Gallirea - Příspěvky uživatele

Byl to děs! Učiněný děs a hrůza. Všude vřava a povyk, otec zápasil s hordou mrňavých cukrových potvor a Yggdrasil s Odine uháněli co jim nožky stačily. Marně. Netrvalo dlouho a oba byli obalení v podivné sladké hmotě. Čím víc se tomu Yggi bránil, tím horší to bylo. Narážel do všeho okolo, jednou sejmul sestru on, podruhé zas ona jeho. "Odine!" křikl, ale hlas se prakticky ztratil v bublině. Co to?! Čím víc skákali, tím výš se dostali. V jednom bodě, chtě nechtě, se malý vlček omylem zasmál. A divili byste se mu? Lítal! Skákal tak vysoko, že na všechno a všechny viděl. Byl by si užíval možná déle, kdyby nespadli s Odine do jezírka. V panice se začal rozhlížet a mávat tlapičkami. Snažil se plavat, odstrkovat, hýbat! Nebylo mu to nic platné. Hmota byla pevná a nepoddajná. Vždy, když kopnul, hmota ho usadila na své místo. Proboha... oni se utopí!
Jak klesal ve vodě níž a níž, světla ubývalo. Ale i hmoty. Nevzdával to, škubal sebou dál a nedbal na nebezpečí. Všiml si ale, že čím je hlouběji, tím lépe se mu hýbe. Ztenčuje se snad vrstva hnusu? Pomyslel si nechápavě. Kolem nich se objevilo podivné fialkové světlo. "Páni." vydechl překvapeně a z tlamky se mu odpojila velká vzduchová bublina. Přímo pod nimi byla překrásná květina. Co byla zač? Rostla tady odjakživa? Neváhal ani chvíli, jakmile pocítil volnost pohybu, začal hrabat nohama a plavat přímo k ní. Byl jako omámený. Měl pocit, že umře, jestli se ke květině nedostane. Naopak vůbec mu nedošlo, že bez kyslíku umře tak či tak.

Říjen 9/10 | Nina (pardon, neumim počítat xD )

Několik nocí znělo jako ukrutně daleko. Navíc ho varovala, aby tam raději vůbec nechodil. Chápavě přikývl. "To bych stejně nemohl. Nemůžu tady Danteho a Odine nechat." vysvětlil. Sourozenci pro něj byli momentálně jeho jediná rodina. dychtivě se natáhl, aby ji dobře slyšel, a natočil k ní obě uši. Cosi se v něm pohlo. "Nemůže?" zopakoval překvapeně. Na chvíli odvrátil hlavu, aby se mohl v klidu zamyslet. "A co když má otec nějakou magii, která nutí vlky dělat to, co chce on? Jde se tomu bránit?" zeptal se s ještě větší vervou. Jestli existuje způsob, jak otci vzdorovat, sem s ním! Nesnášel poučování, nesnášel příkazy, nesnášel, když neměl svůj osud pevně v tlapkách. Dalo by se říci, že právě teď nesnáší svůj život, i když žádný jiný nezná.
Razantně přikývl. K tomu taky došel - když není matce dost dobrý, nebude se k ní hlásit. Ale to půjde velmi těžce, když si živě pamatuje dobu, kdy byli spokojení a spolu.
Krátký, ale velmi složitě kontrolovatelný výbuch vzteku opadl a tak měla Nina konečně možnost přeformulovat svá slova tak, aby se ten vztekloun konečně zklidnil. A podařilo se. Zkontroloval jev, o kterém mluvila a mlčky přikývl. Takže až budou stromy zase barevné, můžu odejít. Pomyslel si. Na to ale musím být dost silný. Vrátil oči k Nině a konečně se trochu pousmál. Oči měl ale stále tvrdé. "Dobře. Já počkám." přitakal rozvážně. Trpělivý? Ani náhodou! Ale už konečně měl nějaký přesný údaj. Nějakou jistotu. Něco, k čemu může vzhlížet a očekávat. Žádné "až přijde čas". Uklidnilo ho to, cítil se teď mnohem jistější a klidnější. Ocas uvolnil, uši už nebyly nastražené a čenich krpatý.
Useklé vyprávění by jindy Yggiho popudilo a chtěl by slyšet víc, ale teď měl plnou hlavu jiných věcí. Třeba jak přesně utečou až přijde čas. Budou připravení i sourozenci? Zvládne je odvést? Půjde i Dante? Zdá se, že má matku rád, což Yggdrasil neuměl pochopit. Ale už teď jasně viděl, že jsou mezi nimi velké rozdíly.
"Takže... jsi utekla sama?" v hlase bylo cítit zklamání. Její sourozenci utekli též, ale co když ti jeho to nezvládnou? Tahle šedá vlčice byla individualistka. Bylo to jasně znát, i jemu totiž radila je nechat si vyřešit svou budoucnost sami. Zamyslel se. Představil si několik různých situací a razantně zavrtěl hlavou. "To nepůjde. Nemůžu riskovat, že neutečou." vysvětlil. Úplně ignoroval tu důležitou část "můžeš jim přehnanou starostí uškodit". Jako kdyby to vůbec neslyšel. Byt tvrdohlavý a měl vlastní katastrofickou představu prakticky o všem. Povzbuzení vlčice přišlo vhod. Zavrtěl ocasem. "Jsi zkušená." ocenil bez skrupulí. "Potkám tě ještě někdy?" Zamrkal na ni velkýma žlutýma očima. Měl pocit, že by ho mrzelo, kdyby ji už nikdy nepotkal. Možná by mu při příštím zbarvení listů dokázala pomoct, nebo alespoň poradit. Kdo ví.

Říjen 8/10 | Nina

Pomluvila otce, což se Yggimu líbilo. "To teda neví!" štěkl na znak souhlasu. Cítil k němu možná až nepřiměřenou zášť. Narušil jim jejich rodinnou pohodu a vleče jeho a Odine od malého bratra. Takové věci Yggdrasil není schopen nechat jen tak být. "Ze severu? Jak daleko je sever?" naklonil hlavu na stranu. "My jsme se narodili tady nedaleko." ukázal tlapičkou směrem k Vyhlídce. "Matka nás učila mluvit, ale pak přišel otec a řekl, že takhle mluvit nebudeme.." zavrtěl nechápavě hlavou. Však se mohli naučit oba jazyky, ne? Je ale pravda, že i tak má tendenci používat spíš matčin jazyk. Ať už je to na znak vzdoru, nebo protože je mu milejší. "Ale nevím, jestli je matka... odjinud. Neřekla nám to. Ona obecně moc nemluví." houknul nespokojeně. Vydolovat z matky pár slov byl někdy nadvlčí výkon. Pochvala Yggiho celkem potěšila. Uznání, byť od cizinky, bylo příjemnou změnou. Nepotřeboval chválu ani ujištění, že něco dělá správně. Chtěl vědět, že jsou jeho schopnosti ceněny. A to mu vlčice právě teď dopřála.
Bohužel se sympatie opět vytratily. Dala mu další nejistý termín, který pro malého Yggdrasila nedával smysl. "A to je kdy?!" vřísknul zoufale. "Všichni říkáte až budeš velký, až budeš silný, až povyrosteš, až přijde čas. Proč mi prostě nemůžeš říct kdy? Porca miseria (zatraceně)!" pustil emoce ven. "Merde!" Kopl do nejbližšího kamínku, který zmizel kdesi v trávě. Vztekal se, ale měl stažený ocas. Bylo vidět, že je zoufalý. A má strach.
Nina kousek poodhalila také svou minulost. Schoulený Yggi natočil jedno ucho směrem k ní a s každým sloven se otáčel víc a víc, až na ní utkvěl lítostivý pohled. "Jak jsi utekla?" zeptal se slabým hlasem. Bylo to jako kdyby viděla každou minutu jiné vlče. Jednou sebevědomé, poté drzé, vyděšené, smutné, naštvané a nakonec zvědavé. Jekyll a Hyde. S tím rozdílem, že Yggdrasil byl v tomhle mrňavém slabém těle úplně sám. "Máma je hodná." přiznal s nelibostí. "Za všechno může otec. Bylo nám hezky, ale on pak přišel a všechno zničil. A matka vůbec nic neudělala. Nic neřekla. Nechala ho, dala mu mě a sestru. Malý bratr je prý její a brzy se rozdělíme. Já ale nechci! Co bude s bratrem? Co bude se sestrou?" posteskl si. "Utekli i tví sourozenci?" zvedl k ní oči plné naděje. Jak to udělala? Jak se stala svobodnou?

Říjen 7/10 | Nina

Nina promluvila a použila slova, která se vzdáleně podobala těm otcovým. Její výslovnost byla měkká, mnohem hladší. Vztyčil uši a udělal dva malé kroky směrem k ní. Zaujalo ho to. Jen špatně slyšel, nebo vážně použila jiný jazyk? Promluvila znova a tentokrát rozuměl každému slovu. "Mluvím jazykem, který mě naučila madre. Ale otci se to nelíbí." vyloudil nespokojený výraz. "Odtud? Jsem odtud! Odkud bych měl být?" Yggi zjevně nepochopil otázku. Nevěděl, že vlci mohou pocházet z různých míst. Matka taky mluvila jinak, když zrovna mluvila, a žije tu. Neví ale, zda přišla z jiných krajů, to jim neřekla. Možná se na to zeptám. Určitě se na to zeptá. Je zvědavý. "A ty... nejsi odtud?" zeptal se na oplátku.
Rada vlčice byla jako dýka do zad. Rád by odešel, vážně jo. Ale zdálo se to nemožné. "Otec je silný..." odpověděl tiše. "Kdy to půjde?" Chtěl odpověď. Chtěl jasný časový údaj, chtěl ideálně aby řekla "teď hned". Nedočkavě přešlápl, opravdu rád by zmizel i s bratrem a sestrou. Ale měl pocit, že je to jen zbožné přání. Otec má moc. Když řekne že nesmíme nikam jít, tak nepůjdeme. Dobře si pamatoval na ten strašný pocit, kdy ho tělo přestalo poslouchat. "I tví rodiče jsou zlí?" Zatoužil po troše sdílení. A Nina vypadala jako někdo, kdo rozumí jeho trápení. Ostatní byli pořád že "jsou to tví rodiče, mají za tebe zodpovědnost" a blá blá blá. Štvalo ho to.

Říjen 6/10 | Nina

Vlčice se nakonec nezdála tak špatná. Ona možná od samého začátku špatná nebyla, jen prostě Yggi neměl absolutně náladu a potřeboval si to na někom vybít. Naštěstí je malý, roztomilý a v dospělých celkem často vzbuzuje jakousi potřebu ho chránit. Díky bohu, jinak by mu už dávno někdo prokousl hrdlo za ty jeho blbé kecy. Poslouchal pečlivě co mu vlčice říká. Mluvila tvrdě, trochu jako otec. Ale bylo jí rozumět, jen prostě jemu všechno v otcově jazyce dotýkalo pomaleji. nakonec se rozzářil. "Che figata! (super) To se mi líbí." zavrtěl ocasem. Konečně z něj bylo vidět taky kuse vlčete. Navíc mu jasně řekla, že ho nesní, to byl taky fajn bonus.
"Piacere." odpověděl potěšeně, ale pak se opravil. "Teda - těší mě." Vlčice mu v matčině jazyce určitě rozumět nebude, na to musí myslet. Nina byla překvapivě upřímná, nechodila kolem něj na špičkách jako jiní a ani tupě neobhajovala jeho rodiče jen proto, že jsou rodiči. "Já vím." odpověděl suše, jakoby se ho to vůbec netýkalo. "Ale nic s tím neudělám. Musím chránit sourozence." povzdechl si. Rád by to změnil, ale co zmůže? Padre je hodně silný a madre nic nedělá.

Říjen 5/10 | Nina

Takže uctivě. Ale jen když se oni chovají uctivě k němu. To dává smysl. Uznal v mysli. Za každou cenu být uctivý nechce. Co kdyby si to dotyčný nezasloužil! "A když uctivý není?" pokračoval. Musí se přeci naučit fungovat, no ne? Jen to teda teď docela zkazil. Měl vlastně pořádné štěstí, že byla vlčice klidná a neměla v plánu si z něj dělat boxovací pytel. V opačném případě by byl dávno pod drnem. Zajímalo by to madre vůbec? Vyloupla se temná myšlenka. Otec by se jistě zajímal, kam jeho malý projekt zmizel. Ale matka by měla nejspíš za to, že to není její starost. Nálada se mu měnila rychle jako na horské dráze. Opět potemněl při otázce na rodiče. Proč se vůbec stará? K čemu jí to bude? "Chceš si být jistá, že ti nikdo nepřijde vyprášit kožich když mě sníš?" zeptal se podezřívavě, ale spíš to tak nějak utrousil. Hluboce si povzdechl.
"Jsem Yggdrasil." vyloudil ze sebe své jméno, které se jemu samotnému velmi těžce vyslovovalo. Bylo to čistě severské jméno a ještě k tomu poměrně náročné na hlásky. "Klidně mě sežer, matka si ani nevšimne a otec si udělá další." zavrčel protivně. Celkem tvrdá slova tak tak malého prcka. Byl tak naštvaný, že to vyznělo jako typické pubertální bručení. Nesedělo tu jen to, že Yggi měl k puberťákovi ještě hodně daleko. "A kdo jsi ty?" loupnul po ní pohledem typicky žlutých očí.

Říjen 4/10 | Nina

Otočka o 180 stupňů přišla vhod, nakonec se zdálo, že je vlčice vlastně celkem normální. Nelze říct, že by Yggi věděl co je to normální, ale minimálně mu to přišlo jako něco žádaného. Hlavně odpovídala ve větách a nebála se klást otázky, narozdíl od matky. Na moment mu hněvem zabublala krev, ale hned to zas přestalo. Nechtěl spratkovatět před cizinkou.
"Chápu." odpověděl. "Taky ještě nevím jak mluvit s cizinci." přiznal na oplátku. Mluvil s ní otevřeně a více méně bez filtru. Zda je to správné, to mu nikdy nikdo neřekl. S otcem takto mluvit nemohl a matce to bylo fuk. No a sourozenci... na ty by takhle hubatý nebyl. Asi. "A co znamená "jinak"? Jak se mluví s dospělými?" naklonil hlavu na stranu zvědavě. Okamžitě setkání využil a otočil ve zdroj informací. Byl hodně malý, nic moc toho neviděl ani nezažil a upřímně nemá ani moc dobré zázemí k tomu, aby se plynule učil a získával znalosti.
Cizinka čučela na vlče stejně, jako ono na ni. Bylo to legrační, jakoby oba spadli z višně. Přiznání magie Yggdrasila nadchlo, už už se nadechoval k salvě otázek, vlčice mu do toho hodila vidle tou nejhorší možnou otázkou. Zamračil se. "Do toho ti nic není!" vyštěkl nahněvaně. Paradoxně hněv nepatřil jí, ale spíš těm, koho nazvala jeho rodiči. poměrně rychle se proto dal do kupy a významně si odkašlal, než se mu podařilo nahodit neutrální výraz. Šlo to ztěžka. "Mají teď něco na práci." zalhal raději. Nebo možná taky ne, co on ví co tam dělají. Pravděpodobně ale vůbec nic. Otec nejspíš rozdává rozkazy, Odine stojí v pozoru, Dante asi někde čmuchá neplechu a matka leží opodál a okatě ignoruje vše, co vidí. Nic, u čeho by chtěl být.

Říjen 3/10 | Nina

Vlčice byla... divná. Byla strašně nepřirozená. Ne že by Yggdrasil věděl co to znamená, ale prostě... byla. Divný hlas, divné chování... i její úsměv byl divný. To se takhle šklebí pořád? Doufám že ne. Spustila příšerným vysokým přeslazeným hlasem a měla zjevně za to, že to flekáče naláká. Opak byl pravdou. Zmateně stáhl uši vzad a vycenil zoubky. Vůbec se mu to nelíbilo, připadal si jako v noční můře. Nezdálo se mu o něčem takovém nedávno? Že potká vlka, který se na něj přeslazeně culí, pak ho zavede do temného lesa a začne ho lovit jako kořist. Brrrr! Naštěstí se hned vzchopila. "To teda doufám." odpověděl Yggi nejapně a zaškaredil se. "Co to vůbec mělo být?" zeptal se nechápavě. Zmínila jeho rodiče, což v něm okamžitě vyvolalo další vlnu nevole. "Blízko." odsekl. Bohužel. Prohlédl si ji. Byla celá šedá, měla hustou srst jako otec, ale světlé modré oči jako Shahir. Co že je to za magii? Zahleděl se na ni a zkoumal barvu jejích očí. "Ty ovládáš vítr?" zeptal se bez okolků. Měl možnost zpovídat cizího vlka. Takovou šanci si přece nenechá ujít!

Říjen 2/10 | Nina

Urval se na chvíli od rodiny. Otec mu na to nic neřekl, jen ho provázel pohledem. Sourozenci se zrovna pošťuchovali a matka... ta se na něj ani nepodívala. Odcházel hrdě a bez větších emocí, ale jak zmizel v houštinách, stáhl oči a zachvěla se mu bradička. Měl chuť brečet, vztekat sel, řvát. Jenže byl moc blízko a nedej bože aby ho někdo slyšel bulet. No to nikdy! Vylezl u jezera, kde kdysi potkal Shahira. Jaké bylo překvapení, že tu zas někdo byl. Schladím si žáhu?" Napadlo ho kousavě. Ale nebyl přece žádný drzý zmetek, nechá to být. Velcí vlci nepláčou.
Vlčice se snažila o cosi s listím, ale těžce se jí to nepovedlo. Všechno jí to přistálo v obličeji. Tomu se musel ušklíbnout, cizí neštěstí právě teď potřeboval. "Patetica." prohlásil nezaujatě. Samozřejmě šel hned pokoušet štěstí a k neznámé se ještě víc přiblížil. "Nejde ti to." řekl s měkkým jižanským přízvukem. Už se mu dařilo mluvit otcovou řečí, ale ještě to nebylo úplně ono. Jinak ale nezněl posměvačně ani zle. Prostě byl jen zvědavý a naštvaný na celý svět. Chtěl úlevu, která nepřicházela. Možná měl ještě lesklé oči z potlačeného pláče.

Otec se zachoval způsobem, který by od něj nečekal. Postavil se ochranitelsky před ně. Nechápavě k němu vzhlédl, ale neměl moc čas přemýšlet nad jeho chováním, neboť se k němu dostala podezřelá hrouda čehosi a začala na něj dorážet. Yggdrasil zavrčel a rozhodl se udeřit jako první. Skočil na divného tvora a šel mu po... krku? Vždyť žádný neměl! Zuby se zabořil náhodně do rosolovitého těla a pokusil se trhnout, ale místo toho se mu kousek té věci rozpustil v tlamě. "Bleh, sakra co to je?" Odtáhl se a snažil se dostat sladkou pachuť z tlamy. Možná by to bylo za jiných okolností příjemné, ale momentálně ho to spíš šokovalo. Hrouda do něj strkala a dorážela, vždycky ho malý kousek pohltila do sebe. Bylo to lepkavé, rosolovité a šíleně sladké. Yggi si všiml, že mu z huby odkapává pěna a pociťoval obrovskou touhu ponořit hlavu do jezera a celý ho vypít. Neměl ani možnost kontrolovat sestru, protože mu ta věc ne a ne dát pokoj. "Nech mě bejt! Nemám na tebe čas, jdi pryč!" Ani vyhnout se tomu nemohl, tak se otočil a začal utíkat. Všiml si, že Odine byla poměrně blízko a že její hrouda ji obtěžuje úplně stejným způsobem, jako jeho. Běžel k ní a chytil ji po cestě za kožich. Pokoušel se ji od té potvory odtáhnout a ideálně tomu utéct. Ale dá se to vůbec? A pokud ano, jak dlouho mohou vlčata utíkat, než se unaví a budou potřebovat pauzu? No, rozhodně na pauzu neměli nárok, to bylo jisté.

Bonus počasí

Kráčel po boku sestry a úzkostlivě kontroloval přítomnost matky s bratrem. Byli čím dál tím vzdálenější. Proč? Proč šli tak pomalu? Proč na ně nečekali? Střelil pohledem po otci, ale ten si jich nevšímal. Yggi stáhl uši vzad a přiblížil se k sestře. Potřeboval utěšit, ale nemínil to dát víc najevo. A tak se jen držel v její blízkosti. Snažil se, opravdu hrozně moc se snažil být hodný syn. Dobrý bratr. Ideální potomek. Ale bylo to těžší, než si kdy mohl představit. Matka ho odvrhla a otec? Dával mu pozornost, ale bylo to spíš divné, než pozitivní. Měl v něm neustále nějaká očekávání, ale neměl nejmenší ponětí, zda je splňuje. Otec totiž moc nereagoval. Zato když něco udělal vyloženě špatně, napomenul ho. Učil se tak, že vše je jak má být a bohatě stačí, když nedělá chyby. Netřeba chválit, netřeba děkovat. Když je klid, vše je jak má.
Padre se začal vzdalovat. Byli unavení a jejich drobné vlčecí nožičky nestíhaly. Nehodlal ale říct, že má zpomalit. Nehodlal ukázat slabost. Ale byl tak strašně frustrovaný! Emoce v něm bublaly a on nevěděl, jak dlouho to ještě vydrží. Koutkem oka zahlédl kupu listí. Bylo nádherné. Barevné! Žluté, červené, hnědé, zelenkavé... úplně lákalo ke hře. Otočil hlavu na sestru a nenápadně jí naznačil, aby se podívala tímže směrem. Otec byl vepředu a matka daleko. Nemyslel na nic a jen se rozeběhl vstříc listnaté kupičce. Skočil dovnitř a co nejtišeji se zasmál. Strašně se mu to líbilo! Ještě chvíli skákal v listech a naháněl je a cupoval. Jakmile však zaslechl otcův hlas, okamžitě se vrátil a v obavách očekával, že mu vyhubuje. Ten se ale naštěstí ani neotočil. Aniž by se na ně podíval, cosi jim vysvětloval, zjevně ohledně lovu. Oddechl si. To bylo o fous. Ale nelitoval svého neuváženého rozhodnutí. Opravdu hodně se mu totiž ulevilo,

Volba B: Zaměřit se na malé potvůrky.

Yggdrasil nemohl uvěřit svým očím. Co to sakra bylo?! Nějaká divná, bahnitá hrouda... čehosi! Stáhl nedůvěřivě uši a zavrčel tak dobře a hrdelně, jak jen to vlče mohlo umět. Takže nic moc. Ale rozhodně ukázal nesouhlas! Výrazně ale vysrabil ve chvíli, kdy ta věc sežrala dva náhodné vlky. Jen tak. Vyštěkl a zacouval, aby ještě víc zakryl sestru, ale spíš ji tím utlačoval, než že by ji jen chránil. Obecně najednou nevěděl co dělat. Střelil pohled na otce, ale neměl čas si s ním vyměnit ani půl slova, neboť z příšery se urvalo několik minipříšer. Jelikož otec nebyl důvěryhodná osoba číslo jedna, jeho instinkt mu velel jednat sám za sebe. Uskočil proto bokem a vyštěkal nejbližší neforemnou věc, která se k nim hrnula. "Vattene!" (Jdi pryč!) Vykřikl Yggi a zacvakal zoubkama. Doufal, že tím potvoru minimálně odkloní, aby šla páchat neplechu někam jinam. A hlavně aby se nepřiblížila k sestře. Otec ať si dělá, co uzná za vhodné.

<< Mahar

Odpovědi z otce padaly mnohem ochotněji než z matky. Aspoň něco pozitivního o něm mohl říct. Nejspíš měl víc pozitivních vlastností, ale Yggdrasil neviděl ani jednu. Viděl krutého vlka, který je odřízl od rodiny. Nudil se. Bylo to absurdní, ale nešlo na to nic říct. Lov bude. Ale nudil se. Bůh ví, co to znamená. Jdou se projít? Jdou do Vrby? Jdou někoho zamordovat, ať už to znamenalo cokoliv? Neví. A bylo mu to jedno, protože neměl bratra za zády. Lehce nadskočil, když ho padre sjel za použití matčina jazyka. Stáhl uši, ale tvářil se pořád stejně ostře. Nejspíš mu ztuhnul obličej, obecně měl problém s ovládáním mimických svalů.
"Malý bratr." objasnil, ale otec se chytl i tak. Navíc tím spustil salvu negativních emocí a bujarého vysvětlování. Patřil matce. Oni patřili otci. Nemají patřit všichni všem? Do takové rodiny jste se narodili. Tahle věta vysvětlovala vše. Neměl na výběr. Nikdo z nich neměl na výběr. Zkrátka si je otec vzal a Danteho nechal matce. Jsou rozdělení. Konečně na to došlo. A Yggdrasil si málem ani nevšiml. Stáhl tlamu v nervním gestu a ochranitelsky přehodil ocas přes natisknutou sestru. Cítil, jak se Odine lehce chvěje nejistotou. Nedivil se jí. Sám měl chuť se schoulit do klubíčka a třást se pod náporem pláče. Místo toho se cítil otupěle a prázdně. Přijímal informace jako kdyby u toho vůbec nebyl. Jako kdyby se jeho duše vznášela nad vlky, pozorovala dění a dívala se na své tělo, jak tomu musí čelit. "Rozumím." odpověděl nezaujatě, při čemž jeho pozornost zabraly zvuky vody a pachy vlků. Otec vypadal rázem nadšeněji. Zavelel a odcapkal k jezírku, vlčata ho samozřejmě následovala. Yggdrasil pro zvědavost, Odin možná též, ale rozhodně neměla na výběr - Yggi ji totiž tak trochu táhl s sebou. Jestli se mu ztratí z dohledu i ona, zešílí.
Trochu znejistěl, když se otec poprvé za celou dobu začal chovat obezřetně. Naježeného ho ještě neviděl. Automaticky se schoval za ním a dle jeho příkladu položil přední tlapu před Odine, aby ji měl lehce za svým tělem. Vytvořili tak legrační řetěz vzájemné ochrany. Nasál pachy okolí a slabě zavrčel. Mezi vlky byl v jezírku nějaký divný tvor. Neuměl ho nikam zařadit, dozajista nikdy nic takového neviděl.

Září 10/10 - Odine a Dante

Ležel a snažil se zahnat bolest hlavy silou vůle. Nešlo to. Náraz mu zřejmě způsobil otřes mozku, ale Yggiho nyní svíral především strach. Pocítil dupot lehkých těl a uslyšel zoufalý křik. Horký dech na tváři ho kompletně probral. Zamžoural do tmy, která se zdála být nekonečná, ale ani zdaleka nebyla schopná pohltit známou tvář bratra. Několikrát zamrkal, než z něj vypadlo prosté: "Já nespím." I přes tlumený odtažitý tón zavrtěl špičkou ocasu. Byli tady. Viděl jen bratra, ale cítil je oba. Našli ho. Nebo se mu to jen zdá? Nechal se opečovávat, zatímco hledal pohledem sestru. Našel ji. Stála tam, stejně jako bratr. Spokojeně vydechl a chabě se usmál. "Jste v pořádku." Neznělo to ani jako dotaz. Jen konstatování. Byli tu a byli v pořádku. Díky bohu. Mohli se teď v klidu vrátit zpátky a nechat to být. Nezkazil to.

Září 9/10 - Odine a Dante

Běžel a vyl, běžel a řval, běžel a škytal a zalykal se v slzách. Cítil vyčerpání, ale strach byl mnohem silnější. Musel běžet dál. Musel je najít. Zaslechl známé vytí. "Fratello!" zahulákal do tmy a i když si myslel, že to už víc nejde, přidal v běhu. Rozštěkal se na celé kolo, aby si byl jistý, že ho sourozenci uslyší. Blížil se k místu, kde dříve potkali rohaté zvíře, ale nebyl schopný své okolí poznat. Byl na to příliš ve stresu. Z posledních sil dlouze a táhle zavyl, ale hlas náhle a úsečně přerval náraz. Zakopl na proměnlivém terénu a svalil se mezi kořeny blízkého stromu, kde se uhodil silně do hlavy. Cítil, jak mu kolem oka teče malý pramínek krve.
"Dante." zasípal. "Odine." vytlačil ze sebe z posledních sil a zavřel oči pod náporem bolesti hlavy. Motal se mu celý svět. "Kde jste..."