zoubek. Problém ale byl, že se mu zrovna žádný neviklal. Okusoval polínka, hryzal kamení, trhal kůru ze stromů... no prostě dělal co mohl, ale zuby držely jako přibité. Nechápal to. Vždyť Zuběnka říkala, že tyhle zuby jsou sice ostré, ale slabé. Jemu se ale jevily na jeho vkus až moc silné a odolné. Jinak by přece dávno vypadly, ne? Kecala mu? Ve skutečnosti si tehdy vyrazil silný zub, který mu klidně mohl zůstat? Ale když si tam šáhl jazykem, rozl mu zoubek další. Divné... možná lhala jen částečně. Možná je jako... hmmm jak se jmenuje ten tvor, o kterém mluvil otec... žralok! Nějaká pazrůda v mořích a oceánech prý má nekonečně mnoho zubů. Když mu vypadne jeden, doroste mu další. A zas. A znova. Třeba je jako ten žralok. Má tudíž nekonečně mnoho zubů, které může dávat Zuběnce? To je paráda! A za ty zuby si řekne cokoliv bude chtít! Jenže... jak donutí zoubky aby vypadaly? To je teprve oříšek. Hmmm oříšek. Stočil pohled k ořešáku, nicméně bylo na něj ještě brzy. Sice ořechy už měl, ale nebyly tak tvrdé, jak by potřeboval. Navíc jsem kousal do kamenů a nic z toho nebylo. Došlo mu. To nebyly dobré zprávy. Musí něco vymyslet, jinak mu zuby nevypadají a Zuběnka mu za ně nic nedá. A to nemohl riskovat!
Jak tak chodil po okolí, bloumal a přemýšlel, zamotal se do spletitých lesních cest a nějakou zvláštní náhodou se ocitl u známého stromu. Ani si neuvědomil, že je tak daleko. A matka ani otec si toho nevšimli. Asi. Snad ne. Ale Odine a Dantemu jsem asi měl něco říct. Pomyslel si. Co když ho půjdou hledat a ztratí se? Brrr strašná představa! Musí rychle vyřídit zubní záležitost a vrátit se zpátky. Ale... jak vlastně přivolá vílu? Posledně ona našla jeho, ne on ji. Přišel ke stromu a houkl do jeho dutiny. "Holaaaa." zavolal, ale zpátky se vrátila jen jeho vlastní slaboučká ozvěna.
"Hledáš tam někoho?" zachichotal se kdosi za ním.
Překvapeně se otočil, aby se ujistil že se nepřeslechl. "Hledám tebe." odpověděl bez okolků. No co, vždyť to byla pravda!
"A proč mě hledáš, vlčí mládě?"
Yggi napřed řádně probral v hlavě způsob, jakým chce Zuběnku požádat o její dary. Chtěl, aby to bylo jasné a úderné a hlavně aby nemusel moc mluvit. Otcův jazyk byl pro něj ještě dost složitý. "Chci ti dát zuby výměnou za dárek." vyřkl nakonec svou nejjednodušší verzi. A zjevně se to neminulo účinkem, vskutku to byla úderná žádost, neboť se víla solidně zarazila.
"Ah tak, rozumím. No a... ty máš nějaký zoubek, který bys mi dal? Já jen že jsi tu byl docela nedávno." podotkla. Yggi zavrtěl hlavou. "A... za to teda chceš odměnu?"
"No za zoubek přece! Ale musíš si ho vzít." otevřel tlamu dokořán, aby jí ukázal celé dvě řady dětských tesáků, které si může vzít. Ta si ale jen hluboce povzdechla.
"Yggdrasile, přece jsem ti už říkala, že takhle to nefunguje. Zoubky ti musí vypadnout samy."
Vlček zklamaně zavřel tlamu a uraženě se na vílu zadíval. To nemůže udělat aspoň pro jednou nějakou tu výjimku? Určitě se některý už už bude viklad, ona to musí poznat, ne? Když je ta Zubařka - teda Zuběnka. Víla se shovívavě usmála a pocuchala mláděti čupřinu na hlavičce svým čenichem. "Proč na to tak spěcháš? Zoubky ti vypadnou tak či tak."
Yggi se zamračil a odtáhl. Nelíbilo se mu, že na něj tak důvěrně sahá po tom, co mu odmítla pomoci. "Potřebuju dárek." odpověděl trucovitě.
"Dárek? Chceš, abych ti vyrazila zuby jenom proto, že chceš ode mě odměnu?" zatvářila se zhrozeně. Je tenhle prcek postihnut démonem hrabivosti? Je nenasytný a sbírá blýskavé věci jako straka? To snad ne!
"Ale já potřebuju!" zavýsknul zoufale. "Potřebuju, abys zajistila, že matka neodvede Danteho." Hlas se mu trošičku zachvěl, viditelně zadržoval pláč. "Zařiď to! Zařiď, abych byl pořád se sestrou a bratrem. Zařiď to!" prásknul tlapičkama o zem. "Prosím." svěsil hlavu. Tohle byla jeho velká možnost. Přece o ni jen tak nepřijde! "Vem si zoubků kolik chceš. Klidně všecky. Ale ať mi neberou Danteho a Odine." Neudržel ho, chtěl se rozbrečet, ale protože už nevěděl jak, místo toho se jen šíleně naštval. Frustrovaně zahrabal do země, aby upustil aspoň trochu páry, a plácl sebou do rozhrabané hlíny.
Zuběnka na něj smutně hleděla. Tohle přání mu splnit nedokáže. "Promiň, Yggdrasile, já takovou moc bohužel nemám. Nedokážu ti zajistit, že o své sourozence nepřijdeš."
To byla rána pod pás. Nemá moc? Jak to, že ne! Umí přece zvedat věci pouhou myslí a má křídla a celá se třpytí. Musí být mocná! Musí to umět...
"Navíc když ti zoubek vyndám aniž by byl připravený, bude tě to strašně bolet a poničím tím nejen starý zoubek, ale i ten nový, co ti teprve vyroste. A ty musíš mít pěkné zdravé zuby, aby jsi mohl sourozence chránit."
To dávalo smysl. Nemůže mít přece špatné zuby, musí být silný! Musí se umět bránit, aby byli Dante a Odine v bezpečí. Nesmí udělat žádnou chybu, jinak tím ohrozí všechny tři. Yggiho výraz ztvrdnul a stal se neutrálním. Nebylo ani vidu ani slechu po zoufalství ani slzách. "Máš pravdu. Přijdu, až budou zuby připravené." S tímto se zvedl a beze slova odešel.
Víla ho zaraženě sledovala. Ta změna ji trochu vyděsila. Možná by to nebylo nic zvláštního u dospělého vlka, ale u vlčete? Nemyslitelné. Dlouze jej sledovala a ani jí nedošlo, že se vlastně nijak nerozloučili. Oba teď měli plno vlastních myšlenek.
Yggdrasil se vracel domů oklikou. Nechtělo se mu zpátky z mnoha důvodů, jedním z nich byl pocit poraženosti. Neuspěl. A to byl problém. Jak tak přemýšlel nad tím, jaké mají další možnosti, nedopatřením zakopl a svalil se do roští, které však schovávalo příkrý sráz. Nebyl velký, ale byl dost prudký a nebezpečný pro prcka, jakým Yggi přeci jen byl. Vypísknul a skutálel se dolů po kamenitém sesunu a přistál na obličeji až úplně dole. Byl odřený a pomlácený, čenich ho pálil z toho, jak si ho při pádu poškrábal o kameny. Zaúpěl a chytil se tlapičkama za tlamu. Ale co to? Cítí v hubě krev! Zašmátral jazykem po dásních a hledal další díru. Tuhle zná, tady je zub, tady taky... Mám ji! Pomyslel si radostně. Opravdu, vyrazil si při pádu zub. Začal hned vehementně hledat všude kolem, ale zub neviděl. Ach bože, snad ho nespolknul, to by byla hrůza. Už už ztrácel naději, když v tu zahlédl cosi dlouhého a ostrého opodál. "Mi dente!" zvolal šťastně. "Můj zub! Můj zub, můj zub, mám svůj zub!" A tak k radostným jásotem vzal svůj zoubek do tlamy a běžel zpátky za vílou.
Měl na krajíčku, dáseň ho bolela a byl vyjukaný, ale měl radost. Už z dálky na ni povykoval. "Zuběnko! Zuběnko, mně vypadl zub!" volal na ni.
Víla se zhrozila. "Říkala jsem ti přece, že si nesmíš zuby trhat násilím. Ukaž mi dásně, otevři tlamu!"
Yggi hned poslechl, otevřel pusu a na Zuběnku vykoukla čistá, pravidelná díra v dásni a vlčí zoubek na jazyku. Vše vypadalo v pořádku.
"Ty máš teda pořádné štěstí." povzdechla si. "Ukaž, zoubek mi dej a ty se běž rychle napít. Něco ti za něj dám, ale varuji tě, skutečně ti nedokážu slíbit, že se s bratrem a sestrou nerozdělíte."
Yggdrasil horlivě kýval hlavou. "Tak to aspoň zkus. Třeba to vyjde." odpověděl s výrazem typickým pro naivní radost vlčete. Tomu víla nemohla odolat, zvlášť, když mu tak zářila očka.
"Zkusím. Ale počítej s tím, že to nevyjde." přitakala s obavami v hlase i srdci. Nemohla mu to slíbit, nedokázala to zařídit. Ale právě teď měl Yggdrasil možnost být mládětem a ona mu tu šanci nechtěla vzít.
Vlček slušně poděkoval, pozdravil vílu a mnohem veselejším krokem se šel napřed napít k potoku a pak rovnou za rodinou. Věděl, že mu víla nedovede pomoct. Ale aspoň měl pocit, že dozajista udělal vše, co udělat šlo.

Yggi se zarazil, uši nalepené na krk. Dostal se do potíží tak rychle, že ani nemrk. Liška si povzdychla, kroutíc očima. "Hele mládě, upaluj za rodičema." Yggdrasil hlavou vrtěl, kvrdlal nožkama. Prosebně na lišku koukal smutnýma očkama. "A že nemusím teď? Možná až za chvíli." Liška však nechápe, hodně se diví. "Takže ty ses nezatoulal, ty malý nezbedo."
"Jojo zatoulal, jen se to všechno tak nějak semlelo. Navíc komu to vadí, mně teda ne. Však se vrátím, určitě než slunce zapadne."
Liška se mračí, podezřívavě mžourá. Snad si ten prcek nemyslí, že je takhle hloupá! Nene kdepak, určitě utekl z rodné jeskyně. Určitě ho hledají a až ho najdou tu, liška dostane po hubě. "Tak to ti nežeru, beztak jsi samý problém. Vrať se domů hned, půjdeš po zlém nebo po dobrém." Liška se mračí káravě, Yggi se mračí temně. A tak tam tak ve dvou se na sebe mračí vzájemně. Vlček se nakonec umoudří, poraženě vzdychá. Utrpěla tímhle setkáním jeho křehká vlčí pýcha. "Fajn, tak já teda půjdu. Musíš mě ale pustit." "Tak to teda ne, určitě zdrhneš úplně jinam, to nemohu dopustit." A tak vzala liška Yggiho na ocas, k rodičům ho odnesla. A když si byla jistá svým splněným úkolem, zmizela rychle zpátky do lesa.

Srpen 10/10

Huh? Jakto že je den? Nešel před chvílí spát? Rozhlédl se kolem dokola zmateně. No fakt, vždyť teď, právě teď usnul! To byla noc tak krátká? Uh, tolik chtěl utéci realitě, že s láskou upadal do sladkých rukou spánku. Ale k čemu to je, když spánek trvá sotva pár vteřin! Nicméně zpátky k současnosti - nemá na výběr. Jenže... on není venku. A vedle není madre, padre, sorella ani fratello. Kam se všichni poděli? A kde je on? Pak mu to ale došlo. Tuhle jeskyni moc dobře poznává. Je doma! Ve Valhalle! "Dante?" zkusil. Nikdo nic. "Odine!" zavolal na sestru hlasitěji. Taky žádná odezva. Na matku volat nechtěl, protože byl na ni naštvaný, a na otce už vůbec ne, protože... no z vcelku jasných důvodů. Chtěl vyjít ven z jeskyně a podívat se kde teda jsou, ale východ se zdál být podivně daleko. A daleko. A furt byl daleko. Co to má být!" Rozeběhl se, ale pořád se tam nemohl dostat. Bylo to frustrující. Když už se odrážel spíš vzteky než silou, ucítil tlak na zádech. Ještě chvíli zvládl běžet, ale ta tíha ho srazila k zemi a on...
...se probudil. Zvrátil rozespalou hlavu vzad, aby se podíval na předmět, který ho špendlí k zemi. Byl to malý bratr. Yggdrasil mu očichal tvář a opatrně ho shodil ze sebe dolů. Zvedl se, ale vzápětí zakopl do další tělo. Tentokrát to byla malá sestra. Yggi úlevně vydechl. Byli tady. Pak zvedl hlavu a jeho očka spatřila noční oblohu, která zářila barvami. Zalapal po dechu. "Páni!" vyjekl a začal šťouchat do sourozenců. "Odine, Dante, vstávejte! Něco se děje, obloha umírá! Nebi je špatně!" jančil, ale sourozenci byli příliš zabraní do sladkého spánku. Yggdrasil byl celý bez sebe. Nervozitou zakňoural. "Co se to děje." kňournul.
"E' l'auroras." promluvila najednou osoba, o které ani nevěděl, že je vzhůru.
"Aurora?" zopakoval vlček nechápavě.
"Polární záře." přeložila mu to matka a posadila se vedle něj.
"Nebe neumírá?" zeptal se Yggi pro jistotu, načež Lacrima jen zavrtěla hlavou.
Yggdrasil se rázem uklidnil a stočil pohled k záři. Byla překrásná. Různě se vlnila a měnila a barvy byly jako z jiného světa. "Bella." zašeptal omámeně. Matka mu věnovala káravý pohled, čehož si okamžitě všiml. Kajícně sklopil uši a trochu uraženě se od ní odvrátil. "Mluv otcovým jazykem." napomenula ho, ale dál již nemluvila. Matka obecně moc nemluvila. Yggdrasil byl na tom dost podobně. Nechtěl mluvit. Když mluví, je kárán. Proto po zbytek noci ani jeden nepromluvili již jediné slovo. Jen mlčky sledovali krásu polární záře.

Podivné to stretnutie, nie že nie. Shahir bol určite milý vlk, ale nezdalo sa, že by mal mnoho odpovedí. Kedy vyrastie – až príde čas. Čo to bolo za časový údaj? Kedy získa mágiu – až vyrastie. Rovnako neurčité, ako otázka pred tým. Yggi bol čiastočne nahnevaný, čiastočne zmatený. Naozaj tie odpovede potreboval, musel preprať otca! Ochrániť súrodencov, dostať ich do bezpečia a byť si istý, že zostanú spolu. Ale ako toho móže dosiahnuť bez mágie? Ani s ňou nemal istotu, že bude všetko bene. Bene... ako to len mohla mama povedať? Klamala im? Bola tiež taká naivná a zúfalá ako oni? Ťažko povedať. Ale mal na ňu zlosť. Takú zlosť! Hneval sa na ňu, na svet, na okolnosti, do ktorých sa narodili. Najhoršie na tom všetkom bolo, že nemali vóbec potuchy, že by to šlo aj inak. Ako by len mohli, boli ešte malí. Takí malí, že bez dospelých by neprežili. Nemali potuchy, ako svet tam za humnami vyzerá. Je milý? Bezpečný? Láskavý? Je zlý, nekonečný a desivý? Inu desivý je určite, lebo Yggdrasila desil už len pri pomyslení na jeho existenciu. Ale... je na prežitie? Keď sa naučia sebestačnosti, prežijú? Pozrel na brata i sestru a zachvátil ho splín. Čo keď ich nedokáže ochrániť? Čo potom? Čo sa s nimi stane? Na to ale nesmel myslieť. Bol najstarší. Prvorodený. Musel si poradiť aj keby ho to malo stáť všetko, čo pozná.