Gallirea - Příspěvky uživatele

//Vyhlídka

Otec samozřejmě vlčata, obzvlášť Yggdrasila, pokáral za jazyk madre. Nelíbilo se mu to, byl to jeho rodný jazyk. Ale aby byla rodina pohromadě, musel být poslušným synkem, který se chová dle přání rodičů. Tedy... otce, jak již pochopil. Madre se najednou zdála být tak vzdálená, jakoby se teleportovala na druhý konec Gallirei. A při tom kráčela kousek před ním. Svět byl pro něj čím dál tím méně pochopitelný a už vůbec nechápal, co se to děje v jeho křehkém nitru. Kráčeli dál z přehledné vyhlídky a nořili se do hlubokého jehličnatého lesa. Voněl krásně, ale byl děsivě tmavý a uzavřený. Ale ne příjemně uzavřený a útulný, jako jejich rodná jeskyně. Tohle byl zcela nový typ uzavřenosti, který v Yggim vyvolával neklid. Madre se z ničeho nic otočila na ně a čekala... nevěděl na co. Potlačil obrovskou chuť se k ní rozeběhnout, sejmout Danteho a radostí se k nim vecpat do pevného obětí. Místo toho jen přidal do kroku a zastavil těsně před bratrem. Bylo na něm vidět, jak moc si přeje něco říct. Ale nebyl si jistý, zda smí. A tak jen Danteho šťouchl čenichem do tváře na znak sourozenecké blízkosti a jakési nervozity, která v něm sídlila a ne a ne se vytratit. Potřeboval odpovědi. A ujištění. Ale místo toho měl jen nejistotu. A strach.

Kráčali bok po boku s Odine a pozerali spolu na matku s Dantem. Malý brat sa občas otočil a kútikom oka im dokázal venovať krátky znepokojený pohľad, než sa zo strachu radšej vrátil k pozorovaniu cesty. Yggdrasil nemal najmenšie poňatie kam idú. Niekam... do Vrby. Nejaké miesto, kde žije matkin brat. Prečo je to také dóležité? Budú tam teraz žiť? Budú tam spolu navždy a nebudú sa oddeľovať? Yggi sa pozrel na svoju malú sestru a hľadal v jej tvári náznak útechy. Sám sa však snažil tváriť nezaujato a pokojne. Rozhodne ju nechcel nijako rozrušiť. Ako veľký brat mal za nich za obaja zodpovednosť. Nemohol ukázať slabosť, nesmel ukázať strach. Ako veľký brat mal dóležitú úlohu. Ale aj keď navonok vyzeral tvrdo a nepoznamenane, vo vnútri kričal. Kričal a plakal a triasol sa ako steblo trávy vo vetre. Nevedel čo bude a nebol si vóbec istý, či to vedieť chce. "Všetko bude bene." zašepkal jej s vážnym výrazom. Nevedel, či jeho uistenie sestre pomohlo, ale rozhodne sa necítil tak neschopne a zraniteľne. Aspoň slovami mal nad situáciou kontrolu. Aj keď pomerne malú. Padre kráčal za nimi a kontroloval ich. Yggi cítil jeho ostrý pohľad jediného zdravého oka, ktoré mal. Ale aj s jedným okom bol jeho pohľad ostrý a bodal ho intenzívne do zátylku. Nehodlal urobiť ani jednu jedinú chybu. Bude presne taký, akého ho otec chce. A zaistí rodine pokoj a mier.

Den jako každý jiný, řekl by kdejaký náhodný vlk. Kdyby však ten vlk nebyl Yggdrasil. Lítostí nad změnou životního stylu mohl trávit jen pár chvil, neboť se prakticky okamžitě musel přizpůsobit novým pravidlům. Mnoho dnů uběhlo od jejich narození, nicméně už neměli nárok na to chovat se jako kdejaká jiná vlčata. Aniž by to vůbec tušili, museli se naladit na svět dospělých. Chrabrý Yggdrasil, silná Odine a houževnatý Dante byli teď jako tři mušketýři. I když se náhle museli chovat prakticky jako stroje, připravené poslechnout každý otcův příkaz, ani na moment by je nenapadlo se vůči sobě začít chovat jinak. Kdeže, byli sourozenci, mocné trio, mláďata mlčenlivé matky a dominantního otce. Erudovaní ani znalí světa nebyli, ale ani tak je nemohlo nic zastavit. Totiž když se sourozenci rozhodnou postavit osudu, je prakticky nemožné je ztrhnout a odvrátit od svých motivů. Už když byli hodně malí, matka jim nedopatřením vštípila sounáležitost. Tichý úkryt, ve kterém se narodili, jim poskytoval perfektní místo k tvorbě základních návyků a emocí jeden k druhému. Upozadění vnějšího světa v Yggim vytvořilo řádnou dávku loajality vůči svým nejbližším. Milovaným odevzdá klidně svou duši, hlavně aby je ochránil. List plný očekávání, plánů, pravidel a všeho, co se týkalo jeho tvořící se povahy se pomalu plnil převážně povinnostmi vůči jeho rodině, kterou převážně zahrnovali jeho sourozenci a Matka. Ano, přesně ta matka, která ho bez mrknutí oka odevzdala otci.

Malý vlček ještě pořádně netušil, jak používat místní řeč. Mohl se učit od otce, ale upřímně... měl z něj celkem hrůzu. Milý zrovna nebyl a pokud by si měl vybrat, chtěl by se učit od mámy, ale to asi nebylo možné. Máma totiž skoro vůbec nemluvila. Možná kdyby se jí víc ptali, ale když tu byl otec, mluvila jen pokud ji k tomu on sám vyzval, jinak ne. Mockrát si říkal, že by mohl třeba zdrhnout. Mohl by nějak najít Shahira a učit se od něj. Mladá krev byla přece super, ne? Měl za to, že když je tak moc chtěl otec, jistě to bylo tím, že měli nějakou cenu. Myslet ale znamená prd vědět, takže Yggdrasil se musel spokojit čistě se svou konspirační teorií o které neměl ani zdání, zda má v sobě ždibec pravdy. Mohl se tehdy zeptat Shahira, ale cožpak na to v dobu myslel? Měli úplně jiné téma k hovoru. Magie, způsob mluvy, jazyk... Mluvili o spoustě věcech, ale na cenu vlčat řeč nějak nepřišla. Mnoho myšlenek pro nic, ale upřímně, jak načnout řeč o něčem tak podivném, jako prodej a cenění vlčat? Mohl ho vůbec brát vážně, pokud by se na to skutečně zeptal? "Madre to určitě ví." Mluvil si nahlas. Momentálně měl náladu na trochu tréningu jazyka, tak si výjimečně mluvil nahlas. Mlel jen velmi výjimečně, normálně spíš mlčel a poslouchal. Moc toho nenamluvil. Možná se mu teď chtělo víc mluvit, protože to padle neslyší? Madre by mu na to jistě nic neřekla, ale padre by z toho mohl být naštvaný a zpruzelý. Minule se nakrknul kvůli nějaké titěrnosti, jako že se při svolání nesrovnali do řady. Mno, to byl teď jeho život. Moc si vybírat nemohl.

Srpen 8/10 - Shahir

Pozná? A kdy? Jak? Tyhle neurčité odpovědi byly trýznivé. To vážně neexistovalo nic, co má jasný plán a jasný cíl? Samé někdy? Děs! Nespokojeně zabručel a svěsil zklamaně uši. "Bene." odpověděl, ale bylo znát, že to rozhodně pro něj není bene. Vlastně to bylo hodně věcí, jenom ne bene, ale věděl, že lepší odpověď stejně nedostane. Poslušně tedy složil ocásek a nechal to být. Jako hodně vlče, kterým rozhodně nebyl. Ale snažil se být! Rozvážně pokýval i na vysvětlení ohledně únavy. Jasně, když dlouho běhal, taky pak byl unavený. To dá rozum. "Dobše." odpověděl měkce se špatnou výslovností. Nezajímalo ho to. Co ho však zajímalo o mnoho víc, byla informace o magiích. Zazářila mu očka a vyskočil do výšky své hlavy. "Super!" zamával ocáskem. "Můžu víc? A najít zkuše-zkunos-zkušenost-nostiti?". snažil se ze všech sil vyslovit to zrádné slovo. Koukal na vlka žádostivě a očekával něco děsně super. Něco, díky čemu bude moci se okamžitě naučit ideálně všechny čtyři magie naráz. A hned. I když mu Shahir jasně řekl, že to trvá a vyžaduje trpělivost. Ale cožpak Yggdrasil mohl vědět, co to ta trpělivost je a jak dlouho trvá nabrat zkušenosti? Spíš ne.

Srpen 8/10 - Shahir

Co si budem, byl trochu zklamaný. Doufal, že vlk bude vědět, kam to vlastně jdou. Ale jak vidno, dospělí neví všechno. Otec se tak sice tvářil, ale bylo to snad pravdivé? Jde vědět všechno? A pokud ano, co má udělat, aby věděl všechno? Nadchla ho představa, že brzy bude mít svou vlastní magii. Co ale znamená až povyrosteš? Rostl každý den, ne? "A kdy?" zeptal se proto nadšeně. Byl by nejradši, kdyby ho bylo hned zítra. Bude to zítra? Ať je to zítra!
"Ah... vyče-pá-cí?" zopakoval poměrně těžké slovo. Věděl, že to znamená že ho to unavuje, otec jim furt nadával, že jsou vyčerpávající, ale vyslovit to? To je jiný kafe. Kdyby aspoň věděl co je to kafe. "Tak jo. Tak pozdějc." pokýval hlavou spokojeně. Hlavně když to bude. "A můžu všechno?" napadla ho kacířská myšlenka umět všechny magie. Jde to vůbec? Mít všechny? Může se aspoň všechny naučit? A je to těžký? Ach ta jazyková bariéra. Shahir má vlastně štěstí, kdyby tenhle vlček uměl mluvit jeho jazykem, asi by měl v hlavě od jeho otázek díru.

Srpen 7/10 - Shahir

Proč se vlk tak moc ptá na rodiče? Měli by ho snad hledat. Hrozí mu tu něco. Rozhlédl se kolem dokola, ale nepřišlo mu, že by viděl něco, co by mu mělo ublížit. Poznal by vůbec, že se k němu blíží hrozba? "Ne." odpověděl jednoduše. Matka bez otcova svolení nic neudělá. A otcův řev by jistě slyšel velmi dobře, kdyby se po něm sháněl. Celkem rychle pochopil, že pro něj má nějakou cenu. Jen nechápal proč ani co po něm pořádně chce. Natočil hlavu na stranu a přemýšlel nad tím, jak odpověděl. Proč že se mu nechce domů? Odpověď je asi jednodušší, než se zdá, ale zda vlka uspokojí... to asi ne. "Není doma." narovnal hlavičku zase zpátky. "Jdeme někam. Vysoké vrby. Nevím kde." prohlásil s poměrně zmateným výrazem. Asi mu nedokáže vysvětlit kam jdou, proč nemají domov a jak je možné, že je nechrání smečka. A tentokrát není problém primárně v jazykové bariéře. "Ty víš?" zeptal se s nadějí v hlase a jiskřičkama v očích. Třeba ví kde ten vrbový les je! Sám neměl ponětí, proč tak náhle zadoufal v odpověď zrovna na tuhle otázku. Nicméně teď byly na řadě leoší odpovědi. Odpovědi na věci, o kterých neměl ani tušení. Takže já nemám magii? "A bude magie?" zeptal se hned dychtivě. Zbarví se mu oči? Pozná, že má magii? A bude vědět jaká je? Z přemýšlení ho vytrhl náhlý čerstvý vánek, který mu rozcuchal srst. Naskákala mu z toho husí kůže. "Brrrrr." oklepal se překvapeně. "Co to?" rozhlížel se okolo a zrak mu padl na jezero, kde se voda zčeřila jen na jednom místě. "To ty?" otočil se na vlka překvapeně. "Vítr!" vypísknul. "Ještě!"

Srpen 6/10 - Shahir

Utekl? Jak utekl? Kam utekl? Yggi asi nepochopil oč jde, jeho totiž ani nenapadlo, že by od toho všeho mohl utéct. A kam by šel? Nic ještě neznal! Zavrtěl proto hlavou. Však nelhal, rodiče byli za rohem. Trochu skrytým a né úplně na dosah, ale pořád to bylo za rohem. Nabídka na doprovod v něm bůh ví proč vyvolala vlnu strachu. Ale... proč strach? Neřekl nic špatného, ne? Otočil se směrem k lesíku a zapřemýšlel. Pak mu došlo, že tělo reagovalo dřív, než hlava. "Ne." odpověděl, když otočil hlavu zpět k bílému. "Padre zlý." řekl mu popravdě. Nebyl si jistý, zda by roztrhal Yggdrasila, nebo Shahira. Dost možná oba. Pomyslel si a ta myšlenka mu přišla velice reálná. Nedocvaklo mu ale, že vlk určitě neví, kdo je padre.
Naštěstí se chytil Yggdrasilovy zvědavosti a dokonce mu velmi ochotně vysvětlil, oč jde. "Oči hezký." řekl mu, zatímco zkoumal každý odstín vlkových očí. Malý vlček obdivně zajásal. "Ukázat!" odpověděl s vrtícím ocáskem a zářícíma očima. Nevěděl sice co má má ukázat, ale rozhodně to chtěl! Vzpomněl si, že vlastně neví, jak vypadají jeho oči. Mám je taky modrý? Nebo hnědý jako madre a madre? Rozeběhl se k jezeru a jen tak tak před ním zabrzdil. Podíval se na svůj odraz a... nechápal. Zmateně se otočil na Shahira. "Moje ne! zavolal na něja bylo vidět, že není nadšený z toho, že se vlastně vůbec nic nedozvěděl. Přicapkal zpátky a sedl si před něj. "Co je žlutý?" zeptal se vlka na svou barvu očí. Shahir je dospělý, určitě to bude vědět.

Srpen 5/10 - Shahir

Tak dobrý, trochu se mu jazyk rozvázal. Většinou moc nemluvil, nebylo proč. Zdálo se ale, že čím víc mluvil, tím lehčí to bylo. Ale taky víc vyčerpávající. Cítil, jak mu hlava ujíždí myšlenkami jinam. Mozek už nechtěl mluvit, chtěl dělat něco jiného. Ale Yggdrasil ne. Chtěl se naučit víc. Být lepším. Odmítnutí Shahira Yggiho nepotěšilo. Že naučíš, pch. Jistěže naučím. Ale já chci hned! Nedotíral však, odtušil, že to stejně nemělo smysl. Navíc nechtěl dělat rozruch, otec by nebyl rád. A když není rád otec, není rád nikdo.
Natočil hlavu na stranu. "Madre?" zopakoval ve svém jazyce. Copak ji necítí? Je doslova za rohem. Vztyčil čenich, nasál vzduch a stočil svůj pohled směrem, od kterého přišel. "Tam." ukázal do houštin. Byli poblíž. Celá rodina. Ale on potřeboval jít alespoň tak daleko, aby na ně neviděl. Potřeboval klid. A přemýšlet. Inu, nepovedlo se mu to, ale nebyl zklamaný. Setkání s novým vlkem bylo možná mnohem lepší než čas sám pro sebe. Mohl se učit. A to bez dozoru přísného otce. Zahleděl se do Shahirových očí a fascinovaně pozoroval jejich barvu. Byla zářivě modrá, podobně modrá jako barva jasné oblohy. "Barva. Jiný." poznamenal a ani moc nepřemýšlel nad tím, jak ta slova skládá ani zda jsou jasná svým významem. "Bello." udělal krok k němu, chtěl na ně vidět lépe. Byly vážně moc hezké, tak jiskřivou barvu nečekal. Vlčata obecně vidí barvy mnohem zářivější, než dospělí, proto tahle modrá byla opravdu něco. "Perché?" zeptal se ho. "Proč modrý?" opravil se, aby mu bílý rozuměl.

Srpen 4/10 - Shahir

Malý vztekloun se zase uklidnil. Dobrý, své jméno nějak zkrátil a vyslovil. Bylo to na dobré cestě. Vlk zjevně pochopil, že jde o jméno. Chápavý. Rázně přikývl. Ano, bylo to jeho jméno. Ne cele, ne takové, jaké by si přál, ale bylo jeho a mohl ho používat. Od matky žádné nedostal, takže neměl moc na výběr. Nechápavě naklonil hlavu na stranu, když Shahir vypustil z tlamy podivnou větu. Malý vlk věděl, na co se ptá, ale znělo to krkolomně. Že by měl taky problém s komunikací? Možná neumí mluvit a teprve se to učí. Matka taky moc nemluví, možná mluvení není tak obvyklé, jak jsem si myslel. Pravda, moc vlků nepotkal. On ani jeho sourozenci jinak než jazykem své matky nemluvili. Matka po většinu času mlčela, nebo mluvila velmi úsečně a otec... ten mlel. A mlel. A měl pořád co říct. "Od madre." odpověděl kombinovaně a přemýšlel, jak to lépe vyjádřit v jazyce otce. "Máma tak mluví." dal dohromady celkem úctyhodnou větu. Ale nebylo se moc čím chlubit, byla krátká a jednoduchá. Musím se naučit místní jazyk. Možná... Zkoumavě se zahleděl na cizince a ukázal na něj tlapičkou. "Naučíš." prohlásil. Ne, to nebylo ono. "Mluvíš brava." dal tlapku dolů. "Chci se na-na-" zavrčel tiše. "-naučit." vydoloval ze sebe. Otec bude hrdý. Uzná že je schopný a bude se k ním chovat dobře. Nerozdělí je, neodvede ho od sourozenců a bude spokojený. Musí to tak být!

Srpen 3/10 - Shahir

Vlk se zdál být zdráhavý. Proč se ale zdráhal? Těkal očima ze strany na stranu a malého vlka to začínalo zase rozčilovat. Bílý ho ale zajímal, byl nový. Neznámý. Dlouho si mysleli, že jsou s matkou sami, ale pak přišel otec. Byl to šok, ale od té doby ho málo co rozhází. A že je tu nějaký jiný vlk, který k nim nepatří a ani jako oni nevypadá? Vlastně by to mohl považovat za samozřejmost. Celkem rychle pochopil, že je to normální.
Bílý se rozpovídal, ale mluvil pomalu a srozumitelně. Yggi rozvážně přikývl. Oceňoval, že na něj mluvil tímhle způsobem, mohl tak zachytit každé slovo. Poslech byl v podstatě bez problému, chápal ta divná cizí slova. Ale používat je? To už byl tvrdší oříšek. Nakonec se i představil a Yggimu došlo, že Shahir je asi jméno. To, které mu dal padre, když se tak znenadání zjevil od nikud.
Důrazně si odkašlal. Věděl, že to nebude jednoduché. Dal mu ŠÍLENÉ jméno! "Yk... Ygg-gi-gi-da..." snažil se ze sebe dostat své jméno, které mu v hlavě znělo o mnoho jednodušeji. Ale nebylo. Vybuchl vzteky. Zase. "Aaaaghhh! Padre cattivo! Perché mi ha dato un nome terribile, non puoi nemmeno pronunciarlo. Un padre profondo, stupido! Vorrei che non fosse mai venuto!" rozkřikl se naprosto perfektním, hladkým a bezchybným jazykem své matky. Popustil uzdu svému hněvu vůči... vlastně všemu. Otci, který se zjevil jako přelud a převrátil jim život naruby. Matce, která s tím nic neudělala. Situaci, která byla nesnesitelná a mimo kontrolu a sobě. Sobě za to, že není schopný svobodně používat jazyk, kterým místní vlci zcela očividně hovoří. Otočil se na Shahira s naštvaným výrazem.
"Yggi." zkrátil radikálně své jméno a seznal, že takhle ho vyslovit dokáže celkem bez větších obtíží, i když znělo stále tvrději než by asi mělo. Nebo alespoň tvrději než by vyslovit padre.

Srpen 2/10 - Shahir

Vlk vypadal zmateně. Yggdrasil se netrpělivě zamračil. Jak jako nerozumí? "Nero-zumím?" zopakoval poslední slovo. Slyšel ho od otce, takže věděl co mu tím říká. Jen nechápal proč mu nerozumí. Všichni přece mluví! On taky mluví, tak co je za problém? "Perché?" zeptal se a natočil hlavu na stranu. No dobře no, zkusím slova otce. Jak že to bylo? Soustředil se na svoji tlamu, ale bylo to těžší, než si myslel. "Proč?" vytlačil ze sebe ztěžka. Jazyk se mu u toho kroutil jako had. "Ne-neu-neto-ne-NE!" zavrčel naštvaně a praštil pacičkou na klidnou hladinu. Voda se rozstříkla do všech stran a ohodila jeho i vlka. Nasupeně zafučel jako nakrknutý ježek. Vztekloun. A to se jen snažil říct, že se neutopí! Ale jak se rychle naštval, tak ho to rychle přešlo. Našel si nový zdroj zájmu. "Ty." zkusil na vlka promluvit, když se k němu otočil čelem. "Kdo?" Druhé dlovo šlo trochu lépe, ale pořád pořádně nevěděl jak je poskládat. Bylo to těžší než to vypadá. Proč prostě nemůžou všichni mluvit máminým jazykem?

Srpen 1/10 - Shahir

Ťapkal si spokojeně kolem jezera. Matka byla poblíž, otec s nejvyšší pravděpodobností taky. Měl je na dosah pachové stopy a sourozenci výjimečně odpočívali. Nerad se odpojoval, nesnášel, když byli od sebe moc daleko. Zrovna teď byli všichni pohromadě, ale nějak mu bylo těžko. Od chvíle, co přišel otec, měl neustále pocit, že vybuchne. Nervozita ho zmáhala natolik, že se odhodlal od své rodiny poodejít o kousek dál. Matka ho viděla a nic neřekla, takže je to v pořádku. Asi. Nejspíš. Opravdu ale už potřeboval trochu upustit páru.
Naklonil se nad hladinu a úlekem uskočil. Tam byl vlk! Rychle se nad něj naklonil znovu a zavrečel. Vlk zavrčel zpátky. Zarazil se. On na něj vrčel zpět! "Perché mi stai scherzando?" zeptal se vlka nechápavě. Proč na něj vrčel? On je ten co se lekl! Vlk dělal přesně to, co on a až nyní mu došlo, co vidí. Odraz. Vidí sám sebe. Fascinovaně se prohlížel. Nevypadal jako jeho sourozenci. Jen tak okrajově, ale oni dva si byli mnohem podobnější. Jak je to možné?
Jak se tak zajímal o svůj odraz, přehlédl vlka, který stál opodál. Všiml si ho až když k němu dolehl zcela cizí pach. Otočil se a uviděl bílého cizince s černými znaky. Vypadal úplně jinak než oni. Byl tak světlý. A oči měl taky jiné, zvláštní. "Chi sei?" zeptal se ho svým rodným jazykem. Ten otcův ještě neovládal, ale to přece nemusí, ne? Tenhle mu jistě bude rozumět.

Všeobecná panika vyvolala chaos, který malý Yggdrasil snášel opravdu špatně. Nic nebylo jak chtěl, jak byl zvyklý. Bratr i sestra měli strach, matka nic nedělala a otec... otec byl děsivý. Upřeně se na něj zadíval s hněvem v očích, když mu vysvětloval význam toho mít jméno. Oslovuješ. Oslovovat je totéž co volat? Takže... na mě budou volat Yggdrasil? To jméno bylo složité, ani nezkoušel ho vyslovit. Už v hlavě znělo nevyslovitelně pro jeho malou hlavičku. Jazyk, kterým otec mluvil, byl těžký, pro vlčka neznámý a dělalo mu problém rozumět. Možná by mu odpověděl, nebo nějak lépe reagoval, ale odsunutý malý bratr vyvolal velkou explozi emocí. Na tuhle explozi madre odpověděla jen "Nic se neděje." Jak se mohlo nic nedít? Všechno se děje! Ale protože madre řekla aby šel, skutečně zvážil, že uposlechne. Madre řekla že mám jít. Takže to bude dobré, když půjdu. Otočil se na otce, ale ten už ztratil nervy. Zvláštním hlasem přikázal, aby on a sestra šli k němu. A i když ještě váhal, jeho tělo mělo jasno.
Prudce se zvedl a přikráčel k vlkovi s protézou. Nemohl nic dělat, prostě šel a těsně před ním si sedl na zadek, přesně jak mu přikázal. Překvapeně zíral na otce, který zcela očividně byl příčinou jeho nedobrovolného chování. Vztek a frustrace v něm bublaly, ale tento projev síly a neodvratitelnosti v něm zanechal nejistotu. Otřásl se, když jim pohrozil trestem. Tomu rozuměl velmi dobře. Bázlivě se podíval na sestru. Kontroloval, zda je v pořádku. Trest... to ne, sestra je malá, nemůže ji trestat. Stáhl uši. Měl obavy o to, co bude. Došlo mu ale poměrně rychle, že když budou poslouchat, nestane se nic špatného. Dal mu jméno, přikázal mu opustit bratra, přikázal jim poslouchat. Možná když bude dobrým synem, budou sourozenci v bezpečí. Možná když bude dobrým synem, nerozdělí je. Řekl, že půjdeme všichni do Vrby. Jdeme s námou a malým bratrem. Budeme spolu! Naděje na to, že budou spolu, pohromadě, nerozdělitelní v něm vyvolalo záchvěv zoufalého štěstí. Takže když bude poslouchat, vše bude dobré.
Proto když jim otec kázal, díval se mu zpříma do očí. Upřímně a beze strachu. "Si, padre." odpověděl, ale vzápětí se velmi těžkým a lámaným jazykem opravil."Ano... ano, otče." A hluboko v duši doufal, že se teď vše spraví. Že to spravil. Zahlédl koutkem oka madre a malého bratra, jak se zvedají a odchází, ale nebyl si jistý, zda se smí pohnout. Počkal, až vyrazí i otec, než své rodiče následoval, zatímco nepatrně strkal do sestry, aby se nezatoulala. "Andiamo." zašeptal jí co nejtišeji dokázal, aby se padre nehněval.

//Zarostlý les

Sestra i bratr byli dost smělí na to, aby mluvili i bez vyzvání. To flekaté škvrně neudělalo, jen na cizince vrčelo a ňafalo. Jakmile však dospěli začali mluvit, stáhl se a nechal to vyřešit madre. Byla klidná, tak je vše v pořádku. Že?
Cosi spolu řešili a malý vlk zachytil jen pár slov. Mluvili tak rychle jazykem, který matka používala jen sporadicky a flekáč na to nebyl navyklý. Ne dost. Jakmile však cizinec začal mluvit přímo k nim, nadskočil leknutím a natáhl uši. Snažil se zachytit, co že to říká. Pochopil, že si je nějak rozpočítal? Taky že se jmenuje Yggdrasil. Co to znamená to jméno? Zamračil se a vyloudil ze sebe jediné slovo. "Jmenovat?" zeptal se a ani se nesnažil své nové jméno vyslovit. Věděl, že to nezvládne a právě teď neměl chuť vybuchnout vzteky. Teď se musel chovat slušně. Kvůli mámě. Kvůli sourozencům. To, co se dělo potom, ale bylo nad jeho síly. Madre odsunula malého bratra od něj a od sestry, zatímco otec na ně dva zíral a podivně ukazoval zuby. Spěšně se otočil na matku se zoufalým výrazem. "Madre." oslovil ji a doufal, že se dočká reakce. "Cosa succede?" Mami co se děje? Co se děje?! Jak odsouvala malého bratra, chytil ho malýma zoubkama za ocas a zatáhl. Panikařil. Co má dělat?! Kam brácha jde? Kam jdou oni? Budou teď spolu, žejo? Padre přišel, takže tu zůstane a budou všichni spolu.
Matka však popohnala malého bratra. Její slova si uložil hluboko do paměti. Na jih za bratrem. Les plný vrb. Obtéká ho dlouhý potok. Les plný vrb. Hodně vrb. Nevěděl, co jsou vrby nebo potok, nevěděl, jak ten les vypadá, ani kde je jih, ale měl dojem, že je to důležité. Zoufale hodil okem po sestře, zda stojí tam, kde před chvílí. Nesnášel, když byli sourozenci z jeho dosahu. Nesnášel, když byl kdokoliv z jeho dosahu. Když byli dál, než pár vlčecích skoků, přestával mít situaci pod kontrolou. A to přece nejde.