Příspěvky uživatele

Malá ségra se nechala odmanipulovat k mamce a taky se zachumlala. Malý brácha se přidal o chvíli později, ale vydržel výrazně kratší dobu, hned se rozhodl odběhnout zpátky do širého světa a poznávat nejbližší fascinující věc - bahno. Máma byla hodně tichá a nemluvná. Malý vlček byl taky tiššího rázu, ale jakožto mládě, chtěl mluvit a chtěl poznávat. Díky maminčinu tichu se ale navykl na to, že když máma mluví, musí bedlivě poslouchat. Proto když promluvila i teď, natočil k ní okamžitě uši a čekal, co z ní vypadne. Ona však nepokračovala. Začala se chovat divně, podezřívavě, opatrně. Byl z ní cítit strach, ale i náznak hněvu. Šlo o přirozený instinkt, byla připravená bránit svá mláďata, ale malý vlk tohle nemohl vědět. Byl na to příliš malý.
Po vzoru mámy se ihned postavil do pozoru a nervně stáhl uši. Nevěděl co se děje, ale cítil, že to není dobrý. Nerozvážně se postavil před sestru a zaštěkal na malého bratra, aby se okamžitě k nim vrátil. Byl celý bez sebe, nic nebylo jak by chtěl - bratr byl daleko, matka se chová divně a k nim se blíží nebezpečí. Bublalo to v něm, byl tak frustrovaný, že se strach a nejistota měnily ve vztek. Nelíbilo se mu to! Ani trochu se mu nelíbilo, co se děje a chtěl, aby to okamžitě přestalo.
Jako na zavolanou se z křoví vynořil cizí vlk. Madre se jako mávnutím kouzelné hůlky uklidnila. Mládě ještě naposledy dovolilo své frustraci vytvořit malou explozi ve formě zuřivého zaštěkání, než se po vzoru matky uklidnil a zalezl k sestře. Konečně se zahleděl na cizince s voňavou věcí v tlamě. Očividně se s matkou znali, ale mluvili... divně. Obecně slovům nerozuměl, ale těm, které oni dva používali, rozuměl ještě méně. Koukal z jednoho na druhého a byl čím dál tím zmatenější.
Madre na něj ukázala tlapou a on se k ní instinktivně natáhl, aby do ní ťuknul čenichem. Potřeboval ujištění. Chtěl vědět, že je vše v pořádku. Nemluvil. Tušil, že by teď mluvit neměl, že by měl nechat velké vlky si to mezi sebou vyřešit. Neodvažoval se promluvit bez vyzvání. Neustále však cizince propaloval svýma žlutýma očima. Byl na jedno oko slepý. Tak jako máma. A měl stejně hnědé oko, jako ona. Co ale rozhodně máma neměla, byla děsivá tlapa, která při kontaktu s kameny vydávala strašidelný zvuk. Měl chuť po ní chňapnout.

Malý bratr byl překvapivě odolný a nenechal sebou zametat. Přestože byl černohnědý větší a mohutnější z vlčat, měl co dělat, aby mu stačil. Byl totiž rychlejší než on a to se s přehledem vyrovnalo jeho mohutnosti a síle. Malý bratr se na velkého vrhnul v zápalu hry, naháněli se a přetahovali o mokrý klacek. Byla to náramná zábava. Zaslechl sestru na něco se ptát. "Padre?" zopakoval a přemýšlel, co to slovo znamená. Měl za to, že ho ještě neslyšel. Hned jak si dali oba bratři krátkou pauzu, velký bratr se vrátil zkontrolovat mámu se sestrou. Šťouchl do sestry čenichem a hravě ji žvejkl do tváře. Aniž by čekal na reakci, přitulil se k ní a zatlačil ji k mámě, aby se mohl povalit na oba naráz. "Sem!" volal na malého bratra. Byl nesvůj z toho, že nebyl poblíž. Vždycky byl poblíž! Od prvního nádechu měl všechny hned po tlapce. U sebe a v bezpečí.

Malý vlček byl šokován tím, co se skrývalo mimo rodnou jeskyni. Nevěděl, jestli ho to víc fascinuje, nebo znepokojuje. S otevřenou tlamou koukal okolo, otáčel hlavu tak, že si ji málem vykroutil. Malý bratr byl, jako vždy, šíleně hlučný. Křičel na celé kolo Lante! Lante! Zatímco sestra se schovávala u mámy a on... on stahoval uši z toho hluku. Chtěl se držet mámy a totéž chtěl, aby udělal i malý bratr, ale ten měl jiný pohled na věc. Vyburcoval ho k podivné hře a nejstarší ze sourozenců se poměrně rychle chytil. Rozeběhl se skrz velkou mokrou louži, která se rozstříkla do všech stran, když ji oba probíhali. Vlastně... to byla zábava! Kapičky dělaly hezký efekt na sluníčku a hnědočerné vlče jakoby objevilo nový svět. "Bello, hezký!" zavísknul užasle, než se mu voda dostala na kožich. "Che schifo, to je hnus." ušklíbl se, když z něj tekla divně kalná voda, která lehce zapáchala bahnem. Pořádně se oklepal a ohodil u toho také malého bratra. Schválně? Spíš ne. Měl z toho radost? Asi určitě.