Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Zarostlý les (přes Hadí ocas)

Bez větších obtíží. následoval otce. Odine mu ťapkala po boku, což ho uklidňovalo. Bratra a matku cítil za sebou, což se mu líbilo o poznání méně. Obecně neměl rád, když byli daleko za sebou, ale uměl pochopit, že Dante byl matce blíž. Bylo vidět, že matka k němu měla silnější pouto než s ním a sestrou. Neuměl však pochopit proč. Bylo to pro něj nepochopitelné. Netušil jak byla matka vychovávána, ani proč byl otec tak podivně vzdálený. Věděl jen že nesmí odporovat. Sorella se odvážně ptala. Přestože Yggdrasil na sobě nedával nic moc znát, pokukoval po ní obdivně. Měla elán. Chtěla se dozvědět víc o světě od vlka, kterému nemohli věřit. A on jí byl vděčný, neboť sám po informacích toužil.
Zareagoval však, když otec zahlásil změnu plánu. "Nejdeme lovit?" zeptal se překvapeně. Proč ne? Kam teda jdou? Co tam budou dělat? A proč jsou tady v těch páchnoucích močálech? Otec je upozornil, že je z jejich hlubin tahat rozhodně nebude. A co to bylo za podivnou informaci o topících se vlcích? Otřásl se a natisknul se víc na sestru. Jako kdyby jim vzájemná blízkost měla zajistit, že do žádné z bažin nespadnou. Doufám, že matka nedovolí, aby se Dantemu cokoliv stalo. Pravda, byli za nimi, nemohl ho kontrolovat. Otočil se na bratra a matku. Ti tam však nebyli. Vztyčil uši a otočil se prudce na prázdnou cestu. "Fratello?" zavolal do dálky, ale Dante nikde nebyl. Stáhl uši a vyčítavě se zahleděl na otce. "Kde je Dante?" zeptal se opatrně, ale tvrdě. Hlas byl tak chladný, že by kde kdo pochyboval o tom, že je vlčetem. Otec dál kráčel kamsi do dáli a Yggdrasil cítil, jak se v něm zvedá panika.

>> jezírko Lavender

Září 8/10 - Odine a Dante

Seděl na místě a dezorientovaně koukal po okolí. Z očí mu tekly slzy a brada se mu chvěla. Zkazil to. Byla to jeho chyba. To on naštval toho jelena. To on může za to, že se rozdělili. On může za všechno špatné. A teď tu sedí jako hromada neštěstí a brečí nad rozlitým mlíkem. Musím je najít. Vzchopil se. Utřel si packama oči a vstal. První co ho napadlo bylo zavýt. Křik sourozenci pravděpodobně neslyšeli, ale vytí bylo intenzivnější. Pronikavější. Zaklonil hlavu a táhle, teskně zavyl. Byl to dětský hlásek, ale rozléhal se daleko mezi stromy. Kde jste. Kam vás jelen zahnal. Vraťte se. rozeběhl se střemhlav... kamsi. Ani nevěděl kam. Prostě jen běžel, aniž by tušil, zda běží správně. Les byl tmavý a strašidelný, nad hlavou mu houkala zlověstně sova. Jestli se nadobro ztratil, nepřežije. To mu bylo více než jasné.

Otec se chopil situace a doslova mu pohledem řekl, že půjde lovit i kdyby snad nesouhlasil. Pochopil to. Byl malý, ale ne hloupý. Věděl, že má povinnosti. Nicméně lov by neodmítl ani kdyby po něm otec nic nevyžadoval. Šlo přece o ulovení zvířete. Potravy. Toho nejdůležitějšího, čím se vlk dokáže postarat o svou rodinu. Odine se přidala a Dante... Dante se otevřeně ptal matky, proč mlčí. Střelil po něm pohledem. Nebyl to zlý pohled, spíš nechápavý. Ale v jeho podání mohl působit poměrně ostře. Proč se snažíš, fratello? K čemu? Madre ti nic neřekne. Pomyslel si kousavě, ale raději dál věnoval pozornost otci. Ignorovat ho by se silně nevyplatilo. Nekompromisně se vydal za ním, aniž by projevil zaváhání. Nelíbilo se mu, že na sourozence nevidí, ale rozhodl se, že bude lepší, když se bude chovat ukázkově. Dělat co padre chce. Aby je rodiče nedonutili se rozdělit.

>> Mahar (přes Hadí ocas)

Září 7/10 - Odine a Dante

Běželi co jim nohy stačili. Yggdrasil koutkem oka registroval přítomnost sestry po svém boku a cítil ostrý čumák bratra za zády. Jsou mnohem rychlejší on, tak co to proboha dělají?! Slyšel Danteho jak na něj povykuje aby běžel rychleji. Kéž by mohl. Kéž by byl rychlejší! Nic neříkal, všechnu svou energii vynaložil na zběsilý úprk. Kéž by necítil otřesy země od naštvaného sudokopytníka. Kéž by neslyšel jeho prudký dech za zády. Kéž by nebyl tak impulzivní a nevyprovokoval zvíře. Kéž by nezdržoval! Po tváři mu stekla jediná slza a zmizela ve větru daleko za ním. Je po nich. A je to jeho chyba. Jestli teď hned něco neudělá, zvíře je zabije. Musím něco udělat.
S touhle myšlenkou zavřel oči, prudce odbočil doleva a otočil se na patě, aby zvíře překvapil. Odine a Dante snad jeho plán nepostřehli. Musí běžet dál. Bál se otevřít oči, ale musel pohlédnout jelenovi do tváře. Musel se podívat. Jinak zemře. Celý rozklepaný rozevřel zraky dokořán a byl připravený... na co? Asi na cokoliv. Chňapnout po kopytu, zamotat se zvířeti pod nohama, skočit mu do tváře... něco! Ale nedělo se nic. Yggdrasil stál celý zkoprnělý a zmatený. Jelen tam už nebyl.
Notnou chvíli nebyl schopný nic udělat. Jen tam stál a koukal do dáli, zatímco kolem svištěl podzimní vítr. Ale kromě toho ani ťuk. Hrobové ticho. Otevřel tlamu a pokusil se vytlačit ze sebe nějaký zvuk. "Dante." zlomil se mu hlas, takže oslovení nebylo skoro slyšet. "Odine!" zkusil hlasitěji a lépe. "Odine! Dante! Hej!" točil se kolem dokola a snažil se přijít na to, kterým směrem běželi. "Sorella!" vřísknul znepokojeně. "Fratello! Sorella! FRATELLO! Mamma mia, auito! Auito! Madre! Padre!"*1 Po tvářích mu kanuly slzy, nevěděl co má dělat. "Chiedo venia.*2" Sedl na zadek jako spráskaný pes a skousnul čelisti k sobě. Co to jen provedl...

*1 Bratře! Sestro! BRATŘE! Matičko drahá, pomoc! Pomoc! Matko! Otče!
*2 Omlouvám se.

Září 6/10 - Odine a Dante

Jak Dante tak Odine spolkli výčitky a zděšeně zadrželi dech. Všichni tři se báli a oprávněně. Vysoké zvíře se nad nimi sklánělo a vykazovalo známky výhružného postavení. Jelen jim říkal, aby okamžitě vypadli. Yggdrasil s couvnutím narazil na někoho ze sourozenců a donutil se s tím couváním neotálet. Museli rychle pryč. Plížili se pozpátku a nepřestávali udržovat intenzivní oční kontakt. Jelen z výhružných důvodů, vlčata ze strachových. Nešlo se odtrhnout. Jako kdyby se stalo něco strašného, kdyby odvrátili zrak od podivných očí sudokopytníka. Dante se zeptal, zda jeleni žerou vlčata. Yggi nasucho polknul. To nevěděl. Nikdy se na to nezeptal. Prý se pasou na trávě a zeleni, ale i oni občas jedli ostružiny a jahody. Proč by jeleni nemohli občas jíst... občas... panebože raději na to nemyslet! V zájmu klidu a míru se rozhodl bratrovi neodpovídat. Třeba to byla jen řečnická otázka, kdo ví. Ale že je jelen naštvaný, s tím musel souhlasit. "Musíme pryč." zašeptal, ale vzteklému býložravci to přišlo jako poslední kapka. Vydal ze sebe podivný zvuk, zahrabal kopytem a namířil na ně svým parožím. A sakra. "Pryč!" zakřičel Yggi bez okolků, otočil se a s pořádným šťouchnutím popohnal sourozence k útěku. Už nebyl důvod čekat. Naopak to bylo nebezpečné.

Bylo to náročné. Hodně náročné. Yggdrasil pomalu cítil, že se mu začínají chvět nohy. To napětí, ta síla, nebylo přece reálné, aby to zvládli! Jenže madre jim ukázala naprostý opak. Po úpravě sourozenců jim sama ukázala jak na to. Samozřejmě se na něj skoro ani neotočila. A Yggi nevěděl, zda to bylo proto, že ho opravovat nemusela, nebo protože neměla zájem opravovat mládě, které jí už nepatří. Byl navíc. Nepatřil k nim. Ať se bude snažit jakkoliv, ať bude dělat vše pro to, aby udržel rodinu pohromadě, nebude to dost. Už teď jsou rozdělení. A on je sám. Zahnal nepříjemné myšlenky a soustředil se na techniku. Stále měl za úkol být perfektní. Musí to dotáhnout. Aby je padre nechal ještě chvíli pospolu. Ještě malou chvíli...
Nahromadil veškerou energii a sílu do zadních nohou a masivně se odrazil. Byl to na vlče působivý odraz, ale ani zdaleka mu to nedovolilo být tak rychlý, jako byli sourozenci. Rychlost nebyla jeho vloha. Byl přiměřený, ale ne nejrychlejší. To nebyla jeho úloha, on měl být ochráncem. Měl být útočníkem. Měl být lovcem. Ale neskutečně ho to štvalo. Tak moc, že nebyl schopný se na matku ani podívat, jako kdyby ji zklamal. Nesplnil úkol, který mu byl udělen. Do zorného pole se mu dostal otec, o kterém skoro nevěděl, že tam je. A ptal se na pocit hladu, který Yggdrasil rozhodně měl. Ale netušil, co to má znamenat. Byl však tázán a Dante se již vyjádřil. Vrhnul proto zoufalý pohled k sourozencům a počastoval jím i matku. Díval se na ni jen velmi krátce, ale zato intenzivně. Oproti věčně neutrálnímu, tvrdému výrazu, tenhle smutně vyčítavý řval tak nahlas, že k ohlušení nebylo třeba žádných zvuků. Řval na ni Proč jsi dovolila, abych už nebyl tvůj. Nechal však těchto dětinských manýrů, aby odpověděl vlku, kterému nyní patřil. "Ano otče." odpověděl neutrálně, ale trochu ho představa skutečného lovu nadchla. Jako každé vlče i on se chtěl naučit tyhle důležité, ale také neskutečně zábavné činnosti. Lovit bylo vzrušující. Nebo alespoň to si Yggi myslel.

Naštvané trucování Danteho Yggi celkem přešel. Obecně moc nevěnoval pozornost zbytečnostem, třeba nesouhlas sourozenců s jeho rozhodnutím. Však už ho učinil, má za něj zodpovědnost a zbytečné protesty zpomalují proces. Asi byl moc tvrdý, ale... cožpak mohl jednat jinak? Být větší a silnější znamená mít zodpovědnost za bezpečí všech. A Yggdrasil ji bral opravdu vážně. Navíc... právě teď měli větší problém než je sourozenecké hašteření. O hodně větší. "Já teda ne." odpověděl tiše přiskřípnutým hlasem.
Cítil, jak se na něj malý bratr natiskl, což způsobilo prudké zvýšení hladiny adrenalinu a neskutečně nepříjemný pocit akutního nebezpečí. Byl připravený udělat... cokoliv. Obrovské zvíře se k nim přiblížilo a sklonilo čumák ve zvědavém gestu a nasálo vzduch. Nezdálo se, že by byl jelen vysloveně nebezpečný, však ani oni pro něj nepředstavovali žádné nebezpečí. Jenže v Yggim stoupala nervozita a vyústila v nepřiměřenou reakci. Chňapnul po zvířeti a zavrčel, stál při tom široce a snažil se strkat sourozence za sebe. Strašná blbost. Jelen naštvaně frknul a zahrabal kopytem. Co teď? Zkazil to. Přivedl je do nebezpečí. Co má dělat? Jak má tohle napravit? Semknul čelisti k sobě a protáhl tlamu do křečovitého výrazu plného zoufalství a strachu. Jsem blbec, jsem neschopný, tohle jsem měl předvídat! Stáhl uši a kňournul. Chápe jelen že mu nic neudělají? Že jsou jen neškodná vlčata, která se zatoulala z náručí rodičů?

Září 5/10

Slunce nad hlavou, voda za rohem, pěkná příjemná pevná zem a jehličí. To sladce vonící, měkoučké jehličí. Jak se blížil pravý podzim a sluníčka ubývalo, modříny shazovaly své krásné róby. Narozdíl od listí, jehličí nebylo nadýchané a nelítalo všude kolem, takže se na hraní moc nehodilo. Spíš se v něm dobře polehávalo, čistily packy, hrabalo a tak vůbec spíš relaxovalo. Zato šišky, to byla jiná paráda! Yggdrasil běhal kolem stromů a vyhazoval ty drobné kulaté věci do vzduchu. Opojná vůně byla příjemný bonus. Jak tak běhal všude kolem, zakopl o vlastní nohu a svalil se přímo do toho jehličí. Nicméně pád byl dost nešikovný a vletěl tam diagonálně. Samozřejmě se ostré jehličí zabodlo všude, kde se zabodnout dokázalo. "Auuuuu!" zaúpěl bolestí. Zvedl se, oklepal, několikrát si kýchnul a pak poraženecky odešel zpátky k rodině. Samozřejmě se pořádně rozhlížel aby se ujistil, že nikdo ten trapas neviděl.

S touto myšlenkou se Yggi rozhodl následovat matčiny příkazy. Nehledě na jejich podivný vztah, pořád to byla vlčice, od které se mohl mnohému naučit. Silná, zkušená, světaznalá. A také matka. Yggi se přikrčil, až ucítil krátký pichlavý porost, který ho polechtal na břiše. Připravené vyskočit? Jak? Bylo těžké udržet tělo připravené, ve správné poloze a zároveň se krčit dost nízko na to, aby jejich těla byla co nejvíce skryta. Nastražil uši a protáhl krk. To mu trochu pomohlo ve stabilitě. Pokládal tlapku za tlapkou a snažil se o stejnou formu, jakou měla matka. Zda se mu to alespoň trochu dařilo, netušil.

3/28

Yggdrasil spal tvrdým spánkem. Zoubky ho bolely, jak se nové tlačily ven a ty staré měly tendenci se různě hýbat a tlačit. Bylo to nepřijemné. Nevěděl, jestli si sourozenci procházejí tímtéž, ale pro něj to bylo hotové peklo. Bolest, pálení, tlak, horký čenich, oteklá tlama. No prostě hrůza, kdyby to věděl, vyrazil si ty zuby už dávno, preventivně. Tiše zakňoural ze spaní a zahrabal pacičkama, něco se mu zdálo. Něco ne moc příjemného. Yggi právě ve svém snu prožíval své první negativní setkání s cizím vlkem. A bylo to opravdu děsivé!

Ve svém snu kráčel temným lesem. Byl tak temný, že viděl sotva na dva kroky před sebe. Už z toho pohledu mu běhal mráz po zádech. "Holaaa." zavolal opatrně do tmy, ale jedinou odpovědí mu byla jeho vlastní ozvěna. Otřásl se a nervozitou se oklepal. Nechtěl tu být, chtěl domů. Kde je madre? Kde je padre? A kde jsou sorella a fratello? Proč je tu úplně sám? I když je Yggi odvážný, tvrdý vlček, ukápla mu z očka slza strachu. Stáhl ocas daleko mezi nohy a táhle zapískal. Mělo to být zavytí, ale nedokázal strachy otevřít pořádně tlamu. Krk měl sevřený a kolena se mu třásla. Chtěl pomoct, chtěl tu mít kohokoliv, úplně kohokoliv! Nechtěl být sám. Klidně ať ho najde padre, i když si moc nerozumí, je to jeho otec a chrání ho. Potřebuje ho k něčemu, tak ho tu samotného nenechá, ne?
Už už chtěl propadnout naprostému zoufalství, když v tu se před ním objevily dvě zářivé červené tečky. Co to ale může být? Šel blíž. Světlo bylo dobré znamená, světlo znamená, že uvidí líp než na jeden metr. Kvůli tmě ani pořádně nevěděl kde je. Světýlka se přibližovala a jeho došlo, že to jsou oči. Nervozně zakmital ocasem. "Hola!" vykřikl plačtivě. "Kdo je tam? Jste vlk? Ztratil jsem se, chci domů." Snažil se držet hlas pod kontrolou, ale samozřejmě to absolutně nešlo. Strach, radost, úleva, ještě víc strachum to vše s ním cloumalo jako šílené. Z nějakého důvodu mu však vlk neodpovídal. Ale... proč? "Slyšíte mě?" zeptal se opatrně. Odpovědí mu bylo zlověstné zavrčení. Zarazil se a celý zkoprněl. To byl... on? Vrčel na něj. Yggdrasil v odpověď zakňučel, ale to zjevně tvora popudilo. Blížil se. Mračil se. Cenil na něj bílé zuby a z hrdla se mu ozývalo vrčení tak temné, že i tenhle černý hvozd se zdál být prosluněnou loukou. Jako kdyby kolem cizince byl jakýsi démonický opar. Yggi zacouval. A znova. A ještě. Vlk ho stále následoval a bylo vidět, že nemá zrovna čisté úmysly. "Nechte mě." zkusil se slovně bránit. "Nechte mě být. Nešahejte na mě. Běžte pryč!"
S křikem se otočil a rozutekl pryč. Vlk byl za ním. Slyšel jeho zrychlený dech, jeho lačný pohled. Měl dokonce dojem, že slyší i jeho myšlenky. Jeho nenasytné myšlenky. Z Yggdrasila se stala kořist. Běžel ze všech sil, ale přišlo mu, že se mu nohy nehýbou dostatečně rychle. Byly těžké, pohyb strašně bolel. "Ne!" vřísknul zoufale. "Já nechci!"

"JÁ NECHCI!" zaječel do ticha jeskyně. Zběsile dýchal a bolelo ho na hrudi. Srdce mu chtělo vyskočit z těla a odplout po řece daleko odsud.
"Nebohý Yggdrasile. Zoubky tě dneska pořádně potrápily, viď? Taková ošklivá horečka, jistě že se ti zdají ošklivé sny."
Ten hlas... spí ještě? "Vílo Zuběnko." oslovil ji Yggi plačtivě a otřel si rychle oči tlapičkou. Chtěl se tvářit statečně, ale neudržel vzlyky. "Zuběnko, to byl tak hrozný sen. Ten vlk mě chtěl sníst! A naháněl mě lesem a vyla strašná tma a hrozně moc mě bolí zuby a všechno je špatně." Práskl tlapkou o zem naštvaně a z očí mu ukáplo několik krokodýlích slz. Jak je možné, že pokaždé, když ji potká, brečí? To je tak trapné!
"To nic, to se stává. Není každý den posvícením. Ale neboj, zoubek už máš venku, zítra ti bude líp."
Yggdrasil se překvapeně podíval mezi packy a vážně, ležel tam zub. Musel mu vypadnout ve spánku, jak sebou házel. Ještě že ho nevdechnul, nebo tak. "Na." přisunul ho k víle čumákem. "Sbíráš je, ne?"
Víla se usmála a s radostí si zoubek vzala. "Jsi hodný hoch, Yggi. Je mi moc líto, že trpíš. Ale věř mi, život je jako houpačka. Když jsi dole, zákonitě musíš jít taky nahoru. Zítra bude líp." pohladila ho po hlavičce a zmizela v shluku třpytivého prachu.

Ráno se Yggdrasil probudil čerstvý, vyspinkaný a s mnohem lepší náladou. Zoubky už ho tolik nebolely a neměl ani tak oteklé dásně. Navíc ho pod ocáskem čekalo krásné překvapení. Víla mu nechala v noci třpytivý dáreček.

Když s ní komunikovali, bylo to jako kdyby se mohli svobodně projevovat jen pokud se projevil Dante. Kráčel před matkou v jeho stínu, zatímco před otcem byli sourozenci ve stínu Yggdrasila. Jen s tím rozdílem, že Yggi stál před otcem jako zeď, jako pomyslná hranice, jako ostnatý drát, která drží sourozence v bezpečí. Zatímco Danteho stín byl spíš jako doprovod. Ukazatel. Když mohl Dante, mohli i oni. Každý měl svou roli. Každý kromě Odine. Věděl, že je malá sestra v neustálé nejistotě, ale zároveň mu bylo jasné, že z nich tří je nejsvobodnější. Nesvázaná očekáváními. Ale zároveň rozpolcená.

Za myškama skákal pořád, asi by mu unikl znechucený výraz, kdyby jim madre řekla, že jdou lovit prťavé hlodavce. Nene kdepak, pořád měl víru ve svou matku. Jistě by je nenechala lovit žádnou titěrnou havěť. Co teda ale budou dělat? Matka se odebrala kousek bokem a u toho jim vysvětlovala, jak se mají chovat. Natáhl uši a sledoval ji pohledem. Otáčel za ní hlavu a drhnul u toho bradou o malého bratra. Nejspíš už ho to štvalo, protože mu dal najevo, že se hodlá zvedat. Ať teď mu došlo, že se o něj opíral víc, než měl původně v plánu. Vyskočil na nohy a prakticky okamžitě se rozešel za ním. Dante byl matčin.

Tiše naslouchal matčiným slovům. Neřekl půl slova, nebylo proč. Musel by použít otcův jazyk, jinak by byl kárán. A to se mu nechtělo. A tak tvrdohlavě mlčel. Ale na lov se těšil, lov znamenal soběstačnost. A jak řekla matka - lov je povinnost, přežití. Bylo to nadmíru důležité. Jaké však bylo zklamání, že ve skutečnosti nikam lovit nešli. Nedal na sobě nic moc znát, ale byl hluboce zklamaný. K čemu je lov bez lovu? Jak se to mají naučit jen tak, ze slov? Je ale pravda, že na velkou zvěř jsou moc malí, na malou moc pomalí a na pomalé drobky moc... vybíraví. Ne že by nechtěll jíst malé tvory, právě že naopak.

Září 4/10 - Odine a Dante

Všudypřítomný chaos způsobený Dantem byl pro klidného Yggdrasila poněkud otravným. Ale ještě mnohem otrávenější byl z faktu, že byl ze sourozenců nejpomalejší. Jistě, dávalo to smysl. Byl vysoký, silný a dost vychytralý. Neohrabanost a menší vlohy k rychlosti byly pochopitelné. Nicméně Yggdrasil, kromě nekonečné zvědavosti, zápasil taky se svým egem. Nespokojeně si zavrčel pod čenich, když vzdáleně slyšel bratra mu odporovat. Já ti dám ne, řekli jsme přece že nechceme problémy! Naštěstí se příliš soustředil na voňavé stopy, než aby se zabýval hořkou pachutí na jazyku. Přiběhla i sestra a po nějaké době i bratr, když si všiml, že ti dva lepí čenich k zemi.
Odine měla zcela pochopitelnou otázku. Přemýšlel poměrně dlouho a usilovně, než odpověděl - narozdíl od bratra, který sebevědomě prohlásil první věc, co ho napadla. Yggi však tento názor nesdílel. "Uvidíme." odpověděl na sestřinu otázku rozvážně. Rozhodně to ale chtěl zkusit. Bratr se hned vydal po stopách zvířete. Yggi škubl ušima. "My proti celému světu." zopakoval souhlasně tvrdým a přesvědčivým hlasem. Na první poslech se mohlo zdát, že neprojevuje žádné emoce, ale sourozenci ho znali. Jistě si všimli, že se tahle věta dotkla Yggdrasilova srdce. Nebo alespoň v to doufal.
Přikrčil se do vysokánské trávy, která jim dělala skvělé krytí. I kdyby bylo zvíře nad jejich síly, alespoň se mu můžou schovat. Byli malí, ale houževnatí. Yggi se nevybíravě vecpal dopředu. Byl trochu nervní z možnosti, že nebude mít situaci plně pod kontrolou. Předběhl bratra, chlácholivě mu pročísl čenichem srst na krku a pokračoval v cestě plížením. Otočil se jen tak, aby koutkem oka mohl zkontrolovat ty dva. Poté se hned otočil čelem a prudce se zastavil. Oj, byli blíž než si myslel. Přímo před nimi stál statný jelen v celé své kráse. Byl... OBROVSKÝ!

Září 3/10 - Odine a Dante

Než sestře stihl odpovědět, zmizel za křovím. Dalo se tudy v pohodě projít, pokud jste teda nebyli Dante. Být Dantem očividně znamenalo sebedestruktivně vrhat skrz cokoliv, co vám stálo v cestě. Samozřejmě ho bratr odbyl, na což Yggi reagoval mlčením. Samozřejmě mu výraz ztvrdnul, ale neměl tendenci se s ním hádat. Bylo by to hloupé a zbytečně by to zkazilo jejich výlet. Nechal ho pověsit se mu na ocas, neboť moc dobře věděl, že ho hned pustí aby se vylítal. Což se samozřejmě stalo. Protočil očima. "Popoběhnem." otočil se na sestru. "Ať se neztratí."
Běžel ale mnohem pomaleji než malý brácha. A to nejen proto, že nechtěl sestru nechat samotnou, ale také z důvodu nedostatku vlohy pro rychlost. Byl pomalejší. Nehledě na to jak moc ho to štvalo, nemohl si nalhávat opak. "Lento!" zavolal za bratrem aby zpomalil. Hned jak otevřel tlamu věděl, že je to zbytečné.
Bratr na ně křičel cosi o lovu. Yggi se zamračil. On chce lovit? Hned si vzpomněl na matčinu lekci taktiky a základů lovu. A vlastně mu přišlo, že to není až taková blbost. Cože to madre říkala? Že se mají nejdřív ujistit, že v okolí nějaká kořist je. Za hektického běhu se ale nedokázal soustředit na pachy, až v jednu šťastnou chvíli zachytil... cosi. Prudce zabrzdil, nehledě na to, zda je sestra v těsném závěsu nebo ne. Něco cítí. Něco voňavého, hodně voňavého. Byl to tak silný pach, až ho to překvapilo. Zjevně to má co dočinění s těmi otisky kopyt na zemi. "Tady!" zvolal, aby sorella a fratello věděli, že se zastavil.